Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

V sobotu dne 23. června 1928 postiženo bylo Říčansko těžkou živelní katastrofou, ledovou smrští. Postiženy byly zejména obce: Horní Měcholupy, Pitkovice, Petrovice, Uhřiněves, Křeslice, Kuří, Průhonice, Benice, Kolovraty, Lipany, Voděrádky, Říčany, Radešovice, Strašín, Krabošice, Tehov, Klokočná, Háje a Újezd u Průhonic.

Živelní pohroma je tak hrozná, že v některých obcích, tak v Pitkovicích, v Hájích, Benicích, Tehové, Klokočné a Říčanech, jsou obilniny úplně zničeny, v jiných obcích do veliké části těžce poškozeny. Poškozeny jsou i pícniny a ovocné stromoví. Celková škoda, která byla touto katastrofou způsobena, jde do milionů Kč. - Postiženi byli zvláště malí zemědělci, kteří jsou v situaci tak těžké, že mnozí z nich chtějí v tomto zoufalém postavení odprodávati hospodářské zvířectvo, nemajíce dostatek píce.

Táží se proto podepsaní:

1. Zná pan ministr zemědělství tyto okolnosti?

2. Jest pan ministr ochoten zaříditi, aby byly veškeré škody, způsobené živelními pohromami neprodleně úředně vyšetřeny, dále aby se dostala poškozeným z prostředků státní přiměřená finanční podpora, aby bylo poskytnuto osivo, jakož i aby jim byla dána náhrada daňová?

V Praze dne 25. června 1928.

Do poškozování různých řemeslných živností prací trestanců, pokud se v některých trestnicích provádí nikoliv účelně, t. j., aby pro trestance bylo zaměstnání jejich schopnostem nebo výcviku odpovídající, nýbrž průhledně jen pro podporování soukromé spekulace, která potom působí nezřízenou konkurenci nejhoršího stupně nejen majitelům řemeslných živností, ale také řádnému, řemeslu vyučenému dělnictvu, pronášelo se velmi mnoho oprávněných stížností, ale - zdá se - bez účinku.

Uvádíme zde příklad, který zaslouží nejen přísného vyšetření, ale který by měl přiměti správu justiční, aby provedla důsledky proti orgánům, které tak bezohledně poškozují zájmy řádného živnostnictva a dělnictva:

V trestnici v Leopoldově na Slovensku dává správa trestance k disposici firmě Naglově v Píšťanech pro zhotovování oděvní konfekce a také práce zakázkové. Trestanci této firmě pracují také na dodávkách pro vojsko a finanční stráž. Majitel firmy sám řemeslu krejčovskému vyučen není. Správa trestnice dala mu k použití třicet trestanců, mezi nimiž je převážná většina lidí krejčovině nevyučených. Z vyučených jeden funguje jako dílovedoucí, druhý jako střihač. A tito dva onu většinu nevyučených krejčovině učí.

Poněvadž se jedná o zaměstnávání lidí kvalifikovaných i nekvalifikovaných, různí se také jejich mzda. Za kvalifikované platí Nagl správě trestnice Kč 7,50 denně, za nekvalifikované, kterým se říká "učni", pouze Kč 3,50 denně. Kolik z toho správa trestnice dá trestancům nám ovšem známo není a nepadá také pro interpelovanou věc na váhu.

Je samozřejmé, že s majitelem živnosti, který dělníka platí 3,50 Kč nebo nanejvýše Kč 7,50 denně, nemůže v konkurenci obstáti řádný živnostník, který také dělníkovi chce platit řádnou mzdu. Ale stejně je nemyslitelné, aby za takových okolností řádný dělník našel zaměstnání a žádal také lidskou mzdu, když správy trestnic skorem zadarmo dávají pracovní sílu trestanců spekulantům k dispozici.

Poněvadž případy takové jsou schopny opravdu ubíti spořádaný poměr v živnosti nejen mezi majiteli navzájem, ale zejména mezi majiteli a zaměstnanci, táží se podepsaní:

1. Zná pan ministr případ leopoldovský?

2. Je pan ministr ochoten přísně případ tento vyšetřiti, další takovou činnost správy trestnice zakázati a důsledky provésti?

