Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Nepokládal jsem za vhodné dříve zaujmouti stanovisko k věcí vylíčené v interpelaci, ježto Skurek podal stížnost k nejvyššímu správnímu soudu do zamítavého rozhodnutí ministerstva financí z 30. března 1925, č. 93570/24.

Stížností zabýval se nejvyšší správní soud v neveřejném zasedání z 6. dubna t. r., při čemž zrušil naříkané rozhodnutí pro vady řízení.

V důsledku nálezu nejvyššího správního soudu zmocňují nyní ústřední ředitelství tabákové režie, aby Skurkovi přiznalo k 1. lednu 1921 vyrovnávací přídavek v částce 600 Kč ročně a doplatky v brzku jemu poukázalo.

Projektovanou údolní přehradou u České Skalice na Rozkoší má býti zatopeno celkem 1020 ha půdy. Z této plochy připadá na pozemky zabrané (od velkostatku Náchod a Nové Město n. Met.) celkem 320 ha, na pozemky malozemědělské 700 ha. Zemská komise pro úpravu řek jako projektant nádrže na Rozkoší snaží se získati za plochu malozemědělskou pozemky náhradní a požádala Státní pozemkový úřad, aby jí byl nápomocen při získávání pozemků náhradních.

Státní pozemkový úřad zajišťuje pro nádrž na Rozkoši tyto náhradní nemovitosti:

Státní pozemkový úřad zajišťuje tudíž pro nádrž u České Skalice na směnu za 700 ha k zatopení určené plochy malozemědělské již 870 ha půdy zabrané. Připočte-li se i plocha zabrané půdy, která má býti zatopena (320 ha), zajišťuje se při provádění pozemkové reformy pro nádrž u České Skalice 1190 ha. Ježto celková zatopená plocha nádrže činí 1020 ha, jest pomoc, kterou Státní pozemkový úřad chce přispěti k uskutečnění vodní nádrže u České Skalice, velmi vydatná.

Od velkostatku náchodského zajišťuje se pro českoskalickou nádrž 406 ha směnných pozemků, od velkostatku Nové Město n. M. 256 ha, které budou vodní nádrží rozkošskou zatopeny. Od velkostatku Smiřice převzal Státní pozemkový úřad směnou za půdu zabranou 1571 ha pozemků pro účely pozemkové reformy. Kdyby po uspokojení místních žadatelů zůstaly volnými od velkostatku smiřického ještě jiné převzaté nemovitosti, bude pamatováno v prvé řadě na potřeby vodní nádrže u České Skalice.

Ministerstvo veřejných prací zamýšlí dáti přehradu u Rozkoše do programu oněch staveb, které podle zákona ze dne 15. října 1925 čís, 227 Sb. z. a n. mají býti uskutečněny a doufá, že tím podaří se zjednati nutný podklad pro financování přehrady, od něhož zahájení stavby jest odvislé.

Ad 1. O návrhu, aby ministr obchodu podobně jako ostatní příslušní resortní ministři, dostavil se do schůze rozpočtového výboru. a podal rozklad o iniciativním návrhu tisk č. 320, bylo rozhodnuto ve výboru hlasováním. Ministr obchodu neprohřešil se zajisté proti principu demokracie, jestliže se podrobil tomuto usnesení.

Ad 2. Ministr obchodu byl v pátek dne 4. června před 12. hodinou v noci přítomen ve sněmovní budově, aby ještě osobně vyslechl poslední zpráva referentů ze svého ministerstva, kteří bylí účastni jednání výborového a referovali mu před tím postupně o stavu jednání, o všech podnětech a návrzích a veškerém materiálu přednášeném k osvětlení projednávaných celních otázek. Kromě toho jednal tam ministr obchodu ve věci rakouské smlouvy s obchodně politickými referenty ministerstev zahraničí a zemědělství, kteří se ještě súčastnili oné schůze rozpočtového výboru, ačkoli byli právě před odjezdem do Vídně k celnímu vyjednávání s rakouskou vládou. Otázku pánů interpelantů, položenou pod číslem 2, musím tudíž zodpověděti negativně.

