Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Dani domovní je podrobena budova i s plochou, na které stojí, a s nádvořím. Že byly zastavěná plocha a nádvoří pojaty do daně domovní, jest pouhým důsledkem zařízení daně pozemkové, podle něhož jsou z ní vyňaty.

Dosavadní právo nemá definice budovy; na Slovensku a v Podkarpatské Rusi jen příkladno určuje se předmět daně domovní, kterým je:

a) každý dům obytný,

b) každé jiné stavení stálého charakteru (zák. čl. VI/1909 § 1).

Podle judikatury býv. rak. správního dvoru soudního sluší "budovami" ve smyslu dosavadních ustanovení o daň domovní rozuměti stavby, jejichž prostory jsou podle předpisů stavitelství uzavřeny stěnami, podlahou a střechou, a které jsou způsobily sloužiti lidskému bydlení a účelům pracovním nebo hospodářským. (Nálezy ze dne 9. března 1906 č. 2779, B. 4348; ze dne 12. listopadu 1910 č. 11.280 B. 7870; ze dne 25. června 1912 čís. 6730 B. 9015; ze dne 6. prosince 1917 č. 30.63 B. 11.649 a j.).

Definuje-li návrh budovy jako stavby spojené pevně se zemí nebo zřízené i v zemi k trvalým űčelům bydleni, hospodářství a výdělku, jež nelze lez porušeni přenášeti, přejímá dosud platné právo a praksi. Ježto k pojmu budovy shodně s § 297 rak. obč. z. vyžaduje, aby stavení bylo zřízeno k trvalým účelům, nejsou stavení přechodného rázu, jako na př. stavení zřízená k účelům a na dobu provádění stavby, pak stany, výstavištní pavilony, jež se po skončeni výstavy neb veletrhu odklízejí, dále plovárny a pod. budovami; ježto dále vyžaduje, aby stavení provedeno bylo na zemi nebo v zemi, jsouc pevně s ní spojeno, nejsou budovami movitosti jako: obývací vozy, lodní mlýny, stavby na vodě plovoucí, tyto i když jsou trvale ku břehu připoutány, jakož i když náležejí jako vedlejší objekty ke stavení stojícímu na břehu.

Postižení budov (městských) poskytujících činžovní výtěžek a majících činžovní hodnotu daní činžovní, budov venkovských v podstatě dani třídní srovnává se s dosavadním stavem vyjma to, že snížením podmínky zařadění určitého místa mezi místa podrobená zcela dani činžovní má býti kruh předmětů podrobených činžovní dani rozšířen.

Daň domovní předpisuje se podle návrhu zákona vlastníku anebo trvalému poživateli budovy. Ustanovení to shoduje se s dosavadním právním stavem; novým jest v návrhu, že trvalému poživateli, kterým je dnes pouze beneficiát a držitel svěřenství, jest na roveň postaven doživotní poživatel (nikoli pouhý usuář). Ustanovení to jest odůvodněno slušností, aby platil daň z budovy, kdo doživotní požitky z ní bere.

Předpis daně domovní na každý rok zvlášť a zpravidla, nehledíme-li k řídkým výjimkám, pro každou samostatnou budovu, není novotou. Novum jest výjimka v § 161, odst. 4.

Za samostatnou (jednotnou) pokládá návrh zákona takovou budovu, která není na jiné budově závislou, jak co do poživatelnosti, tak stavebně.

Karakteristickým znakem samostatnosti (jednotnosti) budovy je samostatný krov a samostatný vchod. (Nálezy býv. rak. správního dvoru soudního ze dne 12. listopadu 1910, B. č. 7870, F; ze dne 10. května 1917, č. 12.960, B. č. 11.490, F a j.)

Otázku samostatnosti budov s hlediska daňové techniky nelze řešiti na podkladě knihovního stavu, poněvadž dům v Čechách, na Moravě a ve Slezsku může činiti jen jedno knihovní těleso a tudíž může býti zapsán jen do jedné knihovní vložky pouze ve velkých městech, kdežto ve venkovských městech, městech a vsích jsou s budovou obytnou vedle zahrady a budov hospodářských zhusta všechny pozemky náležející k usedlosti zapsány do jedné vložky.

Bude tudíž třeba řešiti otázku tu případ od případu, k čemuž uvedené karakteristické znaky jsou nejpříhodnější.

Stanoveni práv vlastnických neb požívacích podle stavu určitého dne jakožto rozhodné skutečnosti pro pravidelný předpis daně bylo třeba, aby bylo zabráněno možným pochybnostem a sporům o povinnosti daňové, jako stejně bylo potřebí zákonem upraviti povinnost daňovou při změně držby. Taktéž při superedifikaci bylo nutno upraviti zákonem daňovou povinnost, neboť činilo v praxi obtíže, že nebyla dosud v Čechách, na Moravě a ve Slezsku upravena. Návrh zákona stanově povinnost daňovou pro poživatele superedifikátu přechází přes poměry vlastnické k superedifikátu, začasté sporné, a přihlíží jediné k hospodářskému výsledku plynoucímu ze stavby, jak toho vyžaduje povaha daně domovní, postihující výtěžek, který zdaniti dlužno toho, komu plyne. Užito zde bylo zásady vyslovené v dekretu dv. kanc. ze dne 16. října 1838, čís. 3564, podle něhož je podrobena činžovní dani činže placená z místa za, postavení bud nepodrobených dani činžovní, a podle něhož ji má nésti, kdo činži "bere".

Pod držbou v 120, odst. 3., rozumí se nikoli držba ve smyslu § 309 obč. z. jakožto určitý stav, nýbrž právo na budovu volně s ní nebo jejími požitky nakládati (vlastnictví, ususfructus).

Počátek povinnosti daňové při dani činžovní jest dán dnem skutečného použití budovy (její části) nebo dnem, který jde po zániku daňového osvobození. Tak je i podle práva dosavadního. V pojem "skutečného použití" zahrnuje se také fakt, že počal poplatníku plynouti z objektu výtěžek činžovní ještě před užíváním jeho, na př.: Objekt byl pronajat, nájemné platí se ode dne smlouvy nájemní, nájemník však nastěhuje se později. Povinnost, oznamovati k účelům daně činžovní počátek užívání budov (jejich částí) nově zřízených, je stanovena výslovně (§ 124).

U daně třídní navrhuje se počátek povinnosti daňové od příštího kalendářního roku, který jde po skutečném použiti stavby nebo při zániku daňového osvobození od příštího dne, čímž návrh zákona zachovává dosavadní stav.

§ 125 pojednává o případech, ve kterých stavební přeměny způsobily změnu daňově-právního posuzování, ať již objekt dosud dani nepodrobený (na př. továrna, skladiště, stodola) stal se budovou dani povinnou (obytný dům) aneb naopak objekt dani povinný (obytný dům) stal se v celém rozsahu stavením dani nepovinným, dále v případech, když fysickým rozdělením budovy nebo sloučením několika samostatných budov v jednu, zvětší nebo zmenší se počet daňových objektů.

Podle patentu z r. 1820 jsou v Čechách, na Moravě a ve Slezsku vyňaty z daně domovní pouze:

1. Kostely, t. j. budovy sloužící účelům veřejné bohoslužby kteréhokoli vyznání;

2. státní budovy t. j. budovy, které náležejíce přímo státu, jsou určeny nějakému státnímu účelu nebo upotřebení veřejnou správou;

3. vojenská kasárna;

4. nemocnice a

5. budovy, které byly zřízeny na cizí půdě jen ku přechodnému použití (chýše, boudy, krámce, domky viničné a p.).

Trvalé osvobození od daně bylo přiřknuto nejv. rozh. ze dne 12. října 1820 stavovským a zemským budovám t. j. budovám věnovaným zeměmi umístění zemských sněmův a orgánů zemské samosprávy, kdežto městským a jiným obecním budovám, i když byly věnovány účelům veřejné správy (radnice), trvalé osvobození zákonem poskytnuto nebylo. To připustily teprve jednotlivé dekrety dv. kanceláře, které praxe sice pokládá za závazné normy, které však zákonné platnosti nemají. Později nejv. rozh. ze dne 30. srpna 1827 a ze dne 4. května 1833 bylo trvalé osvobození poskytnuto farním budovám a bytům pastorů v uvážení, že faráře ověřené duchovní správou a vedením matrik pod státní autoritou pokládati sluší za orgány veřejné správy.

Dále bylo poskytnuto trvalé osvobození nejv. rozh. ze dne 10. října 1829 klášterům medikantů, vyjma dominikány a františkány, pak nejv. rozh. ze dne 4. května 1833 veřejným školním budovám totiž takovým, k jichž založení nebo udržování přispívají alespoň částečně stát, země nebo obec.

Nejv. rozh. ze dne 1. května 1835 byly biskupské residence v příčině daně na roveň postaveny budovám farním.

Provozovací budovy státních železnic, byty úředníkův a zřízenců v nich, pak strážní domky na trati státních železnic byly trvale osvobozen výnosem generálního ředitelství katastru daně pozemkové ze dne 8. června 1854 č. 2157 (příl. věstníku min. fin. z r. 1854).

Měrou dosti rozsáhlou poskytuje dosavadní praxe trvalé osvobození dobročinným ústavům, opírajíc se o nejv. rozh. ze dne 12. října 1820, tedy o zákon, který rozšiřuje trvalé osvobození, zavedené patentem o dani domovní výlučně jen pro nemoc nice, též na chudobince a jiné dobročinné ústavy, tedy i na budovy soukromé.

Praxe vykládajíc toto ustanovení postupně přísně a povoluje trvalé osvobození jen ústavům dobročinným, t. j. takovým, které vydržují osoby pomoci potřebující bez rozdílu, úplně zdarma.

Úplata se strany chovanců, lze-li z ní souditi na výdělečný charakter ústavu, vylučuje trvalé osvobození ústavům pouze všeužitečným dosavadní praxe trvalé osvobození odpírá.

Právo platné na Slovensku a v Podkarpatslsé Rusi připouští trvalé osvobození pro všecky budovy, které v Čechách, na Moravě a ve Slezsku jednak jsou z daně vyňaty, jednak trvale osvobozeny, a mimo to rozšiřuje trvalé osvobození ještě jmenovitě na různé kláštery, lak na budovy advokátních a jiných honor, městských divadel, na budovy sloužící lesnímu a polnímu hospodářství, pak na čelední byty, přenechané zdarma zemědělskému dělnictvu, jakož i za stejných podmínek na byty dělníků živnostenských, dále na různé provozovny, na domy dělnické, chaty turistické a j. (zák. čl. VI/1909 § 27; zák. čl. III/1907 § 3; zák. čl. XIX/1907 § 202 a zák. čl. XLVIII/1908 § 12 a zák. čl. XXIX/1908 § 5).

Pronájem budov ku všem zmíněným účelům vylučuje podle dosavadních ustanovení v celém území státu vyměří z daně a trvalé osvobození.

Návrh zákona upravuje výjimky z daně a trvalé osvobození, zakládá se v celku na dosavadních právních a skutečných poměrech; je však v něm uplatněna zásada, že pro vynětí z daně neb trvalé osvobození rozhodným má býti jedině účel, jemuž budova slouží a nikoli povaha daňového subjektu. Zásada srovnává se s povahou daně domovní jakožto daně reální, objektní.

Na druhé straně návrh zákona vynětí z daně a trvalé osvobození podstatně rozšiřuje v tam směru, že obsahuje vynětí z daně budov (samostatně použivatelných traktů budov) sloužících výlučně a trvale účelům výroby. Pro vypuštění z daně budov továrních byly vládě směrodatnými jednak úvaha, že nadále nelze držeti dosavadní stav nespravedlivého rozvržení daňového břemene, když jedna nepronajatá továrna v místě A dani činžovní podléhá a jiná začasté, těsně vedle ní nebo naproti ní stojící stejná budova je vůbec domovní daně prosta, protože stojí v místě B, všeobecně dani činžovní nepodrobeném; jednak zřetel k výrobě, která ve státu, odkázaném na vývoz, vyžaduje podpory.

Mají-li pak býti z daně vypuštěny stavby průmyslové, nutno ze stejných důvodů, za stejných předpokladů sprostiti od daně provozovny živnostenské a zemědělské.

Podle návrhu mohou dále býti trvale od daně osvobozeny veřejné, dobročinné a všeužitečné ústavy, i když jsou chovancům přístupny nikoli zcela zdarma.

Omeziti osvobození jen na zcela bezplatné dobročinné ústavy mohlo by vésti v mnohých případech ke tvrdostem, poněvadž se částečná úplatnost za výhody pochytované od ústavů takových začasté doporučuje. Po té úvaze připouští návrh osvobození budov zmíněných ústavů, které při své činnosti nedosahují buď výtěžku vůbec, nebo jen výtěžku poměrně nepatrného.

Ústavy takové ovšem vystupují v různých formách s četným odstupňováním všeužitečnosti, takže nějaké všeobecné osvobození jich by vedlo příliš daleko, s druhé strany pak přiřknutí osvobození takovýmto ústavům neznamená vlastně nic jiného, nežli podporu z peněz státu, země, okresu a obce; musí proto býti učiněno rozhodnutí o osvobození závislým na výsledku zkoumání případ od případu, zasluhuje-li dotčený ústav hledíc k jeho činnosti, aby byl z veřejných peněz podporován.

Rozhodovati o tom v jednotlivých případech příslušeti má podle návrhu zákona ministerstvu financí, čímž budou jednotné nazírání na věc a stejnost rozhodování zabezpečeny.

Poněvadž není možno pro výjimky z daně a trvalé osvobození stanoviti vůdčí zásadu, uvidí se v něm systematicky skupiny budov, jímž má vynětí z daně a trvalé osvobození příslušeti.

Shodně s dosavadním stavem nepřísluší podle návrhu zákona (§ 130) trvalé osvobození budovám (jejich částem), které jsou k účelům vyznačeným v § § 126-128 pronajaty. Za nájemné se však nepokládají náhrady nesené státem za užívání budov k účelům státním, při nichž zisk je vyloučen, na př. pouhá náhrada nákladů udržovacích nebo náhrada poskytovaná státem podle ustanovení o ubytování vojska, pak platy ošetřovanců v ústavech veřejných ve výměře stanovené autoritativně a v ústavech dobročinných a všeužitečných, nestačící na úhradu režie.

§ 18 zák. o ubytování vojska ze dne 11. června 1879 č. 93 ř. z. zní: "Budovy, které se trvale věnují obcí, okresem, zemí neb osobou soukromou účelům ubytování vojska za náhradu stanovenou tímto zákonem, jsou po dobu tohoto věnování od daně domovní osvobozeny." Obdobné ustanovení má zák. čl. VI/1909 § 28 lit. a), který se odvolává na vojenské ubytovací zákony z r. 1879 a z r. 1895.

Jestliže dopouští návrh osvobození od daně budov památných, jichž nikdo nepoužívá, sleduje tím účel zachovati je v zájmu veřejném. Přicházejí tu v úvahu budovy dějinně důležité a umělecky cenné. Opatrování jich zřízenci, nebylo by ovšem pokládati za užívání.

§ 129 návrhu připouští vynětí z daně a trvalé osvobození od daně bytů služebních, t. j. bytů, jichž jsou povinni užívati zaměstnanci v zájmu služby. V příčině těchto bytů, které musí býti v budově z daně vyňaté neb trvale osvobozené, nečiní se rozdíl, byly-li přenechány úředníkům nebo zřízencům zcela zdarma anebo za částečný plat in partem salarii, který se koná obyčejně formou zadržené částky příbytečného, místního přídavku nebo služného.

Služebního bytu musí v budově v případech, jež má na mysli §,129, č. 2., vyžadovati nezbytná potřeba na př. v nemocnici, bytu správce, lékařů, opatrovníků; v ústavě, který přijímá a vydává peníze (nemocenská pokladna) bytu pokladníka; ve školní budově bytu ředitele a školníka, v továrně bytu správce a vrátného. Dále služební byt musí býti poměrům co do velikosti přiměřeným, t. j. nemá přesahovati nezbytnou míru potřeby.

§ 130 odst. 2. upravuje případ, že osoba oprávněná, t. j. osoba, které přísluší v budově daněprosté služební byt, tento zcela neb z části za úplatu nebo i bez ní přenechá osobě třetí, které by jinak nepříslušel. Ježto tím ztrácí byt ten vlastnost bytu služebního a tím vstupuje do povinnosti dani činžovní, předepíše se z dotčené úplaty neb z nájemní hodnoty příslušná daň sice vlastníku stavení, tento ji však může přesunouti na osobu oprávněnou, která byt zcela neb z části přenechala. Subjektem daně musí i v tomto případě býti vlastník stavení, poněvadž jde o daň reální.

Návrh zákona rozlišuje v § 131 z důvodů správně-technických výjimky z daně ex ipsa lege (§ 126), k nimž dlužno hleděti z moci úřední, a trvale osvobození (§§ 127 a 128), které povaluje úřad na žádost strany, upravuje pak v §§ 131 a 132 řízení o povolení trvalého osvobození.

§ 133 návrhu ukládá vlastníku (trvalému poživateli) trvale osvobozeného objektu povinnost oznámiti změny v poměrech, které mění neb zrušují titul osvobozovací, a dává úřadu vyměřovacímu právo kontroly i právo odvolati osvobození povolená neprávem jakož i osvobození bud' vůbec nepříslušející neb nepříslušející v původním rozsahu. Potřeba těchto obou ustanovení jest na bíle dni.

Účelem dočasného osvobození od daně domovní, které zahrnuje v sobě též osvobození ode všech jakékoli jméno majících přirážek jest podpora stavebního ruchu, aby obyvatelstvu opatřeny byly laciné a zdravé byty a provozovny dostatečnou měrou.

Věcné předpoklady pro dosažení dočasného osvobození přejímá návrh zákona z dosavadního práva (ze dne 28. prosince 1911, č. 242 ř. z. a zák. čl. VI/1909 § 29 a násl.); osvobození povoluje se pro novostavby, přístavby, nástavby, úplné a částečné přestavby.

Ochranu práv nabytých na dočasná osvobození plynoucí ze zvláštních zákonů, pokud již nevypršela, zabezpečuje odst. 4. a čl. III. uv. ustanovení, že se zrušiti má srážka na dani třídní podle § 3, č. 3, zák. z r. 1911, č. 242 ř. z., která pro nepatrnost (10% a 20%) jest pro poplatníka bez významu, úřadům však způsobuje značnou práci, a že se časově omeziti má používání daňových sazeb tarifů A, B, C zák. ze dne 28. prosince 1911, č. 242 ř. z, a sazeb podle § 1, odst. 2., zák. ze dne 30. března 1920, č. 209 Sb. z. a n., kteréž při navrhovaných sazbách daně činžovní ztratily z větší části významu, navrhuje se za účelem zjednodušení ukládacích prací.

Stanoviti dobu trvání dočasného osvobození zasluhuje pro svoji důležitost vážné úvahy. Hledíc k účelu, který sleduje dočasné osvobození, musí býti doba osvobozovací, tak dlouhou, aby hmotná výhoda plynoucí z její délky pohnula stavebníky ke stavbě; na druhé straně nesmí býti příliš dlouhou, aby jednak zbytečně nezkracovala státu a fondů o daně a přirážky, jednak aby nevyvolávala nezdravého stavebního ruchu nekalou spekulací, která by hromadně a nesolidně stavěla domy na prodej a tím stlačovala výtěžek a cenu dosavadních domů stavěných solidně i stavebních pozemků a způsobila nejistotu jejich hodnocení.

Doba osvobozovací činí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku podle dosud platných zákonů - nehledíc ke speciálním zákonům osvobozovacím, vydaným ze zvláštních podnětů pro jednotlivá místa -:

24 let pro domy dělnické, osvobozené od daně domovní a 5%ní (zák. ze dne 8. července 1902, č. 144 ř. z.);

6 let pro novostavby, přístavby, nástavby a přestavby vůbec a

10 let pro určité druhy staveb v přechodné době (zák. ze dne 28. prosince 1911; č. 242 ř. z.);

20 let pro nové stavby (i kvalifikované přestavby) pro stavby domů s malými byty, přístavby a nástavby (zák. ze dne 20. března 1920, č. 209 Sb. z. a n.);

50, pokud se týče 30, pokud se týče 25 let, pro stavby s malými byty (zák. ze dne 11. března 1921, č. 100, ze dne 27. ledna 1922, č. 45, ze dne 25. ledna 1923, č. 85, a zák. ze dne 7. března 1924, č. 58 Sb. z. a n.

Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi byla zák. čl. VI/1909 § 31 stanovena řádná osvobozovací doba jednak podle povahy stavby, šlo-li o novostavbu a přístavbu, neb šlo-li o přestavbu, jednak podle místa, kde stavba byla provedena, na 15-12, 12 až 10, 10-8 let.

Nynější doba s abnormálními poměry ve stavebnictví (neobyčejná výše stavebních nákladů způsobená devalvací měny) je pro stanovení osvobozovací lhůty svrchovaně nepříhodná, neboť, jak známo, ani 50leté osvobození od daně státní a všech přirážek nemělo na ruch stavební očekávaných účinků. Ježto však zmíněné poměry jsou přechodny, nebylo lze při stanovení lhůty osvobozovací k nim hleděti a bylo třeba, míti na mysli jediné doby normální. Návrh zákona doporučuje řádné osvobození z důvodů stavby na dobu 6 let, kteréžto osvobození týká se jak státní daně, tak všech přirážek.

Nepřihlíží se tu ani k místu, kde stavba vznikla, ani se nečiní rozdíl mezi způsoby stavby; až dosud - aspoň v sazbě - činil se rozdíl mezi přestavbou, která pravidelně jen nahrazuje dosavadní počet bytů, a novostavbou, kteráž rozmnožuje počet bytů potud, že prvnějšímu druhu staveb se dostávalo menších výhod; proti tomu třeba poukázati na to, že i přestavby lze celkem pokládati za rovnocenné, uváží-li se, že umožňují pravidelně kvalitativní zlepšení z ohledů zdravotních, policejních, stavebních atd.

Výhoda ze šestiletého osvobození plynoucí jde podstatně dále nežli dosud, poskytujíc ex lege i osvobození od přirážek svazků samosprávných.

Aby přestalo obtížné počítání na dny, vyměřuje se doba dočasného osvobození od kalendářního čtvrtletí ke kalendářnímu čtvrtletí a na více se ještě započítává do ní mezidobí ode dne dokončení stavby do konce kalendářního čtvrtletí, což usnadniti má předpis daně, který započne se vždy kalendářním čtvrtletím. Přebírá se tím ustanovení S 5 zák. z r. 1911, č. 242 ř. z., které se v praksi osvědčilo. (Viz poznámku k § 121.)

Úprava osvobození z důvodu stavby po dobu nynějších poměrů, vyznačujících se bytovou nouzí, vyhrazuje se zvláštním zákonům.

K odst. 2. § 135 poznamenává se, že povinnost platiti daň z částí budovy užívaných před jejím dokončením plyne z ustanovení odst. 1., podle kterého se povoluje dočasné osvobození teprve od dokončení celé stavby.

K užívání stavby podmíněnému jejím prováděním se však při stanovení počátku řádného užívání budovy nehledí. Případy takové jsou na př. používá-li se nedohotovené části stavby za přístřeší hlídače, za stavební kancelář, za skladiště stavebních hmot nebo náčiní vesměs ovšem za účelem dohotovení předmětné stavby.

Nával drobného lidu do měst zejména velikých a stoupání činže v nich způsobily nouzi o malé a levné byty. Zákon ze dne 28. prosince 1911, č. 242 ř. z., po němž přišly zákony další mající odstraniti bytovou nouzi, jmenovitě nouzi o malé byty v malé živnostenské provozovny, poskytovaly nově zřízeným stavbám domů s malými byty a malými provozovnami zvláštní úlevy daňové, a to jednak dočasné, poskytujíce úplné osvobození od daně domovní, jednak trvalé, zavádějíce nižší sazby daně činžovní.

Nouze o malé byty trvá nadále, a trvá tudíž dále důvod k podpoře jejich staveb výhodami daňovými. Této potřebě přichází návrh zákona vstříc doporučuje pro domy s malými byty a malými provozovnami zřízené novostavbou nebo úplnou přestavbou, kvalifikované osvobození od daně domovní.

§ 136 návrhu, pokud se týče kvalifikace domů s malými byty a provozovnami, dále kvalifikace malých bytů a malých provozoven, přejímá ustanovení cit. zák. z r. 1911, dobu osvobozovací však rozšiřuje oproti obyčejným stavbám na 12 let, aby tím spíše účelu bytové péče bylo dosaženo. Osvobození dotýká se jak daně státní, tak všech přirážek.

Vzorem co do doby trvání osvobození bylo tu právo francouzské, poskytující novostavbám obytných budov, vyhovujícím podmínkám zákona ze dne 23. prosince 1911 o stavbě domů s levnými byty (Habitation a bon marché) osvobození od daně domovní na 12 let.

Řízení, jak přezkoušeti nároky na dočasné osvobození od daně, jest v podstatě proti právu dosud platnému nezměněno. Modifikace by nastala po té stránce, že lhůta na podání žádosti jest 30 dnů ode dne dokončení stavby, tedy proti stavu dosavadnímu (60 dnů), kratší. Lhůta třicetidenní srovnává se se lhůtou odvolací a jest přiměřenou. Počítá se ode dne dokončení celé stavby, bude lze tedy vymoci osvobození pro celou budovu jedinou žádostí.

Ustanovením §u 137, odst. 3. návrhu, že žádost, která nebyla potřebnými doklady opatřena, se straně vrátí - aniž to bude míti pro ni škodlivé následky s tím, aby ji doplnila do přiměřené lhůty, která může býti na důvodnou žádost prodloužena, přichází se vstříc stranám, práva neznalým, měrou dostatečnou.

Právní újma spojená s opozděným podáním žádosti za osvobození podle § 138 srovnává se s dosavadním právem (§ 5 zák. ze dne 28. prosince 1911, č. 242 ř. z. a zák. čl. VI/1909 § 37).

Místní prohlídka, ke zjištění skutečností rozhodných pro osvobození od daně, nemusí býti v každém případě provedena, nýbrž jen tehda (§ 139), uzná-li toho úřad vyměřovací potřebu.

§ 140 návrhu určuje příslušnost o rozhodování žádostí za osvobození, jakož i o prostředku opravném a nezavádí proti dosavadnímu stavu na území mimo Slovensko a Podkarpatskou Rus žádné novoty.

Povinnost oznamovati změnu v poměrech, které založily kvalifikované osvobození podle u 136 návrhu, je samozřejmou, stejně jako právo kontroly úřadu vyměřovacího podle odst. 2. tohoto paragrafu; je tu obdoba § 133 návrhu.

Zanikne-li vlastnost domu s malými byty dříve, nežli řádná šestiletá doba osvobození prošla, povolí úřad vyměřovací pro dotčenou budovu obyčejné osvobození od daně na zbytek doby vytčené v § 135, a to z povinnosti úřední, nečekaje žádosti strany, což je pro stranu se značnou výhodou.

Ustanovení odst. 2. tohoto paragrafu sleduje účel, aby dům malobytový nebyl měněn, ale takovým navždy zůstal.

Dani činžovní podle návrhu zákona jsou podrobeny všecky budovy v soupisných místech, v nichž jest v rozhodné době více nežli čtvrtina obytných místností pronajata, dále všecky budovy v léčebných lázeňských místech a konečně všecky budovy zcela neb částečně pronajaté, ať jsou kdekoliv.

Soupisným místem rozumí návrh soubor budov očíslovaných samostatně, t. j. od budov jiného místa nezávisle. Měřítko "více než 1/4 obytných místností pronajatých" k tomu účelu, aby bylo soupisné místo pojato do všeobecné povinnosti daně činžovní, jest vhodným, poněvadž počet pronajatých obytných místností požadovaný jím poskytuje dostatečný počet objektů srovnávacích, jichž je třeba, aby byla zjištěna činžovní hodnota místností nepronajatých, že mají býti všechny budovy v léčebných lázeňských místech pojaty do všeobecné daně činžovní, jest odůvodněno jednak dostatečným počtem srovnávacích objektů, jednak poměrně vyššími činžovními výtěžky, které tu zpravidla pronájmy poskytují. Pojetí budov zcela neb částečně pronajatých v místech ostatních, srovnává se v podstatě s dosavadním právním stavem a povahou věci.

Aby byly zjištěny podmínky pro zařadění soupisného místa do všeobecné povinnosti daně činžovní, čítati se mají podle návrhu jen obytné místnosti budov opatřených vlastním číslem popisným, podrobených dani domovní, a nemají při tom býti čítány obytné místnosti z daně vyňaté a trvale od daně domovní osvobozené. Ustanovení to má za účel umožniti přesné čítání pronajatých obytných místností, které mají účinek na bytový trh, jehož vývin je pro zařadění místa do všeobecné povinnosti daně činžovní požadavkem.

§ 144 návrhu ustanovuje, které budovy sluší pokládati za pronajaté; ustanovení to shoduje se s dosavadním stavem.

§ 145 návrhu upravuje všeobecnou povinnost daně činžovní pro dobu přechodnou t. j. od počátku působnosti nového zákona až do příštího sčítání lidu, ponechávaje, pokud se týče povinnosti daně činžovní v místech dosud zvaných lit. a), dosavadní stav v platnosti. Teprve od příštího sčítání lidu má vejíti v život ustanovení § 14, lit. a). Účelem ustanovení, že rozhodnutí o zařadění místa mezi místa podrobená všeobecné dani činžovní díti se má v obdobích od jednoho sčítání lidu ke druhému, jest způsobiti větší stálost poměrů zdaňovacích, což je důležito jmenovitě pro místa, kde se vyvíjejí poměry bytové těsně na hranici všeobecné povinnosti daně činžovní.

Odstavec 2. § 145 hledí odstraniti tvrdost, která by mohla nastati ustanovením poměrně dlouhého období povinnosti daně činžovní, kdyby počet pronájmů v některém soupisném místě v tomto období silně poklesl.

Stanoviti rozhodný den (§ 146) pro zjištění podmínky zařadění místa do všeobecné povinnosti daně činžovní bylo nutným, aby všeliké pochybnosti v té příčině byly znemožněny.

Důležitou novotu proti dnešnímu právnímu stavu zavádí návrh (§ 147), ustanovuje, že dvě nebo více soupisných míst může býti spojeno za příčinou zařadění do všeobecné daně činžovní za určitých podmínek v jeden daňový obvod a že naopak místo, které by jinak všeobecné dani činžovní bylo podrobeno, může býti za určitých podmínek z ní vyloučeno účelem, který je tímto ustanovením sledován, jest odstraniti příkrosti, vyplývající z práva dosud platného v příčině daňového zatížení budov stojících blízko sebe, pro jejich různé daňově právní posuzování, o kterém se již stala zmínka v odůvodnění povšechném. Přesně vymeziti pojem "uzavřeného sedliště", o němž jest v tomto §u řeč, není v zákoně možno hledíc k tomu; že tu rozhoduje mnoho individuálních momentů; rozhodnutí o tom bude se moci státi jenom přihlížejíc ku povaze jednotlivého případu.