Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Novela z r. 1914 podrobila pensijnímu pojištění zaměstnance, kteří měli postavení úřednické anebo konali pravidelně služby převážně duševní;.k objasnění pojmu služeb převážně duševních připojila novela obsáhlý výčet zaměstnání, jež zákonodárce s jedné strany považoval, s druhé strany nepovažoval za služby takové. Toto ohraničení pojistné povinnosti, jež tehdejší praktické potřebě v celku dobře vyhovovalo, bylo zákonem č. 89/1920 nahrazeno - zejména, s ohledem na zamyšlené rozšíření pojistné povinnosti - definicí negativní tak, že byl prohlášen za povinna pojištěním, kdo není činným jako dělník či učeň, anebo nevykonává převážnou měrou prací podřízených; v dalším pak označil zákon za zejména pojištěním povinné zaměstnance, kteří vykonávají převážně duševní práce, anebo kteří k pracím jiných osob pravidelně dozírají anebo kteří vykonávají práce kupecké anebo vyšší nekupecké ve smyslu zákona ze dne 16. ledna 1910, č. 20 ř. z. o obchodních pomocnících. Tato negativní definice nepřinesla však v praksi potřebné jistoty o tom, které hraniční skupiny zaměstnanců mají spadati do pojištění; a nepřinesla ani zamýšleného ohraničení, když judikatura nejvyššího správního soudu nevymezila samostatně pojmu dělníka atd., nýbrž jen odvozovala pojem dělníka z uvedeného výpočtu demonstrativního.

Návrh chce v podstatě zachovati dosavadní rozsah pojistné povinnosti; aby však u zúčastněných stran (zaměstnavatelů, zaměstnanců a nositelů pojištění) byly pochybnosti o tom, zda ten který zaměstnanec podléhá pensijnímu či dělnickému invalidnímu pojištění, pokud možno vyloučeny, uvádí odst. 1. §u 1 kategorie zaměstnanců,'. pro něž pensijní pojištění má platiti, takže již příslušností k jedné z těchto skupin zaměstnaneckých je pensijní pojistná povinnost zaměstnancova dána bez ohledu na to, jaké práce se v konkrétním případě konají. Pokud pro některého zaměstnance není pojistná povinnost již dána podle ustanovení odst. 1. příslušností k některé z tam uvedených skupin je nutno otázku jeho pensijní pojistné povinnosti posouditi podle supletorní klausule odstavce 2., která prohlašuje za povinnou pojištěním každou osobu zaměstnanou pracemi převážně duševními. Nutno poznamenati, že podobná úprava jest provedena také v zákonodárství Rakouska a Německa, jež mají celkem obdobné poměry hospodářské a sociální a téměř týž vývoj pensijního pojištění, jak co do formy, tak co do doby působnosti. K č. 4 se podotýká, že byl pojat pojem obchodního pomocníka podle § 73 živnostenského řádu, poněvadž tento pojem je půlstoletou praksí přesně ohraničen. Stejně jako v předchozích bodech jsou zde obchodní učňové pojati do pojištění, poněvadž není závažného důvodu, aby ten, kdo se připravuje k zaměstnání pensijním pojištěním povinnému, byl po dobu přípravy pojištěn v sociálním pojištění dělnickém, a teprve později musil býti převeden do pojištění pensijního; při tom nutno podotknouti, že pro počátek pojistné povinnosti pensijní se stanoví jako dosud vstupní stáří a to, jak navrhuje tisk č. 1225 z r. 1927 též pro invalidní pojištění dělnické, dokončeným 16. rokem věku zaměstnancova.

Elaborát komise navrhl v č. 2 dodatek: "zejména také všichni kancelářští zaměstnanci advokátů, notářů a patentních zástupců" a uvedl dále jako samostatný bod "cestující, zástupci a jednatelé, pracující jménem a na účet jednoho anebo více podnikatelů, i když j sou ustanoveni pouze na provisi". Předloha tyto dva návrhy vynechává v uvážení, že prvý je meritorně úplně kryt všeobecným zněním č. 2, druhý pak číslem 4. U druhé skupiny způsobuje podle' dnešního zákona obtíže toliko okolnost, je-li tu v konkrétním případě služební poměr; jelikož služební poměr zůstává i podle odstavce 1. všeobecnou podmínkou pojistné povinnosti, neodstranil by se tento zajisté neuspokojivý stav, i kdyby tyto kategorie byly uvedeny zvlášť. U první skupiny přinese předloha ve shodě s návrhem komise nepatrnou změnu dosavadního stavu, že na př. pouzí sluhové v těchto kancelářích již nepodléhají pensijnímu pojištění, nýbrž invalidnímu a starobnímu pojištění dělnickému.

