Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

V úterý dne 12. dubna t. r. ráno došlo na nádraží v Brně k velikému železničnímu neštěstí. Lokomotiva dělnického vlaku z Nemotic vjela do dělnického vlaku ze Zastávky. Čtyři obecenstvem hustě naplněné vozy byly roztříštěny, pět osob bylo zabito a nejméně 120 osob bylo těžce i lehce raněno. V četných dělnických rodinách zavládl zármutek.

Na tomto neštěstí je pozoruhodné, že k němu vůbec nemuselo dojíti, kdyby ministerstva financí a železnic byla dbala svých povinností. Ministerstvo železnic však nedbá povinné péče o cestující a ministerstvo financí má Sice peníze na zkrachované banky, na podporo velkoměšťáckých jízdeckých zábav a na kněžské platy, ale odpírá peníze na potřeby dopravy.

Ihned po železničním neštěstí napsal poslanec Burian v Rovnosti veřejný list ministrům železnic a financí, v němž bylo mimo . jiné uvedeno:

"Tak velikého železničního neštěstí v Československu dosud nebylo a tak je jisto, že hrozná katastrofa na nádraží v Brně vyvolá ve všech končinách republiky silnou ozvěnu. Všechno občanstvo ve svém vlastním zájmu bude žádat důkladnou nápravu na železnicích.

Katastrofa železniční v Brně je tak velikého rozsahu, že děsně odsuzuje politiku ministerstva železnic i ministerstva financí. Právě v Brně všechno občanstvo bez rozdílu stran musí dnes vykřiknouti a musí důrazně promluviti s oběma ministerstvy. Je nutno volati k nim, že hra s lidskými životy na Čsl. železnicích musí přestat.. Nádraží špatné, železničních zaměstnanců nedostatek z toho úplně a naprosto lze si vysvětliti neštěstí. Dávno naléhavá přestavba nádraží v Brně provedena nebyla. Ministerstvo želenic stará se o restrikci železničních zaměstnanců a o nesmyslné jejich sešněrování drakonickým disciplinárním řádem, ale nestará se o nutné stavby a opravy, nestará se o bezpečnost cestujících. Zařízení železnic v Československu je tak nedokonalé a zastaralé že všude jsou životy cestujících ohroženy. Ministerstvo financí stará se o vymáháni peněz, ale na rozumné hospodářské potřeby peníze povolovati se zdráhá.

Vinu za mrtvé a raněné v Brně mají ministerstva železnic a financí".

Tyto odstavce zmíněného článku v "Rovnosti" odvážil se brněnský censor konfiskovati. A přece tvrzení v nich obsažená jsou pravdivá.

Všechny časopisy bez rozdílu stran konstatovaly, že hlavní vinu na neštěstí má nedostatečné a nevyhovující nádraží brněnské. Kdo ale zase má vinu na tom, že v Brně není řádného nádraží? Odpověď je jen jedna: ministerstva železnic a financí. Obě ministerstva dobře věděla dávno, že nádraží brněnské nevyhovuje. Přes to však ničeho nebylo podniknuto pro vybudování nového nádraží v Brně. Vedoucí činitelé obou ministerstev měli by být přímo osobně voláni k odpovědností za to, že v Brně na nádraží zabiti a zraněni byli cestující.

Budou hrozným neštěstím v Brně obě ministerstva vyburcována? Klademe ministru železnic a financí tyto otázky:

Postarají se o řádnou náhradu postiženým?

Postarají se o rychlou stavbu nového důkladného nádraží v Brně?

Postarají se, aby vůbec všechno železnictví v Československu bylo pronikavými opravami a novými stavbami dáno do takového stavu, aby bezpečnost na drahách byla vyhovující?

Podle zpráv denních časopisů uzavírají průmyslové podniky a různé společnosti ochranné smlouvy prý pro racionalisaci a koncentraci výroby. Ve skutečnosti projevuje se činnost těchto svazů rušením konkurenčních závodů a upravováním cen, jak potvrzují poslední dobou uveřejněné zprávy, na př.:

"Společnost "Solo", výroba zápalek, přistoupí koncem května k zastaveni své továrny v Opavě, zaměstnávající 300 dělníků."

"V drožďárenském průmyslu došlo k uzavření smlouvy a ceny stanoveny vzájemnou dohodou."

"Mezi Syndikátem průmyslu koželužského a společností Rohag došlo k dohodě a ceny domácí klihovky poněkud zvýšeny."

"Na schůzi zástupců průmyslu čokolády a cukrovinek usneseno zvýšiti ceny čokolády o 2 Kč na 1 kg."

"Na Podkarpatské Rusi vytvořil se kartel, který zvýšil ceny cihel o 40 Kč za 1.000 kusu."

"Súčastněné papírny svolaly do Prahy novou poradu, kde měla býti s chválena a podepsána kartelní smlouva."

Potud novinářské zprávy. Jest všeobecně známo, jak tato činnost zhoubně působí na celkový hospodářský stav, jak zvyšuje nezaměstnanost a ceny životních potřeb. Zvýšení cen ve velkém má nejen přímý vliv na ceny detailní, nýbrž i nepřímý na zvýšení cen jiných předmětů a tak jest uměle zvyšována cenová hladina.

Podepsaní táží se:

1. Zná vláda tuto činnost a jak jest kontrolována?

2. Zkoumá se ve všech případech, zda jsou určité závody rušeny kartelem oprávněně nebo jen z konkurenčních důvodů?

3. Jsou ceny těmito sdruženími zvyšované a vyhlašované, zkoumány, zda odpovídají výrobami nákladům a přiměřenému čistému zisku?

4. Jest vláda ochotna ve všech případech tuto činnost kontrolovati, výstřelky potlačiti a výsledky veřejnosti sděliti?

Vládě jest dojista známo, že celá Podkarpatská Rus stižena byla loňského roku mimořádnými živelními pohromami. Největší škody způsobilo obyvatelstvu rozvodnění řeky Uže. V úvodí řeky Uže bylo rozbouřeným proudem smeteno více než 50 domů, nejchudší obyvatelé byli přivedení zcela na mizinu odplavením úrody, sena, domácího i hospodářského zařízení, dobytka a všech hospodářských potřeb.

Jak nám bylo oznámeno, poskytla vláda k úhradě těchto škod celkový obnos 500.000 Kč, což k rozměru škod je peníz nepatrný a v porovnání s podporami poskytnutými jiným, živelními pohromami postiženým krajům, je peníz ten pomocí nespravedlivě malou. Kromě toho byl však i tento nedostatečný peníz mezi postižené rozdělen velmi nespravedlivě a teprve po sedmi měsících od katastrofy.

Poškození obyvatelé města Užhorode dostali asi 90 000 Kč, kterážto pomoc je nedostatečná v poměru ke způsobeným škodám. Uhrazeno bylo tímto penízem jen asi 60% škody. Nápadno bylo při tomto rozdělování, že nejchudší a tudíž nejtížeji postižení obyvatelé, dělníci, dostávají nejvýše 1.500 až 2.000 Kč, kdežto dva úředníci byli poděleni po 10.000 a 7.200 Kč. Tím nechceme tvrditi, že by úředníci nebyli též potřebami ale přece jen, když tito mají při nejmenším své pravidelné měsíční služné, bylo by spravedlivo, řádně nahraditi škodu těm dělníkům, kteří byli povodní o všechen svůj chudičký majetek připraveni a jsou k tornu ještě i více než půl roku bez práce a nemají nejmenších prostředků k živobytí.

Ještě větší nespravedlnosti byly páchány v okresu užhorodském, nejvíce v obci Radvánky, kde škody povodní způsobené byly největší. Kdežto naprosto nedostatečná podpora, poskytnutá městu Užhorodu, činila přece aspoň 90.000 Kč, dostal celý ostatek užhorodského okresu dohromady jen 40 000 Kč a to nejen k náhradě škod způsobených povodni, ale 1 k náhradě škod způsobených ohněm a morem dobytčím. V důsledku nepatrností tohoto obnosu byli poděleni občané jichž ztráty dosahovaly desetitisíců, obnosy od 200 Kč do 1000 Kč.

V obci Radvánky byly zcela smeteny domky obydlené nejvíce zedníky, celou zimu nepracujícími, kteří si vlastní prací postavili rodinné domky, na které jsou po většině dlužni veliké obnosy bankám, obyvatelé jejich však dostali nahrazeno nejvýš 10% škody. V obci byla úředně zjištěna škoda na movitostech 65.850 Kč a na nemovitostech 206.400 Kč. Na úhradu bylo poskytnuto dohromady 20.000 Kč. Největší pomoc, v této obci vyplacená, činila 2.000 Kč, avšak většina ostatních poškozených dostala po 500 až 1.000 Kč. Na př. vdova Anna Himliová, pečující o 6člennou rodinu, z níž toliko jediný člen je schopen práce, jejíž stavení bylo rozbořeno i nábytek zničen, šaty úplně odplaveny a zničeno 20 q brambor, dostala náhrady 2.400 Kč, ačkoliv Sama úřední komise odhadla škodu na 10.000 Kč. Zedník Julius Korn, pečující o 8člennou rodinu, z níž je práce schopna toliko jediná osoba, ztratil obytný dům a nábytek, utrpěl zjištěné škody 10.000 Kč, obdržel však pouze 600 Kč. Tesař Pavel Berat ztratil dům obytný a za 10.000 Kč zjištěné škody, dostal náhrady pouze 550 Kč. Olana Filipová, pradlena, živící se praním prádla pro vojsko, toho času úplně bez práce, v podnájmu a živící své dítě nedostala ani 400 Kč náhrady, ač utrpěla škody přes 2,000 Kč. Marec Aleš, nádeník, dostal 200 Kč za škodu odhadnutou částkou 1.500 Kč. Josef Džobák, zedník, za zjištěnou škodu 8.000 Kč obdržel náhrady 500 Kč. Jiří Filipčuk, jednoruký invalida, za zjištěnou škodu 12.000 Kč obdržel náhrady 1.500 Kč.

Takových případů bychom mohli uvésti ještě celou řadu.

Nejhorší je stav pensistů, kteří byli se svými žádostmi o poskytnutí náhrady škod zamítnuti s poukazem, že dostanou pensi, nebo i v těch případech, kde mimořádně vyhověno bylo, byla poskytována pouze pomoc skutečně nepatrná. Tak na př. Pavel Simáček, pensista bez zaměstnání, který měl škodu odhadnutu na 20.000 Kč, obdržel pouze 600 Kč. Géra Tyrkanič, železničář v pensi, dostal též pouze 600 Kč a pod.

Stejně nespravedlivě a částkami nepatrnými byla poskytována pomoc v jiných obcích na př. v Nevických a Gejovcích.

Tážeme se proto vlády:

1. Zná vláda toto nespravedlivé a nedostatečné odškodnění obyvatelů města Užhorodu a okresů užhorodského?

2. Je vláda ochotna okamžitě zvýšiti peníz na úhradu živelních škod na Podkarpatské Rusi na milion korun?

3. Je vláda ochotna naříditi revisi udělených podpor a napraviti křiklavé nespravedlnosti?

4. Je vláda ochotna zvýšit podporu obce Radvánky z 40.000 Kč na 100.000 Kč?

V letech 1922, 1923, 1924 a 1925 byla železničním zaměstnancům daň z příjmu všeobecně srážena ze služebních požitků paušálně. Tím došlo k hromadným přeplatkům daně z příjmu. Tyto přeplacené daně měly býti železničním zaměstnancům vráceny podle dodatečných daňových předpisů prostřednictvím příslušných ředitelství státních drah. Daňové předpisy. vlastně jejich opravy za zmíněná uplynulá léta, provádějí však berní úřady všeobecně tak zdlouhavě, že převážná část neprávem sražených nebo přeplacených daní stále ještě nebyla vrácena. Železniční zaměstnanci tím poškození útočí ovšem především na svá ředitelství státních drah, aby ta jím vrátila příliš vysoké neoprávněné srážky na daně. Ředitelství státních drah nemohou však postiženým zaměstnancům poukázati přeplacené daně tak dlouho, dokud ne dostanou pro každý jednotlivý případ předpis od berních úřadů.

Frýštátský berní úřad jest úřadem, který jest nejvíce opožděn pokud jde o předpisy nebo opravy daňových předpisů za uplynulá léta. Tento berní úřad dosud jenom srovnal dané za rok 1921. Jestliže u frýštátské berní správy daňové předpisy za uplynulá leta 1922 až včetně 1926 postupovati budou dosavadním tempem, lze se obávati, že železniční zaměstnanci budou ještě několik let čekati, než se jim vrácením přeplacených daní nahradí utrpěná škoda, která jest tím citelnější, že jejich příjmy jsou beztoho nedostatečné a že v poslední době živobytí se zdražilo.

