Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

(1) Učební doba nesmí trvati déle dvou let. Přestoupí-li učeň k jinému zaměstnavateli, započítá se mu dosavadní učení do učebné doby předepsané nebo smluvené.

(2) Do učební doby započítá se také doba, po kterou byl učeň přijat na zkoušku. Ustanovení § 35 odst. 1. a 3. platí obdobně.

Při průkazu učební doby v obchodní živnosti nahrazuje se:

a) vysvědčením o úspěšné návštěvě veřejného nebo právem veřejnosti nadaného jednoročního kupeckého vyučovacího kursu, nebo čtyř nižších tříd veřejné nebo právem veřejnosti nadané střední školy neb jednoročního učebního kursu spojeného s měšťanskou školou jeden rok předepsaného zaměstnání jako učeň;

b) vysvědčením o úspěšné návštěvě veřejné nebo právem veřejností nadané dvoutřídní obchodní školy nebo střední školy celá učební doba.

(1) Zaměstnavatel jest povinen pečovati o řádný odborný výcvik a řádné odborné vzdělání učňovo a poskytnouti mu k tomu potřebného času a příležitosti, jež nesmějí býti učni odňaty jiným zaměstnáním. Zaměstnavatel nesmí učni ukládati těžší práce, se které není, ani dovoliti, aby mu je ukládaly jiné osoby u něho zaměstnané nebo členové jeho rodiny. Onemocnění, úraz nebo jiné okolnosti, které mohou způsobiti změnu učebního poměru, jest zaměstnavatel povinen bez prodlení oznámiti rodičům neb zákonným zástupcům učňovým. Jest dále povinen starati se o řádnou návštěvu pokračovací neb odborné školy v době pracovní.

(2) Zaměstnavatel jest povinen chrániti učně i před ostatními osobami u něho zaměstnanými a příslušníky rodiny.

(3) O ochranných opatřeních platí ustanovení § 33.

(4) Úmluvy, kterými má býti učeň obmezen ve své výdělečné činnosti po skončení učebního nebo pracovního poměru, jsou neplatny.

(5) Způsobí-li zaměstnavatel svojí vinou, že v přípovědi učňově anebo v jeho vyučené nastal průtah o více než čtrnáct dní, dopustí se přestupku živnostenského řádu a jest práv ze škody. § 65. Učňové, kteří nejsou ubytováni a stravováni u zaměstnavatele, mohou býti bezplatně zaměstnáni nejvýše po tři měsíce. Po této době jest povinen zaměstnavatel je přiměřeně odměnovati (§ 5).

Pracovní doba učňů nesmí býti delší než ostatních zaměstnanců.

(1) Nemůže-li učeň vykonávati práce proto, že onemocněl, nebo že utrpěl úraz neb pro jinou nehodu, může býti učební poměr zrušen výpovědí, trvalo-li přerušení nepřetržitě aspoň tři měsíce.

(2) Pokud přerušení v odst. 1. uvedené nepřesahuje úhrnem do roka tří měsíců, neprodlužuje učební doby. Když učeň z jiné důležité příčiny, týkající se jeho osoby, nemohl vykonávati práci, pokud si toho nepřivodil úmyslně nebo hrubou nedbalostí pokud přerušení tato nepřesahují v jednotlivých případech pět dní a úhrnem do roka třicet dní, učební doba se neprodlužuje.

(3) Nastane-li trvalé přerušení učebního poměru bez učňovy viny a náleží-li zaměstnavatel k některému společenstvu, má se toto postarati, aby se ve stejném oboru řádně doučil, není-li společenstva, nastupuje v tuto povinnost svaz zaměstnavatelský pro dotyčný obor.

Zaměstnavatel jest povinen dáti učni ročně dovolenou nejméně třínedělní; do ní nezapočítává se doba dočasného přerušení zaměstnání pro nemoc, nebo jinou důležitou nezaviněnou překážku (§ 31).

(1) Učební smlouva pozbude platnosti kromě uplynutí doby:

1. zánikem nebo vzdáním se obchodu nebo podniku;

2. úmrtím jedné ze stran;

3. nastalou neschopností zaměstnavatelovou nebo učňovou splniti smluvené závazky;

4. prohlášením konkursu na zaměstnavatelovo jmění.

