Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Dokud peníze měly ještě větší cenu, mnoho okresních zastupitelstev nahrazovalo příslušným zvěrolékařům paušálně z okresních peněz výdaje za prohlídku dobytka. Paušál činil tehdy v jednotlivých okresech několik set korun, jež také postačovaly. Jakmile peníze byly znehodnoceny, okresy přestaly vypláceti tuto podporu a chovatelé dobytka musejí nyní platiti poplatky za prohlídku dobytka při nouzových porážkách z vlastních peněz. Postižení rolníci, beztoho poškození nouzovými porážkami, často však nacházejí ve výši požadovaných poplatků nutný důvod ke stížnostem a to zvláště tam, kde vedle státních úředních zvěrolékařů vykonávají prohlídku také jiní zvěrolékaři. V poslední době jsme se dověděli o případech, kdy požadované poplatky přesahovaly přípustnou míru o 100%. takovým předražováním, abychom užili mírného výrazu, působí se další škoda zemědělcům, beztoho poškozeným nepředvídanými ztrátami dobytka. Tento postup nebyl by možný, kdyby příslušné politické úřady kontrolovaly poplatky, vybírané při nouzových porážkách, než by byly vybrány.

Tážeme se tedy pana ministra zemědělství, je-li ochoten vydati pokyny, že poplatky, jichž požadují nestátní zvěrolékaři při nouzových porážkách za prohlídku dobytka, musí býti upraveny příslušnými okrasními politickými správami?

V Praze dne 3. února 1926.

V listopadu 1921 podali podepsaní iniciativní návrh zákona na změnu zákona ze dne 12. Srpna 1921, č. 321 Sb. zák. a nař., v němž se dožadovali změny § 4. odstavce 16. tohoto zákona, aby od daně z pracovních výkonů byli osvobozeni také mistři, zaměstnaní na práci domácké, kteří zpracovávají hmoty neb suroviny podnikateli jim dodané, za mzdu napřed stanovenou.

Tomuto iniciativnímu návrhu podepsaných bylo vyhověno; přijetím zákona ze dne 21. Prosince 1923, č.268 Sb. zák. a nař. § 4. odstavce 16. byli mistři práce domácké od daně z obratu a pracovních výkonů osvobozeni. To byl správný úmysl zákonodárců, který ministerstvo financí v letech 1924 a 1925 také správně plnilo. Neboť výnosem ze dne 31. března 1924, čís. 146420/8352/23 ministerstvo financí nařídilo berní správě v Prostějově, aby ministrům, vykonávajícím práce domácké, nebyla daň z obratu a pracovních výkonů více předepisována.

Teprve výnosem ze dne 16. ledna 1926, č. 57362-25-III/23 nařídilo ministerstvo financí berní správě v Prostějově, aby od daně z obratu osvobodila jen ty mistry, kteří pracují se členy rodiny a všem ostatním, kteří pracují s cizí pomocí, t. j. učedníky a pomocníky, aby daň z obratu a pracovních výkonů předepsala.

V § 4. odstavci 16. stala se stilistická chyba, která je v rozporu s úmyslem zákonodárců a s důvodovou zprávou zákona. Toho je dokladem dvouletá prakse min. financí a berních úřadů, že daň z obratu a pracovních výkonů nebyla této kategorii předepisována po vydání zákona ze dne 21. prosince 1923, č. 268.

Teprve po dvou letech změnilo min. financí výklad § 4. odstavce 16. cit. zákona.

Proto se podepsaní táží:

1. Jest pan ministr financí ochoten zasaditi se o provádění zákona v odstavci 16. § 4. o dani z obratu v uvedených případech tak, jak ho min. financí svým výnosem ze dne 31. března 1924, čís. 146420/8352/23 počalo prováděti?

1. Jest panu ministru financí znám skutečný stav věcí v průmyslu práce domácké, kde daň z obratu a pracovních výkonů u mistrů domáckých jest daní ze mzdy?