Podepsaný se tedy táže pana ministra financí:

1. Ví o svrchu vylíčených poměrech a zvláště o poměrech u berní správy frýštátské?

2. Co zamýšlí pan ministr financí učiniti, aby berní správy provedly daňové předpisy za svrchu uvedená uplynulá lete co nejrychleji, tak aby ředitelství státních drah konečné jedenu mohla postiženým železničním zaměstnancům vyplatiti neprávem sražené a přeplacené daně?

Dne 6. května 1925 byla obec Dolní Velkruby v politickém okrese bruntálském ve Slezsku postižena povodní a obyvatelstvo této krajiny beztoho většinou chudé, těžce poškozeno. Vláda ke zmírnění nouze povolila jako nouzovou výpomoc 150.009 Kč. Podpory mělo se dostati nejchudším a těm, jejichž existence byla povodní ohrožena. Tato jistě uznání zasluhující zásada nebyla však dodržena. Nároky na škodu ustanovila místní pomocná komise, která se sama jmenovala a kterou okresní pomocná komise ověřila bez dohody s poškozenými.

15. ledna 1927 byla státní nouzová výpomoc vyplacena podle sociálně nespravedlivého klíče, což vysvítá již z toho, že z uvedených částek škody, které byly přezkoumány, sníženy a opraveny, že z těchto opravených částek škody, nebyla určena jednotná sazba, nýbrž kolísala mezi 75,- až 110,-, takže se stalo, že lidé méně potřební obdrželi více než kolík činila opravená částka škody a skutečně ubohým, strádajícím, pro něž vlastně byla nouzová podpora určena, byly přikázány přímo směšně nepatrné částky.

Na důkaz toho několik příkladů: Zámožnému statkáři s čistým hospodářstvím bylo vyplaceno 7.700 Kč, o 700 Kč více, než kolik činila jeho opravená částka škody. Proč tak nápadné protežování? Snad, poněvadž jest členem obecního výboru a byl členem místní komise? Rovněž tak členové obecního zastupitelstva, členové místní komise, dostali mnohem větší podpory než jiní poškození. Tak bylo jim vyplaceno z uznané, opravené a ověřené částky škody 110%, 100%, 86%, 50%, kdežto jiní se musili spokojiti se 75% až 40%. Tak na příklad drobnému rolníkovi, jehož škoda byla uznána částku 2000 Kč, bylo vyplaceno 150 Kč Ze tři držitelů, kteří utrpěli stejnou škodu, dostal jeden, který jest zámožný, má ještě 2 1/2 ha půdy, 5000 Kč, kdežto druhý, chudák, beze jmění, při stejné škodě dostal pouze 750 Kč. Z těchto několika zde uvedených příkladů jest dosti patrno, jak nespravedlivě, jako na výsměch každému sociálnímu cítění, byly rozděleny nouzové podpory povolené státem a že takovýto postup musí vzbuditi u všech správně myslících lidí nevoli a pobouření.

Tážeme se tedy pana předsedy vlády:

1. Jest ochoten zrušiti nespravedlivé rozdělení podpor, příčící se sociálním zásadám?

2. Jest dále ochoten naříditi okresní politické správě, aby nouzové výpomoci byly vyplaceny jen těm, kteří skutečně trpí nouzí a jejichž existence jest ohrožena a že členství v obecním zastupitelství a v místní komisi naprosto neodůvodňuje nějaké protežování?

Pane minister!

Bývalá právnická akadémie v Košiciach mala knihovňu s 30.000 sväzkami, ktorá bola oporou a pomocným prostriedkom kultúrneho života nielen mesta Košic a okolia, ale celého východného Slovenska.

Základy tejto knihovňa položil v r. 1657 Beňadik Kisdy, biskup v Jágre. Ustav bol do r. 1773 katolíckou akadémiou jezuitskou, potom do r. 1777 Academia Episcopalis a v r. 1777 kráľ katolíckou akadémiou, a v tomto roku bol jej majetok vtelený do katolíckeho náboženského fondu. Knihovňa bola v r. 1850 rozdelená polovicu dostalo premonstrátske gymnásium a druhú polovicu právnická akadémie.

