Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Bratrské pokladny hornické jsou staletá zařízení, poskytující podpory pro případ nemoci, invalidity, vdovství a sirotenství. Proto uložil obecný horní zákon ze dne 23. května 1854 č. 146 ř.z. báňským podnikatelům zříditi buď pro každý závod aneb pro více závodů dohromady bratrskou pokladnu. Tyto podle §u 210 o. h. z. zřízené ťstaré bratrské pokladnyŤ byly dobročinné podpůrné spolky, jejichž úkolem bylo poskytovati podpory nemocným, invalidům, vdovám a sirotkům. Pro nedostatek finančních prostředků staly se tyto staré bratrské pokladny pasivními, takže s řídkými výjimkami nemohly trvale dostáti svým povinnostem. Tento nedostatek měl býti odčiněn zákonem o bratrských pokladnách ze dne 28. července 1889 č. 127 ř.z. Pokud jde o organisaci, rozhodl se zákon pro soustavu závodních bratrských pokladen vyslovenou již v §u 210 o. h. z. z roku 1854 a odmítl návrh při projednávání zákona podaný, aby byly zřízeny revírní bratrské pokladny aneb jedna říšská bratrská pokladna. Podle zákona č. 127 z roku 1889 bylo proto zpravidla zřízeno u každého podnikatelstva po jedné bratrské pokladně, u které byli povinně pojištěni všichni dělníci zaměstnaní u dotyčného podnikatelstva. Tyto závodní bratrské pokladny byly vybudovány na úhradovém systému premiovém. Soustava dávková byla v zákoně č. 127 z roku 1889 vybudována na předpokladu, že průměrná hornická mzda činila v roce 1889 300 zl.; minimální pense dosažitelná po dokonané nejméně 3leté a nejvýše 5leté čekací době byla stanovena jednou třetinou průměrné hornické mzdy, tj. částkou 100 zl. Zákon připustil zvýšení této minimální provise jak zavedením různých tříd tak se zřetelem na dobu členství. Ačkoliv podle zákona nebylo překážky zvýšiti i základnu minimální provise, nepřizpůsobily bratrské pokladny ani v jednom případě dávky přirozenému saekulárnímu poklesu hodnoty peněz, který se z části vyjadřuje zvýšením průměrného hornického výdělku z K 600.- v roce 1889 na K 1113.- v roce 1913.

Když pro odpor báňských podnikatelů a vlády selhaly všechny pokusy upraviti vhodným způsobem samostatné hornické pojištění, a když byl v roce 1904 vydán rakouskou vládou tak zvaný ťKoerbrův program o dělnickém pojištěníŤ měli horníci za jedinou možnost úpravy zrušení samostatného hornického pojištění a sloučení pojištění horníků se všeobecným sociálním pojištěním, k jehož zavedení právě směřoval Koerbrův program. Avšak jak Koerbrův program tak pozdější rakouské vládní návrhy o všeobecném sociálním pojištění z let 1908 a 1911 trvaly na zachování odborového hornického pojištění. Nemocenské oddíly bratrských pokladen měly býti sloučeny ve větší územní bratrské pokladny, pro které by měla platiti ustanovení o závodních nemocenských pokladnách; zaopatřovací oddíly bratrských pokladen měly fungovati jako přídavkové pokladny, z nichž by se platily přídavky k dávkám všeobecného sociálního pojištění. Takovouto konstrukcí chtěla vláda rakouská docíliti těchto výhod pro bratrské pokladny a jejich členy:

1. Bratrské pokladny staly by se účastnými vyrovnání pojišťovacího nebezpečí u pojistných případů, které se odškodňují i podle zákona o sociálním pojištění.

2. Bratrské pokladny staly by se účastnými státního příspěvku k důchodům, který tehdy činil 90 K.

3. Přechod ze zaměstnání v báňském průmyslu do zaměstnání jiného nenarazil by vůbec na pražádné těžkosti, poněvadž každý člen bratrské pokladny jest prostřednictvím této pokladny pojištěn u Ústřední sociální pojišťovny.

