Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Dne 21. dubna 1926 dostala karlovarská městská rada od karlovarské okresní politické správy rozkaz podle § 13 ubytovacího zákona ze dne 11. června 1879, č. 93 ř. z., aby neprodlené, nejpozději však do 24 hodin poskytla vojenskému úřadu místnosti k trvalému ubytování 130 mužů, 4 důstojníků, 2 rotmistrů, 7 koní, 1 vozu, 1 kanceláře, 1 kuchyně a 1 pokoje pro nemocné. Karlovarské městské zastupitelství ve své schůzi, která se konala dne 21. dubna, podalo námitky proti tomuto rozkazu a oznámilo své pochybnosti také telegraficky panu presidentu republiky. Nějakého důvodu, aby byla do Karlových Varů náhle přeložena posádka, není. Městské zastupitelství, znal svých povinností stran udržování lázeňského místa, právem se obává, že taková posádka ve světových lázních, kde nemocní z celého světa hledají odpočinku a uzdravení, jest podstatnou pohnutkou neklidu, a že klid, jehož si přejí lázeňští hosté, bude rušen pochody vojska, cvičením a zvláště cvičením ve střelbě v okolí, takže lze se obávati těžkého poškození lázní. Vojenské úřady mají dosti možnosti zřizovati posádky v místech, kde to považují za nutné. Mimo to město nemá vůbec možnosti v městě samém nebo v okolí postarati se o ubytování takové posádky. Stížnost, kterou ihned město podalo proti rozkazu okresní politické správy k zemské politické správě nebyla do dneška vyřízena, což jest tím divnější, že svrchu zmíněný rozkaz naprosto nepochopitelně ustanovil, že odpověď města jest naléhavá.

Tážeme se tedy pana ministra:

1.) Proč byla posádka přeložena do Karlových Varů?

2.) Jest vláda ochotna přihlížejíc k odůvodněným námitkám městského zastupitelství upustiti od toho úmyslu a míti na mysli oprávněnou ochranu životních zájmů světových lázní Karlových Varů?

Podle časopiseckých zpráv vyjádřil se ministr železnic o zvýšení cen za osobní dopravu takto:

ťZvýšení jest hotovou věcí. Bylo důkladně uváženo a propočítáno. Bohužel nepostačí zvýšení o 22%, jak bylo původně zamýšleno. Budeme musiti přikročiti ke značnějšímu zvýšení tarifů a to o plných 33%. Toto zvýšení nabude účinnosti v nejbližší době, nikoliv však před sokolským sletem.Ť

Toto ohlášení jest vše jiné jen ne radostné překvapení pro obyvatelstvo V době hospodářské bídy, kdy se hroutí tisíce existencí, v době nezaměstnanosti a při nedostatečných mzdách a platech a při tíživém daňovém břemenu jest stát první, kdo zvyšuje ceny. Ukazuje se v tom pravá tvář československého státu, který byl kdysi - před lety - myšlen přímo jako středisko sociálního pokroku. Státní železniční správa musí si býti vědoma, že toto hluboce zasahující opatření způsobí další zdražování a tím také další existenční nesnáze širokých vrstev obyvatelstva.

Podepsaní se tedy táží pana ministra:

Jest ochoten podrobně vyložiti, proč se vůbec pomýšlí na zdražení cen jízdních lístků, když se přece prý provedla úsporná opatření ve správě?

Jest zvláště ochoten podrobně odůvodniti, proč mají býti ceny zvýšeny hned o plnou třetinu?

Jet konečně ochoten uvažovati o zavedení 4. třídy u osobních vlaků, aby se takto umožnilo aspoň jedné části obyvatelstva, aby mohla užívati železnic aspoň za poněkud přijatelnou cenu?

Poplatky za nová připojení telefonní jsou dnes nesmírně vysoké a působí, že zvláště venkovské obce nemohou dosáhnuti telefonního připojení. Tím jsou poškozování obyvatelé venkovských obcí.

Dnes platí tyto sazby:

V zájmu zřetele k venkovským obcím bylo by nutno, aby se při počtu účastníků menším než 20 změnily sazby takto:

Rozšíří-li se tyto sazby směrem dolů, bude to podporovati stavbu telefonní sítě na venkově, což zajisté i pro telefonní správu není na škodu, ačkoliv se navrhují nižší sazby. zkušenost učí, že telefonní předplatitelé bydlící na venkově, mají většinu hovorů meziměstských, zač znovu dlužno platiti zvláštní poplatky. Výši poplatků za meziměstské hovory získá zase telefonní správa větší příjmy, jež úplně vyrovnají výše uvedené nižší sazby za samostatná připojení.

Tážeme se pana ministra je-li ochoten zaříditi aby poplatky za samostatná telefonní připojení byly stupňovitě sníženy jak výše uvedeno?

Pokud byly lesy náležející k panství Czerninovu-Morzinovu a Harrachovu v soukromém provozu, nečinily se chudému obyvatelstvu nižádné překážky, aby si obstarávalo chrastí a dřevo sbíráním dříví v panských lesích. Jinak je tomu však od té doby, kdy část uvedených lesních panství přešla do státního majetku a tím do státní správy Od té doby může sbírati chrastí a dříví ve státních lesích jen kdo má lístek na sbírání dříví, pro jehož vydání musí však býti opět splněny zvláštní podmínky. Tak lístek na sbírání dříví dostane za 15 Kč jen ten, kdo 10 dní vypomáhá vysazovati lesní kulturu, při čemž se ovšem za tuto práci platí 10 Kč denně. Lístek na sbírání dříví vydává se však zadarmo, vypomáhá-li se vysazovati lesní kultura za náhradu výše zmíněné mzdy, 20 dní. Z lístek na sbírání dříví musí však zaplatiti 100 Kč, kdo při vysazování lesních kultur nevypomáhá.

Poslední případ jest dosti častý, neboť muži z chudých rodin jsou jinak zaměstnáni a nemohou se pro vysazování lesních kultur zříci práce. Také jejich ženy nemohou tuto práci obstarati, poněvadž často jde o ženy, které nemohou nechati své malé děti bez dozoru, nebo které pro svůj tělesný stav (těhotenství) nemohou vypomáhati v lese při vysazování kultur.

Žádáme tedy pana ministra zemědělství, aby nám oznámil, je-li ochoten působiti, aby lístky na sbírání dříví nebyly vázány na zbytečné krutosti?

V obci Vítkovicích v Krkonoších, v okrese jilemnickém, žije na zvláštní příjmy, ve volném čase v zimě vyrábějí předměty, při nichž výtěžek z prodeje nezaplatí ani práci. K takovým výrobkům patří dřevěné hrábě. Rozsah výroby dřevěných hrábí a rovněž výtěžek z toho získaný jest velice skromný. Přes to se jilemnická berní správa domnívá, že takové skrovné důchody lze považovati rovněž za pramen daní a proto vyrábitele dřevěných hrábí podrobuje také výdělkové dani. Tím lze vysvětliti, že žádala od drobného rolníka Josefa Schiera ve Vítkovicích, č. 196 34 Kč výdělkové daně a že mu na několik let mimo to předepisovala 64 Kč daně z obratu. Schier vyrobí v zimních měsících od ledna do března asi 120 kusů dřevěných hrábí, které když prodá po 5 Kč, utrží za ně úhrnem 600 Kč. Tímto příjmem jest kromě mzdy za práci placen také užitý materiál. Z vylíčeného vyplývá, že v tomto případě jde skutečně o věc, kterou může s dobrým svědomím přehlédnouti i finanční správa dychtivá příjmů.

Jilemnická berní správa předepisuje však také výdělkovou daň a daň z obratu drobným zemědělcům Vendelínu Schierovi ve Vítkovicích č. 100 a Janu Franzovi ve Vítkovicích č. 321, kteří rovněž vyrábějí dřevěné hrábě a mimo to spravují saně. Stejně byli však postiženi také Antonín Fischer ve Vítkovicích č. 76 a Jan Fischer ve Vítkovicích č. 72, kteří spravují hrnce a brousí pily a to proto, poněvadž v celé obci není řemeslníků, kteří by mohli provésti tyto často nutné práce. Je-li zapotřebí správky, nemohou obyvatelé vítkovičtí vždy jíti do Roketnice, Vrchlabí nebo Jilemnice, poněvadž jest tam velice daleko. Během týdnu musí obyvatelstvo vykonávati své práce a v neděli jsou v uvedených městech všechny podniky zavřeny. Musí tedy v samých Vítkovicích býti někdo, kdo by prováděl nutné a neodkladné správky, které sotva stojí za řeč. Tato práce nemá také vůbec rázu práce živnostenské.

Proto se tážeme pana ministra financí, je-li ochoten naříditi jilemnické berní správě, aby neodůvodněnými daněmi nepronásledovala drobné zemědělce, kteří v zimě provozují úplně nevýnosnou domácí práci?

Mnoho osob dávkou povinných vydlužilo si často a zaplatilo podle zákona o dávce z majetku a přírůstku na majetku částky, jimiž často vyrovnána byla celá dávka, když dávka z majetku a z přírůstku na majetku nepřesahovala dohromady 500 Kč. Novelou zákona o dávce z majetku a z přírůstku na majetku byly provedeny odpisy, ustanovené novelou ze dne 21. prosince 1923, č. 6 Sb. z. a n. ex 1924. Tím dávkou povini stali se věřiteli finanční správy. Přeplatky měly býti súčtovány na jiné daně a vráceny, když není berních nedoplatků a osoba nepodléhá již vůbec daňové povinnosti. Přes to však vyskytují se stížnosti, že berní úřady stíhají berními exekucemi ty, kdož z dávky z majetku a z dávky z přírůstku na majetku mají nějaký přeplatek. V takových případech měly by berní úřady provésti jasné vyúčtování přeplatků a dlužných daní. Není-li však již vůbec berní povinnosti, měly býti přeplatky i s náhradními úroky dávno vráceny.

Tážeme se tedy pana ministra financí, je-li ochoten naříditi:

1.) aby osoby, které z přeplatků, souvisejících s dávkou z majetku a z přírůstku na majetku, mají u berních úřadů pohledávku, zůstaly uchráněny berních exekucí,

2.) aby co nejdříve provedeno bylo vyrovnání mezi přeplatky, vzniklými z dávky z majetku a z přírůstku na majetku, a dlužnými daněmi a

3.) aby těm, kdo již vůbec nepodléhají berní povinnosti, co nejdříve byly hotově vráceny přeplatky na dávce z majetku a přírůstku na majetku i s náhradními úroky.

Jelikož se v Mířkově (okres horšovsko-týnský) měla otevříti česká menšinová škola, prováděla se tam v dubnu 1925 obvyklá agitace mezi německými rodiči a slibovalo se ji, že přihlásí-li své děti, dostanou od tamějšího dvora pozemky. Svedení tímto vnadidlem, různí lidé dali také zaznamenati své děti pro českou menšinovou školu.

Poněvadž však jednak tyto sliby nebyly dodrženy, jednak rodiče nabyli přesvědčení, že jejich děti v české menšinové škole, jejíhož vyučovacího jazyka vůbec neznají, nemohou sledovati vyučování, vzdali se úmyslu posílati své děti do české školy a na konci školního roku 1924/25 při řádně ohlášeném zápisu dali je zapsati do německé školy mířkovské. Tyto děti byly tam také řádně přijaty a docházejí pravidelně do německé školy od zahájení vyučování ve školním roce 1925/26.

Dne 11. září 1925 byla v Mířkově otevřena česká menšinová škola a dne 18. září 1925 vyzvala horšovsko-týnská okresní politická správa výnosem ze dne 15. září 1925, č. 30270/I rodiče, kteří v dubnu 1925 dali své děti zaznamenati pro českou školu, aby posílali své děti do české školy v Mířkově, jinak že budou potrestáni podle §u 14, odst. 1, zákona ze dne 13. července 1922, č. 226 Sb. z. a n. Proti tomuto rozkazu rodiče podali stížnost.

Tento postup však ukazuje, že nyní dokonce české úřady úředními prostředky podporují nátlak na německé rodiče nebo dokonce samy nátlak vykonávají.

Není pochybnosti, že mířkovští němečtí rodiče podle §u 33 def. šk. a vyuč. řádu byli povinni přivésti své děti k pravidelnému zápisu žáků do německé školy. Tímto řádným zápisem pro školní rok 1925/26 byl zápis nařízený výnosem ministerstva školství a národní osvěty ze dne 21. dubna 1925, č. 30.649-I. na dobu od 27. června do 1. července 1925. Rovněž není pochybnosti, že děti v této době řádně přihlášené, pokud bydlí ve školním obvodu a jsou ve stáří školou povinném, podle §u 36 šk. a vyuč. řádu musily býti do obecné školy rozhodně přijaty. Tedy jak rodiče, tak také správce mířkovské školy splnili povinnosti zákonem jim uložené zápisy jsou pravoplatné a rodičů nelze nutiti, aby je měnili. Nyní však česká okresní politická správa vykonává takovýto nátlak a dovolává se při tom §u 14 zákona ze dne 13. července 1922, č. 226 Sb. z. a n., který jedná o trestech na přestupky proti školní povninnosti a školní docházce. Avšak každému logicky myslícímu člověku musí přece býti jasno, že proti rodičům, kteří vyhověli zákonité povinnosti dáti své děti zapsati a své zákonité povinnosti dáti své děti zapsati a své děti, zapsané do německé školy, pravidelně do německé školy posílají, nelze uplatňovati výtky, že by se dopouštěli přestupků proti školní povinnosti a docházce do školy. Předpisů stanovených v §u 14 bylo by lze užíti právě jen v opačném případě, kdyby totiž rodiče nedali své děti zapsati do německé školy a neposílali je tam. Každé dítě má povinnost docházeti jen do jediné školy, a to do školy, do které podle své národnosti patří a do které bylo pravoplatně zapsáno a přijato. Dále pro splnění školní povinnosti a docházky do školy jest pravoplatný jen jeden zápis a to jest všeobecný zápis řádně úřady nařízený a veřejně vyhlášený. Také česká menšinová škola byla by bývala povinna takový zápis veřejně vyhlásiti. Jen děti zapsané při tomto zápisu mohly by podle §u 14 býti nuceny docházeti do české menšinové školy, nikdy však děti do německé školy řádně zapsané a přijaté. Ale při zapisování dětí do české menšinové školy zápis německých dětí, o které zde jde, proveden nebyl. záznamy německých dětí pro českou menšinovou školu, provedené v dubnu 1925, nemají vůbec právního významu, poněvadž je ovšem nelze srovnávati se zápisem; neboť jednak tyto záznamy nebyly jako pravoplatné ťzápisyŤ veřejně vyhlášeny podle §u 34 šk. a vyuč. řádu a jednak nelze je také považovati právně za zápisy, poněvadž ovšem zápis lze provésti jen do školy již otevřené. Avšak v dubnu 1925, když se prováděl záznamy, česká menšinová škola nebyla ještě vůbec otevřena.

Úřední příkaz, jímž se mají donutiti němečtí rodiče pod pohrůžkou trestů, aby posílali své děti do české menšinové školy, jest tedy křiklavým přestupkem zákona.

Tážeme se tedy pana ministra, ví-li o tomto případu a je-li ochoten náležitě potrestati tuto křiklavou svévoli horšovsko-týnské okresní politické správy a učiniti opatření, aby příště české úřady úředními prostředky nepodporovaly nadhánění německých dětí do českých menšinových škol?

Dne 20. června 1925 byla zahájena v hrušovském biografu v přítomnosti zemského presidenta Šrámka, předsedy slezské zemské školní rady česká výstava českých obecných a občanských škol. Při této příležitosti pronesl ředitel tamější české občanské školy E. Willert štvavou řeč, zahrocenou proti hrušovským Němcům, v níž zdůraznil, že posledním zbytkem zmírajícího němectví v Hrušově jest německá občanská škola s 87 dětmi (ve skutečnosti z 93), z nichž 40 žáků jest slovanského původu. Jest tedy požadavek Čechů, aby tato škola byla zrušena, oprávněný.

Za několik dní poté bylo možno čísti v časopise ťDeníkŤ, že nejvroucnější přání všech Čechů jest splněno, jelikož slezská zemská školní rada postupně zruší německou občanskou školu a že zápisy do první třídy německé občanské školy byly již zrušeny.

Teprve za týden vyšel výnos slezské zemské školní rady, v němž bylo ředitelství zakázáno, aby provádělo zápisy do první třídy, takže koncem školního roku 1927 přestane občanská škola existovati.

Zápisy se však konaly. Žáci páté třídy obecné školy byli zapsáni pro šestý školní rok a přihlásilo se pro tuto třídu 56 žáků, kteří vlastně chtěli docházeti do první třídy občanské školy. Proti těmto zápisům použilo se všech možných prostředků, než rodiče nedali se tím zastrašiti.

Dne 1. července 1925 konala se schůze místní školní rady, v níž zástupci německého obyvatelstva přednesli rozhodný a slavný protest proti zavření první třídy a proti zrušení zápisu, poněvadž tato opatření zemské školní rad byla úplně nezákonná. Důvody uvedené ve výnosu nemají nižádného skutečného podkladu.

Jedním důvodem byl očekávaný další pokles počtu žáků na německé občanské škole a přece se přihlásilo 56 rodičů, kteří si přáli, aby jejich děti byly přijaty do první třídy občanské školy. Do druhé třídy přihlásilo se 34 žáků a do třetí třídy 27 žáků, takže občanská škola měla ve školním roce 1925/26 117 žáků. Počet žáků tedy vzrostl.

Dalším důvodem pro zrušení byla příslušnost dětí, které docházely do občanské školy, k jinému národu.

Nehledě k tomu, že se číslo uvedené ve výnosu neshoduje se skutečností, pro přijetí dětí do školy platí pro Slezsko právo rodičů.

Proti rozhodnutí zemské školní rady byla podána stížnost k ministerstvu, které jí zamítlo a pak k nejvyššímu správnímu soudu, který dosud nerozhodl.

Zatím byla konečně po dlouhém vyjednávání povolena šestá třída na obecné škole. V této třídě připravují se nyní žáci pro I. třídu občanské školy, aby mohli v Bohumíně vykonati zkoušku pro tuto třídu.

V 2. pololetí letošního školního roku musí býti vyučováno 49 žáků šesté třídy soukromě třemi v prázdných odpůldnech, poněvadž chtějí vykonati závěrečné zkoušky z učebné látky pro I. třídu občanské školy.

Musíme co neostřeji odmítnouti úmysl zemské školní rady, snížiti úroveň vyučování německých dětí přeplněním jednotlivých tříd, zvláště když z průběhu této věci jest patrný její čistě politický ráz. Námitka, kterou rádi činí zástupci školních úřadů, že do německé občanské školy v Hrušově docházejí české a polské děti, jest úplně neodůvodněná, poněvadž podle předložených vysvědčení ze 49 žáků jen 3 pocházejí z českých škol a 2 z polských.

