Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Každá železnice je povinna zaplatiti ostatním zúčastněným železnicím podíl, který jim připadá z poplatků přepravních, jež vybrala nebo měla vybrati.

§ 1. železnice, která zaplatila náhradu za úplnou nebo částečnou ztrátu nebo za poškození zavazadla padle ustanovení této Úmluvy, má právo postihu proti železnicím, které se zúčastnily přepravy, podle těchto ustanovení:

a) železnice, která škodu způsobila, ručí sama;

b) byla-li škoda způsobena několika železnicemi, ručí každá z nich za škodu, kterou způsobila. Není-li v daném případě rozlišení možné, rozdělí se náhrada mezi ně podle zásad uvedených pod písmenem c);

c) nemůže-li býti dokázáno, že byla škoda způsobena jednou nebo několika železnicemi, rozdělí se příslušná náhrada mezi všechny železnice zúčastněné na přepravě s výjimkou těch, které dokáží, že se škoda nestala na jejich tratích. Rozdělení se provede v poměru k počtu kilometrických vzdáleností podle použitých tarifů.

§ 2. Je-li některá železnice neschopna platiti, rozdělí se podíl na ni připadající a jí nezaplacený mezi všechny ostatní železnice, které byly zúčastněny na přepravě, v poměru k počtu kilometrických vzdáleností podle použitých tarifů.

Předpisy uvedené v článku 48 platí též při náhradě placené za zpoždění. Bylo-li zpoždění způsobeno závadami, které byly zjištěny na několika železnicích, rozdělí se náhrada mezi tyto železnice v poměru ke zpoždění na jejich tratích.

§ 1. Železnice, proti které je veden některý z postihů, o nichž je řeč ve shora zmíněných článcích 48 a 49, nemá naprosto práva vzíti v odpor řádně odůvodněné zaplacení, učiněné správou, která vede postih, byla-li náhrada stanovena soudně a byl-li jí spor řádně oznámen a dána zároveň příležitost do sporu vstoupiti. Soudce, který vede hlavní spor, určí podle okolností případu lhůty stanovené pro oznámení sporu a pro vstoupení do něho.

§ 2. Železnice, která chce vésti postih, musí svůj požadavek vznésti v jediné žalobě proti všem zúčastněným železnicím, s nimiž nebylo dosaženo narovnání, jinak ztratí práva postihu proti těm, které nežalovala.

§ 3. Soudce je povinen rozhodnouti v jediném rozsudku o všech postizích, které naň byly vzneseny.

§ 4. Žalované železnice nemohou vésti; dodatečný postih.

§ 5. Není dovoleno předen spojiti postih se žalobou na náhradu.

§ 1. Soudce v sádle železnice; proti které se vede postih, jest výhradně příslušným pro všechny postihové nároky.

§ 2. Má-li býti žaloba podána proti několika železnicím, má žalující železnice právo voliti mezi soudci, příslušnými podle předcházejícího paragrafu, toho, u kterého podá žalobu.

Železnicím je vyhrazeno sjednati zvláštní ujednání buď předem pro různé postihy, které by mohly mezi sebou míti, nebo pro zvláštní případ.

Pokud není v této Úmluvě žádných ustanovení, platí v každém státě pro přepravu předpisy tuzemských zákonů a řádů.

Řízení ve všech sporech, vznikajících z přeprav, pro které platí tato Úmluva, má pokračovati podle příslušného soudce s výhradou opačných ustanovení v této úmluvě.

§ 1. Jakmile rozsudky, podle ustanovení této Úmluvy vynesené příslušným soudcem po provedeném řízení s oběma stranami nebo pro zmeškání, staly se vykonatelnými podle zákonů, kterých bylo použito tímto soudcem, stávají se vykonatelnými v každém z ostatních států smluvních ihned po splnění předpisů předepsaných v tom státě. Přezkoumání podstaty sporu není přípustné.

Toto ustanovení neplatí pro rozsudky, které jsou vykonatelné pouze prozatímně, ani pro odsuzující výroky, jimiž byla vyslovena povinnost žalobcova k náhradě škody; kromě útrat sporu, byla-li jeho žaloba zamítnuta.

§ 2. Pohledávky, vzniklé z mezinárodní přepravy ve prospěch jedné železnice proti železnici, která není v témže státě jako první železnice, mohou býti zabaveny jez podle rozsudku vyneseného soudem státu, ve kterém jest železnice věřitelka.

§ 3. Železniční vozidla, jakož i movité předměty všeho druhu železnici náležející a v těchto vozidlech obsažené, mohou býti zabaveny na jiném území než na území tátu, ve kterém jest železnice, která jest jejich vlastnicí, jen podle rozsudku vyneseného soudem onoho státu.

§ 4. Při soudních žalobách, které se zakládají na mezinárodní přepravní smlouvě, nemůže býti požadováno poskytnutí jistoty, aby bylo zabezpečeno zaplacení soudních útrat.

§ 1. Jsou-li v této mluvě nebo v jejích Přílohách vyjádřeny částky ve francích, jest je považovati za zlaté franky, v hodnotě 1/5,18 zlatého dolaru Spojených států amerických.

§ 2. Železnice je povinna, uveřejňovati ve vývěscích na pokladnách nebo jiným vhodným způsobem kursy, podle nichž přepočítává částky, vyjádřené v jednotkách cizí měny, jsou-li placeny ve měně tuzemské (přepočítací kurs).

§ 3. Železnice, která přijímá placení v cizí měně, je též povinna uveřejňovati kursy, podle nichž je přijímá (kurs přijímací).