Ad 3. Odpověď na prohlášení maďarského ministra obchodu Walkó, že maďarská vláda by asi v důsledku celní předlohy byla nucena uzavříti hranice československému dovozu, byla jíž dána a to jak oficielně, tak sdělením uveřejněným v denním tisku v tom smyslu, že československá vláda jíž před zmíněným maďarským projevem vyslovila ochotu znovu navázati jednání o obchodní smlouvu v červenci 1925 přerušené, a že při svém návrhu trvá i po prohlášení Walkóvě.

Ad 4. Předloha o zemědělských clech tisk č. 320 upravuje v příslušných položkách dvojí stupnici cel: Článek I. osahuje sazby autonomní na dovoz zboží ze států, s nimiž Československá republika nemá smlouvy, resp. jež diferencují československý dovoz, kdežto nižší sazby článku II. jsou myšleny na roveň sazbám smluvním, a budou se vztahovati na zboží ze států smluvních nebo z těch států, jež nenakládají se zbožím československého původu méně příznivě, nežli se zbožím jakéhokoli jiného původu. Tento systém dvojích cel může sloužiti za základ jednání o obchodní smlouvě právě tak dobře, jako jinde volený princip tak zv. negociačních cel. Jeho vliv na obchodní smlouvy může se ovšem objeviti teprve při jednání s třetími státy. Osnova sama není překážkou takovému jednání, ježto ani článek V. nevylučuje uzavření obchodních smluv v oboru, jejž upravuje.

Oproti vývodům maďarského ministra obchodu Walkó lze hájiti mínění, že účinek právě projednávané celní osnovy na skutečný vývoj obchodu a tudíž i na úspěšnost dalšího jednání o obchodní smlouvy s kterýmkoliv státem nemůže se při vědomí plné zodpovědnosti posouditi zraleji a rozřešiti lépe, nežli výměnou názorů obou stran ve společné obchodně-politické delegací pro obchodní smlouvy, která by byla na straně obou států, jako vždy dosud, odborně složena a. příslušnou plnou mocí vybavena.

Velkostatek Seníce na Slovensku patří do souboru velkého majetku pozemkového cukrovaru břeclavského, jehož společníky jsou také Kuffnerové. Z velkostatku Seníce převzal Státní pozemkový úřad as 500 kat, jiter v roce 1923, podle posledního pracovního programu z r. 1925, přejímá 1450 kat, jiter, t. j. 838 ha. Státní pozemkový úřad pamatuje na drobný příděl výměrou 539 ha a toliko 299 ha určuje pro dva zbytkové statky. Výměrou 539 ha jsou, pokud se týče drobného přídělu, uspokojeny všecky zájmové obce a také při revisi číselného přídělu nebylo podáno námitek. Teprve později vyskytly se některé námitky, které na místě samém byly Státním pozemkovým úřadem vyšetřeny a shledány neodůvodněnými.

Nárok podle §u 11 zábor. zák. nebyl dosud na jmenovaném velkostatku definitivně vyřešen, avšak v mezích uplatněného nároku nebude činiti propuštěná výměra více než 140 ha (t, j. 244 kat. jiter). Odprodej z volné ruky 1000 kat. jiter Státní pozemkový úřad nepovolil. Provedení převodu vlastnictví kupními smlouvami na přídělce, určené Státním pozemkovým úřadem a za ceny přídělové - místo přídělovými listinami - není odprodejem z volné ruky, nýbrž části pozemkové reformy.

Jmenovaný způsob převodu vlastnictví byl v tomto případu použit s ohledem na finanční účast státu v podniku břeclavského cukrovaru, jenž tím získává jedinou výhodu v hotovém zaplacení ceny za půdu místo zápisu do náhradové knihy.

O přídělu zbytkových statků Senice a Suroviny, utvořených na velkostatku Senicí. Státní pozemkový úřad dosud nerozhodl. Dne 22. května t. r. předložena byla Státnímu pozemkovému úřadu žádost břeclavského cukrovaru za schválení odprodeje zbytkového statku Seníce o výměře 190 ha poslancům Josefu Braneckému a Josefu Mackovi. Tuto žádost podrobuje Státní pozemkový úřad úřednímu šetření a podle jeho výsledků o ní rozhodne.

