Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Správce důchodkové kontroly Gustav Sýkora učinil dne 12. března 1924 u přednosty odboru XIII. generálního finančního ředitelství v Bratislavě podání, kterým obviňuje některé zaměstnance státní finanční správy z nečestných skutků porušujících úřední povinnost a poškozujících stát. Osoby dopisem tímto dotčené žádaly vesměs o stíhání pisatele pro přečin utrhání na cti, proti němuž také trestní řízení v tomto směru bylo zavedeno.

Při hlavním přelíčení dne 26. února 1925 u sedrie v Bratislavě konaném, k němuž se obžalovaný nedostavil, byl obhajobou nabídnutý důkaz pravdy připuštěn a přelíčení odročeno za tím účelem, aby obžalovanému poskytnuta byla příležitost důkazy své přednésti.

Když však při novém hlavním přelíčení obhájce obžalovanéhod ůkaz pravdy neprovedl, byl obžalovaný uznán vinným přečinem utrhání na cti a odsouzen ku trestu čtrnáctidenního vězení a ku peněžité pokutě v částce 200 Kč.

Obžalovaný trest tento přijal a opravných prostředků se vzdal.

Po pravoplatnosti rozsudku podal však žádost za obnovu trestního řízení. Žádost tato byla soudním usnesením, které obžalovaným v odpor vzato nebylo, zamítnuta, ježto se neopírala o žádný zákonem pro obnovu řízení požadovaný důvod. Žádosti pp. interpelantů, abych zařídil obnovu trestního řízení a v obnoveném řízení provedení důkazu pravdy, nemohu vyhověti, ježto obnova může býti povolena jedině soudy, které jsou ve svém rozhodování podle ústavní listiny neodvislé. Obnova může ostatně soudem býti povolena jen k žádosti a tato žádost odsouzeného byla jak výše uvedeno, pravoplatně zamítnuta.

Žádost pp. interpelantů, aby Gustavu Sýkorovi byl až do povolení obnovy odklad trestu povolen, je bezpředmětná, neboť trest tento byl na Gustavu Sýkorovi vykonán již dne 4. května 1926.

Pokud páni interpelanti uvádějí, že jedním členem senátu byl vůči Gustavu Sýkorovi učiněn výrok "Čo móžete, člověče, udělat proti poriadku, vy jediný. Pamätujte sa, že vy neprevrátite dnešný svet", nebyl konaným šetřením skutečný podklad tohoto tvrzení prokázán.

V Praze dne 25. října 1926.

Urychlené vyřizování spisů, jednajících o důchodech válečných poškozenců, při nichž jest třeba souhlasu ministerstva financí, bylo znemožňováno jednak velkým počtem (jdoucím do tisíců) jednotlivých případů a jejich častou spletitostí a nejasností vyžadující zvláště bedlivého studia a jednak nemožnosti přiděliti příslušnému oddělení při známé sporé výměře personálu ministerstva financí dostatečný počet dalších kvalifikovaných úředníků.

Přes to snažilo se ministerstvo financí tuto agendu pokud možno co nejspěšněji zdolati a to hlavně prací přes čas, ježto úředníci prací touto pověření vedle ní musili vykonávati i agendu ještě jiných resortů jim svěřenou, nehledíc ani k vlastním každoročním rozpočtovým pracím, zabírajícím dobu vždy několika měsíců. Tomuto zvýšenému úsilí se podařilo, že dnesního dne není v ministerstvu financí již žádných nevyřízených spisů týkajících se důchodů válečných poškozenců.

Aby zjednodušilo a tím zároveň urychlilo bez újmy celkového úřadování vyřizování zmíněných záležitostí invalidních, dohodlo se ministerstvo financí s ministerstvem sociální péče, že napříště budou tyto spisy vyřizovány v mimoúředních hodinách zvláštními kolegii za tím účelem ustanovenými, do nichž oba resorty vysílají své zástupce, pověřené zpravidla definitivním rozhodováním věci. Kolegia tato jsou činna již od měsíce května t. r.

V Praze dne 28. října 1926.