4. Zachováním bratrských pokladen lze pojištění horníků přizpůsobiti zvláštnostem hornického povolání; zejména lze zachovati přes přičlenění bratrských pokladen k soustavě všeobecného sociálního pojištění nárok na důchod invalidní při neschopnosti k povolání a dále nárok na vdovský důchod i pro případ, že vdova není neschopna výdělku.

Když vládní návrhy z let 1908 a 1911 uvázly v sociálně-politickém výboru poslanecké sněmovny rakouské, takže nebyly ani projednány v plenu říšské rady, vzplanula mezi horníky opětně snaha zachovati a zdokonaliti samostatné odborové pojištění horníků. Další vývoj byl však přerušen světovou válkou.

Po světové válce přivodilo katastrofální znehodnocení peněz nezbytnou nutnost valorisovati jak již napadlé důchody, tak získané částky. Proto byly vydány jako zatímní opatření zákony čís. 608 z roku 1919 a čís. 248 z roku 1921. Konečná úprava byla provedena zákonem ze dne 11. července 1922 čís. 242 Sb. z. a n. Nutnost valorisace důchodů a získaných nároků aktivních členů dokazují tyto číslice:

Když byl vydán zákon čís. 127/1889, činil minimální invalidní důchod dosažitelný po 5leté karenční lhůtě 33 1/3 % průměrné hornické mzdy. V roce 1913 činil tento minimální důchod pouze 17.97% průměrné hornické mzdy. Průměrný důchod invalidní činil v roce 1889 34.36% a v roce 1913 23.13% průměrné hornické mzdy. Kdyby se důchod nezvýšil po převratě, pak by činil v roce 1925 minimální invalidní důchod 2.01% a průměrný invalidní důchod 2.6% průměrné hornické mzdy.

Při projednávání zákona z 11. července 1922 č. 242 Sb. z. a n. byla se zřetelem na připravenou osnovu zákona o všeobecném sociálním pojištění projednávána opětně otázka, nemá-li býti hornické pojištění včleněno do soustavy zákona o všeobecném sociálním pojištění. Národní shromáždění projevilo jednomyslně názor, že takovéto včlenění lze provésti pouze za zachování všech materielních a ideelních práv zaručených zákonem čís. 242/1922; proto usnesla se poslanecká sněmovna Národního shromáždění ve schůzi, ve které byl schválen zákon o bratrských pokladnách, jednomyslně na této resoluci:

ťVláda se vybízí, aby urychleně vypracovala a předložila Národnímu shromáždění osnovu zákona o sociálním pojištění. V rámci této osnovy buďtež převzata ustanovení vládního návrhu tisk 3416 (tj. vládního návrhu k zákonu čís. 242/22) a usnesení k tomuto návrhu učiněná o povinném pojištění horníků, kterými byla upravena materielní a ideelní práva pojištěnců.Ť

Touto resolucí vyjádřilo Národní shromáždění československé jednomyslně zásadu samostatnosti dávkového a příspěvkového systému hornického pojištění a žádalo organisační spojení hornického pojištění se všeobecným sociálním pojištěním hlavně za tím účelem, aby se výhoda státního příspěvku dostala i hornickému pojištění.

