Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Po formální stránce slučují se v tomto paragrafu v jeden trestný čin "vědomého zkrácení daně" jak komisivní tak i omisivní trestné činy, které byly dosud obsaženy v §§ 239, 240, 243 a 247 zák. o os. daních.

Sloučení toto jest odůvodněno úvahou, že při skutečném zkrácení daně jest nerozhodno, bylo-li způsobeno přímým činem či pouhým protizákonným opominutím. Tím mizí rozdíl mezi dosavadním zkrácením daně jako deliktem komisivním a zatajením daně jako deliktem omisivním. Ovšem i podle dosud platných §§ 241 a 244 zák. o os. daních zakládal se rozdíl ten jen na tom, že zatajení daně bylo trestáno nižší sazbou než zkrácení daně. Poněvadž však podle všeobecného právního nazírání jest delikt pouhým opominutím spáchaný méně trestný než přímý čin, přihlíží k této okolnosti výslovně ustanovení § 192, odst. 2. a nenastává tudíž v tomto směru zhoršení proti dosavadnímu stavu. Budiž podotknuto, že také německé trestní právo daňové nezná rozdílu mezi komisivními a omisivními delikty. (§ 356 Reichsabgabenordnung.)

Po věcné stránce nastává proti dosavadnímu stavu změna, že ku podstatě trestného činu podle § 185 stačí vědomí, t. j. vědomost o tom, že údaj nesrovnává se z části nebo zúplna s pravdou aneb že opominutí odporuje zákonu. Není třeba - jako dříve dokazovati též dolus, t. j. úmysl, že poplatník chtěl zkrátiti daň.

Další změna proti dosavadnímu stavu záleží po věcné stránce v tom, že příště podle tohoto paragrafu budou trestány jen takové delikty, které způsobily skutečné zkrácení daně.

Trestné činy (opominutí) nezpůsobivší zkrácení daně, tedy delikty, které by se při kriminálním nazírání měly subsumovati pod pojem "pokusu", nebudou trestny podle § 185, nýbrž mnohem mírněji pevnou pokutou padle § 191; v tom směru poukazuje se na odůvodnění k tomuto paragrafu.

Peněžitá pokuta stanoví se jedno- až desateronásobkem zkrácené daně, kdežto dosud bylo zkrácení a zatajení daně (§§ 241 a 244 zák. o os. daních) trestáno jedno- až devateronásobkem daně, která byla zkrácena nebo mohla býti zkrácena, na Slovensku a v Podkarpatské Rusi pak případně podle § 93 zák. čl. VI/1909 1- až 8násobkem zkrácené daně, a nebyla-li zkrácená daň známa, pokutou od 10 do 1000 Kč. Do osnovy pojímá se fakultativní trest vězení podle cís. nař. č. 124 z r. 1917 pro zvláště kvalifikované trestné činy (při určité výši zkrácené daně, při opětném spáchání trestného činu), odstupňovaný padle částky, o kterou byla daň zkrácena. Ovšem místo dosavadního jednoho roku může býti při zvláště vysokém zkrácení daně uložen až dvouletý trest vězení. Rovněž se přejímá z citovaného císařského nařízení ustanovení, že při trestu vězení možno v trestním nálezu vyřknouti, aby byl nález uveřejněn v časopisech. Povinnost uveřejniti nález jest v echách, na Moravě a ve Slezsku pod trestní sankcí § 20, odst. 1 zákona ze dne 17, prosince 1862, č. 6 ř. z. z r. 1803, a na Slovensku a Podkarpatské Rusi § 28, č. 1 zák. čl. XIV/1914 (tiskové zákony).

Tento trestný čin srovnává se celkem s dosavadním ohrožením daně z hrubé nedbalosti podle čl. III, § 1, odst. 1. a 2. novely ze 16. března 1917, č. 124 ř. z.; v tomto ustanovení nastává změna, že trestají se pouze jednání a opominutí, jimiž bylo způsobeno skutečné zkrácení daně a že místo peněžité pokuty stanovené několikanásobkem ohrožené daně zavádí se peněžitá pokuta pevnou částkou až do 50.000 Kč.

Podle zmíněné novely byla trestána hrubá nedbalost stejně jako dolosní čin, kdežto nyní bude trestána mnohem mírněji, poněvadž právní cit velí činiti rozdíl mezi vědomým zkrácením a mezi zkrácením z hrubé nedbalosti.

Tento trestný čin nastupuje na místo ustanovení v čl. III, § 1, odst. 3. novely ze dne 16. března 1917, č. 124 ř. z.

Tento paragraf, nezavádějící ničeho nového, stanoví věc samozřejmou a nepotřebuje tudíž vysvětlení.

Ustanovení tohoto paragrafu jsou obdobná s ustanoveními obsaženými v čl. III, § 3 nahoře zmíněné novely; změny nastaly jednak - podobně jako při § 135 - v tom směru, že ke spáchání činu dostačí vědomí a že trestají se pouze jednání a opominutí, jimiž skutečně bylo způsobeno zkrácení daně, jednak že - podobně jako při § 187 - peněžitá pokuta není stanovena několikanásobkem zkrácené daně, nýbrž pevnou částkou až do 50.000 Kč.

Dosavadní právo trestalo zkrácení a zatajení daně stejně, nehledíc k tomu, byl-li stát ve svých daňových nárocích skutečně poškozen čili nic; to vedlo v praksi ke značným příkrostem. Tak na př. poplatník přiznal důchod menší než minimum od daně osvobozené, komise však uložila daň z důchodu 50.000 Kč. Bylo-li proti tomuto poplatníkovi zavedeno trestní řízení a bylo-li v něm zjištěno, že poplatníkův důchod činil skutečně 50.000 Kč, musil býti trestán troj- až devateronásobkem daně na důchod 50.000 Kč připadající, poněvadž poplatník, nepřiznav žádného poplatného důchodu, ohrozil celou daň z 50.000 Kč, ačkoliv ve skutečnosti daň nebyla vůbec zkrácena.

Nelze tu ovšem pochybovati, že - objektivně vzato - porušení příkazu a nedodržení zákazu, jež ukládají daňová ustanovení, jest tu stejně závažné, neboť nezkrácení daně jest pouze nahodilé, plynouc jen z bedlivosti ukládacích orgánů, tedy z činnosti na poplatníku zcela nezávislé; na druhé straně však velí právní cit tento druh deliktů trestati mírněji; pokud tu není možno bráti v úvahu skutečně zkrácenou daň, nutno operovati s pevnou pokutou.

Trestnost činů nezpůsobivších zkrácení daně, t. j. pokusu ve smyslu kriminálního nazíraní, obmezuje se pouze na delikty v §§ 185 a 190 uvedené, poněvadž při deliktech podle §§ 187 a 188 není takový pokus možný.

Těmito do zákona pojatými paragrafy určují se směrnice, jichž třeba, dbáti při stanovení trestu v jednotlivých případech v mezích trestů zákonem vytčených. Závažnější polehčující nebo přitěžující okolnosti jsou v zákoně příkladem uvedeny. Odstavec 2. §u 192 stanoví výslovně, že omisivní delikty mají býti zpravidla mírněji trestány než komisivní delikty.

Tento paragraf srovnává se celkem s dosavadním § 249 zák. o os. daních. Rozšiřuje se však i na členy a náhradníky trestních senátů.

V podstatě se shoduje s ustanoveními čl. III, § 4 výše zmíněné novely z r. 1917 v §u 53 zák. čl. V/1878.

Do tohoto paragrafu shrnují se formálně ustanovení obsažená v § 157, odst. 6, a v § 266 zák. o os. daních.

Od ručení podle čl. III, § 3 novely z r. 1917 za peněžité pokuty uložené návodci nebo pomocníku bylo upuštěno v úvaze, že by bylo příliš kruté, aby navedený poplatník, který sám jest též trestný, ručil ještě za trest návodcův, tudíž aby byl trestán dvakráte.

Ručení za peněžité pokuty rozšiřuje se i na útraty trestního řízení.

Ustanovení odstavce 3. odůvodněno je úvahou, že by bylo kumulováním trestu, kdyby vinník, nemoha zaplatiti pokutu, odpykal ji vězením, a kdyby na druhé straně ručitel musil pokutu zaplatiti. Z téhož důvodu nemůže pokuta vinníkovi býti proměněna v náhradní trest vězení, zaplatil-li ji ručitel.

Ustanovení těchto paragrafů jsou obdobná s ustanoveními §§ 242, 246 a 248 zák. o os. daních a zůstala věcně celkem nezměněna vyjma tyto odchylky:

Trestní hrozba na přečin podle § 199, kvalifikovaný tím, že byl spáchán obsahem tiskopisu, byla spřísněna a to tím způsobem, že místo dosavadního vězení má býti uložen trest tuhého vězení. Tato přísnost je plně odůvodněna nenávistnými útoky proti finančním úřadům a jejich zaměstnancům, kteří po převratu pro pouhé plnění svých povinností byli - zvláště tiskem - napadáni způsobem ohrožujícím řádný výkon jejich povinností.

Trestnost pokusu trestného činu podle § 199 musila býti zvláště vytčena hledíc k trestnímu právu platnému na Slovensku a v Podkarpatské Rusi.

Ustanovení odst. 4 a 5 § 199 pojata byla do návrhu po vzoru § 15 zákona ze dne 14. prosince 1923, č. 7 Sb. z. a o. z u. 1924 (zákon o ochraně československé měny) a to z toho důvodu, aby bylo umožněno ministerstvu financí posouditi, zda trestní ochrany je v určitém případě skutečně potřebí a nejde-li o pouhou - třebas i ostrou - kritiku činnosti finančních úřadů. Z téhož důvodu bylo umožněno odvolati návrh až do prohlášení rozsudku soudního v I. stolici. Tím bude umožněno, aby v případech dostatečné satisfakce byl návrh na stíhání odvolán a cd trestu upuštěno.

Peněžité pokuty byly ovšem přiměřeně změněným valutovým a hospodářským poměrům zvýšeny.

Je totožný celkem s ustanoveními § 20 zák. o os. daních, toliko pokuta byla zvýšena.

V § 202 uvádějí se systematicky všechny možné případy zániku trestnosti jednotlivých trestných činů. Podrobnosti uvedeny jsou v §§ 203 až 209.

Proti zákonu o osobních daních je nové ustanovení § 205 o zániku trestnosti upuštěním od trestního řízení, které je - s některými úchylkami ovšem - známo též trestnímu důchodkovému zákonu, důchodkovému právu trestnímu platnému na Slovensku a v Podkarpatské Rusi a zákonu o dani z obratu. Toto ustanovení umožňuje při doznání a ochotě poplatníkově, zaplatiti přiměřenou upouštěcí částku, rychlé skončení trestního řízení.

Dále je proti zákonu o osobních daních nové ustanovení o zániku trestnosti udělením milosti (§ 209), pro které se tímto ustanovením zjednává určitý zákonný podklad. Tím se nezasahuje nikterak do práva příslušejícího presidentu republiky podle § 103 ústavní listiny, poněvadž presidentovo právo amnestie a abolice vztahuje se toliko na trestné skutky soudně stíhané.

Ostatní ustanovení o zániku trestnosti shodují se celkem s ustanoveními §§ 245, 251 a 254 zák. o os. daních, při čemž se připomíná, že pro příště podle § 204 možnost účinné lítosti přestane teprve okamžikem, kdy se doručí poplatníkovi trestní obsílka, kdežto dosud podle § 245 zák. o os. daních přestávala již i doručením pouhého úředního oznámení poplatníkovi, že je naň učiněno udání; pro tuto úchylku ve prospěch poplatníkův byla rozhodnou úvaha, že s takovými denunciacemi byly v praksi činěny špatné zkušenosti.

Tímto paragrafem počíná se formální část trestního práva, jež jedná o věcné i místní příslušnosti a trestním řízení.

Tento paragraf shoduje se co do obsahu celkem s ustanovením § 256 zák. o os. daních a s ustanovením čl. III, § 5 novely z r. 1917.

Pro Slovensko a Podkarpatskou Rus znamená ovšem zřízení trestních senátů zánik působnosti sedrií jako důchodkových soudů pro obor přímých daní.

Ani těmito paragrafy nemění se celkem ničeho na právu platném dosud v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Pouze důvody pro odmítnutí členství v daňové komisi přejímají se i pro odmítnutí jmenování přísedícím laikem.

V těchto paragrafech jednajících o trestním řízení v I. stolici setrvává se celkem při ustanoveních zák. o os. daních a příslušných prováděcích nařízeních. Kdežto dosud v paragrafech jednajících o trestním řízení uváděny byly spíše jen jeho jednotlivé hlavní zásady, přihlíželo se nyní k tomu, aby tato formální část trestního práva činila jednotný systematický celek, vyznačující postupně jednotlivá stadia trestního řízení, a to od jeho počátku (zavedení trestního řízení, § 213) až do jeho skončení (nález a výkon trestu vězení, §§ 221 a 222).

Co do jednotlivostí dlužno podotknouti, že při určitých trestných činech připouští se na prospěch řádného vyšetření věci též místní prohlídka (§ 217) a že se rozšiřuje povinnost co do náhrady útrat jednak na zvláštní útraty, které vzešly v trestním řízení končícím odsouzením obviněného, za kteréž útraty ručí též osoba ručící za trest, jednak na útrat spojené s výkonem trestu (§ 223). § 221 podrobně stanoví, co musí obsahovati vydaný nález.

Ustanovení těchto paragrafů jednajících o odvolací stolici, složení odvolacího senátu, odvolacím řízení a o stížnostech k nejvyššímu správnímu soudu, shodují se celkem s dosavadními ustanoveními zákona o osobních daních a příslušných prováděcích nařízení. Pouze rozhodování o pořádkových pokutách, které při pokutách přes 200 K náleželo dosud senátům u II. stolice, náležeti bude nyní vůbec finančním úřadům II, stolice bez spolupůsobení odvolacího senátu. Zároveň - na rozdíl od dosavadního stavu - se dává předsedovi nalézacího senátu, resp. předsedovi odvolacího senátu právo, aby ve věcech, v nichž senát sám rozhodl, podal na ochranu státních zájmů odvolání, resp. stížnost k nejvyššímu správnímu soudu, podobně jako jest v daňovém řízení, kde o dani rozhodují komise.

Pro Slovensko a Podkarpatskou Rus znamená zřízení odvolacích senátů zánik působnosti soudních tabulí jako odvolacích stolic pro obor trestní agendy přímých daní.

Tímto ustanovením zamezuje se výslovně pozdější zhoršení pravoplatného nálezu na škodu vinníkovu, tak řečená reformatio in peius.

Odlišně od dosavadního stavu připadají nyní všechny peněžité tresty a pokuty toliko státu.

Jest to odůvodněno jednak tím, aby řízení bylo jednotné, jednak aby stát, jehož zájmy byly trestným jednáním ohroženy a poškozeny a jemuž vznikají prováděním trestního řízení nemalé útraty, byl alespoň částečně odškodněn. Ostatně výtěžek z pokut, které připadaly chudinským fondům, jako pořádkové pokuty a pokuty podle §§ 247 a 249 zík. o os. daních, byl tak nepatrný, že se tím zmíněným fondům nestane citeltá újma.

Společná ustanovení, jak se navrhují v této hlavě, jsou prvým pokusem soustavně v přehledném celku soustřediti a upraviti pro obor všech přímých daní řadu otázek materiálně a formálně-právního významu, které buď vůbec nebyly zákonem upraveny nebo opíraly se o pouhou praksi nebo byly na různých místech roztroušeny.

Tím nabývá celá materie, jež soustřeďuje se kolem základního pojmu finanční (daňové) obligace, zcela jiného rázu a významu.

Náběh k tomu (pokud jde o Čechy, Moravu a Slezsko) obsahuje již dnes hlava VI. zák. o os. daních ve znění novely ze dne 23. ledna 1914, čís. 13 ř. z. a ze dne 16. března 1917, čís. 124 ř. z., kteráž však jednak se nevztahuje - až na trestní ustanovení - na daň pozemkovou a domovní, jednak upravuje pouze některé partie.

Jsou to: podávání přiznání a prohlášení (§§ 262-266), doručování (§§ 267-268), oznamovací povinnost (§§ 269-271), nahlížení do knih (§§ 272-279), prohlídka místností (§ 280), vrchní řízení ukládacích prací (§ 281), opravné prostředky (§ 282), vybírání daní a úroky z prodlení (§ 283), promlčení (§ 284), reciprocita (§ 285) a uvedení v předešlý stav (§ 286).

§ 283, jenž stanovil platnost zákona ze dne 9. března 1870, č. 23 ř. z. a ze dne 23. ledna 1892, č. 26 ř. z, i pro obor osobních daní, je i s těmito zákony zrušen a to zákonem ze dne 16. března 1921, č. 116 Sb. z. a n., vztahujícím se na splatnost daní (přirážek, příspěvků), úroky z prodlení a úroky náhradní z daní (přirážek a příspěvků) a poplatků přímo placených.

§ 282 a § 284 zachovávají v platnosti pro obor osobních daní zákon o lhůtách ze dne 19. března 1876; č. 28 ř. z. a zákon o promlčení ze dne 18. března 1878, č. 31 ř. z.; zákon onen upravuje však materii pro přímé i nepřímé daně a státní důchodky, zákon tento platí pro přímé daně, pro poplatky z měr, poplatky dolové a poplatky z volných kutišť, dále pro potravní daně, taxy, kolky a přímé poplatky.

Kompetence úřadů finančních, služba účetní a manipulační, dále zúčtování přímých daní upraveno jest interními výnosy různé kvality a různého stáří; totéž platí též o vymáhání a zajišťování přímých daní (exekuce správní).

Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi byla před krátkou dobou zák. ze dne 27. ledna 1922, č. 43 Sb. z. a n. (prov. nař. ze dne 21. dubna 1922, č. 131 Sb. z, a n.) oddělena státní správa finanční od obecní a municipální správy.

Pro "správu daňovou", tedy stran ustanovení společných všem daním přímým (částečné i daním a dávkám nepřímým), kteráž, jak právě bylo řečeno, dělila se až do nedávna mezi orgány státní a autonomní, platí zák. čl. XI/1909, obsahující 113 paragrafů, jehož některé části byly do převrat.u pozměněny a doplněny zejména zák. čl. LIII/1912 a některými pozdějšími zák. články.

Zákon tento upravuje na jednotném podkladě tato ustanovení: kompetenci orgánů státních a nestátních (§§ 1-6), opravy a vrácení daní (§ 7), řízení odvolací (§§ 9-20), vedení knih a evidenci (§§ 21-25), placení a poshovění daní (§§ 26-35), slevy na pozemkové a domovní dani (§§ 36-39), řízení exekuční (§§ 40-79), spolupůsobení municipií při zajišťování daní (§§ 80-82), ustanovení smíšené povahy, na př. zákonné právo zástavní, promlčení, hypoteční zajištění, řízení v konkursu, ručení (§§ 83 až 92); trestními ustanoveními, o nichž byla již řeč, pokutami a závěrečnými ustanoveními (§§ 93-113) zákon se končí.

I tato kodifikace, třeba byla obsáhlejší než ona, kterou obsahuje cit. hlava VI, zák. o os. daních, jest příliš fragmentárního rázu, upravuje jen některé obory, některé opět, jako na př. slevy u daně pozemkové a domovní (cit. §§ 36-39) zařaďuje do společných ustanovení, ač tam nenáleží, jiné opět, jako na př. otázku kompetence (cit. §§ 1 až 6) upravuje zákonem, ač je tu daleko výhodnější způsob nařizovací, který může lépe a rychleji vyhovovati praktické potřebě než neohebný zákon atd.

Ještě dále šlo Německo, jehož "Reichsabgabenordnung" ze dne 13. prosince 1919 (§§ 1 až 463) zahrnuje v jednotný celek vše, co jest společno daním, které se alespoň částečně vybírají pro říši (§§ 1, 2); zákon zamýšlí připraviti jednotný podklad pro stejnoměrné provádění platných i budoucích zákonů; proto upravuje se jednotně organisace úřadů a říšského finančního dvora, řízení, nárok na daň, vrácení daně, oceňování, povinnosti poplatníků a jiných osob, ukládací řízení, opravné prostředky, útraty, vymáhání, trestní právo a trestní řízení.

Nehledí-li se k trestnímu právu a řádu, kteréž činí kapitolu pro sebe, nelze říci, že by v rámci všeobecných ustanovení vynořovaly se otázky zásadního významu; za to tím závažnější jsou obtíže technického rázu, které stojí v cestě jednotné kodifikaci a ještě více unifikaci této materie.

Hlavně jest to organisace žup a okresních úřadů (zákony ze dne 29. února 1920, č. 126, ze dne 9. března 1920, č. 158, ze dne 22. března 1920, č. 210, vl. nař. ze dne 27. července 1920, č. 476 Sb. z. a n.), která, až bude jednou provedena, jistě nezůstane bez pronikavého účinku na organisaci finanční správy; vše, co tudíž s touto otázkou spojeno, má a může míti dnes pouze přechodný ráz.

Velmi důležitá materie exekuce správní vyžaduje jednak sjednocení, jednak zákonného podkladu, ale nelze přehlížeti úzkou spojitost se soudním exekučním řádem, o jehož reformě se již jedná. Za základ při úpravě této otázky vzat tedy návrh sjednoceného řádu exekučního, jenž se kryje v podstatě s bývalým rakouským řádem exekučním, kterému jako modernějšímu a propracovanějšímu byla dána přednost před uherským. Vedle správní exekuce zachována pro daně i exekuce soudní. Návrh zákona přidržuje se shora uvedeného vzoru návrhu zákona nového exekučního řádu, pokud povaha předmětu nepřipouští zjednodušení nebo nevyžaduje úchylek.

Dle dosavadního stavu zákonodárství je vymáhání daní v Čechách, na Moravě, ve Slezsku upraveno zákonem ze dne 20. března 1919, č. 15 Sb. z. a n., o oddělení správy finanční od správy politické, nařízením vlády ze dne 1. prosince 1921, č. 438 Sb. z. a n., jímž se přenáší vybírání a vymáhání přímých daní v městech s vlastním statutem v Čechách, na Moravě a ve Slezsku na státní úřady finanční v souvislosti s vyhláškami ministra financí ze dne 7. prosince 1921, č. 439, 2. prosince 1922, č. 53 a 14. listopadu 1923, č. 225 Sb. z. a n., min. nařízením ze dne 9. března 1898, č. 41 ř. z. (služební instrukce pro finanční prokuratury), nařízením býv. ministerstva spravedlnosti a ministerstva financí ze dne 18. ledna 1898, č. 28 ř. z., jímž se berní úřady zmocňují k vedení soudní exekuce ze účelem vymožení daní, poplatků a jiných dávek, pak různými výnosy býv. ministerstva financí ve Vídni, mezi jinými zejména ze dne 4. prosince 1858, č. 46.060 (prozatímní exekuční řád pro Čechy), ze dne 4. března 1878, č. 2702 a ze dne 11. dubna 1891, č. 31.205 ex 1890 (sestavení předpisů o nuceném vymáhání přímých daní, platné pro Moravu a Slezsko), ze dne 18. ledna 1898, č. 58.418 ex 1897, jímž posledně uvedené tři výnosy byly pozměněny se zřetelem k novému soudnímu exekučnímu řádu ze dne 27. května 1896, č. 79 ř. z., ze dne 3. prosince 1908, č. 151.021, jímž byla rozšířena působnost berních úřadů při provádění exekuce správní (politické), a m. j.

Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi je vymáhání daní upraveno zák. čl. XI/1909 (§§ 40-92), pozměněným a doplněným zák. čl. LIII/1912 a zákonem ze dne 27. ledna 1922, č. 43 Sb. z. a n.

Z toho, co zde bylo uvedeno, jest zřejmo, jak nezbytně jest nutno správní exekuci postaviti na jednotný, zákonný podklad.

Ježto nevyhovuje jako celek ani cit. hl. VI. zák. o os. daních, ani cit. zák. čl. XI/1909 (LIII/1912), nutno pomýšleti na jiný samostatný celek, jenž by sice vyčerpával celou materii, ke kteréž tu možno přihlížeti, ale na druhé straně ji opět obmezoval pouze na obor přímých daní; vyšší cíl nelze si, určiti do té doby, dokud nebude lze přistoupiti k jednotné úpravě ohromného oboru poplatků, cel a spotřebních daní, tak jak se to činí u přímých daní.

Otázky, které třeba řešiti v rámci společných ustanovení zákonnou formou, jsou v podstatě tyto:

I. Úřady a komise.

1. úřady.

2. Daňové komise.

3. Odvolací komise daňová.

II. Místní příslušnost úřadů a komisí a místo předpisu daně.

III. Bydliště.

IV. Lhůty.

V. Počítání času a zaokrouhlování.

VI. Úřední opatření.

VII. Doručování.

VIII. Daňová povinnost a daňový nárok (daňový dluh a daňová pohledávka).

1. Jak vzniká, přechází a v čem záleží.

2. Způsobilost jednati, zastupování a plná moc.

3. Ručení.

a) osobní.

b) věcné.

4. Jak zaniká daňová povinnost a daňový nárok (daňový dluh a daňová pohledávka.).

5. Splatnost daně a úroky z prodlení.

Placení.

Plnění na místě placení.

Odpočet.

Úřední výrok.

Promlčení.

6. Příročí.

7. Zajištění.

8. Vrácení daně a nahrazovací úroky.

IX. Řízení co do vyměření daně.

1. Účel vyměřovacího řízení.

2. Součinnost poplatníkova.

3. Součinnost třetích osob.

4. Přiznání.

5. Vyměřovací řízení.

6. Nahlížení do knih.

7. Místní prohlídka.

8. Zvláštní ustanovení o místním šetření za zjištěním daně domovní.

9. Přísežní odhadci.

10. Zkoumání a ocenění vyměřovacího materiálu.

11. Stanovení vyměřovacího základu.

12. Platební rozkazy.

13. Nahledání do spisů a oznamování daňových dat.

14. Odvolání.

15. Působnost a postup odvolacích stolic.

16. Náhrada útrat.

X. Řízení v ostatních věcech daňových.

XI. Navrácení do předešlého stavu.

XII. Přesouvání daní.

XIII. Poměr k cizině.

XIV. Vymáhání daní.

Při řešení těchto otázek byla recipována ustanovení dosavadního práva, pokud se v praksi a i jinak osvědčila; to platí zejména o četných ustanoveních, platných v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, kteráž jsou obsahem i formou dokonalejší, nežli ustanovení dosud platná na Slovensku a v Podkarpatské Rusi; na druhé straně bylo však nutno leckde pomýšleti na doplňky a změny a to tam, kde dosavadní ustanovení zřejmě nedostačují; kde tak jest, bude vytčeno v hlavních rysech ve speciálním odůvodnění.

Ustanovení, týkající se vybírání a súčtování daní, ponechávají se úpravě nařízením (sr. uváděcí ustanovení); rovněž t. zv. obor působnosti finančních úřadů ponechává se nařízení, kteréž lépe a rychleji může vyhovovati potřebám účelné správy.

Z odloučení finanční správy státní od správy obecní a municipální dochází na Slovensku a v Podkarpatské Rusi ovšem ke značným odchylkám proti dosavadnímu stavu.

Co do právního dosahu této hlavy lze povšechně říci, že platí pro veškeré přímé daně čítajíc v to i ustanovení trestní (hlava VIII.), pokud ovšem v této hlavě není zvláštních odchylných norem.