Mladá generace československé národní demokracie uspořádala dne 14. června 1926 na Slovanském ostrově v Praze tři schůze, a to ve velkém sále za účasti as 1800 osob, v malém sále za účasti as 400 osob a v předsálí za účasti asi 500 osob. Schůze posléze uvedená skončila se již po půl 9. hod. večerní. Na všech těchto schůzích bylo intervenováno zástupci úřadů.

Úředníci na zmíněných schůzích intervenující nepozorovali, že by účastníci schůzí, nesouhlasící s vývody řečníků, byli pořadateli ze schůzí nešetrně vykazování a dokonce insultováni. Intervence na schůzích náleží k nejobtížnějším úkolům politických resp. policejních úředníků, a přesahuje často i fysickou možnost, aby úředníci, intervenující na schůzích zvlášť četně navštívených, jako v daném případě, jsouce nuceni věnovati též plnou svoji pozornost vývodům řečníků, viděli a věděli též o všem tom, co se za schůze přihodí mezi posluchačstvem. Ostatně jest v prvé řadě povinností předsedy a pořadatelů schůze, aby pečovali na shromáždění o zachování zákona a udržení pořádku.

Václav Cón byl podle provedeného šetření ztýrán mimo místnost schůze v předsálí, když schůze na tomto místě konaná byla již skončena a úředník tamže intervenující odešel, takže na místě žádný úřední orgán přítomen nebyl. Jakmile však hlídka bezpečnostní stráže, stojící u vchodu do vestibulu vedoucího k předsálí, zaslechla povyk, přivolala okamžitě posilu, která zjednala pořádek, ujala se zraněného Václava Cóna, odnesla jej stranou a dala záchrannou stanicí dopraviti do všeobecné nemocnice. Nezůstal tudíž zraněný drahnou dobu bez pomoci, ani nebyl odkázán jen na přispění soukromých osob, jak v interpelaci se tvrdí. Snaha bezpečnostních orgánů, vypátrati na místě pachatele zranění Cónova, nesetkala se s výsledkem, neboť ani zraněný ani Josef Link nemohli označiti blíže pachatele a nebylo také možno při návalu ve vestibulu zjistiti svědky případu.

Inspektor bezpečnostní stráže, velící oddělení stráže na přilehlé části nábřeží, byv upozorněn, že na ostrově jsou někteť ani zraněný ani Josef Link nemohli označiti blíže pachatele a nebylo také možno při návalu ve vestibulu zjistiti svědky případu.

Inspektor bezpečnostní stráže, velící oddělení stráže na přilehlé části nábřeží, byv upozorněn, že na ostrově jsou někteří účastníci schůze insultováni, hlásil udání ihned policejnímu úředníku, který se neprodleně odebral na ostrov, aby potřebné zařídil. Upozornění stalo se v době, kdy o zraněného Cóna bylo již postaráno.

Účast ozbrojených osob na veřejných shromážděních je podle § 9 zákona o právu shromažďovacím zakázána a příslušné úřady v žádném případě přítomnost ozbrojených osob na veřejných schůzích netrpí. Tvoření jakýchkoliv ozbrojených čet je bez ohledu na politickou příslušnost se vší přísností zákona stíháno. Při schůzi na Slovanském ostrově dne 14. června 1926 přítomní bezpečnostní orgánové nepozorovali, že by osoby, fungující jako pořadatelé schůze, byly ozbrojeny boxery, obušky, holemi a podobnými předměty; také žádný z účastníků během schůze bezpečnostním orgánům udání takové neučinil.

Teprve druhý, resp. třetí den po schůzi učinili Cón a Linek podobné sdělení, jež ovšem nebylo už lze přezkoumati.

Případ zranění Václava Cóna je předmětem trestního řízení.

Stalo se bohužel už několikrát, že politické rozpory na schůzích nebyly vyřizovány zbraněmi duchovními, nýbrž fysickým násilím, byť i případy takové neměly tak vážných následků jako u Václava Cóna.

Podle ustanovení §u 11 zákoan o právu shromažďovacím je - jak již vpředu uvedeno - v prvé řadě povinností předsedy a pořadatelů schůze, aby pečovali na shormáždění o zachování zákona a udržení pořádku. Úřad bezpečnostní zakročuje však v každém případě, shledá-li sám, nebo byv upozorněn, že na schůzi dochází k nezákonným činům a když předseda schůze a pořadatelé nesplnili povinnosti v tomto směru zákonem jim uložené.

V Praze dne 26. listopadu 1926

Dovoluji si především konstatovati, že vyřešení této otázky stane se v brzké době na společné poradě zástupců Československé republiky a Německé říše.

Musím však upozorniti, že není vinou československé státní správy železniční, jestliže dosud není celá záležitost upravena. Ministerstvo železnic poukazovalo na potřebu vyřízení všech otázek, které souvisejí s novou tratí, několikráte ve svých sděleních německé vládě, avšak se strany německé vlády bylo původně trváno na stanovisku, že bude třeba otázku svídnické trati řešiti společně s veškerými otázkami, jež budou pojaty do státní smlouvy o úpravě veškerého železničního styku s Německem. Právě na naléhání ministerstva železnic uznala teprve v poslední době německá vláda, že nebude lze tuto specielní otázku nové trati odsunovati až do projednání celkové smlouvy a souhlasila s tím, aby byla věc urovnána jednáním zvláštním.

V Praze dne 2. listopadu 1926.

Před odchodem záložníků 42. ppl. v Rumburku rozvíjela se značně v kasárnách komunistická agitace. Velitel III. praporu, chtěje předejíti další agitaci, pokládal za nutné z vlastní iniciativy upozorniti záložníky na to, aby se podobných věcí vyvarovali a poukázal zejména na ty případy, kdy ke komunistické agitaci svedení vojíni byli voláni k odpovědnosti. Věc udála se tato:

Prapor nastoupil beze zbraně na kasárním nádvoří a po obvyklém vojenském hlášení oznámil podplukovník Spálený záložníkům, jichž většina byla německého jazyka, že přišel se s nimi rozloučiti a poděkovati jim za dobrou snahu a píli, s jakou všem důstojníkům praporu práci usnadňovali. Poukázal na některé tvrdší stránky vojenského života s neopomenul ani připomenouti jasnějších okamžiků, které cvičení ve zbrani sebou přináší. Připomněl záložníkům jejich rodiny a apeloval na ně, aby jako synové tisícileté kultury snažili se i v životě občanském o vzájemné dorozumění. V dalším pak rozhovořil se o různých zjevech politického života, zejména o případech zatahování politické agitace do řad vojenských, charakterisoval tuto agitaci, při čemž sice pouzžil inkriminovaných slov, ale nikoliv jakožto vlastního tvrzení, nýbrž pouze jako citátu. Ostatně asi v tomto citátu nejmenoval žádnou z politických stran československých, nýbrž mluvil jen všeobecně o Rusku.

Vytkl jsem podplukovníku Spálenému užívání takových výrazů - třebas i jako citátu - jichž důstojník musí se při každé příležitosti vyvarovati, obzvláště pak tehdy, mluví-li jako vychovatel a vůdce. Prostřednictvím příslušného velitele poučil jsem podplukovníka Spáleného i o tom, aby se pro příště podobných projevů, pokud nejsou přímo v příinném spojení s vojenskou službou, vystříhal.

V Praze dne 25. října 1926.

V rekursech podanýc do poplatků v interpelaci uvedených odvolává se firma většinou pouze všeobeně na nepříznivé poměry stavebních živností, na okolnost, že pozdním zadáním staveb oferovaných za nižších rozpočtových cen, než jaké byly v době zadání a provedení staveb, utrpěla téměř ve všech případech ztrátu a že tudíž žádného zisku nedocílila, jakož i že stavební živnosti vůbec jsou přetíženy veřejnými dávkami.

Teprve v dodatku k rekusům dovolávala se firma osvobození podle § 9., zák. č. 20 z r. 1864. Z toho důvodu je nutno nahlékdnouti do příslušných úkolových zápisů, jež však nemohly být ještě opatřeny. Jakmile to bude možné, bude dána odpověď definitivní. Vymáhání poplatků bylo zastaveno a tyto posečkány.

V Praze dne 15. listopadu 1926.

