Zpravodaj posl. dr Zadina: Slavná sněmovno!
Pan referent zahraničního výboru podal tak
podrobnou a obsažnou zprávu o celé této
záležitosti, zejména tak podrobně objasnil
obsah návrhu rámcové a plavební obchodní
smlouvy s Jugoslavií, že nemám, co bych k tomu
dále přičinil.
Chtěl bych jen všeobecně charakterisovati dosavadní
úpravu našich obchodních styků s Jugoslavií.
Dosavadní úprava spočívá na
všeobecné obchodní smlouvě z r. 1920.
Tato úmluva nebyla jen tak bezcenná, neboť
spočívala na klausuli nejvyšších
výhod, to znamená, že Československo
poskytlo Jugoslavii všechny celní výhody, které
poskytlo také některému státu jinému,
a zase naopak Jugoslavie přiznala nám všechny
celní výhody, které poskytla rovněž
jiným státům ve svých obchodních
úmluvách, takže původní rámcová
smlouva umožnila intensivní stupňování
vzájemných obchodních styků, jak to
charakterisoval kol. referent zahraničního výboru.
Jestliže v posledních letech byla zahájena
jednání - myslím tři až čtyřikráte
- o uzavření smlouvy tarifní, byla v tom
projevována snaha, abychom obchodní styky našeho
státu s Jugoslavií ještě prohloubili
a zintensivněli, abychom si dali navzájem ve smlouvě
tarifní výhody celní na své specielní
artikly.
Ceníme-li dosavadní obchodní smlouvu, vítáme
ovšem každou snahu o její doplnění
smlouvou tarifní. Pokud sahají moje informace, vedlo
se jednání loňského roku na podzim
a došlo především k uzavření
všeobecné rámcové obchodní smlouvy
a mimo to delegace obou států pokročily dosti
daleko i ve sjednání smlouvy tarifní. Jsem
informován, že řada položek tarifních
jest již připravena k dohodnutí, takže
dosti cenný materiál jest připraven i pro
příští smlouvu tarifní, kterou
rovněž vítáme, poněvadž
má usnadniti vzájemné obchodní styky.
Nemám nic, co bych uvedl k obsahu smlouvy, pan kol. referent
uvedl již vše, co stojí za zmínku. Konstatuji,
že výbor živnostenský jednal o smlouvě
ve schůzi dne 13. června t. r., posoudil ji velmi
pečlivě a uznal, že smlouva má velikou
důležitost pro další prohloubení
a zintensivnění našich obchodních styků
s Jugoslavií, pro stabilisování styků
a jejich usnadnění po stránce technické,
takže lze očekávati další intensivní
vzestup obchodu.
Vzhledem k hospodářské důležitosti
pro oba zúčastněné státy, dal
živnostenský výbor této smlouvě
souhlas a doporučuje slavné posl. sněmovně,
aby ji schválila. (Souhlas.)
Předseda (zvoní): Zpravodaji o odst.
3 a 4 pořadu jsou: za výbor ústavně-právní
p. posl. dr Samek, za výbor zahraniční
p. posl. dr Halla a za výbor rozpočtový
p. posl. dr Matoušek.
Dávám slovo prvnímu zpravodaji - za výbor
ústavně-právní - p. posl. dr Samkovi.
Zpravodaj posl. dr Samek: Slavná sněmovno!
Problém vypořádání pohledávek
a závazků starokorunových, t. j. závazků
a pohledávek v korunách rakousko-uherských,
jež vznikly před 26. únorem 1919 mezi stranami
československými - stranou rozumím věřitele
i dlužníka - na jedné straně a stranami
cizími na straně druhé dosud v celém
rozsahu rozřešen není.
V ohledu právním je rozdíl mezi stranami
rakouskými a maďarskými a jinými cizozemskými
stranami. Rozdíl je ten, že pokud se týče
stran rakouských a maďarských má rozhodnouti
o vypořádání pohledávek a závazků
mezi těmito stranami a stranami našimi ustanovení
mírové smlouvy saint germainské a trianonské,
to jest, pokud by nebyly jinak, po případě
dohodou mezi státy, pohledávky tyto uspořádány,
má rozhodnouti reparační komise o tom, kolik
a v jaké měně má býti zaplaceno.
