Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

V měsíci říjnu m. r. došlo hlavnoslužnovskému úřadu oznámení na více občanů ze Zolotareva pro účast na schůzi, uspořádané bez vědomí příslušného úřadu. Účastníci této schůze byli proto potrestáni pro přestupek shromažďovacích předpisů a sice byla každému uložena pokuta 30 Kč trestním příkazem dle §u 62 trestního policejního pořádku. Dle právního poučení, obsaženého v trestním příkazu, mohl každý z nich v zákonné lhůtě žádati, aby od trestního příkazu bylo upuštěno a záležitost projednána policejně trestním soudem v pravidelném řízení. Tak učinilo pouze několik z potrestaných mezi nimi i v interpelaci jmenovaný Ivan Slava Miťuk, který byl policejně trestným soudem u hlavnoslužnovského úřadu osvobozen a trestní řízení proti němu zastaveno.

Druhé dvě osoby v interpelaci jmenované za provedení trestního řízení v zákonné lhůtě nepožádaly a vzdaly se tak samy nároku, aby záležitost byla policejně trestním soudem projednána, takže trestní příkazy jim doručené vešly v moc práva.

Hlavnoslužnovský úřad i četnictvo postupovaly v daném případě přesně podle platných předpisů a jakoukoliv výtku lehkomyslnosti nebo dokonce politické nenávisti nutno ohledně těchto orgánů rozhodně odmítnouti.

Za vylíčených okolností neshledávám důvodu učiniti opatření v interpelaci žádané.

Na základě trestního oznámení a k soukromé žalobě Václava Kohouta, nájemce honebního revíru ve Velké Kopani, ze dne 17. ledna 1928, zavedl hlavnoslužnovský úřad ve Velké Sevljuši trestní řízení proti Michalu Ševerovi ve Velké Kopani pro přestupek honebního zákona, spáchaný tím, že chytal zajíce do drátěných ok.

Jmenovaný byl předvolán k ústnímu líčení na den 9. února 1928, a ač obsílku obdržel již dne 4. února 1928, k líčení ani se nedostavil ani se neomluvil. Hlavnoslužnovský úřad vynesl proto dne 27. února 1928 pod č. 654 kontumační rozsudek ve smyslu §u 109 policejního trestního řádu, kterým byl Michal Ševera odsouzen pro přestupek §u 27 zákonného článku XX:1883 k peněžité pokutě 200 Kč a k náhradě škody v obnosu 50 Kč.

K restituční žádosti Michala Ševery stanovil pak hlavnoslužnovský úřad ve smyslu odstavce 1 §u 109 policejního trestního řádu nové trestní líčení na den 29. března 1928 a odsoudil pak jmenovaného rozsudkem ze dne 3. května 1928 čís. 654 pro přestupek §u 26 zákonného článku XX:1883 k peněžité pokutě 20 Kč, v případě nedobytnosti k uzamčení na 1 den a k náhradě škody částkou 50 Kč a svědečného částkou 40 Kč.

Odsouzenému bylo lze z rozsudku toho se odvolati.

Skutečnosti neodpovídá tvrzení interpelace, že obžalovaný svoji zahradu před zvěří hlídal a že zvěř mu způsobila škodu. Michal Ševera při trestním líčení dne 29. března 1928 doznal, že našel nemocného zajíce u své stodoly, že jej zabil, avšak majiteli revíru ho neodevzdal. Jak místním šetřením starosty obce Jury Čonky bylo zjištěno, škoda zvěří v zahradě Michala Ševery způsobena nebyla.

Rovněž nesprávným jest další tvrzení interpelace, že podnětem k trestnímu zakročení byla by politická nenávist. K zakročení četnictva ve Velké Kopani, o němž se interpelace zmiňuje, došlo dne 19. února 1928, tudíž až po trestním oznámení, případně po podání soukromé žaloby. Zakročení toto stalo se dle platných předpisů.

Dle líčeného děje není správné tvrzení obsažené v interpelaci, že by se hlavnoslužnovský úřad ve Velkém Svljuši řídil politickou nenávistí a nespravedlivými tresty terorisoval ruský lid, a nemám proto důvodu učiniti z podnětu této interpelace nějakého opatření.

Vláda poukazuje v předmětné záležitosti na prohlášení ministra národní obrany, učiněné dne 20. ledna 1928 v branném výboru poslanecké sněmovny, které obsahovalo v podstatě toto:

Jde to o vývoz zbraní Československou zbrojovkou v Brně, která jako podnik akciový je vedena čistě na základě obchodním. Stát sám, resp. vojenská správa, nemůže plně a trvale zaměstnati tento podnik, který je proto odkázán i na objednávky z ciziny.

Veškeré zahraniční obchody, které Zbrojovka provádí, dějí se vždy v plném souhlasu s platnými zákony a mezinárodními smlouvami.

Československá republika není nijak obmezena mírovými smlouvami nebo jinými úmluvami mezinárodními ve výrobě a vývozu zbraní, může tedy náš stát zbraně nejen vyráběti, ale i vyvážeti do zahraničí.

Obchod uzavřený s Čansolinem na podzim roku 1927 na dodávku 40.000 pušek byl sjednán na podkladě legálním. Doprava děla se na lodi "Praga" pod československou vlajkou za přesného šetření všech, pro zámořský obchod předepsaných pravidel. O tom, že se nedělo nic skrytě nebo podloudně, svědčí i okolnost, že pojištění těchto zbraní pro zámořskou dopravu bylo přijato u anglických pojišťoven za normálních podmínek a hladce sjednáno. Loď "Praga" byla všude cestou při zastávkách v přístavech bez závady dále propuštěna. Dle došlých zpráv ani v Manile nečinily úřady potíží.

Toliko zástupci jihočínští podali své námitky. Kdyby nebyla tento obchod uzavřela Československá zbrojovka, byla by tak jistě učinila jiná továrna cizozemská a my bychom tím utrpěli značnou hospodářskou ztrátu.

K věci promluvil též ministr zahraničních věcí v zahraničním výboru poslanecké sněmovny dne 1. února 1928, který poukázal na výše uvedené prohlášení ministra národní obrany a doložil, že vývoz zbraní je v podstatě stejný jako vývoz jakéhokoliv výrobku. Podle smluv a mezinárodního práva je to pro nás obchod volný a vláda nemůže zakročiti bez porušení platných zákonů. Jak bude v budoucnu, závisí na dalším vývoji a reglementaci obchodu se zbraněmi. O těchto otázkách se bude jednati při Svazu národů v Ženevě.

O dodávce zbraní Maďarsku podala vláda prohlášení v plenu sněmovny.

Odpověď převzal jsem za pana ministra spravedlnosti, ježto vydávání Sbírky zákonů a nařízení spadá do působnosti ministerstva vnitra.

Abych zabezpečil včasné, pokud možno současné vydávání německého překladu Sbírky, učinil jsme v poslední době řadu opatření, mezi něž patří - jak jsem uvedl v odpovědi na interpelaci č. 1234/XV - také rozmnožení překladatelského oddělení o další konceptní sílu.

Dík těmto opatřením podařilo se na počátku roku 1928 zdolati všechen nahromaděný materiál z r. 1927 a docíleno toho, že od polovice dubna vycházejí jednotlivé články německého překladu v nepatrných intervalech, a kde je to možno, i současně s oficielním vydáním českým.

Od rozepsání konkursu na dvě ředitelská místa v Praze v interpelaci uvedená bylo vyjímečně upuštěno proto, aby se po stanovení systemisace neoddalovalo obsazení ředitelských míst na německých středních školách v Praze. Podobně i na některých českých ústavech pražských z téhož důvodu obsazena byla místa ředitelská bez konkursů.

Oba ředitelé, o než jde, svou výtečnou kvalifikací a službou u školského úřadu nabyli, resp. prokázali takovou způsobilost pro zastávání ředitelského místa, že udělení jeho bez konkursu jest úplně ospravedlněno.

K závěrečným bodům interpelace se podotýká:

ad 1) v ústředí ministerstva školství a národní osvěty nejsou systemisována služební místa přidělených státních profesorů s funkčním služným, služební místo pak této kategorie profesorů bez funkčního služného není volné, takže dotčený požadavek nelze vzíti v úvahu,

ad 2) žádané prohlášení odporovalo by ustanovení § 128, odst. 2, ústavní listiny Československé republiky,

ad 3) kde je zákonem výslovně ustanoveno, místa se konkursem rozpisují vždy, jinde se to děje zpravidla, pokud ze závažných služebních důvodů není třeba vyjímky, jako se to stalo v konkretních případech interpelací uváděných.

Německé reálné gymnasium v Praze II. jest dočasně umístěno v zadním traktu domu v Jindřišské ulici, jenž jest majetkem poštovní správy. V roce 1928 přikročila poštovní správa v této budově k menším adaptacím, jimiž byly po kratší dobu působeny jisté nesnáze, přímou dohodou však mezi ředitelstvím ústavu a orgány provádějícími stavbu bylo dosaženo nápravy, takže ředitelství gymnasia samo úředně prohlásilo, že nemá již příčiny k žádným dalším stížnostem. Vlastní budovy ústavu v Štěpánské ulici dosud používá ústřední ředitelství tabákové režie, které se z ní však v nejkratší době vystěhuje do novostavby v Praze XII. Jakmile se tak stane, bude přikročeno k readaptaci budovy té k účelům školním, a to podle zásad, stanovených při komisionelním řízení dne 3. dubna 1928, jehož se účastnili zástupci státní správy, jakož i ředitel jmenovaného ústavu. Ředitel ústavu žádal, aby upuštěno bylo od znovuzřízení naturálního bytu ředitelského, aby nebyl nucen svůj nynější soukromý byt opustiti a bylo proto rozhodnuto zrušiti naturální byt ředitelský a jeho prostoru použíti k účelům školským. Tím bylo docíleno, že bez jakékoliv nástavby neb přístavby bude možno školu v budově té umístiti.

O tom, zda právní stanovisko magistrátu hl. města Prahy v otázce jazyka vstupenek podávaných k okolkování pro dávku ze zábav srovnává se s předpisy jazykového práva, bude rozhodnuto dohlédacími úřady pořadem instancí podle § 7 jaz. zákona, po případě nejvyšším správním soudem, neboť do opatření magistrátu byla v konkrétním případě podána stížnost strany.

Zemská správa politická sice této stížnosti výnosem ze dne 4. června t. r. čís. 212.738 nevyhověla, neshledavši v jednání primátora hlavního města Prahy porušení jazykového práva, není však pochybnosti, že strana použije podle poučení jí daného práva odvolání na ministerstvo vnitra. Nemohu proto předbíhati rozhodnutí o tomto odvolání a učiniti z podnětu interpelace nějaké opatření.

Vláda vysvětlila své stanovisko k předmětu shora uvedené interpelace ve své odpovědi na obdobnou interpelaci pánů poslanců Pohla, Heegera a soudruhů (tisk čís. 1433/V).

Na uvedenou vládní odpověď, jíž vyhověno bylo též petitu této interpelace, možno se tudíž odvolati.

Vládní nařízení k zákonu o plemenitbě hospodářského zvířectva, pokud se týká skotu, vepřů a ovcí, bylo ministerstvem zemědělství vypracováno již v r. 1925 a to na základě zákona o župním zřízení.

Vzhledem ku změně v organisaci politické správy, jakož i proto, že nebylo lze vyřešiti některé s prováděním tohoto zákona související finanční záležitosti, zvláště pro dobu přechodnou, bylo vydání zmíněného vládního nařízení oddáleno.

Zemský správní výbor v Čechách nemohl totiž převzíti pro přechodnou dobu jemu podle osnovy uložené náklady a jiný způsob úhrady v té době nebyl vhodný, nemělo-li se to státi na úkor řádného provádění zákona č. 169 Sb. z. a n. z r. 1924.

Zákon ze dne 14. července 1927 č. 125 Sb. z. a n. z r. 1927 o organisaci politické správy umožnil novou úpravu připravovaného vládního nařízení o plemenitbě skotu, vepřů a ovcí, které by již odpovídalo příštím poměrům organisace veřejné správy, v důsledku které stala se zamýšlená přechodná ustanovení osnovy vládního nařízení o plemenitbě skotu, vepřů a ovcí bezpředmětnými a přestala tudíž býti překážkou dalšího projednávání této osnovy.

Mimo úpravu osnovy vzhledem na reformu veřejné správy bylo účelno provésti též některé menší změny věcné a vsunouti některé doplňky.

Takto upravená osnova je znovu s odbornými kruhy zemědělskými (zemědělskými radami) i zemskými výbory právě projednávaná a konečná redakce bude v ministerstvu zemědělství prováděna, takže bude možno v nejbližší době osnovu i meziministersky projednati a vládní nařízení pak vydati.

Mínění, že odklad vydání osnovy vládního nařízení o plemenitbě skotu, vepřů a ovcí byl způsoben ku přání určité zájmové skupiny, je bezpodstatným a neodůvodněným. Pro vypracování osnovy a vydání vládního nařízení rozhodují jedině věcná hlediska; je to v prvé řadě snaha, aby vládní nařízení o plemenitbě skotu, vepřů a ovcí zamýšlenému účelu plně vyhovovalo.

Postátňovací akce lesní provádí Státní pozemkový úřad v dohodě s ministerstvem zemědělství v rámci konečného řešení pozemkové reformy na zabraném majetku jednotlivých vlastníků zabraných souborů. Řešení postátňovací akce lesní může se díti vzhledem na důležitost této otázky, tedy z důvodů veřejných, a se zřetelem na značný počet zabraných souborů v programu této akce obsažených, t. j. z příčin rázu technického, jen postupně. Lze však doufati, že většina zabraných souborů, pokud jsou v programu postátňovací akce lesní obsaženy, tedy i zabraný soubor lichtensteinský, bude v r. 1928 projednán a postátňovací akce lesní na tomto definitivně vyřešena.

Při řešení lesní pozemkové reformy resp. postátňovací akce lesní na zabraném lichtensteinském pozemkovém majetku, které jest právě v přítomné době předmětem příslušných jednání, bude také rozhodnuto o provední lesní reformy na velkostatku Zábřeh na Moravě, resp. o převzetí tohoto majetku do vlastnictví státu.

Poštovní správa udržuje již od roku 1920 na trati Prostějov - Plumlov a od roku 1925 na trati Prostějov - Otinoves a Prostějov - Myslejovice dopravu pošty a osob autobusy. Poštovní autodoprava vyhovovala potřebám i přáním zájemníků v plné míře jak co do množství jízd, tak co do tarifů, takže koncem roku 1927 udržovala dvě průběžné jízdy z Prostějova do Otinovse a zpět, a další čtyři jízdy z Prostějova do Plumlova a zpět, a další tři jízdy z Prostějova do Myslejovic a zpět; také tarif osobní jest velmi příznivý a zavazadla krejčovských dělníků (hotové výrobky i materiál na ně) dopravuje zdarma.

Na trati Prostějov - Plumlov počal však řidič Vrcha a bývalý poštovní řidič Grmela provozovati periodickou dopravu osob autobusy, aniž by k tomu měli podle § 15. - 3. živnostenského oprávnění.

Poštovní správa se proti tomuto neoprávněnému podnikání ohradila u příslušného živnostenského úřadu z toho důvodu, že tyto nekoncesované jízdy poštovní podnik značně poškozovaly a tím mu bránily provésti již před delší dobou zamýšlené rozmnožení automobilních kursů na jmenovaných tratích.

Jakmile byla nekoncesovaná doprava obou jmenovaných zastavena, rozmnožila poštovní správa počet kursů a udržuje nyní denně dvě průběžné jízdy z Prostějova do Otinovse a zpět (v neděli mimo to ještě jednu další jízdu), dvě jízdy z Prostějova do Krumsína a zpět, jednu jízdu z Prostějova do Žarovic a zpět, čtyři jízdy z Prostějova do Plumlova a zpět a konečně tři jízdy z Prostějova do Myslejovic a zpět, takže dnešní stav potřebám obyvatelstva zajisté plně vyhovuje.

Konkurenci v automobilní dopravě se státní autodopravou pokládáme také z důvodů bezpečnostních za povážlivou, poněvadž tato konkurence nutí konkurenty mnohdy ke snížení provozních výloh do míry jdoucí na úkor osobní bezpečnosti a má pak v zápětí těžké úrazy, jaké se udály v předešlém roce na Moravě.

Poštovní správa z důvodů předem uplatněných nemůže nejen v tomto případě, ale i v žádném případě obdobném od svého stanoviska upustiti.

Ohledně Oldřicha Vrchy z Hamer sděluje se dále, že jest jedním z mnoha majitelů autodrožek a autobusů, kteří neoprávněně provozovali dopravu osob z drahanské vysočiny,jmenovitě tedy z okolí Plumlova do Prostějova. Jedná se hlavně o dopravu dělnictva do továren v Prostějově a zpět.

Jako jiní, tak i Oldřich Vrcha si podal žádost za koncesi ku periodické dopravě osob z Hamer do Prostějova. Poněvadž ale koncesi pro odpor státní správy automobilní nemohl obdržeti, ohlásil povoznictví, ale provozoval periodickou dopravu. Na udání státní správa automobilní, která na lince Plumlov - Prostějov provozuje autobusovou dopravu, byl Vrcha okresní správou politickou v Prostějově potrestán a to čtyřikráte a poněvadž tresty zůstaly bezvýslednými, bylo mu zabaveno auto.

Všechny trestní nálezy byly zemskou správou politickou potvrzeny, poněvadž skutková podstata přestupku byla prokázána.

Nyní se poměry v tom směru změnily, neboť státní správa automobilní zařadila do provozu další vůz, byla dále udělena družstvu "Samostatnost" v Malém Hradisku koncese na dopravu osob z Malého Hradiska do Prostějova, konečně byla i Oldřichu Vrchovi udělena koncese na trať Hamry - Ohrozim - Prostějov, takže o dopravu dělnictva do Prostějova a zpět jest postaráno.

Průměrná data, která president státního pozemkového úřadu sdělil v rozpočtovém výboru o propuštění půdy ze záboru, odpovídala skutečnosti. Příčinou vyšší výměry propuštěné půdy jednotlivým vlastníkům jsou rozsáhlé soubory vlastnické, jinak výměra propuštěné půdy u většiny velkostatků jest značně nižší a průměr sdělený v rozpočtovém výboru zůstal u nich i dnes zachován.

Zabraná půdy velkostatků arcibiskupství pražského byla podrobena právě tak jako jiné zabrané velkostatky reformě pozemkové a oprávněným drobným uchazečům dostalo se přídělu půdy ve značné výměře za ceny přídělové.

Tam, kde vlastník velkostatku uplatnil včas své nároky dle §§ 11 a 3 a) zákona záborového a dle § 20 zákona přídělového a kde ve správním řízení byly náležitosti těchto nároků prokázány, nepřikročil státní pozemkový úřad k převzetí a přídělu, nýbrž podle zákona vyhověl uplatněným nárokům a požadované nemovitosti dle zákona ze záboru propustil resp. vlastníku ponechal. To platí o pražském arcibiskupství, jemuž kromě jiné půdy byly dle § 20 přídělového zákona ponechány lesy velkostatku Týna n. Vltavou, a celkem 1.245 ha zemědělské a 12.530 ha jiné půdy, tedy 13.775 ha půdy vůbec. Mezi jiným jsou to zámek s parkem v Břežanech, území chráněné pro kandík proti Medníku, Obětiště a Kněží Hora v revírech Skalsko a Sulice, zámek s parkem v Dobřejovicích, Velký a Malý Blaník, zřícenina kláštera a kostela u Louňovic, zámek s parkem v Onšově, zřícenina hradu a chrámu "Na Kostelíku" u Onšova, zámek s parkem v Červené Řečici, Čertova Skála v revíru Bělá - Moravče, Čeřínek s rozhlednou a turistickou chatou, Skály na Hrádku v revíru Losy a Hutě - Mešnice, zámek v Rožmitále s okolím, hora Třemšín s hradištěm a valy, letní lesní zámek Roželov s parkem a okolím.

K tvrzení o nedostatečném přídělu 4 ha stavební půdy pro 7 obcí v obvodu velkostatků dolnobřežanského a dobřejovického, se vysvětluje, že hlavní příděl půdy stavební byl proveden jednak v stavební akci státního pozemkového úřadu v letech 1921 a 1922, jednak v přídělovém řízení v letech 1924 a 1925. Celková výměra v této době získané přidělené stavební půdy byla zde dostatečně uspokojena. Výměrou 4 ha stavební půdy byly jen doplněny dřívější akce stavební a získána půdy ještě pro ty, na něž se v dřívějších letech nedostalo, případně zajištěna půda stavební pro dobu pozdější.

Podle vylíčeného stavu nemá vláda důvodu k nějakému opatření.