Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Osvobození od všeobecné daně výdělkové zůstává také proti dosavadním ustanovením zákona o osobních daních bez podstatných změn. Vynecháno bylo ustanovení o osvobození podniků, které provozuje stát k účelům správním, jelikož ustanovení to spadá do oddílu zvláštní daně výdělkové, kdež také jest uvedeno pod § 72, odst. 1., lit. a). V § 50, č. 6, zvyšuje se daně prostý výtěžek vedlejších zaměstnání proti dosavadním ustanovením I. hlavy zákona 0 osobních daních ze 100 Kč na 800 Kč, kteréžto zvýšeni odůvodněno jest změněnými poměry valutovými. Jinak zůstává jako dosud při zásadě, že u výnosové daně není daně prostého minima.

Povolovati osvobozeni od daně všeužitečným podnikům zmocňuje se ministerstvo financí v rozsahu poněkud rozšířeném proti dosavadním platným ustanovením zákona o osobních daních.

Mimo osvobození stanovená v §§ 50 a 51 zákonné osnovy ponechávají se v platnosti pouze osvobození příslušející podle státních smluv a osvobození poskytnutá zvláštními zákony místním železničním drahám a drahám nižšího řádu.

V platnosti zůstávají tedy osvobození drah nižšího řádu a vicinálek podle zákona ze dne 8. srpna 1910, č. 149 ř. z., a zák. čl. XXXI/1880 resp. zák. čl. IV/1888. Zrušují se dosavadní osvobození lékáren řádu milosrdných bratří, poskytnutá rozhodnutím ze dne 2. února 1823 a 2, května 1854 (dv. dekret ze dne 6. února 1823, č. 4307 pol. sb. zák. sv. 41 č. 16, a výnos býv. ministerstva financí ve Vídni ze dne 28. května 1854, č. 19.507), jelikož osvobození to nelze z ohledu daňové stejnoměrnosti uznati odůvodněným, dosahuje-li se v lékárně řádové podnikatelského zisku; není-li tu zisku nebo jen zisk nepatrný, spadá provozování lékárny pod pojem podniku obecně užitečného a jest tu možnost osvoboditi zmíněnou lékárnu od všeobecné daně výdělkové podle ustanovení § 51.

Platnosti pozbývají dále některá osvobození, stanovená zák. čl. XXIX/1875, jako na př. osvobození tureckých poddaných, cizinců, žebravých řádů atd. Osvobození nově založených průmyslových podniků, které připouštěl zák. čl. III/1907, přejímá vládní návrh (§ 52) v poněkud užším rozsahu tím, že povoluje daňové výhody tuzemským podnikům, vedoucím řádné obchodní knihy, které zavedou v tuzemsku dosud nezastoupenou nebo jen nedostatečně zastoupenou výrobu a jejichž vznik se doporučuje z národohospodářských ohledů.

Pro jednotlivé podniky již získaná dočasná osvobození od všeobecné daně výdělkové a od zárobkové daně III. třídy zůstávají však v platnosti až do projití doby, na kterou byla podle dosavadních ustanoveni povolena (článek III., odst. 2., uváděcích ustanovení).

Daňové komisi dává návrh zákona možnost, aby slevila daň buď úplně nebo částečně, jestliže toho zvláštní ohled vyžaduje a nepřevyšuje-li daňový základ 7000 Kč, případně 10.000 Kč.

Návrh zákona upouští od dosavadního vyměřování všeobecné výdělkové daně (pokud jde o Čechy, Moravu a Slezsko podle prostřední výnosnosti podniku, pokud jde o Slovensko a Podkarpatskou Rus podle průměrného výtěžku nebo pevnými sazbami) a buduje všeobecnou daň výdělkovou jako daň procentovou (kvotovou), jejiž základem jest ryzí výtěžek v podniku dosažený, při čemž se za účelem zjištění ryzího výtěžku přihlíží jedině k příjmům v podniku samém dosaženým a k výdajům učiněným v mezích provozování podniku na dosažení těchto příjmů. Základem zdanění jest celý ryzí výtěžek v podniku dosažený bez ohledu na to, komu ryzí výtěžek konečně přísluší. Z této zásady vyplývá ustanovení, že podíly z výtěžku plynoucí tichým společníkům nelze srážeti a že při podnicích společenských jsou základem zdanění výtěžkové podíly všech společníků. Jinak - pokud ovšem příjem a srážky jsou v přímém vztahu s provozováním podniku platí pro vyšetření příjmů a srážek obdobně ustanovení platná pro daň důchodovou, obsažená v §§ 7, 15, 16 a 17 osnovy zákona; tím překročuje základ pro vyměřeni daně hranice, které se pravidelně pojmu výnosu kladou.

