Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Zákon ze dne 8. dubna 1920, č. 256 ustanovil v §u 2, že se pravidelný soupis lidu má konati vždy v období pětiletém. Poslední soupis lidu konal se 15. února 1921, tedy před více než 5 lety. Vláda se tedy nestará ani o zákony, které sama žádala, nýbrž vládne naprosto despoticky, jak se jí to hodí nedbajíc ani práva a ni zákona.

Podepsaní táží se tedy pana ministra vnitra:

1.) Jak odůvodníte, že se nedbá zákona?

2.) Kdy zamýšlíte provésti nejbližší soupis lidu?

3.) Proč jste opomněl podati včas pozměňovací návrh k zákonu o soupisu lidu?

V Praze dne 16. února 1926.

Důchodkový kontrolní úřad ve Frýdlantu zaslal obecním úřadům ve frýdlantském politickém okrese rozkaz ze dne 20. dubna 1925 pod číslem 812, aby v hodinách, kdy jsou poštovní úřady zavřeny, přijímaly platy za daň z masa a aby je vyúčtovaly s frýdlantským důchodkovým kontrolním úřadem.

Toto nařízení důchodkového kontrolního úřadu ve Frýdlantu jest zákonně neodůvodněné a dokonce přímo odporuje nařízením ministerstva financí, které nařídilo, že obecní úřady nesmějí vůbec přijímati státní daně a přirážky k státním daním podléhajícím přirážkám. Všechny platy s tímto související jest zaslati poštovní složenkou přímo příslušným berním úřadům.

Nařízení důchodkového kontrolního úřadu frýdlantského jest však i nesmyslné, neboť v hodinách, kdy jsou zavřeny poštovní úřady, neúřadují ani obecní úřady. Také obecní úřady jsou v neděli úplně zavřeny, o svátcích se úřaduje jen částečně a ve všední dny shodují se úřední hodiny úplně s úředními hodinami u pošty.

Frýdlantský důchodkový kontrolní úřad jednal úplně svévolně a proto se tážeme:

Jest pan ministr financí ochoten naříditi, aby se frýdlantskému důchodkovému kontrolnímu úřadu dostalo poučení, aby zvláště dbal platných zákonných předpisů o dani z masa a všeobecné nařízení vrchních úřadů o odvádění daní?

V Praze dne 9. března 1926.

Mestský radca Mikita dal počiatkom júla vylepiť na miesta sotva prístupné nečitateľným písmom napísané drobné lístky, na ktorých zval živnostníkov a obchodníkov v Užhorode na schôdzu živnostenského spoločenstva. A preto veľká časť živnostníctva o tejto schôdzi ani nevedela. Vytýčeného dňa jeden úradník vykládal v českom jazyku malému počtu dostavivšiemu sa živnostníctvu a obchodníctvu stanovy na miesto živnostenského zákona. Vzhľadom na to, že živnostenské obecenstvo Užhorodu je z 90 % maďarské, požadovali prítomní domorodí živnostníci a obchodníci, aby stanovy vykládané boly aj v jazyku maďarskom. Nestalo sa tak, a preto dostavivší sa domorodí živnostníci a obchodníci sieň opustili, drieve však boľo im sľúbené, že stanovy budú im niektorého pozdiejšieho dňa vykládané i po maďarsky. Ako keby sa bolo čakalo len na ich odchod, - neikoľko tam zostavších českých živnostníkov a obchodníkov na spôsob pučča odhlasovalo stanovy. Tieto stanovy znamenajú úplné vynullovanie a naprosté utlačenie domorodého živnostníctva. Úhlavnou krivdou je, že prednosta živnostenského spoločenstva, jeho námestník, ďalej polovica členou výboru podľa prijatých stanov musia byť národnosti slovanskej. Župan tieti stanovy schválil.

Takéto utlačenie a nepovšimnutie odvekého obecenstva je nielen protidemokratické, ale odporuje aj ústavnej listine a duchu samého živnostenského zákona. Živnostenské a obchodnícke obecenstvo Užhorodu j z 90 % maďarského jazyka materinského a preto náleží mu rozhodný vliv vo vedení živnostenského spoločenstva. Stanovy vynesené za ich neprítomnosti, ktoré ich hlboko urážajú, nemôže prijať. Tým menej, lebo dotyčne tejto veci nebolydotazované ani príslušné orgány domorodého obyvatelstva, t. j. stará živnostenská korporácia a obchodné gremium.

Na schôdzi svolanej k voľbe funkcionárov živnostenského spoločenstva došlo len k voľbe prednostu; ihneď celé odveké obyvateľstvo ako jeden celok požadalo zmenenie krivdivých stanov. K tomu nedošlo, schôdza bola rozpustená a vzdor stálej prosbe odvekého obyvateľstva, aby svolané bolo nové shromaždenie a zmenené boly stanovy, neučinily úrady nič.

Tážem sa pána ministra, či je ochotný súrne zakročiť, aby stanovy živnostenského spoločenstva v Užhorode, ktoré boly proti zákonu odhlasované, boly zrušené, či je ochotný spôsobiť, aby v záujme verejného kľudu svolané bolo nové valné shromaždenie zvaním nominálnym, v ktorom majú byť stanovy dľa priania domorodého živnostenského a obchodného obecenstva pozmenené a tým vyhovovaly by duchu práva a demokracie?

V Prahe dňa 10. března 1926.

Dělnictvo pražských továren na prádlo stojí ve mzdovém boji. Strašlivě nízké dělnické mzdy, pohybující se od 15.- do 60 Kč týdně za 48 hodin práce, dostatečně dokazují, jakým způsobem jest tato kategorie dělnictva vykořisťována, i dostatečně odůvodňují, jak spravedlivý jest jeho boj ze zlepšení existenčních poměrů. Proto jest tím skandálnějším zjevem postup pražské policie vůči stávkujícímu a vyloučenému dělnictvu. Včerejšího dne, když se stávkové hlídky, skládající se téměř ze samých žen a dívek, dostaly k továrnám na prádlo, shledaly, že v továrnách a před nimi jest policie v plném zbroji. Tak v továrně Erco v Praze VII. bylo asi 15 policistů, v továrně firmy Joss a Löwenstein rovněž tolik, do továrny firmy Feigl ve Vršovicích dostavil se oddíl policie v čele s inspektorem a stejně tomu bylo u jiných továren. Tento postup policie je tím křiklavější, že dosud vůbec nedošlo k žádným takovým činům, se strany vyloučeného dělnictva, jež by v nejmenším poskytly podnět k takovému zakročení policie. Veškeré dělnictvo odsuzuje rozhořčeně vysílání ozbrojené policie proti dělnictvu, z něhož dobrých 90 % jsou ženy, které jsouce si vědomy spravedlivého boje, zachovávají naprostý klid.

Tážeme se proto pana ministra:

1.) ví pan ministr o tomto skandálním stranickém postupu pražské policie ve prospěch továrníků proti dělnictvu, jsoucímu ve mzdovém boji?

2.) Co hodlá pan ministr učiniti, aby podobné případy se neopakovaly?

3.) Jest pan ministr ochoten okamžitě naříditi odvolání policejních hlídek z továren na prádlo?

V Praze dne 16. března 1926.

V brněnské československé zbrojovce zavládl režim, kterému není rovno v žádném jiném podniku. Správní rada zbrojovky postupuje brutálně a stranicky proti veliké většině brněnského dělnictva. Jest známo, že veliká část dělnictva ne Brněnsku hlásí se ke komunistické straně a je odborově organizována v Mezinárodním všeodborovém svazu. Do Zbrojovky bylo v poslední době přijato 1.200 dělníků. Při přijímání dělníků bylo však postupováno krajně stranicky proti dělníkům komunistickým. Dělníci, jejichž rodiny jsou v největší tísni, byli odmítáni, ač svou kvalifikaci prokázali, kdežto dělníci přijímáni byli sociálně méně potřební a méně odborně kvalifikovaní. Při přijímání rozhodovala příslušnost k politické straně a k odborovým organisacím. Přijímáni byli výhradně stoupenci českých socialistů a sociálních demokratů. Při přijímání byla dělníkům kladena otázka, v které odborové organisaci jsou organisováni. Podle odpovědi a průkazů členskými knížkami odborových organisací českých socialistů a sociálních demokratů byli dělníci přijímáni. Při přijímání dělníků nebyl brán zřetel ani na existenční potřeby rodin ani na dlouhou nezaměstnanost hlásících se dělníků, ani nebyl brán zřetel na ty, kdož již dříve ve zbrojovce pracovali, ani na dělníky, kteří dříve ve zbrojovce pracovali a vrátili se z vojny, ba při přijímání ženských pomocných sil nebyl vzat zřetel ani na válečné vdovy, nevykázaly-li se legitimacemi či doporučením z organisací sociálních demokratů a českých socialistů.

