Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Daň z příjmu byla zavedena v bývalém Rakousku zákonem o osobních daních přímých ze dne 25. října 1896, č. 220 ř. z. s platností od r. 1898 a činila IV. hlavu tohoto zákona a svého téměř 30letého trvání doznala tato daň podstatných změn a jest to zvláště novela ze dne 23. ledna 1914, č. 13 ř. z., která kromě nové daňové sazby přinesla význačné a důležité novoty, z nichž zejména budiž uvedeno obligatorní nahlížení do knih poplatníkových. Cís. nař. ze dne 16. března 1917, č. 124 ř.z. pozměnilo některá ustanovení dosavadního zákona po stránce formální. I po převratu ukázala se nevinnost některých podstatných změn, a to zejména zákony ze dne 9. dubna 1920, č. 13 a ze dne 12 srpna 1921, 336 Sb. z. a n., jež platí až do dnes.

Daň z vyššího služného, která - ač vlastně daň výnosová ze služebních požitků - byla neprávem zařazena pod ustanovení o dani z příjmu, byla článkem 1. zákona ze dne 19. prosince 1919, č. 668 Sb. z. a n. zrušena nokem 1920 počínajíc.

Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi zavedena byla daň z přijmu (dôchodková) zák. čl. X: 1909, vstoupila však v platnost teprve za války (od r. 1915), byvši postupně zák. čl. LIII: 1912, XXVI: 1916 a IX: 1918 měněna a doplňována. Přirážka k dani z příjmu z vyšších služebních požitků stanovená v §§ 66 až 69 zák. čl. X: 1909 (daň z vyššího služného) nevstoupila vůbec v platnost.

Zákonem ze dne 12. srpna 1921, č. 294 Sb. z. a n. bylo na Slovensku a v Podkarpatské Rusi zavedeno stejné daně prosté minimum a stejná daňová sazba jako v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a byly provedeny všechny s tím ve spojitosti jsoucí změny, takže možno říci, že ustanovení o dani dôchodkové na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, která ostatně už původně zakládala se na obdobných zásadách jako v bývalém Rakousku, neliší se v podstatných rysech od ustanovení platících v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

Tato okolnost ovšem značně usnadňuje unifikaci daně z příjmu na podkladě bývalého rakouského zákona a proto upouští se v odůvodnění jednotlivých ustanovení od podrobného srovnání s právem uherským dosud na Slovensku a v Podkarpatské Rusi platným.

Lze-li v systému státních daní dospěti k stejnoměrnému a spravedlivému rozdělení daňového břemene podle zásady osobní nosnosti daňové, pak musí v každém moderním systému přímých daní záležeti těžiště v moderně vybudované dani důchodové, kteráž jediné podle dnešního stupně vývoje representuje typus daně, umožňující přihlížeti dalekosáhlým, třebas ne do posledních důsledků možným způsobem ku veškerým okolnostem, závažným při posuzování daňové mocnosti osob fysických.

Daň postihuje hospodářský subjekt podle jeho celkové hospodářské situace, jak se ukazuje v důchodech, v závazcích (břemenech) a v ostatních osobních poměrech, působících na jeho hospodářskou zdatnost; daň vychází tudíž z ryzího, skutečného důchodu, zjišťovaného z hrubého důchodu po odpočtení všech k jeho dosažení, zabezpečeni a udržení učiněných výdajů a to na každý rok, ježto se daň musí přizpůsobovati všem změnám, ať příznivým, ať nepříznivým, jimž důchod rok od roku podléhá.

Jediné v rámci daně postihující celkový důchod jest možně: daně prosté minimum, t. j. hranice, do které důchod, nesvědčící již o daňové nosnosti, se osvobozuje, dále progresivní vybudováni sazeb, jež ulehčuje malým a menším důchodům a zatěžuje více důchody větší a veliké, konečně plná srážka úroků z dluhů a jinakých břemen, jakož i příslušné zření ku veškerým okolnostem, které ze složení subjektů daní povinných (osoby samy o sobě stojící, rodina, počet dětí, postavení manželky, výdělek členů rodiny atd.) plynou a na daňovou způsobilost mají závažný reflex.

Daň tohoto typu vystihuje podle dnešního stavu legislativy nejlépe daňovou nosnost osob a ovládá v této formě podle sasko-pruského vzoru od 90tých let minulého století četné daňové systémy západní, střední i severní Evropy, jsouc všude základním jejich pilířem.

