Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Dne 2. října 1925 na táboru lidu u Bezovky na Žižkově mluvil redaktor rudého Práva Josef Kozák. tábor byl svolán výborem I. kraje komunistické strany Československa s programem: "Proti katanské hrůzovládě v Maďarsku a proti připravované popravě soudruha Rakosziho". Na schůzi byli za policejní ředitelství policejní komisař Jaroslav Komzák, a policejní koncipient dr. Josef Šejnoha. Zápis o řeči prováděl dr. Josef Šejnoha.

V prvé části řeči podle zápisu komisaře mluvil redaktor Kozák o tom, že Maďarská vláda se připravuje zavražditi zajatce v třídním boji. Uvedl statistiku o stíhání dělníků pro politické zločiny a tento odstavec, týkající se Maďarska, podle zápisu policejního úředníka končil těmito slovy: "Je třeba zanechati snů o demokracii a říci" ať žije revoluce!" V poznámkách policejního úředníka jsou za tímto odstavcem uvedeny výkřiky.

V druhé části řeči mluvil o boji mezi proletariátem a buržoasií, o týrání dělníků v Bulharsku a Maďarsku a uváděl konkrétní případy. Dokazoval, že ve státech bílého teroru vítětí ty elementy, které předestavovaly starou, předválečnou Evropu. V Maďarsku Horthy, v Německu Hindenburg, v Rakousku křesťanští sociálové atd. Pak pokračoval podle zápisů policejního úředníka, jež uvádíme doslovně takto: "My se s touto starou Evropou stýkáme jako rovný s rovným. Je v zájmu čsl. vlasti, aby se dostali do čela staří imperialisté, kteří by stavěli staré systémy? Jde zde o nebezpečí, o československý národ a čsl. svobodu. Kde je Legionářská Obec? Rozvoj československého národa je možný jen ve Svazu sovětských republik, jinak se vrátí starý pořádek. Všichni cítíke s padlými revolucionáři celého světa."

V další části své řeči dokazoval, že vítětství bílého teroru v zemích sousedních by mělo za následek vítězství bílého teroru všude. Dělníci se nemají nechat svésti štvaním proti revolucionářům proto, že prolévají krev. Kontrarevoluce je vždy krvavější.

Zápisky podle doznání komisařů nebyly stenografovány a nebyly doslovné. Dr. Šejnoha doznal při soudním řízení, že zapisoval to, co považoval za důležité, ne tedy všechno. Relaci přepisoval ze zápisků tak, že opět nepřevzal všechno, a v citovaných částech byly vynechány tučně vytištěné věty, které byly pak při soudním řízení zjištěny.

U vyšetřujícího soudce prohlásil dr. Šejnoha o prvním citovaném výroku doslovně: "Mluvil (rozuměj obžalovaný) o poměrech v Maďarsku, o vzrůstu vlivu kapitalismu a buržoasie a mezi řečí, na niž se již podrobně nepamatuji a záznamů přesných nemám, pronesl, jak se určitě pamatuji, výrok "Je třeba zanechati snů o demokracii. Ať žije revoluce!" Na výrok ten ozvalo se asi deset lidí současně jako na povel "Ať žije revoluce!", takže mám za to, že to volala nějaká skupina přítomných. Ostatní zástup na projev ten nereagoval. Výrok ten pronesl mezi řečí o Maďarsku."

Stejným způsobem vypovídal u vyšetřujícího soudce i komisař Komzák, který prohlásil o jiném výroku, že kdyby se tento výrok týkal Československa, jitě byl by řečníka napomenul a doznal, že dr. Šejnoha psal po tmě, takže chvílemi ztratil souvislost řeči. Uvedl také, že řečník nebyl ani jednou napomenut.

Obžalovaný doznal při výslechu u vyšetřujícího soudce, že na schůzi mluvil, že relace zachycuje část jeho řeči, ne však věrně, že schází mnoho k posouzení souvislosti a smyslu výroků. doznal zejména, že použil sice, ne však přesně tak jak byly zapsány, obou výroků a nikoli v té souvislosti, jak je uvádí relace, takže smyslem těchto výroků nebylo pobuřování k násilné změně republikánsko-demokratické formy státní, protože to nebylo vůbec účelem a předmětem schůze.

