Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Druhá podstatná změna, kterou § 4 přináší a která byla také již v Německu a Rakousku provedena, jest opuštění t. zv. pramenové theorie. Tato záležela v tom, že na určitý ber ní rok mohly býti zdaňovány jen takové důchody, jejichž pramen na počátku roku zde byl. Oprávněnost takového postupu byla odůvodňována zejména úvahou, že poplatník jest nejschopnějším platiti, pokud má pramen důchodu. To jest sice theoreticky správné, avšak prakse ukázala, že i tato theorie selhává v případech, ve kterých poplatník na počátku roku měl důchodový pramen, který později - avšak dříve než poplatník obdržel daňový předpis - zanikl. Na druhé straně měla pramenová theorie vážné vady. Jedna byla v tom, že za vlády pramenové theorie pravidelně nikdy nebyl postižen skutečný důchod, jehož poplatník za trvání své berní povinnosti dosáhl. Neboť na první rok berní povinnosti mohl býti zdaňován pouze t. zv. pravděpodobný důchod berního roku, ježto skutečný důchod v čase ukládání nebyl a nemohl býti znám. Za to důchod roku, v němž důchodový pramen zanikl, nebyl zdanění vůbec podroben. Tento postup poškozoval jednou stát, jednou poplatníka padle toho, v jaké relaci byl důchod počátečný a důchod konečný. Další vadou pramenové theorie bylo, že důchod z pramene, který vznikl po počátku berního roku, avšak zanikl před jeho projitím, nemohl býti vůbec zdaněni podroben. Tato vada byla zvláště těžce pociťována za války, kdy poplatníci, provozující výnosný obchod pouze po část roku, nezaplatili ani haléře daně, ač dosáhli značných zisků. Pro důchody, které nebyly vázány na určitý pramen důchodu (jako na př. loterní výhry), nemohla pramenová theorie vůbec přijíti v úvahu. Pramenová theorie vedla také k částečnému dvojímu zdanění, a to v těch případech, kdy byl z jednoho důchodového pramene, aniž tento úplně zanikl, opatřen jiný, nový pramen důchodu. Tak na př. koupil-li někdo v prosinci 1922 ze svého bankovního vkladu per 1,000.000 Kč dům za 200.000 Kč, byl zdaněn na rok 1923 z celoročního pravděpodobného důchodu z tohoto domu a z úroků, které vklad v roce 1922 skutečně vynesl, poněvadž na počátku berního roku byly zde dva prameny důchodu (vklad a dům). Při zdaňování skutečně dosaženého důchodu, jak je návrh zákona zavádí, zmíněné vady nastati nemohou. Poplatník zdaní pouze důchod, jehož skutečně dosáhl, lhostejno, kdy pramen důchodu vznikl nebo zanikl, jak dlouho trval či měnil-li se. Předpokládajíc, že důchod bude zcela správně přiznán, zaplatí poplatník za celou dobu trvání své poplatnosti daň jen z toho důchodu, jehož skutečně za celou tuto dobu dosáhl. Poškození některé strany státu neb poplatníka) bude nemožným. Zde bude tedy pravidlem stav, který za platnosti pramenové theorie byl vůbec nedosažitelný. Zvláštní přednost, která byla pramenové theorií přisuzována, že jest totiž poplatník nejschopnějším platiti, pokud pramen příjmový má, podrží svou platnost i po zrušení pramenové theorie. Neboť ve skutečnosti bude poplatník pravidelně delší dobu držeti důchodový pramen (rolník hospodářství, obchodník podnik atd.). Po tuto dobu bude jeho platební schopnost stejna, ať již platí theorie pramenová čili nic. Pro - ostatně poměrně řídké - případy, kdy pramen důchodu zaniká nebo mění svého držitele, ani pramenová theorie nemohla zabrániti případné nedobytnosti daně později předepsané a proto možno směle říci, že opuštěním této theorie skoro ničeho neztrácíme, za to však nejen co do daňové spravedlnosti, nýbrž i co do zjednodušení ukládacího řízení mnoho získáváme, poněvadž se stávají zrušením pramenově theorie dosavadní ustanovení §§ 227 až 232 zák. o os. daních bezpředmětnými.

Odstavec 2. § rozvádí - po vzoru rakouském (§ 150, odst. 2.) - myšlenku zdanění podle obchodních, s kalendářním rokem se nekryjících závěrek poplatníkových, která v hrubých obrysech byla již obsažena v dosavadním § 156, odst. 4. Ustanovení, že změna jednou zvoleného obchodního období jest, pokud jde o platnost tohoto období pro ukládání daně, vázána souhlasem vyměřovacího úřadu, má čeliti zneužívání, ke kterému dosavadní znění § 156, odst. 4., v praksi vedlo a které záleželo v tom, že poplatník mohl libovolně a kdykoli obchodní období měniti a tím podle toho, jak se mu to daňově hodilo, přesunouti zisky, resp. ztráty z jednoho období do druhého.

Odstavec 3. jest dalším důsledkem zrušení pramenové theorie, jako i změny dosavadních ustanoveni v tom smyslu, že důchod kalendářního roku jest základem daně na týž rok vyměřené. Jako poměry, o nichž tento odstavec jedná, přichází v úvahu zvláště bydliště poplatníka a stav jeho rodiny.

Široké znění dosavadního 1. odstavce § 157 ve spojení s následujícími výjimkami působilo v praksi značné obtíže a vedlo ke stálým konfliktům s poplatníky, kteří si vykládali po svém způsobu, kdo jest neb není příslušníkem domácnosti, a který důchod společné domácnosti plyne čili nic. Aby se takové rozpory pokud možno zamezily, stanoví návrh zákona striktně, že k důchodu hlavy rodiny (místo dřívějšího přednosty domácnosti) přičítá se za všech okolnosti důchod příslušníků rodiny, kteří jsou určitě označeni. Za příslušníky rodiny pokládá návrh zákona - jako v Německu - pouze druhého manžela nebo osobu s hlavou rodiny fakticky spolužijící, dále nezletilé descendenty, nevlastní děti a schovance poplatníkovy, pokud s ním žijí ve společné domácnosti. Důchod ascendentů poplatníkových a jeho zletilých dětí nebude se přičítati, poněvadž tyto osoby i když výjimečně žijí v rodině poplatníkově - mají pravidelně samostatný důchod, s nímž libovolně nakládají, a bude proto spravedlivějším, budou-li jim daně ukládány samostatně. Vždyť právě přičítání důchodu ascendentů poplatníkových a jeho zletilých dětí bylo dosud předmětem stálých stížností, ač - na druhé straně - takové přičítání fiskálně nemělo valného významu. nejen proto, že takových případů bylo poměrně málo, nýbrž také proto, že i v těch málo případech se nejčastěji podařilo poplatníkovi - ať už právem neb neprávem - prokázati, že důchod do jeho domácnosti neplyne, nebo že zletilé dítě platí za zaopatření přiměřenou částku a tudíž že přičítání nemá místa (viz čl. 3, I., č. 3 prov. nař. ku IV. hlavě zák. o os. d.).

Z těchto důvodů právem omezuje návrh zákona okruh osob, jichž důchod se má přičítati, na příslušníky, kteří pravidelně tvoří užší rodinu. Důchod těchto osob bude však za všech okolnosti přičítán, ať už do společné domácnosti plyne čili nic (na př. je-li ukládán); za to bude míti ovšem hlava rodiny právo žádati na svém příslušník: náhradu přiměřené částky daňové (odstavec 4.).

Služební požitky podle § 11 - ať přesahují daně prosté minimum čili nic - nebudou nikdy přičítány k důchodu hlavy rodiny, poněvadž budou platiti pro tyto požitky zvláštní ustanovení §§ 28 a dalších.

Odst. 5. dosavadního § 157 (příspěvky mezi blízkými příbuznými) byl zařaděn jako bod 2. § 15 a odstavec 6. (ručení příslušníků rodiny) jako bod 5. § 264.

Do tohoto paragrafu zahrnuto bylo v podstatě nezměněné ustanovení § 158 dosud platného zákona, pokud jedná o důchodu více osob, žijících ve spotřebním společenství.

Ustanovení o ručeni korporací bylo pojato do § 264, č. 6.