Za takovýchto okolností se nyní všeobecně i zcela otevřeně přiznává, že německá občanská škola v Hrušově jest politickou věcí a že jest tedy bezúčelné posuzovati tuto věc podle zákonných a věcných důvodů.

V této věci podali podepsaní interpelaci již 15. října 1925, o níž se však již nejednalo, poněvadž poslanecká sněmovna byla rozpuštěna. Zároveň poukazujeme na podrobnosti vývodů této interpelace.

Podepsaní táží se tedy pana ministra, je-li ochoten odvolati zrušení německé občanské školy v Hrušově?

V obci Srní na Šumavě (Stodůlecké Podíly I.) podle posledního soupisu lidu bylo mezi 1684 obyvatelů 13 Čechů. Jsou to finanční strážníci, četníci s jejich příslušníky a farář, kteří tam byli přeloženi. Domácí usedlé obyvatelstvo jest čistě německé. Také zde musila býti na přání této malé menšiny zřízena česká škola. Poněvadž tam není téměř jediného českého dítěte, které by chodilo do školy, musily býti získány pro tuto školu děti čistě německých rodičů. Touto zavržitelnou prací byli pověřeni český listonoš Jaroslav Jadovský, který to obstarával při svých služebních pochůzkách a silniční dělník Burda, člověk požívající špatné pověsti. Informace dostávali na faře. Tito nesvědomíti agitátoři slibovali lidem různé věci a zatajili rodičům, že má výti zřízena česká škola, říkajíce jim naopak, že by se konaly jen české jazykové kursy atd.

Přihlášky přijímal český finanční strážník Šleis. Tímto způsobem dostalo se do seznamu 46 německých dětí. Na základě tohoto zaslaného seznamu byla dnem 1. září povolena česká menšinová škola. Vyjma 2 děti daly se však všechny děti při zápisu konaném od 27. června do 2. července řádně zapsati do německé školy a docházejí do ní. Avšak Engelbert Šnicar, správce české menšinové školy v Dolejším Těšově, 5 hodin odtud vzdálené, na základě seznamu finančního strážníka Šleise bez vědomí a proti vůli rodičů odhlásil 43 dětí z německé školy a hrozí, že nebude-li vyhověno jeho odhlášce, učiní oznámení k ministerstvu školství. Tato klasická listina zní takto:

Č. 158.

Věc: Odhlášení dítek zapsaných

do české školy v Srní.

Dne 27. srpna 1925.

1. příloha

v Srní.

Podle výnosu ministerstva školství ze dne 21. března 1925, č. 30649/I podepsaná správa školy odhlašuje z německé školy v Srní děti zapsané do české školy.

Zároveň se podle ministerského výnosu ze dne 28. září 1923, č. 92710/I odd. 1 upozorňuje:

Pokud jde o odhlášení dětí zapsaných do české školy v Srní, upozorňují, že děti, které jsou zapsány v české škole, musí do ní bezpodmínečně docházeti, poněvadž podle zákona nesmějí býti přijaty do německé školy.

Děje-li se to, ministerstvo zavede se správcem školy úřední řízení pro nezákonný postup.

Engelbert Šnicar,

řídící učitel.

Správce německé školy odevzdal tuto listinu německé místní radě školní jako příslušnému úřadu.

Dne 25. září byla otevřena česká škola a poněvadž se dostavilo jen málo dětí, správce této školy znovu nařídil, aby děti uvedené v seznamu byly z německé školy ihned propuštěny. Místní školní rada předvolala rodiče oněch dětí a tázala se jich, zda jejich děti budou docházeti dále do německé školy, či budou-li odhlášeny. Rodiče vesměs prohlásili, že trvají na tom, aby jejich děti docházely do německé školy. Vyšlo dokonce na jevo, že mnoho rodičů vůbec ani neví o přihlášce do české školy. Nesvědomití agitátoři přihlásili prostě děti oněch rodičů bez jejich vědomí pro českou školu a tito rodiče mají nyní býti tresty nuceni, aby své děti posílali do české menšinové školy. Při otevření této školy potloukal se listonoš Jadovský před domem, v němž jest umístěna česká škola a kývaje a volaje na děti, chtěl je přiměti, aby šly do české školy. Jmenovaný listonoš, ačkoliv má zahájiti své služební pochůzky kolem 8. hodiny dopoledne, potuluje se do 9 hodin na Kostelním náměstí. Lidé dostávají poštovní zásilky opožděně. Poněvadž však česká škola přes všechny prostředky, jichž se použilo, není dostatečně navštěvována, hrozí se nyní rodičům, že musí hraditi náklady se zřízením české školy. Dětem se slibuje, že je četnictvo odvede do české školy.

Poněvadž v onom proslaveném dopisu správce české menšinové školy v Dol. Těšově jsou uváděny výnosy ministerstva, lze míti zato, že celý postup byl nařízen z rozkazu ministerstva. Zdá se, že nejvyšší školní úřad ve státě neví, že zápis a právoplatné přijetí německých dětí do německé obecné školy byly provedeny právě podle zákonných ustanovení definitivního školního a vyučovacího řádu a že podle zákona jest nemožno vykonávati nátlak, aby děti byly vyňaty ze své povinné školy. Není mu také asi jasno, že záznam děti pro českou menšinovou školu nemá vůbec právního významu, že se samozřejmě nemůže rovnati zápisu; neboť jednak nebyl záznam veřejně vyhlášen ve školní obci jako právoplatné ťzápisyŤ podle §u 34 šk. a vyuč. řádu a jednak jej nelze ani právně posuzovati za zápis, poněvadž zápis lze si samozřejmě mysliti jen do školy již zřízené. Česká menšinová škola v Srní v době záznamu německých dětí nebyla však ještě vůbec zřízena.

Nelze tedy německým rodičům vytýkati zanedbání zákonité školní povinnosti a školní docházky a jest nemožno, aby úřad zakročil trestem. Rovněž tak jest velmi podivuhodné, že děti odhlašuje správce české menšinové školy na věci úplně nezúčastněný. Což ministerstvo neví, že přihlášky a odhlášky podle §u 33, def. šk. a vyuč. řádu mohou provésti jen rodiče nebo jejich náměstkové osobně a jen jsou-li zaneprázdnění, také jiné dorostlé osoby, jimi pověřené anebo to mohou učiniti písemně? Nemyslitelné jest však, aby odhlášení provedl správce školy hromadně.

Přímo nehorázně však působí, že ministerstvo školství zřídilo tuto českou menšinovou školu na základě padělaných seznamů. Kdežto jinak úřady v každém směru uznávají pro zřízení jen úřední podklady, při zřízení menšinových škol postačí, zašle-li kterýkoli podvodník seznam dětí a ministerstvo ne aby zkoumalo pravost a správnost těchto seznamů a podkladů, nýbrž s radostí a bezhlavě přijímá každou oznámenou přihlášku. Provádí se to však jen u českých menšinových škol. U německých menšinových škol - jako u školy v Prapořišti - zkouší se seznam německých dětí podle národnosti a jiných okolností, jichž se ministerstvu zachce, po léta.

Celá věc svědčí o nesmírné lehkomyslnosti a nesvědomitosti, s jakou se postupuje při zřizování českých menšinových škol a o bezohlednosti, s jakou se vykonává nátlak na německé rodiče i za pomocí úředních prostředků, aby byly německé děti donuceny vyplniti české menšinové školy, jak jest toho třeba.

Tážeme se tedy pana ministra, ví-li o řádění svého oddělení pro menšinové školy a sáhne-li ihned k nejúčinnějším prostředkům, aby učinil přítrž takovémuto nezákonnému postupu úřadů a provždy jej zamezil: