Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Povinné pensijní pojištění zaměstnanců ve vyšších službách bylo zavedeno zákonem ze dne 16. prosince 1906, č. 1 ř. z. z r. 1907 "o pensijním pojištění zřízenců ve službách soukromých a některých zřízenců ve službách veřejných", který nabyl účinnosti dne 1, ledna 1909. (Výraz "zaměstnanci ve vyšších službách" v nynějším návrhu převzat z připravené již osnovy zákona o zaměstnancích ve vyšších službách, kterážto osnova má nahraditi pro celé státní území dosavadní zákon o obchodních pomocnících ze dne 16. ledna 1910, č. 20 ř. z.)

Tento zákon podrobil pojistné povinnosti zaměstnance s charakterem úřednickým a zaměstnance konající převážně práce duševní, pokud roční služební požitky zaměstnancovy činily alespoň 600 K a v dotyčné skupině povolání byla obvyklou měsíční výplata služného. Pojištěnci byli podle svých ročních požitků zařazeni do šesti tříd služného, při čemž požitky přes 3000 K tvořily nejvyšší VI. třídu. Premie byly stanoveny 12% dolní hranice příslušné třídy služného.

Pojištění podle zmíněného zákona bylo pojištěním ipso jure, zaměstnanec byl pojištěn a nabyl vůči příslušnému nositeli pojištění pojistné nároky již tím, že byl v zaměstnání pojistně povinném; nebylo zapotřebí, aby byl u nositele pojištění přihlášen anebo aby premie za něho byly také skutečně placeny.

Dávkami byly důchod invalidní, důchod starobní, důchod vdovský, příspěvky vychovávací a odbytné jednou pro vždy pro pozůstalou vdovu, pokud se týče pro pozůstalé děti. Nárok na důchody byl vázán na dokončení desetileté čekací doby; této podmínky nebylo zapotřebí, nastal-li pojistný případ v důsledku úrazu, souvisejícího se službou. Důchod invalidní příslušel bez ohledu na věk pojištěncův v případě neschopnosti k výdělku (invalidity); neschopným k výdělku (invalidním) byl, kdo pro tělesnou anebo duševní vadu nemohl nadále dostáti povinnostem svého dosavadního povolání (invalidita z povolání); důchod invalidní skládal se z částky základní, příslušející z pojištění získaného do dokončení čekací doby, a z částek zvyšovacích, plynoucích z pojistné doby po uplynutí čekací doby. Základní částka invalidního důchodu vyměřila se podle třídy služného, v níž pojištěnec byl pojištěn v posledním měsíci čekací doby, a to jednou čtvrtinou premií, které by byly placeny, kdyby pojištěnec byl býval po celou čekací dobu pojištěn v této poslední třídě; nepřihlíželo se tedy ve prospěch pojištěncův k tomu, že pojištěnec snad byl v dřívějších letech čekací doby pravidelně pojištěn ve třídách nižších. Zvyšovací částky činily jednu osminu premií splatných po uplynutí čekací doby. Invalidní důchod příslušel jako důchod starobní bez průkazu neschopnosti výdělkové jako důchod starobní po 480 příspěvkových měsících, a to i tenkráte, zůstal-li pojištěnec dále v zaměstnání. Vdovský důchod činil polovinu důchodu invalidního, vychovávací příspěvek byl vyměřen pro jednostranně osiřelé dítě jednou třetinou základní částky, pro oboustranně osiřelé dítě dvěma třetinami základní částky invalidního důchodu zemřelého rodiče. Nebyla-li dokončena čekací doba, příslušela vdově, resp. dětem zemřelého pojištěnce jako odbytné jednou pro vždy dvojnásobná základní částka invalidního důchodu.

Jako hlavního nositele pojištění zřídil zákon Všeobecný pensijní ústav pro zřízence ve Vídni s deseti zemskými úřadovnami, z nichž bylo na území nyní Československém pět (Praha I., II., Brno I., II. a Opava). Vedle toho bylo možno pojistnou povinnost splniti pojištěním u náhradních ústavů a náhradními smlouvami, aniž zákon žádal pro uznání těchto zařízení jako nositelů zákonného pojištění přiznání příznivějších pojistných dávek. Tato úprava, měla ovšem za následek jednak ohrožení zdárného vývoje hlavního nositele pojištění, jednak roztříštění pojištění na sta malých nositelů pojištění.

Snahy zúčastněných stran (zaměstnanců, zaměstnavatelů a Všeobecného pensijního ústavu) odstraniti nedostatky zákona a zlepšiti pojistné nároky, vedly k první změně zákona cís. nařízením ze dne 25. června 1914, č. 138 ř. z. Hlavní body této novely byly: Nejasná definice pojistné povinnosti původního zákona, která vedla k obrovskému počtu stížností, byla na základě stálé judikatury správního soudního dvoru přesněji vymezena, zejména přičleněním demonstrativního výčtu zaměstnání, zakládajících anebo vylučujících pojistnou povinnost, při čemž rozsah pojistné povinnosti zůstal celkem nezměněn. Nedokončena zůstala dále výše započitatelných požitků jakož i výše premií.

Na ochranu nositelů pojištění bylo pojištění ips jure odstraněno a vznik nároků pojištěncových vůči nositeli pojištění učiněn závislým na podání přihlášky, při čemž pak byla nerozhodným, zda premie byly placeny čili nic. Ze stejného důvodu bylo vyměření základní částky invalidního důchodu podle platové třídy posledního měsíce čekací doby nahrazeno vyměřením z oné platové třídy, do níž by byl pojištěnec náležel podle svých započitatelných požitků v posledních 24 měsících před dokončením čekací doby.

Po stránce dávkové přiznala novela invalidní důchod již po dokončení 60 příspěvkových měsíců, a to ve výměře dvou třetin základní částky, která by příslušela po 120 příspěvkových měsících. Velmi podstatné bylo zlepšení podmínek pro nárok na starobní důchod tím, že se přiznal tento důchod dále mužským pojištěncům, jakmile dosáhli 70tého, a pojištěnkám jakmile dosáhly 65tého roku věku, jakož i podmínečný důchod mužským pojištěncům také již po 65. roce, nebyl-li pojištěnec nadále v zaměstnání pojistně povinném. Ženským pojištěncům náležel starobní důchod bezpodmínečně již po dokončení 420 příspěvkových měsíců, jestliže dosáhly 55. roku svého věku. Konečně zavedla novela. represivní léčebnou péči. Tato zlepšení byla umožněna v prvé řadě změnou početních podkladů a sice zvýšením úrokové míry z 3¹/₂% na 4%.

V organisaci pojištěnce vázala novela uznání nových náhradních zařízení na podmínku, že hodnota nároků, který náhradní zařízení poskytovala svým členům pojištěním povinným a jejich pozůstalým, musela alespoň o jednu pětinu převyšovati hodnotu nároků u Všeobecného pensijního ústavu. Toto opatření nemělo však valného významu, ježto tenkráte již tu bylo asi 800 náhradních zařízení a i nadále bylo přípustno přestupování zaměstnavatelů od Všeobecného pensijního ústavu k ústavům náhradním.

Po znovuzřízení samostatného státu Československého byl zákonem ze dne 20. prosince 1918, č. 2 Sb. z. a n., zřízen Všeobecný pensijního ústav v Praze, který převzal působnost Všeobecného pensijního ústavu pro zřízence ve Vídni, pokud šlo o území republiky Československé. K upevnění postavení tohoto hlavního nositele pojištění zakázal tento zákon přestupování k náhradním ústavům jakož i zřizování a uznávání nových náhradních zařízení.

Uvedená zlepšení materielní části zákona novelou z r. 194 byla v zápětí pohlcena poválečným vývojem hospodářských poměrů, zejména pak změnami měnovými. Ježto novela ponechala dosavadní třídy, tvořila ještě v r. 1920 částka 3000 Kč horní hranici započitatelných požitků, takže nejvyšší po 40 letech nepřetržitého pojištění dosažitelný důchod činil 2250 Kč. Tomu odpovídaly také pojistné příspěvky, které činily v VI. třídě 30 Kč měsíčně. Projekt rakouské vlády z r. 1918, podle něhož měly býti pojištěny služební požitky až 6000 Kč ročně při pojistném 15% ze skutečného platu, měl přinésti velmi značné zvýšení dávek. Avšak předpoklad tohoto projektu, totiž vydatné zúročení jmění nositelů pojištění, stal se ilusorním, ba obrátil se v pravý opal, když válečné půjčky, na nichž tento předpoklad byl založen, pozbyly po dlouhou dobu ceny. Nutnost podstatného zvýšení dávek zákona ukázala se v době poválečné zejména vzhledem k nepoměru mezi nároky ze zákona plynoucími a skutečnými služebními požitky pojištěnců. Další důvod pro rychlé provedení reformy zákona byl v obtížném postavení hlavního nositele pojištění, který odkázán byl na příjmy z pojistného, obnášejícího nejvýše 360 Kč ročně, jež byly z valné části pohlcovány správními výdaji, rostoucími přirozeně poklesem měny. Tak vznikla novela z 5. února 1920, č. 89 Sb. z. a n., z jejíhož odůvodnění jest však patrno, že nebyla myšlena jakožto definitivní úprava zákona, nýbrž jakožto přechodné východisko z nouze. Jako hlavní příčinu toho uvádí důvodová zpráva vládního návrhu (tisk 2135 zasedání Národního shromáždění Československého z r. 1920) nedostatek statistického materiálu o složení pojištěnců podle stáří, pohlaví a rodinného stavu, o zvyšování služného, o průběhu úmrtnosti a invalidnosti pojištěnců, o přistupování a vystupování pojištěncova Všeobecného pensijního ústavu a úplný nedostatek materiálu o těchto zjevech u osob náhradně pojištěných. K tomu přistoupila tehdejší nejistota o dalším vývoji měny a tím také o pravděpodobné výši služebních požitků.

Ze změn, které novela z r. 1920 přinesla, jest uvésti zvláště:

1. rozšíření pojistné povinnosti na nové kategorie pojištěnců, zejména na orgány nižšího dozoru a na všechny obchodní pomocníky,

2. připojení nových deseti tříd služného s rozpětím po 600 Kč a s maximálním započitatelným obnosem 9000 Kč místo dosavadních 3000 Kč;

3. v dávkové části: změnu ustanovení o výpočtu základního obnosu, zvýšení redukovaných důchodů mezi pátým a desátým rokem, zavedeni vychovávacích příplatků k důchodu invalidnímu a starobnímu, zavedení pohřebného a připuštění preventivní léčebné péče;

4. po stránce organisační úplné zrušení náhradních smluv; přísnější ustanovení o dalším trvání náhradních ústavů a znemožnění zakládání nových náhradních zařízení vůbec.

Tato novela, která nabyla účinnosti dne 1. července 1920, docílila nesporného účinku v tom, že nejen zachránila, nýbrž upevnila existenci hlavního nositele pojištění. Z tabulek č. 1-3 (viz tabulkovou přílohu), které podrobně znázorňují vývoj několika složek hospodaření Všeobecného pensijního ústavu v letech 1919 až 1926, jest patrno, že stoupání správních nákladů, založené na znehodnocení měny, bylo by vedlo spolu se stoupáním výdajů na dávky v krátké době k vyčerpání veškerých příjmů Všeobecného pensijního ústavu, kdyby bylo nedošlo k novele z r. 1920. Novela byla by splnila své poslání také v jiných směrech, kdyby byla bývala po době dvou nebo tři roků, jak bylo tenkráte úmyslem, včas nahrazena definitivní úpravou zákon. Okolnosti, kterých nebylo možno při vydání novely předvídati, zdržely reformní práce na konečné úpravě zákona tak, že teprve po 8 letech došlo k vypracování navrhované nové úpravy, která jest aspoň po stránce dávkové míněna - za normálních poměrů - jakožto definitivní úprava pro delší dobu.

Vládní nařízení ze dne 4. května 1920, č. 321 Sb. z. a n. rozšířilo předpisy o pensijním pojištění na Hlučínsko.

Na Slovensko a Podkarpatskou Rus, kde nebylo zákonného povinného pojištění, bylo pensijní pojištění rozšířeno zákonem ze dne 21. prosince 1921, č. 484 Sb. z. a n. a vládním nařízením ze dne 19. ledna 1923, č. 16 Sb. z. a n. a to s účinností od 1. ledna 1922. K jeho provádění byla zřízena Zemská úřadovna Všeobecného pensijního ústavu v Bratislavě.

Nositelé pojištění vypláceli již v posledních letech války z vlastních prostředků dobrovolné přídavky k důchodům, aby tím pro důchodce aspoň ve skromné míře paralysovali pokles kupní ceny peněz. Jelikož však vlastní prostředky nositelů pojištění l tomu nestačily, nehledě k tomu, že byly by tím odcizeny svému vlastnímu účelu, totiž zabezpečení nároků pojistných a ježto bylo třeba stejné úpravy u všech nositelů pojištění, zavedlo vládní nařízení ze dne 4. května 1920, č. 342 Sb. z. a n., s účinností od ledna 1920 nucené drahotní přídavky, a to ve výměře padesáti až sto procent důchodu; úhradu těchto přídavků nesli zaměstnavatelé, a to rozvrhem v poměru premií jim v tomto roce předepsaných. Toto nařízení bylo pak změněno zákonem ze dne 12. srpna 1921, č. 299 Sb. z. a n., který s účinností od 1. ledna 1921 stanovil drahotní přídavky ve výši 300% důchodu, při čemž pro úhrn invalidního důchodu a přídavku byla stanovena horní mez 7200 Kč a dolní mez 2400 Kč; u ostatních dávek jsou tyto hranice normovány v poměru zákonné výše dotyčného důchodu k výši důchodu invalidního. Způsob úhrady drahotních přídavků doznal přechodné změny pouze potud, že bylo přihlédnuto k tomu, že na Slovensku a Podkarpatské Rusi bylo pensijní pojištění zavedeno teprve od r. 1922.

Poznatek, že i pojištění podle zákona č. 89/1920 - který pojal do pojištění služební požitky toliko do Kč 9.000-, zůstalo oproti skutečným služebním požitkům i nadále z největší části podpojištěním, a že zákon o drahotních přídavcích v mnohých směrech nevyhovoval, dále skutečnost, že československá měna a tím i požitky zaměstnanců byly stabilisovány, vedly k tomu, že koncem roku 1923 byla zřízena u ministerstva sociální péče zvláštní novelisační komise. Členy této komise byli zástupci organisací zaměstnaneckých a zaměstnavatelských, členové presidia a ředitelství Všeobecného pensijního ústavu a několik dalších odborníků; předsedou byl vládní komisař Všeobecného pensijního ústavu býv. ministr Dr. R. Hotowetz, hlavním referentem a zejména referentem pro úpravu částí dávkové a příspěvkové ředitel Všeobecného pensijního ústavu, univ. profesor Dr. Emil Schönbaum, dalšími referenty byli členové ředitelství Všeobecného pensijního ústavu Dr. E. Hendrich a Dr. O. Ondřich a ředitel jmenovaného ústavu Dr. J. Gallas. Prof. Dr. Schoenbaum jest též autorem pojistně-matematické a statistické části této důvodové zprávy; četných vývodů téhož odborníka o otázkách dávkových a příspěvkových bylo použito i v I. části této důvodové zprávy.

Komisi bylo při nové úpravě pensijního pojištění přihlížeti také k těmto skutečnostem:

Zákon o pensijním pojištění, jsa v platnosti od r. 1909, byl dvakráte novelisován; tyto novely znamenají v celku výpomocné úpravy původního zákona a vedly k velmi složitému a nepřehlednému systému dávkovému. Nová úprava musí přihlížeti nezbytně k tomuto neutěšenému stavu pensijního pojištění v systému dávkovém již proto, že jsou tu získané nároky desetitisíců pojištěnců a že by bylo těžko zodpovídati, kdyby novela přinesla zhoršení v závažných ustanoveních o nárocích.

Další důležitá okolnost jest pokles hodnoty peněz oproti stavu při vzniku zákona. Pokles měny, který nastal od roku 1919, nepřivodil sice u nás chaosu měnového, jako v Německu a Rakousku, ale vyvolal přece rozdíl mezi pojištěnci starými, kteří z části odváděli pojistné v nízkých sice třídách původního zákona, avšak v plnocenné měně, a mezi pojištěnci novými. Tento rozdíl jest pouze nedostatečným způsobem vyrovnán zákonem o drahotních přídavcích, jehož existence však byla novým stížením novelisačních prací. Rozdíly mezi různými skupinami pojištěnců musí býti novelou vyrovnány a drahotní přídavky musí býti nahrazeny takovou úpravou dávek, která by je činila zbytečnými. Zákon o drahotních přídavcích, který byl vypracován v roce 1920 až 1921, kdy hodnota koruny klesla skoro na ¹/₂₀ švýcarského franku, byl myšlen jen jako provisorium, avšak jeho úprava byla opětovně odkládána právě s poukazem na blížící se novou úpravu zákona pensijního. Bylo to obzvláště maximum 7.200 Kč, které jednak bylo příliš vysoké pro t. zv. novopojištěnce, jednak příliš nízké pro pojištěnce, jejichž pojištění trvalo delší dobu. Důsledky takto stanoveného maxima se ukázaly teprve po uplynutí 5leté platnosti zákona č. 89/1920 u osob, které vstoupily do pojištění teprve za platnosti tohoto zákona. V četných případech nově přiznávaných důchodů obnášejí důchody s drahotními přídavky po 5ti letech vyměřované 80% i více skutečných služebních požitků. Stane-li se na př. pojištěnec, který má Kč 9.100.- služného, invalidním po 5ti letech, dostane důchod s drahotními přídavky Kč 7.200.-, t. j. 80% skutečného služného. Jsou však i možny případy, že pojištěnec, který se stane invalidním po 1Oti letech pojištění, má podle dnešního stavu důchod s drahotními přídavky ve výši až 130% skutečného služného. Opačný důsledek zákona o drahotních přídavcích je ten, že na příklad u pojištěnce, který má skutečné služné Kč 30.000á který byl od roku 1909 do konce r. 1923 zajištěn vždy v nejvyšší třídě, činí invalidní důchod s drahotními přídavky toliko Kč 5.760.-. Tuto nerovnoměrnost nutno definitivně odstraniti. S hlediska zaměstnavatelů, t. j. s hlediska úhrady drahotních přídavků, která je výlučně k tíži zaměstnavatelů, jest zákon o drahotních přídavcích nevhodný proto, že dávky z něho plynoucí hrazeny jsou pouhým dodatečným rozvrhem. Tento rozvrh přirozeně rok od roku stoupá. úhrada drahotních přídavků činila u Všeobecného pensijního ústavu v roce 1920 1%, 1921 4%, 1922 4.5%, 1923 7.25%, 1924 10%, 1925 13.5%, 1926 16.5% a 1927 19.25%, v tom kterém roce předepsaných premií. K tomu třeba poznamenati, že další stoupání rozvrhu bylo by daleko intensivnější, ježto žádosti o přiznání invalidních důchodů se odkládají, poněvadž mnoho pojištěnců čeká právě na úpravu důchodů novelou.

Jiná obtíž pramení z uzákoněni sociálního pojištění dělnického. Sociální pojištění vytvořilo totiž v četných nárocích stav, kterého musíme dbáti, poněvadž bude sotva možno připustiti, aby zákon upravující pensijní pojištění byl v systému dávkovém v závažných bodech přísnější nebo pro pojištěnce méně výhodný, nežli-zákon o pojištění dělnickém.

Provedení novelisace bylo také ztíženo neutěšeným stavem nositelů pojištění. Hlavní nositel pojištění, Všeobeený pensijní ústav, vznikl z centrálního ústavu vídeňského. Jednání o likvidaci bývalého Všeobecného pensijního ústavu ve Vídni, jež se dálo na podkladě článku 275. mírové smlouvy St: Germainské se všemi zúčastněnými státy, je sice již ukončeno a zbývá jen formálně-právní ratifikace příslušné mezistátní úmluvy, ale po stránce materielně-finanční nedostal Všeobecný pensijní. ústav v Praze plné úhrady nároků, které převzal po 28. říjnu 1918. Totéž platí o likvidaci náhradních zařízení, které měly sídlo v Rakousku. Tyto okolnosti ztížily přirozeně úvahy o finančních důsledcích novelisace pensijního pojištění, ježto nebylo v četných případech doposud možno, zjistiti přesně, jaké nároky získali pojištěnci, kteří byli dříve pojištěni u likvidovaných zařízení náhradních, jež měla sídlo v Rakousku.

Dále je slušno při konečné úpravě pensijního pojištění přihlédnouti k osobám, jež byly vyloučeny z pojištění pro vysoký věk, za něž však se podle novely z roku 1920 předpisuje zaměstnavatelům určité pojistné, aniž by osobám těm, za něž poj istné se odvádí, se poskytovaly zákonné nároky. Prakticky poskytují nositelé pojištění osobám přestárlým za pojistné za ně odváděné možnost pojištěním získati nároky. Tento faktický stav se má přeměniti v úpravu zákonnou.

Dále budiž zdůrazněno, že při novelisaci se jedná hlavně o zlepšení nároků celých skupin pojištěnců. Na tomto místě bud'tež uvedeny dvě takové skupiny, jejichž nároky vyžadovaly nutně podstatného zlepšení. V prvé řadě jedná se o skupinu pojištěnců t. zv. starých, t. j, o vyrovnání rozdílu mezi pojištěnci, kteří před 1: červencem 1920 byli u ústavu pojištěni, a pojištěnci, kteří teprve po 30. červnu 1920 vstoupili do pojištění. Vyrovnání anebo aspoň snížení tohoto rozdílu na nejmenší míru je nutné. úplné vyrovnání těchto rozdílů bylo provedeno již u příležitosti novely z roku 1920 u většiny náhradních ústavů, ale ovšem jen tím, že zaměstnavatelé odhodlali se k obětem jednou pro vždy, které přesahovaly u některých náhradních ústavů obnosy desetimilionové. Kdyby podobným způsobem bylo bývalo při novele z r. 1920 provedeno vyrovnání obou skupin u Všeobecného pensijního ústavu, bylo by bývalo třeba uhraditi obnosy převyšující miliardu. Podařilo se však bez cizí pomoci přiblížiti téměř úplně nároky starých pojištěnců nárokům pojištěnců nových a to změnou finančního systému a použitím všech možných pramenů přebytků, jak bude podrobně dole vyloženo.

Druhá početná kategorie pojištěnců, pro niž by bylo možno provésti povšechné zvýšení anebo zlepšení nároků, jest skupina pojištěnců ženských. Zákon z r. 1906 přinášel jistou nespravedlivost v tom, že ženské pojištěnce zatěžoval stejnými příspěvky pojistnými jako pojištěnce muže, poskytoval jim však nároky mužských pojištěnců bez ekvivalentu vdovského a sirotčího důchodu. Pojištěné ženy nesly tedy z valné části náklady pojištění mužů. Zákon z roku 1914 provedl částečnou nápravu, sníživ ženám čekací dobu pro starobní důchod (na 35 roků, resp. k dosaženému 65. roku). Ale přes tuto opravu přispívají podle dnes platného zákona pojištěné ženy na pojištění mužů a k úhradě správních nákladů více než muži. Proti úplnému vyrovnání tohoto přesunování břemene uvádí se obyčejně, že frekvence, průběh a trvání invalidity u žen je nepříznivější než u mužů; nemáme však statistických dokladů pro toto tvrzení z úřednického materiálu a materiál z dělnického pojištění není pro naše pojištění průkazný.

Přípravnými pracemi statistickými a pojistně-matematickými byla pověřena kancelář, zřízená u ministerstva sociální péče pro přípravu sociálního pojištění, vedená prof. Drem Schoenbaumem, která již provedla práce pro pojištění dělnické a pojištění osob samostatně hospodařících; práce pro novelu pensijního zákona provedla pak za součinnosti Všeobecného pensijního ústavu a Svazu pensijních ústavů.

První předběžnou prací bylo opatření statistického materiálu o pojištěných Všeobecného pensijního ústavu. Zde byl v prvé řadě zpracován dotazníkový materiál z roku 1920 a doplněn na podkladě štítkového materiálu Všeobecného pensijního ústavu na stav k 31. prosinci 1920. Tento materiál zpracován hlavně vzhledem ke statistice rodinných poměrů pojištěnců. Celkem zpracováno 50.028 dotazníků a 10.936 štítků podle stavu k 30./VI. 1920 a dále 30.879 štítků pro stav ke dni 31. prosince 1920.

Druhou hlavní prací statistickou bylo provedení dotazníkové akce k 1./XII. 1925. Akce připravena byla v druhém pololetí roku 1925 a dotazníky rozeslány v listopadu 1925 zemskými úřadovnami Všeobecného pensijního ústavu 40.000 zaměstnavatelům, zaměstnávajícím 202.500 zaměstnanců; vyplněné dotazníky se vrátily celkem od 167.500 zaměstnanců zaměstnaných u 31.000 zaměstnavatelů. S vlastním zpracováním těchto dotazníků bylo však možno započíti až v květnu 1926, ježto teprve k 1./V. 192G bylo možno uzavříti další přijímání dotazníků. Po této lhůtě došlo ještě asi 1.000 dotazníků, na něž sice již nemohl býti vzat zřetel při zpracování celkovém, jež však byly později plně využity při individuelních propočtech jiného rázu. V celku nedošly dotazníky asi za 35.000 pojištěnců, a to od 12.000 zaměstnavatelů s 29.500 pojištěnci nedošly vůbec žádné dotazníky, kdežto ostatních 5.500 zaměstnanců bylo zaměstnáno u zaměstnavatelů, kteří zaslali dotazníky o části svých zaměstnanců. Pro oněch 29.500 pojištěnců vyplněny zemskými úřadovnami podle katastrů nové dotazníky o způsobu zaměstnán a o totožnosti pojištěnců.

V celku bylo z došlých dotazníků zpracováno 165.504. Zemskými úřadovnami Všeobecného pensijního ústavu dodatečně vyplněno a podrobně zpracováno bylo 29.500 dotazníků. Stav pojištěnců Všeobecného pensijního ústavu k 1./XII. 1925 byl 202.621. Lze tudíž tvrditi, že materiál statistický získaný touto velmi namáhavou sčítací akcí je téměř vyčerpávající a pro provedení výpočtů naprosto spolehlivý.

Zpracováním těchto dotazníků byla získána podrobná statistika pojištěnců Všeobecného pensijního ústavu týkající se poměrů platových, stáří, průběhu pojištění, stavu rodinného a druhu povolání, při čemž některá data doplněna pomocí štítkového materiálu Všeobecného pensijního ústavu.

Pro zjištění ostatních důležitých dat o pojištěncích i důchodcích Všeobecného pensijního ústavu použito bylo štítkového materiálu Všeobecného pensijního ústavu a to hlavně

a) pro zjištění přístupu a výstupu pojištěnců (zjišťován rovněž jejich průběh pojištění),

b) pro šetření o dobrovolných pojištěncích a o pojištěncíh, platících uznávací poplatek,

c) pro získání zkušeností všeho druhu o všech důchodcích (rodinné poměry, obnos důchodu, průběh pojištění důchodce, nebo jeho zemřelého manžela nebo otce, doba vzniku důchodu atd.).

Kromě toho bylo po odborném zpracování vydatně použito materiálu Všeobecného pensijního ústavu, uloženého v četných administrativních a účetních výkazech o různých podrobnostech, důležitých pro zákonodárnou práci.

Další doplnění tohoto bohatého materiálu bylo získáno z výkazů náhradních pensijních ústavů o stavu jejich pojištěnců a důchodců a hospodářských výsledcích v letech 1921-1925; tyto výkazy byly vyžádány zvláštním oběžníkem roku 1926 a dodány 29 náhradními ústavy s 49.200 pojištěnci; ústavy, jež zprávy nezaslaly, nemají dohromady více než 1.000 pojištěnců.

Kromě tohoto materiálu zpracován byl, po případě použit po novém zpracování, také materiál starší, na příklad statistika rodinných poměru ve čtyřech náhradních ústavech železářského průmyslu z roku 1921, rakouská statistika soukromých zaměstnanců z roku 1896, materiál rakouské statistiky pohybu obyvatelstva a říšskoněmecký materiál z pojištění soukromých zaměstnanců.

Další velmi obsáhlá část přípravných prací týkala se podrobné revise všech početních podkladů Všeobecného pensijního ústavu a výpočtu nových pojistně-matematických základních čísel. Bylo tu využito výsledků předešlých statistických šetření, na jichž základě byla část dosavadních podkladů co do své spolehlivosti ověřena a část založena na nových statistických zkušenostech. Všechna pojistně-matematická základní čísla a všechny pro výpočet zatížení důležité hodnoty, bylr vypočteny jak na podkladě úrokové míry 4%ní, tak na podkladě úrokové míry 4¹/₂% ní.

V souvislosti s těmito pracemi byl; provedeny propočty, týkající se finančních základů a důsledků novely pensijního pojištěná. Šlo tu a rozsáhlé výpočty zatížení z úpravy nároků získaných až do platnosti novely a z úpravy nového nárokového schématu, dále o výpočty průměrného pojistného a o pojistně-matematickou bilanci Všeobecného pensijního ústavu. Na podkladě statistických dat dříve uvedených provedeny byly pak také propočty úhrnné, týkající se jednak celkového finančního účinku rovných zákonných ustanovení pro úhrn pojištěnců a celkového zatížení národního hospodářství po nové úpravě zákona a jednak detailních výpočtů důsledků novely pro jednotlivé pojištěnce a důchodce nebo jednotlivé závody v typických případech.

Výsledky tohoto zpracování jednak statistického materiálu, jednak odvození nejrůznějších početních podkladů a finančních důsledků novely jsou uloženy v četných tabulkách, z nichž jen část je možno v souvislosti s touto zprávou publikovali. Tyto všechny práce poskytují úplně nový a nejen z odborového hlediska důležitý obraz o nejrůznějších poměrech soukromého zaměstnanectva.

Komise neomezila svoje práce za to, aby nahrazovala nedostatečná a změněným poměrům a nynější potřebě již neodpovídající ustanovení dosavadního zákona novými zlepšenými návrhy, nýbrž vypracovala obsáhlý elaborát celé osnovy pensijního zákona. Mimo to rozšířila komise, když při projednávání zákona č. 221/1924 bylo rozhodnuto, že nemocenské pojištění úřednické bude odloučeno od nemocenského pojištění dělnického, svůj pracovní program a pověřila zvláštní subkomisi úkolem vypracovati osnovu zákona o pojištění soukromých úředníků a zřízenců pro případ nemoci.

Komise a subkomise pro pensijní pojištění konala - vedle dlouhé řady zvláštních anket, expertis a jiných šetření v celku 64 schůze. Dne 16. března 1928 předala komise oba elaboráty ministerstvu sociální péče.

Při ocenění obsáhlých prací, jež komise vykonávala, nutno zvláště vyzdvihnouti a hodnotiti okolnost, že v lůně komise se podařilo docíliti mezi oběma skupinami (zaměstnavatelskou a zaměstnaneckou) dohody v nejdůležitějších partiích, zejména úplné dohody o výši započitatelných požitků a vyměřovacího základu a o výši pojistného.

Elaborát komise byl podkladem pro vládní návrh, který podstatné části elaborátu, pokud se týkají vlastního pojištění, zejména část dávkovou a příspěvkovou, skoro nezměněně převzal.

Hlavním úkolem, jejž má novela pensijního zákona rozřešiti, jest zvýšení nároku dosavadního pensijního zákona, a to jak nároků již získaných, tak nároků budoucích a zlepšení podmínek pro přiznávání těchto nároků. V obou směrech jest řešení úkolu, m-li novelisace znamenati úpravu pensijního zákona na delší dobu, vázáno na možnost opatřiti vydatné finanční prostředky. Požadavek opatření plné finanční úhrady pro jakékoliv zlepšení nárokového schématu jest důsledkem základní zásady, převzaté z dosavadních zákonů pensijních, že má hlavní nositel pojištění, t. j. Všeobecný pensijní ústav existovati i nadále jako sociální pojišťovna po stránce finanční úplně soběstačná. I při pronikavém zvýšení dávek pensijního zákona a zlepšení podmínek pro jejich přiznávání má býti tedy podle této zásady Všeobecný pensijní ústav vypraven po hospodářské stránce tak, aby za normálního vývoje mohl nalézati v příjmech na pojistném a na úrocích že jmění plnou úhradu všech svých zákonem přesně předepsaných vydání.

Vzhledem k pronikavému zvýšení dávek, jež je nejlépe patrno z tabulek čís. 4-6, a vzhledem k zlepšení podmínek pro jich přiznávání, ukázala se nutnost opatřiti vydatné finanční prostředky pro úhradu změn dávkové části zákona.

Nejvydatnějším pramenem prostředků pro úpravu zákona ve směru zlepšovacím bylo opuštění finančního systému, na němž jest založen dnešní zákon, a přechod k novému finančnímu systému, použitému již dříve v našem sociálním pojištění dělnickém. Na tomto finančním systému jest založen též zákon o pojištění osob samostatně hospodařících a také vládní návrh zákona tisk posl. sněmovny 1225-II z r. 1927.

Dosavadní pensijní zákon je v podstatě vybudován na témž principu hospodářské rovnováhy, na němž spočívají soukromé pojišťovací ústavy. Tato zásada úplné úhrady, nutná pro soukromé pojištění, podle níž může býti ústav kdykoliv likvidován při současně úplné úhradě všech získaných pojišťovacích nároků, byla v obou uvedených sociálně-pojišťovacích zákonech nahrazena myšlenkou, že v sociálním pojištění lze teoreticky počítati s věčným trváním nositelů pojištění. S touto myšlenkou souvisí a na principu obligatornosti pojištění je založena druhá podstatná zásada finančního systému našeho sociálního pojištění, totiž zásada, že při průměrném pojistném lze přesunouti značnou část břemen z dnešní průměrné starší generace na skupiny pojištěnců vstupující každým rokem po prvé do pojištění a složené z mladých ročníků.

Omezení docházejí oba tyto principy v požadavku, aby volba nárokového schématu a průměrného pojistného umožňovala dodržení zásady, že část břemen, přesunovaná na pojištěnce budoucně přistupující, nesmí převyšovati přes určitou hranici cenu jejich pojištění. Porušení této zásady vedlo by totiž k důsledku, že by pojištěnci každý rok do pojištění vstupující mohli získati pojištění levněji u soukromé pojišťovny. Bližší odůvodnění a rozvedení těchto zásad spolu s číselnými příklady bylo podrobně provedeno v důvodové zprávě k zákonu o dělnickém pojištění invalidním a starobním (zákon č. 221/24 Sb. z. a n.).

Tento návrh je založen na finančním systému splňujícím všechny tři zásady právě uvedené. Ve shodě s přechodem k novému finačnímu systému jest, že bylo využito ve prospěch zlepšení nárokového schématu premiových reserv (úhradových podílů) - pojištěnců, vystupujících z pojištění před nápadem jakékoli dávky. úhradová methoda dnešního zákona, odpovídající úhradové methodě soukromo-pojišťovacích ústavů, vedla k tomu, že u všech nositelů pojištění hromadí se velmi značné částky, určené při výpočtu pojistného pro zachování nároků vystupujících pojištěnců. Ze statistiky Všeobecného pensijního ústavu, jejíž výsledky jsou pro dvě úřadovny shrnuty v tabulce čís. 7, podobně jako z obdobných zkušeností náhradních ústavů jest však známo, že počet pojištěnců vracejících se do pojištění, když uplynula delší doba od vystoupení, je poměrně malý. Tak ze 100 pojištěnců, kteří byli méně nežli rok mimo pojištění, se vrátí opětně do pojištěním povinného zaměstnání 40; po tříletém přerušení pojištění, již pouze 25, po pětiletém přerušení pojištění pouze 15. Lze tudíž prakticky počítati s tím, že pojištěnci, kteří byli déle než 5 let mimo pojištění, vracejí se jen v nepatrném procentu do pojištění. Prakticky zanikají tudíž z největší části nároky těchto pojištěnců, nositelé pojištění musí však udržovati při dnešní úhradové methodě pro ně premiové reservy, které jsou takto odnímány ve svém celku generaci, jež je vytvořila, a které by mohly sloužiti při opatrném použití k podstatnému zlepšení nároků. Při tom ovšem nutno přihlížeti k tomu, že v budoucnosti bude zanikání nároků značně omezeno proti dnešnímu stavu tím, že na příště veliká část pojištěnců vystupujících z pensijního pojištění vstoupí do oblasti jiného sociálního pojištění při současném vydání nahromaděných premiových reserv (úhradových podílů). Tyto přestupy týkají se prozatím vstupů do oblasti dělnického pojištění a do zaměstnání vyňatého z pojistné povinnosti.

Vzhledem k důležitosti tohoto finančního pramene byla opatřena s velikou námahou cenná statistika ze zkušeností Všeobecného pensijního ústavu posledních let o vystupujících pojištěncích a o všech okolnostech pro použití jich výstupových reserv směrodatných. Výsledků této statistiky bylo použito s největší opatrností k zjednání početních podkladů pro ocenění úlevy při výpočtu pojistného z toho vyplývající. Stanovení přísnějších podmínek pro udržení nároků uznávacím poplatkem (§ 58) a pro dobrovolné pokračování v pojištění (§ 60), nutné vzhledem k značné výši dávek a na ochranu nositele pojištění, hlavně však odstranění dnešního vracení premií bude míti značný vliv na zesílení této složky finančních pramenů.

Vydatným pramenem pro zlepšení nároků jest dále využití vyššího zúročení, kterého docilují nositelé pojištění podle zkušeností posledních let. Návrh jest založen na dvojím použití vyššího zúročení.

Především jest použito nárokových zisků, které lze očekávati v prvých letech platnosti novely v důsledku výhodného uložení jmění Všeobecného pensijního ústavu i ústavů náhradních stejným způsobem, jakým bylo využito pravděpodobných úrokových zisků ústřední sociální pojišťovny po prvé při zákonodárných pracích na pojištění dělnickém. Z účetních výkazů (tabulka č. 8) je patrno, že oproti předpokládané úrokové míře 4% byl průměrný výnos jmění Všeobecného pensijního ústavu v roce 1923 5.68%, v roce 1924 5.91%, v roce 1925 6.07%, v roce 1926 5.97%.

Ježto uložení jmění Všeobecného pensijního ústavu děje se převážně trvalým způsobem, lze očekávati pro dobu 10 let, že oproti dnes předpokládanému úrokovému výnosu 4% docílí hlavní nositel pojištění podstatných úrokových zisků. Ocenění těch to pravděpodobných úrokových zisků vede v pensijním pojištění k výsledkům pronikavějším nežli v pojištění dělnickém již vzhledem k tomu, že pro jednoho pojištěnce vykazuje Všeobecný pensijní ústav na př. na premiových reservách a úhradových kapitálech koncem roku 1926 průměrnou částku asi 4450 Kč oproti částce asi 400 Kč, kterou vykazuje ústřední sociální pojišťovna po dvouletém trvání. Kdežto tedy v dělnickém pojištění lze počítati v podstatě s pravděpodobnými zisky budoucími, mají Všeobecný pensijní. ústav a aspoň ve stejné míře i náhradní ústavy kmeny kapitálů, které zaručují po dobu aspoň 15 let podstatně vyšší úrok.

Zcela jiného druhu než toto využití pravděpodobných zisků úrokových v prvých letech jest přechod ze 4% úrokové míry, jež jest početním podkladem dnešního zákona, na 4¹/₂% úrokovou míru, na níž je návrh založen.

K důvodům, které vedly k volbě této úrokové míry ve vládním návrhu tisk č. 1225/1927, přistupuje tu okolnost, že Všeobecný pensijní ústav existuje již po 19 roků a tvoření jeho jmění bude v podstatě ukončeno v nejbližších 10-15 letech, kdežto pozdější přírůstky jmění budou z velké části ztravovány přírůstkem výdajů, takže o výnosu bude podstatně rozhodovati způsob uložení jmění v nejbližších 10-15 letech.

Propočítáno celé nárokové schéma pensijního zákona jak při 4procentní, tak i při 4¹/₂%procentní úrokové míře. Tabulka č. 9 ukazuje, k jaké stupnici nárokové při přibližně stejném pojistném by vedla úroková míra 4%, a umožňuje učiniti si úsudek o vydatnosti tohoto finančního pramene pro zlepšení nároků.

Dalším pramenem finančním, a to velmi vydatným, jest zvýšení započitatelného služného. Bylo již ve všeobecné části uvedeno, že dnešní dolní hranice nejvyšší třídy XVI., t. j. 9000 Kč, neodpovídá dávno již změněným poměrům měnovým. Původní: zákon z r. 1906 počítal totiž s maximem započitatelných požitků 3000 K a tento stav byl ponechán také v novele z r. 1914, ačkoli již tehdy bylo uvažováno o případném zvýšení hranice příjmové aspoň o jednu třídu. Vezme-li se v úvahu přesto nejvyšší započitatelný příjem podle stavu předválečného částkou 3000 Kč a počítalo-li se s poklesem kupní síly peněz na ¹/₈, dospěje se k maximální hranici 24.000 Kč ročně. U srovnání s maximem započitatelné mzdy v našem úrazovém pojištění 12.000 Kč a s maximy normovanými v rakouském i německém zákoně pensijním (Angestelltenversicherungsgesetz), odpovídala by tudíž horní hranice 24.000 Kč při plném započítávání všech pažitků.

Komise rozhodla se pro jinou volbu maxima, přihlížejíc k podnětu skupiny zaměstnavatelské, aby také zaměstnanci s vyššími služebními požitky nalézali v pensijním pojištění důchody jim aspoň částečně vyhovující. Této volbě odpovídá konstrukce třídního systému návrhu, v němž maximum vyměřovacího základu obnáší 31.500 Kč, při čemž však část služebních požitků jdoucí nad 18.000 Kč až do 42.000 Kč nezapočítává se plně, nýbrž pouze polovičním obnosem. Kdežto v sociálním pojištění hradí třídy vyšší při nejmenším správní náklady tříd nižších, jest zvýšení maxima vyměřovacího základu na 31.500 Kč vydatným finančním pramenem vzhledem k tomu, že pojistně matematická konstrukce zákona počítá s pravděpodobným budoucím stoupáním služného, jak podrobněji jest vyloženo v části matematicko-statistické.

Posledním finančním pramenem, který umožňuje zvýšení dávek, jest přechod k některým novým početním podkladům, jak rovněž jest vyloženo v části matematicko-statistické.