Jestliže cukrovar dal jmenovaným poslancům zbytkový statek Senice již do užívání, běží o faktický stav, přivoděný vlastníkem bez vědomí a souhlasu Státního pozemkového úřadu, jenž však nemá vlivu na rozhodování Státního pozemkového úřadu o předložené žádosti.

ad 1. Podle vylíčeného stavu věci nedal Státní pozemkový úřad zbytkový statek v Senicí do držby poslancům Josefu Braneckému a Josefu Mackovi.

ad 2. Vláda nemá příčiny k nějakému opatření ani k zamezení přídělů zbytkových statků členům Národního shromáždění a jich blízkým příbuzným ani k zrušení provedených již přídělů.

ad 3. při přídělu zbytkových statků řídí se Státní pozemkový úřad předpisy přídělového zákona, posuzuje kvalifikací uchazečů jedině podle těchto předpisů a nezkoumá ani svazky příbuzenské uchazečů ani jejích postavení veřejné. Zákon přídělový ani jiné zákony takové povinnosti Státnímu pozemkovému úřadu neukládají.

V odpovědi č. t. VII./4413 voleb. období I. na interpelaci poslance Floriána Tománka a spol. č. t. 4313, bylo konstatováno, že po převratu jevila se potřeba, některé církevní majetky, jichž správa neodpovídala změněným poměrům, resp. jíž uživatelé byli v cizině, podrobiti prozatím správě ad hoc zřízené. Uvedeno bylo dále, že za tím účelem zřízena byla t. zv. centrální komise a po jejím zrušení dne 1. listopadu 1923 likvidační komise při referátu ministerstva školství a národní osvěty v Bratislavě. Zároveň byl ve zmíněné odpovědi vysvětlen úkol likvidační komise a výslovně bylo poznamenáno, že likvidační komise jest institucí přechodnou, zřízenou k důkladnému a brzkému vyúčtování velmi komplikované správy církevních majetků a k provedení přípravného jednání, aby církevní majetky své doby odevzdány byly do definitivní správy příslušných činitelů.

Jest tudíž samozřejmo, že až likvidační komise odevzdávati bude jednotlivé církevní majetky do správy příslušných činitelů, provedeno bude vyúčtování správy a výnosů těchto majetků.

Výnosu jednotlivých církevních majetků, spravovaných likvidační komisí používá se k náležitému hospodaření na majetcích těch a k jejich zvelebování a podle individuelní potřeby též k podpoře nebo plnění těch úkolů, pro které jednotlivé majetky jsou určeny, nebo které dosud z nich byly plněny resp. podporovány.

Dávka z majetku a z přírůstku na majetku, jakožto dávka jednorázová může býti vyměřována jedině podle stavu a hodnoty majetku v určitý den. Za tento den zvolen byl 1. březen 1919, poněvadž k tomuto termínu spjata je celá ohromná akce soupisová.

Při oceňování akcií peněžních ústavů na Slovensku byly slyšeny příslušné odborné korporace a teprve na základě jimi podaných dobrozdání byly ve smyslu § 15, odst. 1. zákona o dávce stanoveny hodnoty akcií, které odpovídaly průměrnému stavu z delší doby před 1. březnem 1919.

Shora zmíněný charakter jednorázové dávky z majetku a z přírůstku na majetku má ovšem v zápětí, že jak snížení tak i zvýšení hodnoty u některých majetků, třeba sebe větší, po řečeném dni nastalé, nemá na výměry dávky vlivu. Důsledek tento plyne z nemožnosti vyměřovati dávku opět k novému rozhodnému datu.

Zákon o dávce odchýlil se od této stěžejní zásady jen v několika zcela výjimečných ustanoveních (na př. § 56 z. o d.), avšak nelze takováto výjimečná ustanovení, rozšiřovati ještě na další případy, jež zdají se býti důvodem k nějakému obdobnému opatření, poněvadž následek by byl ten, že by bylo nutno podle spravedlnosti připustiti výjimky z řečené základní zásady v nesčetných jiných případech majetkových změn nastalých po 1. březnu 1919, které opět na jiné vrstvy poplatníků doléhají.

Z uvedených důvodů nelze pomýšleti na pozměnění zákona o dávce ve smyslu uvedeném v interpelaci, neboť tím by se nezbytně zhroutil celý základ, na němž je dávka zbudována.

V případech, kde vinou majetkových změn poklesla platební nosnost poplatníkova do té míry, že by zaplacení dávky znamenalo ohrožení jeho existence, může poskytnouti odpomoc ustanovení § 5 novely k zákonu o d., připouštějící možnost odpisu dávky zcela nebo částečně za podmínek tímto ustanovením určených.

Námitka, že toto ustanovení jest bezcenné, protože lze ho užíti jen tehdy, když už poplatník přišel na mizinu, není na místě, neboť účelem zmíněného opatření je právě zachrániti poplatníka před hospodářskou zkázou a udržeti jeho hospodářskou existenci poskytnutím slevy na dávce tehdy, byla-li by zaplacením dávky ohrožena.

Páni interpelanti shrnují svojí stížnost a své požadavky v jedenácti závěrečných dotazech, na něž dovoluje si vláda odpověděti takto:

ad 1., 3., 4.:

Společnost ťMundusŤ, akciová společnost spojených rakouských továren na nábytek z ohýbaného dřeva ve Vídni a společnost ťPrvní rakouská akc. společnost na výrobu nábytku z ohýbaného dřeva Jakub a Josef KohnŤ ve Vídni měly závody jak v tuzemsku, tak v cizině a proto se ve smyslu čl. III. úmluvy s republikou Rakouskou, vyhlášené pod č. 580/1920 Sb. z. a n. nostrifikovaly rozdělením.

Takovéto tak zv. dílčí nostrifikace provádějí se bud tím, že výhradně na podkladě tuzemského jmění cizí společnosti se utvoří nová společnost se sídlem v tuzemsku, nebo že tuzemské závody cizí společnosti se převedou na jinou již existující tuzemskou společnost anebo konečně tak, že se v tuzemsku za specielním účelem nostrifikačním zřídí nová společnost, jež tuzemské podniky cizí společnosti převezme; ve všech uvedených případech převod tuzemských podniků cizí společností musí se, -jak toho čl. VIII. výše zmíněné úmluvy vyžaduje, zásadně provésti na podkladě bilančních cen knihovních - tedy nikoliv na podkladě zpravidla daleko vyšší obecné ceny - a kdyby této zásady nebylo dbáno, nemůže taková transakce počítati s výhodami zaručenými touto úmluvou, zejména pak s daňovým a poplatkovým osvobozením ve smyslu čl. VII. téže úmluvy.

Při nostrifikaci výše jmenovaných společností byl volen posléze uvedený způsob; zřídila se totiž za převážné účastí československého kapitálu domácí akciová společnost pod firmou ťMundus - Jakub a Josef Kohn, spojené československé továrny na nábytek z ohýbaného dřeva akc. spol.Ť se sídlem v Českém Těšíně a s akciovým kapitálem 24,000.000 Kč, která převzala tuzemské závody obou výše jmenovaných vídeňských společností a kromě toho tuzemský lesní objekt společnosti ťMundusŤ, akc. spol. spojených uherských továren na nábytek z ohýbaného dřeva v Budapešti, a to v celkové přejímací hodnotě 5,254.626 Kč 89 hal, se zpětnou platností od 1. ledna 1921.

Zcela ve shodě s cit. čl. VIII. úmluvy byla tato transakce uznána za nostrifikační, neboť převod zřejmě nestal se za vyšší cenu než bilanční a naopak bylo poskytnutí poplatkových úlev učiněno závislým na průkazu, že přejímací cena odpovídá nízkému bilančnímu ocenění a tudíž z poplatkové základny pro vyměření poplatku ze smlouvy společenské (emisního) byla nově zřízené tuzemské akciové společnosti ťMundus - Jakub a Josef KohnŤ v Českém Těšíně vyloučena jen částka Kč 5,254.626.89, representující bilanční hodnoty převzatých objektů, kdežto ze zbytku 18,745.373 Kč 11 h musil býti emisní poplatek zaplacen.

Stalo-li se pak převzetí k 1. lednu 1921, jest to tím vysvětlitelno, že nostrifikační plán byl předložen v r. 1921 a schválen počátkem r. 1922; ostatně provádění častěji zmíněné zásady čl. VIII. úmluvy nutí k tomu, aby účinnost nostrifikačních transakcí byla časově pokud možno posunuta dozadu, poněvadž postupem doby došlo k přílišnému rozdílu mezí hodnotou československé valuty na jedné a rakouské (resp. maďarské) valuty na straně druhé.

Na udání ministerstva financí již v r. 1924 došlá, že společnost převádí zisky z tuzemských svých podniků z části do ciziny a tím značně poškozuje finanční erár, byla u společností provedena v r. 1925 revisní komisí ministerstva financí prohlídka knih za obchodní léta 1921 až včetně 1923. Při prohlídce té vyšetřila sice revisní komise větší zisky, než společnost vykazovala, resp. přiznávala, z kteréžto příčiny byl též výsledek revise sdělen příslušné berní správě za účelem přezkoušení předpisů zvláštní daně výdělkové společnosti a vyměření dodatků, avšak z obchodních knih společností nebylo lze zjistiti žádných okolností, které by nasvědčovaly tomu, že společnost přenáší neoprávněným způsobem zisky ze svých tuzemských provozoven do ciziny, takže nebylo příčiny z tohoto důvodu proti společnosti zakročiti.

ad 2.:

Když firma ťMundus-KohnŤ zastavila svého času provoz, byly nezaměstnanému dělnictvu jejímu vypláceny podpory v nezaměstnanosti na základě tehdy platného zákona ze dne 12. srpna 1921, č. 322 Sb. z. a n., který přesně stanovil podmínky, za kterých podpora může býti vyplácena. Zákon tento nezavazoval nikoho k úhradě podpor ze státní pokladny vyplácených pokud při výplatě byly splněny podmínky zákonem stanovené. Kolika dělníkům zaměstnaným dříve v továrnách firmy ťMundus-KohnŤ byla poskytnuta státní podpora v nezaměstnanosti a po jakou dobu byla vyplácena, nelze zjistiti, poněvadž se nejednalo o výplatu podpor podle § 17 cit. zákona. Jako důvod propuštění dělnictva bylo uváděno, že prý vzestupem čsl. koruny při téměř nezmenšené výši výrobních nákladů a režie nejsou továrny schopny konkurence.

ad 5. a 8.:

Z toho, co právě uvedeno, plyne, že není a nebylo možno zakročiti proti zástupcům společností podle předpisů trestního práva. Rovněž není podkladu pro zakročení proti bankám, s nimiž firma stojí v obchodním spojení.

ad 7.:

Platné zákony neobsahují předpisu, na jehož podkladu bylo by státní správě možno vyvlastňovati pro bytové účely továrny delší čas zastavené.

ad 6. a 9.-11.:

Shrnujíc odpověď na ostatní body dotazu, ubezpečuje vláda, že je si plně vědoma své povinnosti pracovati k tomu, aby nostrifikované podniky byly tuzemskými nejen podle jména a sídla, nýbrž také celým svým hospodářským založením a úsilím. Při nostrifikací ukládá se proto nostrifikovaným společnostem, aby přenesly do republiky: nejen sídlo, nýbrž také technické i komerční vedení svých závodů jak po stránce věcné tak i po stránce osobní a podle toho uzpůsobily složení svých správních orgánů. I společnosti ťMundus-KohnŤ bylo při nostrifikaci uloženo pojati do stanov, že aspoň většina člena její správní rady musí míti československé státní občanství a aspoň polovina členů správní rady jenž i všichni členové výkonného výboru i všichni úředníci a jíní zmocněnci, na něž správní rada část své pravomoci by Přenesla, dále všichni revisoři a jích náhradníci musí míti stálé bydliště na území Československé republiky. Dodržování těchto nostrifikačních závazků se kontroluje, což dokazuje i případ prokuristy Hugona Piffla, o němž se v interpelaci činí zmínka; jeho prokura byla na příkaz firemního soudu odvolána, jakmile bylo zjištěno, že neměl v tuzemsku stálého bydliště.

V celku bylo v tomto směru za uplynulých necelých osm roků naší samostatností již mnoho vykonáno, nebylo však ještě možno odstraniti všechny nepříznivé hospodářské důsledky dřívějších poměrů.

Dnešní podnikání hospodářské vyznačuje se, jak známo, snahou soustřeďovati menší podniky za účelem ekonomisace výroby i odbytu ve větší celky. Tato zdravá jinak snaha po hospodárnosti nedbá někdy politických hranic, sklon k tomu jeví se zvláště u podniků nových států, které patřily do převratu k jednotnému státnímu území. Výrazem a plodem těchto soustřeďovacích snah jsou nejrůznější formy tak zv. holding-companies, jež usazují se buď v historicky vývojem se vytvořivších střediscích (Vídeň, Budapešť) nebo ještě spíše v cizích státech (na př. Švýcarsku), jež tvořeni takových společností favorisují, zejména poskytováním daňových úlev ve příčině dividend, jež takovým společnostem plynou z akcií trvalé držby.

Tuto národohospodářsky významnou cestu hodlá nastoupiti i náš stát, neboť s podobnými daňovými úlevami počítá i berní reforma.

Pro četnictvo platí služební řád branné moci, jenž váže vstup do spolků nepolitických na zvláštní povolení. Přímého zákazu členství příslušníků četnictva v tělocvičných jednotách sokolských a jednotách střeleckých není.

Při rozhodování o žádostech jednotlivých příslušníků o povolení vstupu do spolků nepolitických béře se zřetel na to, aby nemohlo vzniknouti ani zdání, že četnictvo, vykonávajíc své zákonné povolání, není stejnoměrně objektivním a nestranným vůči všem skupinám obyvatelstva.

Předpis o přehlídkové službě u četnictva, vydaný ministerstvem vnitra dne 6. dubna 1925 pod č. 24175, rozeznává přehlídky pravidelné, které se konají v určitých časových obdobích, a přehlídky příležitostné, jež se konají jen tehdy, přibude-li četnický představený do sídla podřízeného velitelství za nějakým jiným služebním úkonem.

Počet pravidelných přehlídek byl v tomto novém předpisu proti dřívějšímu stavu všeobecně, tedy i pokud jde o přehlídky konané důstojníky správními, zredukován o více než polovinu.

Neodpovídá tudíž skutečnosti tvrzení, že počet přehlídek stanic správními důstojníky z doby starého předpisu byl novým předpisem stabilisován.

Počet příležitostných přehlídek není nikde v předpise ustanoven a podle povahy věcí ani ustanoven býti nemohl.

Neodpovídá tudíž skutečností tvrzení, že podle zmíněného předpisu mají správní důstojníci konati takových mimořádných (recte příležitostných) přehlídek stejný počet jako přehlídek pravidelných.

Naopak ustanovuje zmíněný předpis, že příležitostná přehlídka vykonaná v rozsahu pravidelné přehlídky, nahrazuje pravidelnou přehlídku téhož velitele, která se měla konati v témž roce.

Povinnost vykonati přehlídku tohoto druhu byla uložena přehlížejícím velitelům i před vydáním nového předpisu a nelze tudíž ani v tomto směru mluviti o rozmnožení počtu přehlídek četnických útvarů správními důstojníky.

Výnosem ministerstva, vnitra ze dne 23. června 1925, č. 44756, byly nově upraveny pouze cestovní požitky při pravidelných přehlídkách a to jak důstojníků správních ták i výkonných. Požitky cestovní při přehlídkách příležitostných jím upraveny nebyly. Výměra těchto požitků závisí jedině od druhu služebního úkonu, při kterém se příležitostná přehlídka koná, takže za výkon příležitostné přehlídky samé žádné zvláštní požitky se nevyplácejí.

Vykoná-li tedy na příklad důstojník výkonný ve funkci okresního četnického velitele příležitostnou přehlídku v rámci kontrolní obchůzky, kterou konati je povinen, lze mu přiznati jen stravné, protože kontrolní obchůzka je podle své povahy službou exekutivní a za takovou počítají se i podle prováděcích předpisů k zákonu číslo 186 ai 1920, které byly schváleny usnesením vlády ze dne 14. září 1921.

Přehlídky u četnictva nejsou pouze kontrolou služební činnosti; koná se při nich také odborný, teoretický a praktický výcvik četnictva, jehož k řádnému konání bezpečnostní služby jest třeba. Jak z řečeného patrno, nemám příčiny, abych v této věci učinil nějaké opatření.

Ministerstvo vnitra započalo s vyzbrojováním četnictva pistolí již v roce 1925 a bude v něm pokračovati podle finančních prostředků, které budou k dísposici. Pistolí bude četnictvo užívati při těch služebních úkonech, při nichž není vyzbrojení karabinou nutné.

Na úplné odstranění karabiny jako zbraně pro četnictvo nelze pomýšleti, poněvadž v mnohých případech pistole nestačí ani k zabezpečení služebního výkonu ani k obraně četníka, což ostatně uznávají i páni interpelanti sami, navrhujíce, aby četnictvo používalo karabiny jen při demonstracích, soustředění a pod.