(2) Zcizí-li zaměstnavatel svůj podnik (závod) (§ 57) jest povinen postarati se o řádné doučení učňovo u nabyvatele podniku neb u jiného zaměstnavatele téhož oboru jinak ručí za škodu učňovi vzniklou.

(3) Po zaměstnavatelově úmrtí může učeň dokončiti výcvik u dědiců provozují-li dále podnik a jsou-li s to, aby splnili smluvené závazky.

(4) V případech odstavce 2 a 3. může však učeň v prvním měsíci zrušiti učební poměr s nástupcem výpovědí čtrnáctidenní.

(1) Z důležitých příčin může býti učební poměr zrušen předčasně bez výpovědi.

(2) Učeň nebo jeho zákonný zástupce může zejména jej zrušiti:

1. stane-li se učeň neschopným konati práce neb nemůže-li je dále konati bez újmy pro své zdraví nebo mravnost;

2. není-li zaměstnavatel s to, aby učni poskytl řádný odborný výcvik neb zabraňuje mu odborně se vycvičiti a všeobecně vzdělávati zvláště pak navštěvovati pravidelně pokračovací neb odbornou školu;

3. zadržuje-li zaměstnavatel smluvenou odměnu bezprávně nebo zkracuje-li učňě v naturálních požitcích nebo porušuje-li jiná podstatná ustanovení smlouvy neb ustanovení § 33;

4. zanedbává-li zaměstnavatel své vychovatelské povinnosti poruší-li mravnost sváděním anebo trpěním nemravných nebo nezákonných činů, ublíží-li učni skutkem urážkou nebo hrubým zacházením aneb odepře-li ho chrániti před takovým jednáním jiných osob u něho zaměstnaných nebo příslušníků své rodiny;

5. byl-li zaměstnavatel pravoplatně odsouzen pro čin uvedený v § 60, odst 2.;

6. změní-li zaměstnavatel druh svého podniku nebo přeloží-li jej na jiné místo V tomto případě lze zrušiti poměr jen do měsíce po změně nebo přesídlení

(3) Zaměstnavatel může zrušiti předčasně poměr zejména:

1. ukáže-li se učen neschopným konati přikázané mu práce neb podle okolností přiměřené (§ 64 odst. 1, 2. věta);

2. jedná-li ve službě nepoctivě zvláště poškozuje-li zaměstnavatele úmyslně;

3. nekoná-li práce bez překážky v zákoně odůvodněné po dobu delší sedmi dnů aneb zpěčuje se trvale bez důvodu konati práce mu svěřené a přiměřené nebo podrobiti se zaměstnavatelovým rozkazům, odůvodněným obsahem smlouvy nebo předmětem učebních úkonů

4. ublíží-li učeň skutkem anebo hrubou urážkou zaměstnavateli, členu jeho rodiny nebo jiné osobě u něho zaměstnané nebo poruší-li mravnost proti nim.

(1) Zrušil-li zaměstnavatel bez důležitého důvodu učební poměr, jest povinen vyplatiti učni bez újmy dalších nároků na náhradu škody přiměřený díl odměny za práce již provedené, za které odměna dosud nedospěla, jakož i odměnu a jiné požitky, které náležejí učni podle smlouvy za čas až do skončení učebního poměru (§ 42).

(2) Nároku na náhradu škody předčasným zrušením učebního poměru vzniklé možno se domáhati podle ustanovení § 46.

(1) Z důležitých důvodů může býti zrušen učební poměr výpovědí každou stranou. O výpovědi platí obdobně ustanovení § 36 odst. 2. a 3.

(2) Učební poměr může býti také zrušen čtrnáctidenní výpovědí učněm, nebo je-li nezletilý, jeho zákonným zástupcem, prohlásí-li zaměstnavateli písemně, že učeň změní své povolání, nebo že přejde k jiné živnosti nebo podniku rozdílnému, anebo že ho rodiče pro změněné poměry své potřebují, aby je ošetřoval aneb obstarával jejich hospodářství aneb živnost.

Po skončení učebního poměru jest zaměstnavatel povinen vydati zaměstnanci písemné vysvědčení o ztrávené u něho učební době, o jeho chování po tu dobu a o nabytých vědomostech a schopnostech. Vysvědčení takové budiž vydáno na žádost, i když pracovní poměr předčasně nebo výpovědí se zruší. Jinak platí ustanovení § 51.

Pokud v zákoně tomto není výslovně jinak stanoveno, nelze dovolávati se ujednávek uchylujících se v neprospěch zaměstnancův od ustanovení tohoto zákona.

(1) Pro rozepře z pracovního poměru upraveného tímto zákonem jsou příslušny soudy živnostenské, i když na podnik zaměstnavatelův řád živnostenský se nevztahuje. Pro rozepře vzniklé na základě tohoto zákona musí býti zřízen zvláštní senát.

(2) Není-li v obvodu soud živnostenský, patří spor před živnostenský senát soudu okresního. Živnostenské senáty okresních soudů utvoří se obdobně podle zákona o soudech živnostenských.

(3) Ustanovení zákona o hornických rozhodčích soudech a zákona o závodních výborech zůstávají nedotčena.

(1) Neustanovuje-li tento zákon nic jiného, platí o pracovních poměrech jím upravených předpisy obecného zákona občanského, zákona ze dne 13. července 1922, č. 244 Sb. z. a n., kterým se všeobecně upravují poměry mezi zaměstnavateli a zaměstnanci na Slovensku a v Podkarpatské Rusi a zákona ze dne 25. září 1924, čís. 217 Sb. z. a n. doplňujícího § 26 tohoto zákona, živnostenského řádu, živnostenského zákona pro území Slovenska a Podkarpatské Rusi ze dne 10. října 1924, č. 259 Sb. z. a n., zákonů o pensijním a nemocenském pojištění, zákona ze dne 19. prosince 1918, č. 91 Sb. z. a n. o osmi hodinové době pracovní, zákona ze dne 25. února 1920, č. 144 Sb. z. a n. o závodních a revírních radách při hornictví a zákona ze dne 12. srpna 1921, č. 330 Sb. z. a n. o závodních výborech.

(2) Platnosti pozbývají všechny předpisy, které se nesrovnávají s ustanoveními tohoto zákona, zejména zákon ze dne 16. ledna 1910, č. 20 ř. z. o služební smlouvě obchodních pomocníků a jiných zaměstnanců v podobném postavení a cís. nařízení ze dne 10. ledna 1915, č. 8 ř. z., že použíti jest zákona o obchodních pomocnících na osoby, jež ustanoveny jsou u architektů, ustanovení §§ 56 až 60 uh. obch. zákona, zák. čl. XXXVII. z roku 1875, ustanovení živnostenského řádu, dále pokud ustanovení následujících zákonů, jakož i ustálená práva, nejsou příznivější pro zaměstnance, živnostenský zákon č. 259 Sb. z. a n. z r. 1924, §§ 201, 202, 203, 205 a 208 obecného zákona horního ze dne 23. května 1854, č. 146 ř. z., pokud jednají o úřednících a dozorcích, zákon ze dne 13. ledna 1914, č. 9 ř. z. o statkových úřednících a uh. zák. čl. XXVII. ze dne 14. prosince 1900 o úpravě právních poměrů mezi statkáři a hospodářskými úředníky.

(1) Po slyšení korporací, jimž náleží zastupovati příslušné zájmy (odborových organisací zaměstnaneckých, hromad pomocnických a pod., organisací zaměstnavatelských, obchodních a živnostenských, advokátních, notářských, lékařských, inženýrských komor, zemědělských rad, gremií, obchodních a živnostenských společenstev a pod.). může býti nařízením ustanoveno, že předpisy o nedělním klidu a pracovní době se vztahují také na pracovní poměry upravené tímto zákonem, byť i nepodléhaly živnostenskému řádu (zákonu) a zákonu z 19. prosince 1918 čís 91 Sb. z. a n.

(2) Na podniky, v nichž jsou zaměstnanci podle tohoto zákona, vztahují se zákony o živnostenských inspektorech. V podnicích horních vykonávají dozor revírní úřady horní.

Přestupky tohoto zákona a nařízení vydaných o ochranných opatřeních a nedělním klidu, buďte trestány správními úřady, na Slovensku a Podkarpatské Rusi administrativními (policejními) vrchnostmi, kde jsou státní policejní úřady, těmito úřady, peněžitými tresty do Kč 10000 nebo na svobodě do tří měsíců a při opětování i odnětím práva zaměstnávati pomocníky (i praktikanty) a učně, neb odnětím živnostenského oprávnění na čas nebo na vždy. Pokud jde o podniky bánské a důlní, trestá tyto přestupky báňský úřad první stolice pokutou do 10.000 Kč neb odnětím báňského oprávnění. Uložené pokuty plynou do státní pokladny pro sociální péči. Byla-li by nedobytna, změní se pokuta v přiměřeny trest vězení nejvýše do tří měsíců. Z úřadu I. stolice lze se odvolati do 14 dnů počínajíc dnem následujícím po doručení k úřadu II. stolice, který rozhodne s konečnou plaností, není-li jiných platných předpisů.

Ustanovení tohoto zákona platí též o pracovních poměrech, které byly tu v den účinnosti zákona, pokud jsou pro zaměstnance příznivější.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení. Jej provésti náleží ministru sociální péče v dohodě se zúčastněnými ministry.

Minulý parlament byl několikráte upozorněn na mimořádný význam soukromozaměstnaneckého zákonodárství, jež tvoří důležitý díl všeobecného ochranného zákonodárství. Zákonodárné sbory starého Rakouska daly soukromým zaměstnancům zákon o služební smlouvě obchodních pomocníků a jiných zaměstnanců v podobném postavení ze dne 16. ledna 1910 čís. 20 ř. z. (zákon o obchodních pomocnících). Tento zákon znamenal nesporný pokrok v poměrech, ve kterých byl stvořen, neboť zasáhnul do úpravy otázek jež až dosud buď nedostatečně aneb vůbec řešeny nebyly, zejména byla to dovolená, výpovědní lhůty, ochrana v nemoc, při úrazu a jiných nehodách, ochrana narukovaných, provise, remunerace, podíl na zisku, vysvědčení, vyhledávání nového místa a pod. Poválečné poměry překonaly jak materielní tak i sociální ustanovení jmenovaného zákona a byly pracovní podmínky v hromadných neb individuelních smlouvách výhodněji upravovány než zákon stanovil. Bylo proto naší povinností předložiti nově zvolenému parlamentu v roce 1920 návrh k zákonu o pracovním poměru soukromých zaměstnanců, obchodních učňů a kancelářských praktikantů kterýžto návrh znamenal v podstatě novelisaci zákona o obchodních pomocnících na základě výhod zaručených smlouvami a zkušeností nabytých z praxe. Strana českých socialistů předložila návrh poslance Tučného dra Frankeho, Zeminové a spol.. k zákonu o obchodních pomocnících a jiných zřízencích. Strana lidová předložila návrh poslanců dra Gustava Mazance, Antonína Čuříka a soudr. na novelisaci zákona o obchodních pomocnících ze dne 16. ledna 1910 č. 2.0. ř. z. pokud se týká rozšíření tohoto zákona na kvalifikované síly v závodech v § 2. zákona uvedených. Němečtí nacionálové předložili návrh poslanců Josefa Patzela, H Knirsche a druhů na zákonnou novou úpravu služebních poměrů obchodních pomocníků a jiných zaměstnanců v podobném postavení.