V r. 1890 bol ústav soštátnený a stal sa štátnou právnickou akadémiou. V tejto dobe gróf Ferdinand Zichy protestoval ve snemovni veľmožov proti tomuto vyvlastneniu a podal ministrovi kultu interpelláciu stran osudu knihovne. Minister dal uspokojivú odpoveď a sľúbil v mene štátu, že knihovňa nebude nikdy z Košíc odvezená a že štát prevzal na seba vlastne len starosť o stránku hmotnú.

Knihovňa bola zveľaďovaná početnými a vysokými dary a nadáciami, ichž účelom bolo, aby knihovňa zostala mestu Košiciam a bola ako verejná knihovňa k disposícii širokej verejnosti.

Po zrušení právnickej akadémie v r. 1923 podala mestská rada návrh ministerstvu s plnou mocou, aby knihovňa ponechaná bola mestu Košiciam. V r 1924 prehlásil minister, že pokiaľ mesto dá knihovňu akadémie k disposícii širšej verejnosti jako knihovňu verejnú, bude ochotný ponechať ju v Košiciach.

Opierajúc sa na toto ustanovenie vynaložilo mesto Košice všetko a zariadilo s obrovskou investíciou knihovňu jako knihovňu verejnú, prístupnú širokému obecenstvu a jej zamestnancov platilo na účet mesta.

Ako sme sa dozvedeli, teraz ministerstvo oproti horejšiemu ustanoveniu nariadilo, aby knihovňa prevezená bola do Bratislavy pro univerzitu Komenského.

Keďže nariadenie to znamená na základe horejších zrejmú újmu pre Košice a zároveň nenahraditeľnú ztratu s hľadiska kulturného i hmotného tážem sa pána ministra:

či je ochotný toto krivdivé nariadenie odvolať, ponechať knihovňu mestu Košiciam, pro ktoré znamená ona kulturná potrebu, zaistiť jej existenciu, a tým uznať to, že jako nástupník uhorskej vlády v štátnom nástupníctve rešpektuje záväzný sľub, učinený uhorskou vládou v r. 1890?

Časopis "Saazer Anzeiger" ze soboty dne 16 dubna 1927 uveřejnil tento článek:

"Chyťte zloděje!"

Kdo platí za Ludvíka Wolfa daň výdělkovou a daň obratovou.

Žatecký Wolfův tisk doni tvrdil, že podvádíme stát přiznávajíce méně na dani výdělkové a dani obratové, než by se podle naší inserátové reklamy právem mělo přiznati. Byli jsme obviněni, že svůj náklad uvádíme příliš vysoko a tím že jsme podvedli své inserenty.

Toto udavačství mělo také výsledek. Do naší tiskárny postavila se úřední komise, která po několik týdnů podrobně zkoumala naše knihy a doklady a vyslýchala náš personál jako svědky. Výsledek této revise byl přímo zničující pro udavače žatecké státní tiskárny. U nás bylo nalezeno vše v pořádku a revisní komise nám to potvrdila s výslovným doplňkem, že raše účtování čin úplně věrohodný dojem. Tvrzní žateckého Joifova tisku, že prý činíme falešné přiznání nebo dopouštíme se podvodu, bylo tedy úředně odhaleno jako drzá lež a bezdůvodný výmysl !!

Co nyní? Wolfův tisk nelze žalovati! Zde se sahá buď ke svépomoci - a to jest nejrychlejší a nejjistější soudnictví nebo, má-li někdo stejné zbraně jako Wolfův tisk odplácí stejné stejným. Jsme tak šťastní, že se nemusí obávati dalšího udavačství Wolfova tisku naše knihy může berní správa kontrolovati každého dne Ale jak to po této stránce vypadá u Wolfova tisku?

Jest to stará zkušenost, že vždy právě lidé, kteří sami mají máslo na hlavě, volají "Chyťte zloděje!", aby odvrátili od sobe pozornost. Tak tornu jest a také u Wolfova tisku. Zajímali jsme se o poměry vůdců Wolfova tisku a dozvěděli jsme se při tom velice zajímavé věci.