První hlavní líčení se konalo 13. ledna 1926 u zemského trestního soudu v Praze. Předseda vyloučil veřejnost a postupoval způsobem, který udivoval všechny přítomné. Když na příklad dr. Šejnoha na dotaz předsedův, zda obžalovaný chtěl pobuřovat, odpověděl, že myslí, že ne, nýbrž případu Rákosziho jen agitačně použíti, předseda senátu prohlásil, že svědek nerozuměl otázce. Na svědka křičel, co to mluví, vždyť je přece právník a přece ví, jaké má povinnosti. Jen na opakovanou žádost obžalovaného a obhájce dal předseda senátu vrchní rada Pudil výrok svědkův protokolovat. Když se obžalovaný tázal svědka policejního komisaře Komzáka, proč jej nenapomínal, předseda křičel na svědka, aby na tuto otázku neodpovídal, protože se ho má právo na to ptáti pouze jeho nadřízený úřad. Předseda křičel tak, že se hluk ze zasedací síně rozléhal i po přilehlých chodbách. Obžalovaný dokazoval, že první výrok interpelací z poznámek citovaný uvedl mluvě o Maďarsku, že před tím ani slovem se Československa nedotkl. Druhému výroku, použil v tom smyslu, že rozvoj národa jest možný jen v souvislosti ve vztahu ve spojení se sovětským Svazem, protože by jinak neměl smyslu. Nemělo by jistě smyslu zváti Legionářskou Obec k tomu, aby prováděla sovětský převrat v Československu. Z citovaného odstavce je pak patrno, že ukazoval pouze na to, kde by Československo mohlo hledat oporu "proti starým imperialistům" a proti tomu, aby se nevrátil "starý pořádek". Svědci ani policejní komisaři, doslovné znění výroku nepotvrdili a hájení obžalovaného ani jediným slovem nevyloučili. Přes to soud uznal obviněného vinným přečinem podle § 14 odst. 1., protože prý výroky byly proneseny doslovně tak, jak byly v relaci, o čemž se prý soud přesvědčil kombincí různých průkazních prostředků. Soud sám doznal, že výroky nebyly doslovně potvrzeny ani jediným svědkem. Odsoudil obžalovaného na jeden měsíc do vězení.

Nejvyšší soud rozhodnutím z 9. prosince 1926 vyhověl odvolání státního zástupce, rozhodl, že v citovaných výrocích je spatřovati zločin podle §u 15. odst. 3. zákona na ochranu republiky, věc vrátil první instanci a zmateční stížnost obviněného poukázal k tomuto rozhodnutí, aniž se jí zabýval.

K novému líčení před I. instancí došlo 26. dubna 1927. Při tomto líčení ani státní zástupce nenavrhl, aby řízení bylo neveřejné. Bylo tedy konáno veřejně. Ačkoliv ani zde nikdo nepotvrdil doslovné znění výroku, rozhodl soud na základě zápisků a relace, že obžalovaný skutečně ve své řeči pronesl tyto výroky: 1. Je třeba zanechati snů o demokracii a říci: ať žije revoluce! 2. Rozvoj československého národa je možný jen ve Svazu sovětských republik.

Protože však oba policejní komisaři i obžalovaný tvrdili, že první výrok byl pronesen v řeči o Maďarsku a že nebyl v souvislosti s poměry v Československu, dospěl soud k přesvědčení, "že obžalovaný výrok ten pronesl mluvě o Maďarsku, o poměrech tamtéž panujících, jak byly bílým terorem vyvolány a že se tím nedotýkal zdejších vnitřních poměrů a že tudíž títmto výrokem kritisujícícm poměry v Maďarsku nesledoval úmysl směřující k násilné změně demokraticko-republikánské reformy, v Československu platné, a že tudíž zde nejsou prokázány a zjištěny skutkové okolnosti, požadované v §u 1. zákona na ochranu republiky.