Úprava pojistné povinnosti zaměstnanců tuzemských podniků pro plavbu říční nebo námořní, zaměstnaných v cizině, jež jest částečně odchylná od úpravy zákona č. 221/1924, vyhovuje praktické potřebě při sjednávání obchodních smluv.

Návrh podrobuje pojistné povinnosti také t. zv. osoby přestárlé, to jest osoby; které teprve po dokončení 55. roku věku svého vstoupily do zaměstnání pensijním pojištěním povinného a které dosud byly z pojistné povinnosti vyňaty. Důvodem této dosavadní úpravy bylo, že tyto osoby byly přirozeně špatným risikem a těžkým zatížením pro nositele pojištění; tato okolnost mohla však míti rozhodující význam jenom, pokud šlo o všechny takové zaměstnance nebo alespoň o velké skupiny, totiž jen v době, kdy pojištění bylo zaváděno anebo když pojistná povinnost byla značně rozšířena, jako se. stalo zákonem z r. 1920. Nyní však, když návrh ponechává dosavadní rozsah pojistné povinnosti stanovený v r. 1920 celkem nezměněný, bude počet těchto zaměstnanců nepatrný a většina z nich přinese si mimo to převodní částky z dosavadního pojištění. Podle § 2, odst. 2. dosavadního zákona byl zaměstnavatel povinen za přestárlé zaměstnance odváděti část premií na něj připadající; tyto příspěvky mají býti odváděny do fondu pro podporu potřebných nezaměstnaných, takže tyto v úhrnu značné částky nepřicházely k dobru osobám, za něž jsou odváděny. S vědomím dozorčího úřadu provedl Všeobecný pensijní ústav a část náhradních ústavů fakticky takovou úpravu, že použily těchto příspěvků k dobrovolnému pojištění v oddělení připojišťovacím, odváděli-li zaměstnanci dobrovolně stejný příspěvek na ně připadající. Návrh podrobuje všechny tyto osoby pojistné povinnosti a likviduje v § 186 dosavadní dobrovolně provedené pojištění. Obraz dosavadního stavu u Všeobecného pensijního ústavu podávají tabulky č. 10 a 11, týkající se "přestárlých" pojištěnců "C₁" a důchodců v oddělení "C₂", t. j. pojištěnců, kteří podle zvláštních tarifů takto onačených uzavírali dobrovolné pojištění nahrazující jim - ovšem nedokonale - pojištění povinné, při čemž tarif "C₁" se týká takových zaměstnanců se vstupním stářím od 56. do 68. roku věku a tarif "C₂" zaměstnanců se vstupním stářím vyšším.

Návrh odstraňuje dále dosavadní vyloučení osob, požívajících invalidního důchodu a zaměstnaných v postavení podrobeném pojistné povinnosti, a umožňuje takto zvýšení nároků dalším pojištěním; (§§ 17, 21, odst. 2. a § 113, odst. 10.).

Důvodem pro toto ustanovení, které jest obdobné ustanovení nového rakouského pensijního zákona, jest snaha, aby jednak každý, kdo jest zaměstnán způsobem zakládajícím- pojistnou povinnost, byl též pojištěn a aby tím v případě invalidity i v tomto druhém povolání jakož i v případě úmrtí byly zvýšeny nároky a jednak aby se stala bezpředmětnou obava, že invalidní důchodci při navrhované definici invalidity by úspěšně konkurovali zdravým zaměstnancům, ježto by zaměstnavatelé nemuseli za ně odváděti příspěvky do pensijního pojištění. Ovšem teprve praktické provádění ukáže, zda-li tento pokus, podrobiti invalidního důchodce opětně pojištění, se osvědčí.

Návrh stojí jako dosavadní pensijní zákon a ostatní sociálně-pojišťovací zákony na stanovisku, že pojištění se má podrobiti toliko hlavní zaměstnání, kdežto všechny ostatní, vedlejší výdělečné činnosti jsou z pojistné povinnosti vyňaty bez rozdílu, jde-li o vedlejší výdělečnou činnost samostatnou anebo takovou, která by jinak zakládala pojistnou povinnost pensijní. Výjimkou z této zásady bylo ustanovení § 3, odst. 5. dosavadního zákona, které jest též převzato do návrhu (§ 4, odst. 6.). Komise navrhla, aby vedlejší zaměstnání, jež by jinak zakládalo pojistnou povinnost, bylo vyloučeno z pojistné povinnosti, je-li hlavním zaměstnáním výdělečná činnost nepodrobená pensijnímu pojištění; jde-li však o konkurenci více činností, jež by všechny podle § 1 zakládaly pojistnou povinnost, měla všechna zaměstnání býti pojata do pojištění. Zařadění do třídy služného se mělo díti podle úhrnu všech služebních požitků; pojistné takto stanovené třídy mělo se rozděliti na jednotlivé zaměstnavatele v poměru vyměřovacích základů. Předloha tohoto návrhu nepřijala zejména z těchto úvah:

Důvody, které mluví pro vyloučení vedlejšího, jinak pojistně povinného, zaměstnání v případě konkurence s jinou výdělečnou činností platí zásadně též pro případy konkurence činností pojištěním povinných, resp. opačně vyjádřeno, byl-li úmysl podrobiti vedlejší pojistně povinné zaměstnání vedle hlavního pojistně povinného zaměstnání, měla se důsledně pojistná povinnost rozšířiti též na pojistně povinné vedlejší zaměstnání vedle jiné hlavní výdělečné činnosti.

I když úprava navržená komisí má určité oprávnění; nebylo možno na návrh přistoupiti z důvodů administrativních, protože praktického provádění navržené úpravy by se sotva dalo docíliti.

Ještě dnes činí úplné a včasné zachycení osob pojištěním povinných v hlavním zaměstnání dosti značné obtíže, takže jest k tomu zapotřebí stálého kontrolního aparátu zemských úřadoven. Tyto obtíže by se zmnohonásobily, mají-li býti přihlášena zaměstnání vedlejší. Zaměstnavatelé by pravidelně instanční cestou namítali, že není služebního poměru, nýbrž toliko smlouva o dílo; toto platí zejména pro ony zaměstnanecké kategorie,'v jejichž prospěch návrh byl zamýšlen (cestující, obchodní zástupci a jednatelé), kde již dnes, když se jedná toliko o pojištění z důvodu hlavního zaměstnání, tato námitka se šmahem uplatňuje.

Vzhledem k pravděpodobnosti dodatečných změn úhrnu služebních požitků a z toho vznikajících oprav předpisu pojistného bylo by nutno tyto zaměstnance vésti v evidenci odděleně od ostatních zaměstnanců. Z navrženého zařadění do tříd a rozdělení pojistného na jednotlivé zaměstnavatele mohou vycházeti i jiné premie než ty, které by připadly podle § 63; konečně by tu mohla nastati pojistná příslušnost k několika nositelům pojištění, anebo pokud by šlo toliko o pojištění u Všeobecného pensijního ústavu, příslušnost k více úřadovnám, kteréžto okolnosti by působily další obtíže.

Vynětí podle § 2, č. 3 vyplývá ze skutečnosti, že práce konané těmito studujícími za účelem jejich výcviku, jsou především v jejich vlastním prospěchu a jen podružně slouží zaměstnavateli.

Pro vynětí zaměstnanců státu a dalších v § 2, č. 4 uvedených zaměstnavatelů stačilo dosud, měli-li tito zaměstnanci normální pensijní nároky bez ohledu na to, jaké výše tyto pensijní nároky byly a jakých druhů zaopatřovacích požitků se týkaly. Návrh připojuje proto podle vzoru zákona č. 221/1924 další podmínky, že tyto nároky musejí býti rovnocenny nárokům podle pensijního zákona; vzhledem ku značné výši těchto nároků jest dále nezbytně zapotřebí, aby tyto nároky byly dostatečně zabezpečeny. Návrh nedefinuje pojem rovnocennosti a ponechává rozhodování o této okolnosti ministerstvu sociální péče po slyšení hlavního nositele pojištění.

Návrh odstraňuje dále dosavadní vynětí kandidátů advokacie a notářství a lékařů v přechodném nesamostatném zaměstnání, poněvadž počet příslušníků těchto kategorií, kteří zůstávají nadále ve služebním poměru, se stále zvyšuje; osamostatní-li se, mohou cenné nabyté nároky si udržeti placením uznávacího poplatku, nehledě k případnému pozdějšímu převodu úhradových podílů za získané nároky podle zákona č. 148/1925 o invalidním a starobním pojištění osob samostatně hospodařících.

Úprava pensijního pojištění zaměstnanců drah byla podle dosavadního zákona provedena vládním nařízením ze dne 29. prosince 1921, č. 506 Sb. z. a n.; tato úprava se celkem dobře osvědčila, takže je záhodno, ponechati ji pro zaměstnance soukromých drah (zaměstnanců státních drah týká se § 2, č. 4); pro přestupy z takové služby určuje již návrh sám minimum převodní částky (§ 115, odst. 6, druhá věta).

Návrh podržuje princip tříd služného, zavedený v dosavadním zákoně. Služební požitky nepřicházejí tedy přímo k platnosti pro vyměřování příspěvků i dávek, nýbrž pouze prostřednictvím tříd.

Pojištěnci budou nově zařazeni do jedenácti pojistných tříd, z nichž do prvních šesti tříd budou zařazeni pojištěnci podle úhrnu všech svých služebních požitků, t. j. při třídních intervalech po 3000 Kč až do 18.000 Kč; do dalších čtyř tříd zařadí se pojištěnci s ročními požitky od 18.000 Kč až do 42.000 Kč v intervalech po 6000 Kč, přičemž za podklad výměry dávek a pojistného se v pojistně-matematické konstrukci návrhu považuje obnos 18.000 Kč zvýšený o polovinu té částky, o niž veškeré služební požitky převyšují obnos 18.000 Kč, takže základ takto vypočtený dosáhne maxima 30.000 Kč z úhrnu 42.000 Kč; pojištěnci s platem vyšším 42.000 Kč zařadí se do třídy - XI. Pro konstrukci invalidního důchodu zvolen pak jako základ vyměřovací střed třídy a nikoli jako dosud dolní hranice třídy; je tedy vyměřovacím základem třídy 1. částka 1500 Kč, vyměřovacím základem třídy 2. částka 4500 Kč, vyměřovacím základem třídy 10. částka 28.500 Kč a třídy 11. 31.500 Kč. Tím přiblížil se návrh značně požadavku, aby i při systému tříd nevzdaloval se základ pro vyměření důchodů příliš od skutečných služebních požitků. Ovšem bylo pak nutno v § 24, odst. 1. učiniti opatření, které by znemožňovalo aneb aspoň učinilo výjimečným případy, v nichž by invalidní důchod byl vyšší než-li poslední služební požitky.

Touto úpravou bude uplatněna zásada, že pensijní pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách má poskytovati takové dávky, aby přechod z činné služby do výslužby neznamenal úplný převrat v hospodářském životě pojištěncově.

Úvahy a rozhodování o maximu započitatelných služebních požitků byly podepřeny podrobným studiem výsledků statistické akce Všeobecného pensijního ústavu z roku 1925, v níž sledováno zvláště obsazení vyšších skupin služného. Výsledky tohoto studia jsou zřejmy z tabulek č. 12 až 14, kde jest přehled ročních požitků podle stáří a pohlaví pojištěnců, a to v číslech absolutních i v číslech relativních jednak pro 10.000 všech pojištěnců, jednak pro 1000 pojištěnců jednotlivých platových skupin a jednak pro 1000 pojištěnců jednotlivých věkových skupin. Skupiny platové j sou voleny s intervaly 3000 Kč ročních požitků, aby se kryly s navrhovanými třídami služného. Ročními požitky rozumějí se zde veškeré pravidelně se opakující platy a naturální požitky podle ustanovení pensijního zákona.

Průměrný příjem pojištěnců jednotlivých věkových skupin, jak jej udává tabulka č. 15, byl z předešlých tabulek vypočten obvyklou metodou váženého průměru.

Rozdělení pojištěnců podle dosavadních i podle navrhovaných tříd služného je patrné z tabulek č. 16 a 17. Do jaké míry se shoduje rozdělení pojištěnců podle dosavadních tříd, zjištěné zpracováním výsledků dotazníkové akce z roku 1925, s rozdělením, které bylo zjištěno ze štítkového materiálu Všeobecného pensijního ústavu při zpracování dat o průběhu pojištění, jest zřejmo srovnáním s tabulkami č. 18 a 19, které plynou ze šetření o průběhu pojištění pojištěnců Všeobecného pensijního ústavu.

K diskusi o otázce menších intervalů tříd jest jen poukázati na tabulku čís. 20, v níž jest uvedeno rozdělení pojištěnců podle skupin platových s intervaly po 1000 Kč.

Důležité pro posouzení účinků nového rozdělení tříd na zatížení jednotlivých výrobních skupin j sou tabulky čís. 21-24, udávající rozdělená služebních požitků pro hlavní druhy podnikání; kombinované se stářím pojištěnců. Jest z nich patrno na př., že průměrné služné v zemědělství činí 12.300 Kč, v průmyslu--18.400 Kč, v obchodu a dopravě 15.250 Kč a v ostatních třídách povolání 14.000 Kč, vůbec 16.200 Kč. Mimo to lze z těchto tabulek vyčísti, že pokud se týče rozdělení podle stáří, jest složení podle stáří nejvýhodnější v obchodě a nejméně výhodné v zemědělství.

Označení tříd arabskými číslicemi bylo zvoleno s ohledem na administrativní nutnost, rozlišovati již tím třídy nového zákona od dosavadních tříd označených římskými číslicemi, jichž bude nutno nadále užívati.

Do požitků, jež nutno k pojištění přihlašovati, zahrnuje návrh nově diety, a to jednou třetinou, vycházeje ze skutečnosti; uznané též judikaturou, že diety u těch kategorií zaměstnanců, kde se pravidelně vyskytují (obchodní cestující a pod.), neslouží jenom k náhradě hotových výloh, nýbrž tvoří část služebních požitků.

Pokud jde o ustanovení hodnoty věcných požitků (§ 4, odst. 4.) přihlíží návrh k tomu, že za normálních poměrů hodnota těchto požitků se nemění v krátkých časových obdobích a že tedy není zapotřebí, aby zemský úřad tyto sazby stanovil vždy každý rok; na základě zkušeností získaných při provádění dosavadního zákona bylo upuštěno od toho, aby zemský úřad mimo Všeobecný pensijní ústav slyšel vždy též zástupce zaměstnavatelů a zaměstnanců.

Ustanovení odst. 5., věta první, odpovídá dosavadní praksi, věta druhá jest převzata z § 12, odst. 4. zákona č. 221/1924.

Ohlašovací předpisy návrhu jakož i předpisy o záznamech o služném jsou převzaty z části z §§ 73 a 73 a dosavadního zákona, z části z §§14 - 16 a 21 zákona č. 221/1924; při tom byl však vyňat odst. 7. § 73 pens. zákona, který obsahuje předpisy, za jakých předpokladů se stane doba pojištěním povinná dobou skutečně pojištěnou, a která proto nepatří do ustanovení o přihlašovací povinnosti; tyto předpisy tvoří nyní samostatný § 12.

Paragraf 13 upravuje započítání vojenské služby presenční do pojištění podle obdoby § 2, odst. 3 zákona č. 221/1924. Při tom vychází návrh z úvahy, že zaměstnanec, který v době 6 měsíců před nastoupením presenční služby anebo po návratu z ní v nízkém stáří byl pensijně pojištěn, náleží do oblasti pensijního pojištění, i když v těchto obdobích byl též pojištěn podle zákona č. 221/1924. Příspěvek státu za jednoho vojína činí ročně podle zákona č. 221/1924 223.60 Kč (týdně 4.30 Kč), podle vládního návrhu č. tisku 1225/27 130 Kč (týdně 2.50 Kč) a podle tohoto návrhu 144 Kč (měsíčně 12 Kč) Zatížení státu z tohoto ustanovení odhaduje se, jak jest v části II. důvodové zprávy rozvedeno, na 575.000 Kč ročně.

Čekací doba 10 roků, stanovená původním zákonem z r. 1906, byla již novelou z r. 1914 fakticky snížena na 60 příspěvkových měsíců, třebaže konstrukce dávek celá pojistně-matematická stavba novely (na př. výpočet redukovaného invalidního důchodu a premiových reserv) trvala ještě na předpokladu 10leté čekací doby. návrh odstraňuje pojem redukovaných dávek mezi 5. a 10. rokem a zavádí i formálně a systematicky čekací dobu pětiletou. Jako dosud nevyžaduje se uplynutí čekací doby pro případy invalidity nebo úmrtí, nastalé v důsledku podnikového úrazu; v těchto případech jest příspěvkové měsíce scházející do 60, pro výměru dávek započítati ve třídě, v níž byl pojištěnec naposledy zařazen. V těchto případech nastane formálně sice zhoršení dosavadního stavu, podle něhož v případě podnikového úrazu příslušela plná základní částka, přičemž příspěvkové měsíce scházející do 120 měsíců byly doplněny v třídě průměrné; avšak toto snížení dávek, jež by nastalo, kdyby návrh podržel dosavadní konstrukci dávek, jest alespoň u Všeobecného pensijního ústavu plně vyváženo zavedením nové konstrukce invalidního důchodu (§ 21, odst. 1.), která poskytuje právě v prvých letech pojištění důchody oproti dnešnímu stavu značně zvýšené. Ke snahám, čekací dobu snížiti anebo vůbec zrušiti, nutno podotknouti toto: s hlediska pojistně-matematického nebylo by podstatných námitek, ježto zvýšení pojistného, které má snížení čekací doby v zápětí, nepadá, valně na váhu, jak podrobnými výpočty zjištěno. To plyne také již z úvahy, že pro nynější generaci, obzvláště pro její starší ročníky, nepřináší snížení čekací doby podstatné výhody a neznamená tudíž také pro nositele pojištění nového zatížení, poněvadž tito staropojištěnci mají z největší části čekací dobu dokonanou. Pro pojištěnce budoucně do pojištění vstupující, seskupené, jak v pojistně-matematické části jest podrobně doloženou podstatně v ročnících před 25. rokem věku, neznamená však 5letá čekací doba podstatné újmy, ježto případy invalidity nebo úmrtí; které ve věku do 25 let se vyskytnou, pokud mají původ v jiných příčinách, nežli v podnikovém úrazu, jsou nejvýš řídké, nehledě ani k tomu, že důchody pozůstalých, o něž se hlavně v čekací době jedná, nepřicházejí ve věku do 25 let valně v úvahu. Neznamená-li tudíž 5letá doba čekací újmy pro pojištěnce, ani podstatné finanční ulehčení nositeli pojištění, pokud jde o normální pojištění, jeví se odstranění čekací doby anebo její snížení nežádoucím s hlediska ochrany nositele pojištění před vlouděním osob, které by nepodléhaly jinak pensijnímu pojištění, do pojištění za tím účelem, aby došlo co nejdříve k přiznání dávek. Nesmí býti pře hlédnuto, že obligatorní pojištění, v němž v důsledku finančního systému značná část břemen se převaluje na generace budoucně do pojištění vstupující, a které tudíž jest po stránce příspěvkové podstatně výhodnější než na příklad pojištění soukromé, může přivoditi fingované vstupy do zaměstnání podléhajícího pojistné povinnosti, proti nimž jest nositel pojištění celkem bezbranný, je-li mu vzata ochrana čekací dobou. Toto nebezpečí jest velmi značné při zákoně, poskytujícím nejnižší důchod invalidní 3600 Kč ročně a nejnižší důchod vdovský 3000 Kč ročně; při pojistném v třídě 1 144 Kč ročně a třídě 2 432 Kč ročně. Toto nízké pojistné není daleko ekvivalentem, dávek takto vydatně vyměřených. Při tom nutno míti na mysli, že osnova rozšiřuje pojistnou povinnost na osoby vstupující po prvé do zaměstnání pojištěním povinného ve stáří nad 55 roků, což činí žádoucím, aby čekací doba nebyla zkrácena pod 60 příspěvkových měsíců. Dále je nutno též upozorniti, že v pensijním zaopatření státních zaměstnanců, v němž chráněn jest zaměstnavatel před předčasnými případy pojistnými lékařskou prohlídkou, zůstává v podstatě pro důchody invalidní čekací doba 120 příspěvkových měsíců. Poukaz na dělnické pojištění, v němž čekací doba podle dnešního zákona činí 150 příspěvkových týdnů není oprávněn, uvážíme-li číselný rozdíl mezi výší důchodů pojištění pensijního a invalidními a starobními důchody pojištění dělnického.

Podle dosavadního zákona j e invalidním (nezpůsobilým k výdělku); kdo pro tělesnou nebo duševní vadu nemůže dále zastávati povinností svého posledního zaměstnání pojištěním povinného. Návrh podržuje invaliditu z povolání, která je výsadou a hlavním důvodem pro udržení samostatnosti pensijního pojištění, a rozšiřuje podle potřeby prakse dosavadní znaky invalidity o znak slabosti tělesných nebo duševních sil.

Dodatek, že pojištěnec nesmí býti schopen k výkonu i jiného povolání, přiměřeného jeho dosavadnímu povolání, způsobu, jakým byl v něm zaměstnán, jeho postavení v něm, jakož i jeho praktickému a teoretickému vzdělání, obsahuje tolik ochranných kautel pro pojištěnce, že není třeba se obávati, že by tím nastalo neodůvodněné zhoršení dosavadního stavu.

Oproti tomu klade nová definice invalidity důraz na trvalost nezpůsobilosti k výkonu povolání; je tím sledována tendence; nečiniti z pensijního pojištění pojištění dlouhodobých, pokud možno trvalých důchodů a vyloučiti z oblasti pensijního pojištění a přesunouti do pojištění nemocenského pojištění krátkodobých důchodů nemocenských. Ve shodě s touto tendencí odpočívá pak podle § 44, odst. 1. invalidní důchod po dobu, po kterou pojištěnec má nárok na nemocenské. Byl-li však nárok na nemocenské již vyčerpán, přiznává odstavec 2 invalidní důchod, i když nejde o trvalou neschopnost k výkonu povolání.

Výhody této změny jsou očividné; po stránce administrativní náležejí krátkodobé důchody, mající původ v nemoci a jsoucí pokračováním nemoci ve smyslu nemocenského zákona, do pojištění nemocenského. Zkoušení zdravotního stavu a spojené s tím - u pojištěnců neoblíbené lékařské prohlídky, které působí nositelům pensijního pojištění značné náklady a administrativní potíže, jsou přirozeným způsobem vyřešeny administrativou nemocenského pojištění. Dalším důsledkem tohoto omezení invalidního důchodu na důchody trvalejší jest důležitá okolnost, že lze nemocenským pojišťovnám větší měrou než dosud vykonávati léčebnou péči, ježto budou interesovány na trvalém vyléčení pojištěncově a na obnovení jeho výdělečné schopnosti. Důvodem pro tato ustanovení jest dále snaha zameziti spory mezi nemocenskými pojišťovnami a pensijními ústavy o to, kdo jest povinen poskytovati peněžité dávky pro případ, že neschopnost k výkonu povolání jest zaviněna nemocí. Tyto spory, vyskytující se již za platnosti dnešního zákona (§ 9, odst. 2.), mohly by nabýti povážlivé intensity za platnosti nového zákona, kdyby nebylo uvedených ustanovení vzhledem k tomu, že po déle trvajícím pojištění mohou býti invalidní důchody vyšší nežli nemocenská podpora stanovená v návrhu zákona o nemocenském pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách. Kdežto doposud měl nemocný pojištěnec vlastní zájem domáhati se přiznání dávek od nemocenské pojišťovny, kdyžtě převyšovala nemocenská podpora značně invalidní důchod, hrozilo by nyní nebezpečí, že budou pojištěnci, stižení těžší a déle trvající nemocí, domáhati se invalidních důchodů, kdyby nebylo citovaných omezujících ustanovení.

Pokud se týče důchodu starobního (§ 20), byla provedena významná a ve svých finančních účincích velmi nákladná zlepšení. Hraniční stáří 70 roků dnešního zákona pro přiznání starobního důchodu mužským pojištěncům bylo sníženo na 65. rok věku. Zatížení z tohoto vznikající jest charakterisováno okolností, že mezi 65. a 70. rokem stáří jest podle tabulky č. 25 1.3% všech pojištěnců mužských. V zemědělství jest v tomto věku zaměstnáno 2.8%, v průmyslu 1.6%, v obchodě 0.4% a v ostatních třídách podnikání 2.0%. Ve shodě s tím bylo hraniční stáří pro ženské pojištěnce sníženo na 60. rok života. V obou případech přísluší důchod bezpodmínečně, to znamená i při dalším zaměstnání pojištěnce.

Podle odst. 2. přísluší však starobní důchod bez průkazu nezpůsobilosti k výkonu povolání po dokonání čekací doby mužských pojištěncům, kteří dokonali 60. rok života anebo získali aspoň 480 příspěvkových měsíců a ženským pojištěncům, kteří dokonali 55. rok života, jestliže a pokud nejsou zaměstnáni způsobem zakládajícím pojistnou povinnost.

Dosavadní zákon poskytoval dále bezpodmínečný nárok na starobní důchod pojištěncům, kteří získali 40 příspěvkových let, a pojištěnkám, které získaly 35 příspěvkových let, jestliže dovršily 55. rok věku svého; pro nápad toho důchodu nemělo významu, zůstal-li pojištěnec i nadále zaměstnán. Návrh odstraňuje tento důvod pro nápad starobního důchodu v uvážení, že s hlediska sociálně-politického jest přiznávání bezpodmínečných důchodů starobních - tedy vlastně životních důchodů, které patří do oblasti soukromého pojištění při udržení úplné schopnosti výdělečné a pravidelně při nezmenšených služebních požitcích ve věku nižším než 65 roků u mužů a nižším než 60 roků u žen, opatřením neúčelným. Návrh stojí na stanovisku, že jest v prvé řadě pamatovati spíše na lepší vybavení důchodů v případě invalidity a důchodů pozůstalých. Konečně tu třeba zdůrazniti, že padle zvoleného finančního plánu v pensijním pojištění pojištěnec placením pojistného neuhrazuje plně svých nároků na dávky, nýbrž že značná část zatížení z dávek se převaluje na generace budoucí. Aby však vyhověno bylo individuelní potřebě pro přiznání bezpodmínečného invalidního důchodu také v nižším věku, ukládá § 123 Všeobecnému pensijnímu ústavu povinnost zavésti sazby, které umožňují pojištěnci, aby získal bezpodmínečný nárok na důchod starobní dříve než jsou splněny podmínky § 20, odst. 1. Děje se tak ovšem za zvláštní úhradu stanovenou buď individuelně pro jednotlivého pojištěnce, anebo pro celé skupiny pojištěnců uzavřením zvláštního pojištění. U náhradních ústavů bude lze k tomu účelu použíti vyššího pojistného podle § 106, č. 3.

