Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Také u nás začalo se po válce s reformami ve vojenství, které podstatně vyvrcholí v pokusu o zkrácení presenční služební doby. Od založení republiky byla postupně presenční doba snížena až na 18 měsíců a úmysl snížiti presenční služební dobu dále měl býti již v brzké době vyřízen. Tím se branci poměrně po krátké služební době mohou věnovati opět obvyklému soukromému zaměstnání. Nahlédneme-li do branných předpisů, vidíme ovšem, že počet let v záloze jest větší a s tím také souvisí zvýšení počtu a doba cvičební ve zbrani. Rozumíme-li jednak zájmům vojenské správy, aby zkrácenou presenční služební dobu vynahradila jiným způsobem a brance, který, pokud jde o tento služební výkon, jest na tom v porovnání s poměry před válkou mnohem lépe, zavazuje celkem ke 14týdennímu cvičení ve zbrani, nedovedeme na druhé straně pochopiti, proč se má podle těchto předpisů nakládati také s branci, kteří se činně zúčastnili ve válce..

Jest na příklad nápadné, že záložníci, kteří byli odvedeni jako domobranci v roce 1926, byli zařazeni ve svých vojenských knížkách do odvodního roku 1919 a musejí tedy konati tři cvičení ve zbrani. Jsou to jedno cvičení 4nedělní, jedno 3nedělní a jedno 14denní. Při povolávání ke cvičení ve zbrani nečiní se také vyjímka s bývalými válečnými zajatci, ačkoliv se vrátili do vlasti ze zajetí teprve dlouho po uzavření příměří a dokonce po uzavření míru v letech 1919, 1920, 1921 a dokonce 1922. Tento postup vůči bývalým zajatcům jest podle našeho mínění zvláště nespravedlivé opatření.

Zvláště příkře postupuje vojenská správa proti tak zvaným dřívějším domobrancům, jimž podle nějakých přeřazení byla ve vojenských knížkách zapsána jako ročník odvodu léta 1919 nebo 1920 a teprve od tohoto roku se počítají do zálohy. Tito lidé musí nyní konati cvičení ve zbrani právě tak, jako vojíni, kteří byli rovněž za války odvedeni jako domobranci a kteří se dodatečně dali zařadili do vojenského svazku tak zvaným odvodem jako činní vojíni. Tak na příklad absolventi středních škol s právem na jednoroční službu, kteří byli za války odvedeni jako domobranci, jsou proti jiným ve výhodě, poněvadž se dali později ještě jednou odvésti a vykonávali tedy činnou vojenskou službu, mají tedy konati o jedno cvičení ve zbrani méně. Naproti tomu my jsme toho mínění, že by se mezi vojíny odvedenými pouze jako domobranci a vojíny konajícími činnou službu, nemělo dělati rozdílu. Vojíni odvedení jako domobranci musili konati tutéž službu jako tak zvaní činní.

Jest tedy více než odůvodněné, poskytnou-li se účastníkům války, zvláště však bývalým válečným zajatcům takové úlevy ve vojenské služební povinnosti, že se všem, kteří byli odvedeni v letech 1914, 1915 a 1916 jako domobranci, vykonají-li 14-denní cvičení ve zbrani, další cvičení odpustí a všem, kteří byli odvedeni v letech 1917 a 1918, předepíší se celkem pouze dvě cvičení ve zbrani.. Účastníci války, a zvláště bývalí váleční zajatci mají právo na toto toto mírné nakládání, poněvadž jim stát neposkytl ještě žádné zvláštní úlevy.

Dále u několika náhradních praporů vytvořila se při presentaci praxe, že vyšetřující vojenští lékaři, jak jest pro to odborný výraz, na jeden rok vrací nastupující záložníky pro tělesnou slabost nebo nedostatečnou výživu. Jsou případy, že záložníci byli již třikráte představeni presenční komisi, vždy však byli vráceni opět na jeden rok se svrchu uvedeným rozhodnutím. Tito záložníci musí pak každého roku nastoupiti znovu a ztrácejí tím nejen čas, poněvadž vždy uplynou dva až tři dny, které se jim ovšem do služební povinnosti nezapočítávají, nýbrž jsou-li soukromými úředníky nebo dělníky, mají i nepříjemnosti se svými zaměstnavateli. Aby konstatovaly skutečnou nezpůsobilost k výkonu vojenské služby a zjistily tělesnou slabost, jejíž příčinu dlužno hledati u většiny bývalých válečných zajatců v dlouholeté nedostatečné výživě v zajateckých táborech, jest přece úkolem zjišťovacích a superarbitrážních komisí, jimž měli býti takoví záložníci přikázáni ihned po prvé presentaci.

Obdobně mělo by se také nakládati ve všech svrchu vylíčených případech s bývalými válečnými zajatci, někdejšími záložními důstojníky.

Tážeme se tedy pana ministra:

1.) Jest pan ministr ochoten zásadně upraviti otázku, jaké cvičení ve zbrani mají konati účastníci války (zvláště bývalí váleční zajatci)?

2.) Jest pan ministr ochoten postarati se, aby, pokud jde o vyměření cvičení ve zbrani, tak zvaná domobranecká služba a činná služba za války byla hodnocena stejně?

3.) Jest pan ministr ochoten provésti pronikavou změnu těchto předpisů a odvodní ročníky 1915, 1915 a 1916 osvoboditi od všech cvičení ve zbrani?

4.) Jest pan ministr konečně ochoten naříditi, aby presenční komise tělesně slabé záložníky ihned posílaly ke zjišťovacím komisím, aby bylo zahájeno superarbitrační řízení.

V Praze dne 4. března 1926.

Snížení úrokové sazby je nejdůležitějším předpokladem rozkvětu hospodářského života. Zvláště stavební ruch je do té míry odvislý od levného úvěru, že opatření dostatečného počtu bytů závisí hlavně od pronikavého snížení úrokové míry a také vzrůstající nezaměstnanost je v přímém spojení s drahotou úvěru.

Proto bylo přijato s uspokojením všemi vrstvami obyvatelstva, když dne 1. prosince 1925 Bankovní úřad ministerstva financí snížil úrokovou míru o půl procenta a dne 1. dubna 1926 opět o půl procenta.

Veřejnost právem očekávala, že tato dlouho vyžadovaná a očekávaná sleva projeví se také v úrokové míře peněžních ústavů. Místo toho počal však pracovat známý kartel bank, aby dobré účinky tohoto snížení zmařil. Pouze několik málo bank snížilo svou úrokovou sazbu a to pouze o čtvrt procenta, ostatní však, a to právě největší a směrodatné, přímo se usnesly snížiti ji teprve od 1 března t. r. a to opět jen o čtvrt až půl procenta.

Toto jednání má zřejmý ráz lichvy a je přímým poškozováním hospodářského života republiky a má neblahý vliv i na kurs státních papírů ukládacích. Je nepochopitelno, že této kartelové politice nečelí ani oba naše zemské ústavy financí, naopak svým účastenstvím v kartelu ji posilují.

Upozorňujeme dále pana ministra financí, že státní papíry ukládací staly se z těchto důvodů i v důsledku jiných manipulací papíry spekulačními, jejichž kurs vydáván je umělému kolísání, které odnímá jim v širokých vrstvách důvěru a znemožňuje solidním menším ústavům, aby v papírech tak silně kolísajících ukládaly své hotovosti. při tom vzbuzuje v odborných kruzích veliký podiv, že proti těmto manipulacím se nezakročuje, ač by bylo lze tak činiti prostředky poměrně nepatrnými.

Interpelanti považují také za nutno, aby starý již projekt zřízení Poštovní spořitelny co nejrychleji byl uskutečněn, aby tak státu byla dána větší neodvislost od bank při provádění finanční politiky prospěšné státu a širokým vrstvám obyvatelstva.

Interpelanti se proto táží:

1. Co hodlá pan ministr financí učiniti, aby sleva úrokové míry, provedená Bankovním úřadem, v tomto i v budoucích případech projevila se také v sazbách finančních ústavů, obchodujících se Státní bankou?

2. Co hodlá zaříditi, aby Poštovní spořitelna co nejdříve byla zřízena?

V Praze dne 8. března 1926.

Št. zastupiteľstvo v Košiciach podalo obžalobu pod č. Tk. IV. 2067/24-23 zo dňa 3. decembra roku 1924 na Juraja Bodnára, okr. náčelníka v Sečovciach pre následujúce trestné činy:

a) pre prečin vydieračstva dľa § 330 tr. z. preto, že v júli r. 1923 v Sečovciach tým cieľom, aby si bezprávne zabezpečil prospech majetkový, prinútil dra Eugena Rosenbauma v zastúpení Ladislava Károlyiho - a to vyhrážaním sa - k tomu, aby niečo konal, t. j. aby mu vyplatil 2000 kor. a 1000 kor.;

b) pre prečin podplatenia dľa § 2, I. odst. 6 z. zo dňa 3-ho júla r. 1924 178 Sb. z. a n. preto, že dňa 7. októbra r. 1924 v Košiciach kanc. oficiálovi št. zastupiteľstva Jánovi Slavíčkovi, teda verejnému činiteľovi, tým cieľom nabídol a poskytol obnos 100 kor., teda nabídol a poskytol prospech, na ktorý tento činiteľ nemá práva, aby mu, t. j. Bodnárovi daná bola výhoda;

c) pre zločin zneužitia úradnej moci dľa § 478 tr. z. preto, lebo dňa 23-ho júla r. 1923 v Sečovciach ako okresný referent, teda verejný úradník, zneužil svojej úradnej moci a opomenul pri trestnom pokračovaní konať svoju povinnosť cieľom, aby Izidora Weinbergera pred zákonitým potrestaním ochranil.

Menovaný okr. náčelník, Juraj Bodnár, pre tieto trestné činy obžalobným senátom v Košiciach bol aj pod obžalobu postavený. (Spisy sedrie č. Tk. IV. 2067/24.)

Že úradná činnosť takéhoto náčelníka neprispieva ku konsolidácii aj tak ťažkých a rozháraných pomerov na Východnom Slovensku, je bezpochybne, a žiadúcna a úspešná môže byť tým menej, lebo tento úradník zo sobeckých a nízkých príčin podkopáva vážnosť aj samého súdovnictva. Súdcov totiž, ktorí sa opovážili vypísať termín pojednávania občiansko - právnej záležitosti menovaného náčleníka (okr. súdca dr. Nagy a okr. súdca dr. Evald), prenásleduje a pomlúvá tento človek vymyslenými a nepravdivými údajami, pred ich vrchnosťou (viď spisy prezidia súdnej tabule v Košiciach č. 300/24), aby takto si zadovážil dôvod na predpojatosť toho ktorého sudcu. Z týchto príčin je obžalovaný Juraj Bodnár pred sedriou v Košiciach okr. sudcom drom Nagyom z krivej obžaloby, z pomluvy atď. pod č. Tk. IV. 2238/24 a taktiež menovaný aj okr. sudcom drom Evaldom je obžalovaný.

Nie je ťažko pochopiť, že takýto človek, ako je vyše spomenutý okr. náčelník už i na základe tu uvedených dát, na všetko je schopný a vôbec nemožno sa pozastaviť ani na tom, že dopustil sa tak nízkého činu trestného, ako je navádzanie ku krivému svedectvu. Keď totižto drom Nagyom, okr, sudcom, a Rydarowskim, obyvateľom sečovským, bolo proti menovanému Bodnárovi zavedené trestné pokračovanie, navádzal tento Juliusa Činčaríka, okolného notára v Uhorskom Zipove (okres Sečovce) a Dyoníza Čollaka, tiež okolného notára - obidvaja notári sú Bodnárovi podriadení - aby oni pred súdom proti svojmu svedomiu, keď treba aj prísahou , nepravdivé a ním vymyslené údaje potvrdili. Pre tento trestný čin je zavedené proti Bodnárovi súdobné pokračovanie pred sedriou v Košicicach pod č. Tk. VIII. 459/25.

Dolupodpísaní nepovažujeme za potrebné rad - radom uvádzať i ďalšie trestné činy, ktoré boly popáchané Jurajom Bodnárom, ako na pr. pre zneužívanie úradnej moci št. zastupiteľstvom v Košiciach zavedené pokračovanie proti menovanému podč. Št. 4709/23., - lebo takto úradné vyšetrovanie, ktoré má byť konané následkou tejto interpellácie, príliš by sa preťahovalo a dlho trvať mohlo. A túto okolnosť tým väčšmi treba zdôrazniť, lebo uvedené trestné pokračovanie aj bez toho veľmi sa preťahuje, nakoľko tieto trestné pokračovania už od troch rokov trvajú, čo je na úkor veci a verejnej bezpečnosti.

Jedná sa tu o trestné činy, z nízkej pohnútky páchané, a je reč o verejnom činiteľovi, ktorý svoju úradnú moc zneužíva - teda sú to veci v jednom právnom a demokratickom štáte neprípustné, ktorým koniec učiniť vyšší záujem vyžiaduje a preto dolupodpísaní činíme následovné dotazy:

1.) či má pán minister vnútra vedomosti o tých trestných činoch, ktorých sa bol dopustil jeden jemu podriadený vyšší úradník, stojací na čele vážného administrativného úradu?

2.) Ďalej či má pan minister vnútra vzhľadom na služobnú pragmatiku považuje za srovnávateľné, aby pre tak ťažké trestné činy pod obžalobou postavený verejný funkcionár i naďalej zastával svoj úrad a v činnej službe ostával?

3.) Keď pán minister vnútra ale nemá vedomosti o uvedených a verejným úradníkom popáchaných trestných činoch, či je ochotný v obore svojej pôsobnosti v smysle služobnej pragmatiky tieto činy pri súčasnom suspendovaní tohoto úradníka vyšetriť a po tomto ho odstrániť?

4.) Či pán minister spravedlnosti je ochotný až nápadné a umelé preťahovanie trestného riadenia proti Jurajovi Bodnárovi urychliť a zabezpečiť žiadúcnu ochranu okresnému súdu v Sečovciach proti násilnému vystupovaniu obžalovaného okr. náčelníka a to isté aj pre sedriu a súdnu tabulu v Košiciach, které súdy sú obvinené Jurajom Bodnárom z predpojatosti?

5.) Nakoľko obžalovaný okr. náčelník v Sečovciach, Juraj Bodnár, zažiadal zastavenie všetkých proti nemu zavedených trestných pokračovaní (abolíciu), - či pán minister spravedlnosti vzhľadom na verejný záujem je zamedziť vahovenie tejto žiadosti?

6.) Konečne či pán minister pre správu Slovenska je ochotný tiež v tejto trestnej veci zakročiť a to tým väčšmi, lebo o niektorých trestných činoch Juraja Bodnára cestou súkromých osôb bol dostatočne upovedomený, ale doposiaľ bezvýsledne?

Praha, 16. marca 1926.

V Liberci má již několik roků své sídlo odbočka YMCY (Young Men Christian Association), která provedla mnoho zajisté uznání hodných sociálních zařízení. Mezi jiným zabývá se YMCA také předváděním světelných obrázků a filmů. Tento obor své činnosti rozšířila v poslední době i na město Rochlice u Liberce a k tomu účelu provedla v najatém sále nutná zařízení. Pozoruhodné však je, že starostenský úřad v Rochlici dověděl se o věci teprve 5. března 1926, kteréhož dne o 11. hodině liberecká státní policie oznámila starostenskému úřadu v Rochlici, že se téhož dne o 17. hodině bude konati kolaudace místnosti zařízené pro filmová představení YMCY. Při této příležitosti bylo zároveň oznámeno, že se již 6. března 1926 má započíti s předváděním filmů.

Ze zkušenosti víme, že nabýti úředního povolení k předvádění filmů bývá jindy spojeno s velkými obtížemi. V tomto případě nebyla také dotčená obec, jak bývá jindy zvykem, dotázána napřed, zda s tím souhlasí, nýbrž obec Rochlice byla postavena před hotovou věc. Město Rochlice v tom, že se o celé věci dovědělo teprve několik hodin před provedením kolaudace, spatřuje odstrčení. Jest zvykem, že se úřední kolaudace zúčastněným obcím ohlašují vždy několik dní předem.

Se zřetelem k vylíčenému ději tážeme se pana ministra:

1.) jaké postavení má YMCA v československém státě a jaké jsou vzájemné závazky?

2.) proč smí YMCA bez zvláštního souhlasu obcí pořádati bez okolků stálá filmová představení?

3.) proč bylo město Rochlice opominuto úřadem pověřeným provedením kolaudace a proč bylo teprve v posledních hodinách vyrozuměno, že se kolaudace koná?

V Praze, dne 10. března 1926.

Výnosem ministerstva školství a národní osvěty ze dne 25. října 1925, č. 125.077/25-I bylo nařízeno zabrání obecní kanceláře v Krasíkově pro českou menšinovou školu. V řízení, jež předcházelo zabrání, dali starosta obce a předseda místní školní rady dne 11. července 1925, ovšem s výhradou pronajmutí, svůj souhlas. Tento projev vůle obou funkcionářů pozbyl však usnesením obecního zastupitelstva krasíkovského ze dne 27. července 1925 výslovně platnosti a v písemném odvolání bylo prohlášeno, že obec nemůže těchto místností postrádati, poněvadž jiných v obci není. Toto usnesení, ačkoliv právě ono bylo jedině právním, nepokládalo ministerstvo za závazné, neboť právě naopak tvrdilo, že obec užívá kanceláře neprávem, poněvadž je ve školní budově. Toto tvrzení vyvrací však skutečný stav, jelikož škola byla k obecnímu domu teprve přistavěna a tudíž křídlo obecního domu bylo vždy považovati za majetek obce.

Proti zabrání podána byla stížnost nejvyššímu správnímu soudu. Ministerstvo nepřiznalo však stížnosti odkládací účinek, ačkoliv k tomu bylo podle §u 17 o správním soudu povinno, poněvadž okamžité provedení záboru nebylo třeba z veřejných důvodů (česká menšinová škola jest totiž umístěna v budově náležející státu) a obci byla by tímto provedením vznikla nenahraditelná škoda, jelikož nelze kancelář umístiti jinde a odstraněním kanceláře z jejích místností byla by bývala veškerá správa obce ochromena.

Dne 26. ledna 1926 byli obecní funkcionáři pozváni k okresní politické správě do Zábřehu, kde bylo opětně jednáno o přenechání obecní kanceláře, ovšem zase bezvýsledně, poněvadž obec nemohla již ustoupiti od stanoviska, které zaujala.

Poté došel dne 4. února 1926 obecnímu úřadu pod č. III. 1002-8-1/2 tento přípis zemské školní rady:

"Z přípisu okresní politické správy v Zábřehu č. 242 ze dne 22. ledna 1926 vysvítá, že místnost, jež dosud sloužila za obecní kancelář, byla zabrána podle zákonných předpisů pro umístění obecné školy s českou řečí vyučovací.

Obecní radě se ukládá, aby předložila obecnímu zastupitelstvu záležitost nového umístění obecní kanceláře, aby ji projednalo. Jest povinností obcí opatřiti místnost pro obecní úřad. Podle získaných informací mohl by obecní úřad býti umístěn buď u Antonína Budchera č. 106, kde jest prázdná místnost, kde dříve bydlila učitelka nebo v domě starosty Effenbergera. Usnesení obecního zastupitelstva budiž sem přeloženo nejpozději do 8 dnů."

Obecní úřad oznámil pak moravské zemské radě, že ačkoliv bylo v obci znovu pátráno, bylo zjištěno, že není žádné místnosti, které by se dalo použíti za obecní kancelář. Ani uvedení majetníci nemají žádné místnosti k tomu účelu.

Postup úřadu v tomto případě jest příznačný. Napřed se vyhodí obecní kancelář ze svých místností, které měla v obecním domě vždy, a pak se obci rozkáže, aby hledala novou kancelář, poněvadž obec prý je povinna opatřiti místnost pro obecní kancelář. Obecní kancelář slouží veřejnému účelu. I když místnosti sloužící veřejným účelům mohou býto zabrány, podle právního názoru nejvyššího správního soudu (projeveného v nálezu ze dne 28. května 1921, č. 6400) všecky veřejné účely platí za rovnocené. Jest tedy veřejný účel obecní kanceláře úplně rovnocenný účelu české školy menšinové a vylučuje výměnu. Jeví se podivným, že ministerstvo vnitra, které podle posledního odstavce §u 7 zákona č. 189/19 by bylo přece musilo dáti svůj souhlas k zabrání, považuje řádnou obecní správu za takový vedlejší účel, že by obecní kancelář mohla býti beze všeho odstraněna jako zbytečná v poměru k české menšinové škole. Nebo, jelikož z výnosu o zabrání nelze poznati, že zábor nažízen byl v dohodě s ministerstvem vnitra, byla skutečně v tomto případě dohoda s ministerstvem opominuta?

Ostatně v tomto případě možno stran rovnocennosti obou střetnuvších se veřejných účelů jistě rozhodnouti ve prospěch obecní kanceláře. Česká menšinová škola v Krasíkově není školou nutnou po rozumu §u 1 zákona ze dne 3. dubna 1919, č. 189 Sb. z. a n. Do této školy nedochází totiž ani jedno dítko, pocházející z českých rodičů (neb jednoho z rodičů), aneb které vůbec ovládá český jazyk. Jsou to téměř vesměs děti německých železničních zřízenců, které posílají své děti proto do české menšinové školy, aby neohrozili svoji existenci, po př. aby zabránili svému přeložení do českého území. V Krasíkově samém není ani jediného dítka pocházejícího z českých rodičů. Českých obyvatelů je v Krasíkově podle úředního soupisu lidu z roku 1921 pouze 2 proti 561 německých. Při posledních volbách do Národního shromáždění byly odevzdány jen 4 české platné hlasy proti 299. Je tedy zajistě zřejmo, že pro tak nepatrnou českou menšinu není menšinové školy zapotřebí. Jestliže ji však ministerstvo přes to považuje za "nutnou", ať ponechá školu tam, kde je nyní umístěna, totiž v krasíkovské státní budově olomouckého ředitelství drah. Obecní kancelář ať však nechá na pokoji.

Ačkoliv platí na Moravě lex Perek, reklamační žádosti německé místní školní rady stran německých dětí docházejících do české školy nebyly dosud vyřízeny, naopak se jejich vyřízení odkládá, kdežto naopak reklamace prý českých dětí z německých škol vyřizují se s největším urychlením.

Tážeme se tudíž pánů ministrů:

Vědí o vylíčeném stavu? Jak ospravedlní ministr vnitra odnětí obecní kanceláře pro zřízení zbytečné české školy menšinové, takže není možno řádně vykonávati obecní správu? Jest ministr školství a národní osvěty ochoten ihned zrušiti nařízený zábor?

V Praze dne 10. března 1926.

Páni ministři!