V Praze dne 2. února 1926.

zemědělci si stěžují, že berní správy naprosto nedbají předložených přiznání k dani z příjmu a že svévolně vypočítávají čistý příjem zemědělců podle klíče a na základě toho vyměřují a ukládají daň z příjmu. Zemědělství proti tomuto bezpráví bojuje dosud téměř marně, neboť odvolání, která byla proti daňovým předpisům podána, zůstala většinou nevyřízena. Zemědělci musili také zaplatiti, neboť žádosti, aby se s placením poshovělo až bude rozhodnuto o odvolání, byly většinou zamítnuty.

Také zákona ze dne 8. října 1924, č. 235 Sb. z. a n. o mimořádných úlevách při placení přímých daní zůstal pro zemědělství pouze na papíře, neboť jejich majetek, všem viditelný, byl vydán bezohledně na pospas i zásahům berních exekutorů.Zemědělci musili tedy nesmírně vysoko předepsané daně zaplatiti a často si na to na hypotéku vypůjčiti.

Tento postup berních správ postihuje zvláště těžce zemědělství v oněch krajinách, kde výtěžek půdy jest beztoho nepatrný pro drsné klima a mělkou ornici. V takových krajinách, mezi něž patří i berní okres Jablonec n. N., lze z výtěžku zemědělství žíti často tak těžce, že velká část zemědělců musí hledati zaměstnání a výdělek ještě také v průmyslu. Ze zemědělství plyne zde jen skrovný příjem, z něhož lze žíti jen neobyčejně prostě, nelze-li příjem zvýšiti právě vedlejším zaměstnáním.

V berním okrese jablonec n. N. předepsala berní správy jako čistý příjem ze zemědělství pro berní léta 1920-1923 z hektaru 1200 až 1500 Kč a jako čistý příjem z hektaru vypočítala dokonce za uvedené berní období také 5037 až 7060 Kč. Tento příliš vysoký čistý příjem postihuje k tomu ještě 73letého zemědělce (Eduarda Ullmanna z Jablonce n. N.), který se svou 72letou ženou žije jen z nuzného výtěžku 1 ha půdy. Jak berní správa došla k těmto vysokým číslicím, jest nevyzpytatelné.

Jaké peníze dlužno ostatně vynaložiti, aby zemědělství v okrese Jablonec n. N., často ve výši 500 až 700 m nad mořem, bylo přivedeno do takového stavu, aby z něho plynul hrubý zisk, patrno z odběru zboží zemědělského spolku ve Smržovce, který v roce 1925, při úhrnném stavu dobytka 260 kusů, zakoupil za 95.569 Kč zemědělských potřeb. Zde se tedy musilo během jednoho roku vynaložiti asi 310 Kč na jeden kus dobytka, aby vůbec dal nějaký užitek.

K tomu, že se zvláště v berním okrese Jablonec n. N. nakládá se zemědělci tak krutě, dochází také proto, že berní správy libovolně přirovnávají jejich příjmové poměry k příjmům v průmyslu a obchodu a průmyslového dělnictva, dále to, že zemědělství vůbec není zastoupeno v odhadní komisi berní v Jablonci n. N., a dále ještě, že klíče, jichž užívají berní správy, vešly v užívání bez posouzení zemědělskými odborníky.

Zemědělství v berním okresu Jablonec n. N. a i v jiných okresech je takovýmito neudržitelnými poměry těžce postiženo, tedy také jeho existence ohrožena a proto se tážeme pana ministra financí:

1) Jest ochoten naříditi, aby podaná berní odvolání byla co nejdříve vyřízena?

2) Jest dále ochoten působiti, aby zemědělství dostalo náležité zastoupení v berních komisích odhadních?

3) Jest konečně ochoten učiniti opatření, aby podaná berní přiznání byla projednána individuelně a aby se klíče pro výpočty příjmů smělo používati teprve tehdy, až bude určen v dohodě s důvěrníky, které ustanoví zemědělské odborové organisace?

V Praze dne 5. února 1926.