Především připomínáme naším čtenářům, že československý předseda vlády Švehla dne 4. listopadu 1926 v rozpočtovém výboru pražské poslanecké sněmovny na otázku posl. Patzela, v jakých stycích jest vlády s Wolfovým podnikem v Žatci, výslovně prohlásil, že Wolfův tisk jest jen zákazníkům státní tiskárny, soukromým podnikem, jenž dává tisknouti své časopisy v žatecké státní tiskárně. Odmítl tedy domněnku, že Wolfův tisk dlužno považovati za vládní orgán. Proto tedy dlužno pohlížeti na Wolfův tisk jako na soukromý podnik Ludvíka Wolfa v Žatci, vládou sice vydržovaný, ale ostatně s vládou žádné souvislosti nemající.

Ale pak by se jistě doporučovalo. aby vláda po této stránce konečně udělala pořádek. V pozemkové knize v Žatci jest sice ovšem teprve od roku 1925, ačkoliv Wolfova tiskárna byla české vládě prodána již v roce 1919 - zapsán státní erár jako vlastník budovy tiskárny č. 1139 v Gymnasijní ulicí, ale v obchodním rejstříku v Mostě - tedy ve veřejné knize - jest stále ještě zapsán jako vlastník tiskárny Ludvík Wolf; jíž od 25. ledna 1911 jest tam beze změny pod č. j. A I 272: "Ludvík Wolf, tiskárna v Žatci." Ludvík Wolf mohl by ‚tedy dovolávaje se mosteckého obchodního rejstříku prováděti rozličné manipulace, (n. P. prodati někomu tiskárnu ještě jednati), neboť každý by mu věřil v důvěře ve veřejné knihy.

To však není jediný temný bod v poměru Ludvíka Wolfa k československému státu. Prohlédli jsme listiny daně výdělkové všech 4 kategorií této daně a přes horlivé hledání nemohli jsme najíti jména Ludvík Wolf. Ludvík Wolf neplatí - jak .jsme se také jinde přesvědčili - výdělkové daně vůbec. Platí jen osobní daň z příjmu a domovní činžovní daň ze své přepychově zařízené vily č. 1352 v Žatci, neplatí však výdělkové daně ačkoliv jako vydavatel žateckého Wolfova tisku podle zprávy předsedy vlády Švehly není s žateckou státní tiskárnou v žádném jiném poměni než v poměru zákazníka, který si tanu dává tisknouti své noviny. Kdo tedy platí za podnikatele Ludvíka Wolfa v Žatci daň výdělkovou? Nemůžeme přece míti za to, že stát jest o tuto daň podváděn. Platí ji snad za Wolfa stál? Jakým právem a proč? A jak dlouho - odekdy - není tato daň předpisována a vybírána?

Ludvík Wolf neplatí však také dané obratové z časopisů, které vydává. Kdežto my - jak prokázala úřední revise - svědomitě zdaňujeme každý výtisk novin a každý inserát, Ludvík \Volf vydává své noviny bez dané a ani z inserátů neplatí dané z obratu. Kdo platí za Ludvíka Wolfa daň z obratu? Stát? Jakým právem a proč? Jak dlouho - odekdy - nevybírá se od soukromého novinářského podniku Ludvíka Wolfa v Žatci daň z obratu?

Není možné, aby Wolfův tisk byl osvobozen od daně, poněvadž sama žatecká státní tiskárna na svých účtech daň z obratu účtuje.

V tomto případě jde o velké peníze. Až do 4. května 1926 bylo na hlavičkách Wolfových časopisů zaznamenáno: "Úředně zaručený náklad 58000 výtisků." Následujícího dne, tedy 5. května 1926, zněl tento záznam: "Náš časopis má úředně zaručený nejvyšší náklad ze všech německých novin v Československé republice." Přihlíží-li se ke stálému vzrůstu, jak Wolf tvrdí, odběratelů Wolfova tisku, musil by se dnes vzíti za základ pro výpočet daně z obratu náklad nejméně 60.000 výtisků denně. Při předplatném 7 Kč měsíčně činí to příjem 420000 Kč měsíčně na předplatném, v jednom roce tedy 5,040.000 Kč na předplatném. Z toho, se platí 2% daně z obratu, tedy ročně 100800 Kč. Neplatil-li Wolf od počátku žádné daně obratové, neplatil ji celých sedm let, což by činilo 705.600 Kč.

