V časopise "Voják" č. 2 ve článku
"Československý voják v parlamentě"
bylo konfiskováno:
"Vláda tedy na odstranění krise nejen
nedělá ničeho, ale sama ještě
svými činy bídu lidu zvětšuje.
Voják má povinnost nad touto situací se dobře
zamyslit, neboť je na ní interesován nejen
jako voják, ale i jako dělník, malorolník,
živnostník atd."
V tomtéž článku na dalším
místě:
"Nejlépe by bylo ovšem a i na to se buržoasie
chystá - zbaviti volebního práva všechen
pracující lid a nechat rozhodovat jen kapitalisty,
lichváře a zloděje. Zbavit lid všech
práv, jež si v revolučním období
dobyl a nechat mu jen dřinu a bídu. Krajní
povinnosti, zejména socialistických stran je, aby
na obranu práv a výhod vojínů rozpoutaly
co nejostřejší boj. Učiní to?
Buržoasie se bojí hlasů vojáků.
Jinak dělníci a rolníci v Rusku. Vojáci
tam mají plná občanská práva.
Mají své kluby, čítárny, knihovny,
vojenské rady. Proč se nemusí bát
vládnoucí třída v Rusku vojáků?
Protože vládnoucí třída jsou
dělníci a rolníci a vojáci jsou též
dělníci a rolníci.
V kapitalistických státech tomu je jinak. Tam vládne
buržoasní menšina nad většinou pracující
třídy. Buržoasní třída
nucenými odvody dostává do vojenského
kabátu, tedy do svých služeb příslušníky
vykořisťované většiny. V kapitalistických
státech má pracující třída
i v armádě většinu, již buržoasie
nutí k svým službám. Jako celou pracující
třídu, tak i armádu musí buržoasie
udržovati násilnými prostředky v poslušnosti,
aby je mohla vykořisťovat. I vojáci jsou předmět
na vykořisťování.
Krokem k silnějšímu vykořisťování
je snižování žoldu; s touto otázkou
souvisí i zbavování vojínů
občanských práv v těch kapitalistických
státech, kde jich měli. Buržoasie provádí
heslo: Sloužit a držet hubu. Rozhodovat budou kapitalisté.
Je samozřejmé, že tento systém není
na dlouho k udržení. Jak dlouho si dá pracující
třída líbit vykořisťování
kapitalistickou menšinou? Pracující třída
musí přijít k náhledu, že se
musí sjednotit, že se musí vzepřít.
jak dlouho ještě bude lze udržovat většinu
v otroctví? Většina, t. j. pracující
třída musí přijít k vládě,
musí svrhnout menšinu vykořisťovatelů.
Buržoasie přikročuje v Československu
k dalšímu zotročení vojínů;
Zbavuje je občanských práv. Snižuje
je na žoldnéře, na otroky.
Voláme socialistické strany, voláme všechny
příslušníky pracující
třídy do boje proti útokům buržoasie
na vojáky.
Vojáky vyzýváme, aby dávali dobrý
pozor na projevy politických stran na schůzích
i v novinách a též na hlasování
v parlamentě. Poznají, kde mají své
přítele, kde nepřátele.
Za agrárního min. N. O. Udržala byl vydán
zákaz poslancům navštěvovati kasárna.
Udržal byl v parlamentě obhájcem Gajdovým.
Za Udržala bude projednávána předloha
o volebním právu vojínů. Vystoupí
ministr Udržal na obranu práv vojínů
alespoň tak rozhodně, jako kdysi na obranu Gajdošovu?
Vojáci, doba je velmi vážná i pro vás.
Mějte oči otevřené a sledujte všechny
události světové i domácí velmi
obezřetně."
V článku "Černý kufírek"
bylo konfiskováno toto:
"Proto je největší hrubostí a nešetrností vnikat do intimit kufírků různými prohlídkami, jež v c.k. rakouské armádě byly vzácností, ale jež v čsl republikánské armídě jsou pravidlem. Sotva letos hoši přestoupili práh kasáren, už byla prohlídka kufrů.