O nelidském a stranickém postupu správy brněnské zbrojovky svědčí případ dělnice Pličkové z Juliánova, jejíž syn byl zastřelen na manévrech v r. 1925. Nešťastná žena byla přijata do zbrojovky do práce na přímluvu divisionáře generála Bílého. Bylo to jistě jen povinností státu, aby alespoň takto se o matku zastřeleného postaral. Leč asi v lednu t. r. byla Pličková ze zbrojovky náhle bez uvedení důvodů propuštěna. Závodní výbor celou záležitost vyšetřoval, ale nedostal odpovědi. Zcela určitě možno tvrditi, že také zde se rozhodovalo stranicky. Intervenovali jsme proti těmto skandálním poměrům v brněnské zbrojovce u ministra národní obrany, ale náprava nebyla zjednána.

Brněnská zbrojovka je podnikem akciovým, v němž však stát má dvě třetiny akcií, takže má v podniku hlavní a rozhodující slovo. Stát je také hlavním odběratelem výrobků zbrojovky. V její správní radě rozhodují výhradně zástupci ministerstva národní obrany a ministerstva financí. Největší slovo mají tam generálové.

Za všech okolností mají ve zbrojovce nároky na zaměstnání dělníci bez rozdílu politického přesvědčení, stejně jako musí všichni platiti daně. Správa brněnské zbrojovky nesmí si dovolovati existenčně ničiti dělníky pro jejich politickou příslušnost a prováděti tak bezpříkladný dres.

Tážeme se proto pana ministra národní obrany:

Proč trpí křiklavé stranictví při přijímání dělníků v brněnské zbrojovce?

Je pan ministr ochoten zjednati nápravu?

Dá pan ministr rozkaz zástupcům státu ve zbrojovce, aby do zbrojovky přijímáni byli dělníci bez ohledu na příslušnost politickou a odborovou?

V Praze dne 16. března 1926.

Dle stanov schválených ministerstvem vnitra dne 8. května 1922 č. 35.651/22 provedly rakouské firmy "Mundus" a "Jakub a Josef Kohn", jakož i uherská "Mundus" nostrifikaci svých podniků nalézajících se na území čsl. státu tím způsobem, že prodaly své továrny nové čsl. akc. spol. "Mundus - Jakub s Josef Kohn" se zpětnou platností od 1. 1. 1921.

Tento úřední dokument obrovské vývozní společnosti mluví o následující řadě továren na ohýbaný nábytek: v Mimoni v Čechách, v Příboře, Doholci a Hranicích na Moravě, v Šibicích ve Slezsku, v Báňské Bystřici na Slovensku, dále na Vsetíně, v ratiboři, v Hovězím, Liptálu, Plačkově (Holešově), Novém Hrozenkově, v Kelči a Bystřici v okresu jablunkovském na Moravě, v Těšíně - Brandýše a Těšíně - Kamenci ve Slezsku s právem, vykořisťovat lesy v obci Drahové na Slovensku, se vším příslušenstvím, zvláště s továrnami, obytnými a hospodářskými budovami, se stroji, parními kotly, atd., jakož i s 21 speciálními železničními vagony pro dopravu hotového nábytku a velkou vilou v Šibicích.

Obrovské rozměry továren ve Vsetíně, v Holešově a v Č. Těšíně jsou všeobecně známy.

Nabývací hodnota celé této řady továren s právem vykořisťovat lesy a se vším zmíněným zařízením uveden jest v citovaných stanovách z roku 1922 úžasně nízkým obnosem Kč 5,254.626.89.-. Tedy až na korunu a haléř, kdežto akciový kapitál figuruje v tomto úředním dokumentu obnosem Kč 24 mil.

Tato akciová společnost měla hned od začátku tak divným způsobem nekryté passivum ve výši Kč 18,745.373.11.- v podobě závodního kapitálu. Zatím obnášel dle zahraničních obchodních rejstříků akc. kap. rakouské "Mundus" 8 milionů mírových korun a uherské "Mundus" 4 miliony mírových korun. Obrovské továrny daleko zařízenější firmy Kohn representovaly nejméně tutéž hodnotu jako továrny rakouské "Mundus". Tedy celkem si 20 milionů mírových korun.

Tytéž zahraniční obchodní rejstříky vykazují, že většina továren, mezi nimi ta největší, nalézají se na půdě čsl. státu a že tedy představují kapitál nejméně 10 mil. mírových korun čili v den sloučení Kč 100 mil. Tedy ne jen 24 mil. Kč, jak stojí ve stanovách nové firmy. V říjnu min. roku usvědčil i požár proponenty této akc. spol. z nepoctivosti v tomto směru, neb učinil jen v jedné továrně (v Holešově) škodu ve výši 5 mil. Kč, zač oficielně stály všechny továrny dohromady v době daleko dražší.

Firma Kohn přešla již po válce do majetku firmy "Mundus", aniž o tom co věděl čsl. stát.

Před nostrifikací vyměnila firma "Mundus" akcie svých podniků, tedy i firmy Kohn za tím způsobem, že jimi založila firmu "Züricher Handelsgesellschaft Mundus" a její hospodářské vedení z Rakouska si ponechala. Nicméně přece provedla rakouská Mundus i nostrifikaci svých podniků v Č. S. R. opětným prodejem všech továren na firmu Mundus - Jakub a Josef Kohn a ani po oficielním přeložení sídla do Č. S. R. koncem r. 1922 neprovedla výmaz svých starých firem ze zahraničních obchodních rejstříků.

Tak existovala v Č. S. R. největší akc. spol. pro export ohýbaného nábytku, jejíž továrny měly současně více oficielních majitelů a sice 2 v Rakousku, i v Uhrách, 1 ve Švýcarech a 1 v Č. S. R. I její hospodářské vedení spočívalo v rukách starých firem. V čsl. ústředně seděl centrální ředitel, ten však nebyl odborníkem, ani neměl jsou moc. Byl neustále na cestách do Vídně a zpět. Čsl. správní rada byla též představenstvem společnosti, než celý rok nepřišel ani jeden její člen úřadovat. Nutné legalisace firmantů čsl. akc. spol. museli obstarávati vídenští notáři. Čsl. ústředna směla jen prodávat zboží ve vnitrozemí, všechno ostatní obstarávaly staré firmy za hranicemi, ačkoliv již dvakrát prodaly své továrny.

Taj neviděl čsl. exportní podnik první třídy celý rok ani jediný originál objednávky z exportu, neřku-li aby věděl, zač bylo zboží prodáno, kdo ho vlastně objednal, kam putuje do světa, kam přichází celá těžba z exportu, jak se s ní hospodaří a vůbec jak si stojí podnik finančně. Ovšem též neviděl ani haléře přímo a musel proto neustále prosit své zahraniční majitele, aby mu byly poukázány mzdy, platy, daně, účty dodavatelů atd. Účtárna musela účtovat opisy jakýchsi účtů, jež denně docházely z Vídně, čsl. kolky na exportní účty byly tak zcela zbytečný, dokonce i celá čsl. pošta pro korespondenci se zahraničními zákazníky. Objednávky pro čsl. podnik hrnuly se z celého světa do Vídně a tržba za vyvezené čsl. zboží zase do Curychu na t. zv. Handelgesellschaft. Čsl. průmyslník byl ve svém vlastním státu jen továrníkem, v Rakousku překupníkem svého vlastního zboží, v ostatním světě jeho importérem a v neutrálním státu - bankéřem. A měl-li dříve továrny i v jiných nástupnických státech, byl dokonce i konkurentem sám sobě. Všude na jiné jméno.

Taková organisace činí průmysl státem ve státě. Jeho hlavní knihy se nalézají mimo stát a vedlejší knihy mu dovolují lecjakou operaci na úkor státu neb jeho zřízenectva. Takový podnik může snížiti svou nosnost kdy chce a jak chce, zaměstnávat továrny jak chce, mzdy platit které chce, účtovat v knihách valuty jaké chce a kolik chce a tak i sám sobě předpisovat daně, které chce.

Finanční správa byla již v roce 1923 upozorněna na tuto akciovou společnost. Též obchodní rejstřík v Mor. Ostravě v lednu 1924 byl o tom zpraven, že oficielní prokurista této akc. čsl. exportní firmy Hugo Piffl nikdy v Č. S. R. ani nebydlel, nýbrž že jest ředitelem staré rakouské firmy Mundus ve Vídni, kde podpisuje čsl. společnost s tamními správními radami čsl. podniku.

Rakouská firma Thonet zřídila si před nostrifikací podobnou "Handelgesellschaft" v Amsterodamu.

Sloučení ve firmu Mundus - Jakub a Josef Kohn mělo v zápětí úplné zastavení továren v Příboře, v Šibicích a v Drahově. Sloučení ve firmu Thonet - Mundus bylo již katastrofální, neb při tom byly dále zastaveny všechny továrny firem Mundus v Mimoni, Hranicích, Báňské Bystřici a značná část továren firmy Thonet.

Též na tomto sloučení odpověděl promptně Curych novou obchodní společností Thonet - Mundus akc. kap. 35 mil. švýc. frc. Při tom radostně hlásal do světa, že nyní - po zničení tolika československých továren - může tato firmy dodávat 80 % veškeré světové výroby ohýbaného nábytku.

Již prodejem továren se zpětnou platností jest unikum. Tím větším unikem jest několikanásobný prodej téhož majetku.

Ve vnitrozemí platila pro překup sleva nejvýše 20%ní. Za to zněly exportní účty na slevu 40% i vyšší. Při kalkulovaném hrubém zisku 44%, nemůže ovšem zůstati čsl. podniku víc než 4% z celkového a 20% z vnitrozemského obratu. A přece získal tento oficielně sotva živořící podnik v poslední době koncesi na vykořisťování schönbornských lesů v Podk. Rusi, jejichž hodnota se cení dle novin na 80 mil. Kč. Že při vší bídě si firma Mundus zakoupila resp. založila za hranicemi podniky Bothe & Ehrmann, I. W. Müller, Baur & Rekonstruktionsgesellschaft A. G., Korb & Weidenwarenfabrik A. G. vesměs ve Vídni, dále Kahlmüller Stuhlindustrie A. G. v Münder a. D. v Německu a též jinak se finančně zúčastňuje na nejrůznějších podnicích za hranicemi. To ovšem nemůže věděti republika čsl. a dokazuje to pravý opak bilančních výsledků této společnosti.

Skutečně není oficielní hodnota továren firmy Mundus Jakub a Josef Kohn ve výši Kč 5,254.626.89 nic jiného než onen čistý zisk, ku kterému se firmy oficielně přiznává. Není to nic jiného než 4 mil. Kč čili 4%ní zisk z celkového obratu 100 mil. Kč plus 20% zisk z vnitrozemského obratu 6,273.134.45 v obnosu Kč 1,254.626.89.

Též závodní kapitál Kč 18,745.373.11 není ničeho jiného než 20 mil. Kč, čili 20%ní zisk z celkového 100 mil. Kč, méně 20% z vnitrozemského obratu Kč 6,273.134.45 v obnosu Kč 1,254.626.89, čili 20%ní zisky exportního obratu Kč 93,726.565.55.-. Avšak tento zisk se uměle pohlcuje 20% vyšší překupnickou slevou na vývozní zboží.

Tyto úřední číslice samy prozrazují, že představují něco zcela jiného, než jak oficielně jsou označeny, že tedy tyto hlavní knihovní podklady jsou holá fikce, že roční obrat činil v drahotní době 1 : 10 skutečně 100 mil. Kč a že pravý zisk podniku činí správně nejméně 24%.

Nicméně uplatnila tato akc. spol. tyto knihy jako hlavní pro výměr daní a pro regulaci mezd a dosáhla v roce 1922 dokonce i zastavení všech továren na dobu 4¹/₂ měsíce.

Dle vývozní statistiky pokulhává též skutečně hodnota vývozního zboží daleko za poměry předválečnými a též neobyčejná hospodářská závislost čsl. státu na Rakousku jest jí dokázána. Zlý úmysl leží na bíledni.

Podepsaní se táží vlády:

1) Jak potrestala vláda proponenty za zamlčení 76 mil. akc. kapitálu?

2) Jak odškodněn byl stát za to, že po celé 4¹/₂ měsíce musel asi 2500 dělníkům platiti podporu v nezaměstnanosti v důsledku vylstěného souhlasu čsl. úřadů k zastavení všech továren v r. 1922?

3) Jaká pokuta byla uložena firmě za to, že uměle zkracovala zisk ročně o 18,75% a hromadila miliony čsl. bohatství za hranicemi?

4)Jak byl odškodněn stát za to, že firma přiznala hodnotu továren místo nejméně Kč 76 mil. jen 5,254.626.89 Kč?

Dále za ztrátu všech kolků z exportních účtů a příjmů poštovního eráru z nevyřízené obchodní korespondence s exportem z R. Č. S.?

5) Z jakého důvodu nebylo dosud zakročeno proti přestupcům též dle všeobecného trestního práva?

6) Co zařídila vláda, aby do budoucna československé podniky nevydržovaly též cizozemské firmy na úkor domácí nezaměstnanosti, vnitřního blaha a československé měny?

7) Jest vláda ochotna vyvlastniti všechny delší čas zastavené továrny, pro účely bytové, když jejich majitelé beztak tajně fruktifikují způsobem státu nepřátelským?

8) Jaké důsledky vyvodila vláda proti čsl. bankám, které tento podnik patronisovaly?

9) Jest vláda ochotna zakročiti na ochranu zájmů státu v dohodě s ostatními nástupnickými státy u kompetentních úřadů rakouských a švýcarských, aby takové pseudofirmy konečně byly učiněny neškodnými?

10) Jest vláda ochotna upozorniti i celý obchodní svět na tyto pseudofirmy?

11) Jest vláda ochotna sděliti podepsaným, co v této věci zařídila neb zaříditi hodlá?

V Praze dne 15. března 1926.

1.) Výnosem ministerstva vnitra čís. 36464/13/1924 (Věstník četn. č. 13/1924) kasární předpis § - 20 jest nařízeno držeti pohotovostní službu na četnických stanicích se stavem 5 a více četníků.

Z rozkazu zemského četnického velitelství pro Slovensko v Bratislavě čís. 9324 ze dne 12. XI. 1924 bylo nařízeno, že pohotovostní služba musí býti vykonávána na všech stanicích bez ohledu na počet četníků, zařazených na stanici a bez ohledu na ženaté nebo svobodné.

Jelikož na Slovensku jsou toho času ponejvíce četnické stanice jen s 2 - 4 četníky, jsou tím příslušníci četnictva, zejména ženatí, mající i rodinu, velmi citelně postiženi, jelikož velmi častou pohotovostní službou, která připadá na každého četníka vždy druhý a čtvrtý týden, může se takový četník velice málo věnovati své rodině a zvláště výchově dětí, u kterých může býti jen každý třetí den a to ještě jen večer, jelikož jest nucen jíti každého druhého dne do obchůzkové služby, aby vykázal předepsaný počet služebních hodin.

2.) Dle výnosu ministerstva vnitra ze dne 25. června 1925 čís. 44.457-13 usnesla se ministerská rada ve schůzi, konané dne 18. června 1925, aby stabilisační výhoda, stanovená pro příslušníky četnictva na Slovensku a Podkarpatské Rusi na základě usnesení ministerské rady ze dne 2. června 1922, výnos min. vnitra z 21. VI. 1922, čís. 44.665-13, byla přiznána i těm četnickým osobám, které byly na Slovensku a Podkarpatské Rusi trvale ustanoveny, pokud se týče byly tam přemístěny v době od 1. ledna 1923 do 30. září 1923. Podmínkou pro přiznání této výhody jest, že do posléze uvedeného dne ve zmíněných zemích byla služba skutečně nastoupena.

V době od 25. září 1923 do 30. září 1923 bylo u zemského četnického velitelství pro

Slovensko v Bratislavě denním rozkazem téhož velitelství čís. 108 z roku 1923 presentováno 28 četníků na zkoušku, kteří stabilisační výhodu na základě shora citovaného výnosu ministerstva vnitra dosáhli dnem vyhlášení výnosu se zpětnou platností ode dne svého přijetí.

Po 1. říjnu bylo presentováno u téhož ředitelství denním rozkazem čís. 110 z roku 1923 dalších 23 četníků a denním rozkazem č. 112 pak 9 četníků na zkoušku, kteří tuto stabilisační výhodu nedostali, přes to, že všichni jmenovaní byli z jednoho společného kursu, který započal u zem. četnického velitelství pro Slovensko v Bratislavě dne 20. října 1923.

V důsledku zmíněného usnesení ministerské rady a výnosem ministerstva vnitra jest zkráceno všech posledních 32 četníků proti oněm 28 četníkům, kteří ačkoliv jsou služebně starší jen o 17 dnů, výhodu stabilisační obdrželi, a všem započítává se tato výhoda i do pense, kdežto oněch 32 vyšlo na prázdno.

Proto táží se podepsaní pana ministra vnitra:

1.) Ví o těchto poměrech pan ministr?

2.) Jest pan ministr ochoten upraviti pohotovostní službu na Slovensku a zrušiti citovaný výnos zemského četnického velitelství pro Slovensko č. j. 9324/1924?

3.) Jest pan ministr ochoten přiznati v bodu 3. uvedeným 32 četníkům rovnoprávně slovenskou výhodu jako oněm 28, o 17 dní dříve nastoupivších?

4.) Jest pan ministr ochoten sděliti podepsaným, co v těchto věcech zařídil nebo zaříditi hodlá?

V Praze dne 15. března 1926.