Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

O poklesu výdajů u kap. "Všeobecná pokladní správa" a vzestupu výdajů téměř u všech ostatních kapitol bylo v debatě uvedeno toto: Všeobecná pokladní správa vykazuje značné zlepšení proti rozpočtu 1927. Vidíme, že celkové vydání všeobecné pokladní správy pokleslo o 649,9 mil. Kč. V příjmech jeví se zlepšení tím, že příjmy všeobecné pokladní správy stouply proti roku 1927 o 32 mil. Kč. Tento příznivý výsledek není ovšem dosažen trvale a budou zde určité přesuny, především 450 mil. Kč, jež v minulé pokladní správě byly zahrnuty jako globální náklady na platy státních zaměstnanců. Ale přes to nutno konstatovati, že zde mizí 50 mil. Kč, které byly r. 1927 preliminovány na splácení dluhů za repatriační náklady a dále že je zde trvalá úspora na úrocích ze státního dluhu 167,632.999 Kč, jež podařilo se uspořiti splátkou a konversí.

Na připomínku, že všechny výdaje stouply a jen státní pokladna klesla, odpověděl ministr financí takto: To je docela pochopitelné, když úprava platů státních zaměstnanců loňského roku byla obsažena 450 miliony v pokladní správě a jestliže dnes jest 450 mil. Kč rozvrženo na jednotlivé resorty, pak patrně následkem toho ve všech resortech musely stoupnouti výdaje, ježto jsme zmíněný náklad rozdělili do všech resortů. Proto se jeví ve všech položkách plus a v pokladní správě minus. Minus zůstává trvale a co byla ušetřeno na státním dluhu, zůstává také trvalým.

Ministr financí nemůže převzíti záruku, že výdaje pokladní správy v budoucnosti nestoupnou. Jest to parlament, který dělá nebo nedělá státu nové výdaje. Avšak výdaje státního dluhu jsou na cestě poklesu. Zase zaplatíme tento rok půl miliardy dluhů, úrok z toho bude úsporou, půjdeme dolů, vždyť to jest naše spása.

Při ostatních položkách pokladní správy není obavy, že by nám někde podstatně mohly výdaje stoupnouti. Za každou nepatrnou položku nemůže ministr financí vzíti záruku, ale říci, že jsme v pokladní správě ušetřili a všude jinde stoupli a z toho dedukovati jakékoli konsekvence bylo by nesprávné, když víme, jak o proč ve všech oborech stouply výdaje.

U jednotlivých kapitol vznikl zdánlivý vzestup výdajů pouze tím, že částka 40 mil. Kč preliminovaná v roce 1927 na provedení platové úpravy ve Všeobecné pokladní správě byla pro rok 1928, jak již bylo výše řečeno, přesunuta a rozvedena na jednotlivé příslušné resortní kapitoly. Snížení výdajů Všeobecné pokladní správy bylo docíleno úsporou úroků ze státního dluhu o 167 mil. Kč. Správnost tohoto odůvodnění vysvitá z připojené porovnávací tabulky.

Státní dluh:

Náhrada poštovného.

O náhradě hodnoty poštovného za zásilky porta prosté a náhrady hodnoty služeb, prokazovaných poštovní správou jiným odvětvím státní správy (vyjma obor státních drah) byl v debatě učiněn dotaz: Jak došlo se k vyčíslení 60 mil. Kč jako náhrada poštovného, a jak se tyto věci účtují, poněvadž náklad 60 mil. Kč, který se zde poskytuje, měl by míti na druhé straně protipoložku příjmovou.

Na to odpověděl ministr financí: Položka 60 mil. Kč "Náhrada poštovného", která je zařazena v rozpočtu pošty, je důsledkem podnikového hospodářství. O správnosti tohoto postupu může býti diskuse, ministr sám to nepovažuje ani za vhodné, ani za správné. To by bylo nutné tehdy, kdyby byla pošta jako podnik pasivní a ta pasivita může se vyložiti tím, že musí pro erár dělati tolik a tolik služeb, že tedy pasivita její je neprávem vykazována; ale tomu tak není, a jestliže čistý zisk pošty plyne eráru, je to zbytečná průběžná položka.