Hledali "Vojáka". Po výnosu M. N. O. o
"Vojákovi" bude prohlídka kufírků
na denním pořádku. Každou chvíli
bude se cizí ruka hrubě hrabat v důvěrnostech
vojáků.
Voják nebude mít nedotknutelného intimního
koutečku, bude připraven o velké povznášející
chvíle hovorů s domovem, nevěstou, láskou,
rodiči, přáteli atd.
Vojenská správa a páni důstojníci,
zdá se, snaží se otráviti vojenský
život mladých hochů, a hnáti je ještě
k častějším sebevraždám.
Po vyrabování důvěrného koutečku
nemá už vojín na vojně nic svého
..."
Ve článku "Washingtonská deklarace"
podtitulek: "čili buržoasní podvod"
a v tomtéž článku: "Ale něco
jiného je projev. Je svoboda slova, tisku a shromažďování?
Má vojín svobodu slova? Jaká je svoboda tisku,
viděli jsme na našem časopise "Voják".
Napíšeš pravdivou zprávu do novin. Už
vyšetřeování u roty, kdo to psal. Kde
si máš postěžovat? Kde hledat zastání?
Do veřejných schůzí nesmíme,
psát nesmíme, číst nesmíme.
- Vše jen podle předpisů. Musíš
číst "Bratrství i když je do něj
hovno! Dle rozkazu. To je nějaká svoboda? Teď
nám seberou hlasovací právo. Zlodějům,
lichvářům, spekulantům zůstane!
My jsme jen vojáci! Sakra, tohle tě našňupne!
"Církev bude oddělena od státu".
O tom se nechci vyjadřovat. Zabrané velkostatky
se pánům budou vracet. A dokonce ještě
kongruovým zákonem dostávají státní
plat. Nám vojákům strhli, páterům
to dali! To je sakramentská odluka! Stálé
vojsko bude nahrazeno milicí! Jak to? Vždyť vojenskou
služební dobu chtějí prodloužit!
Kde je milice? O té diplomacii nebudu mluvit! Tomu rozumí
jen ministr zahraničí dr. Beneš. To není
tajná diplomacie?
Jak je vidět, washingtonská deklarace zůstala
na suchu. Jednu věc si vykládám docela jinak.
"Naše ústava postará se o účinnou,
rozumnou a spravedlivou vládu, která vyloučí
jakékoliv zvláštní výsady a znemožní
třídní zákonodárství",
čteme v deklaraci. Jsem toho náhledu, že se
nám ústava o tohleto nepostará. O takovouhle
vládu musíme se postarat my!
Prosím vás, kamarádi, mohl bych dnešní
vládu všelijak nazvat, ale nechci, aby pan pražský
censor byl hlavním spolupracovníkem našeho
listu. Říkám:
Máme vládu velmi rozumnou, spravedlivou a duchem
svatým osvícenou. Protože je spojena s duchem
svatým, nemůže provést odluku církve.
Je rozumná, neboť fabrikanti, statkáři,
špekulanti, lichváři jsou s ní velmi
spokojeni. Je spravedlivá: vzala vojákům
žold, vezme i volební právo.
V Plzni 20. října 1926.
Roťák mi jinak neřekne, než "bolševik", podepíši se tedy
Bolševik."
Ve článku "Dělníci a vojáci!":
. ."
V tomtéž článku:
"Vojákům strhli ze žoldu. V téhle
době, kdy rodiče mají bídu a všecko
dráhne. A tak se mi líbilo, jak jste o tom psal,
že musíme držet dohromady. Já dělník,
můj syn voják, i můj švakr chalupník
jsme ve stejné mizerii. Ovšem zemědělec
přece v tom není tak jako já. Nebude co do
huby. Tu říkají četní dělníci,
že až bude ještě hůře, půjdou
krást. Jiné cesty není. Jíst se musí.
A tak, pane redaktore, opravdu Vám děkujeme za vše,
co pro vojáky děláte. To číslo
jsem poslal se zásilkou prádla janovi na vojnu.
Nevím, jestli "Voják" jde také
na Slovensko. Přeji mu největšího rozšíření.
Hovořili jsme také o tom, co to asi censor vybílil.
Každý z nás hádal něco jiného,
ale všichni shodli jsme se v tom, že to byla pravda.
Víme, jak to chodilo za války. Pravda se nesmí
napsat asi v republice, protože by se ta pravda nelíbila
všem těm zlodějům chudého lidu."
Dále ke karikatuře ministra Udržala konfiskováno
toto:
V prvním období své ministerské činnosti
krmil dobře erární koně. Neudělal
to tak k vůli koňům, ač má
koně také rád, jako k vůli lidem,
t. j. velkosedláckým dodavatelům a jejich
"družstvům". Kromě toho vydal zákaz
poslancům navštěvovati vojáky v kasárnách
a znemožnil tak přímou jejich informaci. Byl
rázným ochráncem Gajdovým do poslední
chvíle.
Co udělal pro koně, je nám vedlejší.
Co udělá pro vojáky? Odvolá ihned
výnos o snížení žoldu? Zasadí
se ve vládě, v parlamentě, u agrární
strany o to, aby vojíni nebyli oloupeni o hlasovací
právo? Zastaví týrání vojínů?
To rozhodne o jeho důvěře v armádě."
Ve článku "Zakázané ovoce nejlépe
chutná":
"A tito vojáci dělají také různé
výnosy. Kromě toho také nedělají.
Černé kufírky vojáčků
budou mít teď "vohník". Špiclové,
kteří tajně podávají zprávy
v kancelářích o rozmluvách a smýšlení
vojínů, budou strkat své nosy vojínům
až do zadnic. Velitelé pododdílů o oddílů
budou nuceni k podávání pravidelné
zprávy. Jak směšné a malicherné
to je všecko. Kdo chce "Vojáka" číst,
číst ho bude.
Přátelé a čtenáři "Vojáka"
budou jej žádat ve všech hospodách, kam
chodí. Budou ho žádat ve všech prodejnách
novin. Dají si ho posílati nepřímo.
Koupí si jej u našich kolprotérů, jež
máme ve všech místech posádek. Všude
jej dostanou. Mohou si jej objednat hromadně na adresu
mimo vojenské ubikace. Zakázané ovoce nejlépe
chutná. Po prvé to podle bible poznala Eva. Teď
to poznali všichni vojíni čsl. armády."
Dále byl konfiskován celý článek
"Našemu vojáku - sedmadvacátníci".:
"Našemu vojáku - sedmadvacátníci.
Břeclava, 18. října.
Osud dopřál, že si někdo na ten stroj
- vojáka, vzpomněl. Byl nám věnován
časopis "Voják". Takového časopisu
jsme dávno potřebovali, ať k informaci či
k politické výchově. Přijímáme
jej. Je náš. Na jak dlouho? Snad již jeho osud
leží v šuplíku v M. N. O. Přišel
z nenadání, neočekávaně, ale
byl všemi vítán, přijali jsme jej. Dobře
našel, kde nás bota tlačí.
Vojenští páni myslí, že jsme malé
děti. Málo na tom, že censura vybiluje časopisy;
oni nám je předkládají vystříhané,
vykleštěné. To se ví, že my se
pak sháníme vesele po tom, o čem páni
se domnívali, že by nás zkazilo. Chodí
nám sem jen velmi hodné časopisy a na ty
se ještě vrhají nůžky censora 27
pluku.
Když se náš "Voják" přihlásil
k životu, narukoval též k našemu pluku.
To bylo vyptávání a zjišťování.
Pan štábní od 8 kulomet. běhal, jako
by kasárna hořela. Avšak marně.
Bylo by dobře, aby "Voják" věnoval
pozornost o dobrým případům, které
však pro mužstvo znamenají mnoho. Příkladně,
jak k tomu přijdeme, abychom dostávali vaselinu
a platili o jednou tak dráže, jako je v obchodech.
Snížili nám žold na 150 Kč, pomalu
přijde t. zv. "Masaryk" a na dlani nebude nic.
Dneska vzali žold, zítra volební právo,
pozítří vezmou ještě něco
a hřeší tak na velkou míru naší
trpělivosti.
Tak "Voják" i k nám narukoval. Je zakázán,
ale zakázané ovoce nejlépe chutná.
Je to náš časopis, budeme jej kupovat a číst.