Naproti tomu pokud se týče stran jiných než
rakouských a maďarských, mírové
smlouvy o tom ustanovení nemají.
Praktická potřeba již však dávno
tlačila na to, aby ujednání podobná
se stala. Z počátku mohlo se očekávati,
že vypořádání pohledávek
a závazků se provede cestou soukromou, to jest od
strany ke straně. Pořad soukromého práva
nebyl vyloučen. Je pravda, a také se to tak stalo,
že se mnoho pohledávek a závazků zlikvidovalo,
ale ne vše.
Při takovýchto věcech je obyčejně
na tom nejhůře věřitel ve státě,
který má měnu nejlepší, a nejlépe
je na tom dlužník ve státě, který
má zase měnu nejhorší. Bohužel,
našich dlužníků bylo poměrně
méně co do sumy; byli jsme věřiteli
a naše nová měna byla nadto relativně
nejlepší.
O vypořádání pohledávek a závazků
mezi stranami čsl. a srbochorvatsko-slovinskými
začalo jednání mezistátní již
v r. 1921. Nedospělo ke konečnému výsledku,
neboť žádná strana nevěděla,
na čem je, a nechtěla tedy definitivní ujednání
učiniti, dokud nemohla odhadnouti důsledky. Předpoklad
stvořen byl soupisem, který nařízen
byl u nás v listopadu 1921. Československé
strany vypadly při tom tak: 28 mil. měly dostati,
27 mil. měly platit; podotýkám však,
že spořitelny v tom nejsou zahrnuty, ani v pohledávkách,
ani v závazcích.
Tedy to byla jistě dobrá base k jednání.
V SHS však nebylo k tomu chuti a prošel tudíž
r. 1923 a 1924 bez užitku. Došlo k novému jednání
až r. 1925 v Bělehradě, a to hned na začátku
roku, ale i tu nebylo dosaženo konečného výsledku.
Mezitím však soukromou cestou vyrovnání
se stále a stále uskutečňovala a nakonec
české banky zahájily procesy proti obcím
v Dalmacii, kamž půjčily peníze, a dále
proti družstvům v Krajině, kamž rovněž
české peníze byly půjčeny.
Teprve potom vláda SHS nabídla se k jednání
o přerušení sporů. Naše vláda
dala souhlas, ale za podmínky, že se konečně
věc uspořádá dohodou. Naše závazky
mezitím klesly asi na 7 mil., naše pohledávky
na 9 1/2 mil., čítajíc v to i spořitelní.
Úmluva konečně podepsána byla v Praze
7. listopadu 1928 a připojen k ní závěrečný
zápis. O schválení této úmluvy
se jedná.
Stručně vzato, obsah úmluvy je asi tento:
Co se do 3. října 1928 vypořádalo
mezi stranami, to platí a úmluva se na to nevztahuje.
Dluhy zaplatí dlužníci srbo-chorvatskoslovinští
našim věřitelům tak, že za starou
korunu zaplatí půl dináru, t. j. 30 hal.,
dlužníci naši zaplatí své dluhy
věřitelům v SHS tak, že za starou korunu
zaplatí půl koruny, to jest 50 hal. Úroky
se čítají sazbou 5%, eventuelně nižší,
když byla nižší umluvena. Nárok na
úroky z prodlení do dne účinnosti
úmluvy se ruší.
Československé peněžní ústavy,
jsou-li dlužny do SHS, zaplatí druhou polovinu koruny,
t. j. 50 hal., Československému súčtovacímu
ústavu. Tento ústav použije peněz na
krytí pohledávky Ústřední banky
českých spořitelen za zemí Krajinou
a obcemi dalmatskými a dále pohledávky Živnostenské
banky ze smlouvy s obcemi dalmatskými a firmou H. Moster
i syn ve Sv. Ivaně. Mají býti kryty do 80%.
Nestačí-li to, obě banky se poměrně
rozdělí. Přebytek se zúčtuje
na úhrady ztráty úroků. Pohledávky,
jež nejsou splatny najednou, nýbrž ve splátkách
podle určitého plánu amortisačního,
budou splatny podle tohoto plánu s malou modifikací,
o čemž je v úmluvě podrobné ustanovení.
U právnické osoby (society obchodní) rozhoduje
sídlo její. Má-li podnik závod hlavní
a filiálky - na př: banka, pojišťovna
- považuje se filiálka za subjekt právní
a je tedy sídlo její rozhodující.
Poměrů mezi závodem hlavním a filiálkami
se úmluva netýká. Kdyby po 3. říjnu
1928 pohledávky se postoupily na strany úmluvou
dotčené, nevztahuje se na ně úmluva.
Úmluva se nevztahuje na pohledávky z cenných
papírů, zejména akcií, společenských
podílů, nevztahuje se na pohledávky ze sociálního
pojištění a ze soukromého pojištění.
To vše bude upraveno jinou smlouvou.
Pokud se týče promlčení, je zde též
ustanovení o stanovení promlčecí lhůty.
Neshody o výklad a použití rozhodne Stálý
soud mezinárodní spravedlnosti v Haagu. To je stručně
řečeno obsah úmluvy.
Závěrečný zápis má důležité
ustanovení vykladací, jež vztahuje se na osoby
fluktuující, t. j. dělnictvo a žactvo,
jež zhusta mimo domov je činno. Když tyto osoby
se před podpisem smlouvy usídlily v domovském
státě, má se za to, že tam byly také
26. února r. 1919. Veřejní zaměstnanci
i pensisti, kteří před podpisem smlouvy přesídlili,
považují se za strany státu tohoto, jakoby
tam již byli 26. února 1919.
Navrhuji jménem výboru ústavně-právního,
aby schvalovací formule byla sněmovnou přijata.
Schvalovací formule zní:
Národní shromáždění republiky
Československé souhlasí s Úmluvou
mezi republikou Československou a královstvím
Srbů, Chorvatů a Slovinců o úpravě
vzájemných pohledávek a dluhů, vzniklých
před 26. únorem 1919 ve starých korunách
rakousko-uherských mezi věřiteli nebo dlužníky
československými a srbochorvatskoslovinskými,
podepsanou v Praze dne 7. listopadu 1928 a se závěrečným
zápisem k této Úmluvě.
Zmínil jsem se, že úmluva obsahuje některé
právní normy, jež jsou odchylné od všeobecných
norem právních, které platí u nás
pro případy, jež úmluva řeší.
Podle úmluvy mají normy míti ráz výlučně
zavazující. Aby nenastala kolise mezi právem
domácím a úmluvou, je třeba normám
úmluvou stanoveným dáti moc zákona
československého. K tomu směřuje projednávaný
zákon prováděcí. To je tedy jedna
ratio legis. Úmluva obsahuje však dále ustanovení,
že dlužníci českoslovenští,
pokud jimi jsou peněžní ústavy, za jednu
korunu starorakouskou zaplatí věřiteli svému
v SHS 50 hal. a kromě toho druhých 50 hal. že
zaplatí Zúčtovacímu ústavu
v Praze, který těchto peněz použije
ke krytí blíže vyznačených pohledávek
Ústřední banky čsl. spořitelen
a Živnostenské banky v Praze.
Provedení této části úmluvy
vyžaduje jistých opatření dalších:
Přesného zjištění, jaké
dluhy našich ústavů podle stavu ze dne 3. října
1928 jsou. Dalším opatřením je vybrání
těchto pohledávek a konečně rozdělení
peníze, který touto operací bude opatřen.