K tomu dlužno doplniti: Částka 60 mil. Kč jest zahrnuta v příjmech hospodářského plánu Československé pošty na rok 1928 (viz skupinu II, § 4 detailní rozpočet "Československé pošty" na straně 34, odst. 3.). Částka tato byla preliminována jako paušál odhadem. Náhradu tu platí ministerstvo financí za všechny resorty státní správy (vyjma státní správu železniční) Československé poště dobropisem na jejím běžném účtě u ministerstva financí.

Měna.

Na projevené přání obíral se ministr financí otázkou zlaté měny tímto výkladem:

Jakou máme dnes měnu? Říká se obyčejně, že papírovou; já ji nazývám nominální. Co je dnes koruna? Když jsem ji odevzdával panu guvernérovi, řekl jsem, že není ani ze zlata, ani ze stříbra, nýbrž že je z práce, že je to představa určité miniaturní životní míry a že udržována jest ve stabilitě celým velikým administrativním mechanismem Národní banky. Naše koruna není dosud připjata ke kovu. Není řečeno, že znamená určitou částku drahokovu. Dejme tomu, že bychom řekli, kolik lze dnes koupiti zlata za jednu korunu (byl by to určitý zlomek gramu) a že bychom v zákoně řekli: "Naše koruna je současně takový a takový zlomek zlata a nic více." Máme už proto zlatou měnu? Nikoli, proto ji ještě nemáme. Byla by zlatou měnou jen podle jména, ve skutečnosti však zlatou měnou by nebyla, poněvadž zlatou měnu charakterisuje to, že každý má možnost bankovky za zlato kdykoli vyměniti. V Německu nemají také zlatou měnu, ač mají tam "zlatou marku", ale zlatá měna to není. Zlatou by se teprve stala naše měna, kdybychom provedli směnitelnost. Do té doby máme však ještě daleko, až budeme moci klidně říci, že prohlašujeme své papírové peníze za směnitelné. Bude to museti býti zavedeno současně v celé Evropě, to však vyžaduje naprosté konsolidace světové, nejen naší. Je to otázka, máme-li zájem provésti to druhé a říci: "Koruna se rovná takové a takové částce zlata", ale nevyřkli bychom při tom směnitelnost. To by byla jen prestižní věc. Jsou státy, které to musely udělati, poněvadž jejich psychologie měnová byla tak rozvrácena, že k podchycení jejímu musely říci, že dělají zlatou měnu. My toho nepotřebujeme, nemáme na tom zájem a tato věc by byla u nás jen věcí prestiže, když ve skutečnosti máme měnu naprosto stabilisovanou vůči měnám zlatým západních států, na př. proti dolaru a libře. Nemáme tedy žádného zájmu na tom něco měniti.

Ale s tou souvislostí, co by obyvatelstvo nejvíce zajímala, není to, zda my vyjádříme tu dnešní naši korunu zlatem, ani to, zda bude směnitelná, jako to, zdali nebude při této příležitosti zavedena jiná jednotka, takže by se všechno při této příležitosti (vklady, platy, ceny atd.) přepočetly. Myslím, že by to bylo pro přítomnou dobu, nechci říci neštěstí, ale ohromná škoda, kdybychom to dělali. Ve Vídni ceny ve velkém nejsou příliš odchylné od cen našich, ale ceny v drobném mají tendenci stále se přitahovati ke měnové jednotce, k šilinku. Kdybychom tedy my naši jednotku zvýšili, velmi málo bychom posloužili malým lidem, poněvadž malé platy, které denně vydávají, bychom tím zdvihli. Je to otázka psychologie, má-li se změniti jednotka peněžní, nebo ne. Myslím, že ne, protože to nemá vůbec žádný účel, neboť v hospodářství by se tím nic nezměnilo. Naše stabilisační bilance je zařízena na naši soustavu čísel, kdybychom chtěli udělati zlatou měnu, byli bychom museli dělati zlatou bilanci. My však nechceme dělati zlaté bilance, nýbrž stabilisované, poněvadž nemáme v úmyslu zaváděti zlatou měnu v daných poměrech. Mohu říci, že finanční správa se nezanáší úmyslem, cokoli měniti nyní na soustavě našich peněz, měniti jednotku peněžní, ale také, že nemáme žádných úmyslů vyjádřiti tuto dnešní peněžní jednotku zlatem, ani prohlásiti ji za směnitelnou. Ty doby ještě tu nejsou.