Jelikož Národní shromáždění vázalo organisační sloučení hornického pojištění se všeobecným sociálním pojištěním podmínkou zachování dávkového a příspěvkového systému, nebylo a nemohlo býti provedeno organisační sloučení; §§v 4 a 5 zákona ze dne 9. října 1924 čís. 221 Sb. z. a n. byla opětně uzákoněna úplná samostatnost hornického pojištění a to z následujících důvodů uvedených v důvodové zprávě ze dne 27. června 1923 k zák. č. 221 z roku 1924: ťSamostatným zůstává konečně také pojištění u báňských bratrských pokladen. Provisijní pojištění těchto pokladen upravené nově teprve zákonem ze dne 11. července 1922 čís. 242 Sb. z. a n. jest rovněž výhodnější nežli pojištění navrhované předloženou osnovou. Těžké zaměstnání horníků přináší nutně s sebou, že jim zejména důchod starobní dlužno poskytnouti dříve nežli ostatnímu dělnictvu pod zemí nepracujícímu; podle zmíněného zákona napadá důchod starobní již v 55., po případě 60. roce, kdežto podle osnovy teprve po dosažení 65. roku života a za podmínky, že se pojištěnec vzdá zaměstnání pojištěním povinného. Také důchod vdovský přísluší podle zákona ze dne 11. července 1922 čís. 242 S. z. a n. každé vdově po členu Ústřední bratrské pokladny, jenž měl nárok na důchod nebo důchodu již požíval, kdežto podle osnovy přísluší důchod vdovský pouze vdově invalidní. Tyto diference dávkové nebylo možno dnes překlenouti, jak by bylo sloučení předpokládalo; o spojení organisačním pak platí totéž, co bylo řečeno o pojištění pensijním, tím spíše, že počet pojištěnců Ústřední bratrské pokladny jest o více než jednu čtvrtinu menší (asi 180.000) nežli počet pojištěnců nositelů pojištění pensijního.Ť O těchto nesnázích organisačních praví důvodová zpráva toto: ťPoněvadž nelze pomýšleti na to, že by dávky mohly býti sníženy, bylo by nezbytno uvnitř jednotného pojištění vytvořiti zvláštní skupinu pojišťovací s oddělenou správou i odděleným hospodářstvím. Tato úprava by však nezbytně vedla k nemalým třenicím uvnitř pojišťovny, jimž nutno se vyhnouti; mimo to však by takové řešení neznamenalo ani zjednodušení, ani zlevnění správy. Uváží-li se pak nad to, že pojištěnci pensijního pojištění takřka bez výjimky vyžadují, aby samostatnost jejich pojištění byla zachována, jest jasno, že by pokus sloučiti je s celkovým pojištěním nemohl míti příznivých výsledků.Ť

Bratrské pokladny, zřízené podle zákona ze dne 28. července 1889 č. 127 ř.z. byly finančně vybudovány podle tak zvaného premiového systému (§ 36 zák. č. 127/1889), takže premiovými reservami podle pojistně-technických zásad nahromaděnými by měly býti uhrazeny jak dávky již napadlé tak získané čáky aktivních členů. Tyto premiové reservy, činící po válce celkem asi 140 milionů korun nestačily ani k úhradě dávek podle zákona č. 127 ř. z. z roku 1889, jelikož se změnily předpoklady, na nichž výpočty se zakládaly. Že nahromaděné premiové reservy nemohly stačiti k úhradě zvýšených důchodů a zvýšených čák, bylo samozřejmě všeobecně známo, když zákon o bratrských pokladnách č. 242 z roku 1922 byl projednáván v Národním shromáždění. Zákonodárce opustil proto zásadu premiového systému a pojal do zákona zcela všeobecné takřka samozřejmé ustanovení, že se výše příspěvku určí tak, aby s případnými dalšími příjmy a se zřetelem na ostatní okolnosti rozhodné pro způsobilost k plnění závazků bylo zjištěno trvalé poskytování dávek zaopatřovacích. Poněvadž nebylo dostatečného statistického materiálu, nerozhodl se zákonodárce pro určitý systém úhrady, nýbrž přenechal toto určení moci nařizovací. Prováděcí nařízení rozhodlo se, pokud jde o úhradu důchodů napadlých před účinností zákona, trvale, a pokud jde o důchod napadající po účinnosti zákona (čekatelství členů v den účinnosti zákona ještě činných), přechodně na dobu jednoho roku pro systém úhrady rozvrhem. Tímto prováděcím nařízením bylo ministru veřejných prací uloženo, aby po vypršení jednoho roku určil dále způsob úhrady zaopatřovacích platů napadlých a napadajících po účinnosti nového zákona. Není proto správné a neshoduje se se skutečností, když se nyní tvrdí, že zákon č. 242/22 o báňských bratrských pojišťovnách byl vydán, aniž by si odpovědní činitelé uvědomili nesnáze úhrady nezbytně nutné valorisace důchodů a čák.

Pro první rok účinnosti nového zákona čís. 242/22 byl měsíční příspěvek za člena určen částkou Kč 87.-, z níž platil zaměstnavatel Kč 54.- a zaměstnanec Kč 33.-. Tento příspěvek nemohl stačiti, když bezprostředně po dni, když nový zákon nabyl účinnosti, nastalo hromadné propouštění dělníků zaměstnaných v báňském průmyslu, které mělo v zápětí jednak značný pokles aktivních členů, dále abnormální vzrůst provisionistů.

Jak z této tabulky vidno, připadá v celkovém vzrůstu počtu důchodců hlavní díl na vzrůst provisionistů. Kdežto z celkového vzrůstu důchodců připadá na vdovy a sirotky dohromady stoupnutí o 723, činí toto stoupnutí u provisionistů 18.953.

Není žádné pochyby, že tento abnormální vzrůst počtu provisionistů má svoji příčinu v hromadném propouštění dělníků, které v posledních letech bylo soustavně prováděno. Že toto hromadné propouštění nebylo zaviněno jen odbytovou krisí, jak se všeobecně uvádělo, nýbrž i jinými důvody, toho dokladem je stav a přesuny členstva v jednotlivých bratrských pokladnách, které tuto za poslední tři roky jsou uvedeny.

Z těchto číslic je vidno, že za leta 1924, 1925 a 1926 činil celkový úbytek členů 85.080, z čehož na úmrtí a invalidnost připadá 17.426 a na ostatní příčiny 67.654. Naproti tomu však vykazuje se přírůstek v celkovém počtu 75.484 členů, z nichž je 34.057 členů nových.

Tento stav je nejen důkazem velké fluktuace členstva, ale také pádným potvrzením toho, že podnikatelé odbytové krise použili k tomu, aby se především zbavili dělníků starších a pracovně méně vydatných. Zde je také vysvětlení abnormálního vzrůstu provisionistů a jedné z příčin krise hornického pojištění, kterou možno přičísti na účet podnikatelů a také na účet státních orgánů, které opětovné požadavky hornických organisací, aby tomuto poškozování horníků a ruinování pojištění bylo čeleno, dodnes nechali bez povšimnutí.

Úhrnná roční potřeba činí nyní okrouhle Kč 170,000.000

Při nynějším stavu 130 tisíc členů činí příspěvky

a) zaměstnavatelů Kč 84,240.000

b) zaměstnanců Kč 51,480.000 celkem 135,720.000

takže provozní schodek činí okrouhle Kč 35,000.000, jímž se vyčerpává jmění Ústřední bratrské pokladny.

I. Nepříznivý finanční stav zaopatřovacího hornického pojištění vyvolal různé plány sanační. Zdánlivě nejsnadnější způsob sanace je snížení pojistných dávek a získaných čák a zostření podmínek nápadu důchodů.

1. Na snížení důchodů a získaných nároků aktivních členů nelze pomýšleti, když nynější důchody stačí právě k nejnuznějšímu živoření. Nehledíc k tomu, že výplata hornických provisí podle zákona č. 242/22 vstoupila v platnost 1. října 1924, a k tomu, že ceny nejnutnějších potravin - a jen na tyto provise hornická se vydává a ještě nestačí - po zavedení cel se téměř vyrovnávají s cenami r. 1922, vyplývá nemožnost snížení důchodů z těchto číslic znázorňujících poměr mezi invalidním důchodem a průměrnou mzdou.

2. Zostření podmínek nápadu důchodů rozšířením platnosti ustanovení §u 109 zákona č. 221/1924 o pojmu invalidity, dále ustanovení §u 114 zákona č. 221/1924, že nárok na vdovský důchod má pouze vdova invalidní a konečně ustanovení §u 112 téhož zákona o starobním důchodu na horníky jest zcela nemožné z těchto důvodů:

a) Zvláštnost, že invalidní důchod náleží již při neschopnosti k povolání, jest společná pojištění horníků a pojištění soukromých zřízenců. Horníci nemohli by pochopiti, že tentýž zákonodárce horníky zbavuje téhož samozřejmého dobrodiní, které přiznává soukromým zřízencům, když práce pojištěnců bratrských pokladen přináší mnohem větší nebezpečí úrazu, nemoci a invalidity a když jejich pracovní způsobilost mnohem rychleji vypotřebuje. Zvláštní risiko hornické práce musí býti vyjádřeno zvláštním dávkovým systémem a zvláštním opsáním pojmu invalidity ve smyslu neschopnosti k povolání. Výnos rakouského ministerstva orby ze dne 6. ledna 1905 č. 774/52 Amtliche Nachrichten, Beiblatt 1905 č. 2 vystihl zcela správně sociálně-politický účel a význam tohoto opsání pojmu invalidity, když zároveň uvedl, že ze zákona plyne právo bratrské pokladny, přerušiti důchod pro výdělečnou činnost důchodcovu. Výklad citovaného výnosu ministerstva orby byl pojat do §§ů 11 a 19 zákona č. 242/1922. Horník, jehož dlužno považovati za kvalifikovaného dělníka, nenajde totiž, stane-li se neschopným svého povolání, nikde kvalifikovaného zaměstnání; najde-li práci, pak jest vždy sociálně degradován; přiznání důchodu pro případ neschopnosti k povolání jest proto vyrovnáním sociální újmy vzniknuvší sociální degradací, které jest omezeno ustanovením §u 19. zákona č. 242/1922.

b) Vdovy hornické měly vždy nárok na vdovský důchod, aniž by jejich nárok byl podmíněn jejich invaliditou. Ustanovení §u 114 zákona č. 221/24 odůvodňuje se vedle důvodů finančních tvrzením, že bezpodmínečného vdovského důchodu není třeba, jelikož ťžena dělníka je zvyklá na výdělečné zaměstnání a věnuje se mu namnoze i za života mužova, čemuž u žen úředníků neníŤ (viz Dr. Gallas ve zprávě min. soc. péče o přípravné činnosti pro úpravu a vybudování sociálního pojištění z 30.července 1921 str. 27). Toto odůvodnění nehodí se pro poměry hornických rodin, jelikož manželka horníka zpravidla není výdělečně činná; proto platí obzvláště pro vdovy po hornících námitka, kterou proti vázání nároku na vdovský důchod podmínkou invalidity vdovy pronesl člen ústavu francouzských matematiků Ferdinand Dreyfus následujícími slovy (v překladu): ťOpsání invalidity, které jest u příjemce mzdy v určitém povolání zcela rozumné, zdá se býti prazvlášť elastické a nejasné, jedná-li se o hospodyně věnující se výhradně domácnosti. Patrně též neumožní žádná statistika nikdy racionelní soustavy pojištění proti hospodářské invaliditě osob stojících mimo výrobní a obchodní hospodářství.Ť (Internationale Rundschau der Arbeit 1924/II str. 1109 násl.).

c) Jestliže § 112 zákona č. 221/24 činí poskytování starobního důchodu závislým na tom, zda pojištěnec nevydělá ani třetinu toho, co vydělává tělesně a duševně zdravý zaměstnanec téhož odboru s podobným výcvikem, pak to u horníků prakticky znamená úplné anulování nároku na starobní důchod.

3. Snížením důchodů, zrušením nároku na invalidní důchod při neschopnosti k povolání a nároku na bezpodmínečný důchod vdovský a praktickým zrušením důchodu starobního národní hospodářství by nijak nezískalo; osoby, jimž se důchod upírá budou totiž uvrženy veřejnému chudinství na obtíž, což má v zápětí jednak stoupání obecných vydání a proto i obecních dávek, jednak značné zvýšení počtu chudiny tělesně a mravně degenerované.

4. Nehledě k shora uvedeným důvodům proti snížení důchodu a zostření podmínek nápadu důchodu, byl by takovýto způsob sanace výhradně na úkor horníků a hornických pensistů a vdov a sirotků rušením získaných práv, které vyvolává mezi občanstvem rozruch a podlomuje důvěru v právní řád. Proto nebylo v nižádném státě ještě nikdy přikročeno ke snížení důchodů a získaných čák. Takovéto opatření muselo by bezpochyby porušiti v zahraničí důvěru v hospodářskou sílu a konsolidaci Československé republiky.

II. Druhý způsob sanace jest zvýšení příjmů za současného spravedlivého rozdělení příspěvkového břemena.

Náklad spojený se sociálním pojišťováním patří k nákladům výrobním, které vývojem se rozvrhnou z části aneb úplně v cenách na spotřebitele. Sociální pojištění zakládá se na myšlence, že v ceně práce, mzdě, mělo by býti započítáno i risiko práce; jelikož však mzdy podle tohoto risika odstupňovány nejsou a býti nemohou, zabezpečuje sociální pojištění dělníka, pro neproduktivní část jeho života, která nastane nemocí aneb invaliditou a dále jeho rodinu pro případ jeho úmrtí. (Viz prof. dr. Engliš: Národní hospodářství str. 428 a násl.) Nebezpečí hrozící výdělečné neschopnosti dělníka plyne částečně z jeho povolání a částečně ze všeobecných sociálních a zejména hygienických a zdravotních poměrů. Pokud nebezpečí spočívá v povolání, musí celý náklad nésti dotčené výrobní odvětví. Pokud nebezpečí se zakládá na všeobecných poměrech, musí stát přispívati k úhradě pojištění proti touto nebezpečí. Při úrazovém pojištění spočívá pojištěné nebezpečí výhradně v povolání; totéž platí sice ne úplně, avšak z valné části v pojištění nemocenském. Proto musí pro úrazové a nemocenské pojištění opatřiti potřebu pojištěnci a jejich zaměstnavatelé. Mnohem větší jest podíl všeobecných poměrů na hospodářských škodách spojených se stářím, s omezením výdělečné schopnosti a se smrtí, pokud nevznikly úrazem podnikovým. Tímto jest odůvodněn státní příspěvek k invalidnímu, starobnímu, vdovskému a sirotčímu pojištění (van der Borght, článek ťAufbringung der MittelŤ ve Versicherungslexikon 1909 str. 131-136).

Jelikož příspěvky pro sociální pojištění tvoří vlastně součástku mzdy, kterou se odměňuje risiko práce (viz dr. Engliš: Národní hospodářství str. 431 násl.), bylo by žádoucno, část příspěvků připadající na pojištění proti nebezpečí spojenému s povoláním uložiti výhradně zaměstnavatelům, takže k úhradě invalidního, starobního, vdovského a sirotčího pojištění by přispívali stát a zaměstnavatelé. Aby se však neutlumily v dělnictvu vědomí osobní odpovědnosti a zájem na celé instituci a aby se udržovalo vědomí o skutečné výši mzdy, do níž patří též to, co stojí pojišťování (dr. Engliš: 1.c.), ukládá se dělníkům jistá část příspěvků.

Podle těchto zásad platných pro rozdělení břemena nelze pojištěncům zajisté uložiti většího břemena nežli by museli nésti, kdyby bylo hornické pojištění zřízeno jako pojištění nové a bylo vybudováno na premiovém systému, tj. kdyby zde nebylo nižádného starého břemena. Potřebný větší náklad musejí nésti zaměstnavatelé a národní hospodářství (stát a konsum), a to tím více, jelikož všechny okolnosti rušivší finanční základy zaopatřovacího pojištění hornického byly zapříčiněny buď všeobecnými politickými a hospodářskými poměry aneb jednáním báňských podnikatelů. Tento názor zastával a určitě vyslovil také ministr veřejných prací prof. dr. Spina ve schůzi rozpočtového výboru dne 11. listopadu 1926, když prohlásil, že pro sanaci hornického pojištění přichází v úvahu dva zdroje, a to zaměstnavatelé a státní pokladna.

III. Volba systému úhrady. V sociálním pojištění užívá se následujících systémů úhrady:

1. Skutečná vydání na pojištění v určité účetní periodě, na příklad jednoho roku rozvrhnou se na osoby povinné k placení příspěvků podle určitého měřítka, na příklad podle hlav nebo podle mezd. Tento systém úhrady nazývá se systém rozvrhu potřeby určité účetní periody.

2. Béře-li se ohled ne toliko na výdaje účetní periody, nýbrž též na budoucí zatížení z výplat důchodů napadlých v účetní periodě, na příklad 5- nebo 10-leté, takže se rozvrhnou úhradové kapitály, tj. hodnota důchodů a jiných dávek napadlých v účetní periodě vypočtené podle zásad pojistné matematiky, pak mluvíme o systému rozvrhu úhradových kapitálů.

3. Premiový systém spočívá v tom, že na základě hypotés o pravděpodobnosti úmrtnosti pojištěnců a jich příslušníků, invalidity a jiných kolektivních zjevů majících vliv na vývoj sociálního pojištění se předem stanoví podle zásad pojistné matematiky průměrné pojistné (premie) tak, aby hodnota všech v budoucnosti přiznaných dávek byla kryta hodnotou veškerých příspěvků, jichž se ústavu pojišťovacímu dostane (viz důvodová zpráva k vládnímu návrhu zák. o sociálním pojištění tisk poslanecké sněmovny N.S.R. č. 4186, 1923 strana 110/111).

Soukromé pojišťování musí býti vybudováno na premiovém systému již proto, poněvadž nároky pojištěného musejí býti splněny neodvisle od přírůstku počtu pojištěnců po uzavření pojišťovací smlouvy. Jinak se však věci mají v povinném pojištění sociálním, k němuž náleží i zaopatřovací pojištění hornické. Premiový systém předpokládá, že se poměry, které byly výpočtům položeny za základ, nemění (viz prof. Dr. Loewy, Versicherunglexikon 1924, str. 429, článek ťDeckungsmittelŤ). Tento předpoklad lze učiniti při soukromém pojišťování, které se týká jednotlivé osoby. Sociální pojištění netýká se jednotlivce, nýbrž kolektivity a jest proto zřízeno na dobu neurčitou, teoreticky nekonečnou; předpoklad, že se poměry nezmění, jest proto již se zřetelem na tuto okolnost mylný. Se zřetelem na okolnost, že sociální zjevy nelze nižádným výpočtem zychytnouti a že se důchody sociálního pojištění musejí přizpůsobiti změněným sociálním poměrům, dospěla moderní věda o sociálním pojištění k závěru, že nelze systém premiový pro sociální pojištění za všech okolností považovati za vědecké Noli me tangere.

Systém rozvrhu jest pohyblivější a může se přizpůsobiti kolísání hodnoty peněz a nevyžaduje konečně thesaurace kapitálu. Proti systému rozvrhu namítá se plným právem, že ode dne, když se přiznávají první pojistné dávky z nově zřízeného pojištění potřeba každoročně stoupá, jelikož přírůstek důchodů jest větší nežli úbytek. Proto musejí býti každoročně zvyšovány příspěvky a to tak dlouho, až nastane tak zvaná stabilisace, to jest stav, ve kterém přírůstek a úbytek důchodů se vzájemně vyrovnává. Tento nedostatek systému rozvrhu, kterým se převaluje největší část břemena na budoucí generace, jest velmi vážný, pročež nelze použíti systému rozvrhu při zřízení nového sociálního pojištění, což jest velmi důkladně dokázáno v důvodové zprávě k návrhu zákona o sociálním pojištění. Avšak tento jediný vážný nedostatek systému rozvrhu zde není při pojištění, u kterého již nastal stav stabilisace čili setrvačnosti. Že zaopatřovací pojištění horníků se již v tomto stadiu nachází, jest dokázáno v části pojistně-technické této důvodové zprávy. Pokus zaváděti na rychlo premiový systém ve starém pojištění, které se nachází již ve stavu setrvačnosti, pokud jde o přírůstek a úbytek důchodů, znamenal by zavrhnouti výhody systému rozvrhového a přijmouti nevýhody systému premiového. Aby však bylo čeleno nebezpečí krisí a jiných zjevů, které přivodí náhlé zvýšení výdajů a snížení příjmů snad jen přechodně, musí býti příspěvek vypočtený podle systému rozvrhu určen tak, aby byla nahromaděna značná reserva, která se postupně tak zvyšuje, že tvoří konečně úhradu odpovídající premiovému systému. Na tomto systému rozvrhu s nahromaděním reserv jsou nyní vybudovány v Německu sociální pojištění všech odvětví a zejména i pojištění hornické podle Reichsknappschaftsgesetzu, pensijní zákon horníků v Uhrách a konečně i návrh francouzského zákona o sociálním pojištění.

Rozumí se samo sebou, že s matematického hlediska jest každý systém úhrady v celku stejně nákladný; o volbě systému úhrady rozhoduje národohospodářská úvaha, v jakém poměru má býti časově rozvržen celkový náklad. Nynější hospodářská situace vyžaduje, aby úhrada byla rozdělena na dobu delší.

IV. Rozpočet. Úhrnná potřeba, která se již nezvýší, poněvadž v zaopatřovacím pojištění hornickém již nastala stabilisace, činí:

k zapravení pojistných dávek ... Kč 161,000.000,

k zapravení výloh lombard. a výloh správních Ústřední bratrské pokladny Kč 9,000.000,

kterážto položka se sníží po zaplacení lombardního dluhu na asi Kč 2,000.000.

Mimo tj. třeba tvořiti reservní fond jednak k ochraně pojištění prit nepředvídaným hospodářským otřesům, jednak k postupnému převedení systému rozvrhu v systém s hlediska pojistné matematiky nejdokonalejší.

Pro případ, že by bylo staré břemeno (napadlé důchody a získané čáky) zapraveno, činila by úhrnná roční premie vypočtená podle premiového systému Kč 830.- za každého člena. Měsíční příspěvek činil by tudíž za člena okrouhle Kč 70.-, který by platili zaměstnavatel a dělník po polovici.

Při počtu 130.000 aktivních členů činily by příspěvky:

a) zaměstnavatelů .Kč 54,600.000,

b) zaměstnanců .Kč 54,600.000.

K úhradě běžné roční potřeby jest třeba ještě okrouhle Kč 60,000.000, kteroužto částku by musil podle shora uvedených zásad pro rozdělení břemena nésti stát.

Vedle již shora uvedených důvodů opodstatňujících povinnost státu přispívati k hornickému pojištění budiž poukázáno ještě na následující okolnost: Pro případ rozšíření platnosti zákona z 9. října 1924 č. 221 Sb. z. a n. na hornické pojištění musil by stát platiti k důchodům státní příspěvek podle §u 123 cit. zákona č. 221/1924. Jelikož podle zákona o pojištění u báňských bratrských pokladen se neposkytuje státní příspěvek k důchodům, snižuje se vlastně příspěvek státu k sanaci hornického pojištění o částky odpovídající státnímu příspěvku podle §u 123 zákona č. 221/1924.

Aby hornické pojištění bylo zabezpečeno proti neočekávaným hospodářským otřesům a aby bylo lze tvořiti dostatečné reservy, musili by zaměstnavatelé platiti zvláštní příspěvek po Kč 25.- za člena a měsíc; při tomto zvláštním příspěvku a počtu 130.000 členů činil by příjem z tohoto titulu Kč 39,000.000 ročně.