Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Válka samotná přinesla ohromné poruchy a krise v hospodářském životě. znamenala přervání zahraničních styků, odvedla miliony produktivních sil od produktivní činnosti, odvedla stroje a motory od výroby užitečných předmětů k výrobě válečných prostředků atd. Snížila výrobnost země a uvedla obyvatelstvo do nouze, bídy a hladu. Bylo otázkou společenské organisace, na koho byly přesunuty důsledky ničení statků a produktivních sil. Jedním z prostředků tohoto přesunu bylo znehodnocování měny z převýdeje bankovek, které vydaňovalo neviditelně konsum všech a majetek peněžních kapitalistů. V podnicích některých se objevovaly zdánlivé zisky plynoucí z číselného stoupání cen, zdánlivé proto, poněvadž číselně vyšší ceny neznamenaly vyšší kupní síly. Posunoval se poměr mezi věřitelem a dlužníkem ve prospěch dlužníka. Jednotliví prostředkovatelé obchodu a dodávek a spekulanti se obohatili, ale národ jako celek byl ochuzen, podmínky jeho práce a existence se zhoršily.

Kapitál strojový a motorový byl válkou opotřeben a spotřeben, dobytek byl zdecimován a klesl na váze, půda byla vymrskána, což souviselo s poklesem stavu dobytka a zastavením dovozu umělých hnojiv. Stav domů nebyl doplňován a udržován, železnice byly zpola zničeny a, co hlavního, výrobní síly národa byly ztenčeny a zhoršeny. A nad tímto ochuzeným národním hospodářstvím stály mimořádné poválečné úkoly, které naň dolehly tíhou větší, nežli předválečnou. Už proto se družila k poválečné krisi hospodářské také krise finanční.

Skončení války znamená konec ničení hospodářských statků, znamená obrat ve výrobě od účelů válečných k účelům hospodářským, znamená tedy obrat ve věcném ochuzování lidu, začíná se zase vyráběti, pracovati, hospodařit a žít. Nepokračuje-li se v tomto období ve věcném ochuzování lidu jako celku, vystupují za to tím mocněji do popředí dočasné poruchy organisační, plynoucí z rozvratu bývalé monarchie a též proto, že se účinky válečného hospodářství teprve naplno projevují. Hodnota rakouské koruny v době převratu stála asi na 1/4ně hodnoty mírové, ačkoliv oběh bankovek byl 15krát větší, než v míru. Všude, kde se zastavila inflace oběživa, doběhly účinky předchozí inflace později, a tak tomu bylo i u nás. Ačkoliv jsme se po převratu vyvarovali toho hraditi inflační schodky tiskem, tož přece následkem nashromážděné thesaurace z doby Rakouska, měly ceny tendenci stoupající a měna tendenci opačnou.

Rozklad bývalé monarchie znamená v ohledu hospodářském rozklad jednotného hospodářského tělesa, čímž byly postiženy právě nejvíce naše země, v nichž byla soustředěna velká a těžká industrie Rakousko-Uherska, industrie, která se takto přes noc stala vůbec anebo v daleko větší míře industrií vývozní odkázanou nyní na cizinu s neurovnanými poměry politickými a měnovými a se sníženou kapacitou kupní.

Nové těleso politické našeho národního státu, musilo teprve srůstati v hospodářskou jednotku, z čehož vznikla na př. krise Slovenské industrie železářské a hutní zařízení svou polohou, dopravou atd. pro jinou národohospodářskou jednotku.

Rozuzlení hospodářské vyžadovalo především též rozuzlení a osamostatnění měnového. Okolnost, že v ostatních nástupnických státech nedovedli se uchrániti inflace, jako my a že jejich měny hluboce klesly, měla v zápětí nedozírné škody tisíců a tisíců jednotlivců, kteří měli umístěny své kapitály v ostatních nástupnických státech, zejména v Rakousku a Uhrách, ať u peněžních ústavů (jako poštovní spořitelny, Uherské hypoteční banky, u soukromých bank atd.) anebo v průmyslu a obchodu. Rozuzlení těchto vzájemných pohledávek, o které se od prvopočátku pokoušel náš stát, aby účelnou organisací ochránil co nejvíce jednotlivce od ztráty (clearing, mezinárodní dohody o poštovní spořitelně, pensích atd.) naráželo zejména proto na velké obtíže, že celkové saldo našeho státu zůstalo v celku silně aktivním vůči všem ostatním státům, kde měna hluboko klesla. Byť v celku ztráty z tohoto pramene plynoucí nebyly pro celé národní hospodářství přespříliš těžké, byly v jednotlivých případech přímo katastrofální. Stále ještě nejsou vyřízeny finanční pohledávky a závazky našeho průmyslu a bank vůči ostatní cizině (Anglie atd.) a závazky znějící na tyto dobré měny vzrostly našim bankám po přepočtení na koruny, aniž se tomu odpovídající korunové majetky úměrně zhodnotily.

K důsledkům rozkladu Rakosko-Uherské monarchie náleží problém válečných půjček. Československá republika nebyla podle mírových smluv povinna hraditi ani svým občanům těchto půjček. Z hospodářských a sociálních důvodů se odhodlala k tomu přece a odškodnila jich držitele vzhledem ke svému stavu měny daleko hodnotněji, nežli ostatní nástupnické státy. Poněvadž však mimo případy osob méně majetných a subjektů od dávky z majetku osvobozených bylo odškodnění vázáno na úpis IV. státní půjčky, k níž nebylo v každém případě dostatek možnosti a pohotovosti, ocitá se tím celá řada peněžních ústavů, podniků a obcí v krisi.

Naše opatření měnová od převratu až do stabilisace, byť byla v zájmu celku sebe nutnější, anebo sebe účelnější, působila v jednotlivých případech těžkou krisi. Už methoda okolkování, při níž byla polovina soukromé držby proměněna v 1%ní nezcizitelné státní dluhopisy, vedla v jednotlivých případech k velkým obtížím, poněvadž podnikatelé zvláště živnostníci nemohouce během kolkování zastaviti prodeje, proměnili část své zásoby v nehybný státní papír, avšak i pro soukromníky byl tento zásah neobyčejně tvrdý.

Druhý měnový zásah dávka z majetku, která podle svého konečného účinku se ukázala opatřením účelným, poněvadž zjednala cedulovému ústředí vládu nad oběživem a která se stanoviska celkového národního důchodu a celkového národního jmění nebyla nesnesitelnou, přece v jednotlivých případech dolehla příliš tíživě, zejména důsledkem zdanění fiktivního přírůstku u majetků velkých. Konec konců se musí i dávka z majetku vybrati z výnosu národní práce několika let a majetek zůstává jen klíčem pro její individuální rozvrh, na váhu však padá zejména, že byla tato dávka předepsána v době vysokých hospodářských čísel při nízké měně a vybírá se v situaci opačné, což bude ještě vyloženo. Měna naše prodělala od převratu velkou a nevídanou vlnu poklesu a vzestupu.

V době převratu stál kurs společné koruny rak.-uh. asi na 1/4ně mírové výše. Po odluce se projevil brzy rozdíl, poněvadž měny ostatních nástupnických států stále hlouběji klesaly oproti měně naší. Ale ani u nás, ačkoliv jsme se vyvarovali každé další inflace oběživa, a naopak provedli jeho restrikci při kolkování, neuvarovali jsme se značného poklesu své měny v zimě 1919 až 1920 na 4 švýc. centimy. Byl to přirozený důsledek poválečného vyhladovění země, které vyžadovalo velkých dovozů surovin a potravin, teprve postupně přibývalo vývozu a získávány byly zahraniční úvěry. Bankovní úřad při ministerstvu financí neměl tentokráte dostatečných prostředků, aby zastavil pokles, jemuž učinil konec teprve přirozený vývoj.

pokles kursu měny přecházel povlovně do soustavy hospodářských čísel ve vnitrozemí, avšak plně se mu tato soustava nepřizpůsobila, poněvadž zavčas nastal obrat kursu měny, avšak rok 1920 stojí přes to ve znamení prudkého vzestupu cen, výnosu a důchodu a v tom zvláště mezd. Účinky byly zcela podobné jako při inflaci. Vzestup cen budil zdání dobré konjunktury, výroba se rozpínala spekulativně, investice se zdály rentabilními. Byly zakládány nové podniky. Pokles měny činil výhodným vývoz a rok 1921 stojí jak řečeno ve znamení zdánlivě dobré hospodářské konjunktury, obchodní bilance vykazuje veliké aktivum a státní finance jsou rozpočtově i účetně v rovnováze.Řekl jsem, že výhoda byla zdánlivá, i zisky byly zdánlivé, jako vždy při poklesu měny. Kapitálové a úvěrové angagementy musily při pozdějším prudkém vzestupu měny vésti k ohromným ztrátám.

Jak řečeno zotavení kursu naší měny ze 4 centimů v zimě 1919/20 okrouhle na 10 centimů roku 1920 a 1921 bylo přirozeným důsledkem stabilisační politiky této doby, ve které bylo usilováno o finanční a hospodářskou rovnováhu země. Příznivé výsledky obchodní bilance v roku 1921 a 1922, hroucení měny v sousedních státech, které působilo útěk kapitálu z těchto zemí a soustřeďovalo ho v československé koruně, k níž se upíraly vzestupné naděje, bylo podnětem k obnovení deflačních snah, jichž výsledkem byl prudký vzestup měny dočasně až na 19 švýc. centimů a trvale na výši, na které se naše měna stabilně už drží po několik let. Není zde místa pro celý rozbor deflačního problému a jeho světlých i stinných stránek, avšak pro naši otázku je rozhodno, že byla deflace provázena kritickými zjevy. Jest s podivem a jest důkazem ukázněnosti obyvatelstva, že s podařilo vzestupným kursem měny jako pákou snížiti postupně celou soustavu hospodářských čísel. Při klesajících cenách stává se výroba zdrženlivou nevědouc, uhradí-li při pokleslé ceně výrobní náklad. Investice se zastavují. Z toho plyne zmenšení výroby a nezaměstnanost. Na první ráně je výroba vývozní. Nejvíce jsou postiženy podniky pracující na úvěr, poněvadž cena jich zásob klesne, ale dluh a úrok neklesne. Provoz je úrokem relativně výše zatížen, stává se pasivním. Pokud kapitál není majetkem podniku po poklesu cen dostatečně kryt, zvláště však, pokud jeho neztenčený úrok nenalézá úhrady ve ztenčených provozních číslech,znamená kapitálovou ztrátu pro podnik i banku, poněvadž investice podnikové jsou při pasivním provozu bezcenné.

Všechny tyto veliké ztráty industrie a obchodu nenalézající úhradu v majetku a provozu podniku se nutně přenášejí na peněžní ústavy a v prvé řadě na banky, poněvadž tyto poskytují obchodní úvěry.

Deflace změnila i zatížení berní a celní. To se týká především nedoměrků a nedoplatků daňových z doby příznivé hospodářské konjunktury, které se vynořují poplatníku teprve nyní a mají býti placeny v koruně zhodnocené. Byl-li podnik i jinak postižen ztrátou, musí pro něj daňové břemeno znamenat katastrofu. O dávce z majetku bylo už v tomto směru jednáno výše. Stejně staly se celní sazby při pokleslých cenách relativně účinnějšími, takže protiva výroby celně chráněné a celně nechráněné vystoupila ostřeji do popředí. To se týká zejména zemědělství, které se důsledkem toho ocitá v obtížích i vůči berní správě.

Spleť příčin, které uvádějí jednotlivý podnik do nesnází, jest tedy velká a těžko by bylo rozuzliti, kolik z daně ztráty podniku připadá na vrub té či oné. To se týká zejména tak zvaných deflačních ztrát. Kdyby nebylo bývalo úvěrových a kapitálových engagementů v době konjunktury příznivé, nebylo by ani tolik deflačních ztrát po vzestupu měny. Je vinna deflace či engagement? Věcně je vinno obojí stejně, však osobně přijde na možnost předvídání, na opatrnost či lehkomyslnost atd. I stabilisace by byla přivodila krisi, jak jsme ji viděli i v jiných státech, avšak ztráty při tom se projevující by bylo lze plně přičísti na vrub nejen věcné, nýbrž i osobní odpovědnosti. A proto je i v našich deflačních ztrátách mnoho těch, které připadají na tento vrub. Inflace je vůbec špatnou školou pro výchovu odpovědných organisátorů výroby a peněžnictví. Vzestup cen zajišťuje zdar i každému pochybnému podniku, plodí lehkomyslnost, spekulaci, snahu po osobním obohacení, podrývá solidnost a znemravňuje. Avšak bylo by největší chybou tam, kde ztráta propukne, hledati příčinu jen v osobní vině a kde nepropukne, neviděti ji vůbec, byť to leželo sebe více v přirozenosti lidské. Za války když důsledkem znehodnocování měny stoupala celá hladina cenová, nehledali postižení spotřebitelé hlubších příčin pohybu celé hladiny cenové a soustřediti pozornost pouze na jednotlivé spekulanty, těžící z tohoto zjevu. Jen proto, že bylo uznáno, že největší část toho druhu ztrát plyne z celé spleti nejrůznějších příčin osobně nezaviněných a že jen zlomek ztrát lze přičísti zúčastněným k vině, ospravedlňuje mravně rozhodnutí parlamentu, který na podzim 1924 učinil řadu opatření k jejich sanaci. Učinil tak arci se zřetelem k tomu, že byť ztráty tyto byly pro národní hospodářství v průběhu doby snesitelné a stravitelné - působila by přece jich násilná likvidace nedozírné škody pro celé národní hospodářství. Byla proto na podzim 1924 vydána celá řada zákonů, jež tvoří dohromady soustavný celek, nesoucí se za týmž uvedeným cílem. Byly to jednak dva zákony o fondech pro krytí ztrát a sice ze dne 9. října 1924,čís. 237 Sb. z. a n., kterým se zřizuje zvláštní fond pro zmírnění ztrát povstalých z poválečných poměrů a zákona z 10. října 1924, č. 238 Sb. z. a n., kterým se zřizuje Všeobecný fond peněžních ústavů v republice Československé, jednak zákony k upevnění bezpečnosti vkladatelů a jiných věřitelů peněžních ústavů a to zákon ze dne 10. října 1924 č. 239 Sb. z. na. o vkladních knížkách (listech) akciových bankách a o revisi bankovních ústavů,zákona z téhož dne č. 241 Sb. z. a n. o příročí k ochraně peněžních ústavů a jejich věřitelů, jednak zákona ze dne 8. října 1924 č. 235 Sb. z. a n. o mimořádných úlevách připlacení přímých daní, do komplexu těchto zákonů patří pak také zákona ze dne 30. září 1924 čís. 216 Sb. z. a n. o konečné úpravě rakouských a uherských válečných půjček, zejména též tak zv. zálohových účtů na IX. válečnou půjčku.

Interpelace soustřeďují svou pozornost na otázky sanace bank ze Zvláštního fondu podle zákona ze dne 9. října 1924, čís. 237 Sb. z. a n. Ku provedení tohoto zákona bylo zřízeno 17ti členné byli jmenováni z řad státních úředníků a ostatní členové z řad družstev, záložen, spořitelen a bank. Toto kuratorium jest autonomní korporací, jejíž zásadní usnesení potřebují schválení vlády.

Prostředky ku krytí ztrát sjednal si fond tím, že vydal na základě zákonem stanovených svépomocných příspěvků jednotlivých ústavů a příspěvků státu v roční částce 50 milionů 1640 milionů 4%ních dlužních úpisů fondových, jež byly rozděleny na jednotlivé skupiny a sice pro 3 padlé banky 330 milionů Kč, pro živé banky 700 milionů Kč, pro záložny 150 milionů Kč, pro spořitelny 110 milionů Kč a pro eúvěrní výdělková a hospodářská společenstva (družstva) 350 milionů Kč.

Na bankovní skupinu připadlo sedm set milionů fondových dluhopisů, na které si přispějí banky samotné tři čtvrtiny vlastními příspěvky, takže přispívá stát k úhradě všech bankovních ztrát částkou asi 150 milionů fondových dluhopisů. Prakticky stojí tedy sanace bank na tom stanovisku, že si uhražují banky své ztrát solidárně a svépomocně za současného rozvrhu na řadu let a že stát přispívá k tomu v uznání toho, že převážná část ztrát vznikla okolnostmi celostátní povahy (rozklad Rakouska, rozluka měny, pohyby kursu měny atd.). Jisto jest, že příspěvek státu z daleka není úměrný ztrátám z příčin posléz uvedených. Otázku, jakým způsobem bylo rozvrženo těchto 700 mil. korun fondových dluhopisů na jednotlivé banky, nelze rozpověděti absolutními čísly vzhledem ke striktnímu ustanovení §u 3 posl. odst. zák. ze dne 9. října 1924 č. 237 Sb. z. a n. Avšak methoda, podle které se rozvrh stal, dává záruku spravedlivého a opatrného postupu. Rozvrhu předcházel nejpodrobnější rozbor situace banky a všech k bance přičleněných podniků se strany Revisní jednoty, rozbor, jehož výsledky byly ověřeny superrevisemi za účasti Zemské banky v Praze. při zjišťování ztrát bylo přihlíženo především k tichým i zjevným reservám sloužícím v prvé řadě k tomuto účelu. Rozvrh se stal podle toho rovnoměrně a pominuty byly pouze nepatrné ústavy na Slovensku, které se nalézají v likvidaci a jichž vkladatelé jsou přiměřeně kriti. Rozvrh i podmínky přídělu, o nichž bude ještě níže řeč, se staly jednomyslným usnesením příslušné skupiny kuratoria i vlády, poněvadž byl obecně shledán postup správným a spravedlivým. Byla položena otázka, byly-li nebo budou-li poskytovány bankám mimo sanační fond ještě jiné podpory. Konstatují, že stát po sanaci ze svých prostředků nedal žádných dalších příspěvků bankám. Dřívější garancie a vklady byly převedeny na fond, který je bude státu refundovati, až jeho příspěvky přirozeným vývojem přesáhnou míru rozhodnou pro dnešní emisi fondových dluhopisů. Nepřímou úlevou je prolongace reeskontního úvěru, který obdržely banky, postižené nad to všechno v roku 1922 a 1923 runem, od Bankovního úřadu ministerstva financí. Avšak to není se stanoviska státu vůbec žádnou finanční obětí, poněvadž stát tento úvěr neposkytnul z vlastních prostředků a běží vlastně jen o amortisaci bloku státovek, dnes bankovek, které se dostaly touto cestou do oběhu a budou úmorem bank postupně z oběhu vzaty.

Mimořádnost této sanace, byť byla vyvolána i zcela mimořádnými poměry, vyžaduje přece též mimořádných opatření národohospodářských a mravních vůči oněm ztrátám, kterých se bylo lze při obezřetném hospodaření uvarovati. Už komplex sanačních zákonů z podzimu 1924 obsahoval zákony o povinnostech bankéřů (č. 240) a o ochraně vkladů (č. 239). Nejvážnější je ochrana vkladatelů. Peněžní úspory jsou číselnou formou a mírou našeho hospodářského pokroku. Proti peněžním úsporám stojí reálné úspory, reservující část naší výroby do budoucna, aby podpořily a zvýšily výnos práce. Podlomiti úspornost a důvěru, na níž je vybudována, znamenalo by podlomiti celé národní hospodářství. Sankční akce sleduje arci i nad to ten účel, aby chod našeho peněžnictví zůstal bez poruchy, jak to vyžaduje peněžní a úvěrová organisace celého národního hospodářství.Porucha v peněžnictví znamená nejen krisi peněžnictví, ale i podvázání celé výroby. Kdyby se zavřely bankovní pokladny, zůstane státi celý průmysl, poněvadž by neměl na vyplacení mezd. Šest set tisíc dělníků závisí na bankách na zvláštním fondu zúčastněných. Bylo by více nežli zločinem, bylo by osudnou chybou svévolně podlamovati důvěru vkladatelů, kteří jsou sanační akcí zajištěni.

Avšak poněvadž část ztrát jest přece přičítati ať lehkomyslností anebo nedostatečné prozíravosti nebo jinému zavinění peněžních orgnisátorů, nemohlo bez dostatečných kautel do budoucna, že se nebudou opakovati ztráty zaviněné. I nad předpisy o ochraně vkladů a povinnostech bankéřů vydalo kuratorium za souhlasu vlády regulativ pro chod bankovního postupu, pro účetnictví a bilancování, pro stálou evidenci a kontrolu atd. Revisní jednota bude přísně bdíti nad jich prováděním. A tu se naskytá otázka dividend na rok 1925. Myšlénka, že jsou dividendy vyloučeny, pokud je ztráta, jest zrovna tak správná, jako myšlének, že nelze vypláceti dividend z veřejných prostředků. A přece třeba připustiti i zřetele jiné. Žádným způsobem nelze vypláceti dividend z veřejných prostředků, ale tomu tak v daném případě naprosto není. Dividendy byl připuštěny, pokud zde byly skutečné provozní zisky bez zřetele k příspěvku z fondu, připuštěny v zájmu vkladatelů a drobných akcionářů. Stalo se tak po velmi pečlivé a svědomité úvaze a po rozvážení prospěchu a škody.

Od dividend jest jen krok k otázce vrácení tantiem za minulá léta. Interpelace číslo 271 se táže, byl-li znám stav a původ jmění bankovních ředitelů a členů správních rad a zda bylo jich soukromého jmění použito ke krytí bankovních ztrát. Za daného právního stavu bylo lze použíti tohoto jmění k úhradě bankovních ztrát jen v případě prokázané viny, nikoli obecně. Naproti tomu přeje si kuratorium, aby byly vráceny tantiemi z let, které se ukázaly pasivními, ač toto opatření má smysl spíše mravní nežli praktický, poněvadž tyto tantiemy dělají jen nepatrný zlomek ztrát.

tím však není osobní a věcný problém našeho bankovnictví vyčerpán. Stále zůstane pravdou, že osobní zdatnost a poctivost organisátorů naší hospodářské práce zůstává zárukou jejího zdaru a nemohou míti v této organisaci trvalého místa osobnosti, které se neosvědčily. Řešení této otázky bude trvalou péčí kuratoria, poněvadž se věc nedá vyřešiti přelomem. To platí též ve zvýšené míře o lepší levnější organisaci našeho peněžnictví, poněvadž režie bank spolu s risikem ztrátovým tvoří rozpětí mezi aktivním a pasivním úrokem a vysoký úrok úvěrový zdražuje výrobu a posunuje poměr mezi peněžním kapitálem na straně jedné a státem i dělníkem na straně druhé. Různými cestami směřujeme k jeho zlevnění. Mezi nejúčinnější náleží však účelnější a levnější organisace našeho bankovnictví a peněžnictví vůbec. Skladbu hospodářské organisace a proto i organisace peněžní nelze bez těžké odpovědnosti oddekretovati. Kuratorium si vyhradilo, nepovede-li dobrovolná dohoda k účelné skladbě naší peněžní organisace, působiti k ní i ze své moci.

Tím jsem, jak mám za to, zodpověděl všechny otázky, jež mě byly položeny v interpelaci č. 271 a č. II./331. Z toho je však patrno, že neběží o zájmy vkladatelů, nýbrž o velký národohospodářský problém. Vkladatelé znají jen svůj poměr k bance a neznají dalšího včlenění svého vkladu v podniku, nemohou nésti risiko tohoto včlenění. Radují se ze zhodnocení svého vkladu, avšak přenechávají pramen tohoto zhodnocení a starost o ně bance a podniku. Jak řečeno, je cílem sanace, aby mohly býti bez hospodářské poruchy vkladatelů zajištěny všechny vklady, avšak aby bez poruchy zůstal chod našeho národního hospodářství. Nezáleží na tom, byly-li všechny ztráty 100 procenty uhrazeny, nýbrž na tom, je-li zajištěn dobrý vývoj do budoucna. I zde třeba státi na stanovisku, že rozhoduje nejen stav, nýbrž vývoj. Co jest jiného sanace fondovými dluhopisy nežli rozvrh ztráty na dlouhou řadu let a možnost tohoto rozvrhu závisí na celém dalším hospodářském vývoji. tento nerušený vývoj umožniti je účelem sanace, který jest bezpečně splněn. Předpokladem arci jest, že organisace našeho bankovnictví a celého hospodářského života provedena bude lidmi, kteří jsou si své odpovědnosti plně vědomi.

V Praze dne 30. srpna 1926.

Ministr financí:

Dr. Engliš v. r.

VIII./576 (původní znění).

Odpověď

ministra školství a národní osvěty

na interpelaci poslanců dra Spiny, dra Luschky, Horpynky, Simma, Stenzla a druhů

o zrušení německé občanské školy v Hrušově (tisk V./249).

a na intepelaci poslanců dra Spiny, dra W. Feierfeila, Horpynky, Simma, Eckerta a druhů

v téže věci (tisk XXI./285).

Na svrchu uvedené dvě interpelace, které jsou obsahově shodné, dovoluji si odpověděti, že věc - jak ostatně obě interpelace samy uvádějí - jest v důsledku podané stížnosti předmětem řízení před nejvyšším správním soudem, jemuž také byly zaslány příslušné jednací spisy.

Jest proto nutno vyčkati nálezu tohoto soudu.

V Praze dne 5. srpna 1926.

Důvody, proč bylo nutno zvýšiti osobní tarify na československých státních drahách průměrně o 22%, uvedl jsem zevrubně v rozpočtovém výboru poslanecké sněmovny Národního shromáždění 25. května 1926, byv k tomu sněmovnou vyzván. Nemám nic, co bych k těmto svým vývozům dodal.

O zavedení IV. vozové třídy na československých drahách bylo uvažováno již dříve. Zevrubná studia však ukázala, že by nebylo vhodno na dnešním stavu něco měniti. Jest především jisto, že by po zavedení IV. osobní třídy nastal značný přesun obecenstva ze III. do IV. třídy. Tím vznikl by úbytek příjmů. Výsledek byl by tedy právě opačný snaze správy státních drah po zlepšení příjmů, které jest očekáváno od zvýšení osobního tarifu. K tomu přistupuje i ta okolnost, že by bylo nutno učiniti nemalé investice zakoupením nových vozů, neboť - jak známo - státní dráhy dnes vozů se IV. třídou nemají. Zkušenosti se IV. třídou ve státech, kde byla zavedena, nejsou příznivé. V Německu i Maďarsku bylo naopak již uvažováno o tom, zda by nebylo lépe IV. třídu zrušiti. Za těchto okolností nepomýšlí ani československá státní správa železniční na to, aby kromě dnešních tří tříd zavedla ještě další.

V Praze dne 7. srpna 1926.

Interpelace nemá na mysli zatykače ve vlastním slova smyslu, t. j. zatykače podle §§ 416, resp. 421 tr. ř., k jejichž vydání jsou oprávněny jen příslušné soudní úřady, nýbrž pouze t. zv. pátranky obecních (policejních) úřadů, jejichž jazyková úprava řídí se předpisy hlavy XIV. jaz. nařízení ze dne 3. 2. 1926, č. 17 Sb. z. a n.

Interpelace neuvádí konkrétních případů a také zprávy, jež vyžádány byly od všech policejních ředitelství, neposkytly žádného podkladu pro závěr, že by to které policejní ředitelství pátranku sepsanou v jazyku jiném než státním bylo odmítlo z důvodů příčících se zákonu nebo jazykovému nařízení nebo pustilo při tom se zřetele důležité zájmy státní. Poněvadž pak nemám žádných pochybností o tom, že úřady tyto zájem státu plně hodnotí, nemám na ten čas příčiny dáti jim ve směru tom nějaký pokyn.

V Praze dne 28. srpna 1926.

K interpelaci této dovoluji si poukázati na vládní návrh zákona o délce presenční služba vojenské č. t. 438 posl. sněm., jakož i na důvodovou zprávu k tomuto vládnímu návrhu připojenou.

Pokud pak se týče přípravy miliční soustavy, poukazují na výsledky studií miličního systému švýcarského, které podnikly před časem parlamentní kruhy ve Švýcarsku a dále pak na to, že vojenská správa neustále sleduje různé systemy miliční v cizích státech a sbírá zkušenosti a data.

V Praze dne 26. července 1926.

Provedeným šetřením bylo zjištěno, že vyměřovací rejstříky zárobkové daně III. třídy pro rok 1924, kterýžto má interpelace patrně na mysli, bly vyloženy 8 dní, t. j. v době od 20. do 27. prosince 1925 k veřejnému nahlédnutí, což bylo potvrzeno podpisem starosty města a hlavního notář na původním rejstříku. Ostatně ani jeden z těch, kteří se později proti výměře daně odvolali, neuplatňoval důvod, že by rejstříky nebyly bývaly řádně vyvěšeny. při vyměření daně zárobkové vycházelo se z důchodu, který byl již dříve odhadní komisí stanoven, a poplatníci byli tudíž již informováni o tom, jak důchod tento byl vypočten. Tím tedy, že komise přihlížela k tomu již dříve stanovenému důchodu, bylo jí umožněno vážně a meritorně projednati daň třebas i 400 poplatníků denně.

Určitému počtu poplatníků byla sice daň značněji zvýšena, nebylo to však zvýšení svévolné, nýbrž plně odůvodněné.Zvýšení toto nastalo jenom u těch poplatníků, jejichž výdělečné poměry se v době pro uložení daně rozhodné oproti dřívějšku značně zlepšily, případně u těch, kterým v dřívějších letech byla ukládána pouze daň minimální. Jinak u většiny poplatníků nastalo naopak všeobecné snižování daňových sazeb, takže poplatníci jsouce plně spokojeni vyloženým návrhem, ani se ke komisionelnímu projednání nedostavili. Ostatně jak prakse ukazuje, směřuje tendence komisí pravidelně k tomu, aby poplatníkům spíše ulehčila než aby stanovila takový základ daňový, který by odpovídal třeba jen skutečným příjmům poplatníkovým. O tom také, že zárobková daň byla celkově přiměřeně uložena, svědčí okolnost, že z celého okresu komárenského, v němž jest na 2.000 poplatníků, bylo podáno toliko 84 odvolání.

nelze tudíž v postupu finanční expositury v Komárně při ukládání zárobkové daně III. třídy shledati nějaké nesprávnosti; to bylo nedávno potvrzeno také deputacemi poplatnictva samého, které prohlásily, že se jim v tamním úřadě vychází plně vstříc a že není příčiny k nijakým stížnostem.

podle platných zákonných ustanovení přísluší ostatně každému jednotlivce celá řada opravných prostředků řádných i mimořádných, jimž se se strany finanční správy vymáhání daňových nedoplatků jsou na individuelní odůvodněné žádosti povolovány poplatníkům přiměřené platební úlevy.

V Praze dne 25. srpna 1926.

Odborné kursy živnostenské jsou pořádány vždy jen na popud interesentů, neboť jen tímto způsobem lze zajistiti zájem o kursy a jich konečný zdárný výsledek. Posud nebyl zjištěn jediný případ, že by ústav pro zvelebování živnosti v Turčanském Sv. Martině nevyhověl přání z kruhů živnostenských a nepořádal odborný kurs, když byl oň zájem a když byla zjištěna účelnost jeho. V těchto případech postupuje se vždy s krajní spravedlností, neboť jest snaha, aby akce živnsotenskozvelebovací, jež bude postupně stále více a více na Slovensku a Podkarpatské Rusi prohlubována, byla ku prospěchu všech živnostenských odvětví bez ohledu na kteroukoliv národnost. Nelze ovšem zamlčeti, že na Slovensku byl projevován dosud větší zájem o podniky státní akce živnostenské se strany slovenských živnostníků než z řad živnostníků maďarské národnosti.

Pokud však bylo vysloveno přání živnostníků maďarské národnosti o pořádání odborných kursů živnostenských, bylo tomuto vždy ochotně vyhověno, byly-li podmínky pro tyto kursy takové, že zaručiti mohly jejich úplný zdar.

Tak v r. 1925 při žádosti o provedení kursů pro lidovou výrobu koberců, zřízeny byly ihned dva kursy (pro lidové vázání orientálních koberců) s maďarským jazykem vyučovacím a to: v Hrnčiarovcích od 4. května do 23. května 1925 a v Nových Zámkoch od 25. května do 30. června 1925. I letošního roku, jakmile správa ústavu byla vyrozuměna obchodní komorou v Báňské Bystrici dopisem ze dne 31.května t. r., že živnostenské společenstvo v Rožnavě by se interesovalo o zřízení kursů pro krejčí a obuvníky v Rožnavě s maďarským jazykem vyučovacím, ihned, t. j. dne 7. června t. r. zaslala tomuto společenstvu potřebné tiskopisy k vyplnění a k sdělení, v kterém čase by si žádalo kursy tyto uspořádati. Pro kursy zajistila si ihned prvotřídní odborníky dokonale slovem i písmem maďarský jazyk ovládající, Štefana Kadu ze Žiliny a Petera Zuzulu z Piešťan. Dosud však ústavu odpověď živnostenského společenstva z Rožnavy nedošla. Ale i na kursech slovenských dostává se posluchačům, kteří neovládají slovenčinu, maďarského vyučování, jak bylo na př. na kursech v Prešově, Užhorodě, v Báňské Štiavnici a pod. Ovšem pro všechny obory není dosud schopných sil, které by mohly vyučovati slovensky a maďarsky, ale ústav bude usilovati o to, aby schopné síly si vychoval.

Co se týče zřizování nového ústavu maďarského, bylo by to jen na škodu věci samé, neboť síly by se zbytečně tříštily. Úlohou ústavu není jen pořádání odborných kursů, které budou vlastně posledním stadiem jeho skutečné činnosti. Dnes ovšem činnost ústavu jeví se hlavně v pořádání kursů, kterými doplňuje prozatím ústav nedostatek vzdělání té části živnostnictva, která neměla možnosti súčastniti se vyučování v pokračovacích školách živnostenských. Látka na kursech ústavu přednášená kryje se tedy často s látkou přednášenou v uvedených školách. Tento učebný materiál však řádně vyučenému živnostníku v budoucnosti nepostačí. Tu nastane pravá úloha ústavu dokonale vším potřebným vybaveného, totiž že bude se zdatnými odborníky studovat ze současné světové literatury a z odborných studovat ze současné světové literatury a z odborných zpráv nové methody výrobní, nové systémy výrobních pomůcek a užívání, nových materiálií, a že je bude svědomitě zkoušet, kterak daly by se v živnostech využíti, aby tyto dostaly se na úroveň současného technického pokroku a staly se jakékoli konkurence schopnými. Výsledky tohoto výzkumnictví popularisovány budou potom pomocí specielních kursů, jichž dostane se všem z řad živnostnictva, kteří pro zdokonalení se ve svém oboru projeví zájem. Aby prosycení vrstev živnostenských novými poznatky technickými bylo dokonalé, postaráno bude o decentralisaci administrativy ústavu zřízením odboček ústavu v sídlech obchodních komor, kteréžto odbočky starati se budou o řádné ukojení požadavků živnostnictva v ohledu zvelebování živnosti ve svých obvodech. Výsledky činnosti ústavu minulé i budoucí závisí v prvé řadě na zájmu živnostnictva o podniky živnostensko-zvelebovací služby a v místech , kde toho zájmu není, nemůže býti ani řádné činnosti ústavu.

V Praze dne 7. srpna 1926.