Proto obsahuje prováděcí zákon ještě
ustanovení další, a to: Peněžní
ústavy - pojem peněžních ústavů
je přesně vyznačen - jsou povinny do určité
lhůty bez dalšího vyzvání oznámiti
Zúčtovacímu úřadu své
závazky, jichž polovina ex lege (podle úmluvy)
přechází na Zúčtovací
ústav. Zúčtovací ústav do stanovené
lhůty prozkoumá a přezkoumá přihlášky
a učiní rozhodnutí: buď vrátí
přihlášky, anebo vydá rozkaz platební
o zaplacení peníze ve smyslu úmluvy do určité
doby. Pořad práva soukromého úmluvou
není vyloučen. Jakmile je Zúčtovací
ústav hotov s pracemi zjišťovacími a vymáhacími,
rozdělí mezi zúčastněné
ústavy došlý peníz. O stížnostech
proti rozdělení rozhodne s konečnou platností
ministerstvo financí.
Jménem výboru ústavně-právního
navrhuji schválení zákona prováděcího
podle návrhu vládního. (Souhlas.)
Předseda (zvoní): Dávám
slovo druhému zpravodaji - za výbor zahraniční
- panu posl. dr Hallovi.
Zpravodaj posl. dr Halla: Slávna snemovňa!
K úmluve medzi republikou Československou a kráľovstvom
Srbov, Horvatov a Slovincov o úprave vzájomných
pohľadávok a dlžôb vzniklých pred
26. februárom 1919 v starých korunách rakúsko-uhorských
medzi veriteľmi a dlžníkmi československými
a srbsko-horvatsko-slovinskými došlo preto, že
ustanovenia mieru saintgermainského a trianonského,
ktoré zaväzovaly Československú republiku
k menovým vyrovnaniam, týkajú sa len príslušníkov
československých a na druhej strane príslušníkov
rakúských a uhorských.
Preto s inými štáty, s ktorými mali
sme kedysi menové spoločenstvo, s Rumunskom, Itáliou
a Poľskom a dnešnou predlohou i s kráľovstvom
SHS potreba vynútila zvláštne úmluvy
medzištátne, ktorými upravujú sa obligačné
súkromnoprávne pomery medzi kontrahenty našimi
a na druhej strane kontrahenty menovaných štátov.
Že dochádza k úprave týchto pomerov
s kráľovstvom SHS, so štátom politicky
a srdečne nám najbližším, tak neskoro,
toho príčinou boly ťažkosti jednania,
ktoré i obojstranná dobrá vôľa
odstrániť nemohla. K jednaniu došlo už r.
1921, prerušené však bolo politickými
udalosťami v Maďarsku. Výsledky tohoto jednania
bolo vyhlásenie čsl. bánk a tuzemských
filiálok cudzozemských bánk, že uvoľnia
v korunách československých srbsko-horvatsko-slovinským
bankám 50% ich nesporných zostatkov na kontokorentných
účtoch, ďalej ujednanie, že v oboch štátoch
budú spísané starokorunové pohľadávky
a záväzky a konečne dohoda o zásadách
pre budúce jednanie. Súpis previedlo Československo
vyhláškou ministerstva financií z r. 1921,
Juhoslovania o rok pozdejšie. Podľa tohoto súpisu
došlo k jednaniu v Belehrade r. 1925. Stanoviská sa
zblížily, predsa však k dohode nedošlo.
Praktický život vynútil si však súkromné
vyrovnanie väčšiny obligácií. Ku
konečnému jednaniu prikročilo sa r. 1928
a výsledok dohovoru je úmluva, ktorú pojednávame.
Páni referenti výboru ústavno-právneho
a rozpočtového posudzujú predlohu zo stanoviska
svojich výborov, mojou úlohou referenta zahraničného
výboru je vysloviť uspokojenie, že došlo
k urovnaniu otázky, ktorá neprospievala k srdečným
vzťahom, ktoré máme oba štáty navzájom
k sebe. Navrhujem teda menom výboru zahraničného,
aby posl. snemovňa usniesla sa na schválení
predloženej úmluvy.
Ku prevedeniu úmluvy zo 7. novembra 1928 medzi republikou
Československou a kráľovstvom SHS o úprave
starokorunových pomerov treba je zákona. Predlohu
tohoto zákona predložila vláda senátu
a posl. snemovni prichádza osnova ako usnesenie senátu.