Od toho však musíme odlišovati otázku úpravy drobných. To nemá s peněžní jednotkou nic společného. Zrovna tak jako máme pětikoruny, můžeme míti desetikoruny a ta desetikoruna nebude míti zase tu hodnotu ve stříbře, kterou bude platiti, zase bude zavěšena na papíru, a ta papírová desetikoruna bude platiti právě tolik jako stříbrná anebo obráceně, ačkoli bude míti určitou část stříbra. Proč to děláme? Náš systém drobných vznikl po kouscích, jak jsme to technicky mohli provésti, tak jak rok od roku se vytvořil. Ale dnes jsme již tak daleko, že chceme míti také po této stránce pořádek. Máme tolik a tolik dvacetihaléřů, padesátihaléřů, korun a pětikorun a ostatních drobných mincí (celkem 437,520.000 kusů v hodnotě 302,592.000 Kč), ale jsem toho názoru, že nemůžeme kontingentovati jeden druh drobných, poněvadž, jakmile bychom narazili nové pětikoruny, hned potřeba korun bude jiná, menší nežli byla v době, kdy jsme pětikorun neměli. Tedy vždy vznikem vyšší mince potřeba menších mincí se posunula, ale kontingent zůstal beze změny. Stojíme tedy na stanovisku, že systém drobných musí býti vyjádřen kontingentem společným (globálním) a že finanční správa je povinna u svých pokladen jeden druh drobných za druhým kdykoliv vyměniti, aby byla pružnost a aby byl v oběhu dostatek drobných onoho druhu, jakého je právě potřebí.

Při té příležitosti se tážeme: Ale jak daleko mají jíti drobné, proč se nemají zastaviti u pětikorun? Za bývalého Rakouska měli jsme stříbrné pětikoruny. Kdybychom je aplikovali na naše poměry, museli bychom dnes míti asi dvaatřicetikoruny ještě jako drobné, poněvadž kovová mince plnohodnotná začala efektivně u desetikorun. Tedy určitá oblast peněžního oběhu patří drobným. Za války zmizely drobné z oběhu, poněvadž začala papírová koruna klesati, drobné peníze byly na papírové koruny zavěšeny a klesaly s ní a od jisté chvíle lidé si řekli: stříbrná koruna má větší cenu než papírová, nebudu ji dávati jako drobnou minci, použiji jí jako kovu. Ta znamená, že kovové mince se roztavily a prodávaly jako kov a tak zmizely z oběhu, nahrazeny byvše postupně papírem, který tvoří nyní náš státovkový dluh. Kdybychom v míru kovovou korunu nahradili papírem a řekli, že je to státovkový dluh, nebyl by oběh drobných státovkovým dluhem. Proto nyní reklamujeme ze státovkového dluhu kousek zpátky a říkáme, že to byl oběh drobných, že jsme uměle udělali státovkový dluh větší než ve skutečnosti je a nahrazujeme ho oběhem drobných. Při tom chceme dostati do rukou obyvatelstva minci, která by byla pěkná a měla v sobě kousek stříbra, aby si jí lidé vážili. Systém pěkných mincí a bankovek znamená také uměti s těmito penězi zacházeti, vážiti si jich a podněcovati úspornost; žádného jiného cíle nesledujeme. Stát nemůže jinak, než použíti čistého zisku z ražby pětikorun; aby provedl ražbu desetikorun, načež budou papírové desetikoruny staženy a nové kovové budou dány do oběhu. O tom bude porada, která nebude žádným tajemstvím. V naší měně se už nestane nic, co by bylo pro někoho překvapením. Co se bude díti, bude se díti vždy při otevřených dveřích a oknech za účasti a působení veškerého obyvatelstva, vědy i prakse.