Z mnoha míst docházejí stesky na poměry, jaké zavládly v posledních letech, zvláště pak po vydání restrikčního zákona, co do vyučování cizím jazykům na školách národních, zejména občanských. Není třeba zdůrazňovati veliký význam znalosti cizích jazyků v našem národě, který obchodně i kulturně je odkázán na trvalý styk s německým lidem a který zvláště po svém osamostatnění musí pomýšleti na kulturní i hospodářské styky s ostatním kulturním světem. Padají tu na váhu jazyk francouzský, německý, z části anglický i ruský.

Na školách obecných vyučuje se velmi často jazyku německému, na školách občanských skoro pravidelně jazyku francouzskému a německému, v některých nečetných případech snad i angličtině a ruštině.

Bližší ustanovení, kterak upraviti vyučování cizím jazykům na těchto školách, obsahuje vládní nařízení ze dne 4. dubna 1925, č. 64 Sb. z. a n. Jím se provádí zákon z 13. července 1922, č. 226 Sb. z. a n. Ve IV. oddílu tohoto vládního nařízení, v jeho 13. §u, který stanoví podmínky zřizování "zvláštních oddělení školních", uvádí se v 2. odstavci:

"V žádném takovém oddělení nesmí býti více žáků než 60. Při tom však dbáti jest podle možnosti toho, aby pro vyučování náboženství, ručním pracím a tělocviku a mimo to i pro vyučování v odděleních, v nichž se spojí žáci několika stupňů věku, nebylo v oddělení zpravidla více než 40 dětí, aby v témž oddělení nebyli, pokud lze, spojováni žáci, kteří stářím, tělesnou způsobilostí, schopnostmi a předběžným vzděláním příliš od sebe se liší, aby žactvo ze tříd téhož ročníku nebylo přidělováno oddělením různého stupně a aby se při spojování žactva v oddělení bral nejpečlivější zřetel k velikosti školní místnosti, v níž se má oddělení vyučovati. Jestliže by však provedení těchto zásad znamenalo vzrůst nákladu školního, buďtež dříve vyslechnuti vydržovatelé školy."

Stejně výnos ministerstva školství a nár. osvěty z 15. května 1925, č. 16137-I k vládnímu nařízení výše uvedenému jedná v V. oddílu, ve 2. a 3. odstavci §u 22 o vyučování v odděleních takto:

"Podle 13. §u, odst. 2., vládního nařízení prováděcího má se dbáti podle možnosti toho, aby pro vyučování náboženství, ručním pracím a tělocviku a mimo to i pro vyučování v odděleních, v nichž se spojí žáci několika stupňů věku, nebylo v oddělení zpravidla více než 40 dětí. Budiž proto upuštěno od utvoření zvláštního oddělení žactva dvou nebo několika postupných tříd zpravidla již tehdy, jestliže z počtu žactva každé z nich mají se učiti příslušnému předmětu aspoň 2/3 všech žáků, ne však méně nežli po 20 žácích.

Školní úřady nechť při jednání s vydržovateli školy o povolení zvláštních oddělení uplatňují podle možnosti uvedené zřetel, hledíc také k §u 13, odst. 2., vládního nařízení prováděcího."

Věříc v tyto možnosti, jsouc přesvědčena, že lze poskytovati výhody ve vyučování v odděleních, jak o tom mluví vládní nařízení, očekávala zemská školní rada v Praze, že bude lze dbáti podle možnosti rozumných a pedagogicky tolik nutných zřetelů při vyučování cizím jazykům, na něž se právě vztahují ustanovení obou výše zmíněných textů o vyučování v odděleních. Počala se proto zemská školní rada v Praze, jakožto administrativní i pedagogický orgán školský k tomu ustanovený, říditi těmito v ministerském výnosu a vládním nařízení uvedenými zřeteli. Rozhodovala, v kolika odděleních mají se žáci jednotlivých národních škol v určitých individuelních případech vyučovati cizím jazykům (francouzštině a němčině).

Vzhledem k 3. odstavci 22. §u ministerského výnosu z 15. května 1925 předkládala ovšem zemská školní rada všecka svá rozhodnutí o vyučování v odděleních cizím jazykům "vydržovateli školy", t. j. zemskému správnímu výboru, očekávajíc jeho souhlasu.

Přese vše očekávání odepřel však zemský správní výbor svého souhlasu ke zřizování oddělení pouze do 40 žáků pro vyučování jazyku německému a francouzskému. Nedbaje vládního ani ministerského nařízení, neuvažoval vůbec o možnosti takových vládním nařízením doporučených výhod a odmítaje jich prohlásil, že je pro něho směrodatný pouze zákon č. 226 ai 1922, který stanoví maximální počet žactva v oddělení na 60 žáků. Tímto stanoviskem zrušena byla jakákoli kompetenční účast zemské školní rady na provádění zákona a vládní i ministerské nařízení k vyučování v odděleních se vztahující bylo praksi zemského správního výboru de fakto znehodnoceno.

V důsledku svého stanoviska provádí pak zemský správní výbor trvale škrty ve všech rozhodnutích zemské školní rady, pokud se týkají úpravy vyučování cizím jazykům v odděleních a donucuje ji vytvářeti pro toto vyučování oddělení do minimálního počtu o 60 žácích. Při cizích jazycích v tomto věku nutno největší důraz klásti na konversaci. Na ní však při 60 žácích různého věku a různého stupně jazykového vývoje těžko lze pomýšleti.

Pro takovou praksi zemského správního výboru nastaly na národních školách, zvláště občanských, poměry, ve kterých zdárné vyučování jazyku francouzskému a německému je prostě illusorní. Všeobecný úpadek vyučování a prospěchu v cizích jazycích na občanských školách neušel nejen dozorčím úřadům školním, ale ani občanské veřejnosti. Obchodní kruhy nesou velmi těžce tento stav, Československá Obchodní Jednota v Brně uveřejnila pak zvláštní apel k zemské školní radě brněnské o nápravu takového nepříznivého stavu při vyučování jazyku německému a francouzskému. z měšťanských škol odchází největší počet žáků na školy odborné i střední, které vyžadují náležité jazykové přípravy zvláště v němčině, veliká řada odchází k průmyslovým a živnostenským oborům, při nichž je znalost cizího jazyka podmínkou úspěchu. Jestliže zámožné vrstvy mohou pro své děti opatřovati zvláštní domácí učitele jazyků, dělnictvo ze svých mezd soukromých učitelů jazyku platiti nemůže. Tímto způsobem poškozovány jsou životní i kulturní zájmy nejširších vrstev lidových.

Není pochyby o tom, že občanská škola nachází se u nás pro různé příčiny v hlubokém a zarmucujícím úpadku. Nyní tento úpadek se ještě zesiluje nehospodárným vyučováním cizím jazykům, neboť zdánlivě šetrný postup zem. správního výboru znehodnocuje a znemožňuje řádné vyučování jazykům tak , že zdánlivá šetrnost je ve skutečnosti hotovou nešetrností státními penězi. Není snad mnoho škol v republice, kde by se ve společných odděleních vyučovalo cizím jazykům maximum 40 žáků, naopak největší počet škol má v jazykových odděleních na šedesát žáků různého věku a různého vyučovacího stupně francouzštině nebo němčině? Výsledky takového vyučování jsou přirozeně ubohé, a nemůže býti jinak.

Bylo by proto aktem politické a i hospodářské moudrosti i dokladem národní prozíravosti, kdyby bylo všeobecně přijato a uplatněno mínění, že vyučování cizím jazykům má býti co nejúspěšnější a hospodárné. Již nedostatečné honorování učitelů těchto jazyků bylo tu vážným nedostatkem, nyní však prakse zemských správních výborů je znehodnocuje nadobro. Učiti cizímu jazyku znamená učiti cizím jazykem mysli a mluvit. to znamená konversaci zvláště na tomto stupni, nikoli opisování a bezduché diktáty. K této metodě nepřímého vyučování nutí učitele dnešní nemožné poměry.

Pro význam, jaký by vyučování francouzštině i němčině na školách zvláště občanských z důvodů národohospodářských i politických mělo míti pro nejširší vrstvy lidové, nutno zameziti těžkým škodám vznikajícím z neudržitelné prakse zemského správního výboru. Nutno upraviti podle vládního nařízení ze dne 4. dubna vyučování cizím jazykům tak, aby se nemíjelo s prospěchem.

Proto se podepsaní táží pana ministra školství a národní osvěty:

1. Jsou Vám, pane ministře, známy svrchu vylíčené nepříznivé poměry na školách národních?

2. Jakým způsobem míní vláda republiky i ministerstvo školství a národní osvěty vyřešiti rozpory v praksi zemského správního výboru, mezi tímto zemským správním výborem a vlastními svými nařízeními, či

zda chce včasnou novelisací zákona č. 226 z 13. července 1922 uspíšiti nápravu ve vyučování cizím jazykům na národních školách tak, aby to odpovídalo potřebám širokých vrstev lidu i metodickým možnostem, které by zaručovaly zdar vyučování cizím jazykům na národních školách?

V Praze dne 18. ledna 1926.

Výnosem zemského finančního ředitelství v Praze 8. srpna 1922 č. XVI-10-176 ai 1922 bylo - podle přípisu berní správy v Plzni 7. listopadu 1925 č. IV/82 ai 25 - nařízeno berním správám, aby výplatu obecních i školních přirážek jednotlivým školním obcím činily odvislou od zaplacení všech daní té které obce. Tedy i od daně z příjmů, která systému přirážkovému podrobena není.

Jestliže vyplácení školních přirážek obcím berními úřady samo o sobě činí značné potíže školnímu hospodářství místních školních rad proti stavu minulému, kdy si místní školní rady vybíraly školní přirážky samy, tento výnos zemského finančního ředitelství z 8. srpna 1922 způsobil školám tak těžké nesnáze, že v některých případech bylo vyučování na školách pro nedostatek peněz na uhlí zastaveno, ba místní školní rady hrozí i resignací, jestliže do těchto poměrů nebude zaveden pořádek, který by školní hospodářství umožnil.

Ježto některé průmyslové i hospodářské podniky zůstávají daně dlužny, v přemnohých případech je pak daň z příjmů nedobytna nebo není předepsána, nedostává se obcím školních přirážek ve výši zařazené do rozpočtu. Berní úřady vyplácejí škol. přirážky podle nařízení zemského finančního ředitelství ve výši úměrné odvedeným daním, daň z příjmu v to počítaje. Obecnímu hospodářství, jehož obor je širší a zdroje finanční častější, nepůsobí tento postup berních úřadů snad tolik škod jako místním školním radám, které si z jinakých titulů vypomoci nemohou.

Uvedené nesnáze nejsou však jediné. Daleko horší poměry vznikají tam, kde dělnickému obyvatelstvu (ku př. v hornických krajích Plzeňska) nebyly předpisovány daně z příjmů až teprve v r. 1924 za všecka minulá léta najednou a v sumách jdoucích u jednotlivců až do dvou i tří tisíc korun. Tyto veliké peníze má platiti dělnictvo v době, kdy mnozí jsou vůbec nezaměstnáni (hornictvo je na západě po stech propouštěno z práce), jiní ze 120 korun týdenního výdělku mají platiti staré dlužné daně z příjmů. Proto bylo dělnictvu povoleno spláceti dlužnou daň po malých splátkách. Daně tedy včas zaplaceny nebudou a berní úřady nebudou odváděti přirážek, které v tomto případě znamenají veliké sumy, poněvadž také dlužná daň z příjmů činí veliké peníze.

Poněvadž v předcházejících letech byly přirážky školní bez ohledu na osobní nezaplacenou daň vypláceny, považují berní úřady (ku př. v Plzni) celé vyplacené sumy školních přirážek za přeplatky omylem vyplacené a strhují si je z přirážek nynějších na účet dlužných daní z příjmu. Poněvadž, jak již uvedeno, nedoplatky přímých daní osobních jsou v dělnických obcích veliké, dostávají právě dělnické obce tak nepatrný příděl školních přirážek, že hospodářství místních školních rad a plnění jejich zákonných povinností je prostě znemožněno.

Je proto nutno, aby otázka vyplácení školních přirážek byla uvážena a tak upravena, aby činnost místních školních rad jím nebyla znemožňována. V prvé řadě nutno žádati, aby výnos zemského finančního ředitelství v Praze z 8. srpna 1922, jehož škodlivý vliv byl pocítěn v době vypsání daně z příjmu, pozměněn byl v ten smysl, že by vyplácení školních přirážek nebylo odvislo od zaplacené daně z příjmů, která přirážkám vůbec podrobena není. Touto úpravou dosáhlo by se určitého zlepšení nepříznivých poměrů místních školních rad.

Proto podepsaní se táží pana ministra financí:

1.) zda o těchto nesnázích je informován a

2.) jaká opatření míní učiniti, aby místním školním radám byla jejich důležitá činnost umožněna.

V Praze dne 16. ledna 1926.

Ministr financí uveřejnil v dohodě s ministrem obchodu vyhlášku ze dne 25. listopadu 1925, č. 247 Sb. z. a n., o paušalování daně z obratu u jatečného dobytka a masa. V odstavci 2. této vyhlášky se praví m. j.: "Paušál se vybírá ve všech případech, kdy se vybírá daň z masa". Toto ustanovení vede k tomu, že od 1. ledna 1926, kterýmžto dnem tato vyhláška nabyla účinnost, úředníci důchodkové kontroly požadují paušalovanou daň z obratu z masa také od rolníků, kteří nehodami byli donuceni provésti nouzové porážky.

Jest známo, že zmíněná vyhláška povstala proto, aby bylo daní z obratu zachyceno maso, které se prostřednictvím živnostenských a obchodních podniků dostává do obchodu, při čemž se ustanovením paušalované daně z obratu mělo zameziti nemírné zdražení masa. Není však možno, aby se uložila paušalovaná daň z obratu za maso také rolníkům, kteří musili provésti porážky z nouze. Tito prodávají získané maso, pokud je lze požívati a pokud, poněvadž je ho mnoho, nemůže býti spotřebováno ve vlastní domácnosti, přímým spotřebitelům. Totéž se děje při nouzových porážkách, které provádějí spolky pro nouzové porážky, jež podle stanov nutí své členy k odběru masa, aby se maso, hodící se k požívání zhodnotilo.

V případech nouzových porážek musila se sice od té doby, co platí nyní platná zákonitá ustanovení, platiti daň z masa, avšak získané a zhodnocené maso bylo vyňato ze zvláštní povinnosti platiti daň z obratu. Stejnou výjimkou bylo však také maso, jež získali rolníci porážkami podle nařízení bývalého místodržitelství pro Čechy ze den 17. února 1909, č. 3.057-pres. Že bez ohledu na uvedenou vyhlášku má býti tento stav také dále udržen, vyplývá z toho, že zemědělství až do výměry 50 ha mohlo dosud ze svých příjmů platiti paušál, k němž ovšem bylo obsaženy také příjmy z prodeje dobytka a z prodeje masa z dobytka, poraženého pravidelně a z nouze. O tom byla vydána posledně dne 17. června 1925, č. 153 Sb. z. a n. vyhláška ministra financí v dohodě s ministrem zemědělství, v níž znovu bylo výslovně uvedeno, že paušálem jest hrazena 1%ní, nebo 2%ní daň z obratu z veškeré produkce zemědělcovy jak rostlinné tak živočišné, kterou zemědělec buď zpeněžil nebo spotřeboval.

Kdyby se bylo pomýšlelo na změnu tohoto stavu věci zmíněnou vyhláškou č. 247/1925 Sb. z. a n., pak by bylo musilo podle zákona ze dne 21. prosince 1923, č. 268 Sb. z. a n., § 19, odst. 8., dáti k tomu předem svůj souhlas ministerstvo zemědělství po slyšení zemědělské rady. To se nestalo. Proto vyhláška č. 247/1925 Sb. z. a n. nemá pro zemědělské poměry platnosti.

Aby finanční orgány zbytečně dlouho netrýznily rolnictvo, tážeme se:

1.) Ví pan ministr zemědělství o výše zmíněné vyhlášce a jest ochoten působiti, aby závazek rolnictva k placení daně z obratu byl vysvětlen ve smyslu uvedeném v interpelaci?

2.) Proč pan ministr financí nepřihlížel ve zmíněné vyhlášce také k poměrům zemědělců, kteří platili daň z obratu připadající na jejich provoz vždy paušálně?

3.) Jsou oba páni ministři ochotni po dohodě co nejdříve vydati podřízeným úřadům jasné pokyny, v nichž by bylo obsaženo, že zemědělci platící paušalovanou daň z obratu jsou vyňati z ustanovení vyhlášky ze dne 25. listopadu 1925, č. 247 Sb. z. a n.?

V Praze dne 6. února 1926.

In der Gemeinde Kleinschokau, politischer Bezirk Tetschen, Gerichtsbezirk Bensen, liegt ein Teil des Großgrundbesitzes. Dellhös, dessen Besitzer gegenwärtig inTeplitz wohnt. Ein Teil dieses Besitzes wurde nach der Klienpächteraktion an die langjärigen Pächer von Kleinschokau, Mertendorf und Altschokau zugeteit. Nach dieser zuteilung verbleiben 29 ha und ein Gebäude, welches als Scheuer von 4 Häuslern benützt wird un dbefindet sich weiters in diesem Gebäude eine Sammetschneiderei, welche 30 weibliche Arbeiter beschäftigt und seit vielen Jahren dort untergebracht ist. Die restlichen 29 ha liegen zerstreut und wurden von den Häuslern der genannten Gemeinden nach der Aktion R. u. S. angesprochen. Die Felder sind seit mehr als 100 Jahren verpachtet, die Kleigrundbesitzer haben Scheuer, Stallungen erbaut, die notwendigen Wirtschaftsgeräte angeschafft und verschiedene Investitionen durchgeführt, sich für die Bewirtschaftung dieser Grundstücke durch Jahre hindurch eingerichtet, weil die Verdienstmöglichkeit bei der Textilindustrie für Familien nicht ausreichend ist. Unter den Bodenbewerbern befinden sich Kriegswitwen mit 5 Kindern sowie kriegsinvalide bis zu 50% Erwerbsunfähigkeit, denen bei der sozialärztlichen Kommission das Versprechen der Zuteilung von Grund un dBoden schon gegeben wurde, und wo die Gefahr besteht, daß dieselben der Öffentlichkeit zur Last fallen; auch alte Leute, die keinen anderen Verdienst mehr finden un dnurmehr vom Feldbau ihr Leben fristen können, sind Anwärter von Grund und Boden der restlichen 29 ha.

Auf Grund einer Einigung mit dem gegenwärtigen Besitzer kam es zum Abschlusse des freihändigen Verkaufes dieser Grundstücke samt Gebäuden an die Bodenbewerber, welcher Verkauf der Genehmigung des Bodenamtes unterliegt. Vor 5 Wochen fand eine Kommission des Bodenamtes an Ort und Stelle statt und hat der Gefertigte anläßlich seiner Intervention am 11. Dezember 1925 bei Herrn Dr. Horak, Abteilung IV. des Bodenamtes, bestimmt erfahren, daß der freihändige Verkauf vom Bodenamte nicht, genehmigt werden soll und von den 29 ha ein Restgut gebildet wird.

Aus den oben angeführten wahren Tatbeständen kann man leicht ersehen, daß durch die Bildung eines Restgutes des Großrundbesitzes Dellhös in Kleinschokau der Bevölkerung eines ganzen Ortes schwere wirtschaftliche Schäden zugefügt und dem Elende preisgegeben werden..

Die Unterfertigten stellen deshalb die Anfrage:

Ist der herr Ministerpräsident als Vorsitzender des Ministerrates bereit, dem Bodenamte den Auftrag zu erteilen, den freihändigen Verkauf des Großgrundbesitzes Dellhös mit den Bodenbewerbern der Gemeinden Kleinschokau und Mertendorf politischer Bezirk. Tetschen zu genehmigen und von der Bildung eines Restgutes infolge begründeter Umstände Abstand zu nehmen?

Prag, am 27. Jänner 1926.