O merite a význame úmluvy samej pojednaly referáty
bodu predošlého. Prevádzajúci zákon,
ktorým úmluva uvádza sa do života, slúžiť
má k tomu, aby deklaroval právne pravidlá
v úmluve obsažené, pokiaľ upravujú
látku vyhradenú československému zákonodarstvu,
za normy zákonné. V nasledujúcich paragrafoch
určuje sa približne pojem peňažného
ústavu, dáva sa československému zúčtovaciemu
ústavu možnosť vyšetriť, ktoré
ústavy majú záväzky, ktoré sú
predmetom úmluvy, hoci pod pohrozením pokutou. Ďalej
zákon určuje československému zúčtovaciemu
ústavu postup poisťovací, opravný a
rozdeľovací medzi emisné dva ústavy.
Zahraničný výbor odporúča,
aby slávna snemovňa schválila usnesenie senátu
bezo zmeny. (Souhlas.)
Předseda (zvoní): Dávám
slovo zpravodaji výboru rozpočtového, panu
posl. dr Matouškovi.
Zpravodaj posl. dr Matoušek: Slavná sněmovno!
Předmětem mého referátu je zpráva
rozpočtového výboru jednak o schválení
smlouvy mezi republikou Československou a královstvím
Chorvatů, Srbů a Slovinců ze 7. listopadu
1928 a pak referát o zákonu, kterým se interně
provádějí zásady, jež byly přijaty
v uvedené smlouvě.
Předcházející referenti probrali již
důkladně jak historii smlouvy samotné, tak
i její podstatné části a zásady.
Mně zbývá pouze, abych jako referent rozpočtového
výboru pojednal o ustanoveních, jež týkají
se finanční stránky věci, a tu zmíním
se pouze na doplnění referátu jenom o tom
ustanovení, které bylo předmětem největších
útoků ve výborech, ve kterých tato
předloha byla projednávána, totiž ustanovení,
podle nichž dlužníci, pokud jsou to banky a spořitelny,
platí vedle 50 haléřů smluvených
ještě 50 haléřů Zúčtovacímu
ústavu. Vytýká se, proč těchto
50 h má býti nově placeno. Já bych
krátce uvedl historii, jak došlo k tomuto ustanovení.
Není pochyby, že Jugoslávci velmi těžce
nesli, když měli platiti 1/2 dinaru zahraničním
věřitelům, když oni sami podle své
úpravy valutové vlastním věřitelům
platili pouze 1/4 dinaru, poněvadž stanovili si vnitřní
poměr 1:4, kdežto zahraničním věřitelům
měli platiti 1/2 dinaru. Při této záležitosti
uvažovali jsme o tom, jak posíliti důvěru
v cenné papíry, jichž vydání
k hospodářským účelům,
zvláště na elektrisaci, zasáhlo Jugoslavii
a jmenovitě Slovinsko. A tu naši vyjednavači
prohlásili, že by byli ochotni interně prosaditi
ustanovení, jímž by se posílila důvěra
v tyto cenné papíry tím, že mělo
býti placeno vedle 50 h ještě 50 h Zúčtovacímu
ústavu. Tu Jugoslavci řekli, že to jest psychologický
moment, kterým by mohli doma odůvodniti, proč
bylo stanoveno 1/2 dinaru a proč tudíž zahraničním
věřitelům honorují 1/2 dinaru, kdežto
domácím jen 1/4 dinaru. Tak došlo k tomuto
ustanovení a my již teď nejsme úplně
svobodni při stylisaci interních ustanovení
zákona. Z uvedeného psychologického momentu
vyšlo ujednání o půl dinaru a proto
musíme dáti toto ustanovení do zákona.
Ostatně nelze mluviti, že by byl nějakým,
způsobem protežován nějaký ústav,
nýbrž jde o to, aby důvěra v cenné
papíry naše byla posílena. To ostatně
není zásada, která by teprve při této
smlouvě byla prováděna, tato zásada
byla prováděna již při smlouvě
československo-rakouské za účelem
posílení hypotečních dluhopisů.