Mimo to jest však ještě daň z obratu z inserátů. Máme za to, že Wolf dostává ročně za inseráty nejméně milion Kč. To činí ročně 20.000 Kč daně z obratu, v sedmi letech 140.000 Kč.

Nedoplatky daně z obratu z předplatného a inserátů činí tedy v těchto letech ti Wolfova tisku ne méně než 845.600 Kč.

Nemůžeme míti za to, že Ludvík Wolf chce stát o tyto peníze podvésti zřejmě v návalu obchodů jen zapomněl je zaplatiti) a také se nedomníváme, že by žatecký berní úřad pomýšlel vzdáti se těchto peněz, darovati je Ludvíku Wolfovi.

Jestliže tedy Ludvík Wolf zatím nepřihlásil těchto daňových nedoplatků, vyzýváme tímto žatecké berní úřady, aby se nahlédnuvše do obchodních knih Wolfova tisku v Žatci přesvědčily, jsou-li naše údaje správné a aby pak Ludvíku Wolfovi předepsaly nezaplacenou daň z obratu a nezaplacenou daň výdělkovou - v obou případech se zákonitými úroky z prodlení a pokutami, že je nepřihlásí a dané ty vybraly.

Kdyby žatecký berní úřad, který zároveň vyrozumíváme, nevyhověl naší výzvě, pak nalezneme prostředky a cesty, abychom dosáhli toho, aby mu to představený úřad přikázal.

Avšak nejen stát byl dosud poškozován o uvedené daně, nýbrž také město Žatec utrpělo škodu tím, že nedostalo obecních přirážek připadajících na výdělkovou daň. Vyzýváme tedy žatecký starostenský úřad, aby v zájmu ostatních poplatníků města Žatce naléhal na to, aby byly vyšetřeny daňové poměry Wolfova tisku v Žatci a aby bylo učiněno vše, čeho třeba, aby bylo dosaženo doplacení případně zkrácené daně nebo přirážek na ni připadajících.

Abychom potvrdili, že Ludvík Wolf není snad zaměstnancem státní tiskárny, uvádíme kromě svědectví pana předsedy vlády Švehly - o němž se snad nesmí pochybovati - ještě to, že Ludvík Wolf není přihlášen ani u nemocenské pokladny ani u pensijní pojišťovny - co by se rozhodně musilo státi, kdyby Ludvík Wolf byl považován za zaměstnance státní tiskárny.

Budeme pečovati, aby tato kapitola byla stále zkoumána a aby příslušné úřady vykonaly svou povinnost, jak ji vykonaly k našemu podniku. Před zákonem jsme všichni rovni, tedy nesmí Ludvík Wolf v Žatci míti výjimečné postavení v berních věcech."

Z toho vyplývá, že bud' není správné tvrzení předsedy vlády ze dne 4. listopadu 1926, že vláda není s Wolfovým podnikem v jiném styku než že "u Wolfova tisku jde jen o zákazníka státní tiskárny", nebo že fakta zjištěná v hořejších vývodech nesouhlasí se skutečností, Rozhodně jde o korupci veřejného mínění, podporovanou vládou neboť po léta byla si německá veřejnost vědoma, ze žatecký Wolfův tisk pracuje s podporou českých vládních peněz a vydávaje četné německy tištěné a vládou placené noviny, pokouší se otráviti veřejné mínění sudetských Němců.

Podepsaní se tedy táží:

1. Jest vláda ochotna dáti vyšetřiti ostudné události vylíčené v hořejším Článku "Chyťte zloděje!" časopisu "Saazer Anzeiger" a uveřejniti výsledek?

2. Jest vláda ochotna zákonitě potrestati osoby, které mají vinu na těchto událostech bez zřetele na jejich postavení ve veřejném životě, prokáže-li se, že tyto výtky, jsou správné?

3. Jest vláda ochotna skutečně také chrániti "svobodu tisku" v republice, prohlášenou panem presidentem státu a to především tak, aby napříště bylo rozhodně zastaveno vyplácení vládních peněz tiskovým orgánům - jako jsou žatecký Wolfův tisk a nakladatelství Orbis, - poněvadž takové příspěvky musejí ovšem nutně vésti ke korupci Části veřejného mínění?