Z ustanovení o přípustnosti srážek v rozsahu platném pro daň důchodovou vyplývají proti dosavadnímu stavu (zejména vzhledem k ustanovením čl. III. zákona ze dne 28. dubna 1922, č. 144 Sb. z. a n.) značné výhody pro poplatníky všeobecné daně výdělkové, jelikož ustanovení to připouští odečtení skutečně placené daně výdělkové s přirážkami a příslušenstvím a veškerých úroků z dluhů obchodních s provozováním podniku souvisejících, tedy bez ohledu na to, jde-li o cizí kapitály trvale v podniku uložené (základní kapitál) nebo o běžné úvěry provozovací. Jelikož se dosud přihlíželo při ukládání sazeb všeobecné daně výdělkové k výtěžku nezkrácenému o výdělkovou daň s přirážkami a příslušenstvím a o úroky z cizích kapitálů v podniku uložených, dlužno toto podstatné zkrácení daňového základu míti na zřeteli při posuzování daňové sazby stanovené v § 57 osnovy zákona.

Další podstatné snížení daňového základu stanoví se v poslední větě odst. 1. § 55 tím, že osnova zákona podržuje sice ustanovení § 10, odst. 2., pro daň důchodovou, i co do stanovení daňového základu všeobecné daně výdělkové u poplatníků, kteří vedou řádné obchodní knihy, připouští však u podniků vedoucích řádné obchodní knihy další snížení daňového základu o mimořádné odpisy z důvodu provedených investic, které u daně důchodové přípustny nejsou. Zmíněné podniky, které vystaví, přestaví, přistaví nebo nastaví budovy pro provoz podniků anebo které vymění staré nebo pořídí nové stroje a zařízení, mohou v pěti letech odepsati vedle obecně přípustných odpisů ještě 20% nákladu vynaloženého na stavbu nebo stroje a zařízení.

Úvaha, že každá z výnosových daní podle dosavadního historického vývoje zachycuje výtěžek u jeho pramene, vede logicky k tomu, že z ryzího výtěžku mají býti vylučovány ryzí výtěžky objektů, které již postihuje daň pozemková a domovní. Tomuto požadavku plně hoví ustanovení § 55, odst. 2., jenž stanoví, že se základ všeobecné daně výdělkové snižuje o výtěžky vlastních pozemků a budov podnikatelových zahrnuté ve výtěžku podniku částkou, jakou byly vzaty za podklad pro vyměření daně pozemkové a domovní. Na přechodnou dobu, pokud se pozemková daň bude vyměřovati podle čl. VII., odst. 1. osnovy zákona, považuje se za výtěžek podrobený pozemkové dani dvacetinásobek ryzího katastrálního výtěžku dotčených pozemků.

Ustanovením § 55, odst. 3., zamezuje se u podniků, které vedou řádné obchodní knihy, opětné zdanění výtěžků, které u tuzemských podniků podrobených zvláštní dani výdělkové byly již touto daní postiženy. Ustanovení zmíněné má místo jen tehdy, má-li podnik všeobecné dani výdělkové podrobený na začátku hospodářského období pro zdanění rozhodného ve svém vlastnictví alespoň jednu pětinu akcií, kursů, podílů společností s obmezeným ručením nebo užitkových listů podniku zvláštní dani výdělkové podrobeného.

Až na posléze zmíněné úchylky přimyká se tedy vyměřovací základ všeobecné daně výdělkové k vyměřovacímu základu důchodové daně. Daní postihuje se skutečně dosažený výtěžek podniku, pomíjí se vyměřování daně pro rata temporis při podnicích nově zřízených a odpisování daně při podnicích za berního roku zastavených, a umožňuje se pokud možno ukládání obou daní najednou. Vyměřená daň bude vždy celkovou povinností daňovou na příslušný berní rok. Tím odstraněny budou také značné nesrovnalosti a tvrdosti, které dosud vyplývaly z delších ukládacích období (podle zákona o osobních daních dvouleté, podle zák. čl. XXIX/1875 tříleté ukládací období).

Paragraf tento jedná o daňové sazbě. Theorie stála do nedávna na stanovisku, že výnosové daně mají býti proporcionální, progrese daňová že jim nesvědčí, poněvadž progrese vyplývá ze vztahu daně k subjektu a k jeho subjektivní nosnosti dané poměrem mezi jeho důchodem a domácnostní potřebou. U daní výnosových, oproti tomu, že se zjišťuje jen objektivní výnos bez vztahu k subjektu a bez úvahy, jakého důchodu součástku bude tvořiti daný výnos.

Proto tedy, že mají býti výnosy všeho druhu postiženy proporcionálně, vyšší stejně tak jako nižší a že progresivně dolehne na ně daň důchodová, až se přelejí do domácnosti jako důchody.

Theorie tato stála v zásadním odporu vůči praktickému vývoji, jenž směřoval právě u výdělkové daně ku progresivitě. V této theoretické úvaze bylo logické pochybení v tom, že považovala progresivitu za myšlenkový derivát subjektivní nosnosti a proto za výlučný atribut subjektivní daně, t. j. daně důchodové. Správno jest, že při výnosové dani nelze přihlížeti ku okolnostem subjektivní nosnosti, jak shora bylo vyloženo, ale z toho neplyne, že nemůže býti výnosová daň progresivní, poněvadž progresivita neplyne jen z nosnosti subjektivní, ale může se jeviti přípustnou a účelnou i s hlediska nosnosti objektivní.

Nosnost objektivní spočívá v tom, jak bylo ve všeobecné části vyloženo, že daň nesmí podlamovati funkce zdaněného činitele výrobního. Při dani výdělkové běží o zdanění podnikatelova výnosu, t. j. toho, co zbude podnikateli po odměně cizí práce a cizího kapitálu. V podnikatelově výnosu jest zahrnuta zpravidla odměna za vlastni práci, za vlastní kapitál a za organisační činnost podnikatelskou. Jest zde tedy více výrobních činitelů, o jichž nosnost při jejich výdělkové dani běží. V té příčině jest do jisté míry zásadní rozdíl mezi všeobecnou výdělkovou daní a zvláštní daní výdělkovou právnických osob, jakožto, kapitálových asociací. Podnikatelský výnos podniků akciových společností a jiných asociací podrobených zvláštní výdělkové dani pozůstává hlavně v odměně kapitálu. A úvaha o objektivní nosnosti záleží v nosnosti kapitálu v podnikání. Nemá-li býti funkce kapitálu v podniku podlomena, musí se kapitálu dostati dostatečného zúročeni.

Sazba daňová musí tedy býti vyměřována podle dividendy, tedy podle poměru mezi výnosem a kapitálem, tedy podle relativního výnosu. Čím větší jest tento relativní výnos dividendou vyjádřený, tím vyšší může býti procento zdanění, aniž se podlomí kapitálová funkce v podniku. Vidno tedy, že i při této dani výnosové jest progresivita přípustná i účelná a plyne z úvahy o objektivní nosnosti této daně.

Naproti tomu jest u všeobecné výdělkové daně věc mnohem složitější proto, poněvadž v podnikatelském výnosu není jen a zpravidla ani převážně obsažena odměna kapitálu, nýbrž též a u menších podniků převážně, odměna za vlastní práci.

Nelze tedy prostě odstupňovati daň progresivně podle absolutního výnosu. Bylo by nutno podle obdoby zvláštní výdělkové daně odstupňovati progresi podle relativního výnosu v poměru ke kapitálu.

Avšak jednak není to technicky proveditelno, jednak by zde nebyl relativní výnos pravým měřítkem vzhledem k podnikům převážně pracovním.