3. Je pan ministr ochoten užíti tohoto případu jako výstrahy správám všech trestnic, aby takovým bezohledným způsobem nebyly zájmy dělníků i živnostníků poškozovány?

V Praze dne 26. června 1928.

Jest známo, že rozhlasové stanice všech států evropských --- vyjímaje jediné maďarské --- se dohodly, že nebudou užívati rozhlasu k cílům rozvratným pro mezinárodní klid, že nebudou ho zneužívati k propagandě proti jednotlivým státům.

Rozhlasová stanice v Budapešti pod lichou záminkou, že pro rozhlas v Maďarsku není zavedena censura, vysílá den co den tendenční lživé a zejména proti Československu namířené zprávy, za tím účelem, aby těmito zprávami zneklidňovala a proti státu československému popouzela obyvatelstvo Slovenska, Rozhlasová stanice v Budapešti je vystrojena co nejmoderněji, a proto její zprávy jsou zachycovány i v těch nejodlehlejších obcích Slovenska a velice dobře slyšitelné.

V právě uplynulých dnech zneužil budapešťské rozhlasové stanice subotišťský biskup Mikes přednesením svého štvavého pastýřského listu, namířeného proti Československé republice a adresovaného katolickému věřícímu lidu na Slovensku.

Jelikož Maďarsko sotva bude lze přinutiti poukazováním na nutnost klidného soužití národů ve střední Evropě k potlačení své nenávistné propagandy rozhlasem, zdá se býti nutno a jedině účelno, aby československá vláda sáhla k opatřením resortním. Stačilo by snad naším rozhlasem na příklad z Bratislavy poučovati obyvatelstvo v Maďarsku o poměrech ve své vlastní zemi a jmenovitě o vládě, pod kterou dnes pracující lid Maďarska úpí.

Tážeme se proto naší vlády:

1. Zná-li v této interpelaci uvedená fakta?

2. Hodlá-li podniknouti náležité a účinné kroky, aby se znemožnila maďarská propaganda rozhlasem, namířená proti Československu?

3. Hodlá-li použíti opatření resortních v tomto případě?

V Praze dne 27. června 1928.

Sociálně demokratický deník, "Stráž Socialismu", v Brně, byl na 1. května, v den dělnického svátku, na dvou místech konfiskován. Prvá konfiskovaná část zněla:

"Naše projevy konají se ve znamení velkého protestu proti reakční měšťácké vládě, která oklešťuje sociální zákonodárství a provádí politiku msty proti dělnické třídě. Usilujeme o povalení režimu, který se stal neštěstím pracujícího lidu a republiky."

Druhá konfiskovaná část obsahově zněla:

"... s demokratickými zásadami a sociálním pokrokem. Je to vláda politické i sociální reakce, zaexponovaná pro tendence zhoršování, po privilegia bohatců a pro potlačování pracujícího lidu, jehož práce a obětí republika a společnost nemohou postrádati. Reakčně zladěná vládní většina Šrámků, Hodžů, Hlinků, Kramářů a Mlčochů v politické slepotě přihlíží, že práce jest jediným zdrojem bohatství a hospodářského života a že práci a jejím vykonavatelům má býti přiznáno spravedlivé ocenění, lišící se velmi podstatně od oněch zavrženíhodných tendencí, s nimiž se tak smutně do historie Čsl. státu zapsala lidu nepřátelská, celně kongruová koalice. Ve svém třídním a stavovském sobectví zdražila lidu chléb, zvýšila kněžské platy, zmenšila daně bohatým a majetným, přitáhla berní šroub proti měně majetným a chudým, přiškrtila občanská práva a obecní samosprávu, znemožnila zkrácení vojenské služby, projevila zvýšenou lásku k bývalým c. a k. generálům zvýšenými pensemi a nenávistně sáhla proti dělnickému sociálnímu pojištění, které nechce uzpůsobit k dobru pojištěnců, nýbrž ku prospěchu zaměstnavatelů. Zapomíná na zaopatření zestárlých a práce neschopných dělníků a dělnic, jimž ze samé křesťanské lásky k bližnímu přeje ponižující úděl žebroty. V desátém roce republiky místo politické a sociální spravedlnosti instalují pánové z vládní koalice reakční systém na omezování občanských práv a snižování životní úrovně pracujícího lidu. Proto při letošních květnových soc. dem. projevech nesmíme opomenout zbilancovat, v čem se vládní celně kongruové strany proti lidu prohřešily a jaká jim musí býti dána odpověď, aby vyzněla v neúprosnou obžalobu, při níž nelze připustiti žádných omluvných a polehčujících okolností."

Jak z konfiskovaného obsahu vidno, brněnská censura snažila se konfiskací umlčet objektivní kritiku vlády a vládní většiny. Kritika podobného druhu byla přípustna i za nejhoršího reakčního a censurního období, ve starém Rakousku. Je tudíž tím více podivnější, že censura v demokratickém a republikánském státě umlčuje takto v pravém slova smyslu zlovovolně sociálně demokratický oposiční list, že se osměluje rdousit tiskovou svobodu a proti duchu zákona maří oprávněnou a objektivní kritiku vlády a vládní majority. Konfiskaci "Stráže Socialismu" dne 1. května t. r. možno označiti za byrokratickou ignoranci tiskové svobody, nebo za úmyslné a trestuhodné poškozování sociálně demokratického dělnického tisku. Uvedenou konfiskací brněnská censura dopustila se přehmatu anebo je neschopna objektivně vykonávati úřední tiskový dozor.

Vyplývá to konečně také i z konfiskačního nálezu, jenž zní:

Nález:

"Zemský trestní soud v Brně, jako soud tiskový nalezl k návrhu státního zastupitelství v Brně, že obsah v čísle 104 periodického a v Brně tisknutého tiskopisu "Stráž Socialismu" ze dne 1. května 1928 zakládá obsah následujících částí článků a to: na straně 5 v článku "Bojovný 1. máj" od slov "...Naše projevy až po ... republiky" a na straně 9 v článku 1. květen v 10. jubilejním roce republiky od slov "která se nechce... až po "okolnosti" skutkovou podstatu přečinu podle § 300 tr. zák., druhé místo též skutkovou podstatu přečinu podle § 14, čísl. 5 zák. na ochranu republiky. Byla tudíž podle § 493 tr. řádu vyřknuta zápověď rozšiřování tiskopisu tohoto. Zároveň se zabavením tohoto tiskopisu st. zást. v Brně nařízené a pol. řed. v Brně vykonané podle §§ 487 a 489 tr. řádu potvrzuje a podle § 37 tiskového zákona se na zmaření uvedených tiskopisů nalézá:

Důvody:

V obou částech v díle tiskovém haněním, nepravdivým udáváním a převracováním příběhů skutečných hledí se rozhodnutí úřední zlehčiti a způsobem takovým popuditi k nenávisti k úřadům státním a k jednotlivým orgánům vlády, pokud se týče vedení úřadů jejich, dále se v druhém místě způsobem surovým a štvavým hanobí republika tak, že to může snížiti vážnost republiky a ohroziti obecný mír v republice."

Proti konfiskaci a jejímu zdůvodnění podalo vydavatelstvo listu námitky, při jichž projednávání vyhověl zemský trestní soud pouze částečně námitkám, v tom směru totiž, že v závadných místech nebyla shledána skutková podstata přečinu podle § 14, č. 5 zák. na ochranu republiky, poněvadž obsahem zabavených míst republika nebyla hanobena. Hlavní důvod konfiskace před zemským trestním soudem neobstál, tak jako neměly obstát i ostatní důvody podružnější, které patrně byly uznány jedině proto, aby censurní úřad nemusel listu hraditi značné škody, konfiskací způsobené. Bylo tedy potvrzeno zabavení z toho důvodu, že v závadných místech spatřovati jest skutkovou podstatu přečinu podle § 300 tr. zák., totiž popuzování k nenávisti proti orgánům vlády. Soud odůvodnil svoje rozhodnutí v tomto směru tím, že závadná místa směřují povšechně proti vládě a nikoliv proti nesprávnému zastávání vládních míst jednotlivci.

Tak se ovšem dá odůvodniti konfiskace i nejobjektivnější a nejoprávněnější kritiky vlády. Kdyby podobná praxe měla být uznána za správnou byla by znemožněna jakákoliv kritika vlády a vládní majority.

Vzhledem k uvedenému podepsaní táží se:

1. Jest pan ministr spravedlnosti ochoten zjistiti, zda tisková censura v Brně má, nebo nemá dosti kvalifikované a objektivně schopné síly?

2. Jest pan ministr spravedlnosti ochoten působiti k tomu, aby podobné censurní přehmaty v Brně a podobná pochybená rozhodnutí zemského trestního soudu se neopakovala a neohrožovala oprávněnosti kritiky a tiskové svobody?

3. Jest pan ministr spravedlnosti ochoten působiti k tomu, aby tiskové záležitosti, jmenovitě censura časopisů v Brně byla svěřená kvalifikovaným a nestranným osobám, které dávají záruku, že se nedopustí podobného přehmatu, jakým byla konfiskace "Stráže Socialismu" na 1. května t. r.?

4. Jest pan ministr spravedlnosti ochoten zjednati v Brně nápravu v tom směru, aby tamní censura neměla nejhorší pověst z celé republiky?

V Praze dne 12. června 1928.

Zákon ze dne 15. dubna 1920, č. 333 Sb. z. a n. zmocnil vládu republiky Československé, aby podle svého uvážení poskytla ze státních peněz přiměřenou náhradu škody obětem politické persekuce za války 1914-18.

Na podkladě tohoto zákona utvořen byl při zemské správě politické zvláštní výbor pro řešení této povinnosti, v němž Sdružení internovaných a vězněných mělo své zástupce.

Hned v počátcích činnosti zjistil tento výbor některé škody postižených a poskytl jim také zálohy za pomoci státu, kde byly předpoklady nároků podle zákona. Ve státním rozpočtu na rok 1923 byla zařazena položka 3 a 1/2 milionu Kč k účelům, výše uvedeným, stanoveným zákonem. Tato položka však pro odpor ministra financí nebyla uvolněna a koncem téhož roku propadla. Přes opětovnou snahu, kterou soustavně vyvíjeli internovaní a věznění, nebyla tato položka ve státním rozpočtu obnovena a tak se stalo, že dodnes valná část těchto internovaných, vězněných a persekvovaných rakouskou justicí, nedostala buď ani té nejmenší náhrady nebo měla se spokojiti nepatrnými kvótami, zálohou vyplacenými. V poslední době zdá se, že upadá tato zákonem uložená povinnost státu úplně v zapomenutí. Postižení neustále obnovují zoufalé žádosti o pomoc, jež zůstávají nevyřízeny.

Sdružení internovaných a vězněných předkládá poslaneckým klubům stále nové a nové petice a doporučuje případy, které svědčí o kritických situacích, v nichž se otcové a matky rodin, rodiče neb jiní pozůstalí dovolávají soucitu a spravedlnosti.

Vzhledem k těmto případům nelze nepřipomenouti, že zmíněný zákon zamýšlel uspokojiti oprávněný nárok těch občanů, kteří se stali obětí rakouské persekuce proto, že hájili zájmy národa v době nejriskantnější a tak se vystavovali nejen šikanám, nýbrž trestům tehdejší moci, z jejichž následků podnes mnoho nejen jednotlivců, nýbrž rodin, nemohlo se vzpamatovati. Jedná se o mnoho lidí, kteří provozovali v Rakousku samostatné živnosti a byli existenčně zničeni o mnoho lidí, kteří zastávali místa ve veřejné správě a byli jich zbaveni, jejichž rodiny vydány byly nejen hrozným důsledkům válečné doby úplně bez ochrany, ale jež ani v osvobozeném státě nemohly získati nových a zdárnějších podmínek existenčních.

Tak přes opětovné urgence zůstala nevyřízena záležitost A Trčkové z Hradce Králové, jejíž muž jest internován v ústavu pro choromyslné. Jeho nemoc je přímým důsledkem útrap, jež snášel jako vězněný a internovaný i v rakouské armádě a v legiích československých, kamž vstoupil již se zdravím podrytým.

Zoufalý je případ dělníka Rozehnala Jindřicha z Lazů ve Slezsku, otce 11 dětí, který byl za války odsouzen rakouskými vojenskými soudy na 14 let vězení jako zrádce, z čehož mu zemřela žena on sám dnes žije v bídných poměrech hospodářských.

Rovněž o rodinu Františka Sladčíka, který byl za Rakouska internován a vězněn v Mor. Ostravě a který následkem útrap ve vězení předčasně zemřel, není dosud vůbec postaráno, ač z osmi dětí, které zanechal, pět jest vůbec nezaopatřeno.

Josef Žáček, krejčí v Milčíně u Tábora, který měl před válkou kvetoucí živnost krejčovskou ve Vídni, byl pro spravedlivý úsudek o vyhlídkách centrálních mocností ve válce odsouzen do vězení a později k válečným úkonům, následkem čehož žena mu nervově onemocněla a kvetoucí živnost byla úplně rozvrácena, marně se dovolává příspěvku na obnovení svojí dnes nepatrné a chudičké živnosti v Milčíně.

Takovýchto a podobných případů dala by se uvésti nepřehledná řada. Vše svědčí o tom, že tito lidé, již riskovali namnoze nejen existenci, nýbrž i životy, jsou nespravedlivě opomíjeni. Očekávají, že alespoň v 10. jubilejním roce samostatnosti Československé republiky bude vzpomenuto jejich utrpení a jejich dlouholeté strádání bude alespoň skrovným způsobem odměněno.

Táží se proto podepsaní vlády republiky Československé:

1. Zná vláda tyto smutné poměry internovaných a vězněných?

2. Co hodlá vláda republiky Československé zaříditi, aby otázka náhrad vězněným a internovaným byla definitivně vyřízena?

3. Hodlá vláda republiky Československé v jubilejním roce vyslyšeti zoufalé prosby těchto postižených?

4. Je vláda republiky Československé ochotna zařaditi příslušnou položku alespoň do státního rozpočtu pro rok 1929?

V Praze dne 27. června 1928.

Městská rada v Mladé Boleslavi společně se všemi veřejnými úřady a oborovými organisacemi státních a veřejných zaměstnanců předložila 25. října 1926 vládě republiky Československé a všem ministerstvům podrobně a věcně odůvodněnou žádost, aby podle odstavce 7. §u 12, zákona ze dne 24. června 1926, č. 103 Sb. z n. bylo město Mladá Boleslav přeřazeno pro mimořádné drahotní poměry do skupiny "B" činovného státních zaměstnanců.

Podepsaní táží se vlády:

1. Jest vláda ochotna projednati s urychlením tuto oprávněnou žádost a přeřaditi město Mladá Boleslav do skupiny "B" činovného státních zaměstnanců?

2. Jest vláda ochotna sděliti podepsaným co v této věci učinila aneb zaříditi hodlá?

V Praze dne 28. června 1928.

Soukromý ústav pro hluchoněmé na Smíchově, založený roku 1786, úplně ze soukromých peněz a z nadací a odkazů vystavěl pro svůj účel budovu, obklopenou velkou zahradou, v níž bylo umístěno a vychováváno 160 chudých, hluchoněmých dětí. Vláda roku 1920 tuto budovu zabrala z části, a roku 1921 úplně pro státní úřad statistický. Jako náhrada byl vrchnímu ředitelství nabídnut Schonbornský zámek u Plzně a zároveň bylo ujištěno, že zábor bude v krátké době zrušen. Ústav pro hluchoněmé nemohl přikázaného zámku vůbec použíti, pročež vrchní ředitelství ústavu podalo proti tomu odpor. Ústav hluchoněmých musel se pak spokojiti jako s náhradou s prozatímním umístěním ve Starých Dejvicích, kde nelze umístiti a vychovávati více než 20 dětí. Již 16. srpna 1923 také ministerstvo sociální péče musel výnosem č. 7709/1923 plně uznati námitky vrchního ředitelství ústavu a zároveň požádalo ministerstvo veřejných prací, aby zábor zrušilo a aby budovu co nejdříve odevzdalo původnímu určení. Státní úřad statistický vyrozuměl pak 28. srpna 1923 č. 57/1923 ministerstvo veřejných prací, že budova vybudovaná jako pedagogium naprosto nevyhovuje účelům státního úřadu statistického a žádá o vystavění nové budovy. Ale teprve ve státním rozpočtu pro tok 1928 bylo zařazeno na předběžné práce pro tuto novostavbu 50.000 Kč. A dne 13. ledna sdělil státní úřad statistický ředitelství ústavu, že nelze očekávati, že by novostavba byla provedena do roku 1930.

Jest přímo strašlivé, že se ústavu, působícímu k veřejnému blahu, odejme vlastní budova a že si vláda přes několikráte již učiněné sliby nepospíšila vystavěti novou budovu pro státní úřad statistický, aby stará budova mohla býti vrácena ústavu. Jak se zdá, vládě velmi málo na tom záleží, může-li ústav hluchoněmých nouzově umístiti místo 160 dětí jen 20 v nedostatečné náhradní budově, zatím co v téže době mino Prahu staví velké školní paláce pro naprosto zbytečné, tak zvané menšinové školy, kam často dochází jen několik málo dětí. Při dobré vůli a kdyby se na správném místě vynaložily peníze, jimiž lze podle rozpočtu disponovati, mohl již státní statistický úřad míti dávno novou budovu a ústav hluchoněmých mohl se opět věnovati výchově chudých hluchoněmých ve vlastní budově. Co zmohou milionové výdaje na propagandu v cizině, zůstává-li tak neslýchaná ostuda, jako je odnětí této ústavní budovy.

Interpelanti táží se tedy vlády:

Jest ochotna postarati se, aby novostavba státního úřadu statistického byla všemi prostředky urychlena, nebo aby státnímu statistickému úřadu byla přikázána budova jiný, aby svrchu zmíněný ústav hluchoněmých dostal opět svou budovu?

V Praze dne 19. června 1928.

V časopise svazu německých stavebních dělníků v Československé republice v Liberci, "Der Bund" ze dne 18. června 1928, vycházejícím dvakráte za měsíc, bylo opět konfiskováno pouhé uvedení jmen stávkokazů a zabavena tato místa:

Na stránce 59:

"Oddíl skládá se z 15 mužů. Jsou to: Václav Rubaš, Miroslav Beran, Josef Adam, František Svarč, Josef Kus, Josef Bruna z Lomu u Mostu, Václav Bláha, Antonín Fyfar, Václav Bláha z Mostu, František Šestag z Ústí n. L., František Plišek z Vuklic, František Kraus z Probostova, Konrád Holub z Krupky, Jan Tursch z Krupky, Antonín Jolek z Bohosudova."

Dále na stránce 60 toto místo:

"pracují oba kamnářští pomocníci František Fleischer z Lomu u Mostu a Josef Pitermann z Mostu za sedminásobný přídavek. Že při tom oba nemohou nic vydělati, jest pochopitelné. Proto pracují ve dne v noci, aby si vydělali, kolik činí mzda. Ba, zařídili se dokonce tak, že si již nehledají ani nocleh a prostě spí na stavbě. Tím se oba domnívají, že jsou zcela chráněni, aby mohli provozovati své hanebné řemeslo. Jest pochopitelné, že takového chování muselo vzbuditi rozhořčení u ostatních druhů, a nejen u těchto. Oba polní kamnářští dělníci byli proto již jednou vyhledáni několika pomocníky a stavebními dělníky a bylo jim dáno zřetelně na srozuměnou, že si ústečtí dělníci takovéto špinavé jednání nenechají líbiti."

Tážeme se tedy pana ministra, schvaluje-li uvedené zabavení?

V Praze dne 26. června 1928.

Karlovarští stavební podnikatelé porušují soustavně ustanovení zákona ze dne 19. prosince 1918 o osmihodinové době pracovní, takže se desíti- a dvanáctihodinová doba pracovní stala v Karlových Varech téměř pravidlem. Příslušný živnostenský inspektorát podává sice okresní politické správě přesně oznámení a navrhuje příslušné tresty. U okresní politické správy zůstávají však udání prostě po týdny ležeti, takže opožděným vyřizováním dochází přímo k chaotickým poměrům a nelze mluviti o zachovávání zákona.

Tážeme se tedy pana ministra:

Jest ochoten, uvedené nešvary co nejpřísněji vyšetřiti a postarati se, aby všechna udání pro porušování zákona o osmihodinové době pracovní byla co nejrychleji vyřízena a zjištěné přestupky co nejpřísněji potrestány?

V Praze dne 26. června 1928.