Vláda nemohla odepříti oprávněnost nové úpravy pracovního poměru soukromých zaměstnanců, neboť pamatovala nařízením ze dne 9. ledna 1919 čís. 14 Sb. z. a n. o zachování služebních poměrů zaměstnanců podléhajících zákonu o obchodních pomocnících za války, na ochranu zaměstnanců, kteří nastoupili vojenskou službu v době světové války a jimž místo za určitých podmínek bylo po návratu do občanského povolání zachováno. Toto nařízení bylo prodlouženo naposledy do 31. prosince 1922 vládním nařízením ze dne 30. června 1922 čís. 180 Sb. z. a n. s poukazem, že se veškeří vojíni i zajatci do svých domovů navrátili. Další nařízení vlády ze dne 9. ledna 1919 čís. 15 Sb. z. a n. obmezilo výpověď určitých služebních poměrů dočasným suspendováním přípustné 4nedělní výpovědi, uznáním nejkratší výpovědní lhůty 6ti nedělní a pro ty, kteří jsou nejméně 10 let u jednoho a téhož zaměstnavatele, výpovědní lhůtu 3měsíční, jež stejně musí končiti kalendářním čtvrtletím. Toto nařízení bylo naposledy prodlouženo do 31. května 1923 nařízením ze dne 22. prosince 1922 čís. 381 Sb. z. a n. Další prodloužení odepřeno s poukazem na avisované předložení vládní osnovy k novému zákonu o soukromých zaměstnancích, která podle přípovědi p. ministra spravedlnosti měla býti předložena podzimnímu zasedání senátu Národního shromáždění. Ministr spravedlnosti předložilo na podzim r. 1923 referentskou osnovu č. 29.277/23 která byla předmětem jednání jak organisací zaměstnavatelských, tak i organisací zaměstnaneckých. Můžeme prohlásiti, že obě dvě skupiny zájemců nebyly obsahem návrhu nadšeny, byli to však zejména soukromí zaměstnanci, kteří odmítli osnovu hlavně proto, poněvadž nesla v sobě nebezpečí vyloučení některých kategorií, jež až dosud podléhaly zákonu o obchodních pomocnících. Relace, jež došly ministerstvu spravedlnosti byly podkladem pro nový referentský návrh, který předložen na podzim roku 1925 pod čís. 14.121/25 ministerské radě. Tento návrh respektuje některá podstatná přání odborových organisací, nesplňuje ovšem zásady, na kterých budujeme naši osnovu která odpovídá skutečným poměrům vzešlým z bohaté praxe jak starého zákona, tak i smluvních poměrů.

Nový zákon má také sjednotiti soukromozaměstnanecké zákonodárství, neboť uplatnění nového živnostenského zákona pro Slovensko a Podkarpatskou Rus ukázalo podstatné rozdíly v právech zaměstnanců v zemích historických a ostatních částí republiky, najmě ve věci výpovědních lhůt. Zákon o obchodních pomocnících má platnost pouze pro historické země a jevila se tudíž nutnost, aby v době mobilisace v r. 1921 bylo učiněno opatření ve prospěch zaměstnanců na Slovensku a Podkarpatské Rusi, kteří rukovali, nepožívali však výhody zákona o obchodních pomocnících, ježto zákon v těchto územích nebyl dosud unifikován. Této potřebě bylo vyhověno iniciativním návrhem poslance Kleina a soudr. k zákonu o nároku obchodních pomocníků a jiných zaměstnanců v podobném postavení na Slovensku a Podkarpatské Rusi na peněžité požitky v některých případech vojenské povinnosti který byl také zákonodárnými sbory přijat a pod čís. 34 ve Sb. z. a n. dne 16. února 1922 publikován. Zmíněné již nařízení o ochraně vojínů navrátivších se ze světové války bylo pro Slovensko vydáno pod čís. 87/1919 (Č. 4279/l919 pres.) ze dne 13. května 1919 a publikováno v Úradných novinách čís. 14 ze dne 26. května 1919.

Cizina upravila v posledních letech pracovní poměr soukromých zaměstnanců na moderním podkladě. Poukazujeme zde v prvé řadě na nový rakouský zákon ze dne 11. května 1921 čís. 292 spol. zákoníku. O soukromých zaměstnancích, jenž vstoupil v platnost 1. července 1921. Tento zákon jest nejlepším sociálně-politickým dílem, které až dosud na tomto poli známe. Uvádíme některá ustanovení: Nárok na peněžité požitky v době nemoci, nebo jiné nehody trvá po dobu 6ti neděl, u těch, kteří jsou 5 let v posledním zaměstnání zvyšuje se nárok na 8 neděl, v 15ti leté službě na 10 neděl, v 25ti leté službě na 12 neděl. Mimo to přísluší na každé další 4 neděle nárok na poloviční plat. § 17 určuje výměr dovolené a sice přísluší po 6ti měsíčním zaměstnání u posledního zaměstnavatele v každém roce dovolená 2týdenní, která se zvyšuje po 5ti letech zaměstnání na tři týdny, po 10 letech zaměstnání na 4 týdny a po 25ti letech zaměstnání na 5 týdnů. Do pracovní doby určené pro výměr dovolené započítají se až do 5ti let ona zaměstnání, ztrávená v tuzemsku u jiných zaměstnavatelů bez ohledu zda byla konána v poměru soukromého zaměstnance, nebo dělníka a trval-li tento poměr nejméně 6 měsíců. Tato výhoda uplatňuje se jen v těch případech, kdy zaměstnání u posledního zaměstnavatele trvalo nejméně dvě léta. Vysokoškolákům, kteří jsou u posledního zaměstnavatele nejméně 6 měsíců v poměru pracovním, započítá se studijní doba až do 5ti let určených pro výměr dovolené. § 20 reguluje výpovědní lhůty, jež jsou opřeny o dvojí právo a sice o dlouhé výpovědní lhůty pro zaměstnavatele a krátkou výpovědní lhůtu pro zaměstnance. Zaměstnavatel může vypověděti zaměstnance není-li příznivějšího ujednání po kratší než 2leté pracovní době 6 neděl před kalendářním čtvrtletím, po delší než 2leté pracovní době 2 měsíce, po 5ti letech tři měsíce, po 15ti letech 4 měsíce a po 25ti letech 5 měsíců, vždy před kalendářním čtvrtletím. Zaměstnanec oproti tomu může dáti výpověď koncem každého kalendářního měsíce na jeden měsíc. § 23 předpisuje povinnost odbytného počínaje čtvrtým rokem zaměstnání u posledního zaměstnavatele. Odbytné obnáší dvojnásobné požitky posledního měsíce a zvyšuje se po 5ti letech na třínásobé, po 10ti letech na čtyřnásobné, po 15ti letech na šestinásobné, po 20ti letech na devítinásobné a po 25ti letech na dvanáctinásobné peněžité požitky posledního měsíce. V případě úmrtí obdrží zákonní dědicové polovinu odbytného. I jiná ustanovení tohoto zákona znamenají veliký pokrok proti zákonu z roku 1910.

Termín ťkupecké službyŤ, ťvyšší, nikoli kupecké službyŤ neosvědčil se v praxi, vedlť k nejasné judikatuře a proto nelze těchto i podobných termínů užívati. Referent ministerstva spravedlnosti přejímá částečně tyto nemoderní zásady a obepisuje povahu zaměstnání pro ty, kteří konají ťpřevážně kupecké nebo sice nekupecké, ale vyšší služby kancelářské neb odbornéŤ. Referentská osnova jest nepřijatelná také proto, že svým titulem ťo zaměstnancích ve vyšších soukromých službáchŤ zúžuje rozsah příštího zákona na kategorie, od kterých se vyžadují vyšší znalosti toho kterého oboru, nabytých předběžným odborným vzděláním a nebo delší odbornou praxí. To znamená krok nazpět oproti zákonu o obchodních pomocnících, který až na některé nepřesnosti platí pro veškeré soukromé zaměstnance, aniž by se od nich vyžadovala nějaká vyšší znalost příslušného oboru, nebo nějaké odborné vzdělání, případně delší odborná praxe. Naše soukromozaměstnanecké organisace odmítají jednomyslně tento způsob řešení a přejí si, aby nový zákon nevylučoval žádnou z kategorií, která se těšila již výhodám zákona o obchodních pomocnících, ba naopak, aby doplňoval mezery, vzniklé uplatněním starého zákona.

