Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

§ 42 zákona č. 221/1924 Sb. z. a n. zní takto:

Nebyla-li podána včas (§ 40 odst. 3.) žádná kandidátní listina nebo byla-li podána jedna nebo více kandidátních listin, které všechny byly prohlášeny za neplatné, sestaví kandidátní listinu volební komise. Neučiní-li tak do týdne přede dnem volby, Ústřední sociální pojišťovna rozhodne, že pro nemocenskou pojišťovnu jest zříditi představenstvo, na něž přejde také pravomoc valné hromady delegátův a jmenuje pět členů jeho a pět náhradníků, kteří měli býti voleni valnou hromadou delegátův.

§ 56, odst. 1., písm. a) zákona č. 221/1924 Sb. z. a n. se mění takto:

V působnost valné hromady delegátů patří:

a) voliti pět členů představenstva, pět členů dozorčího výboru a členy rozhodčího soudu z pojištěncův a náhradníky jejich.

§ 59, odst. 1, zákona č. 221/1924 Sb. z. a n. se mění takto:

(1) Představenstvo nemocenské pojišťovny skládá se s desíti členů, z nichž polovinu volí valná hromada delegátů z pojištěncův, majících právo volitelnosti (§ 33, odst. 3), druhou polovinu volí zaměstnavatelé podle zásad § 64, odst. 3. až. 5.

§ 62 zákona č. 221/1924 Sb. z. a n. zní:

(1) Představenstvo volí ze sebe nad!poloviční většinou odevzdaných hlasů starostu a náměstka jeho na čtyři roky. Neobdrží-li při první volbě nikdo většiny, je konati užší volbu mezi kandidáty, kteří obdrželi nejvíce hlasů. Zvolen je ten, kdo soustředil na sebe největší počet platných hlasů. Soustředí-li se i při druhé volbě na dva nebo více kandidátů stejný počet hlasů, rozhodne mezi nimi los.

(2) Starostu představenstva je zvoliti z těch členů představenstva, kteří jsou voleni hromadou delegátův nebo jmenováni ústřední sociální pojišťovnou podle § 42 zákona, jeho náměstka ze zaměstnavatelské skupiny představenstva.

V § 64 zákona č. 221/1924 Sb. z. a n. se mění odst. 2 a připojuje odst. 5 jež znějí takto:

(2) Pět členů výboru volí valná hromada delegátův [§ 56, písm. a)] a druhých pět členů volí zaměstnavatelé, jejichž zaměstnanci jsou u pojišťovny povinně pojištěni.

(5) U okresních nemocenských pojišťoven, jež mají také pojištěnce ze zaměstnanců zemědělských a lesních (§ 25, odst. 2 ve znění této novely) musí se dostati zaměstnavatelům těchto pojištěnců aspoň jednoho členství (náhradnictví) v dozorčím výboru a zaměstnavatelům z oboru živností netovárních rovněž aspoň jednoho členství (náhradnictví) v dozorčím výboru, u ostatních okresních nemocenských pojišťoven pak zaměstnavatelům z oboru živností netovárních aspoň jednoho členství (náhradnictví) v dozorčím výboru.

§ 65 zákona č. 22:11924 Sb. z. a n. zní:

Ustanovení §§ 59, odst. 2., 61. a 62. je užíti obdobně s tou odchylkou, že starostou dozorčího výboru je zvoliti zástupce skupiny zaměstnavatelské a jeho náměstkem zástupce pojištěncův.

§ 200, odst. 1. zákona č. 221/1924 Sb. z. a n. zní takto:

(1) Šest přísedících volí valná hromada delegátů z pojištěnců podle obdoby volby členů představenstva; šest přísedících volí zaměstnavatelé podle zásad § 64, odst. 3. až 5. Současně volí se stejným způsobem náhradník za každého přísedícího.

(1) Pro dobu přechodnou, dokud neujmou se úřadu funkcionáři vyšlí z prvních řádných voleb, jmenují politické úřady II. stolice představenstva a dozorčí výbory nemocenských pojišťoven, přihlížejíc jak co do členů, tak i co do náhradníků k ustanovením §§ 59 a 64 zákona ve znění této novely.

(2) Ustanovení předchozího odstavce se vztahuje na nemocenské pojišťovny bez rozdílu, zdaž již jsou či teprve budou zřízeny.

(3) Jmenované představenstvo nemocenské pojišťovny vykonává též působnost valné hromady delegátův.

Pro dobu přechodnou, dokud neujmou se úřadu funkcionáři vyšlí z prvních řádných voleb, jmenuje ministr sociální péče v dohodě s ministrem spravedlnosti přísedící (a náhradníky přísedících) pojišťovacích soudů a vrchního pojišťovacího soudu a politické úřady II. stolice jmenují přísedící (a náhradníky přísedících) rozhodčích soudů nemocenských pojišťoven. Při tom se přihlíží k ustanovením §§ 200, 217, 218, 219 a 229 zákona.

(1) V případě, že by v době až do prvních řádných voleb osoby původně, případně později jmenované, odpadly nebo byly zbaveny své funkce, budou jmenovány nové orgány způsoben uvedeným v §§ 44 a 45 této novely.

(2) Ustanovení § 88. zákona platí od doby pravoplatného provedení prvních voleb.

Působnost dosavadních funkcionářů nemocenských pojišťoven (pokladen), a rozhodčích soudů nemocenských pojišťoven (pokladen) končí dnem, kdy jmenování nových funkcionářů bude vyhlášeno v Úředním listě republiky Československé. Dosavadní funkcionáři jsou povinni podati zprávu (§ 87 zákona) novým funkcionářům, aby se umožnilo nerušené převzetí funkcí. Nevyhovění této povinnosti je přestupkem podle § 260, písm. h) zákona.

Peníze, jenž se uvolní ve jmění Ústřední sociální pojišťovny změnou početních podkladů pojištění invalidního a starobního, jest použíti pro účely léčebné péče. Vzhledem k tomu se zrušuje ustanovení § 257 zákona č. 221/1924 Sb. z. a n.

Působnost dosavadních svazů nemocenských pojišťoven a nemocenského oddělení Zemské úřadovny pro pojištění dělníků na Slovensku a v Podkarpatské Rusi (§ 279) přechází dnem 1. ledna 1928 na Ústřední sociální pojišťovnu, jež provede likvidaci svazů a zmíněného oddělení do konce roku 1928. Čisté jmění likvidovaných útvarů se rozdělí se schválením ministerstva sociální péče mezi nemocenské pojišťovny, jež byly členy oněch svazů případně patřily ke zmíněné Zemské úřadovně. Peníze takto získaného jest použíti k dotaci reservních fondů dotyčných nemocenských pojišťoven (§ 178).

(1) Ustanovení §§ 1, 3 a 26 článku I. nabývají zpětné účinnosti ke dni 1. července 1926, §§ 2, 20, 21, 22, 23, 24, 28 a 33 článku I. nabudou účinnosti dnem 1. ledna 1928, ostatní ustanovení článku I. a ustanovení článku II. a III. dnem vyhlášení tohoto zákona.

(2) Ministru sociální péče se ukládá, aby tento zákon provedl, dohodna se se zúčastněnými ministry.

Každá zákonodárná úprava nového oboru sociálně-politického vykazuje pochopitelně průběhem praktického provádění určité nedostatky nebo mezery, neboť hospodářský život jest mnohotvárný a žádné dílo rukou lidských není dokonalé. Tak také praxe zákona č. 2211924 Sb. z. a n., o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří, jenž nabyl účinnosti dnem 1. července 1926, ukázala, že některá ustanovení tohoto zákona rázu zásadního, svým zněním zavdala podnět k výkladům zcela protichůdným, jiná ustanovení pak jsou pociťována jako tíživá. Tak na př. provádění ustanovení § 12, odst. 2. poslední věta zákona, o zařazování zaměstnanců neplně zaměstnaných do třídy mzdové, způsobovalo, že pojistné u těchto zaměstnanců tvořilo velmi značnou část vydělané mzdy a omezovalo tak velmi citelně, ba často až nesnesitelně prostředky zaměstnancovy na výživu jeho vlastní, po případě jeho rodiny. Proto i sama praxe vynutila si v této otázce postup přímo proti výslovnému znění zákona. Zahrnutí jistých kategorií do obligatorního pojištění pro případ invalidity a stáří bylo pro ně začasté vážnou překážkou nalézti zaměstnání (na př. u učňů); v jistých případech bylo pak účinné provádění tohoto pojištění z důvodů administrativně-technických velmi nesnadné, ne-li nemožné (na př. u domáckých dělníků a dělníků na sezonní práce). Proto příslušným ústředním úřadům i Ústřední sociální pojišťovně byly zasílány velmi četné žádosti, aby některá ustanovení zákona byla zmírněna, znění nejasných ustanovení přesně stylisována a některé kategorie zaměstnanců z povinného pojištění pro případ invalidity a stáří byly vyňaty. Zaměstnavatelé, poukazujíce na to, že zákon jim ukládá nejen povinnost platiti polovinu pojistných příspěvků, nýbrž i povinnosti jiné, domáhají se paritního zastoupení v orgánech nemocenského pojištění na změnu zákona v těchto směrech podány byly také iniciativní návrhy ve sborech zákonodárných (návrh poslance Tichiho a druhů, tisk posl. sněm. č. 280/1926; návrh posl. Vávry a druhů, tisk posl. sněm. č. 319/1926; návrh posl. Šamalíka a druhů, tisk posl. sněm. č. 710/1926; návrh senátora Tschapeka a druhů, tisk senátu č. 114/1926 Sb. z. a n.) a v senátě zřízen za tím účelem zvláštní výbor. Také v tisku a institucích vědeckých a odborných ustanovení zákona jsou kritisována a navrhovány jeho změny. Některé návrhy jsou však tak dalekosáhlé, že by se jejich provedení dotklo celé výstavby sociálního pojištění zaměstnanců a nelze k nim přihlížeti, dokud nebude přesných zpráv o dosavadních výsledcích provádění zákona, aby bylo lze posouditi oprávněnost těchto návrhů, což vyžádá si delší doby.

Předložená osnova má vyhověti v mezích účelné možnosti požadavkům po zlevnění sociálního pojištění a jeho řádného vybudování administrativního; proto řeší současně i prozatímní ustavení orgánů nemocenských pojišťoven i otázku prozatímního ustavení rozhodčích soudů nemocenských pojišťoven, soudů pojišťovacích a vrchního pojišťovacího soudu.

Co se týče dosavadního systému dávkového i úhradového v pojištění pro případ invalidity a stáří, dlužno ve všeobecné části důvodové zprávy pouze uvésti, že se při novelisaci vycházelo ze snahy, zachovati dosavadní dávky invalidního a starobního pojištění, ale snížiti pojistné tak, aby se ulevilo národnímu hospodářství našemu. Změny, jež se dotýkají dosavadního systému dávkového, jsou - stručně shrnuto - tyto:

1. Rozsah pojistné povinnosti se zužuje vyloučením některých skupin zaměstnaneckých.

2. Pojistné se zlevňuje a tvoří se nová nejnižší třída pro pojištění invalidní a starobní.

3. Částky zvyšovací se stanoví pro budoucnost místo ¹/₅ zaplaceného pojistného pevnými sazbami.

4. Počítá se s jinou úrokovou mírou jako početním podkladem pro invalidní a starobní pojištění.

5. Přiznává se t. zv. bezpodmínečný vdovský důchod vdovám dovršivším 65. rok věku.

Co do bližších výkladů poukazuje se na pojistně-matematickou a statistickou část důvodové zprávy.

K jednotlivým ustanovením osnovy podotýká se toto:

Žádost cizích zastupitelských úřadů, aby také cizozemci, zaměstnaní u osob požívajících exteritoriality byli vyňati z obligatorního pojištění, protože jsou na zdejším území zaměstnáni jen po krátkou přechodnou dobu a jsou zpravidla svými zaměstnavateli pojištěni ve své vlasti (na př. v Německu a v Rakousku), dále nesnadnost exekučního vydobytí pojistného u těchto osob, konečně i úvahy vhodnosti byly důvodem, že z povinného pojištění (nemocenského i invalidního a starobního) mají touto osnovou býti vyloučeni i zaměstnanci, jichž zaměstnavateli jsou osoby požívající exteritoriality v našem státě. Podmínkou ovšem je, aby tito zaměstnanci (pomocnice v domácnosti, kuchaři a pod.) byli cizozemci.

Osnova uvádí další kategorie osob, které jsou vyloučeny z povinného pojištění pro případ invalidity a stáří.

Učňové v prvých dvou letech nemají namnoze mzdy na penězích, nýbrž těm učňům, kteří nuceni jsou vstoupiti do učení mimo své dosavadní bydliště, poskytují často zaměstnavatelé byt, po případě i stravu. Máme-li na zřeteli učně, kteří ihned po dovršení 14. roku vstoupí do učení, tedy podrobení učňů i v prvých dvou létech pojistné povinnosti pro případ invalidity a stáří, zejména zařazení učně do mzdové třídy podle hodnoty naturálních požitků, jichž se mu od zaměstnavatele dostává, způsobilo by, že by zaměstnavatelé počet učňů omezovali na míru nejkrajnější potřeby, po případě by učňům stravy a bytu vůbec neposkytovali a tím by byly poškozeny mladistvé osoby právě z vrstev sociálně a hospodářsky slabých, po případě učňové nejpotřebnější. Z důvodů sociální spravedlnosti a s hlediska, aby nenastaly potíže při zjišťování a stanovení, zda jde v daném případě o učně či nikoliv, je žádoucí, aby vyloučeny byly z pojistné povinnosti pro případ invalidity a stáří všechny osoby mladistvé až do dokončení 16. roku.

Tatáž hranice věková jest stanovena zákonem ze dne 5. února 1920, č. 89 Sb. z. a n., pro počátek pojistné povinnosti v oboru pensijního pojištění soukromých úředníků a zřízenců.

Též cizí zákonodárství sociálně pojišťovací podrobuje mladistvé osoby povinnosti pojistné teprve od 16 - 18 roku. Tak na př. tomu jest ve Velké Britanii, Švédsku, Dánsku a Rumunsku.

Velké administrativní potíže spojené s prováděním pojištění domáckých dělníků, dále okolnost, že zaměstnavatelé nezřídka brání se zaměstnávati domáckou prací osoby, pro něž je tato práce životním jejich povoláním a dávají raději přednost osobám, které jen příležitostně věnují se domácké práci jako vedlejšímu zdroji příjmů, mluví pro to, aby pojištění pro případ invalidity a stáří na domácké dělníky se nevztahovalo. Domáčtí dělníci zůstávají ovšem i nadále v pojištění pro případ nemoci a mohou pro toto pojištění býti stanoveny vládním nařízením výjimky ze zákona (§ 248 zákona).

Také při provádění invalidního a starobního pojištění osob zaměstnaných pracemi sezonními, t. j. pracemi, které podle své povahy mohou býti konány jen v určitém ročním období, vyskytly se značné potíže administrativní. Uvážiti dlužno i okolnost, že práce sezonní, trvající pouze krátkou dobu, buď nejsou pro osoby je vykonávající hlavním nebo jediným zdrojem příjmů, anebo, jsou-li jím, musí tito zaměstnanci ze mzdy za tyto sezonní práce žíti i v době, kdy jsou nezaměstnáni; znamenalo by proto placení pojistného pro takové zaměstnance velmi citelné zatížení. Je tudíž odůvodněn požadavek, aby osoby zaměstnané uvedenými pracemi sezonními byly z povinného pojištění invalidního a starobního vyloučeny, trvají-li práce ty dobu poměrně krátkou. Podmínkou je, aby šlo o práce sezonní, t, j. práce, které z důvodů atmosferických nebo pro svoji povahu nejsou pracemi stálými (celoročními). Nemají však býti vyloučeny všechny práce sezonní, nýbrž pouze práce sezonní, které dle své povahy netrvají zpravidla déle než 90 dní v roce, na př. setí, žně, vinobraní, česání chmele, kampaň v cukrovarech a pod.

Odst. 2. a 3. § 12 ve znění osnovy řeší otázku vypočtení denní mzdy při plné pravidelné zaměstnanosti pojištěncově a sice odst. 2. v případech smluvené mzdy týdenní nebo měsíční, kdežto odst. 3. v případech smluvené mzdy podle jiného měřítka.

První věta dosavadního odstavce druhého § 12 zákona byla poněkud stylisticky změněna, aby smysl její jasněji vynikl. Shodně s tím upravena nově i věta druhá o mzdě měsíční. Pro otázku, zda v těchto případech pro stanovení mzdy denní má se děliti smluvená mzda měsíční 25ti nebo 30ti, je rozhodným, pracuje-li zaměstnanec v týdnu zpravidla (t. j. většinu týdnů v měsíci nebo v období větším) šest nebo sedm dní. Poslední věta tohoto odstavce byla vypuštěna a její obsah v zásadě pojat do nynějšího odstavce 5.

(V souvislosti s otázkou výpočtu denní mzdy je otázka placení pojistného pro pojištění nemocenské pouze za šest dní v týdnu u osob, které pracují šest dnů v týdnu (§ 160 zákona), v kteréžto příčině sluší na tomto místě vzpomenouti nálezu Nejvyššího správního soudu v Praze ze dne 14. dubna 1927, č. 6399/27, o čemž podrobněji bude řeč níže při výkladech k § 26 osnovy.)

Mezera v zákoně, jak stanoviti denní mzdu při ujednané mzdě kusové, úkolové, hodinové atd., byla vyplněna ustanovením v tom směru, že také při smluvené mzdě hodinové, kusové a pod., je denní výdělek šestým nebo sedmým, po případě dvacátým pátým nebo třicátým dílem mzdy, připadající na období týdenní nebo měsíční. Je-li smluvena jiná mzda než týdenní nebo měsíční, určí se mzdová třída tím způsobem, že celkový výdělek při mzdě připadající za období týdenní dělí se 6 nebo 7 podle toho, pracuje-li zaměstnanec 6 nebo 7 dní v týdnu; při mzdě připadající na měsíc, celkový výdělek za měsíc dělí se 25ti nebo 30ti, podle toho, zda zaměstnanec pracuje zpravidla, t. j. většinu týdnů 6 anebo 7 dní v týdnu.

Odstavec 4. upravuje otázku určení mzdové třídy v případě, kdy zaměstnanec pracuje zpravidla méně než 6 dní v týdnu; jde tu o zaměstnance podniků, kde je zaveden nebo bude zaveden pětidenní pracovní týden, nebo o jednotlivé zaměstnance, kteří z jakýchkoliv důvodů osobních, rodinných nebo jiných pracují pravidelně pouze 5 dnů nebo méně v týdnu. V těchto případech určí se mzdová třída tak, jako by zaměstnanec byl zaměstnán 6 dnů v týdnu.

V odstavci 5. je řešena otázka určení mzdově třídy v případech, kdy zaměstnanec jen přechodně (na př. z důvodů omezení provozu) je zaměstnán méně než 6 dnů v týdnu. Není-li zaměstnanec po celý týden nebo měsíc plně zaměstnán, určí se mzdová třída tak, že týdenní nebo měsíční mzda, smluvená jakýmkoliv způsobem, dělí se sedmi nebo třiceti. Důvodem pro toto ustanovení byla okolnost, že dosavadní zákonné ustanovení (§ 12, odst. 2. poslední věta) bylo příliš tíživé pro zaměstnance neplně zaměstnané, protože ze své neplné týdenní (měsíční) mzdy měli platiti takové příspěvky, jako kdyby byli zaměstnáni plně. To přimělo též Ústřední sociální pojišťovnu, že vyhověla četným žádostem i z kruhů zaměstnaneckých a proti znění zákona doporučila nemocenským pojišťovnám, aby určovaly zařazení zaměstnanců do mzdových tříd tak, že mzda vydělaná za týden dělí se šesti. Osnova přejímá v tomto směru řešení projádřené v nálezu nejvyššího správního soudu ze dne 18. května 1923, č. 1162/23, kdež byl zastáván právní názor, že pro stanovení mzdové třídy má býti výdělek, jehož zaměstnanec nabyl za týden, dělen sedmi beze zřetele na to, kolik dní zaměstnanec v týdnu pracoval.

Zřetel k rozdílu mezi hospodářstvím peněžním a hospodářstvím naturálním dal podnět k ustanovení, že hodnota naturálních požitků může způsobiti zařadění jen o tři třídy vyšší, nežli jaké odůvodňuje mzda na penězích. Máme-li však na mysli, že v oněch odvětvích výroby, kde převažuje hospodářství naturální (zejména v zemědělství) se cení naturální dávky (byt, strava, poživatiny) podstatně níže, než by činila tržní cena těchto naturálií, jest záhodno stanoviti pro čeleď hospodářskou úlevu potud, že u ní má způsobiti hodnota naturálních požitků zařazení jen o jednu třídu vyšší, nežli jaké odůvodňuje mzda na penězích. Obdobně slušelo upraviti hodnocení naturálních dávek u pomocnic v domácnosti a u učňů.

Jak již svrchu uvedeno, pociťovala se dosavadní výměra pojistného ve složce invalidního a starobního pojištění značně tíživě především v nejnižších mzdových třídách, takže bylo nutno dosavadní třídu A, jež obsahovala I., II. a III. třídu nemocenského pojištění, rozděliti na dvě třídy pro invalidní a starobní pojištění a to tak, že I. a II. mzdová třída budou tvořiti třídu A, III. mzdová třída pak třídu B; následkem toho dosavadní třídy B, C a D se poznačí jakožto třídy C, D a E. Schematické rozdělení 10 mzdových tříd nemocenského na 5 tříd pojištění invalidního a starobního v té podobě, aby vždy 2 třídy nemocenského pojištění tvořily jednu třídu pro pojištění invalidní a starobní, nebylo přijato z toho důvodu, ježto třída VII. a VIII. nemocenského pojištění jsou slabě obsazeny, takže by jedině z nich utvořená třída pro pojištění invalidní a starobní byla chabě podložena. Mimo to snažila se osnova pokud možno zachovati strukturu dosavadního zákona, aby bylo co nejméně změn zatěžujících administrativu nemocenských pojišťoven a Ústřední sociální pojišťovny; značné zatížení této administrativy by však nastalo, kdyby se téměř všechny mzdové třídy nemocenského pojištění měly rozčleniti v úplně novou úpravu tříd pro pojištění invalidní a starobní.

Otázka, mají-li se zřizovati nové nemocenské pojišťovny čili nic, je značné důležitosti.

Zákon sám v některých případech a pro některé kategorie nemocenských pojišťoven zakazuje zřizování nových nemocenských pojišťoven a to a) závodních (§ 26) s výjimkou závodních nemocenských pojišťoven pro podniky plavební (§ 248, odst. 1.), b) pokladen společenstevních (gremiálních) - (§ 27) -, kde nad to zakázáno jest i rozšiřování působnosti činné společenstevní (gremiální) nemocenské pojišťovny na živnostenské společenstvo (gremium), na něž se její působnost v rozhodný den nevztahovala. Zřizovány býti nemohou dále nové spolkové nemocenské pojišťovny (§ 28) a nemohou konečně býti zřizovány i nové zapsané pomocné pokladny ve funkci nositele náhradního povinného nemocenského pojištění.

Na těchto zákazech není po mínění vlády důvodu k zásadním změnám; tím méně, že osnova v §§ 6 až 8 snižuje proti dosavadním ustanovením minimální počet členů, které pojišťovny společenstevní (gremiální), spolkové a zapsané pomocné k směrnému dni (původně 1. ledna 1924, dle osnovy 1. července 1924) mají vykazovati, aby mohly býti zachovány ve své působnosti, čímž bude určitý počet těchto pojišťoven proti původnímu znění zákona zachován při životě.

Mohlo by jíti tudíž jenom o zřizování nových okresních a zemědělských nemocenských pojišťoven, necháme-li stranou otázku zřízení závodních pojišťoven plavebních podle § 248 zákona. Tu je pak záhodno, aby zřizování takových nových útvarů, jež mají v zápětí značné přesuny administrativní i hospodářské, bylo vázáno na svolení ministerstva sociální péče, čímž bude dána záruka, že organisační výstavba pojištění nebude v podstatě dotčena. Postup pro zřizování nových nemocenských pojišťoven upraven pak tak, že zájemníci (pojištěnci, případně zaměstnavatelé) podají ministerstvu sociální péče žádost, v níž sluší náležitě doložiti důvody svědčící pro potřebu zřízeni nové nemocenské pojišťovny. O této žádosti bude konáno šetření prostřednictvím politických úřadů, jež se dotáží zájmových korporací, orgánů místní samosprávy a pod. Na podkladě tohoto šetření rozhodne ministerstvo sociální péče o žádosti, vyslechnouc také Ústřední sociální pojišťovnu. Vyzní-li rozhodnutí kladně, jmenuje ministerstvo také hned první správní orgány dotyčné nemocenské pojišťovny, t. j. představenstvo a dozorčí výbor, vydá stanovy pro nemocenskou pojišťovnu a jmenuje též - vedle předsedy (náměstka předsedy) - přísedící (náhradníky přísedících) příslušného rozhodčího soudu. Jmenovaní funkcionáři zůstanou ve své funkci jen dotud, pokud nebudou provedeny volby v obvodu působnosti nově zřízené nemocenské pojišťovny.

Dle § 25, odst. 2 zákona, podobně jako okresní nemocenské pojišťovny, mají se pro zaměstnance zemědělské a lesní zříditi pravidelně v místě, jež jest sídlem politického úřadu I. stolice, zemědělské nemocenské pojišťovny. Spornou otázku v praxi se vyskytující, u které pojišťovny mají býti pojištěni zaměstnanci lesní a zemědělští z obvodu politického úřadu I. stolice, když tento obvod. není zahrnut do obvodu některé zemědělské nemocenské pojišťovny; řeší osnova ustanovením, že zaměstnanci zemědělští a lesní z obvodu onoho politického úřadu I. stolice pojištěni jsou u okresní nemocenské pojišťovny, v jejímž obvodu vykonávají služby nebo práce podle § 2 zákona. Praxe až dosud v takových případech pomáhala si tím způsobem, že zemědělské pojišťovny rozšířily se schválením ministerstva sociální péče svůj obvod na obvody sousedních okresních politických správ. Tento způsob nelze však shledávati účelným, ježto vznikají pak zemědělské nemocenské pojišťovny s velikými obvody, čímž stěžuje se styk s pojištěnci, jejich kontrola a léčebná péče. Proto navrhované ustanovení § 6 řeší věc praktičtěji a s hlediska administrativního uspokojivěji.

Dle vládního nařízení ze dne 9. října 192, č. 200, měly společenstevní (gremiální) nemocenské pokladny, nevyhovující ustanovení § 27 zákona, zastaviti pojišťovací činnost dnem 1. července 1926. Týmž dnem měly spolkové nemocenské pokladny a zapsané pokladny pomocné, nevyhovující ustanovení § 28, pokud se týče 29 zákona, pozbýti práva pojišťovati osoby povinně pojištěné pro případ nemoci podle zákona. Zákonem ze dne 1. července 1926, č. 118 Sb. z. a n., byla likvidace uvedených pojišťoven odsunuta do 31. prosince 1926 a konečně zákonem ze dne 17. prosince 1926, č. 237, do 31. prosince 1927.

Zároveň byly jak v poslanecké sněmovně, tak i v senátu podány četné iniciativní návrhy na změnu ustanovení §§ 27 - 29 záložna v ten způsob, aby zachovány byly nadále některé společenstevní (gremiální) spolkové a zapsané nemocenské pokladny, i když vykazovaly k rozhodnému dni určitý menší počet členů než žádá nynější zákon. V té příčině dlužno uvésti iniciativní návrh posl. Pekárka, Vávry a druhů (tisk č. 212 posl. sněm.), poslance Stenzla a druhů (tisk č. 240 posl. sněm.), poslance Dra Lukavského a druhů (tisk č. 482 posl. sněm.).

Přáním na zachování společenstevních (gremiálních), spolkových a zapsaných pomocných pojišťoven, pokud jsou schopny prováděti úkoly, které zákon ukládá nemocenských pojišťovnám, vyhovuje osnova potud, že jednak místo rozhodného dne 1. ledna 1924, stanoví jako rozhodný den 1. července 1924, jednak snižuje počet členů žádaný k rozhodnému dni při společenstevních pojišťovnách (pokladnách) ze 4.000 na 2.000, při gremiálních pojišťovnách (pokladnách) z 2.000 na 1.000, při spolkových ze 4.000 na 2.000, u zapsaných pomocných pojišťoven (pokladen) místo dosavadních 4.000, resp. 2.000 obecně na 2.000. K posunutí data na 1. červenec 1924 vedla úvaha, že mnohá průmyslová a obchodní odvětví jsou sezonní a vykazuje pak proto část společenstevních a gremiálních nemocenských pojišťoven k 1. lednu toho kterého roku pravidelně nižší stav členstva než v době konjunktury, která zpravidla připadá do polovice roku. Zachování data 1. leden 1924 mělo by v zápětí, že by řada jinak zdárně působících pojišťoven musila likvidovati. Ke snížení počtu členů uvedených nemocenských pojišťoven nabádaly zkušenosti, že i menší pojišťovny, jsou-li řádně spravovány, mohou konati zdárné služby.

Ostatně počet pojišťoven, jež tímto způsobem budou nadále zachovány v činnosti, není příliš značný, takže nelze se obávati roztříštění organisační výstavby sociálního pojištění a vzniku útvarů neúčelných.

Dosavadní poznatky z provádění zákona o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří prokázaly nutnost účelnější úpravy státního dozoru nad nositeli sociálního pojištění.

Vsunutí nového odstavce do § 239 zákona vyžaduje, aby lhůta v § 71, odst. 3. byla změněna ze 60 dní (§ 193) na 15 dní podle § 239, odst. 4.

Doplnění §§ 80 a 81 tak, aby byla zaručena součinnost cedulového ústavu československého (nyní Národní banky československé), je odůvodněno všeobecně uznávaným zájmem, jaký nutno věnovati hospodářskému plánu Ústřední sociální pojišťovny a tím celému souboru národohospodářských problémů pojištění nemocenského, invalidního a starobního s hlediska politiky měnové.

Všeobecně pociťovaná nutnost omeziti administrativní výdaje ve všelikých složkách sociálního pojištění na nejmenší možnou míru, vyžaduje zříci se útvarů, jichž v řádné funkci sociálního pojištění není nezbytně třeba. S tohoto hlediska sluší hleděti na ustanovení, jímž se od 1. ledna 1928 zrušují svazy nemocenských pojišťoven, při čemž působnost svazů přechází na Ústřední sociální pojišťovnu. Fakultativní členství nemocenských pokladen některého svazu nemocenských pokladen bylo stanoveno novelou nemocenského zákona ze dne 20. listopadu 1917, č. 457 ř. z.; novelou ze dne 15. května 1919, č. 267 Sb. z. a n., změněna tato fakultativní možnost na obligatorní povinnost. Vládní návrh zákona o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří (č. t. 4186 posl. sněm. I. voleb. období z r. 1923) vycházel se stanoviska, že obligatornost členství svazů nemocenských pokladen bude postradatelna od té doby, kdy se zřídí Ústřední sociální pojišťovna. Zachování obligatornosti členství nemocenských pojišťoven ve svazech nemocenských pojišťoven bylo usneseno teprve v plenu poslanecké sněmovny. Účely, pro něž byly zřízeny svazy nemocenských pojišťoven, možno obstarati bez újmy věci Ústřední sociální pojišťovnou. Proto musela osnova přikročiti ke zrušení svazů nemocenských pojišťoven, aby se docílila co největší úspora ve výdajích souvisejících s prováděním nemocenského pojištění. O likvidaci svazů nemocenských pojišťoven obsahuje příslušná ustanovení § 49 této novely.

Původní znění poslední věty odst. b) 107 vztahovalo se na všechny dělníky sezonní. Protože touto osnovou obligatorní pojištění pro případ invalidity a stáří omezeno pouze na takové sezonní práce, které trvají déle než 90 dní v roce, bylo nutno tuto část poslední věty zmíněného odstavce pozměniti.

Protože osoby mladistvé po dokončení 16. roku svého věku vstoupí do pojištění pro případ invalidity a stáří a mohou býti po dobu až do dokončení svého 16. roku pojištěny dobrovolně, doporučuje se, aby příspěvkové týdny pojištění dobrovolného těchto osob započetly se neztenčeně do čekací lhůty. Není zde totiž nebezpečí výběru nepříznivých risik.