Dovoluji si především ujistiti, že ministerstvo železnic bylo vždy přesně informováno o každodenním stavu vozů, přistavovaných pro revír Ostravsko-karvínský, jakož i pro jiné uhelné revíry. Musím také vzíti příslušné úřední činitele v ochranu potud, že hleděli skutečně učiniti vše, co bylo v moci železniční správy, aby vyhověli požadavkům, které byly na železniční správu kladeny v mimořádné době zvýšené konjunktury uhelného průmyslu. Jestliže přes to nebylo lez zabrániti všem nesnázím, pak příčinu toho nutno hledati jenom v mimořádných poměrech, které normálními prostředky nebylo lze zdolati.

Je třeba míti vždy na mysli, že v říjnu a listopadu tohoto roku musela železniční správa překonati nejenom veškerou pravidelnou zvýšenou podzimní dopravu tuzemskou, nýbrž i dopravu uhlí do ciziny, která nabyla zcela mimořádných rozměru. Nevyskytla se během podzimní doby ani jediná výtka, že by podzimní doprava zemědělských výrobků i průmyslových potřeb v tomto roce sebe méně nevyhověla. K tomu přistoupila však ještě uhelná doprava do ciziny. Uváží-li se, že jenom uhelných vozů bylo v listopadu t. r. naloženo o 28.837 více než v téže době v minulém roce, jest již z toho patrno, že výkon železniční správy byl úctyhodný, neboť počet vozů, který byl k disposici nebyl o nic větší, nežli loni. Při tom nesmí býti zapomínáno, že vývoz uhlí směřoval vesměs do odbytišť velmi vzdálených, odkud se vozy vracely vždy po velmi dlouhé době, takže nebylo lze jich využiti tak, jak by si te železniční správa sama ve vlastním zájmu přála.

Jestliže jest vytýkáno, že na úkor revíru Ostravsko-karvínského byly vozy dirigovány do revírů hnědouhelných, tedy dovoluji si konstatovati, že železniční správa neučinila nic jiného, nežli opatření, aby v rámci svých pohotových provozních prostředků hradila potřebu veškerého průmyslu uhelného podle možnosti stejnoměrně.

Že skutečně šlo v říjnu a listopadu o dobu zcela mimořádnou, ve které nelze proto také posuzovati výkony železniční správy s hlediska dob normálních, tomu nasvědčuje i to, že již na počátku prosince t. r. jakmile vnitrozemská podzimní doprava byla z největší části zdolána, byl dostatek vozů k disposici, takže bylo možno požadavkům uhelného průmyslu úplně vyhověti. Počínajíc 15. prosincem t. r. jest dokonce již několik tisíc vozů úplně nevyužito, neboť není pro ně potřeby.

Státní železniční správa jest si vědoma významu Ostravsko-karvínského revíru pro hospodářství celého státu a hledí proto se zvláštní péčí vycházeti potřebám tohoto revíru co nejvíce vstříc. Jestliže se jí to v uplynulých dvou měsících úplně nezdařilo, může omluvu viděti pouze v tom, že na podobné mimořádné případy vypjaté konjunktury, jaká se vyskytla v důsledku anglické stávky, nemůže býti se svými normálními prostředky za všech okolností připravena.

V Praze dne 17. prosince 1926.

Dovoluji si v této věci poukázati na sovu odpověď (tisk XIII./773), kterou jsem dal na interpelaci poslanců Špačka, Vencla, Rýpara a druhů, číslo tisku XIX./724, která jedná o téže věci.

V Praze dne 17. prosince 1926.

Rolnický cukrovar ve Farkašíně není majetkem jednotlivce, nýbrž jest podnikem akciovým, jehož největší počet akcií vlastní velkostatkář Josef Slezák. Poslední revise tohoto závodu provedena byla živnostenským inspektorátem v Bratislavě dne 14. prosince roku 1925, při čemž revidující komisař živnostenské inspekce Ing. J. Miškovský vytkl překročování zákonité osmihodinné doby pracovní a požadoval bezodkladně odstranění zjištěné závady. Tato výtka byla pak ještě zdůrazněna písemným revisním nálezem řečeného úřadu ze dne 19. prosince 1925, č. j. 4013. V té příčině vykonal tedy příslušný úřad z vlastní své úřední povinnosti vše, čeho bylo třeba, aniž byl k tomu dán podnět stížností zaměstnanců nebo odborové organisace.

