Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Ustanovení toto jest důsledkem ustanovení § 3, odst. 1., druhá věta.

Částka měsíčních 960 Kč, nebo osmadvacetidenních 886 Kč, nebo čtrnáctidenních 443 Kč, nebo desetidenních 320 Kč nebo konečně týdenních 222 Kč odpovídá celoroční částce 11.518 Kč, po případě 11.520 Kč nebo 11.544 Kč a celoročnímu ryzímu důchodu 9200 Kč, měsíčních pak 1.150 Kč nebo osmadvacetidenních 1062 Kč, nebo čtrnáctidenních 531 Kč, desetidenních 384 Kč nebo týdenních 266 Kč celoročnímu hrubému důchodu 13.800 Kč až 13.832 Kč, a celoročnímu ryzímu důchodu 11.040 Kč po příp. 11.066 Kč, a konečně měsíčních 1359 Kč, nebo osmadvacetidenních 1254 Kč nebo čtrnáctidenních 627 Kč, desetidenních 453 Kč nebo týdenních. 314 Kč celoročnímu hrubému důchodu 16.302 Kč až 16.328 Kč a celoročnímu ryzímu důchodu 13.042 Kč resp. 13.062 Kč, tedy v podstatě částkám ryzího důchodu, v §, odst. 1., druhá věta uvedeným.

Ustanovení odstavce prvého ulehčí nesmírně vyměřovacím úřadům, má však také pro zaměstnance neocenitelnou výhodu, že budou ušetřeni platebních rozkazů, odvolání atd. Při služebních požitcích vyšších než 20.100 Kč (§ 37, odst. 4) nastává vždy řádné vyměřování; rovněž při služebních požitcích nižších než 20.100 Kč nastává řádné vyměřování, má-li zaměstnanec ještě jiný, 500 Kč ročně převyšující důchod, co do tohoto jiného důchodu (viz § 34) nebo, je-li tu žádost podle § 32, odst. 4, co do celého důchodu.

Odstavec čtvrtý má za účel zameziti, aby zaměstnanec za žádných okolností nebyl daňově hůře na tom, než každý jiný poplatník. Podrobné vysvětlení podáno bylo již ku § 30.

Tento paragraf stanoví dodatečné zdanění (předpis) úřadem tam, kde srážka proti zákonným ustanovením nebyla vykonána buď vůbec nebo nikoli řádným způsobem, nebo kde srážka ani vykonána býti nemohla, poněvadž služební požitek v jednotlivých výplatních obdobích klesl pod nejnižší hranici v § 30 uvedenou, kde však celkový požitek služební toho onoho roku dosáhl alespoň částky, která vychází, přepočte-li se příslušný v § 30 uvedený nejnižší požitek na požitek celoroční (t. j. při výplatě měsíční částka 10.044 Kč, při výplatě čtrnáctidenní 10.036 Kč, při výplatě desetidenní 10.044 Kč a při výplatě týdenní 10.036 Kč). I zde nebude daň větší, než připadá podle § 30, odst. 1, a může poplatník, je-li to pro něho příznivější, žádati i zde za vyměření daně v řádném řízení vyměřovacím.

Tímto paragrafem upravuje se u zaměstnanců, kteří nemají na služebních požitcích ročně více než 20.100 Kč (§ 37, odst. 4) a u nichž srážkou daně podle § 32 je daňové povinnosti učiněno zadost, zdanění jejich případného, z jiných pramenů pocházejícího důchodu, přesahuje-li ročně 500 Kč. Tento jinaký důchod zdaní se u nich úplně samostatně podle všeobecné sazby § 18, jako by byl jejich jediným důchodem, a získávají tudíž na progresi daně. Při zjišťování jiného důchodu možno ovšem přihlížeti pouze k takovým odpočitatelným srážkám, které jsou s tímto důchodem v přímé spojitosti, nikoliv však k takovým srážkám, ke kterým ve formě zvýšení daně prostého minima a nízké sazby bylo již přihlíženo při zdanění požitků služebních (na příklad srážky za členy rodiny, srážky spojené se služebními požitky).