Důchody ze zvláštních útvarů na Slovensku a v Podkarpatské Rusi existujících t. j. z tak zvaných komposesorátů a urbariátů, budou se zdaňovati podle ustanovení tohoto paragrafu potud, pokud komposesoráty (urbariáty) nejsou samostatnými právnickými osobami. Je-li komposesorát (urbariát) právnickou osobou, což bude nutno v každém případě samostatně řešiti, nebude komposesorát (urbariát) jako takový dani důchodové podroben. Ovšem užitky, které podílníci od této právnické osoby skutečně obdrží, budou zdaněny u těchto podílníků (podobně jako u dividend placených akciovými společnostmi atd.).

Daňově-právní pojem důchod pojat byl již při daňové reformě v r. 1896 podle saského vzoru v širším rozsahu, nežli v Prusku podle zák. z r. 1891 (a podle něho v celé řadě německých států), jenž za důchod pokládá pouze to, co plyne z určitých zdrojů důchodových. Jest na bíle dni, že se tento užší pojem zejména v době války, kdy šlo hlavně o zdaněni ohromných jednorázových příjmů bez jakékoliv souvislosti s pravidelnou činností výdělečnou, neosvědčil, musil býti v roce 1916 rozšířen a zavdal podnět k četným rozpakům a diskusím při reformě říšské daně důchodové v letech 1920 a 1925. Jde tu podstatně o dva extrémy: důchod vázaný jen na určité zdroje důchodové (příliš úzké) a známou definici Schanzovu, že jsou důchodem "přírůstky na čistém jmění v určitém období včetně užitků a služeb třetích, majících hodnotu peněžitou" (příliš široké).

Ačkoli těchto obtíží u nás není, byl přece pojem důchodu znovu přezkoumán a jak po stránce kladné (§ 13), tak i záporné (§ 7, odst. 2.-5) přesněji ohraničen; základní definice (§ 7, odst. 1.) nepotřebuje žádných změn, třeba zákon nevymezuje pojem důchodu taxativním výpočtem, co k důchodu třeba čítati, jako se to činí v říšské dani důchodové v Německu z r. 1925.

Obsah tohoto paragrafu shoduje se v bodech 1. až 3. v podstatě s dosavadním § 159.

Novými jsou ustanovení bodů 4. a 5.

Bod 4. Dosud platný zákon ponechal otázku spekulačních zisků vlastně volnému uvážení, když pouze stanovil v § 159, odst. 3., že jest zisk ze zcizení předmětů majetkových příjmem, stalo-li se zcizení za provozování výdělkového podniku nebo za provádění obchodu spekulačního, aniž by řešil, co jest rozuměti tímto obchodem spekulačním. Mezeru tu snažila se vyplniti judikatura nejv. správního soudního dvoru a vyřkla zásadu, že předpokladem spekulativního zisku jest úmysl při koupi, znovu prodati tutéž věc se ziskem. Měl-li býti tedy takový zisk zdaněn, musil vyměřující úřad v každém jednotlivém případě prokázati, že tu byl již při koupi věci tento zištný úmysl.

Provésti tento důkaz bylo ovšem zpravidla velmi obtížným, ne-li zhola nemožným, i když byl jinak tento zištný úmysl téměř zřejmým.

A tak unikaly spravedlivému zdanění mnohdy velmi značně a poměrně snadno a bez risika docílené příjmy.

Proto bylo nutno stanoviti u bodu 4. praesumpci zákonnou, dle níž se předpokládá, že jde o spekulační obchod, byly-li zcizeny nemovitosti do 2 let, a jiné předměty, zejména cenné papíry, do 3 měsíců po jich získání, leč by prokázal poplatník opak.

Tím jest - a zajisté právem - přeneseno důkazné břemeno 0 opaku na poplatníka, což aspoň z části znemožní další unikání skutečných spekulačních zisků.

Uplynula-li ale od spekulační koupě do zcizení doba delší než je shora stanovena, bude takový spekulační zisk ovšem také zdaněn, ale jen, prokáží-li vyměřující úřady spekulační úmysl.

Bod 5. Dle bodu 1. zahrnuje dani podrobený důchod veškeré příjmy po odečtení přípustných srážek, uvedených v § 15. Mezi těmito srážkami jsou uvedeny i ztráty, a to bez číselného omezení.

Lze tedy odečísti skutečné ztráty odvětví jednoho i od příjmů odvětví druhých.

Dle bodu 3. jsou dani podrobeným důchodem i zisky ze zcizení majetkových předmětů, stalo-li se tak za provádění spekulačního obchodu.

Nebýti tedy ustanovení bodu 5., bylo by lze odečítati ztráty z jednotlivých spekulačních obchodů nejen od výtěžků z jiných takových obchodů, ale i od ostatních důchodů, když by ztráty spekulační ve svém celku převyšovaly celkové výtěžky těchto obchodů.

A tomuto důsledku bylo nutno čeliti výjimečným ustanovením bodu 5. jednal proto, že nemají požívati spekulační obchody jako obchody zvláštního druhu a ne vždy národohospodářsky vítané téže ochrany v daňových zákonech jako pravidelné a národohospodářsky žádoucí zdroje příjmů, a jednak pro nebezpečí, že by bylo zneužíváno zákonné praesumpce bodu 4, i při nevýhodných zcizeních nespekulačních ku domáhání se odečtení takto utrpěných ztrát od dani podrobených důchodů.

§ 8, ač poněkud jinak stylisován, kryje se obsahově úplně s dosavadními § § 163 a 166, které byly sloučeny v jeden paragraf. že se při příjmu z propachtování pozemků neuvádějí výslovně srážky v dosavadním § 163, odst. 2. uvedené, má důvod v tom, že jsou tyto výdaje již podle ustanovení § 15, č. 1 lit. a) a b) odčitatelnými položkami a není třeba jich zde zvlášť vypočítávati tím méně, že tento výpočet není úplný, ježto propachtovatel může míti ještě jiné přípustné srážky. V prováděcím nařízení budou ovšem i tyto výdaje jako odčítatelné srážky výslovně vyznačeny.

Paragraf 9 liší se od § 164 jen potud, že podle třetího odstavce stačí pro osvobození budov věnovaných zdarma účelům veřejné správy, dobročinným atd., pouhá skutečnost, že budovy jsou zmíněným účelům věnovány zdarma. Dosud bylo osvobození vázáno další podmínkou, že budovy ty jsou osvobozeny též od daně domovní.

V ustanoveních tohoto paragrafu jest zahrnut celkem obsah dosavadního § 165.

Dle dosud platného zákona bylo lze od přijmu z podniků odečítati také srážky, jež jsou nyní uvedeny v § 15, č. 1 lit. e). U poplatníků, kteří nevedli řádné obchodní knihy, bylo lze uznati tyto srážky jen částkou skutečně zaplacenou. Naproti tomu byly tyto srážkové položky uznávány u poplatníků vedoucích řádné obchodní knihy plnou částkou v obchodní uzávěrce účtovanou, třeba ne skutečně zaplacenou.

Navrhovaný odstavec 2. tohoto paragrafu připouští odečítati tyto srážky a tedy i všeobecnou daň výdělkovou i u poplatníků, kteří vedou řádné obchodní knihy, jen částkou skutečně zaplacenou.

Protože podle dosud platného zákona ne. bylo lze u všeobecné daně výdělkové odečítati této daně, kdežto vládní návrh odečítání to připouští, a poněvadž jest - dle ustanovení § 55 návrhu - základem vyměřeni všeobecné daně výdělkové u poplatníků vedoucích řádné obchodní knihy ryzí výtěžek, vypočtený dle ustanovení 5 10, odst. 2., bylo nutno doplniti tento odstavec ustanovením, že lze všeobecnou daň výdělkovou s přirážkami a příslušenstvím odečísti jen, bylo-li skutečně placeno jen na tuto berní povinnost počínajíc účinností tohoto zákona, protože jinak mohla býti odečítána i daň za předchozí léta, kdy tato daň dle zákona odečitatelnou nebyla.

Ustanovení tohoto paragrafu se obsahem shoduje s § 167.

Jako odst. 2. a 3. pojato bylo do tohoto paragrafu ustanovení § 168 s výjimkou zmocnění o prohlášení určitých požitků za onerosní, které bylo zařaděno do § 29.

Paragraf 12. obsahuje ustanovení dosavadních §§ 169 až 171. Odstavec 1., ač podstatně zkrácen, vystihuje úplně výpočet kapitálového důchodu obsažený dosud v § 169.

Tento paragraf uvádí příkladem příjmy, které sice zásadně dani jsou podrobeny, avšak nenáleží k žádnému druhu příjmů v §§ 8 až 12 uvedených. Dosavadní zákon neměl korespondujícího ustanovení, za to pojednával o podobných důchodech čl. 28 prov. nař. k IV. hlavě zák. o os. d.

Druhý odstavec stanoví pevnou kvotu, kterou jest započítávati do vyměřovacího základu z funkčních požitků vyplácených ze státní pokladny osobám jiným než státním zaměstnancům.

Sem náleží funkční požitky presidenta republiky, členů vlády a členů Národního shromáždění.

Tyto funkční požitky jsou úplatou za určité veřejné úkony, jež jsou spojeny s nutnými a často velmi značnými náklady (na př. hojné užívání dopravních prostředků, namnoze dvojí byt, náklady na nutnou representaci, jež přesahují výši účelových požitků k tomu cíli snad stanovených a pod.), a jsou proto jakožto požitky z valné části onerosní podrobeny dani důchodové jen přiměřenou kvotou.

Ustanovení tohoto paragrafu se obsahem shoduje s 2. větou § 158, odst. 1. platného zákona.

Ustanovení bodu 1, lit. a) a b) jsou sice poněkud jinak stylisována, kryjí se však obsahově s dosavadním ustanovením § 160, č. 1 s tou výjimkou, že odstavec 2. §u 160, č. 1, který vlastně jen blíže rozvádí zásadu stanovenou v odstavci 1. a uvádí příkladem některé druhy provozovacích a vydržovacích nákladů, byl - jako do zákona nenáležející - vynechán. Toto v osnově vynechané ustanovení bude však v plném znění pojato do prováděcího nařízení.

Bod 1. lit. c) se shoduje obsahem s dosavadním bodem 2. §u 160. Pojištění proti věcným škodám a jiným majetkovým újmám je tu myšleno v širším smyslu jako protiklad pojištění "životních".

Lze tu tedy srážeti i prémie pojištění proti úrazu, proti povinnému ručení a t. p.

Bod 1. lit. d) paušaluje u služebních požitků z činné služby srážky, které jsou s tímto důchodem v přímé spojitosti. Děje se tak proto, že zaměstnanec, ač musí svůj důchod do posledního haléře zdaniti, není na druhé straně pravidelně s to, aby mohl prokázati náklady s jeho důchodem spojené (na př. náklad na pracovní šat, nářadí na odborné knihy a pomůcky k zaměstnání potřebné, na jízdu do práce a z práce, příspěvky do odborných spolků a pokladen atd.). Tímto paušalováním přestane pro vyměřovací úřady mnoho svízelné práce a vyšetřování, zaměstnanec pak bude ušetřen průkazů nejčastěji neproveditelných. Podobné paušály zná zákonodárství rakouské (20% § 234) i německé (§ 46). V Polsku zdaňují se služební požitky pouze sedmi desetinami (čl. 3). Převyšují-li skutečné výdaje stanovený paušál, může ovšem i zaměstnanec žádati, aby byly sraženy skutečné výdaje.

Bod 1. lit. e) a bod 2. shoduje se s dosavadním bodem 5. a 6. §u 160 a s odst. 5. § 157 (viz odůvodněni k § 5). § 160, č. 7 zákona o osob. daních (srážka anuity pod 1000 Kč do důchodu 14.000 Kč, § 1 zákona č. 336/21) byl vypuštěn, poněvadž toto ustanovení, nemající již před válkou skoro žádného významu, pozbylo nyní úplně praktické ceny. Ostatně toto ustanovení, pojaté do zákona novelou z r. 1914, znamenalo průlom do zásady, že použití poplatného důchodu k investicím, ke splácení dluhů a pod. nemůže jeho zdanitelnost vylučovati, a odporuje tudíž podstatě daně důchodové (viz § 17). Ustanoveni to bylo také v Rakousku v r. 1922 zrušeno. Ustanovení poslední věty bodu 1. lit. e) bylo pojato do zákona k cíli úplnosti. Věcně se tím na dnešním stavu ničeho nemění.

Body 3. a 4. mění dosud platná ustanovení potud, že se maximum příspěvku nebo pojistného upravuje jednotnou částkou 2000 Kč, ať již je pojištěn poplatník sám, nebo i členové jeho domácnosti. V případech, kdy byl pojištěn nejen poplatník, ale i členové domácnosti, znamená sice toto ustanovení snížení proti dnešnímu stavu o 400 Kč, zvyšuje ale tuto srážkovou položku proti platnému maximu o celých 1000 Kč, je-li pojištěn pouze poplatník. Stanovení jednotného maxima je výhodným jak pro berní administrativu, tak i pro značnou část poplatníků, kteří budou takto zbaveni nutnosti provádění průkazů o tom, že jsou pojištění i členové domácnosti a tedy ne jedině poplatník, což zavdávalo dosud podnět k značným hořkostem.

Zákon zásadně nedovoluje odečítati cd zdanitelného důchodu částky upotřebené ku kapitalisování, ať již v jakékoliv formě. Pojištěni na úmrtí nebo dožití je jednou z mnohých forem kapitalisace. Stanoví-li zákon z tohoto pravidla výjimku a připouští-li odečítati od daně podrobeného důchodu pojistné, placené právě jen na takováto pojištění, činí tak jednak proto, že jest tato forma v širokém poplatnictvu obvyklou, jednak proto, že chce umožniti nejméně majetným vrstvám nastřádání ekvivalentu výdělečné existence drobného jednotlivce. Tyto motivy byly rozhodné při stanovení maximální výše 2000 Kč. Uváží-li se, že by drobní poplatníci ani nemohli ze svých důchodů platiti větších prémií i kdyby byla jejich mez v tomto zákoně zvýšena, nutno označiti toto stanovené maximum za zcela přiměřené. Ostatně se obecně pokládá částka 60.000 Kč za průměrný kapitálový ekvivalent výdělečné existence jednotlivcovy. Platí-li ale na př. 30letý muž na životní pojištění roční prémií 2000 Kč, zajistí tím po 30 letech anebo, zemřel-li dříve, již při úmrtí kapitál 70.000 Kč, tedy částku, jež značně převyšuje uvedený průměrný kapitálový ekvivalent. K tomu se druží ještě další výhoda, kterou zákon při pojištění životním poskytuje, t. j., že kapitál za životní pojištění není dani podroben (§ 7. odstavec 2.).

Tyto paragrafy shodují se v podstatě s §§ 161 a 162 zákona o os. daních.

Změněno jest jen ustanovení v bodech 5. a 6. návrhu obsažené.

Dle bodu 5. nelze zásadně odečítati darů, podpor a podobných bezúplatných věnování.

Ze zásady té připouští návrh pouze dvě výjimky, a to, vyžadovalo-li toto vydání vlastní provozování obchodu, nebo jedná-li se o vydání za účelem zlepšení starobních a podobných zaopatřovacích požitků zaměstnanců nebo členů jejich rodin.

První výjimku připouští návrh proto, že jsou taková vydání vlastně do jisté míry náklady provozovacími, prokáže-li se ovšem, že byla skutečně učiněna jen proto, že sice nebyla nezbytna, ale že je přec vyžadovalo provozování podniku.

Druhou výjimku bylo nutno připustiti z důvodů sociálních, ježto by jinak mohli býti poškozeni právě drobní zaměstnanci, kteří jsou odkázáni jen na hubené výslužné, anebo vdovy a sirotci po nich.

Ovšem ale bylo nezbytno, vázati toto ustanoveni na podmínku, že byla tato věnování zaměstnancům nebo jich rodinám skutečně vyplacena, anebo že byla skutečně odvedena do samostatných, na zaměstnavateli nezávislých institucí, takže jest pak vyloučeno, aby mohl zaměstnavatel později těmito částkami jinak disponovati.

Ustanovení bodu 6. sleduje jednak tutéž tendenci a jednak chce klásti hráze přesunováni daní s poplatníka na osoby druhé, čímž jest sledován i výchovný účel, t. j. uvědomování si co možno největšího počtu občanů, že mají vůči státu nejen rozsáhlá práva, ale i povinnosti, přispívati přímými finančními obětmi ku jeho zdaru.

Bod 7. Toto ustanovení chce znemožniti přesunováni daně rentové, vybírané srážkou, s věřitele na dlužníka.

Bod 8. Vsunutí tohoto ustanovení do § 17 bylo nutným proto, že investiční odpisy v § 55, odst. 1., posl. věta, uvedené jsou odečítatelny jen při všeobecné dani výdělkové a ne při dani důchodové.

Dnešní sazba skládá se ze dvou složek, a to ze dřívější základní sazby podle § 172 novely ze dne 23. ledna 1914, č. 13 ř. z., upravené zákonem ze dne 9. dubna 1920, č. 313 Sb. z. a n., a z válečné přirážky zavedené zákonem ze dne 12. srpna 1921, č. 336 Sb. z. a n.

Dosavadní skála § 172 zakládala se zcela na t. zv. tarifu stupňovém s pevnými sazbami, při kterém mnoho důchodových částek jest sloučeno v jeden stupeň a při kterém progrese roste teprve se stupněm, nikoli s každým zvýšením důchodové částky. Tento tarif má především tu vadu, že v mezích téhož důchodového stupně připadá na důchod nižší poměrně vyšší daň než na důchod vyšší. Na příklad: Má-li A. důchod 28.210 Kč, zaplatí na dani s válečnou přirážkou (bez přirážky pro méně zatížené domácnosti) 1820 Kč 70 h, čili 6.45% z celého svého důchodu, kdežto B., který má důchod 30.000 Kč, platí tutéž daň čili jen 6.07% z celého svého důchodu. Platí tedy B. poměrně méně nežli A., ačkoliv B. má důchod větší. Tento zjev, odporující zásadě daňové progrese, jest v každém jednotlivém stupni důchodu dosavadní skály.

Druhou vadou dnešní skály je okolnost, že při přechodu z jednoho stupně důchodu do stupně nejblíže vyššího stoupne daň nejen najednou, ale i dosti značně, čímž vzniká další nespravedlnost. Na příklad:

C. má. důchod 28.207 Kč a platí daň 1820 Kč 70 h.

Naproti tomu D. má důchod 27.999 Kč a platí daň 1613 Kč 70 h.

Má tedy C. vyšší důchod o 208 Kč a platí více o 207 Kč nežli D, tedy skoro o to více, oč má větší důchod. Jeho vyšší důchod 208 Kč je zdaněn skoro plnými 100%, ačkoli daň pro 30.000 Kč důchodu činí pouze 6.07% z celého důchodu. Nespravedlnost ta je ještě patrnější u velkých důchodů.

Tento dosavadní stupňový tarif návrh zákona opouští a zavádí modernější princip prostupňovaného berního tarifu, který záleží v tom, že rozkládá důchod na částice předem určené a že každou částici zdaňuje zvlášť příslušným procentem, takže každý poplatník s vyšším důchodem musí zaplatiti poměrně vyšší daň a je tudíž daňová degrese, t. j. nižší zatížení vyššího důchodu úplně vyloučeno.

Tvoří-li se taková sazba a chce-li se, aby daň byla vždy progresivní, dlužno ovšem přihlížeti k tomu, aby celkový vyšší důchod byl proti důchodu nižšímu zdaněn vyšším procentem.

Na př. důchod 13.000 Kč možno rozložiti na tři částice a to na 6000, 2000 a 5000 Kč a zdaniti částici prvou 1%, druhou 2% a třetí 3%; pak je celá daň:

D = 6000 Kč x 0.01 + 2000 Kč x 0.02 + 5000 Kč x 0.03 = 250 Kč. To znamená, že

z důchodu od 0 do 6000 Kč platí se 1%,

z dalších 2000 Kč platí se 2% a

z dalších 5000 Kč platí se 3%.

Takovým způsobem určují se pak dále procenta zdanění pro další částice, až na příklad z částic, jež převyšují 5,000.000 Kč, platí se 29%.

Tato forma prostupňované sazby, jíž bylo užito na příklad v Německu a u nás u dávky z majetku, působí však při výpočtu daně velké nesnáze, poněvadž poplatník, aby zjistil daň stupně, do kterého se svým důchodem spadá, musí propočísti daň všech předcházejících stupňů; tomuto nedostatku mohou sice odpomáhati "klíče", avšak jen do určitých mezí, neboť i výpočet podle klíčů vyžaduje jisté rutiny. Pro usnadněni a, zjednodušení výpočtu daně bylá proto dosavadní forma prostupňované sazby přeměněna ve formu jinou, která záleží v tom, že, vypočte-li se z důchodu spadajícího do určitého stupně příslušné procento a odečte-li se od výsledku konstantní číslo vedle procenta uvedené, vychází ihned příslušná daň, aniž je třeba propočítávati daň všech předcházejících stupňů aneb je nutno užívati nějakého klíče. Při této nové formě prostupňované skály hraje ovšem hlavní úlohu konstantní číslo, které má za účel vyrovnávati 'rozdíl v sazbách vzniklý tím, že celý důchod skládající se z několika částic násobil se vyšším procentem, připadajícím na poslední částici důchodu, místo aby jednotlivé částice celého důchodu násobily se příslušným na ně připadajícím procentem, které je - kromě u poslední částice - vesměs nižší.

Že částky, které při výpočtu daně mají se odečítati, jsou čísla konstantní, dokazuje tento matematický výpočet:

Zdanění podle prostupňované skály jest obecně takové:

a t. d.

Zdaní-li se důchod A + B = P2... b%, vychází jiná daň D'2 = Ab% + Bb%, kteráž je proti dani D2 = Aa% + Bb%, je-li b; větší než a%, větší o rozdíl D'2 - D2 = A (b% - a%).

Zdaní-li se pak důchod P1= A b% místo a;, vychází nová daň D'1 = Ab%, kteráž je proti dani D1 = Aa% větší o rozdíl D'1 - D1 = A (b% - a%) a je tedy rozdíl D'1 - D1 = D'2 - D2 = X2 = A (b% - a%).

Je-li znám tudíž tento rozdíl X2, možno pak daň počítati již pro jakýkoli důchod, který leží mezi důchodem P1 a P2

podle vzorce D = Pb% - X2,

ježto rozdíl X2 je konstantní.

Obdobně možno jednou pro vždy vypočítati rozdíly X pro další vyšší důchody. Velikost těchto rozdílů X řídi se podle výše zdanění jednotlivých částic důchodu a je již vypočtena v navrhované sazbě v posledním sloupci.

Výhoda nové sazby vynikne nejlépe na příkladě. Třeba-li vypočísti daň z důchodu na příklad 16.000 Kč, jest výpočet ten podle navržené formy mnohem jednodušší a snazší (t. j. 5% ze 16.000 = 800 - 400 = daň 400 Kč) nežli podle dosavadní formy prostupňované sazby, kde nutno vypočísti nejprve

Jako dosavadní daňová skála (§ 172) tak i navrhovaná sazba daňová zakládá se na myšlence daňové progrese, která záleží v tom, že se vzrůstem daňové základny (důchodu) vzrůstá také daňová sazba a to nikoliv pouze proporcionálně, nýbrž progresivně, takže s daňovou sazbou vzrůstá daňové břímě v tom poměru, v jakém vzrůstá daňová základna (důchod). Poměr mezi daňovou základnou (důchodem) a daňovým klíčem jest tedy proměnlivý. Princip daňové progrese jest odůvodněn úvahou, že, čím vyšší důchod, tím snesitelnější jest daň, a že poplatník s velkým důchodem, i když jest nucen platiti značnou daň, snáze může ukojiti všechny své životní potřeby než poplatník s malým důchodem, třeba by platil daň sebe menší. Byl-li princip daňové progrese vždy požadavkem slušnosti a spravedlnosti, jest nyní sociální nutnosti a jest tedy nezbytno, aby daňová progrese byla pokud možno do nejkrajnějších důsledků provedena. Při dosavadní sazbě končila se daňová progrese již při důchodu 200.000 K a odtud nastupovala sazba proporcionální, při které poměr mezi důchodem a sazbou vyjádřenou určitým procentem (v tomto případě 6.7%) zůstává stejným, nezměnitelným. A právě proto, že princip progrese již v základní sazbě nebyl dostatečně uplatněn, způsobilo zavedeni pouhých a to ještě hrubě odstupňovaných procentových válečných přirážek k základní sazbě tím větší nesrovnalosti v poměru mezi důchodem a daní v mezích téhož stupně důchodu. Nová sazba provádí daňovou progresi důsledně až do důchodu 5,000.000 Kč, avšak progrese uplatňuje se i při důchodech vyšších, poněvadž kvocient, který se od procentově vypočtené daně odpočítává, je konstantní a zůstává při těchto vyšších důchodech (t. j. přes 5,000.000) stejným. V daňové sazbě uvedená procenta neznamenají ovšem daně vyjádřené v procentech, neboť vlastní daň je mnohem nižší, poněvadž od výsledku procentového výpočtu odčítá se ještě určitý a to dosti značný kvocient.