Z těchto důvodů stavíme náš návrh na jinou základnu, která se v podstatě opírá o: 1. generální klausuli, 2. o demonstrativní vyjmenování podniků, ústavů, úřadoven a pod., jichž zaměstnanci podléhají zákonu, 3. o demonstrativní vyjmenování zaměstnaneckých kategorií, 4. o praxi zákona o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců, který je již v platnosti od roku 1909. Tato konstrukce zdá se nám nejvhodnější. Poukazujeme na činnost ministerské komise pro reformu pensijního pojištění soukromých zaměstnanců, která v nesčetných schůzích diskutovala o konkrétním vyjádření působnosti nového pensijního zákona a i když nepřijala plně naše stanovisko, nemohla se spokojiti s dosavadními ustanoveními o rozsahu pojistné povinnosti a přikročila k stylisaci § 1, který svým posláním jest analogický s § 1 našeho návrhu. Tento návrh přibližuje se struktuře našich podnětů a vylučuje zejména to, co obsahoval zákon o obchodních pomocnících a v důsledku toho i § 1. referentské osnovy ministerstva spravedlnosti. Německé pensijní pojištění ve snaze obsáhnouti veškeré druhy soukromého zaměstnání nedělnického po žívá taktéž demonstrativního vyjmenování kategorií.

§ 2. určuje zaměstnance, kterých se zákon netýká při čemž vyslovujeme přání, aby byl buď tímto, neb jiným zákonem vymezen přesný pracovní poměr zaměstnanců státních podniků, jichž karakter je nyní na polovic zaměstnance veřejného, na polovic zaměstnance soukromého.

§ 3. doplňuje § 2., při čemž luští starý těžký problém obchodních jednatelů a zástupců, pracujících na pro si. Dosavadní zkušenosti přesvědčily nás, že jedině možné kriterium povahy zaměstnanecké těchto pracovníků jest určení že cestující, zástupci a jednatelé, pracující jménem a na účet jednoho nebo více podnikatelů i když jsou ustanoveni pouze na provisi a nejsou u nich splněny náležitosti pracovní smlouvy podle §§ 1151 a 1152 všeob. zák. obč. jsou zaměstnanci a proto nevztahuje se ustanovení zákona na ty obchodní jednatele a zástupce na provisi, kteří ujednané obchody provádějí na vlastní účet.

§ 4. pamatuje na možnosti tvoření nových kategorií soukromozaměstnaneckých a zabezpečuje nosnost příštího zákona vřaděním budoucích nových druhů zaměstnání do zákona. Ježto příslušné vládní nařízení může býti vydáno pouze po slyšení odborových organisací jest zde nutná součinnost přímých činitelů zaručena.

Zákon o obchodních pomocnících určil ve svém § 6 obsah služební smlouvy a umožnil v mnohých případech ujednávání pracovních smluv kratším a jednodušším způsobem, než jak předepisuje § 114 b. ž. ř., a dlužno tuto reformu vítati. Má-li však ustanovení o pracovních smlouvách v novém zákoně vyhovovati, jest nutno získané zkušenosti uplatniti. Důležité je ustanovení, které nepřipouští nevýhodné úchylky od hromadné smlouvy, definice ťmístního zvykuŤ a nárok na výlohy a diety vyšle-li zaměstnavatel zaměstnance mimo provozovnu.

§ 6. je nutným doplňkem předpisů o pracovních smlouvách a má chrániti duševní majetek vynálezců, jejichž činnost se zejména velikými závody průmyslovými zneužívá. Tato otázka svádí ovšem k požadavku nového patentního zákona, poněvadž však tato materie není vhodná pro rámec tohoto zákona, spokojujeme se s tím nejnutnějším, jako součást pracovní smlouvy.

§ 8. napravuje nedostatky dnešních předpisů v tom směru, že zaměstnanci, jenž, byv vyzván zaměstnavatelem, osobně se představil, nebo přišel ujednat pracovní smlouvu, přísluší náhrada hotových výloh, souvisejících s dostavením se.

