Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

§ 1. Žaloba na vrácení částky zaplacené podle přepravní smlouvy může býti podána pouze na železnici, která ji vybrala.

§ 2. Žaloba z dobírek podle článku 19 může býti podána jen na železnici odesílací.

§ 3. Ostatní žaloby, vznikající ze smlouvy přepravní, mohou býti podány jen na železnici odesílací, železnici určení, nebo na tu železnici, na níž se udála příhoda, opravňující k žalobě.

Nedostala-li železnice určení zboží, může býti nicméně žalována.

Žalobce má právo volby mezi jmenovanými železnicemi; jakmile je žaloba podána, právo volby zaniká.

§ 4. žaloba může býti podána jen u příslušného soudu státu žalované železnice, není-li jinak stanoveno úmluvami mezistátními nebo koncesemi.

Má-li některý podnik v provozu samostatné železniční sítě v různých státech, je každá z těchto sítí považována za zvláštní železnici podle tohoto paragrafu.

§ 5. Žaloba může býti podána na jinou železnici, než které jsou označeny v §§ 1, 2 a 3, když je podána jako žaloba navzájem nebo jako námitky ve sporu, na nějž se vztahuje žaloba železnice, z téže přepravní smlouvy:

§ 6. Ustanovení tohoto článku neplatí pro vzájemný postih železnic, který jest upraven v kapitole III tohoto oddílu:

§ 1. Objeví-li železnice částečnou ztrátu nebo poškození, nebo domnívá-li se toho, nebo tvrdí-li tak oprávněný příkazce, jest železnice povinna bez průtahu, a pokud je to možné, v přítomnosti oprávněného příkazce zjistiti zápisem stav a váhu zboží, a pokud je to možné, výši škody, její příčinu a dobu, kdy vznikla.

Opis tohoto zápisu budiž dán oprávněnému příkazci, žádá-li o to.

§ 2. Neuzná-li oprávněný příkazce zjištění v zápisu, může žádati za soudní zjištění stavu a váhy zboží, jakož i příčin a výše škody podle zákonů a řádů státu, kde bylo zboží dodáno:

§ 1. Odběrem zboží zanikají všechny nároky proti železnici vzniklé ze smlouvy přepravní.

§ 2. Nároky však nezaniknou:

1. dokáže-li oprávněný příkazce; že škoda byla způsobena zlým úmyslem nebo hrubou nedbalostí železnice;

2. jde-li o nároky z opoždění, byly-li uplatněny u jedné ze železnic, označených v článku 42, § 3, ve lhůtě nepřesahující čtrnáct dnů, nečítajíc v to den odběru;

3. jde-li o nároky z částečné ztráty nebo z poškození

a) byla-li zjištěna ztráta nebo poškození před odběrem zboží oprávněným příkazcem podle článku 43;

b) bylo-li zjištění, jež se mělo státi podle článku 43, opominuto pouze vinou železnice;

4. jde-li o nároky ze škod zevně neznatelných, které byly zjištěny po odběru, za těchto podmínek:

a) když železnice nenabídla oprávněnému příkazci přezkoumání zboží ve stanici určení;

b) když byla žádost za zjištění podle článku 43 podána hned po objevení škody a nejpozději v sedmi dnech po odběru zboží;

c) když oprávněný příkazce dokáže, že škoda vznikla v době mezi přijetím zboží ku přepravě a jeho dodáním;

5. jde-li o nároky na vrácení zaplacených částek nebo dobírky podle článku 19.

§ 3. Oprávněný příkazce může odmítati odběr zboží, i když byl přijal nákladní list a zaplatil přepravné, dokud nebude vyhověno jeho žádosti, aby byla zjištěna škoda jím tvrzená.

Výhrady, které by příjemce učinil, ač zboží odebral, nemají účinku, neuzná-li je železnice.

§ 4. Chybí-li při dodání některé z kusů uvedených v nákladním listu, může oprávněný příkazce zaznamenati ve stvrzence podle § 1 článku 16, že mu nebyly tyto přesně označené kusy dodány.