Zákony č. 298 ze dne 25. srpna 1921, č. 99 z 3. března 1921, č. 394 z roku 1922 a konečně č. 287 z roku 1924 upravují odpočivné platy bývalých uherských pensistů. Přes to jest mezi četníky mnoho pensistů, kteří dosud dostávali směšnou částku anebo vůbec nic. Jsou také pensisté, kteří dostávají odpočivné platy ustanovené ještě v roce 1912. Tak jest tomu na příklad u 70-letého, ku práci nezpůsobilého Theodora Zsungovszkého z Báňské Bystřice.

Tito lidé, kteří se stali v těžké práci invalidy, lidé s čestnou minulostí, pohlížejí zoufale do budoucnosti. mnozí klesli strádáním a bídou. V nitranském okrese dohnán nouzí, oběsil se tam ze šesti bývalých tamějších četníků, Jiří Zalykó. Štěpán Nemecsik spadl za podezřelých okolností do studně. František Barát stal se z bídy zádumčivý, ostatní ještě živořící plni zoufalství myslí na osud svých druhů a počítají dny, kdy je postihne týž osud.

Jak patrno z vylíčených případů, na bývalých uherských četnických vysloužilcích bylo spácháno bezpráví a státní úředníci dopustili se tu opominutí, jehož nelze dosti odsouditi a zavinili bídu těchto lidí. Tážeme se tedy:

a) Jsou páni ministři ochotni, jako pilnou věc, upraviti platy těchto pensistů a vyplatiti jim je se zpětnou platností, do té doby však poskytnouti jim větší částku jako zálohu pod titulem "rychlá pomoc"?

b) Jsou páni ministři ochotni zahájiti disciplinární řízení proti oněm úředníkům, kteří se zřejmě dopustili opominutí?

V Praze dne 10. března 1926.

Tiskem prošla zpráva, že ředitelem německé reálky v Mikulandské ulici v Praze má býti ustanoven Čech. Tato zpráva způsobila by ovšem ve všech vrstvách německého obyvatelstva rozhořčení a pobouření, které nesměřuje proti osobě jmenovaného kandidáta, nýbrž zásadně proti tomu, že vůbec má býti možno, aby správa kulturního ústavu určitého národa byla svěřena někomu jinému než příslušníku téhož národa.

Rakouská vláda byla by se nikdy neodvážila jmenovati ředitelem české školy německého ředitele a obráceně, poněvadž jest úplně samozřejmou věcí, že německý ústav může spravovati jen němec, český pak jen Čech. Tážeme se tedy:

1.) Ví pan předseda vlády něco o tom, že ředitelem německé střední školy má býti jmenován Čech?

2.) Ví-li o tom, může toto jmenování odůvodniti?

3.) Ne-li, jest ochoten se vší zřetelností prohlásiti, že na takovéto jmenování nelze nikdy pomysliti?

V Praze dne 16. února 1926.

V §u 3 zákona č. 286/24 Sb. z. a n. ukládá se vládě, aby předložila návrh zákona o úpravě platů státních zaměstnanců. V témž paragrafu se nařizuje, že má býti zřízena komise, složená z úředních a mimoúředních znalců. Sociálně - politický výbor žádá, aby do této komise byli povoláni zástupci odborových organisací státních úředníků.

K těmto poradám byly přibrány výhradně jen české odborové organisace blízké vládě a českým koaličním stranám. Přes několik a naléhavých rozkladů zástupci německých organisací přece nebyli připuštěni. V určitém případě prohlásil dokonce ministr přítomnost zástupce německé soudcovské organisace za nepřípustnou a odmítl ji.

V tomto chování vlády spatřujeme nejen porušení zákona č. 286/24 Sb. z. a n., nýbrž i ústavní listiny, která zaručuje rovnost všech státních občanů.

Tážeme se tedy pana předsedy vlády:

1.) Jak odůvodní, že nebyli přibráni zástupci německých zaměstnaneckých organisací?

2.) Jaké záruky zamýšlí dáti, že nyní ve všech otázkách týkajících se státních zaměstnanců budou přibráni také zástupci německých sdružení

V Praze dne 8. února 1926.