Všechny výše zmíněné přednosti mají též důchodové daně v území československého státu platné; nehledí-li se k některým možným opravám platného práva v rozličných směrech, není nějaké reformy této daně v základních rysech vůbec potřebí.

A přece - abstrahuje-li se od stinných stránek, které každá moderní daň důchodová svou povahou vykazuje - nutno konstatovati, že daň výtěžkem svým nijak neuspokojuje.

Správného úsudku nelze si učiniti bez bedlivého srovnávání s výsledky důchodové daně z doby mírové; vzhledem k dosti podrobným statistickým pomůckám lze si udělati jasný obraz, pouze pokud jde o Čechy, Moravu a Slezsko; Slovensko a Podkarpatskou Rus nutno pro nedostatek dat nechati stranou.

Počet poplatníků důchodové daně v Čechách, na Moravě a ve Slezsku činil: r. 1898 242.307 t. j. 2.64% z obyvatelstva, r. 1913 610.429 t. j. 5.99% z obyvatelstva, r. 1920 727.062 t. j. 7.26% z obyvatelstva.

Další informaci podávají statistická data, přihlížející k zjištěné výši skutečného, zdaněného, ryzího důchodu národního v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a k rozvrstvení jeho na obvyklé důchodové kategorie: na důchod z pozemkové držby (A), z budov (B), ze samostatných podniků a zaměstnání výdělečných (C), z platů služebních (D), z jmění kapitálového (E) a konečně z ostatních pramenů důchodových (F).

Data, pokud jde o r. 1898 a 1913, jsou vzata z "Mitteilungen des öst. Finanzministeriums" (roč. VI., str. 638 a roč. XXI, str. 120) a pokud jde o r. 1920, z odhadních rejstříků.

Přehledný obraz poskytuje tato tabulka:

Při posuzování těchto číslic nutno rozlišovati dobu před a po válce.

Takořka přímo před vypuknutím války provedena byla několikráte již zmíněná reforma důchodové daně v r. 1914, jíž jako statistický podklad sloužila data do r. 1911 včetně, nevalně odlišná od dat z r. 1913.

Již tehdy bylo se vším důrazem na to poukazováno, že kapitálový důchod vzhledem k číselně zjištěnému přírůstku na vkladech, ku výši akciového kapitálu a státního dluhu ve skutečnosti musí býti několikrát vyšší než onen, jenž při důchodové dani byl zjištěn, neboť bylo by protismyslným, aby odvozený důchod ze služebních platů (podle stavu roku 1911 v bývalém Rakousku 40.93%) rovnal se procentově i absolutně celému důchodu ze samostatných podniků a kapitálového jmění dohromady (29.05% a 12.19%); kvota na oba důchody připadající proti r. 1898 (28.72% a 16.16%) klesla, resp. jen nepatrně stoupla.

Tento moment konstatován také u prvotní výroby, u níž poukazováno i na to, že důchod zjištěný jen o málo přesahuje ryzí katastrální výtěžek, při čemž je důležito, že v rolnických kruzích, které samy spravují svůj podnik, neujal se dosud názor, že hodnota výrobků vlastní produkce doma spotřebovaných jest částí důchodu.

Z dat, jež v tabulce naznačují procentový podíl důchodů z jednotlivých pramenů důchodových na celkovém zdanitelném důchodu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, zasluhuje pozornosti podíl platů služebních (34.44% v roce 1898 a 43.65% v roce 1913), poněvadž absolutní číslice tohoto důchodu (787.7 mil. K) jest naprosto spolehlivou, zakládajíc se na účinné kontrole; spolehlivým jest též podíl na důchodu u budov.

Je-li jasno, že hospodářský útvar, v němž odvozené důchody činí téměř polovici (43.65%) veškerého zjištěného důchodu, jest zjevem nezdravým a nedobře myslitelným, zbývá jen jediný logický důsledek, že totiž z ostatních pramenů důchodových, které se kontrole více méně vymykají, není zdaněn a vykázán celý skutečný důchod, nýbrž pouze větší nebo menší jeho zlomek; úsudek takový jest podle výše zmíněné tabulky tím spíše oprávněn, je-li patrno, že v 15 letech kvota důchodu z pozemků a kapitálů klesla (z 11.59% na 10.12% a z 13.73% dokonce na 8.77%) a že rovněž kvota připadající na důchod z podniků přes notorický rozkvět průmyslu a obchodu klesla o půl procenta (z 28 55% na 2806%).

Vyšší kvoty z roku 1898 nasvědčují, že první uložení daně bylo pod dojmem neznámé novoty, kteráž nutila k lepšímu přiznávání; získané zkušenosti ovšem rozptýlily rozličné obavy a tak lze vysvětliti patrný pokles v dalším vývoji, zejména u důchodů z kapitálového jmění.

Válka, jež způsobila značné přesuny v rozdělení důchodů a jmění a výrobním třídám obyvatelstva přinesla obrovskou, léta trvající konjunkturu, nemohla zůstati bez pronikavého účinku na výsledky ukládací.

Rok 1920 přináší proti r. 1913 neobyčejně značné stoupání v číslicích absolutních i relativních; s povděkem lze konstatovati, že rozdělení důchodů na jednotlivé prameny důchodu nabývá tvářnosti přirozenější a vyrovnává zřejmě nízké zdanění z periody mírové; a přece ani tyto výsledky nelze zdaleka nazvati uspokojujícími.

Konjunktura válečná byla zjevem tak notorickým a přímo živelným, že se nedala popírati; tlak, alespoň pravděpodobně přiznávati, byl tak značný a výdělky tak enormní, že to málo, co se přiznalo a co se vedle toho přezkoumávací činností finančních orgánů zachytilo, již stačí, aby odůvodnilo silný vzestup k roku 1920.

Berní morálka válkou nesmírně utrpěla, technika ukládací nestačila jako dřív a finanční správa zápasila po 28. říjnu 1918 s těžkým nedostatkem sil a s űžasným stoupáním válkou velmi zanedbaných agend.

Přihlédne-li se jen zhruba k číslicím za rok 1920, jest patrno, že podíl připadající na důchod zemědělský se sice značně zvýšil, že však na druhé straně podíl na důchody z kapitálů připadající opětně značně poklesl a plus okrouhle o 7% u podniků jest zřejmě nízké a pravdě nepodobné.

Z dat pro další léta jest pouze známo, že pro r. 1923 počet poplatníků důchodové daně v Čechách, na Moravě a ve Slezsku stoupl na 1,334.236 (13.33% obyvatelstva) a ryzí zdaněný důchod (podle předběžných dat) na 19.653 mil. Kč.

Že důchod k důchodové dani zjištěný zůstává daleko za skutečným, zdanitelným důchodem národním, lze, přihlíží-li se jedině k rámci důchodové daně, i jinak prokázati, vezme-li se v poměr výše důchodové daně vybrané srážkou u státních pokladen a srovná-li se celková výše daně vůbec.

Srovnání provedeno na podkladě výsledků u důchodové daně v mil. Kč podle r. 1924 v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, jak vidno z této tabulky:

Předpokládá-li se, že důchodová daň ostatních veřejných a soukromých zaměstnanců (v zemských, okresních a obecních službách, dále u soukromých podnikatelů, zejména kdyby bylo dělnictvo řádně zdaněno) činí jen tolik, jako důchodová daň státních zaměstnanců, vyjde na jevo, že daň ze služebních požitků (212.95 mil. Kč + 100% = 425.90 mil. Kč) činí 42.80% celkového výtěžku důchodové daně (995.18 mil. Kč) - důsledek to, jenž zřejmě nasvědčuje tomu; že výtěžek 569.28 mil. Kč (t. j. 782.23 - 212.95) ze všech odvětví důchodových - vyjma důchody z práce (dosavadní § 167 zák. o os. daních) - jest nepoměr ně nízkým a svědčí o tom, že velmi značná část zdanitelného národního důchodu dani důchodové vůbec uniká.

Kritický rozbor vývoje důchodové daně v etapách 1898, 1913 a 1920 vyvolává tudíž otázku, jaké jsou příčiny neuspokojivých výsledků důchodové daně, zjevu to, jenž ostatně ve větší nebo znenší intensitě znám jest všude, kde důchodová daň dnešního typu jest zavedena. Jest příčina v nedokonalosti zákonů, jest vina v lidech, jejich omluvitelné neznalosti předpisů či v jejich zlé vůli?

Otázka tato statisticky na podkladě výsledků trestních řízeni a zkušeností v praxi řešena byla před několika lety v Německu, zejména stran pruské daně důchodové; panující mínění shoduje se v tom, že falešná, nesprávná a nízká přiznání jsou konstantním hromadným zjevem, v němž vědomé zatajování a zkracování státu hraje převážnou úlohu a že dále technika ukládací, jako i obranné prostředky státu proti daňové defraudaci jsou nevyvinuty a nestačí.

Valnou část neűspěchů jistě lze přičísti komplikovanosti a mnohotvárné různosti vyměřovacího základu u důchodové daně, t. j. skutečného důchodu. Malorolník, velkostatkář, tovární dělník a velkoprůmyslník: kapitalista atd. jsou všichni dani důchodové podrobeni, jaká však různost v kvalitě, ve složení důchodu! Zde důchody peněžní, tam naturální, zde důchody, které jedni vydělávají, a druzí jen spotřebují, jaká různost v hospodářské vyspělosti a ve způsobu výdělku těchto vrstev obyvatelstva! Finanční orgány musí býti však s to, aby se stejnou znalostí všech hospodářských složek těchto přerozmanitých důchodů staraly se o jejich spravedlivé zdanění.

Jdeme-li ale hlouběji, seznáme, že vědomí o protiprávnosti zkracování státu o daň nevniklo ještě v širokých vrstvách obyvatelstva do mravního vědomí povinnosti, jichž každý má býti pamětliv; stát vynucovati musí tyto povinnosti bdělosti svých orgánů a donucovacími prostředky; boje o daň jsou tak staré jako dějiny daně.

Není divu, jestliže tento obecný zjev vyvolává všeobecnou nedůvěru se strany finančních orgánů, neboť povinností jejich jest, výši daně přes nesprávné a. neűplné přiznání přivésti na pravou míru a dopátrati se materielní pravdy, o kterou jediné jde.

Prostředí, v němž berní morálka se uplatňuje, charakterisuje poměrná utajenost důchodových i majetkových poměrů, kteráž vykazuje celou stupnici odstínů od důchodů (jmění) naprosto kontrolovatelných až k důchodům (majetkům), které se účinné kontrole téměř úplně vymykají.

Do prvé kategorie náleží služební platy, opírající se o oznámeni zaměstnavatelovo, případně též důchod z budov, kde dobrým kontrolním opatřením jest potvrzení nájemníkovo o výši nájemného v přiznání k dani činžovní; do druhé kategorie náleží důchod z kapitálů, jenž jsa proti pátrání velmi citlivým, neposkytuje téměř pomůcek, které by dopouštěly úsudek o jeho existenci i výši.

Uprostřed je důchod z prvotní výroby a ostatních výdělečných zaměstnání; bývá spor o to, který z nich jest spíše kontrolovatelným; zdá se, že - v celku vzato - byl by to důchod prvnější, jehož pramen, velikost pramene, ryzí katastrální výtěžek a snad i jiné okolnosti více méně uniformního rázu dopouštějí v těchto směrech určitý bezpečnější úsudek o výši důchodu. nežli u důchodu druhého, kde podkladů takových ani co do existence pramene, ani jeho prosperity není.

Pokud se někdy poukazuje na pomůcku. kterouž poskytuje institut obchodních knih, tu třeba připomenouti, že i tam, kde trvá povinnost je vésti, jest cena tohoto kontrolního prostředku dosti problematická (dvojité knihy, bilance zastřené, neúplné, nejasné, nesprávné, protidůkaz velmi obtížný, vůbec složitý prostředek průvodní atd.).

Tak, jak věci dnes jsou, nelze se povšechné materielní pravdy dopátrati, administrativa finanční pomáhá si jak může, nemá-li důchodová daň vůbec selhati, a hledí, jsouc pod stálým dozorem sboru zákonodárných a celé veřejnosti, vy varovati se všech přikrostí; výsledek jest, že dosahuje se při vyměřování důchodové daně jen jakéhosi nižšího průměru, který však skutečně s pravdou daleko se nesrovnává.

Idea spravedlnosti daně takto zračně selhává, neboť poctivý jest trestán ze správné přiznáni přiměřenou daní, nepoctivý pak dostává nijak neodůvodněnou premií daně nižší.

Tento stav, již před válkou dobře známý, se válkou ještě více zhoršil; ti, pro které byla válka déle trvající konjunkturou, navykli značným příjmům; daně pozdě a nedokonale ukládané klesly na daleko menší zlomek než v míru; obyvatelstvo těžko odvyká; příznačno, s jakými obtížemi se setkávalo u válečné daně zdaňování válečných zbohatlíků!

Tento stav jest neudržitelný.

Správa finanční jest si jistě vědoma vysoké zmravni hodnoty. jakou v sobě chová důvěra poplatníků v daňovou spravedlnost státu, jakou má státně občanský smysl pro povinnost ke státu, a chce zajisté vším úsilím o to se snažiti, aby účelným vybudováním zákona, snesitelnými sazbami, nejpřísnější spravedlností, nejkorektnějším postupem administrativy, ale také přísnými tresty odbojných živlů dosažena byla v zájmu daňové spravedlnosti náprava.

Avšak to nestačí, administrativní aparát státní musí býti vyzbrojen takovými prostředky, aby státu bylo možno přes odpor jednotlivců dopátrati se materielní pravdy, t. j. nutno vybudovati náležitě daňovou techniku.

Ještě při projednávání novely k zákonu o osobních daních v r. 1914 (zákon ze dne 2. ledna 1914, č. 13 ř. z.) byla veškerá péče věnována vybudování subjektivních práv poplatníkových, avšak již v r. 1917 (cís. nař. ze dne 16. března 1917, č. 124 ř. z.) dochází pod tíhou neobyčejně pronikavých přesunů příjmových a majetkových ve válce, jakož i vzhledem k stupňovanému nebezpečí zatajování daní u příjmů těžko kontrolovatelných k různým zlepšením ukládací techniky.

Tato zlepšení vynutila sice válka, ale zapomíná se všeobecně a vůbec, že stát, nemaje tak vhodné posice jako poplatník, potřebuje alespoň stejnou měrou ochrany jako on.

Nelze se přesunouti přes fakt, že přiznáni k dani jest formou, v jaké se nezbytně poplatník zúčastní řízení ukládacího, avšak pravdivost přiznání a ostatních výpovědí poplatníkových jest z pravidla velmi pochybna; jde-li o to, aby přiznáni a vše, co poplatník uplatňuje, bylo co do správnosti a pravdivosti přezkoumáno, pak musí míti finanční správa řadu vědomostí, má-li tato kontrola býti účinnou; jest tedy nutno zlepšiti a zdokonaliti ukládací techniku.

V tomto směru poskytuje zákon sám určité podklady; tak lze vedle oceňování důchodu podle zevních známek podle § 214 zák. o osob. daních čerpati nezbytný materiál ukládací z povinnosti jiných osob vypovídati jako svědek nebo znalec, z povinnosti ohlašovací, která se rozličným subjektům v různé míře ukládá, z povinnosti úřadů a jiných orgánů, rozličným způsobem napomáhati při provedení zdanění, z práva dozoru a konečně z moci donucovací; přes tyto dalekosáhlé kautely pociťuje se nedostatek potřebné kontroly a dobrých informací velmi citelně.

Vedle zákonných kautel zasluhuje úvahy řada administrativních opatření, která mohou podstatně přispěti ke zdokonalení daňové techniky.

Účelně zorganisovaná služba zpravodajská, častý styk mezi orgány daňovými, prohlídky na místě samém, revise účtování v obchodních knihách, zjišťování kalkulací výrobních a prodejních pro jednotlivá odvětví výrobní, vhodnější organisace úřadů, důkladnější výchova dorostu zejména v oboru dvojitého účetnictví atd., to vše mohlo by podstatně přispěti k důkladnější informaci ukládacích orgánů a tak zlepšiti ukládací výsledky.

Z toho, co bylo uvedeno, plyne, že nikoliv konstrukce důchodové daně, nýbrž pouze provedení a proveditelnost této nejvyšší formy daňové v dnešní době jest problémem, který dosud není dokonale vyřešen.

Návrh zákona opouští dosavadní název "daň z příjmu" a zaměňuje jej názvem "daň důchodová", poněvadž tento název jest věcně správnějším (důchod = souhrn veškerých příjmů), a jazykově také přiléhavějším. Ustanovení o dani důchodové jsou v podstatě z největší části převzata z dosavadního zákona o osobních daních z r. 1896 nejenom proto, že tato ustanovení jsou formálně i technicky dokonalejší nežli obdobná ustanovení bývalého práva uherského, nýbrž i proto, že téměř 30letým užíváním v Čechách, na Moravě a ve Slezsku vžila se tu u všech vrstev obyvatelstva, což bude zajisté výhodou, které nelze podceňovati.

§ 1 se shoduje věcně s § 153 dosud platného zákona o osobních daních s výjimkou, že jest v bodu 2. lit. a) vynecháno vyjmenování jmění vázaného fideikomisem, ježto nemá toto vyjmemování praktického významu. Pod lit. b) téhož bodu jsou uvedeny příkladem hlavní druhy účastenství v podniku.

§ 2 (dříve § 154) jest přizpůsoben novým státoprávním poměrům.

Bod 1. (osvobození exterritoriálních osob) shoduje se s ustanoveními § 154, č. 3 s výjimkou, že jest toto osvobození vázáno nyní správně podmínkou, že budou příslušné cizí státy poskytovati stejné osvobození československým funkcionářům, a že jest osvobozeni to rozšířeno i na příslušníky rodin jmenovaných osob.

Tato ustanovení odpovídají §u 1. zákona ze dne 9. listopadu 1922, č. 331 Sb. zák. a n. o úpravě osvobození osob exterritoriálních od státních daní.

Bod 2. se shoduje úplně s ustanovením § 154, č. 4 platného zákona.

Bod 3. Osvobození osob vojenských a četnických v činné službě (§ 154, č. 6 a 7), pokud jim služba vojenská nebo četnická jest povoláním, bylo sice zrušeno § 8 zákona ze dne 20. prosince 1922, č. 394 Sb. z. a n., ale znovu povoleno ustanovením § 140, odst. 6. platového zákona ze dne 24. června 1926, č. 103 Sb. z. a n. Podle toho budou osvobozeny od daně důchodové z požitků z vojenské činné služby plynoucích jak osoby (mužstvo) konající presenční (§ 17 branného zákona ze dne 19. března 1920, č. 193 Sb. z. a n.) nebo další (§ 19 branného zákona) činnou službu a všechny osoby v záloze konající činnou službu podle §§ 22 a 27 bran. zák., tak i všechny kategorie důstojníků a rotmistrů, krátce všichni vojenští gážisté a pak gážisté četničtí; ovšem ale zůstane dani důchodové podroben u všech těchto osob celý jiný důchod, t. j. celý důchod kromě služebních požitků z činné služby.

Osvobození stanovené § 154, č. 5 platného zákona pro pense tereziánského řádu a pro přídavky spojené s držbou vojenských medailí za udatnost jest bezpředmětným, ježto v republice Československé těchto řádů resp. medailí není a požitky z nich se nevyplácejí. Přídavky za zranění jsou již § 73 zákona ze dne 17. února 1922, č. 76 Sb. z. a n., od daní osvobozeny a přejímá se tedy toto osvobození do bodu 4.

Bod 5. Ustanovení toto dáno do návrhu zákona proto, že jsou někteří státní zaměstnanci vyloučeni podle specielních zákonů z práva volebního do Národního shromáždění, a jest tedy spravedlivo, aby byly tyto osoby současně osvobozeny od povinnosti platiti důchodovou daň ze svých služebních požitků, jež jim státní pokladna vyplácí.

Ustanovení tohoto paragrafu úplně mění ustanovení §u 155 platného zákona jednak tím, že zvyšuje daně prosté minimum z dosavadních 6000 Kč na 7000 Kč a v domácnostech zatížených četnou rodinou na 9200 Kč, po případě na 11.000 Kč, ba docela i na 13.000 Kč, a jednak tím, že jest pro toto osvobozeni rozhodným i při důchodech, jež netrvaly celý rok, důchod v tomto roce skutečně docílený, a tedy ne, jako dosud, důchod přepočítávaný na částku celoroční. Tato poslední změna souvisí se zrušením pramenové teorie dosud platné (§ 4).

Pojem "daně prosté minimum" není a nikdy nebyl totožným s pojmem "existenční minimum", a jest nutno, aby tyto dva zcela rozdílné pojmy nebyly ztotožňovány, jak se v obyčejném životě zhusta děje. Daně prosté minimum naznačuje hranici, do které se menší a malé důchody od daně vůbec osvobozují, jednak, ježto se v těchto vrstvách důchodových nepředpokládá už daňová způsobilost, a jednak, ježto by tato způsobilost mohla býti vyjádřena - i kdyby zde byla - jen daňovými částkami tak malými, že by se jejich ukládání a vybírání setkávalo se značnými obtížemi technického rázu a nebylo by úměrným nákladům spojeným a jejich uložením a vybráním. Proto nutno předem odmítnouti všechny snahy, aby byla od daně osvobozena taková částka, jíž jest k uhájení životní existence potřebí.

Stát poskytuje svým občanům ochranu jejich osoby i majetku, poskytuje jim prostředky k výchově a vzdělání a nechává je participovati na všech veřejných zařízeních. Občan si musí býti na druhé straně vědom toho, že zná ke státu, který jej chrání a jeho duševní i tělesný vývoj podporuje, určité povinnosti. K těmto povinnostem náleží především, aby každý občan přispíval k hrazení nákladů, spojených s vykonáváním veřejné správy, podle své možnosti, což se děje v moderních státech odváděním daní. Placeni dani nesmi býti občany pokládáno pouze za nepříjemné břímě, nýbrž musí býti pokládáno za první státoobčanskou povinnost. Placení daní má též ráz výchovný, připomínajíc občanům, že nemá vůči státu jenom práv, nýbrž že má k němu též povinnosti. Vědomi, že občan plni věrně své povinnosti ke státu, posiluje jeho sebedůvěru, staví jej na roveň ostatním daň platícím občanům a utužuje svazek mezi občanstvem a státem. Je-li každý povinen zaplatiti svůj dluh soukromému věřiteli, tím spíše jest povinen uspokojiti stát, který jest jeho nejpřednějším věřitelem. Jest zřejmo, že mají míti občané, požívající stejných práv, též stejné povinnosti. Z tohoto hlediska vzato, nemělo by býti občana, který by se vzpíral plniti své povinnosti ke státu, a měl by tudíž každý občan platiti určitou daň. Nežádá-li stát pouze z technických důvodů od nejmenších poplatníků daně, nesmí se této okolnosti využívati k tomu, aby okruh poplatníků byl co nejvíce zúžen.

Daně prosté minimum činilo původně 1200 li a bylo v roce 1914 zvýšeno na 1600 K. Mimořádné poměry zaviněné válkou, hlavně ohromný pokles ceny peněz a z toho vyplývající snížení životní úrovně způsobily, že muselo býti přikročeno k dalšímu zvýšení daně prostého minima na 4800 Kč v roce 1920 (zákon č. 313/20 Sb. z. a n.) a na 6000 Kč v roce 1921 (zákon č. 336/21). Od té doby se ovšem drahotní poměry trvale zlepšily a bylo by tedy zajisté oprávněno, kdyby daně prosté minimum bylo přiměřeně sníženo. Zvyšuje-li osnova přes to daně prosté minimum na 7000 Kč a u poplatníků s četným počtem příslušníků rodiny na 9200 Kč, po případě na 11.000 Kč až 13.000 Kč, činí tím dotčeným poplatníkům velmi značný ústupek, jdoucí až na nejzazší hranice možnosti.

Vrstvy poplatníků žijící z mezd a platů služebních nejsou tímto daně prostým minimem přímo dotčeny, poněvadž budou služební požitky zdaňovány zvláštním způsobem podle §§ 28 a dalších.

§ 4 přináší dvě význačné novoty. První - povahy úplně formální - jest v tom, že bude základem daně na určitý kalendářní rok, který bude zároveň rokem berním, důchod tohoto roku, kdežto dosud byl zdaňován na berní rok důchod roku předcházejícího. Dosavadní stav zavdával příčiny ke stížnostem mnohým poplatníkům, kteří nechtěli rozuměti tomu, že mají na určitý rok platiti daň, ačkoliv v tomto roce neměli již žádného důchodu. Zapomínali ovšem, že se zdaňuje důchod z roku předcházejícího. Takové omyly nebudou v budoucnu možné, poněvadž bude poplatník platiti daň za ten rok, ve kterém měl důchod. Vyměření daně bude se moci provésti, až důchod toho onoho roku berního bude znám, t. j. až tento rok projde. Aby státní pokladna než, bude vyměření daně provedeno nezůstala úplně bez příjmů, bylo nutno zavésti placení daně předem (§§ 269 a 270). Tyto platby činí splátky na daň, která bude teprve v budoucnu vyměřena, a započtou se do konečné náležitosti.