§ 1. Aby bylo usnadněno a zajištěno provádění této Úmluvy, je zřízen Ústřední úřad pro mezinárodní železniční přepravu; jehož úkolem jest:

a) přijímati oznámení každého smluvního státu a každé zúčastněné železnice a oznamovati je ostatním státům a železnicím;

b) sbírati, pořádati a uveřejňovati zprávy všeho druhu důležité pro mezinárodní přepravy;

c) na žádost stran projevovati dobrá zdání o sporech, které by mohly vzniknouti mezi železnicemi;

d) usnadňovati finanční vztahy mezi železnicemi vzešlé z provádění mezinárodních přeprav, jakož i dobývání pohledávek nezaplacených a zajišťovati tímto způsobem bezpečnost vzájemných vztahů mezi železnicemi;

e) připravovati ku projednáni žádosti o změnu této Úmluvy a navrhovati v daném případě svolání konferencí, o nichž je řeč v článku 60.

§ 2. Zvláštní řád, jímž jest Příloha II této Úmluvy, určuje sídlo, složení a organisaci tohoto úřadu, jakož i to, čeho potřebuje pro svou činnost. Tento řád a jeho změny smluvené dohodou mezi všemi smluvními státy mají stejnou platnost a trvání jako Úmluva.

§ 1. úkolem Ústředního úřadu, o němž je řeč v článku 57, jest sestaviti a přesně vésti seznam tratí; pro které platí tato Úmluva. K tomu účelu dostává oznámení smluvních států o zápisu do tohoto seznamu neb o výmazu tratí některé železnice nebo některého z podniků, zmíněných v článku 2.

§ 2. Účast nové trati na mezinárodní přepravě počíná teprve za měsíc ode dne, kdy Ústřední úřad oznámil ostatním státům její zápis.

§ 3. Výmaz trati vykoná Ústřední úřad ihned, jakmile mu oznámil smluvní stát, na jehož žádost tato trať byla zapsána do seznamu, že tato trať nemůže nadále dostáti závazkům Úmluvou uloženým.

§ 4. Již přijetí oznámení Ústředního úřadu opravňuje každou železnici přerušiti hned s tratí, která byla vyškrtnuta, veškerý mezinárodní přepravní styk, pokud nejde o přepravy na cestě, v nichž musí býti pokračováno až do stanice určení.

§ 1. Chce-li stát, který nepodepsal tuto úmluvu, k ní přistoupiti, pošle svou žádost vládě švýcarské, která ji oznámí všem zúčastněným státům se zprávou Ústředního úřadu o stavu železnic žádajícího státu se stanoviska mezinárodní přepravy.

§ 2. Neoznámí-li ve lhůtě šesti měsíců, počínaje od rozeslání této zprávy, nejméně dva státy švýcarské vládě své námitky; jest žádost pravoplatně přijata, o čemž vláda švýcarská zpraví stát, který žádost padal, i všechny státy zúčastněné.

V případě opačném oznámí vláda švýcarská všem státům a státu žádost podávajícímu, že zkoumání žádosti se odročuje.

§ 3. Připuštění stává se účinným měsíc ode dne oznámení rozeslaného vládou švýcarskou.

K revisi úmluvy sejdou se zástupcové smluvních států svolaní vládou švýcarskou nejpozději pět let poté, kdy vešly v platnost změny, přijaté poslední konferencí.

Konference svolá se dříve, požádá-li o to nejméně třetina smluvních států.

§ 1. Doplňovací ustanovení, která by některé smluvní státy nebo zúčastněné železnice pokládaly za vhodné uveřejniti ku provádění úmluvy, buďtež oznámeny Ústřednímu úřadu.

§ 2. Úmluvy o přijetí těchto ustanovení mohou vejíti v platnost na železnicích, které k nim přistoupily, způsobem stanoveným zákony a řády každého státu, nesmí však odporovati Mezinárodní úmluvě.

Jejich uvedení v platnost budiž oznámeno Ústřednímu úřadu.

§ 1. Doba platnosti této Úmluvy je neomezena. Každý zúčastněný stát může ji však vypověděti za těchto podmínek:

První závazek platí až do 31. prosince pátého roku po vstoupení této úmluvy v platnost. Každý stát, který by ji chtěl vypověděti po uplynutí této doby, musí oznámiti svůj úmysl nejméně jeden rok před tím švýcarské vládě, která o tom zpraví všechny zúčastněné státy.

Nebylo-li oznámení učiněno v naznačené lhůtě, závazek se pravoplatně prodlužuje na, další tři leta a tak dále, od tří do tří let, nebyla-li dána výpověď nejméně jeden rok před 31. prosincem posledního roku jednoho z těchto tříletí.

§ 2. Nové státy, připuštěné k účasti na Úmluvě během pětiletí nebo během jednoho z tříletí, jsou zavázány až do konce tohoto období, pak až do konce každého následujícího období, dokud nevypovědí svůj závazek nejméně jeden rok před uplynutím jednoho z nich.

Tato úmluva byla podle diplomatických zvyklostí sjednána a podepsána v jazyku francouzském.

Textu francouzskému jest připojen text v jazyku německém a text v jazyku italském, které mají platnost oficiálních překladů.

Při rozporu rozhoduje text francouzský.

Tomu na svědomí podepsali tuto Úmluvu plnomocníci shora jmenovaní a zástupce vládní komise Saarského území.

Dáno v Bernu, třiadvacátého října roku tisícího devítistého dvacátéhočtvrtého v jediném exempláři, který zůstane uložen v archivu švýcarské spolkové vlády, a jehož jeden autentický výtisk bude dodán každé z podepsavších Mocností.