Druhá předloha týká se provedení
zásad již přijatých ve smlouvě,
o které jsem referoval. V právní vědě
je spor o to, je-li potřeba zákona k tomu, aby zásady
ve smlouvě přijaté a sněmovnou ratifikované
staly se zákonem. Někteří vykládají,
že schválením smlouvy stávají
se vlastně všechny zásady ve smlouvě
uvedené zákonem pro vnitřní použití
v dotyčné zemi. V tomto případě,
když věc prošla senátem a byla i u nás
projednána, jest lépe přikloniti se z praktických
důvodů ke druhému mínění,
poněvadž v této smlouvě přece
stanoveny byly zásady, jež odchylují se od
ustanovení našeho zákona. Jsou to zásady
obligatorní a jest tudíž lépe, když
k bezpečnosti právní máme to nejen
ratifikováno sněmovnou, nýbrž když
máme i zákon, který výslovně
prohlašuje v §u 1, že zásady ve smlouvě
československo-jugoslávské uvedené
stávají se zákonem.
Předloha zákona tedy, o němž referuji,
jest pouze provedením těch zásad, jež
byly přijaty ve smlouvě, a tudíž úkolem
rozpočtového výboru bylo pouze srovnávati,
zda předloha tato plně odpovídá zásadám
ve smlouvě přijatým, zdali nevybočuje
ze zásad ve smlouvě stanovených. A tu rozpočtový
výbor, když srovnání provedl, viděl,
že pevně a přesně se drží
předloha zákona zásad přijatých
ve smlouvě, a tudíž přistupuji já
jako referent rozpočtového výboru k tomu,
abych ze všech důvodů, které přednesli
moji předchůdci referenti, i já navrhl, aby
jednak slavná sněmovna schválila, ratifikovala
úmluvu mezi Jugoslavií a Československem
ohledně placení dotčených pohledávek,
jednak aby dala souhlas k tomu, aby byl vydán zákon,
jímž se provádějí zásady,
jež jsou ve smlouvě uvedeny.
Vím, že nebude ihned hlasováno o resoluci,
poněvadž však s věcí souvisí
a poněvadž budou páni jistě v debatě
o resoluci mluviti, zmíním se o ní již
nyní.
Resoluce vyrostla jednak ze senátu, jednak z ústavně-právního
výboru, a to ze strachu, aby spořitelny a lidové
ústavy peněžní, které budou muset
platiti oněch 50 hal., nebyly poškozeny, jmenovitě
také tím kvapným vymáháním.
První obava, aby nebyly poškozeny vůbec, dala
v senátě podnět k resoluci, která
žádá, aby se jim pro případ,
že budou muset platiti, dostalo od státu odškodnění.
Z druhé obavy, totiž, aby nenastala porucha u peněžních
ústavů tím, že by byly nuceny co nejrychleji
platiti, vzešly resoluce ústavně právního
výboru, které žádají, aby takovým
peněžním ústavům, u nichž
by rychlé placení mohlo způsobiti finanční
otřesení, byla poskytnuta lhůta k zaplacení.
Rozpočtový výbor z finančních
ohledů musil zkoumati a přezkoumávati tyto
resoluce a usnesl se resoluce přijmouti s tím výslovným
podotknutím, že v obou případech bude
třeba, aby ústavy jednak prokázaly, že
vzešla jak bilanční, tak skutečná
škoda, a v druhém případě aby
prokázaly, že opravdu okamžitým placením
by mohla býti jejich finanční bezpečnost
otřesena.
Pod těmito kautelami a výhradami navrhuji, aby resoluce
byly přijaty, čímž svůj referát
končím. (Souhlas.)
Předseda (zvoní): Přikročíme
ke společné rozpravě.
Podle usnesení předsednictva navrhuji, aby řečnická
lhůta stanovena byla 45 minutami. (Námitek nebylo.)
Námitek není. Navržená lhůta
je přijata.
Ke slovu jsou přihlášeni na straně "proti"
pp. posl. dr Keibl, Neurath a Mikulíček.
Dávám slovo panu posl. dr Keiblovi.
Posl. dr Keibl [německy]: Velectěné
dámy a pánové! Obě osnovy zákona,
jež zde dnes projednáváme, státní
smlouva se Srbskem stran pohledávek ve starých korunách
a k tomu patřící prováděcí
zákon, dávají nám opět příležitost,
abychom poukázali na způsob, jakým se v tomto
státě ráčí zacházeti
s naším národním hospodářstvím
a jak se usiluje o ovládání celého
hospodářství a celého státu
z jedné strany a z jednoho ústavu. Oběma
předlohám, zejména předloze o státní
smlouvě musíme vytknouti nedostatky, jak co do obsahu
tak co do formy, ale také i co do jejího parlamentního
projednání. Co se zvláště obsahu
dotýče, bylo v poslední době se strany
všech zúčastněných, jak vlády
tak většinových stran, učiněno
vše možné slovem i písmem, aby vlastní
obsah stal se hodně nejasným, abych tak řekl,
aby byl zastřen mlhou, takže široké vrstvy
obyvatelstva venku dobře nevědí, co se zde
vlastně děje. Podává se jim obsah
této předlohy v přípravě, kterou
se jim má učiniti chutnějším,
ačkoliv ji přec dlužno veskrze zamítnouti.
Nezbývá tedy nic jiného než projíti
jednou historii celé věci podle oficiálního
odůvodnění a pokusiti se na základě
skutečností v tomto odůvodnění
obsažených a informací, které jsme přece
tu a tam také dostali, rekonstruovati vlastní skutečnost.
Jest správné: mírové smlouvy st. germainská
a trianonská zanechaly mezeru; nařídily sice,
že se Československo má dorozuměti se
státy nástupnickými, dnešním
Rakouskem a Maďarskem stran pohledávek a dluhů
ve starých korunách, zapomněly však,
že povstaly i jiné státy a že následkem
toho nastal bezesmluvný stav, mezera, jež může
býti vyplněna buď jen osobními smlouvami
mezi jednotlivci nebo mezistátními dohodami dvou
zúčastněných států.
Bylo konečně nutno, aby kromě poměru
k Rumunsku byl uspořádán právě
poměr k Srbsku, uspořádání,
jež je právě předmětem nynější
předlohy a jednání. Podle odůvodnění
před námi ležícího děly
se již r. 1921 pokusy, aby se došlo k dohodě,
tato však vlastně úplně se neuskutečnila,
byli rádi, že na konec byli s to udělati protokol,
a to 2. listopadu 1921 - když se teprve 19. října
1921 započalo - aby byly zachyceny skrovné skutečnosti
této dohody. Nyní musíme však zde v
odůvodnění všimnouti si lépe
jednoho odstavce. Zde se praví, že se strany českých
vyjednavačů bylo nasazeno všecko, aby veškerá
látka byla v dobrotě upravena, že však
se strany Srbů nebylo k tomu pravé chuti.
Srbové měli na mysli uspořádati toliko
ony poměry, které se zakládají ve
dluzích a pohledávkách mezi peněžními
ústavy srbskými a našimi. Patrně viděli
tehdy čeští vyjednavatelé, že státní
smlouva, dohoda, nedopadne tak, jak si v prvním okamžiku
myslili, věděli tedy již tenkrát, v
roce 1921, že zdejší stát a zdejší
hospodářství pravděpodobně
špatně pochodí a jako dobří vlastenci
učinili jistá opatření. Neboť
jinak nemohu třetímu odstavci porozuměti;
vidím z toho toto: Vláda dala pravděpodobně
českým bankám pokyn; na základě
tohoto pokynu tyto pozměnily spojení se Srbskem
tak dalece, že pro sebe využily úmluv, pokud
tyto byly již 2. listopadu 1921 hotovy, vyhověly ještě
dalším podmínkám a popudům vlády,
otevřely následkem toho nová debetní
konta svým srbochorvatským věřitelům
a těmto nyní poskytly zálohu, takže
přibližně zaplatily tímto způsobem
polovinu svého dluhu. Tím se dostala ven z celé
této historie část československých
dlužníků, při nejmenším
uvázlo jen 50% v těchto poměrech. Později
přec ještě rozvedu, co mělo v budoucnosti
zcela zvláštní význam. Když se
později přikročilo k soupisu všech těchto
pohledávek, ukázalo se, že československé
požadavky činily asi 28,4 milionů, naproti
tomu československé dluhy pouze 27,27 milionů
starých korun. Následkem toho měli jsme požadavek
o něco větší než jsme byli dlužni.