§ 9. a § 10. opravuje §§ 30.-32. starého zákona v tom směru, že jsou zaručeny veškeré nároky zaměstnance pro případy, kdy zaměstnavatel znemožnil svojí vinou nastoupení místa i když smlouva byla ujednána na delší dobu. Nevyhýbáme se nikterak, aby zaměstnanec plnil povinnosti a dbal ustanovení zákona (odst. 5. § 10.). Dlužno však rozhodně odmítnouti pokusy, aby si zaměstnanec nechal započísti do žádané náhrady plat, kterého nabyl jiným zaměstnáním a nebo nabytí zúmyslně zanedbal.

§ 11. definuje pojem plat, který bývá často zaměněn s pojmem služné. Starý zákon ve svém § 15. mluví také jen o běžném služném, jinak obsahuje starý zákon plno nepřesností, mluvíc o platu, služném, peněžitých požitcích, úplatě a pod. Považujeme proto naše ustanovení obou paragrafů za účelná.

§§ 13.-16. Ustanovení o provisi je po stránce právní jeden z nejtěžších problémů. Poukazujeme na komentář k § 3. a dodáváme, že je nezbytně nutno upraviti nárok a výplatu provise tak, aby křiklavé nedostatky dosavadních právních předpisů byly odstraněny. V prvé řadě je naléhavě důležito ustanovit, že provise vyplácí se již z obchodů ujednaných, nikoli vyřízených, anebo dokonce podle částek, které konsumentem byly firmě splaceny. Předpokládá se přirozeně, že zaměstnanec pracující na provisi dbá příkazů svých firem, řídí se při prodeji podle ceníků a jiných předpisů. Tyto samozřejmosti jsou však všeobecnou podmínkou pracovního poměru vůbec a není třeba, aby zákon o těchto předpokladech mluvil. Závady dnešního systému nalézáme především v spekulaci firmy, která namnoze předepíše ceny, podle kterých se on také řídí, leč změnou konjunktury mění zaměstnavatel také ceny, aniž by o tom zavčas svého zástupce vyrozuměl. Důsledek toho je, že zaměstnavatel ruší objednávky jinak správně ujednané a odepírá přirozeně i výplatu provise. Uvážíme-li, že zástupce konající takto své povinnosti hradí ze svého cestovné a ostatní výlohy, nedostává se mu však odměny ve formě provisí, jež mu podle přirozeného práva přísluší, avšak dnešními zákonodárnými předpisy se výplata provise znemožňuje, je náš hořeji uvedený požadavek plně oprávněný.

Poválečné hospodářské přesuny přivodily, že většina obchodních zástupců (cestujících) pracuje na provisi a pouze menšina těchto zaměstnanců jest na pevné služné, případně v kombinovaném poměru pevného služného a provise. Také nepatrná část těchto zaměstnanců obdrží náhradu za cestovné a diety.

Přijmeme-li tuto zásadu, pak není překážek, aby súčtování provise dělo se měsíčně.

Objednávky s pozdější dodací lhůtou lze ciferně dosti přesně odhadnouti a možně diference buď v prospěch nebo v neprospěch zaměstnance neb zaměstnavatele, které jinak mohou býti jen nepatrné, možno později vyrovnat.

§ 17. korigující § 14. starého zákona, zejména v tom, že konkretisuje formu výplaty a určení podílu na zisku, není-li výhodněji umluveno, váže k povinnosti zaměstnavatelově vydati zaměstnanci bez prodlení po obchodním roku účet a určuje nárok na alikvotní část podílu na zisku, netrval-li pracovní poměr po celý rok.

§ 18. opětně jasně rozlišuje pojem zvláštní odměny (remunerace) od pojmu novoročného, jež bývají velmi často ztotožňovány, ač judikatura ustálila zvlášť nárok na novoročné a zvlášť nárok na jiné odměny. Dnešní právní stav nároků na novoročné přiznává toto, je-li obvyklé v místě neb závodě a proto naše ustanovení v odst. 2. § 18. kryje se v podstatě se stávajícími poměry. Odst. 3. jmenovaného §u reguluje novou zvyklost v obchodu, kterou jinak neschvalujeme, avšak fakt že odměna pozůstává také podle procent z tržby nebo jako tantiema nutí nás, abychom takové nároky opřeli zákonodárnými předpisy.