Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

V Prostějově je na 160 továren, do nichž pracuje na 10.000 domáckých a závodních dělníků z různých okresů sousedících s okresem prostějovským. Pro špatné vlakové spojení dopravuje toto dělnictvo na několika linkách státní poštovní doprava autobusová. Proto, že státní poštovní autobusy, které musí bráti zřetel také na vlakové spojení a poštu, nevyhovují zcela dopravě domáckých a závodních dělníků do továren a zpět, vyrostla zde také autobusová doprava soukromá ve značných rozměrech. Mimo to bývají státní auta tak přeplněna, že lidé při dopravě často únavou omdlévají. Předpisy o největším počtu osob, jež mohou nasednouti, se vůbec nedodržují, tak že často pro přeplnění autobusu hrozí ohrožení životů osob, které se přepravě státnímu autobusu svěřují.

Z drahanské vysočiny je osobní doprava tak čilá, že státní auta nemohla stačiti dopravu tuto prováděti a okresní politická správa uznala za nutno vydati několik živnostenských listů k dopravě osob autobusy z obcí ležících mimo linky státních autobusů. Proto, že okresní správní komise silničního výboru na Plumlově následkem opravy silnice Plumlov - Ohrozím uzavřela tuto silnici pro autobusy, musely autobusy jezditi po silnici Plumlov - Prostějov, po níž vede linka státního autobusu.

Poštovní správa státních autobusů v Prostějově udává majitele autobusu denně u politické správy, která pak majitele těchto soukromých autobusů pokutuje. Tento konkurenční nerovný boj, jejž vede poštovní správa státních autobusů s majiteli živností autobusových, vyvrcholil v posledním týdnu v kritickou situaci, tak že Okresní politická správa dala zabaviti dva soukromé autobusy.

Toto opatření postihlo mnoho obcí, z nichž dělnictvo nemůže se dostati s hotovou prací do továren aneb z továren se surovinami domů. Domácké dělnictvo jest následkem toho na toto opatření státních orgánů velmi rozezleno a svolává protestní schůze, na nichž žádá nápravu. Podepsaným zdá se nezákonným postup Okresní politické správy v Prostějově, která ústy pana vrchního komisaře Cagaše dala ku př. majiteli autobusu Vrchovi autobus zabaviti, o čemž pan vrchní komisař Cagaš, který zabavení auta dne 21. ledna provedl, odepřel dáti písemné rozhodnutí. Proto se podepsaní táží:

1. Ví pan ministr pošt a ministr vnitra o těchto opatřeních podřízených orgánů?

2. Jsou oba páni ministři ochotni učiniti opatření, aby dopravu domáckého dělnictva mohly i soukromé autobusy, které mají k tomu živnostenské oprávnění, nadále prováděti?

V Praze dne 24. ledna 1928.

Časopis Čechoslovák přinesl 12. ledna 1928 tuto zprávu:

ťVe Zdounkách u Kroměříže konal se první čsl. pohřeb. Zemřel příslušník církve čsl. br. František Fries a proto záleželo našim odpůrcům na tom dokázati, že býti dnes Čechoslovákem znamená počítati s protivenstvím za živa i po smrti. Pro zemřelého nebylo lze dostati ani pohřebního vozu, až teprve na zakročení Sokola byl vůz dodán. Ale to nebylo vše. Kaplan Alois Černý zaslal duchovní správě čsl. následující upozornění:

ťP.T. duchovnímu církve československé!

Farní úřad římsko-katolický ve Zdounkách upozorňuje, že hřbitov je majetkem církve římsko-katolické, že není zvykem u hrobu jakýkoliv projev kromě modliteb vykonávati, žádá tedy, aby bylo vše dodrženo tak, aby nevznikly nějaké nepříjemnosti.

Farní úřad ve Zdounkách, 21.XII. 1927.Ť

Aby nebylo třeba pohřební proslov předkládati římské faře k ťcensuřeŤ a aby nevznikly nepříjemnosti, vykonal duchovní správce prostý obřad; proslovy a vzpomínky na rozloučenou musely býti proneseny teprve za hřbitovními vraty.

Toto stalo se příslušníku národní církve československé v desátém roce ťsvobodnéhoŤ národního života.

Druhý případ: dne 4. listopadu 1927 zemřela v Domašíně všeobecně vážená občanka Kateřina Šafránková, vyznání československého. K žádosti pozůstalých, aby vykopán byl pro tuto zemřelou hrob na místě vhodném, tedy v běžném pořadí, ustanovil p. římsko-katolický farář Frant. Pašek v Domašíně na konfesijním hřbitově v Domašíně místo k pohřbení této zemřelé, které jest určeno již od dávných dob pro sebevrahy - tudíž místo nevhodné - a přes protest na svém setrval. Na intervenci členů rady starších z Vlašimě církve čsl. dne 5. listopadu m.r. u správce politické expositury ve Vlašimi bylo na protokolární žádost faráři Paškovi písemně nařízeno, aby respektoval zákon čís. 96 z roku 1925, aby zemřelá pohřbena byla v běžné řadě hrobů, ježto není na hřbitově v Domašíně zvláštního oddělení pro církev čsl., ač v Domašíně má CČS přes 30 procent příslušníků. Po doručení tohoto příkazu P. Paškovi, vyjádřil se tento, že mu nemá kdo co poroučet, ani žádný správce expositury a že jiné místo neurčí.

Vzhledem k tomuto prohlášení intervenovali ihned bři Mareš a Šafránek z Domašína u správce politické expositury ve Vlašimi a týž prohlásil vůči nim u přítomnosti faráře Paška, že nařízení dané, jako nezákonné odvolává, že toto vydal pod dojmem a tlakem deputace, přemlouval, nutil pozůstalého manžela Šafránka, aby se s místem určeným spokojil. což týž rozhodně odmítl s poukazem na jasný zákon. Bratr Mareš a Šafránek opustili úřad s tím, že všemi dovolenými prostředky budou se zasazovati o respektování zákona a intervenovali pak u p. správce okr. hejtmanství v Benešově, kde se jim dostalo správného poučení. Poněvadž pohřbení zemřelé bylo velice naléhavé, bylo působeno na pozůstalé, aby se s určeným místem prozatím spokojili, aby pohřeb, ustanovený na neděli 6. listopadu 1927 mohl býti vykonán, k čemuž tito, ač velice neradi, svolili. Když br. Mareš z Domašína dne 5. listopadu m.r., tedy večer před pohřbem, vrátil se pozdě večer domů po příjezdu z Benešova, bylo mu rodinou oznámeno, že u něho byli dva četníci z Vlašimi v plné zbroji na vyšetření, zda snad nekopá hrob na jiném místě, než na určeném římsko-katolickým farářem Paškem, což ovšem vyvolalo velkou nevoli a podivení nad jednáním úřadů nadřízených, nehledě k tomu, že příchodem četníků byla celá rodina jeho velice zastrašena a zneklidněna. Pohřeb konal se 6. listopadu m.r. o 4. hod. odpol. za ohromné, v Domašíně nikdy nebývalé účasti obecenstva a když tito zpozorovali, že četnická hlídka stanice ve Vlašimi, sestávající ze 4 mužů v plné zbroji, při tomto tak vážném pietním výkonu má dozor, zmocnilo se velké podivení přítomných. Proč došlo k takovému zakročení úřadů, v naší republice snad ojedinělému, nemůžeme si nikterak vysvětliti, vždyť nikdo nejednal protizákonně, naopak pouze na ochranu zákona, nikdo nikoho k protizákonnému jednání neštval a nebylo vůbec příčiny k takovému drastickému jednání a zakročení úřadů proti klidným občanům.

Upozorňujíce na porušení §u 10 zákona čís. 96 Sb. z. a n. z roku 1925 táží se podepsaní:

1.) Jest pan předseda vlády ochoten dáti co nejpřísněji vyšetřiti oba uvedené zde případy a učiniti opatření, aby se příště podobné případy neopakovaly?

2.) Jest pan předseda vlády ochoten po vyšetření případné vinníky potrestati?

V Praze dne 24. ledna 1928.

Jarem 1927 došly smlouvy nájemců restaurací v Tatranské Lomnici na Štrbském plesu, na Sliači a Lubochni. Restaurace tyto byly veřejně vypsány a vydány byly k tomu účelu tiskem velmi těžké podmínky nájemní. Na restaurace ty oferovalo na 60 interesentů. Zásada veřejného ofertního řízení byla však hrubě porušena a restaurace zadány bez ohledu na nabízené podmínky, bez ohledu na kapitálovou potenci a bez ohledu na odbornou kvalifikaci. A tak se stalo, že ani jediný z českých oferentů do restaurace státních lázní na Slovensko se nedostal a že restaurace zadány byly lidem vesměs nemajícím pro vedení tak velkého podniku potřebných zkušeností, ba dva z nich neměli vůbec kvalifikace hostinské, a Štrbské pleso dostal vyučený krejčí. Stalo se tak v době, kdy se živě diskutovalo o vládním návrhu zákona o průkazu způsobilosti při hostinské živnosti, který také Národní shromáždění přijalo. Pan ministr byl upozorněn na nezákonnost tohoto podivného ofertního řízení, odbyl prý však upozornění odmítavě a velmi resolutně.

Podle příslušných nájemních podmínek, kterými byli čeští oferenti přímo odstrašeni od četnější účasti na ofertním řízení, byl zavázán nájemce složiti kauci ve výši jednoročního nájemného nejpozději tři dny před podepsáním smlouvy. Ve věci nájemce Štrbského plesa však projevil správní sbor státních lázní liknavost a nedbalost až zarážející. Nájemci vydána byla smlouva, aniž kauci složil, a povolovány mu nové a nové lhůty k jejímu zaplacení, když jeho nabídky záruky stříbrnými příbory a pak vilou v Novém Smokovci byly odmítnuty. A jest zajímavo, že tento nájemce měl po ruce desetitisíce korun ihned po sezoně na nákladný výlet autem do Španěl, ale kauci v tu dobu zaplacenou ještě neměl.

Byla-li kauce zaplacena, byla zaplacena teprve někdy ke konci roku 1927. Tento postup příčí se naprosto opatrnému hospodaření, neboť bylo obecně známo, že nový nájemce pan Ossko se už svého času vyrovnal a své šmahem české věřitele připravil o velké statisíce.

Jak byl pan Ossko protežován ministerstvem, ukazuje skutečnost, že dostal Štrbské pleso do nájmu bez ohledu na výši své nabídky a ještě i potom z tohoto obnosu bylo mu nájemné sleveno, ačkoliv postavena mu byla ještě i zvláštní hospoda u domu Jana Jiskry z Brandýsa a ačkoliv převzal nově postavenou rozsáhlou jídelnu na místě zbořené staré jídelny Szentiványiho, zařízenou co nejkomfortněji!

Podepsaní táží se pana ministra:

1.) Zda zná tento jednostranný postup při zadávání restaurací státních lázní na Slovensku?

2.) Zda zná, kdo ovlivňoval rozhodující činitele v ministerstvu, aby postupovali způsobem, který se příčí dobrým mravům?

3.) Zda jest pan ministr ochoten vysvětliti nám, proč byly tyto obchodní podniky takto zadány?

4.) Jest pan ministr ochoten učiniti opatření, aby se příště postupovalo dle zásad stanovených pro veřejné nabídkové řízení?

V Praze dne 24. ledna 1928.

Již v interpelaci ze dne 13. prosince 1927, tisk č. 1392, dovozovali se poslanci S. Taub, E. de Witte a soudruzi, že závady obecních rozpočtů, na něž si stěžoval pan ministr financí, způsobeny jsou především průtahy při poukazování obecních přirážek. Jak těžce jsou obce postiženy tímto poukazováním, které se protahuje po měsíce, ba často déle než celý rok, dokazuje to, že četné obce nemohou nakonec vypláceti ani splatné požitky svým zaměstnancům, poněvadž se jim zadržují přirážky, které jim patří. Abychom vyzvedli jen několik konkretních příkladů, poukazujeme na to, že město Stará Role již po měsíce nevyplácí svým zaměstnancům požitků dne 1. každého měsíce napřed, nýbrž ve splátkách během měsíce. Týž stav nastal v obci Oseku v okrese duchcovském. To rozmnožuje jen hojnost důkazů proti nynější úpravě finančního hospodářství samosprávných sborů a volá naléhavě, aby zákon č. 77/1927, Sb. z. a n. byl novelován, poněvadž jeho účinky úplně znemožňují hospodářství obcí a velice ohrožují existenci samosprávných zaměstnanců.

Tážeme se tedy pana ministra:

1. Jest ochoten naříditi, aby splatné obecní přirážky byly příště obcím pravidelně poukazovány, a pečovati, aby nedoplatky byly co nejdříve vyplaceny, aby obce mohly řádně hospodařiti a zvláště aby byly zajištěny nároky obecních zaměstnanců?

2. Zamýšlí pan ministr přikročiti k brzké novelisaci zákona č. 77/1927 Sb. z. a n.?

V Praze dne 24. ledna 1928.

Státní lázně v Tatrách byly hojně navštěvovány drobným českým lidem ze zemí historických a byly pořádány celé vlakové výpravy do Tater.

Slavný správní sbor státních lázní však radikálně tuto návštěvu drobných českých lidí znemožnil tím, že povolil novým nájemcům zvýšení cen až o 50%, ačkoliv drahotní poměry v krajích podtatranských neopravňovaly a neopravňují vůbec ještě ani dnes k nějakému zdražení oproti roku 1926, tím méně, že zejména na Štrbském plese vlak přiveze zboží až bezprostředně před samý sklep.

Ale není na tom dosti, že už při prvním vstupu nových nájemců správní sbor souhlasil s tímto nemírným a neodůvodněným zdražením, on přistoupil ještě k dalšímu druhu zdražování koncem sezony.

Ukázalo se totiž, že většina hostů na Štrbském plese nemohla platiti nemírné ceny ve státní restauraci a chodila se stravovati do turistické jídelny, jež tímto způsobem byla stále plná.

Ministerstvo, resp. správní sbor, nezakročil u nájemce, aby se cenami přizpůsobil, nýbrž vydal výnos, že všichni ti, kdož bydlí ve státních hotelích a nestravují se ve státní restauraci, jsou povinni platiti za pokoj ještě další 20% přirážku, a poněvadž i tehdy ještě byli hosté státních lázní na tom lépe. když chodili do restaurace soukromé nežli do státní, znamenalo toto opatření ještě další zdražení také na ubytování.

A tak se stává, že opravdový turistický ruch, zejména na Štrbském plese a v Tatranské Lomnici od r. 1924 neodvratně klesá. Na tomto prudkém poklesu návštěvy Štrbského plesa ničeho nezmění eskamotáž, jež stala se se statistikou návštěvy za rok 1927, jež vykazuje náhle vzestup ze 7.426 na 11.925, při čemž se opatrně zamlčuje, že v letech před rokem 1927 se turističtí návštěvníci, tvořící tento ohromný přírůstek v r. 1927 do počtu návštěvy státních lázní vůbec nepočítali.

Že však návštěva klesá také z ciziny - a to nepochybně následkem úžasné drahoty v Tatrách - toho důkaz podala tyto dny publikovaná statistika návštěvy cizinců čsl. lázní v roce 1927. Ve všech lázních republiky návštěva ta stoupla, jen ve státních lázních klesla, na Štrbském plesu dokonce o 30%.

Táží se proto podepsaní:

Chce pan ministr opětně Tatry otevříti drobným českým a slovenským lidem tím, že nařídí revisi cen a postará se o ceny přiměřené dnešním poměrům?

V Praze dne 24. ledna 1928.

Továrny papíru v ČSR utvořily kartel, jenž pronikavě zvýšil ceny papíru. Pod pláštíkem, aby stanoveny byly stejné ceny papíru za jednotlivé stejné druhy, byla zvýšena a nyní nadále se zvyšuje cena papíru, aniž toto zvyšování jest ospravedlněno sebe menším zvýšením výrobních nákladů.

Jak založení kartelů továren papíru zbytečně a neodůvodněně působí zvýšení cen a tím zhoršuje náš obchodní život, svědčí výňatek z dopisu knihtiskárny, jež tuto uvádíme:

ťDne 14. XI. 1927 oznámili jsme Vám, že následkem utvoření kartelu všecky továrny na papír stanoví stejnou cenu za každý druh papíru. Pro váš ct. list byl nám papír zdražen proti dřívějšku na 1 kg o 37 hal. Náš pan chéf byl ve dvou továrnách, vyžádali jsme si od několika jiných továren nabídky a všude bez výsledku. V dosavadní továrně slíbili nám snad nějakou slevu, avšak v Prodejně papíru v Praze, kam také pan chéf dojel, byli silni a nepovolní. Povolili nám pouze zboží franco do Přerova, což vlastně slevou není, poněvadž to dosud jsme také měli. Jak jsme Vám 14. listopadu napsali, zvyšuje se výrobní náklad 32 stránkového čísla o 21 Kč za každých 1.000 výtisků, což u celého nákladu jednoho čísla činí 1.200 Kč.

Že tento kartel má tendenci zdražovati papír vysvítá dále z toho, že od 15. listopadu zdražil přívěsky manilové o 20%, papír superior o 10%, nyní chystá zdražení obálek a pro podzim letošního roku, jak máme bezpečné zprávy, připravuje další zdražení papíru.

Podepsaní táží se proto vlády:

Je-li ochotna naříditi šetření o výše uvedených údajích a zameziti bezdůvodné zdražování papíru a je-li ochotna vydati zákon o státním dozoru na kartely a soukromé monopoly, aby tak čeleno bylo neodůvodněnému zdražování produktů veřejné potřeby?

V Praze dne 25. ledna 1928.

Obecní zastupitelstvo města Ledče n. Sázavou ve schůzi, konané 16. prosince 1927, usneslo se žádati, by nebylo sociální pojištění zhoršováno, jak navrhuje vládní osnova. Okresní správa politická zakázala výkon tohoto usnesení podle §u 102 obec. nařízení, daného dne 16. dubna 1864 čís. 7 z.z. Zrušila je proto, poněvadž prý jest protizákonné (obecní zastupitelstvo překročilo prý meze své působnosti, uvedené v §u 28 cit. zákona) a poněvadž usnesení jest prý vlastně politickou demonstrací, projevem protivládním a nepřípustnou kritikou vládních opatření.

Stanovisko okresní správy politické pokládáme za nesprávné, neboť podle §u 28. cit. zákona patří do samostatné působnosti obecní všechno, co se týká prospěchu obecního. Nelze tudíž tvrditi, že reforma sociálního pojištění netýkala by se obecního prospěchu, neboť v městě Ledči n. Sáz. jest mnoho občanů, kteří jsou pojištěni a jichž práva a nároky na zabezpečení ve stáří mají býti reformou sociálního pojištění dotčena a v důsledku toho oni připadnou k tíži městskému chudinství.

Kdo může býti lepším zástupcem občanů, nežli obecní zastupitelstvo? Nikde není psáno, že by obec neměla kritisovati návrhy zákonů, neboť tyto návrhy předkládají se nejrůznějším korporacím, aby se o nich vyslovily, a předkládají se zejména i Svazu českých měst a okresů, které právě v sobě soustřeďují jak města tak i obce a hájí jejich zájmy.

Jestliže vláda sama předkládá svoje návrhy uvedeným korporacím, neshledává v tom zajisté nic nepřípustného, když tyto sbory podají svoji kritiku. Shledávají-li tyto sbory, že obce jimi zastoupené jsou vládním návrhem poškozeny, jest jejich povinností dáti vládě kritiku nepříznivou, neboť jen tak mohou hájiti města a obce, které zastupují. Jestliže tedy kritika, vykonávaná uvedenými poradními sbory není nepřípustná, nemůže býti nepřípustna ano kritika, kterou vykonávají zastoupené obce.

Nedovolená by mohla býti kritika tato jenom tenkráte, kdyby měla v zápětí nezákonné činy, kdyby tedy vyzývala k násilí nebo jiným činům, které jsou zákonem zakázány. Zde však není nic takového, neboť zde jedná se o pouhou diskusi a forma usnesení byla vlastně formou pouhé petice. Byli jsme svědky, že při projednávání daňové reformy docházelo množství petic nejrůznějších korporací a přece nebylo v tom spatřováno nic nezákonného. Stojí-li okresní správa politická v Ledči na stanovisku, že kompetence obce jest výhradně hospodářská a policejně-správní, pak musela by také zastaviti usnesení obecních zastupitelstev, která dožadují se změny platného zákona o sociálním pojištění. A přece nikde se tak dosud nestalo.

Z toho důvodu táží se podepsaní:

1. Bylo nařízeno politickým správám zakazovati usnesení zastupitelstev, dožadujících se ochrany pojištěnců?

2. Byl dán pokyn politickým správám, aby bez závady propouštěna byla usnesení, dožadující se zhoršení sociálního pojištění?

3. Jest v zájmu klidné spolupráce omezovati petiční právo obecních zastupitelstev?

4. Jest pan ministr ochoten zrušiti výnos okr. správy politické v Ledči ze dne 12. ledna 1928 a poučiti politickou správu o výkladu zákona ze dne 16. dubna 1864 čís. 7. z.z.?

V Praze dne 26. ledna 1928.

Dnem 1. ledna 1928 byly šatny na brněnském nádraží po předchozím zcela tajném jednání pronajmuty firmě Novotný-Gerstmann a Lindner, z nichž prvý jest asi 30-ti letý mladík a bez kapitálu a jest nastrčenou osobou na krytí známé židovsko-německé firmy Gerstmann a lindner v Brně.

Tento čin železniční správy jest nepochopitelný již proto, že drážní těleso má býti chráněno před přístupem osob, které nemají s výkonem služby nic společného. V mnoha již případech ke škodě podniku byly pronajmuty i jiné práce, které po celou řadu let vykonávali zřízenci, kteří utrpěli úraz, aneb jakýkoli jiný defekt na zdraví. Rovněž tak tyto dvě šatny zaměstnávaly celkem 13 osob, z toho bylo 7 železničních invalidů, kteří nemohou těžší službu vykonávati a 6 vdov po železničních zaměstnancích, jichž pense jest tak nepatrná, že nemohou z ní uživiti své dítky. Správa dráhy zaměstnáním těchto nešťastníků vykonávala jistě sociálně-humánní čin, když ulehčila těmto lidem osud v jejich neštěstí. Mohla tak činiti tím snáze, když jejich příjem roční činil asi 120.000 Kč, zatím co příjem v šatnách činil daleko přes 400.000 Kč. Jest tedy v tomto oboru velmi značný zisk a nemůžeme pochopiti, že jmenované firmě byly tyto šatny pronajmuty za celkové roční nájemné Kč 235.000 a přidána jim ještě část služby nosičů zavazadel, čímž výdělek jejich stoupne ještě velmi značně, zatím co náklad správy dráhy rovněž stoupne.

Tím zbaveno bylo těchto 13 zaměstnanců výživy aneb alespoň vydáni na pospas tomuto německo-židovskému podnikateli, který jistě využije jich náležitě ve prospěch firmy.

Proto podepsaní táží se pana ministra:

1. Víte o tomto činu železniční správy v Brně a jaké důvody vedly k tomuto škodlivému kroku?

2. Jest ochoten pan ministr tuto smlouvu zrušiti a šatny vrátiti opět do správy dráhy a tak poskytnouti oněm 13ti nešťastníkům další zaměstnání?

V Praze dne 20. ledna 1928.

Pane minister! Dňa 8. decembra 1927 zúčastnil som sa volebnej schôdze mnou vedenej krajinskej kresťanskosociálnej strany v Mukačeve a povedal som tam i reč, ktorú vypočul aj úradný vyslaný orgán, byvši prítomným tejto schôdzi. O tejto schôdzi vyšla zpráva v tlači. Tiež listy ťPrágai Magyar HirlapŤ uverejnili dňa 11. decembra 1927 moju reč vo výťahu.

Štátne zastupiteľstvo v Prahe konfiškovalo toto číslo ťPrágai Magyar HirlapŤ-u a to pre túto časť mojej reči vo výťahu sdelenej:

Tiež na území Podkarpatskej Rusi, ako všade inde - tak zahájil svoju reč Gejza Szüllö - môžem hlásať len to, že my Maďari sme rasou premoženou, avšak nie porazenou. Vyhlašujem, že Maďarom do Československa vnúteným treba dať všetké práva, lebo bez práva a spravedlnosti nemôže byť reč o pokoji a konsolidácii.

Mierová smluva rozbila staré Rakúsko, ktoré podľa veľmocí bolo ohnišťom. Roztrepali Rakúsko, aby rôzne rasy mohli voľno nažívať svojim národným životom. Na miesto ducha mierumilovnosti však zurí proti nám boj, aby nás Maďarov obrali o naše národné cítenie, o našu národnú podstatu. Dušu, cit chcú vyhubiť z Maďarov. (Tak je!). To si nedáme! Nemôžeme! Proti tomu prehlašujem je náš veľký boj a z našich práv nedám ani iotu. Ja sa nebojím, ja neustupujem, ja stojim na základe zákona a dušou i srdcom bojujem proti každej takejto snahe. (Obrovský potlesk).

Pri tvorení mierových smlúv prevzalo päť advokátov zástoj Pána Boha, chceli svet stvoriť znova. Avšak páni tito nehľadali pravdy, lež úspech! Je tu jedna rasa, ktorá tisíc rokov krvácala, ktorá po dobu tisíc rokov nastavovala svoj chrbát útokom vojsk z orientu, rasa, ktorá je životaplná a ktorá bola nezaslúžene pokorená. Z tohoto štátu chcú utvoriť šovinistický štát český; to nepostačí, lebo v tomto štáte nežijú len Česi.

Vo svojej hlboko pôsobivej a častým hlučným súhlasom prevádzanej reči kritisoval ďalej Gejza Szüllö tunajšie zachádzanie so slobodou mienky a slobodou tlače a poukázal na nespravedlivé pomery, že desaťtisícami, od ktorých dane prijímajú a ich synov do služby vojenskej povolávajú, nakládajú jako bežencami.

My - vraj - bojujeme proti každej nespravedlnosti, stojac na základe práva a zákona. V našom boji používame i zbrane propagandy. Propaganda tá však spočíva na pravde obrnenej vedou.

Pravdu našej propagandy potvrdzujú prípady, akým bolo na pr. vyhostenie dekana Ludvika Szabóva.

Vo štítku štátu je hrdá veta: ťPravda vítězí!Ť - nuž to je i mojim cieľom, i mojou vôľou!

Prišli sme do Mukačeva, aby sme tu odveké obyvateľstvo, Maďarov, Rusinov a Nemcov vyzvali k úzkemu somknutiu. Odveké obyvateľstvo musí bojovať v jednotnom frotne a v tomto boji je našou najmocnejšou zbraňou: požiadavok autonomie. Jazyk, viera a územie - ako to istý veľký mudrc vyložil - nie sú dostatočnou spojkou v živote národov. Tradicie minulosti treba k tomu, aby ľud splynul a my Maďari, Rusini a žídi už v minulosti sme splynuli. Bojovali sme bez rozdielu náboženstva a rasy, aby sme našu pôdu, náš dom, naše lesy obránili, tú pôdu, domov a les, ktoré môžu byť inému cudzie, avšak nám sú - vlasťou!Ť

Vývody tieto nezakladajú skutkovú podstatu nejakého trestného činu, lebo ony neprekročujú hranice politickej diskusie, o ktorej terajší prezident republiky, profesor Masaryk, tvrdil, že ona je demokraciou. Jednanie pražského štátneho zastupiteľstva, že dotyčný list zhabalo, nie je tedy ničím iným než persekuciou.

Pane minister! Prvý odstavec §u 117 ústavnej listiny zabezpečuje občanom československého štátu voľnú politickú diskúsiu, keď ustanovuje, že ťv medziach zákona môže ktokoľvek slovom, písmom, vyobrazením atď. prejaviť svoju mienku.Ť Je síce pravda, že toto zákonné ustanovenie je samo o sebe krokom nazpäť, keďže jeho vzor, t.j. prvý odstavec článku 13. rakúskeho zákona zo dňa 21. decembra 1867, čís. 142 ríšsk. zák., obsahuje toto ustanovenie jasnejšie. Podľa tohoto rakúskeho ustanovenia ťkaždý má právo, aby svoju mienku v medziach zákonitých ústne, písomne, tlačou alebo vyobrazením voľne vyjadril.Ť Rovnako tak znie § 1 uh- zák. čl. XIV/1914.

Pane minister! Zdá sa, že štátne zastupiteľstvo v Prahe vykladá citované ustanovenie ústavnej listiny na literu a kladie prekážky voľným politickým diskusiám, keď prenásleduje tlač, jeden z najdôležitejších prostriedkov volnej politickej diskusie.

Avšak štátné zastupiteľstvo v Prahe zabudlo na ten slávny sľub, ktorý bol učinený ťčeskoslovenskýmŤ národom v úvodnej vete ústavnej listiny. Podľa tohoto sľubu ťNárod československý .... chtiac zabezpečiť požehnania slobody .... prijal ústavu .... lebo chce byť vzdelaným, mierumilovným, demokratickým a pokrokovým členom společenstva národov.Ť

Pane minister! Tážem sa Vás, čo ráčite podniknúť, aby Vaši podriadenci, štátné zastupiteľstvá, plnili svoj obor pôsobnosti v duchu tohoto sľubu a aby nepostupovali tak, aby ich jednanie pripamätovávalo nám najtemnejšie doby dejín starého Rakúska, päťdesiate roky storočia devätnásteho?

A tážem sa to tým väčšmi, lebo nemôžem predpokladať, že by ste chceli hrať zástoj Bacha v tomto štáte.

V Prahe, dňa 11. januára 1928.