Nuže, ony pohledávky, jež jsme měli vůči
Srbsku, byly v první řadě některé
ne právě zvláštní pohledávky
několika zdejších bank, mezitím však
dvě pohledávky, jež byly v této státní
smlouvě zcela zvláště projednány
a požívaly přednosti, jež jest hodna,
abychom si na ni zvlášť posvítili, a z
níž jest právě vidět, jak celé
vyjednávání takřka od prvopočátku
bylo přistřiženo podle těchto dvou pohledávek.
Jde o pohledávku Ústřední banky českých
spořitelen, tak zvané Sporobanky, v částce
asi 5 milionů, které tato banka dala krajinské
zemi a dalmatským obcím, a pak zcela podivuhodně
o pohledávku Živnostenské banky v částce
asi 300.000 korun, jež nebyly snad dány nějaké
bance, obci, zemi nebo jinému veřejnému útvaru,
nýbrž firmě H. Moster. Také jest zde
označeno jméno místa, kde tato firma jest,
jest však srbské a já je nedovedu přeložiti
do němčiny. Tyto požadavky jsou zcela zvláštního
rázu; musíme se jimi zabývati blíže.
Musíme tu rekonstruovati poměry, jak byly před
válkou. Před převratem umístily obce
jižního Štýrska a Krajiny, pokud byly
patrně německé - neboť to vychází
na konec z celé věci na jevo - své přebytečné
peníze v severních Čechách, poněvadž
nevěděly patrně, co s nimi dole počíti;
byly přesvědčeny, že se nahoře
s penězi právě dobře hospodaří.
Proto se v tomto případě staly severočeské
lidové peněžní ústavy dlužníky
a peněžní ústavy Krajiny a jižního
Štýrska věřiteli, neboť tyto peníze
figurovaly v našich severočeských peněžních
ústavech jako vklady. S druhé strany patrně
potřebovaly české obce, případně
v Jugoslavii srbské obce a jihoslovanské země
peníze k různým věcem a tyto peníze
braly z českých peněžních ústavů
v Čechách, zvláště těchto
5 milionů od Sporobanky, patrně také pro
veřejné úvěry. Sporobanka si zase
tyto peníze získávala jako každý
velký ústav tím, že vydávala
zástavní listy. Pravděpodobně byly
to komunální zástavní listy, takže
z tohoto jednoduchého půjčkového poměru
vlastně povstal dvojitý půjčkový
poměr. Na jedné straně byly dalmatské
obce a Krajina dlužníky Sporobanky, na druhé
straně Sporobanka opět dlužníkem majitelů
zástavních listů. Tyto majitele zástavních
listů - není zapotřebí, aby to byli
oni první lidé, jimž byly zástavní
listy vydány, snad al pari s tehdy slíbenou a vypočtenou
půjčkou - tyto majitele lze dojista snad částečně
zjistiti, jsou-li ještě dnes příslušníky
srbského státu čili nic. Jest jasno, že
cenné papíry znějící na majitele
nelze tak beze všeho podržeti na jednom místě,
v ruce jedné osoby a následkem toho jest velikou
otázkou, zda na zástavní listy, jež
byly tehdy vydány Sporobankou na základě
obou cizozemských půjček, lze v jich celku
ještě dnes nazírati jako na pohledávky
srbských státních příslušníků
proti bance, patřící do našeho státu.