Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Pro jasné vystižení významu citovaných paragrafů osnovy podává se tento genetický přehled dávek nynějšího nárokového systému:

1. Podle osnovy zákona o sociálním pojištění vyhotovené pracovním výborem odborné komise pro úpravu a vybudování sociálního pojištění se skládal invalidní důchod z částky základní, která činila Kč 600,- u mužů a Kč 450,- u žen; částky zvyšovací se vyměřovaly jednou čtvrtinou ze zaplaceného pojistného.

Vládním návrhem (tisk č. 4186 posl. sněmovny I. volební období, r. 1923) byla pak změněna tato konstrukce tak, že základní částka důchodu invalidního činila jednotně Kč 500,- a částky zvyšovací se vyměřovaly jednou pětinou ze zaplaceného pojistného za příspěvkové týdny. Tím bylo sníženo původně propočítané týdenní pojistné tak, jak bylo vyloženo v důvodové zprávě k uvedenému vládnímu návrhu, takže činilo ve třídě A týdně Kč 4,40, ve třídě B Kč 5,80, ve třídě C Kč 7,20, a ve třídě D Kč 9,-. Čekací doba k nabytí nároků na důchod invalidní byla 200 příspěvkových týdnů. Pojistné pak bylo dále sníženo na základě změn provedených při projednávání osnovy zákona ve výboru sociálním politickém (str. 31 zprávy výboru sociálně-politického a výboru rozpočtového poslanecké sněmovny, tisk č. 4795 z roku 1924), čímž byly sníženy zvyšovací částky důchodu.

Aby však nenastala snížení dávek v celku, byla jako ekvivalent zkrácena čekací doba o 50 týdnů, tedy na 150 týdnů.

Vládní návrh nyní předkládaný trvá na zachování výše důchodů v rozsahu, jak vyplývá z dosavadních ustanovení zákona č. 221/1924 Sb. z. a n. Poněvadž však pojistné jest nyní sníženo, dociluje se zachování dosavadní výměry důchodů poněkud vyšší částkou základní (550 Kč místa dosavadních 500 Kč) a vyměřováním zvyšovací částky pevnými sazbami pro každý týden, za nějž bylo zaplaceno pojistné.

2. Důchod starobní je definován jako invalidní bez průkazu invalidity, dokonal-li pojištěnec šedesátý pátý rok věku a nevykonává-li prací nebo služeb povinně pojištěných, jimiž by vydělával více než jednu třetinu toho, co obyčejně vydělává tělesně a duševně zdravý zaměstnanec téhož odboru s podobným výcvikem v témže obvodě.

3. Příspěvky na děti k důchodu invalidnímu a starobnímu se vyplácejí na děti mladší 17 let a činí jednu desetinu důchodu invalidního resp. starobního.

4. Důchod vdovský činí polovinu důchodu invalidního nebo starobního, na nějž měl pojištěnec nárok nebo kterého požíval. Vyplácí se vdově, která v době úmrtí pojištěncova jest nebo se později stane invalidní; osnova doplňuje dosavadní právní stav ustanovením, že dokonala-li vdova šedesátý pátý rok věku svého, má nárok na vdovský důchod bez průkazu invalidity.

5. Důchod sirotčí přísluší dítěti mladšímu 17 let v případě úmrtí pojištěného otce nebo pojištěné matky; činí pro každé jednostranně osiřelé dítě jednu pětinu invalidního a starobního důchodu, jehož pojištěnec v době úmrtí požíval nebo na nějž měl narok.

6. K nabytí nároků na důchody, t. j. na zmíněné právě pod č. 1 - 5 dávky se opětující, je podmínkou, aby uplynula doba čekací. Ve vládním návrhu původní osnovy zákona o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří činila čekací doba 200 příspěvkových týdnů, z nichž muselo spadati alespoň 26 týdnů do povinného pojištění posledních dvou let. Užší výbor, který byl zvolen sociálně-politickým výborem poslanecké sněmovny, aby vládní osnovu podrobně projednal, stanovil, aby byla lhůta čekací 150 příspěvkových týdnů, z nichž musí spadati alespoň 13 týdnů do povinného pojištění posledních dvou let před nápadem dávky. Toto ustanovení pak dále nebylo změněno. Nynější osnova vládní nečiní změny na době čekací definované § 107 zákona č. 221/24.

7. Osnova zachovává dosavadní ustanovení § 121 o odbytném pozůstalým po pojištěnci, který zemřel dříve než uplynula čekací doba, i o odbytném po pojištěnci, který zemřel po čekací době, na něž mají nárok pozůstalí, není-li tu nároku na důchod vdovský nebo vdovecký.

8. Aby se vyšlo vstříc požadavku, vyslovovanému jak od zájemníků tak od činitelů parlamentárních, stanoví osnova, že pojištěnkám, jež vystoupí z pojistné povinnosti následkem svého sňatku, se vyplatí polovina za ně skutečně zaplaceného pojistného bez úroků. Druhá polovina zaplaceného pojistného bude sloužiti k úhradě uznávacího poplatku (§ 129 zákona), aby se udržely nároky - ovšem úměrně zkrácené - těmto bývalým povinným pojištěnkám do doby, kdy nastane u nich pojistný případ, z něhož se odvozují nároky na příslušné - redukované důchody. Podrobná úprava se provede vládním nařízením.

Otázka, má-li býti povoleno na přechodnou dobu zvýšení pojistného pro pojištění nemocenské, je značné důležitosti národohospodářské. Nelze totiž popříti vliv výše pojistného na výrobní náklady. Jde proto o to, aby účelnost a nutnost takového zvýšení pojistného posuzována byla nejen s hlediska sociálně-politického, ale i z širšího hlediska hospodářských potřeb celku. Záruka v tom směru bude dána, jestliže příslušné usnesení Ústřední sociální pojišťovny bude vázáno na svolení ministerstva sociální péče. Tím bude vyhověno nejen zájmům veřejnosti, nýbrž i zájmům pojištěnců a Ústřední sociální pojišťovny.

Spor o výklad, za kolik dní v týdnu má se platiti pojistné v oboru nemocenského pojištění byl důvodem pro novou úpravu 1. odst. § 160, který tuto otázku řeší novým zněním ve shodě s nálezem nejvyššího správního soudu ze dne 14. dubna 1927, č. 6399/27, o němž byla zmínka již shora.

V dané otázce, zda-li za platnosti zákona č. 221/1924 po dobu trvání pojistného poměru jest platiti pojistné v oboru nemocenského pojištění i za neděle, pokud se v nich nevykonávají práce nebo služby povinně pojištěné a nepobírá mzda, přiklonil se nejvyšší správní soud ve svém cit. nálezu ke stanovisku, že pojistné v oboru nemocenského pojištění u osob, které pracují 6 dní v týdnu, platiti se má toliko za 6 dní, tedy nikoliv za neděli. Svůj nález odůvodnil Nejvyšší správní soud v podstatě takto:

Z ustanovení § 160 zákona je především zřejmo, že zákon neváže platební povinnost na předpoklady, jež určují existenci pojistného poměru, totiž na střetnutí se pracovního poměru a výkonu prací neb služeb povinně pojištěných, nýbrž že vytýčil pro určení platební povinnosti předpoklady odchylné, nezávislé na trvaní a existenci pracovního poměru, zakládajícího pojistnou povinnost.

Z totožnosti obratu "vykonává práce..." (lit. a) a "nevykonává práci..." (lit. c) jest usuzovati na totožnost jich významu, tedy, že výraz "vykonává práce neb služby...", použitý pod lit. a), znamená faktické vykonávání prací neb služeb stejně jako výraz "nevykonává prací neb služeb...", použitý pod lit. c), vyznačuje zřejmě stav faktický. Ostatně zákon používá téhož obratu ve stejném smyslu i v § 12, odst. 2. "jsou-li však práce nebo služby vykonávány po 7 dní" a v § 95, bod 2, "vykonával práce neb služby po 7 dní."

Dále odůvodnil nejvyšší správní soud svůj nález poukazem na ustanovení § 159 zákona, že výše pojistného pro nemocenské pojištění nesmí přesahovati pravidelně 5% střední denní mzdy. Zřejmým účelem § 159 jest chrániti pojištěnce i zaměstnavatele před neúměrným vzrůstem pojistného v poměru ke mzdě. Účel ten došel výrazu tím, že zákon v cit. § 159 stanovil maximum pojistného (5% střední denní mzdy), jež jen v případě potřeby se svolením Ústřední sociální pojišťovny smí býti přechodně překročena. Kdyby při práci 6 dní v týdnu trvající bylo předpisováno pojistné ve výši 5% střední denní mzdy sedmkráte, překročilo by efektivně maximální výši 5% v jednom týdnu o celé denní pojistné. Ještě křiklavějším byl by nepoměr mezi mzdou a pojistným v případě, kdy se nepracuje ani 6 dní v týdnu.

Zmíněnému účelu § 159 bude vyhověno jen tenkráte, jestliže pojistné vyměřené dle střední denní mzdy bude předepisováno dle téže zásady, jež platí pro stanovení střední denní mzdy, t. j. bude-li v souladu s předpisem § 12, odst. 2. předepisováno za dny pracovní.

Chtějíc zabrániti nesprávnému výkladu cit. nálezu Nejvyššího správního soudu v tom směru, jako by pojistné nebylo platiti nejen za neděle, nýbrž vůbec i za dny, kdy se nepracuje, jmenovitě za dny sváteční, stanoví § 26 této osnovy výslovně, že pojistné je platiti za 7 dní, jsou-li práce nebo služby zpravidla vykonávány po 7 dní v týdnu a za 6 dní, konají-li se práce nebo služby zpravidla po 6 dní v týdnu. Nebyl-li zaměstnanec po celé toto období zaměstnán, jest pojistné platiti za šest dní v týdnu. Rovněž za šest dnů se platí pojistné, když zaměstnanec koná zpravidla práce nebo služby méně než po 6 dní v týdnu (§ 12, odst. 4.). Z této dikce se podává, že pojistné platiti je i za dny sváteční, po případě i za dny, v nichž - ať již podle ustanovení zákonných nebo smluvních - práce a služby se nekonají a zaměstnancům nepřísluší při tom nárok na mzdu.

Osnovou navrhované znění odstraňují tudíž pochybnosti ve shora uvedeném směru; jinak jde jen o stylistické změny dosavadního znění.

Aby však bylo zamezeno i jinému mylnému výkladu citovaného nálezu Nejvyššího správního soudu, jenž se týká pouze pojistného pro obor nemocenského pojištění, doplňuje se první odstavec § 158, jenž jedná o pojistném pro pojištění invalidní a starobní, ustanovením, že týdenní pojistné pro složku invalidního a starobního pojištění jest v zásadě nedělitelné na dny. Podrobnou úpravu této zásady nutno vyhraditi prováděcímu nařízení, kdež sluší učiniti opatření, aby při změně zaměstnance průběhem týdne nebylo pojistné vyžadováno dvakráte.

Nové znění § 161, odst. 3. má zaručiti přesnější stylisací, že pojistného, přijatého nemocenskou pojišťovnou bude použito v prvé řadě k plné úhradě pojistného na složku invalidní a starobní. Teprve po úplné úhradě pojistného pro složku invalidní a starobní možno zbytku použíti pro potřeby pojištění nemocenského. Přiházely se totiž případy opačného postupu, což ovšem neodpovídá intencím zákona.

Jak již shora na počátku důvodové zprávy uvedeno, ukázalo se velmi tíživým ustanovení, aby zaměstnavatel platil ze svého celé pojistné za všechny učně. Proto ustanovení § 162, odst. 2. změněno tak, že zaměstnavatel bude platiti jak pro složku invalidního a starobního pojištění, tak i pro složku nemocenského pojištění ze svého celé pojistné jen za ony zaměstnance (tedy také i učně), kteří nemají mzdy na penězích.

Ustanovení, jimiž se doplňuje § 180 zákona, a jimiž se upravuje znění § 185 zákona, vyplývají s hlediska, aby bylo za všech možných okolností zajištěno dosažení středního výnosu jmění Ústřední sociální pojišťovny v té výši, jaká odpovídá úrokové míře jíž bylo použito za početní podklad tohoto zákona.

Podle dosavadního znění § 183 Ústřední sociální pojišťovna může případ od případu povoliti, aby nejvýše čtvrtina volného jmění nemocenské pojišťovny byla uložena i jiným způsobem, než stanoví §§ 180 a 181, zejména k podpoře bytové péče a k vybudování sociálních zařízení věnovaných výlučně nebo převážně pojištěncům.

Podobně podle § 183, odst. 2 může ústřední sociální pojišťovna uložiti nejvýše čtvrtinu svého volného jmění k jiným účelům, než jaké jsou uvedeny v §§ 180 a 182, tedy rovněž na př. k podpoře bytové péče nebo k zřízení sociálních zařízení, sloužících k dobru pojištěnců; potřebuje však k takovému uložení jmění schválení ministra sociální péče.

Vzhledem k nutnosti, aby ministerstvo sociální péče mělo bezprostřední trvalý přehled o výši volného jmění nemocenských pojišťoven a o způsobu, jakým toto volné jmění jest uloženo, stanoví osnova, že schválení ministra sociální péče jest vyžadovati také pro zmíněné ukládací akty nemocenských pojišťoven, jako jest tomu již nyní při obdobných úkonech Ústřední sociální pojišťovny.

Při novelisaci zákona sluší také vyplniti mezeru v § 239, jednajícím o opravných prostředcích proti výměrům nositelů pojištění, pokud opravné prostředky ty nepatří do soudnictví pojišťovacího, kde opomenuta uvésti lhůtu k podání opravného prostředku. Osnova proto stanoví lhůtu pro opravné prostředky ty na 15 dnů ode dne doručení výměru, ten den v to nepočítajíc.

Osobám, které touto osnovou mají býti vyloučeny z povinného pojištění pro případ invalidity a stáří, dává osnova právo vstoupiti dobrovolně v toto pojištění. Pojištění těchto osob musí se státi z důvodů administrativních u té pojišťovny, u níž jsou osoby tyto pojištěny pro případ nemoci. Zařazeny mohou býti nejméně do té mzdové třídy, do níž by pařily podle svého zařazení v pojištění pro případ nemoci, ponecháno jim však na vůli pojistiti se případně na dávky podle třídy vyšší. Kdyby se připustilo pojištění v nižší třídě, hlásily by se především osoby, jež jsou stiženy nějakou chorobou nebo defektem, takže by nastal v neprospěch celku pojištěnců výběr špatných risik.

Dospěje-li se následkem zkušeností, jichž se nabude při delším provádění zákona k přesvědčení, že by bylo účelno obligatorní pojištění osob, jež se nyní vylučují z pojistné povinnosti invalidního a starobního pojištění, bude možno vládním nařízením na tyto osoby rozšířiti pojistnou povinnost pro případ invalidity a stáří; při tom určí toto vládní nařízení též výjimky ze zákona za účelem snazšího a úspěšnějšího provádění pojištění těchto osob. Výjimky ty mohou býti analogické výjimkám stanoveným v § 248 zákona pro pojištění osob zaměstnaných mimořádným způsobem.

Naskýtá se nyní otázka, co učiniti s pojistným, jež bylo zaplaceno za osoby, jež osnova z povinného pojištění pro případ invalidity a stáří vylučuje. Vrácení tohoto pojistného nedalo by se v mnoha případech ani provésti a zatěžovalo by silně administrativu nemocenských pojišťoven i Ústřední sociální pojišťovny; sluší při tom míti na zřeteli, že v pojistném je obsažena ¹/₂ připadající na zaměstnance, že zaměstnanci mnohdy změnili mezi tím svého zaměstnavatele atd. Proto stanoví osnova zásadu, že z pojistného zaplaceného za tyto osoby zřídí Ústřední sociální pojišťovna zvláštní fond, který bude věnován na léčebnou péči. Osnova pamatuje při tom však na to, aby osobám, jež podle osnovy vystoupí z povinného pojištění invalidního a starobního, byly zachovány nároky z pojištění pro případ invalidity, a stáří, získané před účinností zákona, za podmínky, že zmíněné osoby vstoupí nejpozději do 1. července 1928 do zaměstnání podrobeného pojistné povinnosti pro případ invalidity a stáří nebo, že do této doby dobrovolně se k tomuto pojištění přihlásí. Stanoviti určitý termín je záhodno proto, aby výhody dobrovolného pojištění nebylo zneužíváno zmíněnými osobami v dobách pozdějších, kdy zejména osoby nemocné, cítíce, že se vbrzku dostaví invalidita, narychlo by se přihlásili k pojištění a tím jako špatná risika zatěžovaly by Ústřední sociální pojišťovnu.

Bližší ustanovení o dávkách dobrovolného pojištění pro případ invalidity a stáří a o nápadu dávek tohoto pojištění, budou vydána vládním nařízením.

se podává výklad v pojistně-matematické a statistické části důvodové zprávy.

Aby bylo zaručeno, že nemocenské pojišťovny se nebudou usnášeti na stanovách nebo jich změně, jež by nebyly v souladu se zákonem, stanoví osnova, že usnesení představenstva nemocenské pojišťovny o nových stanovách, resp. jich změně vyžadují schválení ministerstva sociální péče. Vzhledem k zásadnímu významu, jež mají vzorné stanovy pro veškeru funkci nemocenských pojišťoven, sluší vyhraditi ministerstvu sociální péče i schválení vzorných stanov, jež vydá ústřední sociální pojišťovna.

V úvaze, že zaměstnavatelé přispívají na pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří rovným dílem jako zaměstnanci a že jim nadto zákon ukládá řadu povinností, poskytuje osnova zaměstnavatelům paritní zastoupení s pojištěnci v orgánech pojišťoven. Počet členů těchto orgánů zůstává nezměněn. Polovinu jich volí valná hromada delegátů z pojištěnců, druhou polovinu zaměstnavatelé, jichž zaměstnanci jsou povinně u dotyčné pojišťovny pojištěni. Osnova stanoví, že starostou představenstva pojišťovny musí býti vždycky zástupce pojištěnců a jeho náměstkem zástupce skupiny zaměstnavatelské. Souběžné ustanovení obsahuje osnova o starostovi dozorčího výboru, jímž musí býti vždy zástupce zaměstnavatelů; jeho náměstkem pak bude zástupce pojištěnců.

Co se týče plurálního práva hlasovacího, jež podle § 64. zákona přísluší zaměstnavatelům pro volby do představenstva (§ 59) a dozorčího výboru nemocenských pojišťoven a pro volby polovice přísedících rozhodčích soudů nemocenských pojišťoven (§ 200), dlužno pamatovati na to, aby v uvedených orgánech okresních nemocenských pojišťoven bylo zaručeno aspoň minimální zastoupení onomu živnostnictvu, jež nespadá pod pojem továrních podniků. Tak významné složce hospodářského života našeho nutno zajistiti zastoupení, jehož by se následkem plurálního práva hlasovacího majitelů továren snad nedostalo středním a drobným živnostníkům.

Obdobné opatření jest nutným v zájmu zaměstnavatelů zemědělských a lesních u těch okresních nemocenských pojišťoven, v jejichž obvodu není nemocenských pojišťoven zemědělských podle § 25.

Zákon ze dne 9. října 1924, č. 221 Sb. z. a n., o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří obsahuje ustanovení o orgánech nemocenského pojištění a o soudnictví pojišťovacím, jež značí novou úpravu proti předpisům dřívějších zákonů o nemocenském pojištění. Při vydání zákona bylo počítáno s tím, že volby do jednotlivých orgánů nositelů nemocenského pojištění, jakož i volby přísedících rozhodčích soudů nemocenských pojišťoven, pojišťovacích soudů a vrchního pojišťovacího soudu, bude možno vypsati ihned po zahájení účinnosti zákona č. 221/1924 Sb. z. a n., takže by na podzim roku 1926 byli již mohli fungovati volení funkcionáři.

Tím však, že vládním nařízením ze dne 25. června 1926, č. 90 Sb. z. a n., odsunuta byla likvidace okresních nemocenských pokladen, jež podle §u 267 zákona jest zrušiti, na den 1. října 1926, nebylo možno vypsati volby v roce 1926 do orgánů nemocenského pojištění; není to však možno ani nyní, kdy nelze zahájiti likvidace oněch nemocenských pojišťoven, na něž se vztahuje zákon ze dne 17. prosince 1926, č. 237 Sb. z. a n., jenž stanovil lhůtu pro zastavení činnosti oněch nemocenských pojišťoven až do konce roku 1927. Při tom jest však s druhé strany naléhavě nutno, aby nemocenské pojišťovny měly pokud možno nejdříve již orgány odpovídající úpravě podle zákona č. 221/1924 Sb. z a n., neboť dosavadní orgány byly zřízeny v různých formách, byvše zčásti jmenovány jakožto správní komise politickými úřady, z části majíce někde vládního komisaře, jenž obstarává správu nemocenských pojišťoven. Ponechati dosavadní správní orgány nelze zejména u oněch ne mocenských pojišťoven, jejichž obvod působnosti se rozšířil likvidací jiných nemocenských pojišťoven, jejichž členstvo není vůbec zastoupeno ve správních orgánech pojišťoven převzavších také agendu likvidujících nemocenských pojišťoven.

Stejně naléhavou jest potřeba ustaviti nové organismy pojišťovacího soudnictví, t. j. rozhodčí soudy nemocenských pojišťoven, pojišťovací soudy a také vrchní pojišťovací soud, neboť strany, jež se cítí dotčeny výměry buď nemocenské pojišťovny nebo Ústřední sociální pojišťovny, nemají nyní možnosti uplatňovati své opravné prostředky v oboru dávek sociálního pojištění. Jest proto nutno umožniti co nejrychleji ustavení různých soudů pojišťovacího soudnictví, což lze jedině jmenováním přísedících a náhradníků přísedících jednotlivých oněch soudů.

Nejvhodnější cestou, jíž by se dospělo k rychlému ustavení jednak správních orgánů nositelů nemocenského pojištění, jednak k umožnění činnosti soudnictví pojišťovacího, jest provésti jmenování správních orgánů nemocenského pojištění a přísedících pro soudy v sociálním pojištění ministrem sociální péče, resp. politickými úřady.

Ministrem sociální péče v dohodě s ministrem spravedlnosti by byli jmenováni přísedící pojišťovacích soudů a vrchního, pojišťovacího soudu, jehož obvod působnosti se vztahuje na území celé republiky. Politické úřady II. stolice by pak provedly jmenování představenstev a dozorčích výborů nemocenských pojišťoven, jakž i jmenování přísedících rozhodčích soudů nemocenských pojišťoven; totéž platilo by pak o náhradnících členů správních orgánů a náhradnících přísedících soudů.

Při jmenování by se zachovala relace mezi skupinou pojištěnců a skupinou zaměstnavatelů, jak jest stanovena v §§ 59, 64, 200, 217, 218, 219 a 229 zákona v úpravě této novely.

Působnost dosavadních funkcionářů nemocenských pojišťoven (pokladen) a rozhodčích soudů nemocenských pojišťoven (pokladen) končila by dnem, kdy jmenování nových funkcionářů bude vyhlášeno. v Úředním listě republiky Československé. Aby se umožnilo nerušené převzetí funkcí, jsou dosavadní funkcionáři povinni podati pod sankcí novým funkcionářům zprávu podle § 87 zákona.

Poněvadž zamýšlená úprava jest pouze přechodným doplňkem ustanovení zákona č. 221/1924 Sb. z. a n., zůstaly by osoby, jež budou jmenovány funkcionáři nemocenských pojišťoven a soudnictví pojišťovacího, v úřadě jen do té doby, až se ujmou úřadu funkcionáři vyšli z prvních řádných voleb.

Nejasné znění původních ustanovení § 12, odst. 2 a 3, a § 160 dalo podnět k četným sporům, jichž zásadní řešení předloženo bylo k rozhodnutí Nejvyššímu správnímu soudu, o jehož nálezu ze dne 14. dubna 1927, č. 6399/27, bylo svrchu obšírně pojednáno. Snaha, odkliditi rázem všechny tyto pendentní spory, byla rozhodnou pro ustanovení osnovy, jímž se stanoví zpětná účinnost zmíněných norem §§ 12 a 160 (§§ 3 a 26 osnovy) ke dni 1. července 1926, kdy zákon o sociálním pojištění nabyl účinnosti. Důvody vhodnosti mluví proto, aby též § 1 osnovy nabyl zpětné účinnosti ke dni 1: července 1926.

Pro to, aby i jiná ustanovení. čl. I. totiž §§ 2, 20, 21, 22, 23, 24, 28 a 33 osnovy, nabyla účinnosti až 1. lednem 1928, mluví důvody administrativně-technické. Proti tomu naléhavá potřeba ustavení orgánů nemocenských pojišťoven a ustavení rozhodčích soudů nemocenských pojišťoven, soudů pojišťovacích a vrchního pojišťovacího soudu (čl. II. a III.) vyžaduje, aby ustanovení osnovy těchto otázek se týkající, nabyla účinnosti ihned dnem vyhlášení zákona. Protože i prozatímní jmenování orgánů nemocenských pojišťoven má se státi se zřetelem k paritnímu zastoupení zaměstnanců a zaměstnavatelů, nabývá i ustanovení čl. II. osnovy účinnosti dnem vyhlášení zákona.

Dosavadní konstrukce systému dávkového a úhradového v invalidním a starobním pojištění zaměstnanců se projevila v některých vrstvách obyvatelstva tak tíživě, že pojištění bylo pro ně shledáno nepřiměřeným a byla velmi důrazně naléháno, aby byly provedeny některé změny, které by vedly k jeho snížení. Bylo proto nutno velmi bedlivě uvažovati o možnostech, jak vyjíti vstříc oprávněným požadavkům za podmínky zachování výše dávek, stanovených zákonem čís. 221/1924 Sb. z. a n., i bezpečnosti trvale zdravého vývoje sociálního pojištění.

Za tím účelem byla provedena revise veškerých složek a zkoušeny různé možnosti úpravy na podkladě rozsáhlých propočtů.

Především byla projednána otázka rozsahu pojistné povinnosti a zvláště bylo z mnoha stran vysloveno přání, aby z povinného pojištění invalidního a starobního byli vyloučeni dělníci domáčtí a osoby zaměstnané pracemi sezonními a konečně, aby byla omezena pojistná povinnost na osoby, které překročily 16. rok svého věku. Stanovením této dolní věkové hranice jsou vyloučeny z dosavadního okruhu pojištěnců uvedeného v důvodové zprávě zákona o sociálním pojištění čís. tisku posl. sněm. 4186 na straně 161, tab. č. 49. celkem 144.354 osoby.

Počet ostatních osob, jež se vylučují v důsledku § 2. novely nelze přesně stanoviti, ježto z části jsou osoby ty již zahrnuty v ustanovení o dolní věkové hranici a statistický materiál neposkytuje tak podrobného členění, aby jejich okruh bylo možno stanoviti přesně.

Osoby vyloučené písmenou h) jsou zahrnuty převážně v kategorii dělníků, učedníků a nádeníků v zemědělství. Z rozdělení podle věkových skupin těchto osob vidíme, že průměrný věk osob zaměstnaných pracemi sezonními jest vyšší, než u souhrnu pojištěnců, na něž se dosud pojištění invalidní a starobní vztahovalo.

Za předpokladu důvodové zprávy k zákonu o sociálním pojištění, že pravděpodobnost invalidity je u osob zaměstnaných v zemědělství a lesnictví táž jako u osob zaměstnaných v ostatních skupinách, je patrno, že vyloučení těchto osob z pojistné povinnosti nemá nepříznivého vlivu na finanční rovnováhu Ústřední sociální pojišťovny.

Nové seskupení budoucí generace podle věku bylo provedeno k účelům propočtu této osnovy metodou důvodové zprávy. Výpočty důvodové zprávy k zákonu o sociálním pojištění čís. tisku posl. sněm. 4186/I. volební období o výši a rozdělení finančních nákladů na invalidní a starobní pojištění byly provedeny za předpokladu trvalého 4% zúročení úhradových kapitálů.

Volba tato byla motivována vývojem průměrného ročního úrokového výnosu říšskoněmeckého pojištění invalidního do roku 1920 a úrazového i pensijního pojištění v Československé republice. Současně bylo poukázáno na to, že v poslední době úrokový výnos jmění ústavů sociálního pojištění Československé republiky převyšuje značně 4%. O tom, jak se od té doby vyvíjel průměrný výnos jmění některých sociálně-pojišťovacích ústavů, podává se tento přehled. (Viz předcházející tabulku.) Tato tendence byla považována za přechodnou, čemuž byl dán výraz tím, že byl počítán zvýšený úrokový zisk pouze v prvých deseti letech činnosti Ústřední sociální pojišťovny, a to tak, že se počítá v prvých pěti letech s průměrnou úrokovou mírou 5% a v dalších pěti letech s úrokovou mírou 4¹/₂%. (Viz zprávu výboru sociálně-politického poslanecké sněmovny č. t. 4795, I. volební období). Poněvadž však nyní se tento vyšší úrokový výnos již delší dobu udržuje, byla bedlivě zkoumána otázka, zda dosud pozorovaný příznivý stav úrokového výnosu připouští úsudek, že možno předpokládati trvalé zúročení vyšší než 4%, a jakou úrokovou míru tedy sluší vzíti za podklad pro výpočty týkající se dlouhodobých opětujících se dávek (důchodů) ze sociálního pojištění.

Zkoumán byl průběh vývoje diskontní sazby Rakousko-uherské banky a Bankovního úřadu ministerstva financí, dále průběh úrokové sazby ze vkladů u Zemské banky, u České spořitelny a Městské spořitelny pražské. Tento průběh uvádějí následující tabulky: