Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Domovní daň v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, upravují dodnes 544 zákony, patenty, dekrety, císařská nařízení a instrukce uveřejněné; neuveřejněných jest daleko více.

Základním a částečně ještě dnes platným zákonem je patent o dani domovní ze dne 23. února 1820, vyhlášený dekretem dvorské kanc. ze dne 29. února 1820, č. 351 a zavedený v zemích českých vojenským rokem 1820, kterým byla domovní daň třídní upravena a ponejprv v zemích českých zavedena daň z výtěžku nájemného a to podle zásad Josefinského patentu o dani domovní ze dne 1. září 1788, kterýž byl sice vydán, ale v účinnost nevešel.

K patentu z r. 1820 pojí se instrukce k vyšetření výtěžků činžovních (dekret dvor. kanc. z 26. června 1820, č. 198 Sb. zák. pol.) spolu s Poučením pro vlastníky domů, kterak činžovní přiznávky sepsati mají, pak návod, jak budovy obytné tříditi dlužno (dekr. dvor. kanc. ze dne 29. února 1820. č. 351), které činí jakýsi vykonávací předpis.

Z dalších důležitých zákonů sluší uvésti:

Patent z 10. října 1849, č. 412 ř. z., kterým byla "původní" daň činžovní, zavedená jen pro hlavní města zemská a některá místa lázeňská, počínajíc 1. listopadem 1849, rozšířena na místa, kde všechny budovy, aneb alespoň polovice jich poskytovaly činžovní výtěžek pronájmem, pak na budovy pronajaté (i částečně) vůbec.

Zákon z 9. února 1882, č. 17 ř. z. (novela), který změnil ustanovení patentu předešlého po té stránce, že při částečném pronájmu z obytných místností obývaných vlastníkem domu nahradil daň činžovní daní tarifovou ve výši připadající daně třídní, a že budovy, nemající více nežli tři obytné místnosti, zařaděné v katastru daně třídní v jednu ze tří nejnižších tříd, ponechal v dani třídní; dále, že řádnou daň se státními přirážkami, patentem z 1.0. října 1849, č. 412, nařízením z 13. května 1859, č. 88 ř. z., a finančním zákonem z 19. prosince 1862, č. 101 ř. z., zavedenými spojil v jedno, stanoviv pevné sazby daně činžovní a to v místech původní daně činžovní (hlavní města zemská a některá místa lázeňská) 26 2/3% a na 20% v místech ostatních ryzího činžovního výtěžku, po srážce kvot udržovacích, které na budovy v první skupině míst stanovil na 15%, ve skupině druhé na 30% z hrubého činžovního výtěžku, a konečně, že znovu upravil sazebník daně třídní se 16 třídami, do nichž zařaďovaly se budovy jen podle počtu obytných místnosti, nehledíc k tomu, mají-li patra čili nic.

Zákon z 1. června 1890, č. 97, který částečně změnil zákon z 9. února 1882, číslo 17 ř. z.

Zákon z 12. července 1896, č. 120, o zdanění budov podle činžovního výtěžku na podkladě přiznávky na dva roky (dvouleté období ukládací).

Zákon z 24. října 1896, č. 223 ř. z., o odpisu daně činžovní pro nedobytnost činže.

Zákon z 25. října 1896, č. 220 ř. z., kterým zavedeny byly roční slevy na dani domovní (vyjma 5%ní).

Ustanovení o dočasném osvobození od daně domovní a jiných berních úlevách z důvodu stavby, nehledíc ke zvláštním zákonům vydaným pro jednotlivá místa, obsahují:

Zákon ze dne 25. března 1880, č. 39 ř. z., zákon ze dne 8. července 1902, č. 144 ř. z., o 24letém osvobození od daně domovní domů dělnických s prov. nařízením ze dne 7. ledna 1903, č. 6 ř. z.; zákon ze dne 28. prosince 1911, č. 242 (berní úlevy pro nové stavby), s prov. nař. ze dne 28. června 1912, č. 162 ř. z.; zákon ze dne 30. března 1920, č. 209 Sb. zák. a nař., o přechodných daňových výhodách pro stavby; pak zákony o stavebním ruchu ze dne 11. března 1921, č. 100, ze dne 27. ledna 1922, čís. 45, ze dne 25. ledna 1923, č. 35, a ze dne 7. března 1924, č. 58 Sb. zák. a nař.

Zákon z 23. července 1912, č. 164 ř. z., s prov. nař. ze dne 17. října 1912, č. 204 ř. z., jakož i nařízeni ze dne 27. července 1920, čís. 461 Sb. z. a n., jednající vesměs o přirážkové srážce.

Zákon ze dne 12. srpna 1921, č. 334 Sb. z. a n., o zvýšení sazeb domovní daně třídní.

Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, nehledíme-li k zákonům o provisorním osvobození od daně, upravuje daň domovní zák. čl. XXII/1868, LI/1870, VI/1873, XXIII/1875, XLIV/1883, XLVI/1883, XXIII/1896 a VI/1909 ve znění novely zák. čl. LIII/1912.

Systém, na kterém se zakládá domovní daň podle těchto zákonů, zaveden byl v uvedených zemích patentem ze 4. března 1850, byv převzat z práva rakouského. Daň činžovní z ryzího výtěžku činžovního činila 23.32%; třídní daň ukládala se podle počtu obytných místností podle tarifu, který měl 12 tříd.

Závažné změny způsobil zákonný článek XXII/1868. Zavedl všeobecnou činžovní daň v obcích, kde byla aspoň polovice počtu všech částí příbytků pronajata, rozšířil činžovní daň na všechny pronajaté bytové součásti, třebas byly v takových osadách, které byly podrobeny dani třídní, dále rozčlánkoval obě formy domovní daně. Dosud jednotná činžovní daň se nyní vyměřovala trojí sazbou (16, 20, 24%). Daň třídní, také dosud jednotnou, zvýšil od 50-100%, a zvětšil sazbu na tak zv. "otevřené místnosti".

Zák. čl. XXIII/1875 kromě toho, že rozšířil dosavadní dvě skupiny procentní (15 a 30), které se srážely jménem udržování a amortisace budovy, o třetí skupinu (20%), rozčlánkoval domovní daň třídní na tři stupnice, čímž se přiblížila co do výše aspoň poněkud dani činžovní.

Zák. čl. XLIV/1883, zavádějící vyměření daně činžovní v tříletých obdobích, určil také přesněji základ daně činžovní, nově upravil paušální procenta na serta tecta a snížil sazbu daně činžovní pro Budapešť.

Zák. čl. VI/1909 značí novou moderní kodifikaci předpisů o dani domovní v Uhrách. Podržel obě dosavadní formy daně domovní. totiž daň činžovní a daň třídní. Sazbu daně činžovní stanovil pro Budapešť 16%, pro místa ostatní podle jejich hospodářského významu vzhledem k počtu obyvatelstva na 9%, 11% a 14% z hrubého činžovního výtěžku (z nájemného neb nájemní hodnoty) - tedy nižším procentem z vyššího zdaňovacího základu, nežli torru bylo v zemích českých. Dále zavedl ukládání daně činžovní ročně, dal podnět ke vzniku katastru daně domovní a upravil sazebník daně domovní třídní progresivně podle počtu obytných místností a podle místa, kde budova jest.

Ve spleti nepřehledných a dnes namnoze zastaralých ustanovení, vzniklých v různých dobách a vydaných za různými účely a za jiných hospodářských a politických poměrů, je se těžko vyznati.

Z uvedeného je zřejmo, že i kdyby bylo právo o dani domovní v celém území státním venkoncem dobrým, že by bylo přece třeba nové jeho kodifikace vyhovující dnešním poměrům; ježto však tomu tak není, neboť jak v dalším se vyličuje, vykazuje mnohé vady, nedostatky a příkrosti, je třeba jeho reformy, a dále ježto je žádoucno a účelno, aby zákon o dani domovní platil pro celé státní územní jednotný, je třeba unifikace.

Nová zákonná úprava daně domovní, jak je zamýšlena v tomto návrhu, zakládá se na právu dosavadním, převzavši z něho, co je v něm dobré a co se po řadu desetiletí v praxi osvědčilo; na druhé straně hledí odstraniti vady a nedostatky, vyrovnati příkrosti a vyplniti mezery práva dosavadního, usilujíc při tom, aby břímě daňové bylo co možná rozvrženo spravedlivě.

Daň domovní jest podstatou svojí dani z čistě držebnostní renty, jejíž docílení nevyžaduje té míry pracovní energie jako výtěžek z podniku zemědělského nebo průmyslového; práci spojenou se správou domu - třebaže rozsah povinností v tomto směru bývá leckdy předmětem rekriminací - nelze stavěti na roveň investici pracovní síly podnikatelů.

Co se základní konstrukce týká, uvažovalo se v theorii mnoho o tom, zasluhuje-li vůbec daň domovní, vybíraná z domů od majitelů jejich vzhledem k přesouvání daně na nájemníky formou zvýšených činži, názvu daně přímé, a nemá-li býti konstrukce její změněna a přetvořena z větší části v nepřímou daň ze spotřeby bytové, a to z bytů a nesené uživateli bytů, a z menší části v daň prve uvedeného rázu.

Návrh zákona přidržuje se po vzoru ciziny (na př. Francie, Bavorska atd.) dosavadní konstrukce, neshledávaje dostatečných důvodů a to ani věcných, ani technických pro tak radikální změnu; daň domovní má tedy zůstati v podstatě takovou, jakou jest dosud, totiž daní přímou, objektivní a výnosovou, t. j. má postihnouti výtěžky z budovy zcela objektivně, nepřihlížejíc k osobě vlastníka a k jeho osobním poměrům, jakož i k dělení výtěžku mezi několik vlastníků, podílníkův a věřitelův.