§ 1. Nároky ze smlouvy přepravní se promlčují v jednom roce, nebyla-li dlužná částka již na jisto postavena uznáním, smírem nebo soudním rozsudkem.

Promlčení však nastane až ve třech letech, jde-li:

a) o nároky odesilatelovy na vyplacení dobírky, vybrané železnicí od příjemce;

b) o nároky ze škody, způsobené zlým úmyslem nebo hrubou nedbalostí;

c) o nároky podle článku 38 při podvodu.

§ 2. Promlčení se počíná:

a) při nárocích na náhradu za částečnou ztrátu, poškození neb opožděné dodání:

dnem dodání;

b) při nárocích na náhradu za úplnou ztrátu:

dnem uplynutí lhůty dodací;

c) při nárocích na doplacení nebo vrácení dovozného, vedlejších poplatků nebo přirážek, nebo při nárocích na opravu přepravného, bylo-li tarifu užito nesprávně nebo stala-li se chyba při výpočtu:

dnem zaplacení dovozného, vedlejších poplatků nebo přirážky nebo, nebylo-li placeno, dnem prodeje zboží ku přepravě;

d) při nárocích týkajících se dobírek podle článku 19:

90. dnem po uplynutí lhůty dodací;

e) při nárocích na zaplacení doplatku ke clu, požadovaného celním úřadem:

dnem uplatnění nároku celním úřadem.

Den označený jako počátek promlčení nepočítá se nikdy do lhůty.

§ 3. Promlčení se staví písemnou reklamací podanou u železnice podle článku 40. Promlčení pokračuje dnem, kdy železnice zamítla reklamaci písemně a vrátila doklady, které k ní byly připojeny. Důkaz o přijetí reklamace neb odpovědi a o vrácení dokladů přísluší straně, která se toho dovolává.

Další reklamace nestaví promlčení.

§ 4. S výhradou předcházejících ustanovení řídí se stavení a přerušení promlčení zákony a řády státu, ve kterém byly nároky vzneseny.

Nároky zaniklé nebo promlčené podle ustanovení článků 44 a 45 nemohou býti uplatňovány ani žalobou navzájem ani námitkami.

§ 1. Každá železnice, která buď při odeslání nebo při příchodu zásilky vybrala přepravné nebo jiné pohledávky, vyplývající ze smlouvy přepravní, jest povinna zaplatiti zúčastněným železnicím podíl, který jim z těchto poplatků a pohledávek připadá.

§ 2. Odevzdání zboží jednou železnicí železnici následující opravňuje první železnici, aby připsala hned druhé železnici na vrub částku poplatků a pohledávek, které váznou na zboží podle nákladního listu v době odevzdání s výhradou konečného vyúčtování podle § 1 tohoto článku.

§ 3. S výhradou svých práv proti odesilateli ručí železnice odesílací za přepravné a ostatní poplatky, kterých nevybrala, ač odesilatel je vzal na se podle nákladního listu.

§ 4. Dodá-li železnice určení zboží, aniž by při dodání vybrala poplatky a pohledávky, jimiž bylo zatíženo, ručí za zaplacení těchto poplatků a pohledávek s výhradou svých práv proti příjemci.

§ 1. Železnice, která zaplatila náhradu za úplnou nebo částečnou ztrátu nebo za poškození podle ustanovení této Úmluvy, má právo postihu proti železnicím, které se zúčastnily přepravy, podle těchto ustanovení:

a) železnice, která škodu způsobila, ručí sama;

b) byla-li škoda způsobena několika železnicemi, ručí každá z nich za škodu, kterou způsobila. Není-li v daném případě rozlišeni možné, rozdělí se náhrada mezi ně podle zásad uvedených pod písmenem c);

c) nemůže-li býti dokázáno, že byla škoda způsobena jednou nebo několika železnicemi, rozdělí se příslušná náhrada mezi všechny železnice zúčastněné na přepravě s výjimkou těch, které dokáží, že se škoda nestala na jejich tratích. Rozdělení se provede v poměru k počtu kilometrických vzdáleností podle použitých tarifů.

§ 2. Je-li některá železnice neschopna platiti, rozdělí se podíl na ni připadající a jí nezaplacený mezi všechny ostatní železnice, které byly zúčastněny na přepravě, v poměru k počtu kilometrických vzdáleností podle použitých tarifů.

§ 1. Předpisy uvedené v článku 48 platí též při náhradě placené za opoždění. Bylo-li opoždění způsobeno závadami, které byly zjištěny na několika železnicích, rozdělí se náhrada mezi tyto železnice v poměru ke zpoždění na jejich tratích.

§ 2. Lhůty dodací, stanovené článkem 11. této Úmluvy, rozdělí se mezi jednotlivé železnice, zúčastněné na přepravě, takto:

1. mezi dvě železnice sousední:

a) lhůta výpravní se rozdělí stejným dílem;

b) lhůta přepravní se rozdělí v poměru k počtu kilometrických vzdáleností podle použitých tarifů mezi obě železnice;

2. mezi tři nebo více železnic:

c) především se přidělí ze lhůty výpravní první a poslední železnici dvanáct hodin při nákladním zboží a šest hodin při rychlém zboží;

b) zbytek výpravní lhůty a třetina lhůty přepravní se rozdělí stejnými díly mezi všechny zúčastněné železnice;

c) další dvě třetiny lhůty přepravní rozdělí se mezi všechny železnice v poměru k počtu kilometrických vzdáleností podle použitých tarifů.

§ 3. Přirážky ke lhůtám, na které má některá železnice právo, přidělí se této železnici.

§ 4. Čas mezi okamžikem, kdy bylo zboží první železnici odevzdáno a dobou, kdy se lhůta počíná, jde výhradně k dobru této železnice.

§ 5. Výše uvedené rozdělení platí jen v případě, kdy celková dodací lhůta nebyla zachována.

§ 1. Železnice, proti které je veden některý z postihů, o nichž je řeč ve shora zmíněných článcích 48 a 49, nemá naprosto práva vzíti v odpor řádně odůvodněné zaplacení, učiněné správou, která vede postih, byla-li náhrada stanovena soudně a byl-li jí spor řádně oznámen a dána zároveň příležitost do sporu vstoupiti. Soudce, který vede hlavní spor, určí podle okolnosti případu lhůty stanovené pro oznámení sporu a pro vstoupení do něho.

§ 2. Železnice, která chce vésti postih, musí svůj požadavek vznésti v jediné žalobě proti všem zúčastněným železnicím, s nimiž nebylo dosaženo narovnání, jinak ztratí právo postihu proti těm, které nežalovala.

§ 3. Soudce je povinen rozhodnouti v jediném rozsudku o všech postizích, které naň byly vzneseny.

§ 4. žalované železnice nemohou vésti dodatečný postih.

§ 5. Není dovoleno předem spojiti postih se žalobou na náhradu.

Příslušnost v řízení postihovém.

§ 1. Soudce v sídle železnice, proti které se vede postih, jest výhradně příslušným pro všechny postihové nároky,

§ 2. Má li býti žaloba podána proti několika železnicím, má žalující železnice právo voliti mezi soudci, příslušnými podle předcházejícího paragrafu, toho, u kterého podá žalobu.

Železnicím je vyhrazena sjednati zvláštní ujednání buď předem pro různé postihy, které by mohly mezi sebou míti, nebo pro zvláštní případ.

Pokud není v této Úmluvě žádných ustanovení, platí v každém státě pro přepravu předpisy tuzemských zákonů a řádů.

Řízení ve všech sporech, vznikajících z přeprav, pro které platí tato Úmluva, má pokračovati podle příslušného soudce, s výhradou opačných ustanovení v této Úmluvě.

§ 1. Jakmile rozsudky, padle ustanovení této Úmluvy vynesené příslušným soudcem po provedeném řízení s oběma stranami nebo pro zmeškání, staly se vykonatelnými podle zákonů, kterých bylo použito tímto soudcem, stávají se vykonatelnými v každém z ostatních států smluvních ihned po splnění předpisů předepsaných v tom státě. Přezkoumání podstaty sporů není přípustné.

Toto ustanovení neplatí pro rozsudky, které jsou vykonatelné pouze prozatímně, ani pro odsuzující výroky, jimiž byla vyslovena povinnost žalobcova k náhradě škody, kromě útrat sporu, byla-li jeho žaloba zamítnuta.

§ 2. Pohledávky vzniklé z mezinárodní přepravy ve prospěch jedné železnice proti železnici, která není v témže státě jako první železnice, mohou býti zabaveny jen padle rozsudku vyneseného soudem státu, ve kterém jest železnice věřitelka.

§ 3. železniční vozidla, jakož i movité předměty všeho druhu železnici náležející a v těchto vozidlech obsažené, mohou býti zabaveny na jiném území než na území státu, ve kterém jest železnice, která jest jejich vlastnicí, jen podle rozsudku vyneseného soudem onoho státu.

§ 4. Při soudních žalobách, které se zakládají na mezinárodní přepravní smlouvě, nemůže býti požadováno poskytnutí jistoty, aby bylo zabezpečeno zaplacení soudních útrat.

§ 1. Jsou-li v této Úmluvě nebo v jejích Přílohách vyjádřeny částky ve francích, jest je považovati za zlaté franky v hodnotě 1/5.18 zlatého dolaru Spojených států amerických.

§ 2. železnice je povinna uveřejňovati ve vývěscích na pokladnách nebo jiným vhodným způsobem kursy, podle nichž přepočítává dovozné, dobírky, vedlejší poplatky a jiné poplatky, vyjádřené v jednotkách cizí měny, jsou-li placeny ve měně tuzemské (přepočítací kurs).

§ 3. železnice, která přijímá placení v cizí měně, je též povinna uveřejňovati kursy, podle nichž je přijímá (kurs přijímací),

§ 1. Aby bylo usnadněno a zajištěno provádění této Úmluvy, je zřízen Ústřední úřad pro mezinárodní železniční přepravu, jehož úkolem jest:

a) přijímati oznámeni každého smluvního státu a každé zúčastněné železnice a oznamovati je ostatním státům a železnicím;

b) sbírati, pořádati a uveřejňovati zprávy všeho druhu důležité pro mezinárodní přepravy;

c) na žádost stran projevovati dobrá zdání o sporech, které by mohly vzniknouti mezi železnicemi;

d) usnadňovati finanční vztahy mezi železnicemi, vzešlé z provádění mezinárodních přeprav, jakož i dobývání pohledávek nezaplacených a zajišťovati tímto způsobem bezpečnost vzájemných vztahů mezi železnicemi;

e) připravovati ku projednání žádosti o změnu této úmluvy a navrhovati v daném případě svolání konferencí, o nichž je řeč v článku 60.

§ 2. Zvláštní řád, jímž jest Příloha VI této Úmluvy, určuje sídlo, složení a organisaci tohoto úřadu, jakož i to, čeho potřebuje pro svou činnost. Tento řád a jeho změny smluvené dohodou mezi všemi smluvními státy mají stejnou platnost a trvání jako úmluva.

§ 1. Úkolem Ústředního úřadu, o němž je řeč v článku 57, jest sestaviti a přesně vésti seznam tratí, pro které platí tato úmluva, i tomu účelu dostává oznámení smluvních států o zápisu do tohoto seznamu neb o výmazu tratí, některé železnice nebo některého z podniků, zmíněných v článku 2.

§ 2. Účast nové trati na mezinárodní přepravě počíná teprve za měsíc ode dne, kdy Ústřední úřad oznámil ostatním státům její zápis.

§ 3. Výmaz některé trati vykoná Ústřední úřad ihned, jakmile mu oznámí smluvní stát, na jehož žádost tato trať byla zapsána do seznamu, že tato trať nemůže nadále dostáti závazkům Úmluvou uloženým.

§ 3. Již přijetí oznámení Ústředního úřadu opravňuje každou železnici přerušiti hned s tratí, která byla vyškrtnuta, veškerý mezinárodní přepravní styk, pokud nejde o zásilky na cestě, v jejichž přepravě musí býti pokračováno až do stanice určení.

§ 1. Chce-li stát, který nepodepsal tuto Úmluvu, k ní přistoupiti, pošle svou žádost vládě švýcarské, která ji oznámí všem zúčastněným státům se zprávou Ústředního úřadu o stavu železnic žádajícího státu se stanoviska mezinárodní přepravy.

§ 2. Neoznámí-li ve lhůtě šesti měsíců, počínaje od rozeslání této zprávy, nejméně dva státy švýcarské vládě své námitky, jest žádost pravoplatně přijata, o čemž vida švýcarská zpraví stát, který žádost podal, i všechny státy zúčastněné.

V případě opačném oznámí vláda švýcarská všem státům a státu žádost podávajícímu, že zkoumání žádosti se odročuje.

§ 3. Připuštění stává se účinným měsíc ode dne oznámení rozeslaného vládou švýcarskou.

§ 1. K revisi Úmluvy sejdou se zástupcové smluvních států svolaní vládou švýcarskou, nejpozději pět let po té, kdy vešly v platnost změny, přijaté poslední konferencí.

Konference svolá se dříve, požádá-li o to nejméně třetina smluvních států.

§ 2. Ku přesnému vedení Přílohy I je zřízena komise znalců, jejíž organisace a činnost jsou upraveny řádem, jenž jest v příloze VII této Úmluvy. Usnesení této komise jsou hned označována vládám zúčastněných států prostřednictvím Ústředního úřadu. Jsou považována za přijata, nevznesou-li ve lhůtě dvou měsíců ode dne oznámení proti nim námitky nejméně dvě vlády. Vstoupí v platnost prvního dne třetího měsíce po měsíci, ve kterém Ústřední úřad oznámil jich přijetí vládám zúčastněných států. Ústřední úřad označí ten den při oznámení těchto usnesení.

§ 1. Doplňovací ustanovení, která by některé smluvní státy nebo zúčastněné železnice pokládaly za vhodné uveřejniti ku provádění Úmluvy, buďtež oznámeny Ústřednímu úřadu.

§ 2. Úmluvy o přijetí těchto ustanovení mohou vejíti v platnost na železnicích, které k nim přistoupily, způsobem stanoveným zákony a řády každého státu, nesmí však odporovati Mezinárodní úmluvě.

Jejich uvedení v platnost budiž oznámeno Ústřednímu úřadu.

§ 1. Doba platnosti této Úmluvy je neomezena. Každý zúčastněný stát může ji však vypověděti za těchto podmínek:

První závazek platí až do 31. prosince pátého roku po vstoupení této úmluvy v platnost. Každý stát, který by ji chtěl vypověděti po uplynutí této doby, musí oznámiti svůj úmysl nejméně jeden rok před tím švýcarské vládě, která o tom zpraví všechny zúčastněné státy.

Nebylo-li oznámení učiněno v naznačené lhůtě, závazek se pravoplatně prodlužuje na další tři leta a tak dále od tří do tří let, nebyla i dána výpověď nejméně jeden rok před 31. prosincem posledního roku jednoho z těchto tříletí.

§ 2. Nové státy, připuštěné k účasti na Úmluvě během pětiletí nebo během jednoho z tříletí, jsou zavázány až do konce tohoto období, pak až do konce každého následujícího období, pokud nevypovědí svůj závazek nejméně jeden rok před uplynutím jednoho z nich.

Tato Úmluva byla podle diplomatických zvyklostí sjednána a podepsána v jazyku francouzském.

Textu francouzskému jest připojen text v jazyku německém a text v jazyku italském, které mají platnost oficiálních překladů.

Při rozporu rozhoduje text francouzský.

Tomu na svědomí podepsali tuto Úmluvu plnomocníci shora jmenovaní a zástupce vládní komise Saarského území.

Dáno v Bernu dvacátéhotřetího října roku tisícího devítistého dvacátéhočtvrtého v jediném exempláři, který zůstane uložen v archivu švýcarské spolkové vlády, a jehož autentický výtisk bude dodán každé z podepsavších Mocností.