Pokud se týče druhého výroku, dospěl soud k přesvědčení, že výrok má úplnou souvislost s výroky předcházejícími a následujícími a že právě tato suvislost vyvrací hájení obviněného, že výrokem myslel pouze na politický spolek se sovětským svazem. Soud vyslovil názor, že obžalovaný myslel zcela jistě na převrat ve smyslu sovětském. Následkem toho a pak následkem toho, že obžalovaný mluvil na jiných místech své řeči o násilí, dospěl soud k přesvědčení, že obžalovaný skutečně podněcoval k násilné změně demokraticko-republikánské formy státní a odsoudil jej na tři měsíce do žaláře pro zločin podle § 15, odst. 3. zákona na ochranu republiky. Soud považoval také za zjištěno, že padly z řad posluchačů výroky: "Ať žije revoluce", uvádí však v důvodech rozsudkových, že "není bezpečně zjištěno kde a za kterých výroků obžalovaného byly proneseny."

Odvolal se opětně zástupce žaloby a odvolal se také obžalovaný. Obžalovaný namítal zejména, že výrok, za nějž byl odsouzen, není bezpečně zjištěn, a že souvislost v zápiscích přímo vylučuje, že ho použil v tom smyslu, v jakém jej vykládá soud.

Dokazoval také, že je mylná představa, jakoby komunista vždy a všude a za všech okolností neměl nic jiného na práci než podněcovati k povstání, protože povstání má zcela určité podmínky a pokud nejsou splněny, je podněcování beze smyslu. Nejvyšší soud však prohlásil, že výrok je prokázán pečlivě a že je v logické souvislosti s ostatními větami. Rozsudkové důvody v plném rozsahu schválil.

Při tom však Nejvyšší soud vyhověl odvolání státního zástupce. Státní zástupce se totiž dožadoval zvýšení trestu zejména proto, že z řad posluchačstva se ozvaly výkřiky "Ať žije revoluce!", což prý podle soudního zjištění bylo následkem podněcování obžalovaného. Obžalovaný v odvodním spise ukazoval na to, že výkřiky padly zajisté při prvním ze zjišťovaných výroků, jejž soud považuje za beztrestný, poněvadž byl namířen do Maďarska. Přes to Nejvyšší soud ve svém rozsudku prohlásil, že citovaný výkřik z posluchačstva dokazuje "zhoubný vliv jeho (obžalovaného) výroku vůbec" a zostřil odsouzení ze tří na pět měsíců s jedním postem měsíčně.

Je jistě svrchovaně povážlivou logika, s níž soud nalézací i soud odvolací vykládá výrok a jeho spojení s ostatními větami, za nějž obžalovaný byl odsouzen. Je přece na prvý pohled zřejmo, že obžalovaný mluvil o obraně československého státu před návratem starého pořádku, před návratem starých imperialistů, že volal na pomoc pro politiku k tomu směřující Obec Legionářskou, kterou nikdo, a snad ani soud, z převratných úmyslů podezírati nechce. Výrok doslovně žádným svědkem neprokázaný, jehož znění je dokazováno tak krkolomně "logickou souvislostí", při čemž lze zajisté slušně říci, že logická souvislost aspoň týmž právem vede k výkladu uváděnému obhajobou, nemůže sloužiti podle platných právních zásad za základ odsuzujícího rozsudku pro zločin. správným by tu bylo jedině, aby Nejvyšší soud rozsudek buď z důvodu §u 281 č. 5. tr. ř. pro zmatečnost (neúplné zjištění rozhodujících skutečností) zrušil a věc přikázal k novému jednání nebo aby rozsudek změnil v osvobozující, dospěl-li k názoru, že přesnější důkaz viny není možný.

Avšak tam, kde Nejvyšší soud prohlašuje výkřiky z obecenstva za přitěžující okolnost, za následek nezákonné činnosti obžalovaného, porušuje dokonce i formální předpisy právní. Nalézací soud nikde nezjišťuje, že tyto výkřiky z obecenstva byly následkem nezákonných výroků obžalovaného. A jak je ze spisů patrno, tedy ve skutečnosti tomu také tak nebylo, protože podle výpovědí svědků u vyšetřujícího soudce a jiných výpovědí tomu odporujících, není zjištěno, že výkřiky padly skutečně za výrokem obžalovaného, který byl shledán nezávadným, a až do tohoto místa řeči, nalézací soud také nezjistil a nikde neuvádí, že by obžalovaný použil jediného slova, které by bylo možno uvésti v souvislost s trestním činem, pro nějž byl obžalovaný odsouzen.

Dal-li však Nejvyšší soud těmto výkřikům ten smysl, že je považoval za okolnost přitěžující, za následek zhoubného působení obviněného, tak překročil zřejmě meze svojí kompetence dané předpisem §u 288 tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud jest striktně vázán skutkovým zjištěním soudu první stolice. Nebyla zjištěna ani časová a tím méně ovšem příčinná souvislost mezi výkřiky z obecenstva a činností obžalovaného, rozhodnutí Nejvyššího soudu ji však předpokládá, což samozřejmě znamená porušení příslušných předpisů trestního řádu.

Rozsudky Nejvyššího soudu byly v poslední době velmi často předmětem nepříznivé kritiky odborné. Zvláštní poměry u Nejvyššího soudu byly již několikráte veřejností přetřásány. Vzpomínáme zde zejména dotazu poslance Marchy na ministra spravedlnosti o poměrech u Nejvyššího soudu, zejména o činnosti jeho bývalého vicepresidenta dra. Prouzy. Avšak tento rozsudek a celá řada jiných, v poslední době vynesených rozsudků, dokazují, že poměry u Nejvyššího soudu se nikterak nezlepšily. Judikatura Nejvyššího soudu má normativní vliv na rozhodování nižších instatncí soudních vůbec a je pochopitelné, že tak vzniká všeobecná právní nejistota. Jest zajisté povinností parlamentu, aby se domáhal toho, aby úřad zákonem povolaný k hájení zákonů zákony neporušoval, neboť takové soudnictví a rozhodování zejména o činech suvisejících s politickou činností by muselo vážně ohroziti legalitu politické činnosti vůbec.

Při této příležitosti poznamenáváme ještě, že se s odsouzenci podle zákona na ochranu republiky nakládá jako se sprostými zločinci a že jsou jim odpírána práva politických vězňů. Zákon na ochranu republiky neuvedl sice, že odsouzencům podle tohoto zákona práva politických vězňů náležejí, nic takového však také nevyloučil. Nelze zajisté říci nic jiného, než že je opravdovou ostudou, je-li se nutno domáhati interpelací toho, aby se s politickýmim odsouzenci v Československé republice zacházelo alespoň tak, jako se s nimi zacházelo za reakční rakousko-uherské monarchie.

Z těchto důvodů táží se podepsaní ministra spravedlnosti:

1. Je ochoten přezkoumati celý postup soudu v interpelované věci a oznámiti výsledky svého zkoumání sněmovně?

2. Je ochoten vyzvati generální prokuraturu, aby ve smyslu ustanovení §u 292 tr. ř. podala stížnost zmateční pro zachování zákona?

3. Je ochoten zaříditi, aby práva politických vězňů byla respektována i u odsouzenců pro přečiny a zločiny podle zákona na ochranu republiky?

4. Je ochoten předložiti sněmovnám v nejbližší době osnovu zákona o právech politických vězňů?

V Moravské Ostravě byly tyto dny rozšiřovány a nalepovány tisíce plakátů a letáků, jimiž se vyzývalo k nejostřejšímu bojkotu německých a židovských obchodníků. Tato výzva zněla:

"Nekupujte šatů a běžných denních předmětů spotřeby u německožidovských obchodníků, jako (následují jména.)

Nekupujte třídních losů u cizozemských židů. Jsou to (následují jména).

Nenavštěvujte židovských "putyk".

Kupujte pouze u českých obchodníků a živnostníků.

Držte se pevně hesla Palackého: Svůj k svému."

Rozšiřováním tiskopisů s tímto obsahem jest zajisté dána skutková podstata §u 14, odst. 2 a 3 zákona ze dne 19. března 1923, č. 50 Sb. z. a n., poněvadž se veřejně popuzuje k nepřátelským činům a záští proti jednotlivým skupinám obyvatelů pro jejich národnost, jazyk, rasu nebo náboženství. Zajisté lze žádati, aby státní orgány se vší horlivostí zjistily, kdo dal tyto plakáty a letáky tisknouti a rozšiřovati, kdo tedy jest odpovědný za celou tuto akci. Nebude také za těžko co nejdříve zjistiti samotného tiskaře, v jehož tiskárně byly tyto tiskopisy zhotoveny a zde zjistiti na čí rozkaz se to stalo. Poněvadž četní kolportéři rozšiřovali tyto letáky v celém městě, jest i zde možno snadno zjistiti pachatele a tím přijíti na stopu temným mužům v zákulisí této zločinné činnosti. Jest také zarážející, že se policejním orgánům nepodařilo ihzned zameziti rozšiřování, zmocniti se pachatele a přivoditi jeho potrestání.

Podepsaní táží se tedy obou odpovědných ministrů:

Jste ochotni neprodleně přikázati moravsko-ostravskému státnímu zastupitelství a policejnímu ředitelství, aby zcela rozhodně a co nejostřeji tento přípd vyšetřily a co nejdříve odevzdaly vinníky ke spravedlivému potrestání, aby se podobná neslýchaná bojkotová štvanice nikdy více neopakovala?

Na schůzi litoměřických pensistů dne 11. května 1927 prohlásil pan posl. Krumpe, že předseda vlády určitě slíbil německým vládním stranám, že v červenci 1927 každý staropensista bude míti v rukou vyšší požitky, a to 20 %ní zvýšení základní pense od 1. ledna 1927.

Jak známo, tento slib dodržen nebyl. V červenci 1927 bylo dokonce četným staropensistům neočekávaně sraženo z pense 100 až 300 Kč, a nebylo to vysvětleno, jak to zákon předpisuje.

Dne 19. července prohlásil pan ministr financí redaktorovi "Lidových novin", "že bude možno v podzimním zasedání směnoven podati zákon o staropensistech, podaří-li se potřebný náklad uhraditi ekonomisací ve státním rozpočtu." A dne 19. října 1927 slíbil pan ministr financí deputaci pensistů, že do měsíce určitě podá návrh o staropensistech.

Z těchto projevů rozhodujícího odborného ministra jest zřejmo, že výše zmíněný slib pana předsedy vlády v době, kdy byl učiněn, něměl spolehlivého podkladu a proto musil staropensisty, nacházející se v nejtrpčí nouzi, znovu bolestně zklamati. Jest jen příliš pochopitelné, že taková, po léta se opakující nelítostná hra s polozoufalými staropensisty musila je jen znovu a ještě více rozhořčiti. Že se takovým postupem povážlivě poškozuje vážnost státu a jeho správy, poznamenáváme jen mimochodem.

Podepsaní táží se tedy pana předsedy vlády:

1. Učinil pan předseda vlády skutečně s počátkem května t. r. výše zmíněný určitý slib?

2. Proč se nepostaral, aby tento slib byl splněn, tedy aby dodržel své slovo?

Dne 28. října t. r. podnikli uniformovaní a do občanského šatu oblečení četníci, policejní agenti a jiní špehouni obchůzky, aby zjistili zdali také občané Československého státu skutečně oslavují státní svátek. Bylo podáno tolik udání, že úřady a soudy jsou zásobeny prací na dlouhou dobu a nebudeli se postupovati rozumně, lze očekávati, že chudá, pracující vrstva venkovského obyvatelstva bude postižena tresty. A proč? Protože na př. selka v Razové, v okrese bruntálském, která jest již 11 let vdovou, poslala ve státní svátek své čeledíny orati pole, jelikož podzimní orba, která nebyla ještě provedena na 25 jitrech, musí se nezbytně provésti ještě před brzkým příchodem zimy. Tato držitelka pracovala se svými lidmi od živelné pohromy dne 5. května t. r. stále těžce v neděli i ve všední dny, aby strašné škody, způsobené bouří na polích a cestách, aspoň napolo znova napravila , neboť povodeň strhla most vedoucí k polím i s podezdívkou, cesty byly naplavenými kameny proměněny v hromady štěrku a četné, hluboké vodní příkopy poryly pole. Namáhavě a s nesmírnou obětavostí snažila se vdova, aby to aspoň napolo uvedla do pořádku a při tom jí nikdo nepomohl, neboť nedostala ani haléře podpory. K tomu všemu byl její majetek zabaven, poněvadž nemohla zaplatiti nedoplatku na dávku z majetku v částce 14.653 Kč. Letošní žeň musila býti rychle vymlácena, aby se předešlo tomuto zabavení a aby se zaplatila dávka z majetku. Jediný syn musil na podzim nastoupiti vojenskou službu, takže celý dozor na hospodářství musila obstarávati selka. Aby se dovršila míra neštěstí, onemocněla a mohla teprve dne 27. října opustiti lože a již dne 28. října zahnali jí četníci oráče s pole.

Také další případy ukazují, jak úřady nesociálně postupují:

Majetník rodinné zahrádky, který celý týden jest v práci, vypůjčil si u sedláka koně na zorání zahrádky a proto ho četnictvo udalo.

Chudý dělník, který si v neděli v lese sesbíral suché dříví a který ve státní svátek, jako jediný den, kdy by byl měl čas je odvézti, vypůjčil si u svého souseda vůz a koně, aby si odvezl palivo pro studenou zimu. Oko zákona, jemuž uniká tolik darebáků a zločinců, vidělo, jak si odvážel suché dříví a proto ho rovněž udalo.

Tovární dělník koupil si v panském lese vůz palivového dřeva a chtěl toto dříví ještě před zimou přivězti domů, mohl to učiniti jen dne 28. října, poněvadž toho dne majetník povozu měl právě na několik hodin koně volné. Také tento dělník stal se obětí udání.

Nikoliv ze svévole nebo úmyslu, nýbrž poněvadž to v praktickém životě a zvláště u pracujících stavů jinak nejde, poněvadž prokázané laskavosti vyžadují příležitostné oplátky, pokoušeli se tito chudí lidé konati práce, kterou musejí vykonávati i v jiné neděle a svátky, jelikož jim v týdnu na to nezbývá času. Zdělává-li zeměděldec, postižený těžkými pohromami, v drsné horské poloze své pole, a činí-li to nucen hospodářskou nouzí, také ve státní svátek, který dříve nebyl zaveden, přeci jen usiluje býti užitečným své rodině a sobě a vykonává při tom rozhodně užitečnou práci, místo, aby se oddal zahálce. Zdá se ovšem, že jest vládě lhostejné, bude-li žeň dobrá či špatná, jen když dosáhne toho, aby daně byly přesně placeny.

Táži se pana ministra:

Jest ochoten všechny oznámené případy nezachovávání státního svátku ponechati bez trestu?

Jest ochoten také dále pečovati, aby i příště klidně pracující státní občané nebyli obtěžováni a za svou námahu nebyli ještě i trestáni?

V našem průmyslu jest zaměstnán každoročně stoupající počet žen. Čím rozsáhlejší jest mechanisování výroby, tím více se užívá v průmyslu žen. Pro ohromný počet žen, které již dnes námezdní prací musejí vydělávati na své živobytí, zmenšuje se počet těch, které mohou konati své mateřské povinnosti v domácnosti. Ale tím více vzrůstá povinnost společnosti a státu k pracujícím ženám, které musejí vydělávati chléb mimo svou rodinu.

Abychom krátce vylíčili význam ochrany žen, poukazujeme na to, že podle sčítání lidu z roku 1921 bylo v textilním průmyslu zaměstnáno 252.187 osob, z nichž skoro 150.000 bylo žen, tedy asi 2/3 všech zaměstnanců. Státní tabáková režie zaměstnává skoro až 90 % všech zaměstnanců ženského pohlaví. Avšak i jiná průmyslová odvětví vykazují stále vzrůstající počet žen jako dělnic.

Jednou z nejdůležitějších národních a sociálních prací jest chrániti tyto pracující ženy v době před porodem a po něm. K ochraně těchto žen nutno provésti vše, co by je mohlo ochrániti před škodami z přepracování v době před porodem a po něm. Podle zákona o sociálním pojištění a to podle §u 95 mají sice ženy nárok na podporu v době 6 týdnů před porodem a 6 týdnů po porodu, avšak v pracovních řádech a v §u 82 živnostenského řádu se praví, že podnikatel má právo propustiti dělníka bez výpovědi, trvá-li nezaviněná neschopnost k práci déle než 4 týdny. Zákonem ze dne 3. září 1917, č. 475 ř. z. byl poslední odstavec §u 94 ž. ř. změněn tak, že šestinedělky lze užívati k živnostenským pracím po uplynutí 6 týdnů od porodu, ve starém znění bylo, že po uplynutí 4 týdnů.

O zákazu zaměstnání před porodem není řeči ani §u 94, ani v §u 82 ž. ř. Jest tedy ponecháno podnikateli na vůli propustiti těhotné dělnice po uplynutí 4 týdnů a odhlásiti je u nemocenské pojišťovny. Tohoto stavu nelze však trvale udržeti a jest těžkou krutostí k pracujícím ženám a musí tedy býti napraven novou úpravou zákonodárství na ochranu matek.

Poněvadž již washingtonská dohoda se zmiňuje o otázce ochrany mateřství, jest tato úprava tím naléhavější. Bude tedy nezbytně nutno všechny ženské zaměstnance, které podléhají nemocenskému pojištění, pojmouti do oboru působnosti zákona na ochranu žen před porodem a po něm. Podle tohoto zákona musily by těhotné ženy míti právo odepříti pracovní výkony, které jim podle pracovní smlouvy přísluší, mohou-li lékařským vysvědčením prokázati, že pravděpodobně do 6 týdnů slehnou. Avšak i 6 týdnů po porodu musí ženy býti chráněny tím, že v této době nesmějí býti zaměstnávány a jejich opětný vstup do práce musí býti zákonitě vázán na ustanovení, že od jejich porodu uplynulo aspoň 6 týdnů. Vedle toho musily by tyto ženy býti ještě po dalších 6 týdnů zákonitě oprávněny odepříti práce, patřící jim podle pracovní smlouvy, prokáží--li lékařským vysvědčením, že nemohou pracovati pro nemoc, která jest následkem jejich těhotenství nebo porodu nebo mohla by tím býti podstatně zhoršena. Kojícím matkám měl by se na jejich žádost po 6 měsíců po porodu poskytnouti v pracovní době čas potřebný ke kojení až do výměry dvakrát po půl hodině nebo po celé jedné hodině denně. V době od 6 do 12 týdnů po porodu musilo by zrušení služebního poměru (výpověď) zůstati bez účinků. Kdyby byla dána výpověď na dobu, spadající do ochranné lhůty, prodlužuje se doba ukončení pracovního poměru o dobu této ochranné lhůty.

Tyto body obsahují nejdůležitější zásady, jimiž se má říditi moderní zákon na ochranu pracujících žen.

Tážeme se pana ministra sociální péče:

1. Jest ochoten předložiti sněmovně zákon na ochranu pracujících žen před porodem a po porodu, aby se na něm usnesla?

2. Jest pan ministr dále ochoten svolati zástupce odborových svazů k anketě, na níž by se pojednalo o otázce ochrany pracujících žen před porodem a po něm, a v níž by jim byla poskytnuta příležitost, aby své zkušenosti v tomto oboru při přípravách k tomuto návrhu zákona oznámili ministerstvu sociální péče?