"Voják" narukoval pozdě a proto je na
něj trestní oznámení.
Jako soudci zasedají
kluci 27. p. pl.
v Břeclavě."
Ve článku "Pokračovácí
škola":
"Pokračovací škola.
Píše nováček hraničářského pluku č. 10, 3. rota,
Trebišov.
Před třemi týdny jsme vesele narukovali.
Jaké zklamání! Uvádím některé
pravdivé případy zacházení.
Při večerním rozkazu hlásí
zaražení vycházky na 14 dní kterémusi
Slovákovi, že se před odjezdem neohlásil
u obecního úřadu. Je vyvolán z čety
a tázán, proč tak neučinil. Po mírné
jeho omluvě udeřil jej rotmistr Ondrejka pěstí
do obličeje a nadával: "Budeš tycho, ty
kravo pitoma, my te naučime odpovedyt!" Se spoustou
hrubých nadávek, jež si nepamatuji, poněvadž
jsem něco tak sprostého nikdy neslyšel, chopil
jej za krk a mrštil jím do řady.
Viděl jsem, že při cviku "k poctě
zbraň" desátník Vendrechowicz dusil
nováčka za hrdlo a tloukl jej hlavní pušky
do hlavy. Desátník aspirant Janhuba, délesloužící
četař Bajer, desátník Vendrechowicz
při ranním cvičení nahé hochy
k zemi a kolbou pušky je tlukou do žaludku. Důstojníci
přihlížejí, kouří, smějí
se a vykřikují na dávky na nováčky,
"Lehneš tam, ty svoloč prašivaja, já
ti tam půjdu dát pár facek, ty hajzle"
a pod. V nadávkách vyniká zvláště
poručík Rosenevci.
Kolem kasáren je spousta bláta a špíny.
V kuchyni a okolí celé spousty potkanů. Ve
vzdálenosti 30 kroků od kuchyně jsou 2 smradlavé,
večer neosvětlené, latriny. - Takhle žije
tu 700 nováčků, 200 starého mužstva.
Tisíc lidí je vtěsnáno do 60 malých
nevhodných místností. Druhá část
praporu je v zámku, kde je ještě hůře,
Poměry jsou tu hrozné.
Co píši, je úplná pravda, podpisuji
se a můžete to i se jménem otisknouti. Trestu
se nebojím, ve vězení snad je lepší
. . .
Poznámka redaktora.
Milý hochu, Váš dopis mne velmi rozrušil.
Vím, jak Vám je. Z Čech jste se dostal do
Trebišova, do nového prostředí. Důstojníci
a poddůstojníci nemají tolik inteligence
a pochopení, aby tento přechod nováčkům
usnadňovali. Vidíte jen svinstvo, nadávky,
hrubosti. Chápu hrůzu Vaší duše.
Vašeho jména zatím neuvedu. Budu interpelovat
v parlamentě, žádat vyšetření
a nápravu. Přál bych vám vidět
život vojínů v Rusku. Kázeň tam
je velmi pevná, ale spíše dobrovolná.
Ovšem po nadávkách, surovostech, urážkách
není ani řeči. Důstojníci i
vojáci, od generála až po nováčka
jsou soudruzi, kamarádi. Pospolu žijí, radují
se, i obtíže snášejí. Nezoufejte!
Utvrdnet v odporu proti režimu. Je to také škola.
Dobrá škola pro mladého proletáře.
Posl. Haken. "
Dokonce bylo konfiskováno na stránce 7. toto konstatování
skutečnosti:
"Ve vítězném boji s carismem, šlechtou
a buržoasií hrálo významnou úlohu
pro vojsko."
a na stránce 8.:
"Důstojníci mají svůj časopis,
délesloužící poddůstojníci
mají svůj časopis, časopisem mužstva
je "Voják"."
Tato zřejmě bezdůvodná a nezákonná
konfiskace jest jen projevem snahy po znemožnění
časopisu "Voják", kterému podobnými
konfiskacemi nejenže má býti způsobena
veliká finanční škoda, ale má
býti zároveň vůbec znemožněno
psáti o poměrech v československé
armádě a kritisovati veškeré nepořádky
veřejného a vojenského života. Podepsaní
táží se proto pana ministra:
1. Jest panu ministru známa konfiskační praxe
pražského státního zastupitelství
vůči časopisu "Voják"?
2. Jak hodlá pan ministr proti tomuto nezákonnému
postupu úřadů zakročiti?
3. Co hodlá pan ministr učiniti, aby pro příště
podobné případy persekuční
konfiskační praxe vůči časopisu
"Voják" se nemohly opakovati?
V Praze dne 16. listopadu 1926.
V časopise "Voják" bylo zkonfiskováno
toto:
"Časopis "Voják" chce být
Vaší tribunou, vojáci. Tím bude, budete-li
do něj psát. Nejen své bolesti, též
radosti. Chceme, aby časopis byl Vaším kamarádem,
vůdcem a rádcem.
Mám svědectví o tom, že Vám nejsem
cizí. Od začátku voleného Národního
shromáždění, tedy po sedm let, jsem
členem branného výboru poslanecké
sněmovny. Nikdy jsem neopomněl zájmů
vojínů hájiti. Celá řada vojínů
mi dopisovala a dopisuje. Teď budeme ještě v
užším styku: budeme společně pracovat
na časopisu "Voják".
Získali jsme za přispívatele přední
spisovatele, politiky, poslance i spolupracovníky přímo
z armády. Naším přáním
je, aby "Vojáka" psali vojáci, aby jej
vojáci kupovali četli. (Samozřejmě
zaručujeme i nadále neprozrazení dopisovatelů
a informátorů.)"
V článku "Volební právo vojínů
ohroženo.":
"Pěkně to dopadlo. Legionáři,
jichž je v aktivní službě a u četnictva
velmi mnoho, jsou zbaveni občanských práv;
za to váleční dodavatelé lichváři,
váleční štváči budou ve
státě rozhodovat. Budou rozhodovat o jeho politice
vnitřní i zahraniční, o válce
a míru.
Vojáci, obránci vlasti, muži, určení
k nejtěžší službě, k nasazení
života - budou bezprávnými roboty."
Ze článku "Větší bída
- menší žold.":
"Buržoasie táhne proti chudým vojínům
jako proti chudému občanstvu civilnímu. Generálům
byly příjmy podstatně zvýšeny.
Mají být placeni ze žoldu vojínů?
Vidíte, chudí vojáci, buržoasie útočí
na vaše otce, bratry, na vás, vojáky. Vykořisťuje
nás všechny. Jak teprv by se pracující
vrstvy měly za fašistické diktatury?
Co si kapitalistická reakce a její vlády
dovolují, je již nesnesitelné. Dělníci
mají pracovat za bídy, vojáci vojákovat
v nedostatku. Všeobecné, stále se zvyšující
vykořisťování.
Vidíte, vojáci, buržoasie vás sama strká
do fronty vykořisťovaných a bezprávných.
Tož se tedy v tu frontu vtiskněte. Všichni vykořisťovaní
dohromady!"
Ve článku "Vojáci a generálové.":
"Vidíte, vojáci v jakých rukách
jste byli? Vidíte, jak je třeba, abyste politicky
žili, myslili, abyste se nemohli stát loutkami všelijakých
dobrodruhů. Případ Gajdův a Stříbrného
je strašnou výstrahou vojákům a všemu
občanstvu. Takovýmto lidem byly svěřeny
vaše životy!
. . .
Nezapomeňte: Gajda - Stříbrný! Pozor!
Boj proti fašismu nesmí se omezit na povalení
několika jednotlivců. Fašismus hnutí
buržoasní třídy. Nejlepší
ochranou proti fašistickým generálům
a politikům je pevná revoluční fronta
dělníků a vojáků. Nástup
této fronty ubije každou reakci.
Nebezpečí kapitalistické reakce, úmysly
fašistů nutí nás abychom se spojili.
Je doba nejvýš nebezpečná. Všude
jsou sudy s prachem. Pozor, vojáci, pozor, dělníci!"
Ve článku "Mezi vojnou a mírem.":
"Vojáci a dělníci zabrání
válce. Nesmí se opakovat rok 1914. A kdyby kapitalisté
jej chtěli opakovat, dělníci a vojáci
mají dnes jiné zkušenosti, jinak by také
jednali."
Ve článku "Armáda je pokračovací
školou života, vy hovado.":
Žádáme vojínů, aby nám
o každém podobném případě
pravdivě ohned referovali. Uveřejníme v časopise
a také předneseme v poslanecké sněmovně.
Vojáci, nedejte se líbit nadávek, urážek
a šikanů. Nemáte-li odvahy ke stížnosti
(víme, jak je to těžké!), napiště
nám. . . ."
Konečně:
"Vojáci, buďte s námi ve stálém
styku. Piště nám!
Poraďte se s námi, potřebujete-li porady. Pište
na adresu redaktora: J. Haken, poslanec, Praha, parlament.
Vojáci, časopis "Voják" je vaším
časopisem.
Všichni jej čtěte!
Příště přineseme dopisy vojáků
různých posádek."
Ptáme se pana ministra
1. Je mu známa tato nezákonná konfiskační
praxe?
2. Co hodlá učiniti, jakým způsobem
hodlá zakročiti, aby příště
podobné případy se neopakovaly?
V Praze dne 20. října 1926.
Počátkem dubna byly členům komise
pro reformu zákona o pensijním pojištění,
jmenované ministrem sociální péče
pojistně - matematickým oddělením
Všeobecného pensijního ústavu předloženy
tabulky příspěvků a důchodů
navržených v novele. O navržených prémiích
a dávkách mohou však jednati teprve tehdy,
až budou míti v ruce také pojistně matematické
podklady, na nichž musí býti vybudovány
a bude-li také podána pojistně matematická
bilance. Všeobecný pensijní ústav slíbil
již sice v lednu 1923, že vydá svou prvou pojistně
- matematickou bilanci, dodnes však tohoto svého slibu
nesplnil. Proto nemůže nikdo posouditi, zda hospodaření
Všeobecného pensijního ústavu jest aktivní
nebo pasivní, to jest, zda byl přebytek nebo schodek.
Tento stav, že veřejnoprávní ústav
spravuje milionové jmění, a že se veřejnosti
nepředkládá o tom jasné vyúčtování,
jest neudržitelný a mimořádně
ztěžuje posuzování návrhů
novely.
Podepsaní se tedy táží:
Jest pan ministr sociální péče ochoten
naříditi, aby Všeobecný pensijní
ústav v Praze předložil pojistně - matematický
základ novely a pojistně - matematickou bilanci
a proč se to nestalo v letech od roku 1919?
Proč se pojistně - matematická bilance a
celková bilance Všeobecného pensijního
ústavu před veřejností tají?
V Praze dne 28. dubna 1927.
Již několik měsíců čekají
upisovatelé válečných půjček
by vydání náhradních papírů
za válečné půjčky a přes
několikeré zakročení u finanční
správy byla tato věc k nové škodě
upisovatelů válečných půjček
odsunuta.
Na dotaz vznesený v této věci v rozpočtovém
výboru při projednávání státního
rozpočtu pro rok 1927 v říjnu minulého
roku na pana ministra financí, odpověděl
tento, že do konce roku 1926 všichni oprávnění
příjemci náhradních papírů
za válečné půjčky dostanou
papíry, které jim příslušejí,
na základě výměny.
Než beztoho již těžce poškození
přes to čekají nyní již opět
více než 6 měsíců marně.
Vzhledem k naléhavosti a nutnosti úpravy této
věci tážeme se pana ministra, chce-li konečně
splniti slib, který dal v říjnu 1926 stran
vydání náhradních papírů
za válečné půjčky a výměnou
válečných půjček ukázati
aspoň částečnou ochotu i k tisícům
těžce poškozených občanů?
V Praze dne 27. dubna 1927.
Časopis "Der kleine Landwirt" uveřejnil
ve svém čísle ze dne 11. března 1927
tuto báseň:
Knedlíková politika.
Toť politika nová je,
prý knedlíky se vaří;
jí prostý lid se častuje,
když knedlíky se daří.
Nuž zasedněte k hodům včas
teď všichni vládní rabi,
u vesla žerte, hyřte zas
než zhroutí se vám žlaby.
Ten nejnovější úspěch zřít
je z velkého žraní,
jen žerte dál; však jednou lid
se dá do vzpomínání.
I při největší žranici
přec jednou chuť všem přejde,
byť ve velký břich lačnící
se mnoho jídla vejde.
Však pozor, by se nepřecpal
vám žaludek při žraní,
když knedlíků by příliš žral
to nesnesl by ani.
A v dlouhých doušcích přihněte
si při žrádle i v pití.
Lže velkým soustem, pomněte,
se snadno zadusiti.
K této básni byla připojena ilustrace na
straně 11.
Na návrh litoměřického státního
zastupitelství krajský soud zabavení potvrdil
s odůvodněním, že se v zabavených
místech "hledí v dílech tiskových
a vyobrazených haněním a posmíváním
zlehčiti nařízení a rozhodnutí
úřední nebo způsobem takovým
jiné popuditi k nenávisti k úřadům
státním a k jednotlivým orgánům,
co se týče vedení jejich úřadu,
k opovrhování úřady a osobami těmito
nebo k vedení bezdůvodných stížností
na ně."
Nehledě vůbec k tomu, že jak obrázek
tak také báseň vyšla bez překážek
v četných jiných časopisech, byl by
to konec každé politické satiry, kdyby se tato
zabavovací praxe měla rozšířiti.
Ovšem že odůvodnění krajského
soudu jest i právnicky mylné. Báseň
nesměřuje svou tendencí vůbec proti
úřadům, jejich nařízením
a rozhodnutím, nýbrž proti politickým
stranám. Znamenalo by to přeháněti
protiústavní výsady vládních
stran přímo až groteskně, kdyby jim
měl býti přiznán dokonce ještě
ráz úřadu. Na obrázku jsou sice jednotliví
ministři karikováni, avšak ani jednotlivý
ministři, vyobrazení ve společnosti jiných
poslanců nejsou úřadem. Také politická
tendence obrázku nesměřuje proti "nařízením
a rozhodnutím" úřadu, nýbrž
jest to pouze ve formu obrazu oděná kritika politiky
vlády a její většiny. Přece však
dlužno dovoliti tuto politiku kritisovati, byť i ostře
a satiricky, má-li ústavně zaručená
tisková svoboda míti vůbec nějaký
smysl.
Tážeme se tedy pánů ministrů:
1. Schvalujete zabavení časopisu "Der kleine
Landwirt" ze dne 11. března 1927?
2. Jste ochotni poučiti státní zastupitelství
a okresní politické úřady, že
svobodě politické kritiky nemá býti
překáženo vykonáváním
tiskové policie?
V Praze 23. března 1927.
Nikdy za Rakouska, kde se prý tak absolutisticky vládlo,
nebyl tisk tak rdoušen, jako se to děje s německým
tiskem v Československé republice. Není týdne,
není dne, aby časopisy potlačených
národů v tomto státě nevyšly
se známými bílými místy, jež
mlčky, avšak tím výrazněji znázorňují
svobodný projev mínění v tomto státě,
zaručený ústavními zákony.
Tak dne 3. března stalo se číslo 25 časopisu
"Graslitzer Volksblatt" znovu obětí censorovy
červené tužky pro tento článek,
věnovaný památce obětí za svobodu
sudetských Němců. Tento článek
zněl:
"Ke 4. březnu."
Napsal Bedřich Weidlich.
Zítra tomu bude 8 let, kdy německý národ
v tomto státě po prvé pocítil celou
sílu vítězné pěsti
osvobozeného národa. Dne 4. března 1919
zaslala německá část Čech (a
ostatních sudetských zemí) jako v den zahájení
Národního shromáždění
německého Rakouska, od něhož sudetské
země byly odtrženy známými západními
záludy, srdečný bratrský
pozdrav a znovu vytýčila požadavek,
aby byla připojena k německému Rakousku.
Celou zemí hučel tento impulsivní projev,
při němž skutečně jednou nebylo
stran a až do nejzapadlejších zákoutí
dotíraly vlny tohoto vnitřního duševního
vzrušení německého lidu. Všechny
továrny a dílny odpočívaly, žádný
pluh nepracoval a žádný úder kladivem
nerušil ticha tohoto zvláštního svátku,
jenž se měl proměniti v krvavý den ještě
než slunce dosáhne poledního vrcholu.
Ve všech místech vystupovali před dav řečníci
z lidu, nikdo se jich netázal, k jaké straně
patří, oni mluvili jako Němci k Němcům.
Domů k bratřím sebeurčení naší
cesty, nové navázání násilně
přetrženého společného osudu,
pravý mír, pravá svoboda, to bylo motlitbou
v těchto hodinách a hlas lidu vyzněl ve přísaze:
"Hluboce litujeme, že v této chvíli nemůžeme
spojiti svých sil a své vůle se silami a
vůlí našich bratří. Ale projevujeme
tím své nezrušitelné rozhodnutí,
že si vybojujeme cestu k těm, od nichž
nás oddělila cizí moc." - Tak mluvili
všichni ve svém srdci, dělníci, měšťané
a sedláci. Všichni, všichni!
Hlas, jenž takto mluvil, zněl asi šeredně
do svědomí vládců. Zpáteční
jeho ozvěna byla strašlivá. Již večer
přišla nám po drátu strašná
zvěst. Neštěstí bylo hlášeno
z Karlových Varů, Chebu, Kadaně, Mostu, Horního
Litvínova, Duchcova, Ústí nad Labem, Liberce,
Hostinného, Tanvaldu, Stříbra, Nového
Jičína, Šternberku. Počet zabitých
a raněných nebyl nepatrný, více než
100 krvavých obětí uzřel 4. březen,
hojně "vlasteneckých zrn" zemřelo
smrtí za svobodu svého lidu a své vlasti.
Z naší užší vlasti byl to Josef Christl
z Gossengrünu, jenž jako čekatel učitelského
místa byl v Chebu zabit kulemi opovážlivé
zpupnosti.
Od té doby uplynulo 8 let a časy se změnily.
Většina Němců, která tehdy spolu
s jinými vyšla na ulici, aby pozvedla svou ruku pro
právo sebeurčení, zůstala pevná
jako dříve. Část však se rozhodla
jinak a lehla si do pohodlného lůžka přizpůsobení,
které pro ni bylo připraveno. Dnes již málo
lidí mluví o sebeurčení.
Kde jste, zástupy dělníků, kteří
jste tehdy šli za svým hotovým mužem Seligerem,
za oním Seligerem, jenž dne 4. března 1919
vyřkl tato významná slova: "Podmínkou
jest, aby se tento stát opíral o vůli národů,
které v něm bydlí, že jej zakládají
podle práva svobodného sebeurčení.
Pro dělníky a dělnice německé
části Čech jest boj o sebeurčeovací
právo našeho národa v tomto smyslu bojem o
cestu k demokracii."
Ale kde jste i vy, vedoucí hlavy občanů,
kteří jste tehdy stáli v předních
řadách? Necítíte páliti hanbu
na čele, vzpomenete-li si dnes na tehdejší
přísahu? Může ministerský kabát
zahladiti tuto vzpomínku? Může odčiniti
činy nevěry proti sobě a proti svému
národu? Či i vy cítíte nouzi a chcete
zpět k těm, kdož se zasvětili boji?
A my, kteří jsme zůstali věrni sami
sobě? Jak jsme snášeli svůj bol tehdejší
a nový nebetyčný nový bol oněch
8 let, která zatím uplynula? Snesli jsme je s odvahou,
kterou nám dává smrtelná jistota příští
budoucnosti. Co jest 8 let v rozvoji tisíciletých
národů? Sejdeme se, nikoliv sice dnes ani zítra.
Ale jednou to bude. Krvaví svědkové dne 4.
března 1919 to přísahali. Tato přísaha
musí býti splněna."
Podepsaní se táží, je-li pan ministr
ochoten svým podřízeným censurním
orgánům vydali pokyn, aby učinili přítrž
této libovolné censurní praxi a je-li ochoten
zrušiti zabavení tohoto článku?
V Praze dne 10. března 1927.