Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

(1) Odvolací komise budiž zřízena pro obvod každého finančního úřadu II. stolice; ministerstvo financí jest však oprávněno pro rozsáhlé obvody nebo pro obvody se zvláště velikým počtem poplatníků zříditi, je-li třeba, několik odvolacích komisí.

(2) Ministerstvo financí určí počet členů odvolacích komisi se stejným počtem náhradníků, přihlížejíc k velikosti a poplatní síle obvodu odvolací komise.

(3) Předsedou (zástupcem předsedy) odvolací komise jest pravidelně přednosta (zástupce přednosty) finančního úřadu II. stolice, pro jehož obvod jest odvolací komise zřízena; jsou-li pro to důvody, může ministerstvo financí jmenovati jinou osobu předsedou odvolací komise, pokud se týče jeho zástupcem.

(4) Členy a náhradníky odvolacích komisi jmenuje ministerstvo financí podle zásad uvedených v § 236, jehož ustanovení i jinak tu platí obdobně.

(5) Člen odvolací komise nemůže býti zároveň členem nebo náhradníkem v daňové komisi, která jest v obvodu působnosti odvolací komise.

(6) Ustanovení § 235, odst. 2., a §§ 237 až 247 platí obdobně také pro odvolací komise.

(1) Místní příslušnost vyměřovacích úřadů se řídí:

a) U daně důchodové podle bydliště poplatníkova. Má-li poplatník několik bydlišť v tuzemsku, rozhoduje místo, v němž je pramen důchodu, pokud se týče největší pramen důchodu; není-li v tuzemsku takových pramenů nebo jde-li o jinaké pochybné případy, rozhoduje bydliště, v němž přebýval poplatník delší dobu.

Pro poplatníka nemajícího v tuzemsku bydliště, jest rozhodným místo, kde jest pramen důchodu, pokud se týče největší pramen důchodu; není-li v tuzemsku takových pramenů nebo jde-li o jinaké pochybné případy, rozhoduje místo, v němž přebýval poplatník delší dobu.

b) U všeobecné daně výdělkové, pokud zákon nic jiného nestanoví, podle místa, kde se poplatník zdaňuje důchodovou daní, nebo kde by se důchodovou daní zdaňoval, kdyby jí byl podroben.

Jde-li o podnik společenský, jehož společníci se zdaňují daní důchodovou v obvodu různých vyměřovacích úřadů, rozhodne finanční úřad II. stolice podle volného uvážení, přihlížeje ku přáním společníky podniku projeveným, o tom, který z úřadů přicházejících v úvahu při důchodové dani jednotlivých společníků jest příslušným pro všeobecnou daň výdělkovou společenského podniku; jsou-li společníci zdaňováni dani důchodovou v obvodu různých finančních úřadů II. stolice, rozhodne o příslušnosti pro všeobecnou daň výdělkovou společenského podniku týmž způsobem ministerstvo financí.

U podniků nefysických osob, které zásadně nejsou podrobeny důchodové dani, rozhodno jest pro vyměření všeobecné daně výdělkové místo sídla, není-li ho, místo ústřední správy těchto osob v tuzemsku.

c) U zvláštní daně výdělkové podle sídla. Je-li sídlo podnikatelovo v cizině, platí za sídlo jeho sídlo tuzemského zastupitelství (representace), nebo zmocněnce vyznačeného v § 23, odst. 7.

d) U daně pozemkové a domovní podle místa, kde jest nemovitost, a jde-li o budovu, která leží v obvodu několika vyměřovacích úřadů, podle místa, kde leží větší její část;

e) U daně rentové přímo vybírané, podle týchž zásad jako pod lit. a), u daně rentové vybírané srážkou u dlužníka podle místa, kde se dani podrobené požitky vyplácejí nebo ve prospěch věřitele připisují.

f) U daně z tantiem podle místa, kde se dávce podrobené požitky vyplácejí nebo ve prospěch věřitele připisují, u daně z vyššího služného podle týchž zásad, jako pod lit. a).

(2) V případech, kde nestačí pro stanovení příslušnosti ustanovení odst. 1. rozhoduje o příslušnosti úřadu a komisí ministerstvo financí.

(3) Daň předepíše se v berní obci, v níž leží místo rozhodné pro příslušnost podle odst. 1. a 2., pokud zákon nic jiného nestanoví.

(1) Příslušnost daňových komisí řídí se podle příslušnosti vyměřovacích úřadů.

(2) Je-li daňových komisí několik (§ 233), jest příslušnost dána obvodem, pro nějž jest komise zřízena.

(1) Ministerstvo financí může z důležitých důvodů delegovati jiný úřad vyměřovací nebo jiný finanční úřad II. stolice nežli úřad podle všeobecných ustanovení příslušný, aby pro vedl buď jen určité nebo veškeré úkony daně se týkající nebo trestní řízení.

(2) Ustanovení odst. 1, platí též pro daňové {odvolací) komise a trestní senáty.

(3) Ustanovení § 210, odst. 4. a 5. zůstávají nedotčena.

Bydliště podle tohoto zákona má fysická osoba tam, kde má byt z okolností, z nichž lze souditi na úmysl se v místě trvale zdržovati.

(1) Pokud zákon sám pro určité úkony nestanoví lhůty, mohou tyto lhůty stanoviti finanční úřady (komise), přihlížejíce ke skutečné potřebě.

(2) Odvolání podati dlužno do třicetidenní lhůty, pokud zákon nic jiného neustanovuje.

(3) Lhůty poskytnuté finančními úřady (komisemi), lhůty ku podání přiznání, dále lhůty ku podání odvolání mohou býti v jednotlivých případech ze zvláště důležitých důvodů prodlouženy; za týchž podmínek může býti dovoleno, aby opožděné odvolání nebo opožděné oznámení bylo projednáno.

(4) Žádost o prodloužení lhůty podaná staví lhůtu až do dne doručení vyřízení o žádosti.

(5) Příslušnost úřadů rozhodovati o žádostech podle odst. 3. upraví ministerstvo financí; o odvolání ve věcech lhůt rozhodne s konečnou platností přímo nadřízený finanční úřad.

(6) Ve výzvách a příkazech budiž vždy uveden úřad, u kterého úkon má nebo může býti proveden, a lhůta do které se tak má státi, jinak započne lhůta běžeti až po oznámení těchto údajů.

(7) V úředním sdělení budiž vždy výslovně uvedeno, jaké jsou následky, nedodrží-li se stanovená lhůta.

(1) Lhůta počíná se dnem, jenž jde po skutečnostech v § 256, odst. 2, uvedených nebo po jiných skutečnostech lhůtu zakládajících, na př.: dnem, kdy daň srážkou vybíraná byla sražena; dny poštovní dopravy nepočítají se do lhůty jen, bylo-li podání dáno doporučeně na poštu.

(2) Podává-li odvolání vyměřovací úřad, počíná se lhůta dnem jdoucím po dni, kdy se stalo naříkané rozhodnutí.

(3) Připadne-li poslední den lhůty na neděli nebo státem uznaný svátek nebo den památný, končí se lhůta teprve příštím dnem všedním.

(1) Při všech výpočtech, týkajících se předpisu nebo odpisu přímých daní, čítá se rok za 360 a měsíc za 30 dnů.

(2) Pokud zákon sám tak neustanovuje, jest dovoleno zaokrouhlovati buď vyměřovací základ nebo daň; podrobnosti upraví ministerstvo financí.

(1) Úřední rozhodnutí a opatření (příkazy, výzvy) finančních úřadů (komisí) nabývají pro jednotlivé osoby právní účinnosti, jsou-li jim řádným způsobem sdělena.

(2) To se děje, pokud zákon nepřipouští veřejného vyhlášení nebo veřejného vyložení, doručením písemného sdělení.

(3) Přítomnému může býti opatření oznámeno ústně (protokolárně); na žádost jeho vyhotoví se písemné sdělení.

(4) Chyby v počítání, psaní a jiné omyly a přehmaty, které nevybočují z mezí zřejmých nesprávností, může úřad (komise), od něhož vyšly, kdykoliv, nenastalo-li promlčení v lhůtě stanovené v § 277, odst. 4., opraviti a o podaném odvolání sám s konečnou platností rozhodnouti; jinak postupovati nutno podle všeobecných ustanovení.

(5) Úřední rozhodnutí a opatření ve věcech daňových, která odporují zákonu nebo se zakládají na podstatně vadném řízení, mohou býti bez rozdílu, nabyla-li právní účinnosti čili nic, anebo jsou-li na újmu státu neb poplatníkovi, pokud zákon nic jiného neustanovuje, zrušena, jinými nahrazena nebo změněna, nenastalo-li promlčení ve lhůtě stanovené v § 277, odst. 4.; pokud jest k tomu potřebí zmocnění nadřízeného úřadu, stanoví ministerstvo financí.

(6) Má-li závadné úřední rozhodnutí a opatření původ v usnesení daňové (odvolací) komise nebo trestního senátu, uloží nadřízený úřad finanční předsedovi komise (senátu), aby závadné opatření jménem komise (senátu) odvolal, pokud nenastalo promlčení ve lhůtě stanovené v § 277, odst. 4.

(1) Písemná sdělení, zejména platební rozkazy doručí se na stvrzenku do vlastních rukou adresáta neb jeho zmocněnce úředním orgánem, obecním úřadem anebo poštou. Nezastihne-li se osoba, které se má doručiti, může býti dopis doručen platně do rukou náhradního příjemce, t. j. do rukou doručiteli známé dorostlé osoby buď k rodině adresátově (zmocněncově) patřící nebo ve služebním poměru k němu se nalézající. Nezastihne-li se advokát nebo veřejný notář, jemuž jako zmocněnci dlužno doručovati, v kanceláři, může dopis býti doručen platně každému zřízenci advokátovu neb notářovu tam přítomnému a doručovateli známému.

(2) Odepře-li osoba, které může býti platně doručeno, přijmouti doručovaný dopis, zanechá se dopis s účinkem doručení buď na, místě doručeni, aneb, není-li to možné, u obecního nebo poštovního úřadu; tento způsob doručení potvrdí na stvrzence doručitel, pokud se týče obecni nebo poštovní úřad.

(3) Poplatníkům, jejichž bydliště nebo pobyt nejsou známy, a adresátům, jimž dopis nemohl býti doručen z jiných důvodů než pro odepření přijetí ani poštou ani jiným způsobem, uloží se dopis u obecního úřadu místa předpisu daně. Obecní úřad vyhlásí uložení způsobem v místě obvyklým s výzvou, aby se adresát (zmocněnec) u něho přihlásil o vydání dopisu. Doručení pokládá se za vykonané, jestliže od vyhlášení prošly 4 neděle. Přihlásí-li se však adresát (zmocněnec) po této lhůtě o vydání dopisu a prokáže-li, že bez svého zavinění nemohl se přihlásiti o vydáni dopisu v uvedené čtyřnedělní lhůtě, pokládá se den, kdy mu dopis byl vydán, za den pravoplatného doručení; prošlo-li od vyhlášení 6 měsíců, pokládá se doručení za pravoplatné za všech okolností.

Osobám, které požívají exteritoriality za v místnostech exteritoriálních vykoná se doručeni, pokud je tak třeba, ministerstvem zahraničních věcí.

(1) Pokud není smluv o právní pomoci, možno doručovati adresátům v cizině československými zastupitelskými úřady; není-li tento způsob doručení možný, může se tak státi doporučeným dopisem. Doručení doporučeného dopisu pokládá se za vykonané, jakmile prošla po dni, kdy byl dopis dán na poštu, dvojnásobná doba pravidelné poštovní dopravy.

(2) Poplatníkům v cizině trvale se zdržujícím, kteří přes vyzvání, a byvše upozornění na právní následky ustanovení § 257, odst. 3., nejmenovali tuzemského zmocněnce, bude se dále doručovati způsobem v § 257, odst. 3. naznačeným.

(3) Československým příslušníkům, pokud se zdržuji v cizině a tam požívají exteritoriality, doručuje se způsobem v § 257, odst. 4. uvedeným. Je-li toho třeba, provede se doručeni tímto způsobem též československým příslušníkům, zaměstnaným u konsulárních úřadů Československé republiky v cizině.

(1) Daňová povinnost a daňový nárok vzniká okamžikem, kdy u osoby nebo objektu vznikly skutečnosti, tuto povinnost nebo nárok podle zákona zakládající; kdy tak jest a jaké právní následky vznikají, stanoví zákon.

(2) Zásadě v odst. 1. zmíněné není na překážku, je-li nutno určité osobě daňovou povinnost podle obsahu, času a místa správním aktem vyměření daně zevrubněji, zejména číselně stanoviti, anebo vybírá-li se daň osobou třetí.

(3) Jakmile jest výše daně určita, hradí ji osoby jí povinné jako svůj daňový dluh; s tímto dluhem srovnává se na straně státu daňová pohledávka.

(4) Daňový dluh a daňová pohledávka zahrnuje: vlastní daň, přirážky a příslušenství.

(5) Přirážky zahrnují jakékoliv přirážky ku přímým daním vybírané; ku příslušenství náleží: úroky z prodlení a náhrada nákladů upomínacích a exekučních (§ 404).

(1) Daňová povinnost, pokud se týče dluh přechází z fysické osoby na dědice, kteří pak hradí daně s přirážkami a příslušenstvím, ať z jakéhokoliv důvodu předepsané zůstaviteli nebo pozůstalosti, jako jiné dluhy pozůstalostní bez rozdílu, jde-li o prvotní či dodatečný předpis daně, dále o daň předepsanou před odevzdáním pozůstalosti nebo po něm.

(2) Zaniká-li subjekt podrobený zvláštní dani výdělkové, nesmí jeho jmění býti rozděleno mezi podílníky před zjištěním a zapravením všech jeho daní s přirážkami a příslušenstvím, vztahujících se na dobu do dne zrušeni, jinak jsou členové představenstva, pokud se týče likvidátoři, povinni společně a nerozdílně zaplatiti příslušnou daň s přirážkami a příslušenstvím.

(1) Náleží-li u výnosových daní výtěžek objektu několika osobám, vyměří se daň s přirážkami jednotně a předepíše se

1. u všeobecné daně výdělkové společnosti k rukám kteréhokoliv ze společníků,

2. u pozemkové a domovní daně společně všem spoluvlastníkům k rukám onoho z nich, kterého vyměřovacímu úřadu k tomu cíli označili, jinak kterémukoliv z nich.

(2) Na žádost osob v odst. 1., č. 2., jmenovaných oznámí vyměřovací úřad jejich zmocněnci, kolik připadá poměrně z úhrnné daně s přirážkami na jednotlivce na ten onen berní rok.

(1) Jednati v daňových věcech, zejména podávati přiznání a pod. jsou způsobilými svéprávní poplatníci; jinak jednají:

1. za osoby nezpůsobilé ku právním činům, nezletilce, dále opatrovance jejich zástupci zákonní nebo úředně zřízení,

2. za protokolované firmy osoby oprávněné ku podpisu firmy podle platných ustanoveni,

3. za neodevzdané pozůstalosti osoby, které opravují jmění,

4. za právnické osoby ti, kdož podle platných ustanovení jsou k zastupování nebo k likvidaci oprávněni.

(2) Osoby v odst. 1., věta 2. uvedené vykáží se na vyzvání vyměřovacího úřadu listinou o tom, že jsou oprávněny k zastupováni.

(1) Pokud zákon jinak neustanovuje anebo pokud finanční úřad (komise) výslovně něčeho jiného nežádá, může býti v daňových věcech, zejména co do podávání přiznání, jednáno se zmocněncem; zmocněnci, t. j. svéprávné osoby práva volebního požívající, nechť odevzdají písemnou plnou moc bez kolku, znějící na zastupování ve věcech daňových.

(2) Osoby, o kterých jest úřadu (komisi) známo, že se zabývají pokoutnictvím, nelze jako zmocněnce přihustiti; odmítnouti lze osoby nezpůsobilé k účelnému jednáni písemnému nebo ústnímu. Ustanovení § 330, odst. 9. platí tu obdobně.

(3) Svazy (ústředí) společenstev (družstev) mající revisní právo podle zákona o revisi výdělkových a hospodářských společenstev a jiných spolků, pokud se týče podle zákonů o úpravě poměrů družstev na Slovensku a na Podkarpatské Rusi, jsou oprávněny zastupovati přičleněná společenstva (družstva) i bez průkazu plné moci.

(4) Spoluvlastnici nebo společníci (§ 261, odst. 1.) nebo dílčí vlastníci budovy nebo spoluvlastníci jinakého jmění jsou povinni pro účely výnosových daní jmenovati úřadu svého zmocněnce; nestalo-li se tak, pokládá se každý za zmocněnce ostatních.

(5) Manžel pokládá se za zmocněnce své manželky žijící s ním ve společné domácnosti, leda že by sám nebyl svéprávný anebo že by manželka vzhledem k svému jmění byla postavena pod opatrovnictví jiné osoby než manžela nebo že by se této domněnce výslovně opřela.

(6) Byla-li pozůstalost odevzdána, jest každý z dědiců povinen zúčastniti se jednání týkajícího se přímých daní zůstavitele neb pozůstalosti; ustanovení § 260, odst. 2. zůstává tím nedotčeno.

(7) Poplatníci, kteří se zdržují trvale v cizině, jsou povinni jmenovati zmocněnce bydlícího v tuzemsku; totéž platí, má-li podnikatel sídlo v cizině a nezřídil-li v tuzemsku zastupitelství (representace).

(1) Nebyla-li daň s přirážkami a příslušenstvím osobou k tomu povinnou zaplacena, ručí za její zaplacení osobně státu, a to:

1. společně a nerozdílně společníci za všeobecnou výdělkovou daň předepsanou společnosti.

2. společně a nerozdílně propachtovatel živnosti nebo provozovny s úplným nebo částečným inventářem za výdělkovou daň předepsanou pachtýři,

3. dlužníci povinní srážkou daně rentové, společnosti povinné srážkou daně z tantiem a zaměstnavatelé povinní srážkou daně důchodové za provedení těchto srážek, spráný jejich výpočet a včasné odvedení zadržených částek,

4. příslušníci rodiny za část daně důchodové, která poměrně připadá na jejich důchod zdaněný u hlavy rodiny,

5. korporace zmíněné v § 6 za částky daně důchodové, které připadají poměrně na dani podrobený podíl jejich členů na úhrnném důchodu,

6. společně a nerozdílně manželé ve společné domácnosti žijící za daň důchodovou, všeobecnou výdělkovou, rentovou a z vyššího služného některému z nich předepsanou,

7. společně a nerozdílně za daň důchodovou, všeobecnou daň výdělkovou, daň rentovou a z vyššího služného osoby, jež od daní povinného darem nebo jednáním darování zastírajícím nabyly majetkových předmětů.

(2) Ručení podle odst. 1., č. 3. sahá jen do výše trojnásobného ročního pachtovného a vztahuje se na daň s přirážkami a příslušenstvím předepsanou pachtýři, pokud od její splatnosti neprošlo více roků než tři; osoby v odst. 1., č. 8. uvedené ručí jen do výše ryzí prodejní ceny nabytých předmětů majetkových v době darování a ne déle tří let od darování.

(3) Dlužník, vůči němuž uplatněno bylo věcné ručení za daň rentovou (§ 265, odst. 5.), ručí za částky daně, jež opominul zadržeti.

(1) Nedoplatky na dani pozemkové a domovní s přirážkami a příslušenstvím, jež se staly splatnými v posledních dvou letech, počítajíc nazpět ode dne exekučního prodeje (udělení příklepu) zavazeného objektu nebo ode dne povolení vnucené správy, zatěžují i bez knihovního zápisu nemovitost zákonným právem zástavním, majíce přednost přede všemi ostatními knihovními pohledávkami.

(2) Téže výhody požívají:

a) na nemovitostech sloužících výlučně nebo převážně provozování výdělečného podniku dani podrobeného a patřícího majiteli těchto nemovitosti dvouleté nedoplatky daní výdělkových s přirážkami a příslušenstvím;

b) na půdě, na které stojí superedifikát, dvouleté nedoplatky daně domovní s přirážkami a příslušenstvím.

(3) U starších, nejvýše však tříletých nedoplatků (odst. 1. a 2.), počítajíc nazpět od doby exekučního prodeje (udělení příklepu) zástavního předmětu, jest toto přednostní zástavní právo vázáno podmínkou, že byl nedoplatek knihovně zajištěn nejdéle do 2 let po splatnosti daně.

(4) Po převodu vlastnického práva ve veřejných knihách a, pokud jde o pozemkovou daň, též práva držebnostního v pozemkovém katastru zůstává dřívější držitel osobním dlužníkem těchto daní s přirážkami a příslušenstvím, kteréž nejprve u něho buďtež vymáhány; teprve nevede-li tento postup k cíli, budiž uplatněno (§ 266) věcné ručení (odst. 1.-3.) proti novému držiteli a v případě odst. 2., lit. b), konečně proti vlastníku půdy.

(5) Pro daň rentovou s přirážkami a příslušenstvím vázne zákonné zástavní právo na požitcích této dani podrobených; pořadí tohoto zákonného práva zástavního řídí se dnem, kdy bylo uplatněno vůči poplatníkovu dlužníkovi věcné, ručeni.

(1) Pučení podle předchozích ustanovení (§§ 264 a 265) uplatní se, vyjímajíc případy konkursu nebo exekučního prodeje, platební vyzvou vyměřovacího úřadu, z které lze se odvolati jak co do přípustnosti ručení, tak co do celkového výpočtu vymáhaných částek k finančnímu úřadu II. stolice, jenž rozhodne s konečnou platností.

(2) Způsob, jakým se ručení uplatní, řídí se podle toho, o jaký případ ručení jde; při věcném ručení za daň rentovou uloží se poplatníkovu dlužníkovi, aby požitků tak dlouho nevyplácel, až zadržená částka stačí na úhradu nedoplatku, a aby zadržené částky odvedl státní pokladně; v tomto případě není také odpočet vzájemných pohledávek proti poplatníkovi s dotčenými požitky přípustným.

(3) Vymáhání pravoplatně uložených platů z důvodu ručení děje se týmiž orgány a týmž způsobem jako vymáhání daně u původního dlužníka, rovněž vztahuje se na tyto pohledávky ustanovení o promlčení podle tohoto zákona.

Ručení zaniká zánikem daňového dluhu.

(1) Daňová povinnost a daňový nárok zaniká okamžikem, kdy u osoby neb objektu vznikly skutečnosti, mající podle zákona v zápětí zánik této povinnosti nebo nároku; kdy tak jest a jaké právní následky vznikají, stanoví zákon v této a ostatních hlavách.

(2) Výše daňového dluhu a tudíž i daňové pohledávky řídí se výměrou daně s přirážkami a příslušenstvím se všemi jejími změnami.

(3) Daňový dluh, pokud se týče daňová pohledávka zaniká: placením, plněním na místě placeni, odpočtem, výrokem úředním, promlčením.