Co se tkne formy zdaňovací, má se postihnouti, jako dosud, výtěžek budov pronajímaných daní činžovní, užitková hodnota budov nepronajímaných pak dani třídní.

Poněvadž jde o reformu této daně v podstatných bodech, buďtež již v této části odůvodněni poněkud podrobněji rozvedeny hlavní zásady, o které se nová úprava této daně opírá.

Mělo-li by se díti zdanění budov všude stejnoměrně, bylo by ovšem nutně třeba, aby se tak stalo daní jednotnou. Za takovou uznává se daň činžovní, která nejsprávněji postihuje co nejpřesněji zachycený datový předmět u budov pronajatých, skutečné nájemné, u budov užívaných vlastníkem nájemné parifikované (činžovní hodnotu).

Úvaha však, že ke zjištění činžovní hodnoty je třeba srovnávacích objektů, kterých na venkově buď vůbec není, aneb je jich příliš málo a nevhodných, dále že ukládání činžovní daně vyžadovalo by každoročního podávání činžovních přiznání, čímž ukládána by byla poplatníku poměrně obtížná povinnost, s druhé strany pak že složité úřední jednání o podaných přiznáních, vydávání každoročně platebních rozkazů a vyřizování odvolání způsobilo by úřadům vyměřovacím práci, která by nebyla záměrnou s poměrně malou a neměnící se užitkovou hodnotou nepronajatých budov venkova, byla pohnutkou vládě, že rozhodla se nikoli pro všeobecnou daň činžovní, jakožto jedinou, jakkoli zmíněná stejnoměrnost do všech důsledků provedená by toho vyžadovala, nýbrž dala přednost tomu, aby zachovány byly oba druhy daně domovní, totiž daň činžovní a daň třídní, ovšem tak, aby daň činžovní zaujala místo dominující, kdežto daň třídní jako pouhá náhražka daně činžovní zatlačena byla na místo podřadné.

K tomu konci byl okruh daně činžovní proti dosavadnímu právnímu stavu rozšířen.

Podle § 1 lit. a) a b) zák. z 9. února 1882, č. 17 ř. z.. podrobeny jsou dani činžovní všecky budovy, které jsou v místech, kde všecky budovy aneb alespoň polovice jich a mimo to polovice obytných místností poskytuje činžovní výtěžek pronájmem, anebo které, jsouce mimo tato místa, zcela nebo z části užívají se pronájmem; z těchto posledních však zůstanou budovy, které neobsahují více nežli 3 obytné místnosti a které jsou zařaděny do některé ze tří nejnižších tříd katastru daně domovní třídní a jsou obývány vlastníkem a jen z části pronajaty, v dani třídní. Ostatní budovy obytné jsou podrobeny dani třídní (§ 9, 1. c. a § 16 pat. z r. 1820).

Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi podrobuje zák. čl. VI/1909 § 9 všeobecné dani činžovní všecky budovy v obcích (městech), ve kterých je alespoň polovina bytů pronajata, pak všecky budovy v léčebných místech lázeňských a vilové kolonie, činící zvláštní okruh, je-li v něm polovina obytných místností pronajata.

Podle vládního návrhu však mají býti do daně činžovní zařaděny všecky budovy v místech, kde je pronajato více než 1/4, obytných místností, pak všecky budovy v léčebných místech lázeňských, nehledíc ku počtu pronájmů, a konečně všecky budovy v místech ostatních pronajaté zcela neb částečně bez výjimky. V místech, kde je více nežli 1/4, pronajatých místností, je bytový trh již vyvinut, a skytají tudíž místa taková s dostatek srovnávacích objektů pro parifikací nájemní hodnoty budov (jejich částí) nepronajatých, čímž podmínky pro daň činžovní jsou dány.

Důvod dostatku srovnávacích objektů pro parifikaci platí též o léčebných místech lázeňských a o budovách částečně pronajatých, ať jsou kdekoli.

Z dvojího druhu daně domovní podle dosud platného práva vyplývají závažné nesrovnalosti daňové, které návrh zákona hledí odstraniti neb aspoň zmírniti.

1. Jest to především značný rozdíl v zatížení daní činžovní a daní třídní, jenž jest ještě zveličován fondovními přirážkami, pro něž daň je základem.

Skládá-li se v místě venkovském, podrobeném zcela dani činžovní, dům ze 3 pokojů a 1 kuchyně s přísl., a je-li parifikovaná roční činžovní hodnota. Kč 900.-,

Stejný domek v místě podrobeném dani třídní, zařaděný se 3 místnostmi obytnými do katastru daně třídní podle iIV. třídy tarifu, a to od 1. ledna 1922 zvýšeného...... Kč 9.-,

Rozdíl náležitostí v neprospěch domku podrobeného dani činžovní činí ročně 303 Kč 75 h, čili daňové zatížení jeho je více nežli dvanáctkráte větší, nežli daňové zatížení domku druhého.

Tato nesouměrnost bije obzvláště do očí tam, kde místa daňově různě posuzovaná přiléhají k sobě, činíce takřka jeden hospodářský celek, kde dům dani činžovní podrobený stojí vedle nebo v ulici naproti domu, podrobenému dani třídní.

Vadu zmíněnou hledí odstraniti aneb alespoň zmírniti vládní návrh, rozšiřuje okruh daně činžovní, čímž by třecí plochy byly zmenšeny, dále upravuje sazby obou druhů daně domovní, zejména pak zmírňuje sazby daně činžovní, a dovoluje sloučiti v jeden daňový celek místa sousedící spolu neb jejich části, jsou-li spojeny stavebně a hospodářsky činíce v celku uzavřené sedliště, podle zásady aglomerace, kterou zná francouzská Contribution des portes et fenétres (§ 3 zák. z 30. června 1885), a jak tomu chtěl návrh zákona rakouského o dani domovní z r. 1908 v §§ 43 a 44 (viz též zák. čl. VI/1909, § 9, lit. b v příčině vilových kolonií).

2. Pro místní rozhraničení daně činžovní od daně třídní jest podle dosud platného práva rozhodným pronájem polovice budov a místnosti obytných.

Jakmile úřad zjistí čítáním budov a místností obytných, kdykoli libovolně provedeným tyto číselné poměry, zařadí místo od příštího roku zcela do daně činžovní, nebo nezjistí-li jich v místě podrobeném dosud zcela dani činžovní, vyřadí je z ni.

Za takového stavu věci může se státi, že jeden rok místo nějaké podrobeno je se všemi budovami dani činžovní a druhý rok ní jsouc vyřaděno přichází jen s budovami bytnými do daně třídní, kteréžto změny mohou se střídati stále tím spíše, ježto nehledíc k nahodilostem, je začasté v moci zájemníků působiti libovolně na uvedený číselný poměr pronajímáním bytů nebo vypovídáním z nich.

Tím vzniká nejistota a kolísavost daňových poměrů.

Vadu tuto nikoli nezávažnou odstraňuje návrh zákona ustanovením, že o všeobecné povinnosti k dani činžovní rozhoduje se vždy na celé období od jednoho sčítání lidu ke druhému, čímž dosáhne se větší stability zmíněných poměrů.

3. Rozlišování míst daně činžovní a třídní má podle dosavadního práva dalekosáhlé důsledky. Nehledíc podstatně k různému zatížení budov daní, jak bylo svrchu uvedeno, zdaňují se v místech podrobených zcela dani činžovní všecky budovy bez rozdílu, čemu slouží, a ať jsou pronajaty čili nic, v místech pak podrobených dani třídní zdaňují se pouze budovy pronajaté, a z nepronajatých jen budovy obytné. To způsobuje, že jedna tovární budova nepronajatá a nemající obytných místností, platí poměrně vysokou daň činžovní a vedle ní stojící budova tovární, téhož druhu a velikosti, neplatí domovní daně vůbec, protože stojí náhodou na parcele, přikatastrované k obci, jsouci v dani třídní, kdežto továrna prvnějši postavena byla na pozemku katastru obce podrobené zcela dani činžovní, anebo, že část tovární budovy dani je podrobena, druhá část její je daně prostá, stojí-li obě části, posuzované daňově různě, na různých parcelách, přikatastrovaných k obcím, které jsou posuzovány daňově-právně každá jinak, nebo, že jeden rok tovární budova dani domovní je podrobena, druhý rok nikoli, protože místo, v němž stojí, bylo do povinnosti daně činžovní zařaděno anebo z ní vyřaděno.

Totéž, co bylo uvedeno o budovách továrních, platí o jiných provozovnách, jmenovitě o budovách a jejich částech, sloužících zemědělství (stodoly, konírny, chlévy, sýpky, senníky, řezárny, sušárny, pazderny a j.).

Tato nesrovnalost, do níž se strany postižených právem bylo a je si stěžováno, nemůže se nadále držeti.

Návrh zákona ji z velké části odstraňuje, když doporučuje proti dosavadnímu právnímu stavu podle vzoru anglické Houseduty důležitou novotu, aby byly vyňaty z daně domovní všecky nepronajaté budovy (samostatně použivatelná křídla budov) sloužící výrobě průmyslové, živnostenské a zemědělské.

Rozlišování míst má též účinek na výši daňového břemene v případech, kde budovy jsou podrobeny dani činžovní.

Je-li budova, mající více nežli 3 obytné místnosti, v místě podrobeném dani třídní částečně pronajata, je podrobena dani činžovní, která se vyměřuje podle § 5, odst. 2. cit. zák. z r. 1882 tak, že se vypočte z ryzího výtěžku činžovního 12 1/4%, k čemuž připočte se částka daně třídní, připadající na nepronajaté místnosti (činžovní daň tarifová), součet pak činí daň činžovní, která je zpravidla značně menší nežli daň činžovní ze stejného objektu v místě podrobeném dani činžovní, ano zpravidla menší nežli daň činžovní z budovy zcela pronajaté v témže místě.

1. Dům v místě podrobeném dani třídní má 5 obytných místností, z nichž 3 jsou pronajaty, 2 užívá vlastník.

2. Stejný dům v místě zcela dani činžovní podrobeném je zdaněn:

který ovšem přirážky fondovní a státní přirážka zdravotní značně zvětšují.

Podobně na Slovensku:

Zdanění uvedeného domu v místě podrobeném dani třídní je tam takovéto:

Ad 1.

Roční nájemné ze 3 jizeb... 600 Kč.

Z toho činž. daň 11% 66,

Celkem buď 74, buď 60, nebo 58 Kč,

Ad 2.

Rozdíly zvyšuji ještě přirážky župní, silniční, obecní a zdravotní.

Nesrovnalosti odstraňuje vládni návrh tak, že podrobuje bez rozdílu budovy částečně pronajaté i v místech, všeobecné dani činžovní nepodrobených, dani činžovní podle činžovního výtěžku a činžovní hodnoty, připadající na místnosti nepronajaté.

4. Základem daně činžovní může býti ryzí nebo hrubý výtěžek (ryzí nebo hrubá činžovní hodnota); obé je theoreticky správným, ježto míru daňové náležitosti konečně určuje daňová sazba.

Dosavad základ daně činžovní v Čechách, na Moravě a ve Slezsku činí ryzí činžovní výtěžek kalendářního roku, který předchází přímo rok berní a v místech podrobených zcela dani činžovní, v nichž daň činžovní ukládá se na dvouleté období, průměr dvou let činžovních, která předcházejí přímo období ukládací.

Od činžovního výtěžku (nájemné a vedlejší plnění) odečtou se obecní dávky a poplatky, pak výdaj za vodu, náklady osvětlovací a je-li v domě ústřední topeni, zdviž, domovní telegraf a telefon, také režijní náklady na tato zařízení.

Zbytek činí podle názvosloví praxe hrubý činžovní výtěžek (činžovní hodnota), od kteréž připouští zákon paušální procentní srážku na udržování a amortisaci budovy, kterážto srážka v hlavních městech zemských, Praze, Brně a Opavě činí 15%, u budov pak v jiných městech 30% ze zmíněného hrubého činžovního výtěžku (činžovní hodnoty), zbytek výtěžku činí ryzí činžovní výtěžek. Uvedená pevná procentní paušální srážka měla býti kdysi (t. j. v době, kdy byla v r. 1882 posléze stanovena) ulehčením pro praxi, aby totiž nebylo třeba jednotlivé položky udržování vykazovati; avšak tuto spojitost se skutečnými náklady udržovacími a správními, jakož i s amortisací budov dávno ztratila a zmírňuje jen paušálně hrubý výtěžek jako daňovou basi, činíc tak různý základ daňový pro budovy na venku a budovy v hlavních městech. Nestejnoměrnost daňovou, vyplývající z toho. odstraňuje návrh zákona tím, že po vzoru práva, platícího na Slovensku a Podkarpatské Rusi (zák. čl. VI/1909, § 13 a 17), bere za základ daně činžovní hrubý výtěžek (hrubou činžovní hodnotu) a vedle toho zavádí jako novum, že základ dané činžovní činí skutečný výtěžek činžovní (činžovní hodnota) z roku berního, čímž je po daň získán reální podklad a řízení zjednodušeno, ježto tím přestávají odpisy z důvodu uprázdnění.

5. Bolavou stránkou daně činžovní v Čechách, na Moravě a ve Slezsku jest příliš vysoká nominální sazba, která dnes činí u budov v hlavních městech 23 1/3%, u budov ostatních 17 1/2% z ryzího výtěžku, aneb 2 hrubého výtěžku (neodčítají-li se totiž procenta na udržování a amortisaci) 19 5/6% pokud se týče 12 1/4%; tyto sazby jsou výsledkem historického vývoje a chronických deficitů býv. Rakouska ve stol. XIX.

Daň činžovní zavedena byla v r. 1820, kdy po válkách Napoleonských a po opětných státních úpadcích po nich jdoucích byly státní finance v úplném rozvratu.

Sazba daně činžovní pro hlavní města a některá místa lázeňská byla v tomto roce stanovena 18%. Rok 1849 pod tlakem opětné státní nouze přinesl rozšířeni daně činžovní na místa, ve kterých alespoň polovice obytných budov poskytovala činžovní výtěžek a na pronajaté budovy mimo tato místa.

Sazba původní daně činžovní byla snížena při této příležitosti z 18% na 16%, ale hned k ní přistoupila třetinová přirážka jako náhražka daně z příjmu (patent z 10. října 1849), čímž byla, počínajíc berním rokem 1850, původní sazba zvýšena na 21 1/3%.

Další zvýšení sazby o jednu šestinu na 24% v roce 1859 a o další 1/6 v roce 1863 způsobila státní potřeba, takže v tomto posledním roce sazba činila 26 2/3% (16 + 5 1/3 + 5 1/3), na kteréžto výši udržela se až do roku 1898. Zákonem o přímých daních osobních ze dne 25. října 1896, čís. 220, ř. z., který nabyl účinnosti 1. lednem 1898, byla na dani činžovní poskytnuta z výtěžku daní osobních sleva, v důsledku které byla sazba daně činžovní snížena v r. 1898 na 24%, v r. 1899 na 23 67/100% a konečně v r. 1900 na 23 1/3% ryzího činžovního výtěžku, což činí 19 5/6% hrubého výtěžku, na kteréžto výši jest dodnes, ovšem jen v městech Praze, Brně a Opavě; poněvadž lázeňská města: Karlovy Vary, Františkovy Lázně, Mariánské Lázně a Teplice-Šanov, pak město Olomouc byly vyloučený zákonem ze dne 10. srpna 1905. č. 133 ř. z., z míst nejvýše zdaněných a přešly počínajíc berním rokem 1921 do míst ostatních, daňově méně zatížených.

V ostatních místech činila sazba daně činžovní, zavedená nově zákonem z r. 1849 (rozšířená daň činžovní), 12% a s připočtením třetinové přirážky 16% ryzího výtěžku.

V letech 1859 a 1803 nastalo taktéž dvakráte zvýšení její po 1/6 ordinaria, takže dosáhla výše 20% (12 + 4 + 4); slevou pak, zavedenou zákonem o přímých daních z r. 1896, byla snížena v roce 1898 na 18%. v roce 1899 na 17.76% a v r. 1900 stanula na výši 17.5% z ryzího výtěžku, což rovná se 12.25% z hrubého výtěžku, na které je dodnes.

Zákon ze dne 28. prosince 1911, č. 242 ř. z., zavedl dočasné osvobození, a to: 6leté s 5% sníženou dani pro přestavby, 6leté úplné osvobození pro novostavby, nástavby a přístavby, a 10leté s 5% sníženou daní pro určité stavby pro přechodnou dobu (§ 28); sazby pro stavby stavebně po 31. prosinci 1911 začaté jsou podle toho, jde-li 0 obyčejnou stavba, o stavbu s malými byty neb o stavbu s malými byty, provedenou určitými korporacemi tyto (počítáno ze zdanitelného výtěžku, tudíž po srážce na udržování domu):

Počítáno z hrubého výtěžku, činí tyto sazby v témž pořadí:

5% daň z ryzího výtěžku po srážce nákladů udržovacích, a to 15% v Praze, Brně, Opavě a 30% v ostatních místech, rovná se 41/4 resp. 31/2% z hrubého výtěžku.

Stagnace ruchu stavebního po ukončeni války vedla k dalekosáhlým osvobozením (20, 50, 30, 25let), jež platí prozatím pro stavby vzniklé do r. 1925 včetně podle zákonů ze dne 30. března 1920, čís. 209, ze dne 11. března 1921, čís. 100, ze dne 27. ledna 1922, čís. 45, ze dne 25. ledna 1923, čís. 35, a ze dne 7. března 1924, č. 58 Sb. z. a n.

Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, kde daň činžovní, jak uvedeno, vyměřuje se z hrubého činžovního výtěžku, činí řádné sazby:

14% v obcích (městech) s počtem obyvatelů alespoň 15.000 duší,

11% v obcích (městech) s počtem obyvatelů pod 15.000 duší a nad 1000, a

9% v obcích (městech), kde počet obyvatelů nepřesahuje 1000 (§ 17, zák. čl. VI/1909).

Dočasná osvobození jsou podle povahy stavby a místa, o něž jde, 15, 12; 12, 10; 10, 8 let; pokud jsou dotčené podmínky dány, platí dočasná osvobození ve výše cit. zákonech uvedená, též na Slovensku a v Podkarpatské Rusi.

Sazby, které tu byly uvedeny, jsou ovšem sazby, které zatěžují výtěžek domovní po dobu plné daně; přihlíží-li se však k delšímu nebo kratšímu dočasnému osvobození od daně a rozpočte-li se procento daňové průměrně na celou dobu trvání budovy (x let osvobozena, x let v plné dani), pravidelně 80 let, pak skutečné zatížení jest mnohem menší, ba klesá tím více, čím delší jest toto osvobozeni.

Pokud jde o samosprávné přirážky, jest o nich řeč na jiném místě.

V literatuře i ve veřejném mínění uvádí se řada národohospodářsky nepříznivých důsledků, k nimž vysoká sazba daně činžovní vede. Jest zajisté pravda, že tam, kde se majiteli domu přesun daně ve formě zvýšeného nájemného zdaří, zdraží se pro široké vrstvy obyvatelstva potřeba bytová se všemi závadnými následky hygienickými, sociálními i morálními a že zase tam, kde se přesun nezdaří, stlačuje se renta domovní, což brzdi stavební ruch, čehož dalším následkem je nedostatek bytů a provozoven.

Nutno tudíž pomýšleti na snížení daně. Snížení dosavadních příliš vysokých řádných sazeb daně činžovní jest nutným také proto, aby sazby ty přivedeny byly ve správný poměr k sazbám ostatních daní výnosových, a ta i přes námitku, že by se tím dostalo majetníkům domů výhod ve formě vyššího výtěžku z domu, jehož kapitalisací by stoupla i hodnota kapitálová domu, nájemníkům však že by snížení daně v první době ve snížení nájemného k dobru nepřišlo; neníť jednoduchého a přímého prostředku, který by zabezpečoval při snížení daně hned též úměrné snížení nájemného, ostatně nelze míti za to, že každý majitel domu bude ihned realisovati nezasloužený zisk prodejem, naopak možno předpokládati, že větší rentabilita domů vzbudí čilejší ruch stavební, stavbou domů že stoupne nabídka bytů a provozoven a že tak poznenáhlu klesne i průměrné nájemné.

6. Další otázkou jest, má-li býti u činžovní daně jedna jediná sazba, anebo má-li býti - jako dosud - činěn, pokud se týče daňové sazby, rozdíl mezi místy.

Rozdíl tento lze vysvětliti jednak historicky, jednak věcně.

Budova, jinak úplně stejná, poskytuje různý výtěžek činžovní, leží-li na venku, v místě lázeňském nebo v hlavním městě; příčina tohoto zjevu zakládá se jednak v rentě plynoucí z polohy pozemku městského, na němž budova stojí, tam méně, zde více výhodné, jednak v možnosti, na daném podkladě s větším kapitálem již dané renty ještě více využíti a ji tak zvýšiti; vyšší sazba v těchto případech hoví - pokud tu není jiné přesnější methody - myšlence, postihnouti větší měrou větší výtěžky objektu, myšlence to, kterou literatura právě u renty vyplývající z polohy půdy veskrze doporučuje.

Návrh zákona zachovává tudíž různost sazeb daňových, vycházeje z názoru, že zavedení jednotné - nižší - sazby mělo by podle dnešního stavu věci příliš ostré přesuny v kapitálové hodnotě budov v zápětí, kteréž by nebyly nijak žádoucí.

7. Obytné budovy venkovské, které nejsou podrobeny dani činžovní, podrobeny jsou podle posud platného práva a to v celém území státu dani třídní. Daň tato vyměřuje se podle počtu obytných místností pevnými tarifovými sazbami. Okolnost, že jednak pojem "obytné místnosti" není v platném právu vymezen s náležitou přesností, jednak, že "místnost obytná" je dosti volným měřítkem užitkové hodnoty, způsobuje nestejnoměrnosti. Malý prostor obývaný v bídné chatrči je stejně posuzován jako salon v zámku, jednoduchá vesnická hospoda jako lázeňský hotel nebo sanatorium, při čemž rozhoduje jen počet obytných místností.

Vedle této vady vytýká se dani třídní nevýnosnost a nepružnost, kteréžto vady mají spíše důvod v menší užitkové hodnotě venkovských stavení a její neměnitelnosti nežli ve formě zdaňovací. Naproti těmto nedostatkům má dosavadní daň třídní přednost, že při ukládání jejím libovolný postup jest poměrně nejvíce znemožněn, ježto ukládání daně zařaděním stavení do tarifních tříd děje se podle pevných a snadno poznatelných známek, které vystihují mnohem lépe objektivní daňovou způsobilost, nežli na př. počet oken, dveří, ohnišť a komínů.

Kdyby mělo býti upuštěno od počtu místností obytných, jakožto základu daňového, mohlo by se uvažovati buď o zdanění podle. Zájemní neb užitkové hodnoty aneb zdanění podle hodnoty kapitálové. (Viz zákon wirtenberský z 28. dubna 1873/8. srpna 1903.) První způsob nelze doporučiti, protože pro zjištění nájemní hodnoty stavení na malém venkově chybí, jak již v předu uvedeno, potřebný předpoklad, totiž dostatečný počet stejných neb alespoň podobných budov pronajatých v místě nebo v nejbližším okolí, kteréž by sloužily za objekty srovnávací. Zjišťovati pak roční užitkovou hodnotu, která by byla odlišnou od pravděpodobné nebo možné hodnoty nájemní, vedlo by buď k libovolnému odhadu bez objektivního podkladu, anebo bylo by je odvoditi z kapitálové hodnoty stavení, ve kterémžto případě by přece bylo lépe, zdaňovati přímo hodnotu kapitálovou samotnou. Zdaněním podle hodnoty kapitálové bylo by ovšem v dobách normálních dosaženo poměrně největší stejnoměrnosti, proti němu však mluví - pokud není zavedena všeobecná daň majetková - příliš obtížné vyšetřování při tak velkém počtu stavení, pak přílišné obtěžování poplatníkův, od nichž by musily k tomu konci býti vyžadovány průkazy nákladů stavebních, které by mnohdy nebylo lze ani podati, když na př. stavebník, jenž je nadále vlastníkem stavení, sám dodal ke stavbě stavební hmoty, potahy a práci; obtížné šetření nebylo by tudíž ani v poměru s výtěžkem daně. Ostatně nebylo by ani lze zavésti tuto formu zdaňovací v nynější době pro značnou rozdílnost stavebních nákladův u budov nových a starých, přivoděnou devalvací měny.

Z těchto důvodů podržuje se daň třídní pro budovy venkova v jejích hlavních rysech tím spíše, poněvadž ukládání její jest jednoduchým, nevyžaduje příliš práce od berní administrativy a neobtěžuje poplatníka. Návrh zákona přináší ovšem mnohá zlepšení, přihlížeje při vyměřování daně kromě ke známce "obytné místnosti" - kterýžto pojem je přesněji určen, také k individualitě stavení (stavební zařízení budovy): Daň má býti podle návrhu nadále tarifovou. Navrhovaný sazebník je přizpůsoben sazebníku dosud platnému na Slovensku, a sice podle jeho nejnižších sazeb (I. stupně) s přirážkou zavedenou zákonem ze dne 17. února 1920, čís. 132 Sb. z. a n.

8. Podstatný a těžce pociťovaný nedostatek dosavadního zdanění odstraňuje ustanovení návrhu zákona tím, že pořízen bude nový katastr daně třídní, který odstraní rázem všecky dosavadní nesrovnalosti, vzniklé v mnohých desitiletích, do kterých bylo se strany poplatníků tolik stesků, pak že bude katastr daně třídní i nadále podroben občasnému přezkoušení (revisi), aby byla daň opravena podle skutečného stavu. (Viz resoluci rozpočtového výboru N. S. P. Č. ze dne 1. března 1921.)

9. Co se týče výjimek z daně domovní a trvalého osvobození z důvodu určení, navrhuje se, aby zachován byl v podstatě právní a skutečný stav, který se v Čechách, na Moravě a ve Slezsku vyvinul, s tou změnou, aby jednak byl rozsah trvalého osvobození zúžen tím, že by nepříslušelo čistě z důvodů osobních, ježto je při reální dani nelogickým, a na druhé straně, aby byl rozsah jeho rozšířen tím, že by příslušelo nejen veřejným ústavům dobročinným, ale i za určitých předpokladů též ústavům všeužitečným a budovám památným.

Důvody vynětí z daně budov sloužících výrobě, o němž byla již řeč, uvedeny jsou v odůvodnění jednotlivých ustanoveni ku §§ 126-133.

Právo na Slovensku a v Podkarpatské Rusi dosud platné (§ 27, 28 zák. čl. VI/1909) zakládá se na příliš širokém podkladě, uplatnilyť se tu zřejmě vlivy uherských magnátů-latifundistů, vysoké hierarchie a též snaha vlády maďarské, směřující k industrialisaci Uher; nebylo tudíž možno pojmouti tuto materii do návrhu v tomto rozsahu, čehož důsledkem jest, že zúžení trvalého osvobození na Slovensku a Podkarpatské Rusi jest poněkud větším.

Novotou jest, že řízení týkající se trvalého osvobození má býti zákonem upraveno.

10. Návrh zákona poskytuje z důvodů stavby dočasné osvobození na dobu šesti let ode dne dokončeni stavby; zkracuje tedy proti dosavadnímu právnímu stavu dobu osvobozovací, náhradou za to však nařizuje zároveň osvobození ode všech přirážek po dobu osvobozovací a odstraňuje t. zv. činžovní daň ideální a paradoxon 5%ní daň z domů daně prostých, čímž byly výhody poskytované stavebníkům, jmenovitě proti zákonu z 25. března 1880, č. 39 ř. z., který dopouštěl osvobozeni 12leté pouze od daně, ještě rozšířeny.

Pro novostavby a přestavby domů malobytových povoluje návrh zákona výjimečně kvalifikované osvobození od daně a všech přirážek na dobu 12 let, kterýmžto privilegiem snaží se podporovati zřizování malých bytů a provozoven, aby umožněno bylo vrstvám obyvatelstva hospodářsky slabším levnější a zdravější bydlení.

11. Zlepšení, které návrh zákona přináší, záleží též dále v úpravě daňového subjektu, v řádném pojmovém vymezení objektu, pak přesným stanovením počátku a konce daňové povinnosti, čímž vyplňuje mezeru, která v dosavadním právu zela a praxí těžko se pociťovala.