Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Daňová povinnost se nemění, jelikož se plně zachovává zásada, že rentové dani podrobeny jsou pouze požitky, které nebyly již po zákonu přímo stiženy pozemkovou, domovní nebo výdělkovou daní. Poslední věta vsunutá do odstavce 1. definuje zevrubně pojem "přímého" postižení daní ve smyslu judikatury správního soudu.

V odstavci 2. vypočteny jsou příkladmo jednotlivé druhy požitků rentové dani zpravidla podrobených.

Do výpočtu pod č. 1. nebyly zahrnuty úroky z tuzemských státních dlužních úpisů, jelikož tyto úroky se osvobozují v § 174, č. 15., od rentové daně.

Daňová povinnost proti cizině zůstává nezměněna v zásadě, uplatněné v zákoně o osob. daních, že osoby v tuzemsku bydlící podrobeny jsou dani co do všech požitků plynoucích odkudkoliv, že však požitky z ciziny plynoucí se již nezdaňují, byly-li už v cizině podrobeny některé z přímých daní mimo důchodovou daň, a že osoby v tuzemsku nebydlící podrobeny jsou dani ze všech dani podrobených požitků plynoucích z tuzemska.

V rozsahu zákonem přiznaných osvobození od rentové daně nastávají proti dosavadnímu stavu některé podstatnější změny, zvláště pokud jde o Slovensko a Podkarpatskou Rus, kde daňové osvobození v mnohém směru se rozšiřuje.

Proti § 125 zákona o osobních daních bylo provedeno pžeskupení jednotlivých osvobození tím způsobem, že napřed uvedena jsou osvobození subjektivní a potom osvobození objektivní.

Výpočet zákonných osvobození značně vzrostl proti zákonu o osobních daních přímých tím, že do zákona byla zařazena velmi četná osvobození jak subjektivní tak i objektivní, která byla přiznána pozdějšími zvláštními zákony.

K č. 1.: Okresy a obce osvobozují se od rentové daně co do všech požitků podrobených dani podle poplatníkova přiznání. Upouští se tu od nynějšího rozeznávání, zda jde o úroky z dočasně uložených. berních peněz a nepoužitých výpůjček nebo o jiné požitky. Subjektům v § 174 pod č. 1. vyjmenovaným jsou co do osvobození od daně rentové na roveň postaveny i obecně prospěšné podniky a elektrické podniky, jež jsou podle § 72, lit. b) a c), osvobozeny od zvláštní daně výdělkové.

K č. 4.: Osvobození nositelů sociálního pojištění zakládá se na dosavadních osvobozeních přiznaných zákony o Všeobecném pensijním ústavu (č. 1/1907 ř. z., 138/1914 ř. z. a 89/1920 Sb. z. a n.), o úrazovém pojištění dělníků (č. 1/1888 ř. z., 207/1919 a 300/1921 Sb. z. a n.), o Fondu pro zaopatření zaměstnanců velkostatků (č. 220/ 1922 Sb. z. a n.), o báňských bratrských pokladnách (č. 242/1922 Sb. z. a n.)9 o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří (č. 221/1924 Sb. z, a n.), o pojištění osob samostatných (č. 148/ 1925 Sb. z. a n.) a o Léčebném fondu veřejných zaměstnanců (č. 221/1925 Sb. z. a n.).

K č. 6.: Osvobození tato zakládají se na zákonech o Všeobecném fondu peněžních ústavů v republice Československé (č. 238/1924 Sb. z. a n.), o Zvláštním fondu pro zmírnění ztrát povstalých z poválečných poměrů (č. 237/1924 Sb. z. a n.) a na zákonech o stavebním ruchu (č. 100/1921, 45/1922, 35/1923 a 58/1924 Sb. z. a n.).

K č. 7. a 8.: Osvobození tato zakládají se na zákonech o Národní bance Československé (č. 347/1920 a 102/1925 Sb. z. a n.) a o poštovních úřadech šekových (č. 140/1919 Sb. z. a n.).

K č. 9.: Společnosti Československého kříže přiznává se osvobození od rentové daně v témž rozsahu, v.jakém příslušelo podle zákona č. 58/1909 ř. z. rakouské společnosti červeného kříže.

K č. 10.: Osvobození od rentové daně osob, jejichž požitky rentové dani podrobené ani samy o sobě, ani ve spojení s jejich ostatním celoročním důchodem nepřesahují částky důchodové dani nepodrobené, zůstává v platnosti, zostřuje se však v tom směru, že se za příčinou osvobození od rentové daně u osob zdaňovaných důchodovou daní společně s hlavou rodiny přihlíží i ku výši celkového důchodu společně zdaňovaného důchodovou daní u hlavy rodiny. Ustanovení toto má znemožniti obcházení daňové povinnosti tím, že rentové dani podrobené požitky se převedou na jednotlivé členy rodiny, které samy o sobě nemají vlastních důchodů daně prosté minimum převyšujících.

K č. 11.: Osobám exteritoriálním poskytuje se též osvobození od rentové daně co do požitků od daně důchodové osvobozených; osvobození toto platila v území mimo Slovensko a Podkarpatskou Rus dosud jen na podkladě dovolení v čl. 3. prov. nař. k III. hlavě zák. o os. daních.

K č. 13.: Novým jest osvobození selských výměnků.

K č. 15.: Od rentové daně osvobozují se úroky ze všech tuzemských státních dlužních úpisů vůbec a renty za postátněné nebo trvale do státní správy převzaté podniky potud, pokud již byly osvobozeny od daně rentové (kapitálové a rentové) podle dosud platných ustanovení.

K č. 16.: Dividendy a superdividendy z akcií Národní banky československé, které by vzhledem k tomu, že nebudou stiženy výdělkovou daní, měly býti podrobeny dani rentové, vybírané srážkou u dlužníka, osvobozují se od daně rentové jednak vzhledem k významu Národní banky Československé, jakožto ústavu obecně prospěšného, jednak z toho důvodu, že plynou převážně státu, veřejnoprávním korporacím a podnikům podrobeným zvláštní dani výdělkové (zejména peněžním ústavům).

K č. 17: úroky z pohledávek majitelů kont u poštovních šekových úřadů osvobozují se obdobně, jako dosud byly osvobozeny úroky z úsporných vkladů u poštovní spořitelny (§ 125, č. 5., zákona o osobních daních).

K č. 18., 22. a 23.: Osvobození důchodů zde uvedených zakládá se na zákonech citovaných u č. 4. a 6.

K č. 20.: Osvobození toto zakládá se na zákonu o drahách nižšího řádu (č. 149; 1910 ř. z.).

K č. 21.: Osvobození toto zakládá se na zákonu o státní podpoře při zahájení soustavné elektrisace (č. 438/1919 Sb. z. a n.) a na zákonu č. 308/1924 Sb. z. a n.

Z dosavadních osvobození podle § 125 zákona o osobních daních nebyla do návrhu zákona pojata tato osvobození:

a) dosavadní č. 9.: Osvobození úroků ze státních dlužních úpisů a odškodňovacích rent za zrušené důchody, na které se vztahoval zákon ze dne 20. června 1868, č. 66 ř. z; ustanovení toto stává se bezpředmětným, poněvadž uvedené dlužní úpisy a renty nebudou československou republikou převzaty;

b) dosavadní č. 10.: Ustanovení o dividendách rakousko-uherské banky, které se stalo bezpředmětným;

c) dosavadní č. 11.: Osvobození důchodů, které podle článku II., odst. 3., uvozovacího zákona k zák. o osobních daních byly podrobeny právu srážky u dlužníka, stává se rovněž bezpředmětným, neboť jednak nemohl býti zjištěn ani jeden případ, kde by se děla srážka staré daně z příjmu při výplatě úroků, jednak úroky z dílčích dlužních úpisů a hypotečních zápůjček - o něž zde jediné jde - nebudou podle návrhu zákona už započítávány do vyměřovacího základu výdělkové daně [dnešní 94, lit. c) a budou tudíž - pokud jim nepřísluší osvobození podle ustanovení čl. III. nebo některého bodu § 174 - podrobeny rentové dani u věřitele v zhledem ke změněným ustanovením o zvláštní dani výdělkové (dosavadní § 94, lit. c);

d) dosavadní č. 14.: Osvobození úroků, vyplácených společnostmi podle § 94, lit c), poněvadž úroky tyto byly již postiženy výdělkovou daní společností; ustanovení toto stává se bezpředmětným, ježto podle návrhu zákona zmíněné úroky nebudou již výdělkovou daní postiženy a není tudíž důvodu, aby nebyly podrobeny rentové dani u věřitele. (Sr. vývody k dosavadnímu č. 11.).

Subjektivní osvobození poskytnutá § 174, č. 1. až 12., mají platnost zpravidla jen potud, pokud rentová daň se nevybírá srážkou u dlužníka. Výjimka z této zásady připouští se pouze co do úroků podrobených srážce podle § 180, odst. 2., č. 3., pokud jde o subjekty, jež jsou také od daně ze zmíněných úroků výslovně osvobozeny.

Daň vyměřuje se na každý kalendářní rok z požitků v tomto roce skutečně dosažených. U poplatníků, kteří účtují podle obchodních (hospodářských) období, připouští se vyměření daně na podkladě onoho období, které se končí v příslušném kalendář ním roce.

Tím, že se postihují daní požitky v berním roce skutečně dosažené, přestává veškeren ohled na dobu trvá.ní dani podrobených požitků a na změny, které nastaly v požitcích za berního roku.

Daň srážená dlužníkem postihuje rovněž jen požitky v rozhodné době výplatou nebo připsáním skutečně přijaté.

Ustanovení o naturálních požitcích a o přípustných srážkách při stanovení zdaňovacího základu jsou proti ustanovením platným v území mimo Slovensko a Podkarpatskou Rus nezměněna.

Ustanovení § 178, odst. 2. (dosavadní § 130, odst. 2. zákona o osob. daních) o přípustných srážkách při stanovení základu daně nesrovnává se sice s přísným pojmem daně výnosové, ponechává se však nadále v platnosti, ježto jest jednak povahy zcela výjimečné, jednak se vžilo a prakticky nemá značného významu.

Při stanovení daňové sazby bylo přihlíženo k dosavadnímu stavu v území mimo Slovensko a Podkarpatskou Rus a dbáno toho, aby sazby daňové, kterým se hospodářský život v území hospodářsky vyspělejším již úplně přizpůsobil, byly pokud možno nejvíce zachovány nezměněny a aby rentové dani podrobené důchody stiženy byly podle možnosti stejným daňovým břemenem.

Pro rentovou daň vyměřovanou podle přiznání, k níž se vybírají také přirážky autonomních korporací, stanoví se sazba daně 3%, tedy tou výměrou, které dosud podrobeno bylo podle zákona o osob. daních pachtovné z pronajatých živností (bez dosavadní mimořádné přirážky).

Sazby daňové, které se srážejí podle ustanovení § 180 u dlužníka, zůstávají až na úroky ze vkladů na vkladní knížky u bank v nezměněné výši dosavadních daňových sazeb platných v území mimo Slovensko a Podkarpatskou Rus mimořádné přirážky v to počítajíc.

Rentová daň ze vkladů na vkladní knižky se sjednocuje a stanoví třemi procenty. Doposud byla sazba dvojí a to (mimořádné přirážky státní v to počítajíc): 6% z úsporných vkladů u bank a 3% z úsporných vkladů. u jiných peněžních ústavů. Toto rozlišení souviselo s možností přesunu daňového, takže peněžní ústav platil rentovou daň za vkladatele. V tomto případě se stávala daň rentová, která podle svého účelu má postihovati výnos určitých peněžních kapitálů, prakticky daní výdělkovou, postihující výnos peněžního ústavu. V tomto případě pak bylo možno předpokládati, že jest u bank vyšší nosnost nežli u spořitelen atd. a nižší saz!ba pro spořitelny byla privilegiem. Avšak takto změněná rentová daň v daň výdělkovou není účelná, poněvadž jest vyměřována podle hrubého výnosu. V linii celkové tendence berní reformy, podle níž se čelí přesunům daňovým, aby se nezměnil charakter daně, znesnadňuje se napříště peněžním ústavům, aby platily rentovou daň ze svého a to tím, že co by z tohoto titulu zaplatily, není pro ně odpočitatelnou položkou. Tím se vrací rentová daň k původnímu svému určení a účelu. Pak ale není už žádného důvodu k odstupňování této daně, ledaže by mělo se finančními pro středky působiti na příliv a odliv peněz mezi různými skupinami peněžních ústavů. To však nemůže býti a nesmí býti cílem ani účinkem daně a daň nesmí býti soutěžním činitelem. O přílivu vkladů do různých skupin musí rozhodovati pouze zřetele hospodářské, t. j. u vkladatele úvaha o úroku a risiku. Z té příčiny se daň rentová unifikovala a to obecně na sazbě nižší, aby lidové peněžnictví nespatřovalo v tom pro sebe křivdu.

Jinak byly při dani vybírané srážkou u dlužníka ponechány v platnosti dosavadní výhody, stanovené zákonem a osob. daních pro úroky z dílčích dlužních úpisů korporací oprávněných vybírati přirážky, z úroků ze vkladů u sirotčích pokladen, z úroků ze zástavních listů hypotečních ústavů nesledujících dosažení zisku a založených na vzájemnosti a konečně z úroků ze zástavních listů a z dlužních úpisů vydaných na podkladě poskytnutých půjček, pokud tyto listy a úpisy byly vydány zemskými úvěrními ústavy a ústavy pro zástavní listy spořitelen, ústřední banku českých spořitelen v Praze a ústřední banku německých spořitelen v Praze v to počítajíc.

V území mimo Slovensko a Podkarpatskou Rus zvyšuje se tedy zákonná daňová sazba pouze u požitků zdaňovaných podle přiznání mimo pachtovné (z dosavadních 2% na 3%). Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi byla daň kapitálová a rentová shora již citovanými zákony č. 299/1924 a 49/1926 z převalné části snížena z původní vysoké výměry (10% resp. 5%) na sazby osnovou zákona navrhované; osnovou docílí se tu ještě dalšího snížení a úplné unifikace sazeb daně rentové.

Rozsah povinnosti srážeti daň dlužníkem je nezměněn, pokud jde o území mimo Slovensko a Podkarpatskou Rus. Vzhledem ke Slovensku a Podkarpatské Rusi přizpůsobuje se rozsah povinnosti srážkové zásadám platným na území ostatním a rozšiřuje se dosti značně. Na rozšíření srážkové povinnosti nad míru stanovenou zákonem o osob. daních se nepomýšlí, poněvadž nejdůležitější typy kapitálů jsou již při dnešním rozsahu srážky plně zachyceny a rozšířením srážkové povinnosti na širší okruh dlužníků by již mohly býti přibírány ke srážení daně jen subjekty menší spolehlivosti.

Od daně rentové vybírané srážkou z úroků z běžných účtů u peněžních ústavů (odst. 2., č. 3.), osvobozují se podnikatelé, kteří sami provozují bankovní obchody po živnostensku, poštovní šekové úřady, dále stát, země, župy, okresy a obce a konečně subjekty, kterým bylo zvláštním zákonem poskytnuto osvobození od daně ze zmíněných úroků (Všeobecný pensijní ústav, úrazové pojišťovny dělnické, Fond pro zaopatření zaměstnanců velkostatků, báňské bratrské pokladny, pojišťovny zřízené podle zákona o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří, pojišťovny osob samostatných, Léčebný fond veřejných zaměstnanců, zvláštní fond pro zmírnění ztrát povstalých z poválečných poměrů a Všeobecný fond peněžních ústavů v republice Československé); všechny ostatní subjekty, jimž nebylo výslovně přiznáno osvobození od daně srážené podle dotčeného ustanovení, jsou z úroků z běžných účtů u peněžních ústavů podrobeny srážce daně i tehdy, přísluší-li jim osvobození od rentové daně ukládané podle přiznání.

Ve způsobu provedení srážky a v odvodu daně nastává jen pro Slovensko a Podkarpatskou Rus nepatrná změna. Právo povolovati delší lhůty súčtovací a úlevy při sdělávání výkazů přiznává se ministerstvu financí (dosud podle zákona o osob. daních ministr financí).

Myšlenka postihnouti zvláštní daní t. zv. tantiemy, jest již staršího původu.

Vyhovujíc četným přáním navrhla býv. vláda rakouská (339, 739 příl. ke sten. protokolu posl. sněmovny 1909, a 542 týchž příloh 1911) zavedení zvláštní daně na platy správních a dozorčích radů, dále členů představenstva u akc. společností a komanditních společností na akcie.

Byla zamýšlena skutečná daň, progresivně vybudovaná a vybíraná podle přiznání. Důvodem bylo jednak to, že tyto požitky, třebaže o nich nelze tvrditi, že by byly všeobecně příjmem bezpracným, přece jsou ze všech pro vyšší zatížení daňové nejvíce způsobilými, jednak to, že v době, kdy se všeobecně daně zvyšují, lze toto vyšší zatížení nejspíše odůvodniti.

Zákonem (čl. III. zák. ze dne 23. ledna 1914, č. 1 ř. z.), který až dosud platí, staly se tyto osnovy ve formě podstatně změněné; došlo jen k "dávce" tantiemavé, vybírané srážkou ve výši 10% bez progrese; vyplácené částky nevylučují se z vyměřovacího základu zvláštní daně výdělkové společnosti, ježto dvojího zdaněni v pravém slova smyslu, tudíž daňově nepřípustného dvojího zdanění, tu není.

Býv. uherské právo zná rovněž podobnou zvláštní daň z těchto požitků, zahrnuje je však do III. třídy zárobkové daně (§ 5 zák. čl. XXXIII:1916) a zdaňuje je tudíž proporcionální sazbou 10%; vyplacené částky jsou však odpočitatelnou položkou při zdanění společnosti (§§ 17, č. 8. a 22. zák. čl. VIII:1909 a zák. čl. XXXIV:1916).

Návrh zákona přidržuje se vzoru podle zák. č. 13 ř. z. ex 1914, pokládaje tuto úpravu za vhodnější jak materielně tak i technicky; navrhuje se tudíž jediná proporcionální sazba a vybírání srážkou u pramene, aby byli postiženi též percipienti bydlící v cizině.

Pokud jde o zvláštní daň z vyššího služného, navrhuje se i zde jediná proporcionelní sazba z částek převyšujících 100.000 Kč služebních požitků, avšak vybírání na podkladě přiznání a platebního rozkazu, ježto výše zmíněného důvodu pro srážku zde není.

Daň podléhá jako jiné výnosové daně přirážkám samosprávných korporací.

Trestní právo dosud na území státu platné vykazuje prvky velmi různé ceny, ba diametrálně odchylných vůdčích zásad.

Jednotně upraveno jest v Čechách, na Moravě a ve Slezsku jen materiální a formální právo trestní u daní osobních v hlavě V. zák. o os. daních (ve znění novel ze dne 23. ledna 1914, č. 13. ř. z., a ze dne 16. března 1917, č. 124 ř. z.); tato ustanovení vycházejí ze "zlého" úmyslu, znají však i lehčí delikty; tresty jsou: peněžité nebo fakultativně i tresty vězení; úřadem vyšetřujícím a nalézacím jsou správní úřady finanční, kteréž, pokud jde o tresty vězení, nalézají v senátech, složených z finančního úředníka, soudcovského úředníka a soudce laika.

Trestní ustanovení u daně domovní v těchto třech zemích opírají se o různé příležitostné akty legislativní a sahají, jsouce v několika dvorských dekretech, nejv. rozhodnutích a pod, roztroušeny, až k patentu z r. 1820.

Daň pozemková zná jen pořádkovou pokutu v řízení evidence katastru.

Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi bylo do platnosti zákonného čl. XI/1909 v oboru přímých daní hmotné trestní právo upraveno v jednotlivých zákonech o příslušných daních.

Paragrafem 93 zák. čl. XI/1909 bylo stanoveno toto: Pokud není ve zvláštním zákoně nebo nařízení výslovně obsaženo ustanovení o finančním přestupku nebo výměře trestu, pokládá se úmyslné zkrácení, poškození, úmyslné zatajení poplatných příjmů nebo předmětů za přestupek trestaný soudem a činí peněžitý trest až 8násobek částky, o kterou byl erár poškozen. Za částku škody pokládá se částka, která byla příslušným činitelem úředním, povolaným vy měřiti daň, pravoplatně stanovena. Není-li tato částka známa, činí trest 10 až 1000 Kč. Také v zákonech později vydaných, totiž v zákonech o důchodové dani, majetkové dani a dani z válečných zisků jsou stanovena hmotná ustanovení trestní. Hmotná ustanovení trestní vycházejí, pokud jde o těžší přestupky, ze zlého úmyslu. Znají však i lehčí delikty. Tresty jsou peněžité, trest vězení jest pouze náhradní. Úřadem vyšetřujícím jsou správní úřady finanční, které jsou též nalézacími úřady v těch případech, kde podle zákona o příslušné dani nebo uvedeného § 93 zák. čl. XI/1909 není příslušným soud. Kde soud je příslušný, rozhoduje sborový soud I. stolice (sedrie), který jedná jako samosoudce, řídě se ustanoveními zák. čl. XI/1909, nařízením bývalého uherského ministerstva spravedlnosti č. 800/1916 J. M. a nařízeními bývalého uherského ministerstva financí č. 5062 a 6017/1916 P. M., a který vydává nálezy jako důchodkový trestní soud.

Při řešení otázky, jak má a může býti provedena unifikace tohoto trestního práva, nelze se obejíti bez stručné zmínky, jaká jest vlastně povaha daňových deliktů, neboť zásadní hlediska jeví určité důsledky v četných směrech, zejména pokud jde o úpravu trestního řízení.

Ku povaze daňových deliktů nenáleží - jak se mnohdy při srovnávání zkrácení daně s kriminálním majetkovým deliktem (podvodem) omylem myslilo - aby trestní čin nebo opominutí vedlo přímo ke zkrácení právního statku daně, neboť, zdaří-li se delikt čili nic, jest pro jeho povahu nerozhodno a není tudíž při této zásadní konstrukci místa pro pojem "pokusu"; rozhoduje pouze překročení zákazu nebo nedodržení příkazu. Tomu není na překážku, trestá-li se delikt přísněji nebo mírněji podle toho, došlo-li ke skutečnému zkrácení daně čili nic, a béře-li se při vědomém zkrácení za základ trestu zkrácená daň, kdežto ostatní daňové delikty trestají se pouze fixní pokutou.

Základní rys daňového práva dán jest skutečností, že poplatníku ukládají se určité povinnosti; trestní právo daňové, třebaže zevně náleží k trestnímu právu vůbec, celou svou povahou směřuje ku vynucení nesplněné povinnosti; nesplnění jest rozhodujícím, nepřihlížejíc ke smýšlení.

Subjektivní moment viny vyžaduje u daňových deliktů zvláštní zmínky.

Theorie obecného práva trestního shledávala inferioritu správního bezpráví v tom, že jest namnoze jen formálním deliktem, ježto nepřihlíží ku momentu viny; avšak to není správné, neboť, i když jde o pouhý "nepořádek", u něhož není zlého úmyslu, jde přece vždy o lehké zavinění, kteréhož sice nezná obecné trestní právo, které však je známo finančnímu právu trestnímu.

Podle toho by se srovnávaly se základní povahou finančních deliktů t. zv. formální delikty, u nichž náleží ke skutkové povaze pouhé faktum činu nebo opominutí, které však nejsou bez zavinění; proto tam, kde by toho vyžadovala potřeba zvláštní ochrany financí, kladl by se gradací lehkého zavinění až k úmyslu (dolus) důraz na tento subjektivní moment; dosud převládá však opačné nazírání, tak jakoby dolus náležel k základní povaze finančních deliktů, a jako by byly pravidlem dolosní delikty, jež, co do subjektivního momentu oslabeny, vedou k slabším deliktům, t. j. trestným nepořádkům.

Daňové delikty rozeznávají někdy dolus, t. j. úmysl zkrátiti nebo zatajiti daň, dále vědomí, t. j. vědomost o tom, že se údaj nesrovnává z části nebo zúplna s pravdou aneb že opominutí odporuje zákonu, a konečně i culpa, t. j. nedbalost.

Dolus jest živlem pouze kriminálního rázu a vyskytuje se za starší i novější doby všude tam, kde se nedoceňuje základní povaha finančního bezpráví, jak nahoře bylo uvedeno, a kde dosud má převahu vliv kriminálního nazírání na povahu těchto deliktů.

Rozdíl jest nejen theoretický, nýbrž i praktický; v obecném právu trestním má dolus místo, moha býti přímo nebo nepřímo prokázán z přerozmanitých indicií; u finančního bezpráví a zejména u deliktů v oboru přímých daní jest tak jen ve výjimečných případech, uváží-li se, že trestní právo daňové operuje většinou s interními a nepřístupnými zjevy soukromého života poplatníkova (na př. sestavení přiznání beze svědků, neveřejně); o nichž nebývá zpravidla žádných zevních indicií ani možnosti důkazu, na př. důkazu o nevědění vůbec, nevzpomenutí, přehlédnutí, omylu a pod. A přece tu jde nesporně v ohromné většině případů o trestuhodné vědomí, že se údaj nesrovnává s pravdou, nebo že opominutí odporuje uložené povinnosti, ať již z jakéhokoliv důvodu.

Toto vědomí jest ovšem nezbytným předpokladem trestnosti, neboť kde jest skutečný omyl anebo patrný právní omyl, není deliktu; vhodným doplňkem jest konečně trestná nedbalost tam, kde není trestného vědomí.

Nenáleží-li tudíž ku povaze finančních deliktů dolus vůbec a je-li nutno alespoň trestné vědomí stíhati, pak nelze - nemá-li býti daňová morálka vůbec podkopána - ukládati jurisdikci v trestních věcech daňových řádným soudům.

Soudy vzhledem k tomu, že jednak nemají podrobné znalosti právního oboru, jenž potřebuje ochrany, jednak že by nazíraly na daňové delikty spíše s hlediska soukromohospodářského než s hlediska obecněhospodářského a konečně že by se pohybovaly v obvyklých představách o dolu, sotva by byly vhodným orgánem pro potírání finančního bezpráví, ač stát, jsa s posici právně i fakticky daleko nevýhodnější než poplatník, potřebuje zvětšenou měrou právní ochrany.

Trestní ochrana působí tudíž velmi nedokonale, přísné a stále přísnější pohrůžky trestních zákonů zůstávají více méně na papíře, stát nemůže provésti nároku na svou ochranu proti daňové defraudaci jako hromadnému zjevu; zkušenosti v cizině a doma, hlavně na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, mluví příliš jasně.

Bude tedy při unifikaci a kodifikaci materiálního trestního práva u přímých daní nutno nejprve upraviti skutkovou povahu tak, aby "úmysl" (dolus) byl z ní úplně vyloučen a aby stačilo pouze "vědomí"; kde není vědomí, není trestu. Důsledně nutno trvati na tom, aby bylo vyšetřování a vydávání rozsudků svěřeno finančním úřadům správním za účasti soudcovského a laického živlu a to tím spíše, že se tato úprava osvědčila. Ostatně přikázati daňové delikty k trestání řádným soudům jest za dnešních poměrů naprosto vyloučeno již z toho důvodu, že pro relativně značné množství daňových deliktů byla by prostě znemožněna vlastní činnost soudu v oboru trestního práva.

Poněvadž cit. hlava V. zák. o os. daních poskytuje pro tato základní hlediska vhodný podklad, používá osnova této úpravy jako východiska.

Unifikace a kodifikace trestního práva u přímých daní, jak se zde navrhuje, jistě není poslední etapou v jeho vývoji, neboť vývoj trestního práva finančního pohybuje se vůbec ve směru unifikace a kodifikace celého práva trestního, tedy i daní a dávek nepřímých, takže později pravděpodobně splyne trestní právo a řízení pro přímé daně s celkovým komplexem trestního finančního práva a řízení vůbec.

Jest to dalekosáhlá akce zákonodárná, o kterou se býv. Rakousko několikráte pokoušelo, která však vždy ztroskotala jednak pro nepřízeň doby, jednak pro četné, někdy i nepřekonatelné obtíže, které působí sloučení trestního práva daní přímých a nepřímých; nebudiž zapomínáno, že důchodkový zákon trestní ze dne 11. července 1835 sám čítá jen 934 paragrafů.

Nynější reforma může se tudíž omeziti na zdokonalení materiálního a formálního práva trestního u přímých daní a vytvořiti tak podklad pro získání dalších zkušeností.

Pro nynějšek postačí tudíž, bude-li míti finanční správa v lepším materiálním právu trestním u přímých daní způsobilejší prostředek ku potírání daňového bezpráví; samozřejmě bude konečně jednou nutno započíti se skutečným prováděním trestních sankcí v praksi, nemá-li naprostý nedostatek trestního korektivu zhoršovati berní morálku a utvrzovati fraudulosní živly v domnění, že ohrožování zájmů státu na dani nepůsobí žádného risika.