Kdežto předchozí paragrafy stanoví, z jakého důvodu a jak má se srážka konati, stanoví § 35, odst.1. výslovně, že požitky, které jsou nižší než požitky v § 30 a 31 číselně uvedené a na celoroční částku přepočítané, jsou od daně osvobozeny a to i tehdy, má-li zaměstnanec vedle takových služebních požitků ještě jiný důchod (na příklad z domu, kapitálu) 500 Kč ročně nepřevyšující. Od daně jsou tedy ještě osvobozeny hrubé požitky ve výši 10.043 Kč při výplatě měsíční, 10.035 Kč při výplatě čtrnáctidenní, 10.043 Kč při výplatě desetidenní a 10.035 Kč při výplatě týdenní. Přesahuje-li však jiný důchod 500 Kč ročně, nastává řádné vyměřování daně podle všeobecných ustanovení a připočítají se tedy k jinému důchodu i požitky služební, třeba by tyto jinak kdyby zde totiž nebylo jiného důchodu byly od daně osvobozeny. Ustanovení toto jest nutné a spravedlivé, neboť není důvodu, aby na příklad poplatník, který má jiný důchod per 50.000 Kč (ze statku, domu, kapitálu), neplatil též daně z pense 6.000 Kč. Tento jiný fundovaný důchod snese snadno daň připadající na služební požitek.

Při služebních požitcích, trvale přesahujících příslušnou nejvyšší hranici v § 30 uvedenou, bude činiti srážka daně toliko zatímní platbu na daň, která v řádném řízení vyměřovacím bude teprve předepsána (§37, odst. 1). Poněvadž zde jde o požitky přesahující 20.100 Kč (§ 37, odst. 4), tudíž o důchod, který snese větší zatížení, nelze zde užíti nízké sazby podle § 30 a nutno trvati na všeobecné sazbě a daňové progresi. Proto musí zaměstnavatel, aby se srážka přimykala pokud možno nejvíce k budoucímu předpisu, vypočísti sám pravděpodobný roční důchod a daň naň připadající. Tento výpočet nebude dělati zaměstnavatelům obtíží, poněvadž již dnes při pevných služebních požitcích - a o takové zde hlavně půjde - byl zaměstnavatel povinen daňovou základnu a daň si vypočísti. Zde ostatně nebude třeba zvláštní přesnosti, ježto jde jen o platbu a conto a nezáleží tudíž na tom, srazí-li zaměstnavatel více nebo méně, poněvadž podle toho, kolik se srazilo, předepíše se poplatníku při řádném vyměřování méně nebo více ku přímému placeni; poškozen nebude ani zaměstnanec ani stát. 2 přesné zjištění důchodu, jakého zaměstnanec dosáhne, není předem vůbec možno.

§ 15, č. 1 lit. d) stanoví určitý paušál jako přípustnou srážku místo všech podle zákona dovolených a služebních požitků se týkajících srážek (kromě úlev pro členy rodiny). Jsou-li však srážky podle zákona přípustné vyšší než zmíněný paušál, má zaměstnanec právo na srážku této vyšší částky, kterou ovšem bude moci uplatniti až v řádném vyměřování daně.

Ustanovení odstavce druhého má za účel při trvalém poklesu požitků pod příslušnou nejvyšší hranici v § JO uvedenou v zájmu zaměstnancově přiblížiti se výši srážky k dani, která jemu bude uložena v řádném řízení vyměř ovacím.

Nastane-li řádné vyměřování, vyměří se daň podle všeobecných ustanovení a podle všeobecně platné sazby; poplatníkovi předepíše se však ku přímému placení pouze rozdíl, oč zákonná sazba přesahuje vykonanou srážku. Případné přeplatky vrátí se v hotovosti.

Odstavec čtvrtý stanoví, že poplatníkům, u nichž byla prováděna srážka částečně podle § 36 a částečné podle § 30 a jichž celkové hrubé požitky nepřekročily 20.100 Kč ročně, nelze ani v řádném řízení vyměřovacím předepsati vyšší daně než 2% méně 0 182 Kč z hrubých služebních požitků. Ustanovení toto má zameziti, aby poplatníci, kteří spadají pod ustanoveni § 36, nebyli daňově hůře postaveni, než poplatníci spadající pod ustanovení § 30, ač v obou případech jde o požitky menši než 20.100 Kč. Kdyby však daň v řádném řízení uložená byla menší než 2% z hrubých požitků méně 0 182 Kč, předepíše se ovšem tato menši daň, poněvadž v případech § 36 nastává vždy řádné vyměřování daně, při němž - pokud zákon nestanoví (jako právě zde) výjimky - nutno užití všeobecné sazby daňové.

Daň vypočtená podle formule 2% méně o 182 Kč z hrubých ročních požitků rovná se až na nepatrné diference dani podle formulek v § 30 uvedených vypočtené a na rok převedené.

Tento paragraf stanoví pro odvod daně lhůtu, která však může býti za určitých předpokladů prodloužena, tak jako bylo při dosavadním srážení daně z platů pevných (§§ 235 zák. o os. d. a čl. 83, č. 1 prov. nař.).

Zaměstnanec má zajisté právo, aby mu byly potvrzeny vyplacené požitky a srážky z nich. Aby se zaměstnavatelé příliš nezatěžovali, stanoveno, že potvrzení bude se vydávati teprve po projití roku nebo při dřívějším vystoupení ze služby a to jen potud, pokud snad nebylo již vydáváno při každé výplatě zvláště.

Tímto ustanovením bude jak úřadu, tak i komisím nesmírně ulehčeno. Zaměstnanci se služebními požitky, jichž důchod jest známý a rezatajitelný, nemají zájmu na tom, vyměří-li jim daň komise nebo úřad, poněvadž nemůže dojíti k odhadu. Naopak budou míti výhodu, že vyměřování daně resp. vyřízení odvolání se značně urychli (netřeba čekati na svolání komisi).

Zaměstnancům, kteří vedle služebních požitků mají ještě jiný 500 Kč ročně převyšující důchod (z pozemků, domů, kapitálů atd.), bude daň i nadále vyměřována komisemi.

Toto ustanovení jest v podstatě převzato z § 237 a) zákona z r. 1921, č. 336 8b. z. a n. a jest vlastně exekučním ustanovením. Dosud, chtěla-li se vésti exekuce na služební požitky, musil tuto exekuci povolovati soud, čím se způsoboval průtah a poplatníkům značné útraty. To se zamezí tím, že zaměstnavatel na vyzvání úřadu strhne po částkách dlužnou daň. Toto ustanovení týká se jen daně zaměstnanci ku přímému placení předepsané, proto srážka této daně musí býti vykonána vedle srážky podle §§ 30 a 36.

netřeba vysvětlivek.

Povinnost nemocenských pojišťoven ku poskytování žádané pomoci finančním úřadům jest odůvodněna jednak nutností, jednak reciprocitou (§ 225, odst. 3. zák, ze dne 9. října 1924, č. 221 Sb. z. a n.).

Za převratu platila v Čechách, na Moravě a ve Slezsku všeobecná daň výdělková podle hlavy I. zák. o os. daních (ve znění novel ze dne 23. ledna 1914, č. 13 ř. z., a ze dne 16. března 1917, č. 124 ř. z.).

Žádná z přímých daní nebyla po převratu tak pronikavě změněna jako všeobecná daň výdělková.

Daň tato byla v podstatě kontingentovanou daní, která se rozdělovala mezi jednotlivé berní společnosti a v jejich rámci mezi jednotlivé poplatníky.

Hlavní suma výdělkové daně činila na první období ukládací v býv. Rakousku (1898-1899) téměř 35.5 mil. K a měla na každé další období stoupati o 2.4%.

Repartice se prováděla takto:

Všichni poplatníci rozděleni byli podle výše své dosavadní daně na čtyři třídy, každá třída zahrnovala několik teritoriálních ukládacích okresů, poplatníci téhož ukládacího okresu činili t. zv. berní společnost, kteráž se znova sestavovala zařazováním podniku na každé ukládací (dvouleté) období podle stavu určitého dne (1. června předcházejícího roku); pro každou společnost berní stanoven byl podle dosavadní výše daně jejich členů kontingent, t. j. úhrnná částka daně, která se měla vybrati.

Tyto kontingenty přezkoušela na každé ukládací období t. zv. kontingentní komise ve Vídni, zvyšujíc anebo snižujíc kontingenty se zřetelem na přesuny v berních silách od posledního vyměření výdělkové daně.

Suma kontingentů takto zjištěných srovnala se s hlavní sumou daně výdělkové tím, že se stejnoměrně procentně snížily neb zvýšily všechny kontingenty; teprve opravené kontingenty rozdělovala mezi poplatníky ukládací komise pro daň výdělkovou, částečně volená, částečně jmenovaná, způsobem schematických sazeb berních (§ 32); vyměřovacím základem nebyl však ryzí výtěžek podniku, nýbrž "střední výnosnost" v poměru k ostatním podnikům a zaměstnáním téže společnosti berní; tomuto účelu sloužily od poplatníka v prohlášení k dani výdělkové udané neb od komise zjištěné hlavní známky rozsahu podniku, a to podle průměrného stavu v době od 1. července do 30. června, která předcházela ukládací období.

Berní sazby činily potud klíč pro rozdělení kontingentu, že suma jejich byla přizpůsobena vyšetřenému kontingentu, buď stejnoměrnou srážkou (byla-li vyšší), anebo přirážkou (byla-li nižší); výsledkem této operace byla pak částka daně, kterou poplatník skutečně měl platiti.

Nově vzniklé podniky a provozovny byly zdaňovány až do zařadění do kontingentu mimo kontingent.

Tento systém měl nepopíratelně leckterou výhodu: stát chránil před příliš nízkým zdaněním a poskytoval mu jistý pevný příjem; poplatníku poskytoval hranicí kontingentu daně vydatnou ochranu proti příliš vysokému zdanění; na druhé straně však čím dále tím více byla pociťována značná nestejnoměrnost ve zdanění podniků téhož druhu u různých společností berních téže třídy a různých tříd, plynoucí ze srovnávání nejrůznorodějších podniků téže společnosti berní; nepatrné přírůstkové procento zdaleka nevystihovalo ani stoupajícího počtu podniků, ani jejich stoupající výnosnosti, kontingenty pozbyly na úkor státu žádoucí pružnosti a vedly naposledy k stále nižšímu zdanění výdělečné činnosti v poměru k zdanění ostatních zájmových skupin.

To jest velmi jasně zřejmo ze statistik uvedené v předloze podané býv. rakouskou vládou (931 příloh k sten, prot. posl. sněmovny XXII. zasedání 1918), podle níž procentové zatížení daní výdělkovou v poměru k hrubému důchodu zjištěnému z podniků a zaměstnání při ukládání důchodové daně kleslo ze 4.2% (1898) na 1.9% (1913).

Nevyhovoval-li v normálních poměrech vývoj daně výdělkové skutečnému vývoji hospodářskému, tím více se nepoměr tento přiostřil ve válečných letech; rychlým obrovským přesunům ve výtěžcích výdělečných podniků nemohla ztrnulá forma kontingentu daně výdělkové a způsob ukládání vůbec vyhovovati.

Císařským nařízením ze dne 2. července 1916, č. 210 ř. z., a ze dne 7. března 1917, č. 109 ř. z., učiněna nejnutnější opatření; tak zavedeno na léta 1916 a 1917 uložení výdělkové daně na každý rok zvláště (místo na období 1916/1917), na rok 1917 stanoveno, že rozhodnou dobou pro stav provozování podniku jest kalendářní rok 1916 (nikoliv doba od 1. července 1915 do 30. června 1916), konečně učiněn pokus ze železného okruhu kontingentu vyváznouti tím, že dovoleno, aby podniky a zaměstnáni, u nichž poměry provozování, zejména rozsah a výsledek válkou podstatně se změnily, mohly býti, počínajíc čtvrtletím jdoucím po této změně, zdaněny jako nově vzniklé podniky mimo kontingent.

Převrat dne 28. října 1918 zastihl celý aparát daně výdělkové a její ukládání v naprostém chaosu a nejistotě; býv. rakouská vláda podala sice výše zmíněný návrh na úpravu daně výdělkové na období 1918 a 1919, ale došlo jen ku projednávání ve finančním výboru této sněmovny.

Nezbytnou nutností okamžitě zasáhnouti vysvětluje se, že úprava výdělkové daně náležela ku prvým akcím, se kterými se zákonodárné orgány nově vzniklého československého státu zabývaly hned v prvních týdnech po převratu.

Stalo se tak zákonem ze dne 10. prosince 1918, č. 65 Sb. z. a n., jenž, by krátký, znamená podstatný, ba radikální odklon od dosavadní konstrukce; účel jeho byl zachovati právní kontinuitu, převésti výdělkovou daň na jednodušší kolej a umožniti vzhledem k dalekosáhlým státoprávním změnám její rychlé uložení a vybrání.

Rozpadem rakousko-uherské monarchie pozbyla celá spletitá budova kontingentu výdělkové daně a její repartice svého základu; byly dvě možnosti: buď stanoviti nový kontingent pro země vyjma Slovensko a Podkarpatskou Rus aneb od principu kontingentování vůbec upustiti.

Nepopiratelně značné obtíže ve směru prvním a patrné zjednodušení celého aparátu ve směru druhém vedly k tomu, že vláda se rozhodla od principu kontingentování a repartice vůbec upustiti; tím přestala složitá a vzhledem k nestejnoměrnostem ve válce vzniklým velmi nesnadná práce výpočtů a přezkoušení kontingentů pro jednotlivé berní společnosti - která se tenkráte pro nedostatek všech pomůcek ani nemohla provésti - sestavení komise kontingentní stalo se zbytečným, schematické sazby § 32 přeměnily se přímo v sazby berní, kterýchž nebylo třeba více přepočítávati na skutečnou částku daně, poněvadž přestaly t. zv. přirážky a srážky kontingentní; ovšem zanikla se stanoviska poplatníků i velmi cenná výhoda, jež záležela v tom, že kontingent bránil spravedlivě postihnouti obrovský vzestup výtěžků výdělečných podniků za války.

Druhou radikální změnou bylo ustanovení, že sice pojem "střední výnosnosti" zůstává nadále hlavní pomůckou ukládací, že však při úsudku o ní přihlížeti nutno ke skutečnému výsledku provozování, t. j. ke skutečně dosaženému výtěžku, což až dosud nebylo přípustno {čl. 23, č. 2 prováděcího nařízení k hlavě I. zákona o osobních daních).

Tím sice "hlavní známky rozsahu podniku" (§ 33, odst. 2.) nebyly sníženy na druhořadý živel, ale ryzí výtěžek stal se vlastně - byť i ne výhradně - rozhodujícím regulátorem spravedlivého uložení výdělkové daně, neboť při témže obratu i témže počtu pomocných sil mohou zisky značně kolísati.

Není pochyby, že formálně zůstalo při starém pojmu "střední výnosnosti", kteráž, jsouc povahou svojí fiktivní veličinou, znamená pravděpodobný průměrný výtěžek středního podniku; ve skutečnosti však stala se výdělková daň daní vyměřovanou podle skutečného výtěžku, blížíc se svým vyměřovacím základem značně důchodové dani; tato změna - na povrch zdánlivě nepatrná, ve skutečnosti však velice závažná - umožněna byla praksí, jež, nemohouc dobře s pojmem "střední výnosnosti" pracovati, vytvořila si již v dobách mírových časem různé klíče, zakládající se oklikou na průměrném ryzím výtěžku.

Z dalších menších změn budiž uvedeno, že z důvodů zjednodušení vyměřovacích prací ponecháno uložení výdělkové daně na celé období 1918/1919 (tedy nikoliv na každý rok zvláště), a že za rozhodnou dobu pro posouzení provozovacích poměrů ustanoven rok 1917.

Ukládání výdělkové daně na období 1918/1919 bylo provedeno v rámci dosavadních berních společností a vykazuje předpis na rok 1919 v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 38,135.768 Kč, kdežto vyšetřené kontingenty podle stavu rozhodného dne (1. června 1918) činily pouze 21,616.327 Kč.

Účinek nové úpravy objevuje se v plus na výdělkové dani per 16,519.441 Kč, výtěžek činí okrouhle o 57% více, než by byla činila výdělková daň, kdyby byla zůstala závora kontingentu.

Jak bylo možno očekávati, ozvaly se z kruhů poplatnictva brzo četné stížnosti na příliš vysokou výměru výdělkové daně, kteréž došly výrazu i v resoluci Národního shromáždění ze dne 29. ledna 1920, žádající nové úpravy výdělkové daně.

Je-li jisto a číselně nezvratně prokázáno, že princip kontingentování výdělkové daně byl překážkou jejího zdravého vývoje a že procentově výdělková daň v poměru k stoupajícímu hrubému výtěžku výdělečnému stále klesala (sazby převýšily kontingenty v roce 1905 o 3.82%, v roce 1913 o 9.03%, v roce 1917 však již o 25%), tu nelze přehlížeti skutečnost, že reforma z roku 1918 znamená zdravý obrat ze strnulosti a bezvýznamnosti, ke které výdělková daň spěla, že však v zájmu poplatníkovy ochrany jest potřebí pomýšleti v nějaké formě na náhradu za zrušený kontingent.

Na ukládací rok 1920 a 1921 zůstala ovšem ještě tato zásadní úprava nezměněně v platnosti (zákony ze dne 29. ledna 1920 a ze dne 17. března 1921, č. 71 a 123 Sb. z. a n.).

Také na ukládací období 1922/1923 platí sice podle zákona ze dne 28. dubna 1922, č. 144 Sb. z. a n., v podstatě ustanoveni prve cit. zákona z r. 1918, novotou velikého významu jest však ustanovení, že strana má nárok na snížení předepsané daně podle dosavadních sazeb, přesahuje-li tato určitou hranici; hranice stanoví se pak pro tento subsidiární účel poměrem daně k 0.5-4% z ryzího výtěžku, při čemž jisté minimum daně v případech, kde jde o takový přepočet, zůstává za všech okolností zachováno; odstupňování jest progresivní podle výše ryzího výtěžku; pojem ryzího výtěžku opírá se o dosavadní § 165 zák. o os. daních s určitými úchylkami, které s sebou přináší pojem výtěžku.

Tím bylo vyhověno praktické potřebě určitého maxima daně.

Ustanovení platná na ukládací období 1922/23 byla prodloužena postupně až do r. 1926 (zák. ze dne 20. prosince 1923, č. 253 Sb. z. a n., ze dne 20. prosince 1924, č. 299 Sb. z. a n., a ze dne 17. března 1926 č. 49 Sb. z. a n.).

Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi platila za převratu všeobecná daň výdělková podle těchto ustanovení: zák. čl. XXIX/1875, zák. čl. X/1883, zák. čl. LIII/1881, zák. čl. IV/1893, zák. čl. V/1908, § 22 zák. čl. VIII/1909 a § 27 zák. čl. IX/1918. Tato daň měla však zcela jinou strukturu, nežli všeobecná daň výdělková na ostatním území republiky.

Výdělková daň I. a II. třídy byla vlastně z větší části daní z hlavy, výdělková daň IV. třídy byla se všeobecnou státní dôchodkovou přirážkou, zavedenou zák. čl. XLVII/1875 a modifikovanou zák. čl. XLVI/1883, surogátem daně z příjmu, kteráž byla na Slovensku a v Podkarpatské Rusi zavedena dočasně teprve zák. čl. XLVI/1914 a definitivně zák. čl. XXVI/1916. Vlastní daní výdělkovou byla tedy výdělková daň III. třídy, kteráž ovšem nebyla kontingentována.

Zákonodárstvím republiky Československé nastala v tomto stavu změna teprve zákonem ze dne 12, srpna 1921, č. 294 Sb. z. a n., a zákonem ze dne 27. února 1923, č. 43 Sb. z. a n. Onen zákon stanovil článkem IV, že se daň výdělková IV. třídy i se všeobecnou státní dôchodkovou přirážkou nevybírá na léta 1921 až 1923, tento zákon pak stanovil, že se výdělková daň I. tř. lit. a) - d), pak výdělková daň II. tř. a všeobecná státní dôchodková přirážka na r. 1923 nevybírají; i tato ustanovení prodloužena postupně až do r. 1926 (sr. výše uvedené 3 zákony).

Z celého systému všeobecné daně výdělkové na Slovensku a v Podkarpatské Rusi zbývá tudíž pouze: výdělková daň I. tř. lit. e) - g), která postihuje řemeslníky pracující bez pomocníků, řemeslníky v malých a velkých obcích a podomní obchodníky, a výdělková daň III. tř. Podle zákona. ze dne 27. února 1923, č. 43 Sb. z. a n., vybírá se výdělková (zárobková) daň III. třídy na rok 1923 podle výměry z r. 1922, při čemž však může jak poplatník tak berní správa žádati za opravu daně zachované v platnosti na rok 1923, jestliže prokáží, že se poměry rozhodné pro uložení daně v letech, jež by měla býti základem pro uloženi na r. 1923, podstatně změnily proti poměrům v letech, podle nichž byla uložena daň na rok 1922. Zákonem ze dne 20. prosince 1923, č. 253 Sb. z. a n., byla platná; ustanovení a zárobkové dani III. třídy na berní rok 1924 podstatně změněna potud, že základem pro uložení daně stanoven výtěžek v roce 1923 skutečně dosažený a že sazba daně snížena podle výše poplatného výtěžku na 1/2%-4% (proti dosavadní sazbě 10%). Vedle toho připuštěno osvobození od daně pro drobné pachtýře půdy. Tyto materielní změny byly rovněž postupně prodlouženy až do r. 1926 (sr. výše uvedené poslední 2 zákony).

Těmito opatřeními byly krutosti bývalého uherského zákonodárství proti ustanovením zákona o osobních daních alespoň z větší části odstraněny.

Již daňová reforma uherská z r. 1909, ze které vyšel zák. čl. IX/1909, o všeobecné výdělkové dani, jenž ovšem i s doplňky a opravami vyplývajícími ze zák. čl. LIII/1912 nenabyl platnosti, směřovala k tomu, aby se změnila výdělková daň III. třídy na všeobecnou daň výdělkovou, ostatní pak třídy aby splynuly jednak se všeobecnou výdělkovou daní, jednak s daní z příjmu, dále aby dosavadní neudržitelný 10%ní daňový klíč byl snížen na progresivní sazbu 1-3%, aby se zdaňoval ryzí výtěžek z předešlého roku a nikoliv průměrný obchodní výtěžek, aby se daň ukládala ročně a byla zatím kontingentována, dále aby daň výdělková a z příjmu byly zároveň vyměřovány komisemi společnými.

Obě výdělkové daně jsou podle dnešní jejich konstrukce smíšeninou zastaralých "zevních známek" a moderního prvku výnosového; jejich vývoj - třebas, pokud jde o Slovensko a Podkarpatskou Rus, pouze zamýšlený - až do převratu, hlavně však po převratu, ukazuje jasně tendenci, v jaké lze pro celé území státu problém zdanění výdělečné činnosti upraviti.

Jest to forma výnosové, tudíž objektivní daně, kteráž postihujíc ryzí výtěžek nejlépe vyjadřuje věcnou nosnost podniku, jevící se v rozdílu příjmů dosažených v podniku od nákladů sloužících v rámci podniků k jejich dosažení; daň postihuje tu výnos podnikatelův, skládající se v podstatě z odměny za práci a činnost jeho a z výnosu investovaného kapitálu. Podíl práce neboť jde tu o podniky fysických osob bývá tím větší, čím nižší jsou výnosy, a teprve od středních výnosů nahoru ubývá.

Ze zásady ryzího výtěžku vychází většina moderních zákonů upravujících zdanění výdělečné činnosti, pokud zásadně nezdaňuje pouze základní a provozovací kapitál v podniku uložený, tak na př. částečně ve Francii (1917) a v četných státech německých.

Z větších buďtež zde uvedeny pouze tyto: Prusko (1891, 1923), Bavorsko (1910,1921), Sasko (1921,1923), Württembersko (1922), Rakousko (1924). Tato vývojová tendence jest pochopitelna, uváží-li se, že nelze daň opírati o třídy, tarify, zevní známky a pod. v době, kdy mocný vývoj průmyslu, živností a obchodu odpoutává se od místního nebo sousedského prostředí, kdy význam kapitálu a osobni zdatnosti podnikatelovy stoupá a kdy všechny tyto složky na výsledky výdělečné činnosti vykonávají daleko větší vliv, nežli dříve.

Pojem ryzího výnosu nebývá ovšem stejně vždy řešen, jak jasně vyplývá zejména při otázce jak dalece lze úroky z dluhů nebo daně odpočítávati; pravidelně se přihlíživá na př.: k úrokům z dluhů jen potud, pokud se týkají podniku a jen pokud jde o zúročení běžných dluhů provozovacích, nikoliv tedy o úroky za půjčený nákladní nebo provozovací kapitál. Rovněž mezi daněmi se činí co do odpočitatelnosti rozdíl.

Novější vývoj jde však dále a, jednak z technických důvodů, jednak mimoděk bera zřetel na značný podíl lidské práce ve výsledcích výdělečné činnosti osob fysických, přizpůsobuje ryzí výnos z podniků co do jeho číselné výše více méně ryzímu důchodu, nebere ovšem zřetele k okolnostem, kteréž u důchodu ještě dále přicházejí v úvahu a plynou z osobní nosnosti podnikatelovy (na př. daně prosté minimum, zřetel na rodinu, mimořádné okolnosti).

Nejdále šlo Rakousko (1924), jež bezvýjimečně klade ryzí výnos z podniku číselně na roveň ryzímu důchodu z podniku. Návrh přidržuje se téže methody a slibuje si při tom značného zjednodušení agendy vyměřovací (jedno přiznání, jeden platební rozkaz, vyměření společné s důchodovou daní atd.).

Při navrhované úpravě všeobecné daně výdělkové zůstává jeden důležitý moment mimo počet, totiž: hodnota základního a provozovacího kapitálu.

Většina moderních zákonů v Německu přihlíží i k této skutečnosti, vycházejíc z názoru, že jediné daní odstupňovanou podle ryzího výtěžku a podle hodnoty základního a provozovacího kapitálu lze správně zachytiti daňovou potenci podniků s velikým výtěžkem, rychlým a velikým obratem, ale malým provozním kapitálem a podniků, u nichž tyto složky jsou v obráceném poměru.

Hodnotiti základní a provozovací kapitál znamená buď přejímati zjištěné hodnoty odjinud (na př. ze základů periodické daně majetkové) anebo podjati se nesmírně těžkého úkolu, zjišťovati ad hoc hodnotu pro druhy majetků, při jejich naprosté labilitě a měnivé různotvárnosti těžko přístupné a nesnadno kontrolovatelné.

Poněvadž periodické majetkové daně není, odpadá z technických důvodů zřetel k hodnotě základního a provozovacího kapitálu a okolnost, jakou má hodnotu, přichází v úvahu jen subsidiárně.

Daňová povinnost a výjimky z ní stanoví se celkem v rozsahu ustanovení I, hlavy zákona o osobních daních v dnešním znění. K podstatnějším změnám v daňové povinnosti dojde tudíž jen na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, kde místo dosavadní zárobkové daně I. až IV. třídy nastoupí jediné povinnost k všeobecné dani výdělkové.

Subjekt daně definuje se v tom smyslu, že poplatníkem jest podnikatel, který svým jménem podnik provozuje. Definice tato srovnává se s dosavadní judikaturou správního soudu.

Co do předmětu daně uchyluje se návrh zákona v § 46, odst. 3., podstatně od dosavadních zásad. Daň neukládá se jako dosud zpravidla z každé provozovny, nýbrž z každého podniku, činícího samostatný hospodářský celek. Všechny provozovny náležející k témuž podniku jako hospodářskému celku, ať leží kdekoliv, budou tedy zdaňovány společnou daňovou sazbou; pojem podniku, činícího samostatný hospodářský celek, není v návrhu zákona blíže definován, poněvadž pojem ten vykládati lze jen podle všeobecných hledisek hospodářských a se zřetelem k individuálním okolnostem konkrétního případu.

Jisté zostření proti dosavadním ustanovením zákona o osobních daních stanoví návrh zákona v § 47, odst. 2., jelikož zahrnuje do zemědělského a lesního hospodářství vedlejší výrobu s ním spojenou - i když se výroba omezuje na zpracování vlastních výrobků - jen tehdy, není-li zmíněná výroba takového druhu, že se zpravidla provozuje samostatnými průmyslovými podniky a nejde-li o samostatný závod po živnostensku provozovaný. Totéž vymezeni stanoví návrh zákona i u podniků záležejících v dobývání podstaty parifikační pudy. Při prodeji vlastních výrobků zemědělského a lesního hospodářství vylučuje návrh zákona výjimku z daně, jde-li o živnostenské provozováni prodeje v drobném v trvale otevřených, zmíněnému účelu určených prodejnách nebo skladištích, ať již jsou v sídle vlastního hospodářství nebo v jiném místě.

Daňová povinnost tuzemských podniků, rozšiřujících své provozování do ciziny, a cizích podniků, rozšiřujících své provozování do našeho území, zůstává nezměněna v rozsahu dosavadních ustanoveni zákona o osobních daních.