Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Základem daně činžovní má býti podle návrhu zákona skutečné hrubé nájemné aneb skutečná hrubá nájemní hodnota budovy (její části) pronajaté nebo vlastníkem užívané zpravidla za jeden celý prošlý rok po srážce odpočitatelných položek v § 151 uvedených.

Rokem rozumí se tu rok berní, který kryje se s rokem kalendářním, čímž odstraňuje se dosavadní rozdíl mezi rokem činžovním a rokem berním, který jenom poplatníky mátl. Ustanovení, že zastupuje u bytů sezonních a sezonních provozoven období, po které se obyčejně pronajímají (užívají), berní rok, jest přiměřeno způsobu jejich pronajímání (užívání) jenom na určitou roční dobu a srovnává se s dosud platným právem. U budov vstupujících nově během roku do povinnosti daně činžovní má se vyměřovati daň za první rok ze skutečného nájemného (nájemní hodnoty), kterého bylo za dobu od počátku povinnosti daňové až do 31. prosince toho roku dosaženo, taktéž po srážce připadajících odpočítatelných položek (§ 151). Na příští rok bude ukládání daně pravidelné.

Skutečný, hrubý výtěžek jako základ daně činžovní je velmi důležitou novotou, která se přejímá ze zák. čl. VI/1909 § 13.

Zdaňování skutečného nájemného (nájemní. hodnoty) dosaženého v roce berním postaví daň činžovní proti stavu dosavadnímu na zcela reálný základ, učiní vyměření daně poplatníkům srozumitelnějším, způsobí soulad ve způsobu přiznávání výtěžku z budovy k dani činžovní a přiznávání důchodu z budovy k dani důchodové, dále zjednoduší podstatně agendu vyměřovací, konečně přestanou též odpisy na dani činžovní z důvodu uprázdnění.

Za nájemné pokládá návrh v úplné shodě s právem dosud platným soubor všech plnění nájemníkových za přenechání budovy (její části) i s příslušenstvím, ať plnění toho záleží v čemkoli, tedy na př. penězích, přírodninách, práci. Demonstrativním výpočtem druhů plnění se pojem nájemného v návrhu podrobně určuje. Činžovní dani má podle toho býti podroben hospodářský výtěžek každého přenechaného užívání budovy (její části) a nejen tedy přenechání smluvního; pojem "přenechání" je tedy širším, nežli soukromoprávní pojem pronájmu, což se srovnává s dosavadním právním stavem.

K odst. 3. že nájemné nedobytné nemá se za stanovených předpokladů zdaniti, odpovídá zásadě zdanění skutečného výtěžku a srovnává se s dosavadním právem (zák. ze dne 24. října 1896, č. 223 ř. z.), při čemž se výslovně podotýká, že požadovaný průkaz nedobytnosti neobmezuje se pouze na soudní usnesení o bezvýslednosti exekuce, ale že může býti podán i jinak věrohodně, na př. potvrzením místního obecního neb policejního úřadu o tom, že by nebylo možno dlužnou činži na dlužníku vydobýti.

Dani činžovní má býti podroben nájemní výtěžek, ovšem jenom pokud plyne z budovy samotné a z jejího příslušenství. Je-li přenecháno zároveň s budovou užívání věcí movitých (na. př. inventář), věcí nemovitých (na př. zahrada), práv (na př. živnostenská koncese), nemají platy za toto přenechání býti podrobeny dani činžovní stejně jako dosud. To platí též o zařízení strojním a živnostenském, pak o ústředním topení a domovních výtazích. Byly-li zároveň s budovou přenechány pozemky, podrobené dani pozemkové, které neslouží zemědělské nebo jiné výrobě (§ 150), a které náleží 1 budově (na př. domovní zahrádka), za celkové nájemné, smí se z něho odraziti třicetinásobek jejich ryzího katastrálního výtěžku. Násobek tento přibližuje se skutečným poměrům; paušální srážkou má se jednak čeliti přehnaným srážkám na škodu daně, jednak uspořiti odhad výnosové hodnoty na místě samém. Co se týče domovních zahrádek, bylo by theoreticky správnějším, ježto jde u nich o městskou rentu pozemkovou, postihovati výtěžek jejich daní domovní, jako se děje na př.: v Prusku (§ 1 zákona ze dne 21. května 1861) a nyní v Maďarsku (zák. čl. XXII/1922, § 8), bylo však od toho v návrhu upuštěno proto, aby se dosavadní stav nezostřoval, jakož i z ohledů zdravotně-esthetických.

U bytů přenechaných s nábytkem, zařízením a posluhou, navrhuje se srážka 30% na opotřebení nábytku, zařízení a za posluhu. Přejímá se tu osvědčené ustanovení zák. čl. VI/1909 § 15, aby bylo čeleno zkracování daňového základu uplatňováním příliš velké srážky, jak se posud dělo hojnou měrou, což způsobovalo obšírné řízení parifikační.

Že návrh výjimečně v místech lázeňských, v nichž je zavedena všeobecná daň činžovní, stanoví srážku na 50% z hrubého nájemního výtěžku domů lázeňských, odůvodňuje se poměrně větší režií, která je spojena s pronajímáním bytů v těchto budovách (reklama, inserce, komfort, školené služebnictvo, vzorná čistota a j.).

Kdežto podle dosavadního práva v echách, na Moravě a ve Slezsku vylučují se z výtěžku nájemného, byly-li v něm obsaženy, všecky obecní dávky a poplatky (dávka z nájemného, vodné, vodní činže, poplatek za čištění ulic, a vedle těchto ještě výdaje spojené s osvětlováním společných prostor domu a dvorku, pokud je majetník domu nese ze svého, pak jiné výdaje, jako na př.: režijní náklady na ústřední topení, zdviž, domovní telegraf a telefon, a konečně přiměřené částky za používání koberci na schodišti a chodbách, jakož i za používání zařízení ve společné prádelně (mandl a p.), dopouští návrh, ježto za základ daně přijal výtěžek hrubý, k odpočtení jenom dávky veřejnoprávní a platy jim podobné, které postihují držitele bytu, které byly v roce berním skutečně poplatníkem obci placeny. Sem náleží jmenovitě obecní dávka z nájemného, vodné, vodní činže, činže z místa, poplatek za čištění a kropení ulic, za odvážení popele a smetí, poplatek za noční hlídku. Že odpočítati bude lze jen dávky skutečně v roce berním placené, srovnává se se zdaňováním skutečného výtěžku. Při superedifikaci má se činže placená majetníku půdy nebo zdí, na nichž výstavba stojí, z hrubého výtěžku superedifikátu odpočítati. Ustanovení to čelí dvojitému zdanění vzhledem k tomu, že dotčená činže podrobuje se dani rentové.

Ježto v místech všeobecné daně činžovní podrobeny jsou dani této všechny budovy, ať jsou pronajaty čili nic, nutno v případech, kde budova (její část) byla nepronajata, byla však ve vlastním užívání poplatníkově nebo přenechána k užívání osobám třetím zcela nebo částečně zdarma, anebo byla pronajata za nájemné, které přesně zjistiti nelze, vyšetřiti a zdaniti nájemní hodnotu, t. j. hodnotu, které by bylo lze v místě pronájmem objektu dosíci.

Případy, v nichž vyměřiti se má daň z nájemní hodnoty, uvádí § 153, neuchyluje se v podstatě od práva dosud platného.

Pokud se týče bytu, domovníku za práce domovnické bezplatně přenechaného poznamenává se, že nájemní hodnotu jeho nutno zdaniti proto, že ona značí pro vlastníka domu režijní výdaj, který není odpočitatelný, ježto návrh zákona daní činžovní postihuje hrubý činžovní výtěžek.

§ 154 obsahuje výjimku; připouští totiž zdanění podle přiznání a nikoliv podle nájemní hodnoty i tehda, kdy činže je přiznána nižší částkou, nežli činí činže v místě obvyklá. Tohoto ustanovení nelze užívati všeobecně, nýbrž dlužno si uvědomiti, že jde tu pouze o výjimečné zmocnění úřadu vyměřovacího, které je vázáno průkazem, že přiznané nižší nájemné má důvod ve známých umírněných požadavcích pronajimatele vůči všem nájemníkům, a které jest omezeno podmínkou, že přiznané nájemné není o 20 % nižší nájemného v místě obvyklého. Sleduje se tím účel, aby pronajimatel, který má slušné ohledy naproti všem svým nájemníkům, kotvící v blahovolné nezištnosti, neměl za to s úřadem potíží, jak se začasté dělo doposud. Ustanovení § 154, odst. 2., obsahuje v zákoně novum; má se jím uzákoniti dosavadní všeobecná prakse v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, která postupuje naproti poplatníku v dotčených případech civiliter, poskytujíc mu výhodu asi o průměrné hodnotě, jak se v osnově navrhuje. Určitou výměrou této výhody dosáhnouti se má jednotného postupu u všech úřadů vyměřovacích.

Aby byl zdanitelný výtěžek přesně zachycen, je třeba, aby daň činžovní byla ukládána každoročně, na každý berní rok zvlášť, což se srovnává jednak se zásadou zdanění skutečného výtěžku, jednak znamená pro vyměřovací úřady ulehčení při zkoušení přiznání. Přiznání k dani činžovní bude tedy nutno podávati rok co rok, a to jako dosavad, jenom na úředním formuláři stanoveném nařízením. Potvrzování údajů přiznání nájemníky je přejato z ustanovení dosud platných; je to instituce stará, jako činžovní daň sama, je vžitá, a ježto má pro přezkoušení správnosti přiznání velký význam, musila býti zachována.

Podstatné snížení sazby daně činžovní proti stavu dosavadnímu ospravedlňují nejen důvody uvedené v povšechném odůvodnění, ale též nutné zřetele k tomu, že základem daně činžovní podle návrhu jest hrubý výtěžek beze srážek nákladů udržovacích a kvoty umožňovací, jakož i že výdaje osvětlovací a přirážková srážka (zák. z 23. července 1912, č. 164 ř. z.), které se dosud u nás odpočítávaly, nadále odpočitatelnými býti nemají.

Ustanovení, že daň činžovní v místech zcela dani činžovní nepodrobených nesmí býti menší nežli daň třídní, připadající na příslušný berní rok na celou budovu, hledí zameziti zkrácení daně fiktivní smlouvou nájemní. Platí na Slovensku a v Podkarpatské Rusi (§ 14, posl. odst. zák. čl. VI/1909) a platilo v Čechách, na Moravě a ve Slezsku podle zák. z 9. února 1882, č. 17 ř. z., § 5, posl. věta, až do r. 1891 (zák. z 1. června 1890, č. 97 ř. z.).

Ježto se daň činžovní vyměřuje podle návrhu ze skutečného výtěžku, stal se odpis daně činžovní z důvodu uprázdnění tak, jak jej zná právo dosavadní, zbytečným. Neužívání dlužno však přece úřadu vyměřovacímu oznamovati, ovšem jen pro kontrolu přiznání, tedy aby byl v budoucnosti správně zjištěn daňový základ. K témuž konci stanovena byla též povinnost poplatníka oznamovati opětné užívání.

Trestnost opominutí oznámení a podání oznámení nesprávných má zabezpečiti správné vyměření daně.

Základem daně činžovní podle návrhu má býti výtěžek skutečný, není tudíž zpravidla předmětem daně nájemné, které poplatník sice smluvil, ale jehož nepřijal, poněvadž se stalo nedobytným. Bylo-li nájemné později zcela nebo částečně zapraveno, musí býti podle míry úhrady zdaněno a to v roce, ve kterém se tak stalo; pročež je povinen poplatník dotčené platby na takové nájemné úřadu oznámiti.

Tento paragraf upravuje v odstavcích 1. a 2. změnu ve zdanění způsobenou tím, že budova dosud dani třídní podrobená, byla pronajata za berního roku. Rozlišuje dva případy a to:

1. byla-li budova pronajata počátkem kalendářního čtvrtletí, aneb

2. během kalendářního čtvrtletí

V prvém případě vstupuje do povinnosti daně činžovní hned počátkem dotčeného čtvrtletí, v druhém případě zůstává až do konce toho čtvrtletí v dani třídní, načež vstupuje do dané činžovní teprve čtvrtletím příštím.

Účelem tohoto ustanovení jest, aby byly odpisovány a předpisovány daňové kvoty snadno vypočitatelné, tedy má sloužiti zjednodušení práce úřadů. Ovšem byla-li by lota daně činžovní, jež by měla býti v takovémto případě předepsána, menší, zůstane budova v dani třídní.

Ustanovením odst. 4., že případ opačný, když totiž pronajatá budova (část její) v místě ne zcela dani činžovní podrobeném přešla během roku v užívání poplatníkovo, nezpůsobuje předpisu daně činžovní a daně třídní pro rata temporis, zachovává se dosavadní stav platný v Čechách, na Moravě a ve Slezsku jako v podstatě ustanovením odstavce 1. tohoto paragrafu.

Bylo-li by místo nějaké zařaděno do povinnosti všeobecné daně činžovní, bylo nutno přesně určiti dobu, od které se povinnost tato počíná a dále do které lhůty mají se podávati přiznání a oznámení o zneužívání a opětném užívání. Návrh zákona činí tu počátek povinnosti všeobecné daně činžovní a zmíněné povinnosti poplatníků vyplývající z ní (podávati přiznání a oznámení), závislým na momentu pravoplatnosti rozhodnutí zařaďovacího. Důvod pro to jest na bíle dni, nemá býti totiž v takovém případě, za příčinou vyměření daně činžovní ničeho podniknuto, pokud nebylo o všeobecné povinnosti místa k dani činžovní pravoplatně rozhodnuto, aby nebyly práce úřadu a spolupůsobení poplatníků marnými a aby nebyla vyvolána obava prejudice.

Pohnutky, pro které se vláda odhodlal:v daň třídní zachovati, jsou uvedeny ve všeobecné části motivů. Obor daně této se návrhem proti stavu dosavadnímu, jak platí v celém území státu, zúžuje ve prospěch daně činžovní.

Daň třídní má podle návrhu, jako tomu jest dosud, postihnouti jen budovy obytné.

Jakožto měřítko vyměřovací podržen byl počet obytných místností z důvodů uvedených v odůvodnění povšechném.

Ježto pak v místnostech obytných je veliký rozdíl co do užitkové hodnoty (salon v zámku a světnička v chatrči), přihlíží návrh k stavebnímu zařízení budovy tak, že u přepychových budov zvyšuje řádnou sazbu o přirážku, u chatrčí však,snižuje řádnou sazbu, čímž má býti dosavadní daňová nesrovnalost, mající původ v abstraktním pojmu "místnosti obytné", zmírněna, jak již dávno a se všech stran se požadovalo.

Návrh nečiní, jak tomu bylo dosud, rozdílu mezi světnicemi a obytnými komorami (kabinety), poněvadž je to zbytečné.

Dále vypočítává příkladrno sice, však výstižně místnosti obytné, přejímaje do daně z práva platného na Slovensku a v Podkarpatské Rusi "otevřené místnosti" (zák. čl. VI/1909, § 22, lit. b), z nichž kupecké a jiné krámy posud v Čechách, na Moravě a ve Slezsku beze všeho věcného důvodu dani nebyly podrobeny.

Tím má býti břímě daňové spravedlivěji rozvrženo. Není zajisté odůvodněno, jestliže kupecký krám, hostinský sál a p., byly-li uznány k obývání nezpůsobilými, zůstaly bez daně, neboť dům, který takové místnosti obsahuje, je přece užitečnějším pro vlastníka, nežli dum, který jich nemá; ostatně v oboru daně činžovní místnosti takové dani jsou podrobeny, a není naprosto důvodu, aby z daně třídní byly vypuštěny.

Taxativním výpočtem místností neobytných odstraniti se mají pochybnosti, které dosavade co do obydlitelnosti vznikaly.

Sazebník daně třídní, jak se navrhuje, má ve třech nejnižších třídách za podklad paušální roční užitkovou hodnotu jedné normální obytné místnosti i s přísl. ve výši 100.- Kč, z čehož výměra daně činí 5 %. IV. třídou počínajíc až včetně do IX. nakupují se v každé třídě vždy dvě obytné místnosti, na něž připadati má jednotná stejná sazba.

Sleduje se tím účel, aby se zřizovalo při stejné dani obytných místností více, tedy účel bytové péče.

Ačkoli daň kvotní, jakou je domovní daň třídní, nesnáší dobře probressi, vykazuje přes to navrhovaný sazebník podle vzoru práva dosud platného počínaje IV. třídou mírnou progressi, která má svůj důvod jednak v úvaze, že obytné místnosti ve velkých budovách mají vzhledem k jich pravidelně lepšímu stavebnímu a jinakému zařízení poměrně vyšší užitkovou hodnotu, jednak že je třeba přivésti výši daně třídní aspoň poněkud v poměr k výši daně činžovní.

Zvýšené zdanění přepychových budov (voluptuare) - nehledíc ani ke zvýšené pravidelně daňové způsobilosti vlastníkově - odůvodňuje se vlastností daňového předmětu, jehož užitková hodnota vyniká značně vzhledem ku přepychovému zařízení nad užitkovou hodnotou obytného stavení selského, kteréž je pro daň třídní prototypem; snížení daně z chatrčí je korelatem daňového zvýšení budov přepychových.

Proveda potřebné zjištění, bude-li třeba i místní prohlídkou, zařadí úřad vyměřovací budovu do náležité třídy sazebníku a zpraví o tom poplatníka výměrem, proti které:nu přísluší mu odvolání. Zařadění do třídy činí základ - každoročního předpisu daně třídní s případnýni přirážkami nebo srážkami tak dlouho, pokud nebyl vydán zařaďovací výměr nový. Platební rozkazy stejně jako dosud vydávány nebudou.

Novým proti dosavadnímu stavu je, že lze zařaditi budovy do třídy také bez místní prohlídky a bez protokolu o ní sepsaného; jsou-li potřebná data ze spisů zřejma, tak na př. když nákres stavební je stavebním úřadem potvrzen, a ze spisů určitě jde na jevo, že se podle něho stavba provedla. Účelem této novoty jest zjednodušiti řízení, pročež se doporučuje.

Podstata daně třídní jakožto daně trvalé vyžaduje, aby úřad vyměřovací zapisoval data rozhodná pro zdanění budovy do katastru, který pak má býti podkladem pro každoroční předpis daně.

O účelnosti občasné revise katastru činí se zmínka již v odůvodnění povšechném.

Aby katastr daně třídní byl pro každoroční předpis daně třídní úplně spolehlivým podkladem, musí stále vykazovati pravý stav skutečností pro daň rozhodných, pročež dlužno v něm vyznačovati všechny změny, které se staly od původního zakatastrování budovy a občasného jejího překatastrování.

Změny v osobách vlastníků, nastalé během toku, t. j. po 1. lednu roku berního, nemají pro předpis daně na tento rok významu, má v tom případě platiti ustanovení § 20, odst. 2.

Ke změnám v předmětu, majícím účinek na povinnost neb výši daně třídní, má se přihlížeti podle návrhu stejně, jako činí právo dosavadní v Čechách, na Moravě a ve Slezsku teprve od počátku příštího roku; je to důsledkem zásady, podle níž pohlíží se na daň třídní hledíc k její nehybné povaze jako na daň roční.

Ustanovení, že změny uvnitř stavení, k nimž se podle dosavadního práva vůbec nehledí, mají dojíti významu od příštího roku po revisi katastru, je novotou, která se srovnává se spravedlností daňovou.

Uložením povinnosti poplatníků oznamovati případy evidenční zachovává se v podstatě dosavadní stav a vyplývá toto spolupůsobení poplatníkovo z povahy věci.

§§ 170 a 171 upravují odpis daně třídní z důvodu nepoužívání a z důvodu zničení nebo poškození budovy jakoukoli živelní pohromou.

Ustanovení o odpisu z důvodu nepoužívání budovy bylo v podstatě převzato ze zák. ze dne 1. června 1890, č. 97 ř. z., s modifikací, že nárok na odpis je podmíněn skutečnostmi, že budova nemá více nežli 8 obytných místností. (Cit. zák., dosud platný, vyžaduje jich 9) a že byla nepoužívána po celý berní rok.

Odpis z důvodu živelní škody je taktéž převzat z práva dosavadního (dekret dv. kanc. ze dne 4. prosince 1821, č. 2212 Sb. z., prov. sv. 4., č. 13., a nejv. rozh. ze dne 1. května 1843, čís. 15.642; zák. čl. VI/1909, § 58) s obměnou, že provinění vlastníka (trvalého poživatele), kterým škoda vznikla, vylučuje odpis. Důvod toho je na snadě; nemá býti dobrodiní zákona účasten, kdo způsobil škodu na stavení sám vědomě, na př. požárem, třebas za úmysly nekalými, a že vzhledem ku právu platnému na Slovensku a v Podkarpatské Rusi odpis na dani třídní povoliti lze za celý berní rok, v němž pohroma se udála a nikoli teprve ode dne, kdy budova byla živelní pohromou zničena; dále že lze povoliti odpis i při částečném, ovšem podstatném poškození budovy.

"Podstatným" poškozením rozumí se poškození, které způsobilo zánik obydelnosti stavení neb některé jeho části, třebas jen přechodný.

Jinaká škoda živelní na stavení způsobená na př., shoří-li jenom střecha, nároku na odpis daně nezakládá.

Zdanění výtěžků movitých kapitálů, zejména úroků a rent upraveno bylo dosud v území Čech, Moravy a Slezska rentovou daní podle hlavy III, zák. o os. daních, ve znění novel ze dne 26. června 1901, č. 80 ř. z., ze dne 23. ledna 1914, č. 13 ř. z., a ze dne 16. března 1917, č. 124 ř. z., a záhony ze dne 27. května 1919, č. 292 Sb. z. a n., a ze dne 8. dubna 1920, č. 250 Sb. z. a n., v území Slovenska a Podkarpatské Rusi kapitálovou a rentovou daní podle zák. čl. XXII/1875, VII/1883 a V/1908 a novel ze dne 20. prosince 1924, č. 299 Sb. z. a n., a ze dne 17. března 1926, č. 49 Sb. z. a n.

Oboje zákonodárství zná vybírání daně jednak podle přiznání, jednak srážkou při výplatě dlužníkem; sazby na Slovensku a Podkarpatské Rusi jsou však přes provedenou již částečnou unifikaci dosud v mnohém ohledu vyšší než sazby podle hlavy III. zák. o os. daních.

Přihlížíme-li k tomu, že převzaté zákony uherské vycházejí již podle doby svého vzniku z jednodušších poměrů, a že zák. čl. VII/1909, jenž má celkem stejné základní zásady, pokud jde o daň rentovou, jako zák. o os. daních z r. 1896, nenabyl účinnosti, doporučuje se při unifikaci a kodifikaci práva rentové daně vycházeti z úpravy cit. hlavy III. zák. o os. daních, dále pak zák. čl. VII/1909.

Rentová daň, platná dosud v republice Čsl., jest svojí základní ideou míněna jako výnosová daň, kteráž postihuje zásadně výtěžky, které nejsou zdaněny přímo daní pozemkovou, domovní nebo daní výdělkovou; daň postihuje tudíž nejprve široký komplex výtěžků novitých kapitálů v jejich přerozmanitých formách, jak je hospodářský život s sebou přináší.

Když byla daň v Čechách, na Moravě a ve Slezsku podle původního znění zák. ze dne 25. října 1896, č. 220 ř. z., zavedena, bylo to nepopíratelným krokem ku předu z desolatního stavu před tímto zákonem, nicméně přes tento pokrok poukazovala kritika - a to ne neprávem - na to, že rentová daň i svou novou úpravou jest nejméně uspokojivou částí nového daňového systému, jsouc nucena poskytovati a priori mnoho výjimek ze základního principu daňové povinnosti.

Totéž lze říci o zák. čl. VII/1909, který sice nenabyl účinnosti, ale intendoval totéž, co zákon č. 220/1896 ř. z.

Jednou z nejvážnějších příčin, že výjimky z daňové povinnosti činí téměř pravidlo, byla skutečnost, že hledíc k zdárnějšímu úspěchu státních operací úvěrních, bylo nutno setrvati při osvobození státních dluhopisů od rentové daně; tím daň musila pozbýti rázu všeobecné daně, neboť ohromná skupina státních papírů zůstala daně prosta.

Různé jiné úvahy vyžadovaly však řady dalších osvobození, § 125 zák. o osobních daních vypočítává jich i se státními papíry 15, zák. čl. XXII/1875 pak jich vypočítává celkem 14; důvody byly různé, jednak zachování různých z dřívější doby pocházejících osvobození, jednak ohled na rozmanité humanitní a všeužitečné zájmy, jednak zřetel k daně prostému minimu a konečně snaha, vyloučiti podle možnosti dvojité zdanění; v tomto směru jest zejména důležité, že dividendy z akcií jakož vůbec požitky z kapitálu, vloženého do podniku společníky, jsou vyňaty z rentové daně.

U daně, kteráž zná příliš mnoho osvobození, jest systém přiznání vždy a priori vydán různým úskalím a selhává, neboť jednak jest k extensivnímu výkladu zákona s poplatníkovy strany příliš mnoho příležitosti, jednak zjištění, zdali nemá vedle osvobozených i dani podrobené důchody, naráží na překážky, nehledíc ani k tomu, že právě u důchodu z kapitálu jest kontrola nejméně možná.

Jest tedy pochopitelno, volil-li zákon z důvodů technické jednoduchosti a bezpečnějšího zachycení (§ 133 zák. o osobních daních a § 6 zák. čl. XXII/1875),jako hlavní způsob vybírání daně srážku přímo u pramene čili methodu objektivní, obmeziv takto rentovou daň podle přiznání čili podle subjektivní methody vyměřovanou na nejnutnější míru (hlavně na periodické požitky, pachty, úroky ze soukromých pohledávek, určité úroky a renty z ciziny plynoucí); pro srážku byla pak rozhodnou spolehlivost dlužníků vzhledem k jejich organisaci a účetnictví (stát, země, okresy, obce, podniky veřejně účtující v širších neb užších rozměrech); teprve rozšířením srážky i na t. zv. úroky kontokorentní (zák. ze dne 27. května 1919; č. 292 Sb. z. a n., a zák. ze dne 8. dubna 1920, č. 250 Sb. z. a n., pokud jde o Čechy, Moravu a Slezsko; jinak, máme-li na mysli Slovensko a Podkarpatskou Rus, vybírala se daň z úroků kontokorentních srážkou již podle zák. čl. VII/1883) pojaty do povinnosti srážky některé osoby fysické.

Na tomto právním rozsahu daňové povinnosti a na technice daně vůbec nelze mnoho měniti, neboť poměry jsou daleko silnější.

Při různých emisích státních dluhopisů po 28. říjnu 1918 zabezpečeno bylo v zájmu státní politiky úvěrní osvobození od rentové daně jako v býv. Rakousku; skupina státních dluhopisů, která se vymyká všeobecné daňové povinnosti, jen vzrostla; na tomto stavu věcí nelze prostě ničeho měniti, nemá-li státní úvěr vzíti nenahraditelnou škodu; i jinak nejsou radikálnější změny v osvobozeních, které by příliš rušivě mohly zasáhnouti do hospodářské rovnováhy, doporučitelny; přes to, kde to bylo jen trochu možno, učiněn pokus zjednodušiti dosti spletitou i do četných detailů zabíhající materii zákona, zejména pak sazby.

Technicky, t. j. pokud jde o skutečné zachycení všech dani podrobených úroků a rent, je daň na dosti značném stupni dokonalosti, poskytujíc ve formě vybírání daně srážkou při výplatách dlužníkem u řady kapitálů velmi vhodný instrument, jenž zatajování daně znemožňuje; daň sráží a odvádí subjekt srážkou povinný (platebny státu a j. veřejných korporací, peněžní ústavy atd.) v náležité výši; ovšem není známo, jakou měrou ten neb onen kapitalista k tomu přispívá.

Systém přiznání hraje daleko menší úlohu, jsa obmezen na případy celkem dosti snadno kontrolovatelné.