K projevu o významu zlaté měny zaujal ministr financí toto stanovisko:

Naše dnešní měnové poměry jistě dokazují, že je možná stabilní měna i bez zlatého podložení, bez směnitelnosti za zlato. Proti teoretikům, kteří si nedovedou jinak představiti měnu, a říkají, že papír je jen surogátem, jest proveden důkaz, že měna může býti úplně stabilní, aniž je vůbec vyjádřena. jakýmkoliv kovem jako u nás. V Rakousku mezi rokem 1879 a 1892 měli jsme také úplně stabilní papírovou měnu, která aspoň pro formu zněla na stříbrný zlatý, naše měna však na žádný stříbrný zlatý nezní. Ale to, co funkce zlata při měně zlaté vykonává, je funkcí mechanického vodítka. Nelze klásti váhu jen na to, aby doma byl index stabilní, a při tom přezírati, jaký je kurs za hranicemi. Stabilní měna za hranicemi má dvojí význam. My doma stabilitu cen právě pomocí zahraničního kursu držíme. Kdyby náš zahraniční kurs nebyl pevný, kdyby byl nerozhodný, pak by mohly u nás ceny stoupati libovolně a jen tlakem zahraniční soutěže a pevností kursu zahraničního udržuje se také stabilita našich cen doma. Za druhé má stabilita kursu vůči cizině velký význam pro celou exportní industrii a její kalkulaci. Proto je první otázkou udržeti kurs stabilní za hranicemi, abychom pomocí jeho mohli udržeti stabilitu cen doma. To konec konců vykonává dnes Národní banka, jako kdyby byla zlatá měna, pomocí devis, znějících na zlatou měnu. My tedy potřebujeme zásobu devis k udržení kursu v poměru k cizině. Ale tento její úkol se zmechanisuje tím, má-li zlato, a proto neuzavírá se ministr financí myšlence, abychom se i my vrátili jednou ke zlaté měně. Ale to bude věcí přirozeného vývoje.

Státní garancie.

Na dotaz, zdali bylo použito v roce 1927 zmocnění ku převzetí státní garancie obsaženého ve finančním zákoně, odpověděl ministr financí, že se tak stalo ve třech případech, které se týkaly likvidujících bank, Moravsko-slezské, Pozemkové a Bohemie, avšak garancie ty neznamenají pro stát žádnou materielní škodu, neboť vyrovnací kvoty byly vykalkulovány podle skutečného jmění jmenovaných bank. Avšak Zemská banka, Hypoteční banka česká a Hypoteční a Zemědělská banka moravská, jež byly pověřeny ukončením likvidace na svůj účet a výplatou vyrovnacích kvot, nemohly tak učiniti podle svých stanov bez garancie státu. Aby tedy byla urychlena výplata vkladů u jmenovaných likvidujících bank, převzata byla státní garancie zajisté ve veřejném prospěchu.

Kursy ukládacích papírů.

Na dotaz o přiměřenosti poměru kursů ukládacích papírů ke kursům papírů dividendových odpověděl ministr, že pokládá spíše kursy papírů dividendových za vysoké. Státní papíry nesou podle kursů průměrně úrok 5,8%, kdežto průměrné zúročení papírů dividendových jest nižší. Proto dlužno vývoj kursů těchto papírů označiti za poněkud smělé hodnocení toho, co se očekává. Poukaz na cizinu, zejména na Anglii, kde dividendové papíry nedávají také vyššího zúročení, není potud přiléhavým, že tam jest jiný stav peněžního trhu nežli u nás. Ostatně lze očekávati, že kursy státních papírů ještě stoupnou a tím se vyrovná dnešní nepoměr.

Dále bylo žádáno, aby byla věnována pozornost značnému rozpětí mezi úrokem vkladovým a zápůjčkovým, jakož i vůbec poměrům v našem peněžnictví, zejména bankovnictví, v němž jest třeba provésti ekonomisaci, aby se docílilo zlevnění výrobních nákladů. V tomto směru bylo u nás již mnoho vykonáno. Dlužno poukázati na provedené a ještě prováděné fuse bank, na prováděnou restrikci režie věcné a osobní. Rovněž berní reforma přispěje ku sníženi režie. Arciť nelze úrokového rozpětí dekretovati, správný poměr musí přivoditi hospodářský život sám podle svých zákonů. Ministerstvo financí věnuje tomuto problému plnou pozornost.

Náklad na vybírání dávky z majetku.

Na dotaz, proč nepoužívá se větší části dávky z majetku na proplácení bonů, odpovídá ministr financí, že se rozhodl, že použije pouze poloviny. Byl toho názoru, že celá dávka z majetku má býti užita k proplácení státovkového dluhu, a to z toho důvodu, že Národní banka dnes vlastně neovládá našeho peněžního trhu, nemajíc oběživa v rukou. Několik set milionů úvěru, pravého obchodního úvěru, který jest v rukou Národní banky, jest částka poměrně nepatrná. Proto přesuny úrokové nemají přímého vlivu na diskont, jak by to mělo býti. Proces odčerpávání oběživa není ještě ukončen. Úmluvou mezi státem a Národní bankou postavili jsme si ideál, abychom aspoň do konce 15. roku dospěli k tomu, že Národní banka bude míti v rukou oběživo z jedné třetiny a že pak bude moci ovládnouti peněžní trh. Musíme dospěti k tomu, aby Národní banka měla otěže domácího peněžnictví v rukou; a to se sleduje právě dávkou z majetku a dále platy, které stát má bance konati. Proces tento zdržuje minstr tím, že část dávky z majetku používá k proplácení bonů. Situace finanční nebyla toho druhu, abychom mohli platiti tyto bony z jiných prostředků, ale nicméně tím považoval jsem za svou povinnost aspoň zmíniti požadavek pro bony a ponechati polovinu dávky z majetku jejímu účelu. To odpovídá kontraktu, který je mezi námi a Národní bankou uzavřen, takže v této chvíli by neměl ministr ani možnosti situaci tuto změniti.

Vůči výtce, že nedoplatky na dávce z majetku se vykazují jinak, než se stalo v úmluvě s Národní bankou, poukázal ministr financí na to, že bylo nutno vycházeti z pravděpodobné skutečné platby, která vzhledem k četným žádostem o slevu dávky podle § 5 zák. č. 6/22 Sb. z. a n., zejména pokud jde o zabraný majetek, bude menší nežli předpis.

Uvolněni výplat ze smluv pojišťovacích, zadržených podle § 10 vl. nařízení ze dne 10. dubna 1919, č. 14 Sb. z. a n., děje se padle ustanovení § 55, odst. 1., č. 5. zák. o dávce na průkaz, že dávka předepsaná byla již zaplacena. Vydání tohoto průkazu nenaráželo dosud na obtíže, neboť vydání potvrzení o vykonané platbě nemůže působiti značné průtahy a jsou případy, že tam, kde strana tento průkaz berního úřadu si neopatřila, učinila tak berní správa sama dotazem u berního úřadu.

Splácení přechodného státovkového dluhu Národní bance.

Na otázku, proč není státovkový dluh mezi ostatními dluhy státními, odpovídá ministr financí, že státovkový dluh jest zajisté dluhem státním, ale ovšem takovým, který tolik netíží. Je podle úmluvy s Národní bankou zúrokovatelný, ale jen podmínečně, kdyby výnos Národní banky nestačil k 6%ní dividendě. To dosud nebylo a je čím dále menší pravděpodobnost, že by k tomu došlo, poněvadž dosud obchod Národní banky byl minimální, poněvadž byl velký oběh státovek a malý oběh bankovek, ale čím větší bude lombard a směnky, bude tím větší výnos, takže zúrokování se nebojíme. Budeme-li po 15 letech ještě dále státovkový dluh spláceti, nelze zatím říci, poněvadž běží jen o takové zaplacení státovkového dluhu, aby Národní banka měla v rukou takovou část oběživa, pomocí které by pevně ovládala toto oběživo doma i v cizině. Nám běží o to, aby Národní banka měla tak velikou reservu devis nebo drahého kovu, jaké je třeba vzhledem k velikému importu i exportu. V teorii se stále uvádí souvislost reservy s oběhem. To není po názoru ministra financí správné. Jsou státy, které mají stejný oběh, ale různý zahraniční obchod a nepotřebují proto stejné reservy. Čím větší je platba do ciziny, kde je možnost výchvěvů v kursu měny, tím větší je potřeba devis a kovu. My jsme státem, který má veliké platy do ciziny a proto potřebujeme silnou reservu. To jsme sledovali úmluvou s Národní bankou. Do jaké míry bude třeba zaplatiti státovkový dluh, aby se i její vláda nad oběživem v tuzemsku zesílila i k tomu, aby reserva její byla dostatečná, to je quaestio facti, ale je možno, že necháme určitou část jako trvalý dluh, který nikoho nezatěžuje, poněvadž jistá kvota oběživa tu musí vždy býti. Nemáme žádného důvodu, abychom státovkový dluh nezařadili mezi dluhy ostatní, není to žádná tajnost.

Státní podíl na přebytku důchodkových pokut.

K žádosti o objektivní stanovisko vyšetřujících finančních úřadů v řízení celním vůči obchodníkům s motocykly dlužno poznamenati, že finanční správa toho dbá, aby vyšetřující finanční úřady v každém případě si počínaly co nejsvědomitěji a jednaly jen na základě platných předpisů. Že potom někdy i obchodníkovi, který se provinil proti celním předpisům, hrozí vyšetřovací vazba kolusní, které se raději vyhne žádostí o upuštění od dalšího trestního řízení za přiměřenou částku, jest ovšem samozřejmé.

K otázce přeměny nedobytných pokut na náhradní vězení dlužno poznamenati, že trestní zákon důchodkový sám již v §u 122 dává možnost náhradní trest na svobodě zkrátiti, což důchodkové soudy systematicky činí tak, aby den vězení odpovídal 100 až 300 Kč pokuty. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi stanoví ovšem § 99 zákonného článku XI. z roku 1909, že se má při přeměně pokuty na trest vězení uložiti za 10 Kč pokuty jeden den vězení; celkový trest vězení nesmí přesahovati 6 měsíců (§ 53 zákon. čl. V. z r. 1878). Ministerstvo financí však k podaným žádostem o milost při zmírnění trestu zkracuje náhradní trest vězení tak, aby den vězení odpovídal 100 až 300 Kč pokuty, případně, nezmírní-li pokutu, zkrátí obyčejně aspoň vězení tak, jak právě uvedeno. Praxe tedy odstraňuje nesrovnalosti, které nastaly následkem znehodnocení měny a které ostatně budou v nejbližší době postupně odstraněny i ustanoveními zákonnými. Tak celní zákon, který vejde v platnost 1. lednem 1928, stanoví, že nedobytná pokuta promění se v náhradní trest vězení v poměru 100 až 300 Kč pokuty za 1 den. Podobné ustanovení bude míti i připravovaný nový zákon o dani z lihu, takže při velké většině přestupků bude již i zákonem vyhověno změněným hodnotám měnovým. Jednotné ustanovení o přeměně pokut v trest vězení bude pak pro veškeré trestní činy finanční obsahovati reformované trestní právo finanční, na němž se již pracuje a jehož materielní část je již větším dílem hotová, má také ustanovení o přeměně pokut v náhradní vězení, odpovídající dnešním poměrům měnovým.

Poplatky za úřední výkony veřejné služby zdravotní.

Důvod proč příjem uvedený v pokladní správě na rok 1927 per 17,000.000 Kč, který měl plynouti na úřední výkony veřejné služby zdravotní, v příjmech návrhu rozpočtu pro rok 1928 nepřichází, je tento: §em 20 zák. ze dne 13. července 1922, č. 236, kterým se doplňují některá ustanovení zákona č. 332/20, jímž stát přejímá výkony zdravotně policejní, byla vláda zmocněna, zavésti poplatky za úřední úkony veřejné služby zdravotní. Před provedením tohoto ustanovení byla však vláda zmocněna zákonem ze dne 3. dubna 1925, č. 53 ř. z. (prodlouženo zákonem ze dne 16. prosince 1926, č. 253 Sb. z. a n.), aby nejen ve službě zdravotní, nýbrž ve všech oborech státní služby zavedla dávky za úřední úkony. Proto byly obě akce sloučeny a dávky za úřední úkony ve službě zdravotně policejní zavedeny současně s jinými dávkami za úřední úkony státních zdravotních orgánů nařízením ze dne 22. prosince 1926, č. 254 Sb. z. a n. (dávkový řád min. zdravotnictví oddíl F). Dávky tyto jsou preliminovány společně s jinými dávkami pod kap. 21. (pro rok 1928 tit. 3., § 5., pol. 7. - 37,700.000 Kč). Tak se stalo, že na shora uvedenou položku příjmy nebyly.

Rozpočet nejv. úč. kontr. úřadu vzrostl proti dosavadnímu úpravou platů úřednických; zvýšení činí 807.573 při úhrnu výdajů 5,179.254 Kč. Tento rozdíl jest vůči ostatním kapitolám markantnějším proto, že jsou zde preliminovány osobní výdaje dle systemisace a že personální výdaje v kapitole této mají převahu. Ačkoliv faktický stav personálu nebyl až dosud úplný a ještě jest třeba postupně jej doplňovati na systemisovaný stav, vykazuje kontrolní činnost Nejvyššího účetního kontrolního úřadu podstatné pokroky i úspěchy. Národnímu shromáždění předložena byla závěrka za loňský rok v polovině lhůty, již zákon předpisuje; jejích výsledků bylo také použito v rozpočtové debatě a minulé hospodaření srovnáváno s předlohou rozpočtu na příští rok; výsledky minulého roku dle závěrky jsou také dokladem o tom, jak opatrně jsou odhadovány příjmy státu na příští rok. Důvodová zpráva uvádí data o činnosti úřadu posledního roku, dosvědčují vzrůst i pokrok v jednotlivých oborech kontroly. V dohlídkové činnosti rozmnožen počet revisí a provedena řada dohlídek většího rozsahu. Vedle měsíčních výkazů o pokladním obratu byly zavedeny výkazy o tom, jak jsou dle poukazů úřadů vyčerpávány rozpočtové úvěry. Rozšířena byla také kontrola Nejvyššího účetního kontrolního úřadu na závěrky zemských fondů a úřad zúčastnil se při vyúčtování bankovního úřadu ministerstva financí a na likvidaci ústředen.

Podněty během debaty rozpočtového výboru týkaly se jednak objasnění diferencí mezi preliminovanými příjmy a výsledky závěrek, jednak účtování ústředen a fondů. Bylo předem žádáno vysvětlení, proč sumy náležitostí v závěrkách převyšují rozpočtový odhad. V odpovědi předseda Nejvyššího účetního kontrolního úřadu sdělil, že cifry náležitostí příjmů, totiž daňových předpisů bez korektur nemohou býti pokládány za aktivum státu, neboť státní pokladna ve skutečnosti obdrží méně a zvláště neobdrží nedoplatky během jediného roku. Finanční zákon má však ustanovení o tom (čl. XIX), že předstihne-li výtěžek daní odhad schválený rozpočtem, bude přebytku použito na splacení státního dluhu; reservovanému odhadu příjmů nelze tudíž ničeho vytýkati a osnova finančního zákona zabezpečuje zároveň, že přebytku neužije se jinak, než jak zákonodárce ve finančním zákonu a rozpočtu určuje. Reservy bude také zapotřebí k řešení problémů, o nichž se zmiňuje důvodová zpráva (úprava plátů učitelských) a o nichž zmínil se ministr financí (úprava poměrů staropensistů). O vyúčtování ústředen sdělil předseda nejvyššího účetního kontrolního úřadu, že likvidace u řady jich, mezi nimi Devisové ústřední komise, Státního obilního ústavu a Státního ústavu pro tuky, oleje a mléko, jest skončena; u ostatních likvidace posud skončena býti nemohla pro pendentní spory; v tomto stadiu jsou zlikvidovány zejména komise cukerní a lihová, ústředna kovů, textilní, lnářská a jiné; u některých se likvidace zdržela také tím, že nejsou provedeny daňové předpisy posledních let jejich působnosti. V závěrečných účtech byly do příjmů zařaděny přebytky, které odvedly ústřední státní pokladně; jediný státní obilní ústav skončil schodkem, jeho vyrovnání bylo také provedeno v závěrečném účtu. O účtech fondů při státním pozemkovém úřadě podotčeno, že účty ty skládá předseda státního pozemkového úřadu a zákon nepředpisuje, aby byly součástkou státní závěrky; nejvyšší účetní kontrolní úřad provedl revisi fondů těch a kdyby výtky a nalezené vady nebyly odstraněny dohodou obou úřadů, po případě ministerskou radou, předložila ty se věc se závěrečným účtem Národnímu shromáždění k rozhodnutí dle předpisu § 8. zák. č. 175/1919 Sb. z. a n.

Rozpočtový výbor poslanecké sněmovny začal jednati o vládním návrhu státního rozpočtu pro rok 1928 a finančního zákona dne 26. října 1927 a skončil toto své jednání dne 22. listopadu 1927.

Generálním zpravodajem o finančním zákoně a státním rozpočtu pro rok 1928 zvolen poslanec dr. Hnídek.

Zpravodaji o jednotlivých kapitolách byli: