Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Daň podle sazby 1.8 činí při důchodu do 6000 Kč 1%, stupá pak progresivně s výší důchodu, až při největším možném důchodu dosáhne skoro 29%, aniž by však překročila tohoto procenta.

Pokud jde o materiální stránku sazby, t. j. o výši daně, třeba uvésti toto:

Již počátkem 18. století Angličan Dr. Swift vyslovil ve své proslulé "Daňové násobilce", že co do výtěžku daní 22 nejsou 4, nýbrž mnohdy jen 1. Tím chtěl říci, že překročí-li se určitá míra daňového zatížení, nezpůsobuje zvýšení daňových sazeb rozmnožení, nýbrž naopak pokles daňového výtěžku. Příčiny poklesu nutno hledati hlavně v nesprávném přiznávání a v útěku kapitálu do ciziny.

Známé poměry za světové války a po převratu byly příčinou, že daně, zejména též daň z příjmu, byly postupně zvyšovány tak, že dnes dosáhly hranice, již nejen nelze překročiti, nýbrž při níž nelze ani setrvati, nechceme-li i nadále nésti důsledky Swiftovy daňové násobilky.

Uvážíme-li, že daň z příjmu za bývalého Rakouska činila 0.8% až nejvýše 6.7% a že v republice československé podle dosud platné sazby činí 1.6% až přes 40% ryzího důchodu, jest na první pohled vidno a netřeba podrobněji odůvodňovati, že daňové zatížení dosáhlo kulminačního bodu, zvláště když paplatník neplatí jen daně důchodové, nýbrž i mnoho daní jiných, jak přímých tak i nepřímých. Proto osnova, vyhovujíc důraznému a zajisté oprávněnému požadavku celé veřejnosti, snižuje dosavadní sazbu daně důchodové, a to podstatně, celkem asi o 40% dosavadní daně s válečnou přirážkou.

Poměr nové sazby jednak k dosavadní sazbě (počítajíc v to válečné přirážky), jednak též k sazbě platné v bývalém Rakousku před válkou podává tabulka na straně 230.

Z této tabulky je vidno, oč klesá nová daň proti dani dosavadní a o kolik procent dosud platné daně jest nová daň průměrem nižší. Jest přirozeno, že tento pokles jest číselně větší u důchodů velkých a největších, poněvadž při zvyšování daně malé a střední důchody byly právem šetřeny, kdežto důchody velké byly zatěžovány nepoměrně více.

Nová skála, provádějíc důsledně progresi, odstraňuje zároveň hrubé nerovnosti a nespravedlnosti skály dosavadní. Kdežto podle nové sazby každý vyšší důchod jest nejen číselně, nýbrž i procentně více zatížen než důchod nižší, není tak u sazby staré, kde daň připadající na vyšší důchod činí v mezích každého stupně (na př. u důchodu 8440-9200 Kč, 22.200-22.400, 994.000 až 1,000.000 Kč atd.) nižší procento důchodu než daň připadající na důchod nižší v tomže stupni. Jinými slovy: stará sazba působí v mezích téhož stupně důchodu degresivně.

Nová sazba i v mezích téhož stupně zatěžuje každý menši důchod méně, za to však každý vyšší důchod více. Kdežto podle staré sazby daň, pokud důchod nevybočil z mezí téhož stupně, zůstává stejnou, bude daň podle nové sazby vždy o něco vyšší, jakmile se důchod zvýši o jakoukoli částku. Tak na př. poplatníci s důchodem 22.200 až 24.000 Kč platili podle staré sazby stejnou daň 1268 Kč 80 h. Podle nové sazby (§ 18) bude však poplatník platiti:

A to jest právě velká přednost nové sazby, že odstraňuje nerovnosti i v jednotlivých stupních a že působí progresivně i při sebe menším zvýšení důchodu.

Z této tabulky vidíme dle, že nová sazba (§ 18) jest až do důchodu 29.000 Kč nižší než sazba předválečná; což je snadno vysvětlitelno poklesem hodnoty peněz, poněvadž zajisté poplatník, který měl před válkou důchod 29.000 K a jemuž po srážce daně 1071 K zbylo 27.929 K, byl na tom materielně mnohem lépe než poplatník dnešní, když mu po srážce daně 1050 Kč zbude 27.950 Kč. Od důchodu přes 29.000 Kč bude daň větší než před válkou a bude stoupati až do necelých 29% důchodu, kdežto před válkou nepřekročovala 6.7%.

Snížením sazby klesne přirozeně i výtěžek daně důchodové. Avšak pokles ten nebude úměrný se snížením sazby, t. j. nebude činiti 40%, poněvadž možno právem doufati, že se zavedením snesitelné sazby daňová morálka proti dnešku podstatně zlepší a za druhé že též ukládání daně za normálních poměrů bude se prováděti intensivněji a pečlivěji než dnes. Větší výtěžek lze dále očekávati jednak tím, že nová sazba zatěžuje každý vyšší důchod i v mezích téhož stupně více, kdežto dříve důchody v mezích téhož stupně (na př. 80.000-84.000, 84.000 až 88.000 atd.) měly daň stejnou, jednak tím, že důchod z práce (§§ 28 a další) bude - třebas nižší výměrou - bezpečněji a jistě zachycen.

Výtěžek daně podle nové sazby nedá se ani přibližně odhadnouti, poněvadž daň na poslední léta není dosud vyměřena a tudíž chybějí spolehlivá statistická data.

Nová skála srovnává se nejenom s požadavky sociálně- finančněpolitickými, nýbrž i s požadavky daňové spravedlnosti aniž ohrožuje chuť k soukromému podnikání.

§ 18, odst. 3, nezavádí žádné novoty, poněvadž daň z příjmu - vyjímajíc státní válečné přirážky - byla vždy od veškerých jiných přirážek osvobozena. (Zákon ze dne 29. ledna 1920, č. 72 Sb. z. a n. a § 16 zák. čl. XXVI:1916.)

Ustanovení těchto paragrafů převzato bylo z dosavadního § 172a, ježto by zůstali poplatníci, kteří nemají břemen s výživou četnější rodiny, tedy svobodní nebo ženatí, ale bezdětní i při prostupňované sazbě § 18 a při jinak stejném důchodu stejně vysoko zdaněni jako osoby s jedním dítětem, ač by bylo přece těžko popírati, že poplatník, který se stará jen o sebe samého, nese menší břímě nežli jiný, který se stará o jedno a více dětí, stejně jako nese menši břímě rodina bezdětní oproti rodině s dětmi. Zvýšení sazby daňové bylo podrženo až u důchodů vyšších, ale zvýšena k vůli jednotnosti v §§ 19 a 20 hranice důchodu přirážce nepodléhajícího na 26.000 Kč. Rovněž podrženy dosavadní úlevy z tohoto zvýšení daně (zvýšení nenastane, vychoval-li poplatník aspoň 2 dítky; anebo je-li pro neduh odkázán na ošetřování cizími osobami).

Navržená změna dosavadního § 173 jest nutna proto, že zavedením prostupňované skály, která nemá stupňů jako dosavadní skála, stalo se snižování daně o stupně nemožným.

Zásada tohoto paragrafu jest převzata z dosavadního § 174 s tím rozdílem, že se zde při poskytování slevy přiznává komisi mnohem větší pravomoc než dosud. Komise může do důchodu 20.000 Kč daň podle volného uvážení snížiti nebo docela prominouti, při důchodu vyšším, avšak 80.000 Kč nepřesahujícím, může daň snížiti o třetinu. Hranice důchodu 80.000 Kč, do níž sleva jest přípustna, zůstává nezměněna (§ 174 ve znění novely č. 336/21 Sb. z. a n.).

K odstavci 3. se podotýká:

Všude, kde jest stanovena určitá hranice pro daňovou povinnost, vznikají tvrdosti při přechodu přes takovou hranici ze sazby jedné do druhé. Ustanovením odst. 3. dává se odhadním komisím nejen možnost, nýbrž i příkaz, aby takové tvrdosti odstraňovaly nebo, kde to není docela, možno, aspoň zmírňovaly úpravou daně na základě ustanovení odstavce 1.

Ustanovení toto jest nové a bylo převzato z německého (§§ 23 až 25) a rakouského zákona (§ 175). Jeho účelem jest zmírnění daňové progrese u mimořádných příjmů, které jsou zřejmě výsledkem několikaleté činnosti anebo s kterými nelze vůbec nebo pravidelně počítati.

Význam tohoto ustanovení vysvitne nejlépe z příkladu:

Poplatník měl důchod:

Nyní třeba vypočísti, kolik z této daně připadá poměrně na celkový důchod 200.000 Kč, což se stane proporcí

80.000:4700 = 200.000:X.

X = 11.750 Kč.

Poplatník zaplatí tedy na dani 11.750 Kč místo 19.600 Kč.

Tato ustanovení jsou v těsné spojitosti s ustanovením §u 4, které dosavadní pramenovou theorii opouští a zdaňuje v tom onom roce skutečně dosažený důchod, nehledíc ke stavu nebo trvání důchodového pramene. Tato ustanovení, provádějící myšlenku v §u 4 obsaženou do všech důsledků, jsou tak jasna a samozřejma, že nepotřebují zvláštního odůvodnění..

Problém vybírání daně ze služebních požitků jest jedním z nejobtížnějších a zaměstnával odedávna a zaměstnává dosud všechny státy, v nichž existuje daň důchodová. Již původní zákon o osobních daních z r. 1896 stanovil (§ 23), že se má daň důchodová vybírati srážkou ze všech služebních požitků. Avšak toto ustanovení muselo býti - sotva půl roku po tom, kdy zákon nabyl účinnosti - jak pro odpor zaměstnavatelů tak i pro odpor zaměstnanců zrušeno (cís. nař. č. 120 ř. z. z r. 1898) a zůstala v platnosti srážka, pouze pokud šlo o platy pevné (měsíční), kdežto daň z platů proměnlivých (mezd) byla vyměřována poplatníkům ku přímému placení. Tento stav potrval až do roku 1919, kdy dělnictvo správně chápajíc, že při stoupající tendenci mezd nebude moci daň přímo platiti, kategoricky žádalo opětné zavedení srážky: To se stalo zákonem ze dne 19. prosince 1919, č. 668 Sb. z. a, n., který však, dříve než se začal prováděti, byl zrušen zákonem ze dne 9. dubna 1920, č. 313 Sb. z. a n. (čl. 3) pro odpor právě z kruhů dělnictva. Perní správy, plně zaměstnány jinou nutnější agendou, nemohly po několik roků vyměřovati daní. Když se pak v posledním čase počaly vydávati platební rozkazy za několik roků najednou, uvědomilo si dělnictvo opětně, že není s to, aby předepsané daně zapravilo přímo, a že - chce-li své státoobčanské povinnosti dostáti - není jiného východiska než obligatorní srážka daně, která se také v některých závodech již v posledních letech dobrovolně provádí.

Že jest srážení daně výhodné pro obě strany (poplatníka i stát), jest všeobecně uznáváno. Pro stát proto, že mu pravidelně plynou příjmy bez nákladu a zvláštní práce, pro poplatníka proto, že zaplatí daň po částkách bez citelné újmy a že jest ušetřen nepříjemností a výdajů spojených s exekučním vymáháním daně. Proto také dělnictvo dalo souhlas nejen k srážení daně, nýbrž označovalo také toto srážení za jediné možný způsob placení daně dělnictvem. Při sráženi daně nutno však počítati ještě se třetím faktorem, t. j. se zaměstnavatelem. Nelze popírati, že zaměstnavatel nemá ze srážky žádného zřejmého prospěchu, naopak že mu tím vznikne práce a náklad. Avšak uvážíme-li, že již dnes zaměstnavatel při ukládání a vybírání daně musil značnou měrou spolupůsobiti (podávání oznámení o služebních platech, zodpovídání dotazů, soudní a později též administrativní exekuce na služební požitky pro neplacení daní atd.), možno právem očekávati, že zatížení zaměstnavatelů všeobecnou srážkou nebude větší než dosud, ba naopak bude menší. Rozhodno je též, že nemůže býti zaměstnavatelům lhostejno, platí-li tak početní třída poplatníků jako dělnictvo řádně daně čili nic, poněvadž, má-li stát dostatečné příjmy, nemusí zvyšovati dosavadní nebo zaváděti nové daně, které konec konců stihnou opět nejprve zaměstnavatele (průmysl, obchod, živnosti, zemědělství atd.). Ani námitka nebezpečí přesunu daně nemůže obstáti, poněvadž přesun daně - ať už zakázaný čili nic - je vždy a za všech okolností možný. I zde bude rozhodovati nezvratný zákon o nabídce a poptávce. Bude-li příznivá konjunktura a nedostatek dělnictva, dovede toto snadno daň přesunouti ve formě zvýšených požadavků na zaměstnavatele, ať se už daň platí přímo nebo srážkou. A naopak, bude-li velká nabídka práce, nebude zaměstnavateli za těžko působiti na výši mezd ve svůj prospěch. Konečně nelze nahlédnouti, proč by nebylo srážení daně možným, když zaměstnavatelé bez odporu srážejí příspěvky do pokladen nemocenských a úrazových.

Ke cti zaměstnavatelských kruhů nutno konstatovati, že největší jejich část, oceňujíc výhody srážky nikoli jen se stanoviska osobního prospěchu nebo škody, nýbrž se stanoviska prospěchu veřejného, celostátního, se vyslovila v poradách v té věci konaných pro všeobecnou srážku daně; bylo by také těžko nalézti odůvodnění, proč jest možno mnohem komplikovanější srážení daně v Anglii, Německu. Polsku a Rakousku, a proč by jednodušší způsob srážky nebyl možný a proveditelný u nás.

Návrh zvláštních ustanovení o služebních požitcích nezavádí - jak se mnohdy ve veřejnosti omylem soudilo - nějaké zvláštní daně ze mzdy, t. j. daně čistě výnosové. Charakter daně důchodové, t. j. daně čistě subjektivní není nikterak dotčen zvláštním způsobem vybírání této daně ze služebních požitků, což jest zřejmo nejlépe z toho, že má každý zaměstnanec práva žádati za řádné ukládání daně podle všeobecných zásad (§ 32, odst. 4.). Nelze také říci, že se nepřihlíží k osobním poměrům poplatníkovým, ke stavu rodiny, k odpočitatelným srážkovým položkám atd. Naopak ke všem těmto okolnostem se přihlíží nejen ve formě zvýšeného daně prostého minima, nýbrž zvláště také ve formě značně nižší daně. Tento způsob přihlížení k odčitatelným výdajům byl nutný proto, aby srážení daně bylo jak pro zaměstnance tak i pro zaměstnavatele jasné a co nejjednodušší.

Zvláště kruhy zaměstnavatelské stanovily jednoduchost jako conditio sine qua non. Nelze popříti, že navrženou jednoduchostí stát na papíře ztrácí. Avšak uvážíme-li, že podle dosavadního stavu bylo třeba mnoho práce a nákladu jak od zaměstnavatele, tak i od státu, než byla daň vyměřena, že daň již vyměřená musela býti opět se značným nákladem a námahou dobývána, že daň z valné části byla nedobytnou, buď proto, že poplatník se přestěhoval a nemohl býti vypátrán, anebo že - nemaje žádného jmění - nemohl vůbec daně zaplatiti, uvážíme-li dále, že bude daň podle návrhu plynouti do státních pokladen v pravidelných obdobích, takřka bez práce a nákladu, tu nemůže býti těžkým rozhodnouti se pro příjem sice menší, avšak jistý a pravidelný, nežli pro příjem vyšší, avšak co do dobytnosti pochybný a co do splatnosti nespolehlivý.

Zde napodobuje stát opatrného obchodníka, který rád konvertuje vyšší dubiosní pohledávku v pohledávku nižší, avšak jistou a v určitý den splatnou.

Bude-li stát novým způsobem vybíraní vůbec zkrácen aneb oč bude zkrácen, nelze nyní ani zdaleka předvídati; avšak, i kdyby tak bylo, bude ono zkrácení dobře vyváženo výhodami na druhé straně: totiž pravidelným a jistým příjmem pro státní pokladnu, velkou úlevou v práci vyměřovacího úřadu a úlevou poplatníků - čehož nelze podceňovati -, morálním uspokojením, že bez obtíží mohou vyhověti daňové povinnosti a že nemusí se nadále obávati od druhých poplatníků výtek, že této povinnosti neplní.

Proto, že návrh stanoví jednotnou sazbu, t. j. 2% méně konstantní číslo, byla rozhodnou jednak jednoduchost prováděné srážky, jednak snaha, aby i zde byla zachována progresivnost daně, t. j. aby poplatníci s větším důchodem byli postiženi daní poměrně větší než poplatníci s důchodem menším.

Konstrukce sazby (2% méně konstantní číslo) zakládá se na týchž zásadách jako sazba podle § 18, na jejíž odůvodnění se poukazuje.

Osnova zdaňuje hrubé služební požitky, tedy nepřihlíží ani ke srážkám podle zákon přípustným, ani k osobním poměrům poplatníkovým (počet členů rodiny). Proto musilo býti daně prosté minimum stanoveno přiměřeně vyšší částkou a sazba volena tak, aby poplatník zdaňující hrubý důchod, nejen neplatil více, ale platil spíše o něco méně, než jiný poplatník s týmž hrubým, avšak na ryzí důchod převedeným důchodem.

Není pochyby, že při jednotné sazbě získávají na př. poplatníci svobodní vůči poplatníkům s rodinou. Takovýmto nesrovnalostem nelze se však vyhnouti, má-li býti zákon jednoduchý. Kdyby se chtělo a mohlo rozlišovati mezi stavem rodiny, výší srážek atd., pak by to vedlo k takovým technickým obtížím, jaké jsou při srážení daně v Německu a v Rakousku. Tento způsob vybírání daně byl však se strany zaměstnavatelů označen za nepřijatelný. Jednoduchost vyžaduje rovné linie. Kdo získává (na př. svobodný poplatník), nebude zajisté činiti námitek; jiný poplatník musí se uspokojiti vědomím, že nejenom neplatí více, nýbrž že platí méně než ostatní poplatníci z jiných vrstev než dělnických nebo zaměstnaneckých.

Kdyby si snad některé jiné kategorie poplatníků chtěly činiti nároky na stejné výhody, jaké osnova poskytuje při zdaňování služebních požitků, nutno především poukázati na podstatný rozdíl mezi t. zv. fundovaným (založeným) důchodem (z držby pozemkové, domovní, z výdělečných podniků a zaměstnání, z kapitálů) a mezi čistým důchodem z práce.

Poplatníka s důchodem fundovaným jest k disposici vedle jeho - třeba i nezužitkované - pracovní síly a vedle jeho důchodu ještě pramen důchodu sám (pozemky, budovy, podnik, kapitál), který trvá i tehdy, nemůže-li neb nechce-li poplatník z jakýchkoli důvodů pracovati aneb zemře-li, takže pravidelně již pouhou existencí důchodového pramene jest poplatník i se svou rodinou pro případ nemoci, invalidity, smrti buď zcela nebo alespoň částečně zaopatřen. Naproti tomu jest u zaměstnance pracovní síla (tělesná neb duševní) jediným jeho majetkem a pramenem důchodu, jehož získání samo vyžaduje již námahy a nákladů (učení, studie). Tento pramen důchodu má zaměstnanci a jeho rodině nejen poskytnouti prostředky k slušné obživě a výchově rodiny, nýbrž má mu zajistiti existenci pro případ nemoci, invalidity, stáři a konečně - pokud jde o jeho rodinu - i pro případ smrti. Kdyby těmto na pracovní důchod kladeným požadavkům mělo býti vyhověno, musela by býti mzda tak velká, aby zaměstnanec z ní nejen sebe a svou rodinu slušně obživil, nýbrž aby si mohl pro budoucnost, až pracovní síla jeho ochabne nebo úplně zanikne, pořizovati reservy (ukládáním peněz nebo pojištěním), které by další existenci jeho a jeho rodiny zajistily. Takových reserv - jak již bylo řečeno - důchod fundovaný buď vůbec nemá zapotřebí nebo alespoň ne měrou tak dalekosáhlou jako důchod z práce. Neméně je důležita úvaha, že příjemce důchodů fundovaných daleko snáze může svůj důchod přizpůsobiti svým potřebám nebo poměrům, než může učiniti zaměstnanec.

Z uvedeného vysvítá, že jest co do daňové nosnosti již v principu velký rozdíl mezi čistým důchodem z práce a důchodem fundovaným, který se zvětšuje ještě tím, že služební požitky zachytí se daní úplně, kdežto úplné zachycení důchodů jiných jest skoro nemožno. Proto také se poskytují i v jiných státech při zdaňování služebních požitků určité výhody, kterých jiní poplatníci nemají (na př. srážkové paušály v Německu a Rakousku; nižší zdaňování v Anglií a Francií; v Polsku se zdaňují služební požitky jen sedmi desetinami).

Vláda se nikterak netají, že návrhu lze leccos vytýkati, má však pro sebe omluvu, že ani jiné státy nenašly všestranně uspokojivého řešení. Bylo by snadno následovati vzoru Německa nebo Rakouska. Poněvadž však tyto vzory byly jednomyslně jak dělnictvem tak i kruhy zaměstnavatelskými odmítnut, nezbylo jiného než jíti cestou vlastní, která snad má nerovnosti, avšak přece zase výhodu, že dělnictva nepoškozuje, na druhé straně však umožňuje zaměstnavateli bez zvláštních obětí a potíží prováděti srážku.

Srážka bude všeobecná, tedy nejenom při vyplácení požitků pevných (měsíčních), nýbrž i při vyplácení požitků proměnlivých, zejména mezd. § 11 shoduje se celkem s dosavadními §§ 167 a 168 zák. o os. d.

Tímto paragrafem definují se požitky, z nichž se bude daň srážeti. Aby se usnadnilo zaměstnavatelům jednotné ocenění dani podrobených naturálních požitků, jichž zaměstnanci požívají, stanoví se jako podklad pro ně ocenění, které je podkladem úrazovému pojištění (fakticky též nemocenskému pojištění) a upravuje se každoročně zvláštními za tou příčinou úředně vydávanými tabulkami. Jenom tehdy, neobsahují-li tabulky ocenění zvláštních nebo zvláště velkých naturálních požitků, bude nutno podle ustanovení § 11, odst. 3 tyto požitky oceniti hodnotou, jakou mají podle místních poměrů. Takové případy budou poměrně řídké a nastanou toliko u zaměstnanců s velkým důchodem (na příklad velký naturální byt továrního ředitele), kde při výkonu srážky na přesném ocenění tolik nezáleží, poněvadž v těchto případech srážka daně činí pouze prozatímní platbu na daň, která bude předepsána v řádném řízení ukládacím. Menší nebo větší ocenění takového naturálního požitku bude vyrovnáno vyměřovacím orgánem.

Odstavec první stanoví nejprve nejnižší hranice důchodu, od nichž se srážka daně počíná a to podle toho, vyplácí-li se důchod měsíčně, osmadvacetidenně, čtrnáctidenně, desetidenně (v dekádách), nebo týdně. Z důchodu nižšího srážka se nekoná, poněvadž jest podle § 35 od daně osvobozen. Přepočteme-li číslic v § 30 uvedené na částky celoroční, seznáme, že dani a tudíž i srážce jest podroben roční požitek nejméně 10.044 Kč při výplatě měsíční, nejméně 10.036 Kč při výplatě osmadvacetidenní nebo čtrnáctidenní, nejméně 10.044 Kč při výplatě desetidenní (v dekádách) a nejméně 10.036 Kč při výplatě týdenní. Požitek nižší jest od daně osvobozen a to i když má zaměstnanec vedle služebních požitků jiný důchod (na příklad z domu, kapitálu atd.) 500 Kč ročně nepřevyšující (§ 35).

Při převedení požitků v § 30 uvedených na částku celoroční bylo postupováno tak, že se měsíční plat násobil 12, čtrnáctidenní 26, desetidenní 36. týdenní 52, a to proto, že jsou v těchto obdobích výplatních zahrnuty neděle i svátky.

Kdežto u ostatních poplatníků činí daně prosté minimum 7000 Kč (§ 3), stanoví se pro služební požitky mnohem vyšší daňové minimum, t. j. 10.036 Kč až 10.044 Kč, resp. ve spojení s jiným důchodem 10.536 Kč až 10.544 Kč, proto, že ostatní poplatníci platí daň z ryzího důchodu t. j. po odečtení všech přípustných srážek (též srážek za členy rodiny) kdežto zde nelze přihlížeti k žádným odpočitatelným položkám ani ke stavu rodiny kromě případu § 31. Tyto zákonem přípustné srážkv jsou vyváženy jednak mnohem vyšším dani podrobeným minimem, jednak nízkou sazbou, takže bude pravidelně daň srážková nižší než daň, která by byla uložena při řádném ukládání, V řídkých případech, zvláště u poplatníků s nejnižším důchodem, jest ovšem možno, že by daň podle všeobecných ustanovení vyměřená byla menší než daň vybíraná srážkou nebo že by vůbec nebyla předepsána (na příklad při mimořádném zatížení dluhy a pod.). V takových případech jest zaměstnanec chráněn ustanovením § 32, odst. 4, podle něhož může vždy žádati za řádné ukládání daně, při kterém se přihlédne ku všem zákonem přípustným srážkám. Bylo-li sraženo více, než činí daň v řádném řízení uložená, bude vrácen přeplatek v hotovosti (§ 37, odst. 21. Z toho zřejmo, že se zaměstnanci za žádných okolností nebude nakládáno hůře než s každým jiným poplatníkem: buď bude míti výhodu, že bude platiti méně než při řádném ukládání, anebo v nejhorším případě nezaplatí nikdy více než to. co by z téhož důchodu musil platiti každý jiný poplatník. Na požadavek dělnických kruhů, aby daně prosté minimum bylo všeobecně podstatně zvýšeno (až na 15.000 Kč), nemohla vláda přistoupiti proto, že by byla při klesající tendenci mezd většina dělnictva od daně vůbec osvobozena a tím by státní finance vzaly citelnou újmu. Ostatně budiž zde poukázáno na to, co bylo řečeno o daněprostém minimu k § 3.

Nejvyšší hranice, do které se provádí srážka podle § 30, činí podle způsobu výpočtu výše naznačeného ročně 20.088 Kč při výplatě měsíční, 20.072 Kč při výplatě osmadvacetidenní nebo čtrnáctidenní. 20.088 Kč při výplatě desetidenní a 20.072 Kč při výplatě týdenní.

Zdanění zaměstnance podle § 30 ve srovnání s poplatníkem zdaňovaným v řádném řízení vyměřovacím podle § 18 znázorňuje tento příklad:

Zaměstnanec ženatý s dvěma dětmi s hrubým ročním požitkem 20.000 Kč zaplatí ročně 218 Kč podle formule uvedené v § 37, odst. 4. (20.000 X 2% méně o 182 Kč): témuž poplatníku v řádném řízení vyměřovacím uložila by se daň takto:

na nějž padle § 18 vypadá daň 400 Kč. resp. po odečtení 1/10 daně dle ustanovení § 20, odst. 1., per 40 Kč daň v částce 360 Kč.

Zaplatí tedy zaměstnanec srážkou o 142 Kč méně, než by zaplatil v řádném řízení vyměřovacím. Tento rozdíl bude ovšem větší nebo menší podle toho; je-li poplatník svobodný nebo má-li rodinu menší nebo větší. K těmto rozdílům není však možno, jak již bylo v povšechném odůvodnění řečeno, přihlížeti z důvodu jednoduchosti srážky.

Odstavec druhý tohoto paragrafu týká se srážky z požitků, které se snad výjimečně vyplácejí v jiných než v odstavci prvém zmíněných obdobích. Tak na př. vyplatí-li zaměstnavatel mzdu za tři neděle, v nich, bylo 18 pracovních dnů, částkou 720 Kč, připadá na pracovní den 40 Kč; z toho činí srážka 2% méně o 60 h t. j. 20 h za, pracovní den a tudíž za celé výše zmíněné období 20 h x 18 = 3 Kč 60 h.

Z mezd vyplácených denně (mzdy vlastních nádenníků atd.) nebude prováděna srážka vůbec.

V odstavci třetím činí se zvláštní opatření o srážkách pro případy, ve kterých se vyúčtují požitky zaměstnanci teprve za delší období, avšak dávají se mu v určitých kratších lhůtách, na přiklad týdenních, předem a conto později vyúčtované zálohy. Takové případy jsou časté na příklad u zaměstnanců pracujících v akordě. Aby zaměstnanci nebyla daň srážena z celého výdělku najednou při vyúčtování, kdy bude teprve definitivní mzda známa, stanoví se povinnost srážeti daň již při výplatě záloh, a to v zájmu zaměstnancově i tehdy, jestliže záloha svou víší nedosahuje nejnižší hranice v odstavci prvém uvedené. Posudek o tom, bude-li vyúčtovaný požitek srážce podroben čili nic, musí býti ponechán toliko zaměstnavateli, který podle výdělkových poměrů v tom onom čase trvajících dovede zajisté sám nejlépe posouditi, zda mzda zaměstnancova svou výší dosáhne částky srážce podrobené čili nic.

Odstavec čtvrtý týká se zejména případů, ve kterých se zaměstnanci mzda nebo služné v jednotlivých obdobích toliko dočasně zvýší, na příklad prací přes čas, vyplácením remunerace a pod., avšak základní požitky jeho se nemění.