U individuálních podniků, podléhajících všeobecné výdělkové dani, třeba spíše přihlížeti k tomu, do jaké míry jest ve výnosu obsažena odměna práce a do jaké míry odměna kapitálu, poněvadž výnos fundovaný kapitálem snese vyšší daňové zatížení nežli výnos pracovní. Důsledně by tedy bylo v každém případě provésti toto rozlišeni. To jest technicky neproveditelné.

Vychází tedy osnova zákona z presumpce, že určitý rozsah výnosu jest výnosem pracovním, určitý další rozsah výnosu výnosem smíšeným a že výnosy nejvyšší jsou odměnou kapitálu. Stanoví se proto generální sazba výdělkové daně na 3%, od níž se připouští srážka 2.5% pro prvních 30.000 Kč ryzího výnosu, jakožto výnosu presumptivně pracovního.

Pro výnosy nad 120.000 Kč stanovena jest přirážka 15% v předpokladu, že tento výnos jest převážně kapitálovým. Poněvadž se u každého výnosu podrobuje prvních 30.000 nižší, dalších 90.000 střední a co nad to jest vyšší sazbě, vzniká z toho přirozená progrese, jak jest v přiložené tabulce znázorněna; avšak tato progrese není progresí podle absolutního výnosu, která by vypadala zcela jinak, nýbrž důsledkem odlišného zdanění výnosu z práce a z kapitálu.

Ohledy na pracovní příjem vyjadřují se také v tom, že hranice výtěžků, pro něž platí sazba snížená a sazba zvýšená, se při společenských podnicích zvyšuji o tolikráte 30.000 Kč, kolik veřejných společníků mimo jednoho jest v podniku trvale činných.

Vedle tohoto zřetele k pracovním výnosům obsahuje osnova ještě výhody další. Především pro takové živnosti, které zanikají smrtí podnikatelovou, takže podnik není nadále podkladem rodinné existence. Zde se poskytuje srážka 20% z normální daně. Mimo to u výnosů nejmenších, které jsou jediným podkladem existence podnikatelovy, jsou přípustny individuální úlevy další až do úplného prominutí daní.

Daňová sazba činí z celého daňového základu:

Uvážíme-li, že hořejší daňové sazby znamenají procenta výtěžku zkráceného již o placenou daň výdělkovou s přirážkami a o úroky z cizích kapitálů v podniku uložených, případně i o zvláštní odpisy z důvodu provedených investic, seznáme, že navrhované sazby jsou daleko méně tíživými nežli dosavadní sazby všeobecné daně výdělkové podle ustanovení článku III. zákona č. i.4,1922 Sb. z. a n., resp. sazby zárobkové daně III. třídy platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi podle ustanovení článku IV. zákona č. 253/1923 Sb. z. a n. Značné snížení daňového břemene vyplývá však dále z toho, že k novým sazbám nevybírají se mimořádné (válečné) přirážky, že autonomní přirážky jsou omezeny limitem, jehož hranic nesmějí přestoupiti, a konečně, že poplatníci všeobecné daně výdělkové jsou účastni značného snížení daně důchodové z důchodů plynoucích z jejich podniků. Z připojené tabely jest zřejmou výše maximálního daňového zatížení výtěžků samostatných podniků podle osnovy zákona jak dani výdělkovou, tak i daní důchodovou.

Podle ustanovení odst. 4., § 57 nesmí daň z podniku vyměřená býti menší než 1/2 ‰ (z tisíce) veškerého kapitálu v podniku trvale na zisk uloženého. Ustanovení toto jest odůvodněno tím, že s hlediska berní způsobilosti jest ve výdělečném podniku, byť i dočasně neposkytoval výtěžku, utaj ena jakási berní síla, které objektivní daň nemůže přejíti; dlužno-li někdy i přihlížeti k momentu zájmu", pak i dočasně pasivní podniky jsou povinny přispívati státu a samosprávným svazkům na úhradu výdajů právních a správních opatření, jejichž výhod jsou účastny. Ustanovení toto dotýká se ostatně jen podniků, u nichž jest kapitál ne-li rozhodným, tedy aspoň význačným činitelem, a nemůže přijíti v úvahu u podniků, u nichž převládá osobní práce poplatníkova.

Otázka, kde se daň předpisuje, jest důležita s hlediska přirážek samosprávných svazků; návrh zákona navazuje v zásadě na dosud platná ustanovení, hledí však stanoviti předpisy pokud možno nejjednodušší a nejpřesnější.

U stavebních podniků upouští se od dosavadního ustanovení, že za provozovnu se považuje jen sídlo stavební správy, jelikož ustanovení toto mělo za následek, že podnikatel mohl obce, v nichž po léta prováděl veliké a nákladné stavby, připraviti o podíl na výdělkové dani tím, že ponechal provozovací správu úmyslně v jiné obci, na př. v obci sídla své stavební kanceláře. Návrh zákona umožňuje, aby obcím, v nichž poplatník provádí po delší dobu stavby, byla přikázána poměrná část daně z podniku jeho vyměřené.

Novým jest ustanovení o dělbě daňové základny pro přirážky obecní u podniků, které zaměstnávají značný počet dělnictva, bydlícího v jiných obcích, než ve kterých se nalézá provozovna podniku. V těchto případech zkracuje se přirážková základna pro obec, v níž jest provozovna, o polovinu té části, která z daně na provozovnu přiřčené připadá poměrně na služební platy dělnictva bydlícího v jiných obcích. Z poloviny této části daně neplynou tedy obecní přirážky do obce, kde jest provozovna, nýbrž do fondu zřízeného podle § 10 zákona o nové úpravě finančního hospodářství svazků územní samosprávy. Tímto ustanovením má býti zmíněný fond posílen, aby snáze mohl plniti svůj úkol, pomáhati obcím, jimž vlastní přirážky nestačí na krytí nutných výdajů. Aby účel tento nemohl býti mařen, stanoví osnova zákona, že se přirážky pro fond vybírají týmž procentem, jakým stanoveny byly přirážky pro obec, v niž jest provozovna, nejméně však výměrou 100%. Prováděni zmíněného ustanovení bude jistě značným zatížením pro berní správy při rozvrhu daňové sazby, z kteréhožto důvodu se dotčené ustanovení omezuje jen na provozovny se značným počtem dělnictva a na případy, kde vysoké procento dělnictva (25%) bydlí mimo sídlo provozovny.

Vznik a zánik daňové povinnosti přimyká návrh zákona zcela logicky na vznik a zánik provozování dani podrobeného podniku (objektu daňového).

Povinnost oznamovati vznik, převzetí, přesídlení a zánik daní povinných podniků jest nutnou, aby byla zajištěna správná evidence poplatníků.

Vzhledem k tomu, že se může vyskytnouti zájem některého podnikatele na tom, aby zůstal předepsán všeobecnou dani výdělkovou ještě po zastavení provozování dani podrobeného podniku, přebírá návrh zákona v § 63, odst. 3., s některými úchylkami, odůvodněnými provedenou změnou hlavních zásad všeobecné daně výdělkové, dosavadní ustanovení § 73, odst. 4., zákona o osobních daních potud, že na žádost poplatníkovu může se i po dobu neprovozovaní podniku předepisovati všeobecná výdělková daň roční sazbou 10 Kč, resp. pokud jde o protokolované firmy, roční sazbou, která jest rozhodnou pro povinnost ku protokolování firmy (200 Kč, pokud se týče 400 Kč - podle zákona ze dne 30. června 1921, č. 260 Sb. z. a n.). Podrobnější ustanovení o způsobu předpisu daně ponechává návrh zákona nařízení.

Ustanovení pro podomní a kočovní živnosti přimykají se v podstatě k dosud platnému právu podle zákona o osobních daních a obsahují úchylky jen potud, pokud změněná konstrukce daně toho vyžaduje. To platí zejména o zásadě vyměřování daně podle pravděpodobného ročního ryzího výtěžku, má-li daň býti placena napřed; odchylky od zásad platných pro stálé podniky bylo při dani pro podomní a kočovní živnosti nutno stanoviti vzhledem k tomu, že jde o živly, které z velké části nemají stálého bydliště, a že se daň předpisuje zároveň s vydáním povolení ku provozováni zmíněných živností.

Totéž platí i pro podniky podle § 67; ustanovením druhého odstavce tohoto paragrafu se dosáhne přiměřeného zdanění, aniž je podnik zdaňován za delší dobu, než za dobu skutečného nebo alespoň zamýšleného provozování.

Daňový systém navazuje na organisaci hospodářskou, nikoli právní, na hospodářství výdělečné a hospodářství spotřební. Subjektem jedněch i druhých může arci býti buď osoba fysická nebo osoba právnická.

Daň důchodová, navazující na hospodářství spotřební a důchod domácnostní, zařízena jest na hlavní případ, to jest na domácnost soukromou, jejíž subjektem jest jednotlivá fysická osoba, avšak pamatuje i na spotřební společenství právnických osob [kláštery, kapitoly (§ 6)]. Technicky zůstává tradiční výhodou těchto hospodářství, že se nezdaňují jako celky (jako se zdaňuje důchod celé domácnosti), nýbrž že se jich důchod rozkládá na zúčastněné členy, u nichž se zdaňuje.

Tak i hospodářství výdělečná, podniky, náležejí buď osobám fysickým (podniky individuální) anebo osobám právnickým. Podnikatelský výnos podniků se zdaňuje výdělkovou daní, a to v podnicích individuálních všeobecnou daní výdělkovou a v podnicích právnických osob zvláštní daní výdělkovou. Není tedy zvláštní daň výdělková pendentem k dani důchodové (osoby fysické - osoby právnické), poněvadž i důchodová daň se vztahuje na spotřební společenství právnických osob a poněvadž daň důchodová postihuje spotřební a výdělková výdělečné hospodářství.

Pokud jde o daně výnosové nebo daně jim povahou příbuzné, jako na příklad podle nového daňového práva ve Francii a Belgii t. zv. daně cedulové, nevyskytují se v základní konstrukci daní těchto závažné obtíže a pravidelně daň výdělková stejnou měrou platí jak pro fysické tak i právnické subjekty (akciové společnosti, těžířstva, společnosti s r. o. atd.); nicméně v podrobnostech nelze přehlížeti, že přes četné společné znaky jest hospodářství a tudíž i daňové ústrojí jednotlivcovo v různých směrech naprosto odlišné od ústrojí akciové společnosti a pod.; buď platí povšechně tatáž ustanovení pro oba druhy subjektů, jako v Belgii, pak nevyhovuje se požadavku, aby daň pokud možno přimykala se k odchylnému základu, anebo vyhovuje se tomuto požadavku a stanoví se v rámci téže daně odchylná ustanovení pro osoby právnické, jak jest ve Francii a pak jednotná povaha daně se ztrácí a trvá jen nominálně.

Je pravda, že zvláštní daň výdělková postihuje právnické osoby, avšak postihuje podnikatelský výnos podniků těchto osob, který se nejrůznějšími cestami vleje opět do spotřebních hospodářství, kde bude postižen daní důchodovou. Nedostatek této hospodářské distinkce způsobil, že se utkvělo na distinkci právní a že se považovala zvláštní daň výdělková za protiklad důchodové daně. Ba ve státech německých od devadesátých let minulého století podle vzoru pruské daně důchodové ze dne 24. června 1891 (§ 1, čís. 4, 5) určité druhy výdělečných společností byly podrobeny přímo dani důchodové.

Důsledek byl ten, že byl podnikatelský výnos právnických osob zdaněn dvakráte touže daní důchodovou, jednou v podniku, jednou po svém rozptýlení v domácnostech a že byl stejný podnikatelský výnos zdaněn jednou výdělkovou dani výnosovou (u osob fysických) a po druhé důchodovou (u osob právnických).

V Německu zavedli proto r. 1920 pro tyto subjekty zvláštní daň, tak zv. Körperschaftssteuer, neboť byť i jako předmět daně zůstává nadále zachován "důchod", přece se v motivech vl. předlohy (čís. 1976) a ještě více ve zprávě výborové (čís. 2344) poukazuje na to, že pojem důchodu, zejména však progrese daně podle absolutní výše přebytků jako výraz daňové způsobilosti nelze vůbec anebo ne bez obmezení přenášeti na nefysické osoby.

Tento zákon dokončuje vývoj několika desetiletí také po jiné stránce.

Původně podle pruského vzoru byly zahrnuty do důchodové daně pouze útvary; které fysickým osobám na poli soutěže stály nejblíže jako akciové společnosti, komanditní společnosti na akcie, těžířstva a společenstva, jež provozují obchody i s nečleny, konečně konsumní spolky. V ostatních státech německých se šlo časem dále a ponenáhlu byly do důchodové daně pojaty i ostatní právnické osoby veřejného a soukromého práva jako nadace, ústavy a pod., a to i tehdy, nevyvíjely-li činnosti výdělečné.

K teoreticky nesporně dokonalejší úpravě, nežli jest právě zmíněná úprava v Německu, dospělo bývalé Rakousko dávno před válkou, zavedší v II. hlavě zákona o osobních daních z roku 1896 samostatnou dani a to výdělkovou daň podniků veřejně účtujících, obmezivši však okruh subjektů a priori na ony, které provozují výdělečnou činnost.

Na stejných zásadách - nehledíc k menším úchylkám v podrobnostech - zakládá se též zárobková daň podniků veřejně účtujících na Slovensku a v Podkarpatské Rusi podle zák. čl. VIII/1909 (ve znění zák. čl. LIII/1912) a zák. čl. XXXIV/1916, jejíž sazby jsou celkem vyšší nežli sazby platné v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

Zvláštní speciální daní na výdělky plynoucí z dolů a závodů průmyslových s nimi spojených jest t. zv. daň báňská podle zák. čl. XXVII/1875 a XIV/1885.

Bylo již v dobách před r. 1918 v theorii i praxi sporným, je-li výdělková daň podniků veřejně účtujících daní výnosovou nebo důchodovou.

Bývalý rak. správ. dvůr soudní (Budw. čís. 161, 234, 407-411 a 1547) řadil ji k výnosovým daním, poněvadž stíhá objektivní výtěžek podniku, jiní (zejména Reisch) poukazují právem na to, že výdělková daň, navazujíc na zásady dvojitého účetnictví, není ani obyčejnou daní výnosovou, ani jenom daní z výnosu podniku, nýbrž též daní z přírůstku na čistém jmění, tedy daní sui generis.

Návrh zákona, vycházeje ze zásadního rozlišování výnosů a důchodů, kteréžto poslední se mohou v pravém slova smyslu tvořiti teprve a pouze v domácnostech, řadí zvláštní daň výdělkovou ke skupině výnosových daní a k oněm, které postihuji objektivní výnos podniků.

Rozdíl vůči všeobecné dani výdělkové soočívá jednak v subjektu podnik provczujícím (tam osoba fysická, zde pravidelně osoba právnická), jednak v tom, že u podniků podléhajících zvláštní dani výdělkové vystupuje do popředí kapitál (u podniků osob fysických jest to naopak práce podnikatelova), jehožto věcnou (nikoli osobní) nosnost posuzovati nutno padle poměru výnosu k investovanému (a snadno zjistitelnému) kapitálu.

Dnešní výdělková daň společností není ani důchodovou daní, nýbrž výnosovou dani z určitého podniku, arci zvláštní daní sui generis z veškerého výtěžku určité asociace kapitálové jako celku, právě tak, jako jest důchodová daň daní z celkového důchodu osoby fysické; výdělková daň postihuje - nehledí-li se k odpisům a přípustným reservám - veškerý přírůstek na ryzím jmění jako výsledek provozování podniku, nechávajíc ovšem stranou přesuny majetkové nezávislé na provozování.

K změnám v základních zásadách dosavadní úpravy, která se celkem osvědčuje a teoreticky a prakticky náleží k vyšším, dokonalejším formám daňovým, není tudíž důvodu.

Vzhledem k velmi příbuzné úpravě této materie na Slovensku a v Podkarpat. Rusi opírá se návrh zákona, jak v hlavních zásadách, tak i v podrobnostech, o dosavadní Il. hlavu zák. o os. daních, přihlížeje k ustanovením dosud platným na Slovensku a v Podkarpatské Rusi jen potud, pokud jde o důležitější otázky, a přihlížeje dále k názoru, jenž projeven byl na sjezdu slovenských právníků v Bratislavě ve dnech 30. a 31. října 1921, aby totiž výdělková daň podniků veřejně účtujících upravena byla podle býv. rakouského vzoru.

Jest na bíledni, že báňská daň splyne v nové úpravě daně a jako samostatná daň zanikne.