O hromadném propuštění zaměstnanců, jichž bylo však propuštěno toliko 22 a nikoli 67, dozvěděl se řečný úřad od okresního úřadu v Trnavě a zjistil, že příčinou propuštění byl nedostatek práce a že všichni propuštění - až na dva - byli ihned přijati jiným podnikatelem na práce spojené s představbou cukrovaru a se stavbou vlečky vedoucí z kerestúrského nádraží. O mědikovci Janu Kopfmahlerovi,jejž interpelace výslověn uvádí, bylo zjištěno, že nebyl propuštěn, nýbrž bylo mu nabídnuto, aby se usadil ve Farkašíně, při čemž mu bylo cukrovarem vedle bytu, paliva, světla a deputátního pole zaručeno Kč 1000 měsíčního platu; když však Kopfmahler tyto podmínyk odmítl, přijal cukrovar jiného mědikovce.

Výtky interpelace proti živnostenskému inspektoru Ing. E. Zalovi, přidělenému živnostenskému inspektorátu v Bratislavě, neodpovídají skutečnosti. Bylo úředně zjištěno, že v roce letošním v řečeném závodu vůbec dosud nebyla živnostenskou inspekcí provedena prohlídka a že živnostenský inspektor Ing. E. Zala ve Farkašíně a tedy ani v řečeném závodě vůbec nikdy nebyl, velkostatkáře Josefa Slezáka ani žádného z jeho úředníků nezná a s nikým z tohoto závodu nemluvil; není tedy pravda, že by tento funkcionář byl zjistil jména důvěrníků odborové organisace a oznámil je zaměstnavateli s poznámkou v interpelaci uvedenou. Jmenovaný funkcionář vyžádal si též sovlení nadřízeného úřadu, aby mohl proti odpovědnému redaktoru denního listu, který tyto zprávy skutečnosti odporující přinesl, podati u příslušného soudu žalobu pro urážku na cti spáchanou tiskem.

Jak z uvedeného patrno, konal příslušný živnostenský inspektorát v každém směru svoji povinnost a jemu přidělený živnostenský inspektor Ing. E. Zala neprovinil se nikteral proti svým povinnostem úředním, takže není příčiny, aby proti jmenovanému funkcionáři bylo zakročeno.

Podle konaného šetření pokusil se i okresní úřad v Trnavě zprostředkovati, aby dělnictvo propuštěné z práce v cukrovaru ve Farkašíně bylo do práce zpět přijato,a zavedl týž úřad pro nedodržování osmihodinné doby pracovní v tomto cukrovaru proti Josefu Slezákovi trestní řízení, které dosud není skončeno. Vzhledem k tomu není výtka stranického postupu služného Vaněčka v Trnavě v této věci důvodnou a nebylo tedy shledáno příčiny ani v tomto směru k nějakému zakročení.

V Praze dne 16. října 1926.

Na shora uvedenou interpelaci sděluji toto:

Záplavy a škody letošního roku na Labi byly způsobeny abnormálně velkými a dlouho trvajícími vodami, jaké se vyskytly posledně v r. 1845, a které nelze nikdy pouhou regulací řek odstraniti, nýbrž pouze zmírniti. Regulaci toku zlepšují se celkem nepříznivé poměry, avšak odstranění nejzhoubnějších záplav lze docíliti údolními a bočními nádržemi v povodí Střed. Labe. V tomto směru vykonány potřebné studie a stojí, jak známo, v popředí projekt přehrady u Čes. Skalice.

Úpravu v Nymburku mezi silničním a železničním mostem pojalo ministerstvo veřejných prací do stavebního programu pro nejbližší období a projednává úhradu s ministerstvem financí.

Pokud se týká dalších úprav pod Nymburkem, konají se přípravné práce. Po jich dokončení budou projekty úprav mezi Nymburkem a Hradiškem projednány se zájemníky a další program stavební bude stanoven podle prostředků po ruce jsoucích.

V Praze dne 13. listopadu 1926.