Pro dávkovou část zákona, pokud jde o výměru dávek, je nejdůležitější úlohou účelná konstrukce invalidního důchodu. Podle dosavadního zákona byly některé dávky (vychovávací příspěvky a příplatky) vyměřovány podle základní částky invalidního důchodu, jiné podle celkového důchodu invalidního (starobní a vdovský důchod, pohřebné); tuto různost ve vyměřování dávek je nutno z četných důvodů změniti ve smyslu jednotnosti a snadnosti výpočtu všech dávek. Invalidní důchod je konstruován v zákoně dnes platném tak, že se skládá ze základního obnosu plynoucího z pojištění do 10 let a z částek zvyšovacích ze příspěvkových měsíců, získaných po dokončená čekací doby 120 měsíců.

Při úpravě konstrukce invalidního důchodu ukázala praxe potřebu zjednodušiti zásady pro vypočtení důchodu tak, aby pravidla, určená statisícům pojištěnců, byla lehce srozumitelná.

Dále nutno při konstrukci invalidního důchodu míti na zřeteli stav, který vznikl zákony o drahotních přídavcích. Podle těchto zákonů mají pojištěnci nárok na přídavky, které činí spolu s důchodem minimálně 2400 Kč' a maximálně 7200 Kč. Bylo nutno respektovati zmíněné maximum a dále okolnost, že zákon o drahotních přídavcích, platící již od roku 1921, vyvolává tendenci, aby nové nárokové schéma přiblížilo se do jisté míry důchodům daným v současné dol3ě zákonem o drahotních přídavcích.

Na základě těchto úvah bylo schema nárokové podle obdoby zákona č. 221/1924 konstruováno tak, že důchod invalidní se skládá ze základní částky pro všechny třídy stejné a z částek zvyšovacích, vyměřených ze všech získaných příspěvkových měsíců, a že všechny ostatní dávky jsou vyměřovány jako části invalidního důchodu.

V tabulce č. 4 byla již uvedeno srovnání výměry invalidního důchodu podle návrhu a podle dosavadního zákona pro pojištěnce, kteří získají celou příspěvkou dobu teprve za účinnosti nového zákona za předpokladu, že pojištěnec zůstane po celou příspěvkovou dobu v téže třídě služného. Z tabulky č. 5 jest pak zřejma výměra invalidního, resp. starobního důchodu, byl-li pojištěnec během doby pojištěn v různých třídách pojistných.

Úprava výměry invalidního důchodu z pojištění získaného podle dosavadních zákonů jest provedena v § 177.

K § 22: Příplatky vychovávací byly zavedeny zákonem z r. 1920; na rozdíl od dosavadní úpravy jest zdůrazněno, že se tu jedná o zvýšení invalidního anebo starobního důchodu a nikoli o samostatnou dávku.

K § 23: Podle zákona z r. 1920 mohl nositel pojištění podle volné úvahy invalidní důchod zvýšiti až o 50%, pokud důchodce byl tak bezmocný, že potřeboval cizí péče a ošetřování. Návrh dává důchodci právní nárok, podmiňuje jej však k ochraně nositele pojištění trvalostí bezmocnosti a stálou potřebou pomoci, ošetření a obsluhy jiné osoby.

Důsledně rozšiřuje pak návrh tuto sociálně politickou úpravu též na důchod starobní (§ 23) a důchod vdovský (§ 28).

K § 24: Sociální pojištění nesmí pravidelně poskytovati dávek převyšujících služebních požitků; takové případy nejsou v důsledku zvolené konstrukce invalidního důchodu vyloučeny v třídách nižších. Prolomení této zásady ustanovením odstavce 2., že invalidní důchod musí činiti nejméně 3600 Kč, jest odůvodněno tím, že v případech, ve kterých průměrné služební požitky byly nižší uvedeného minima, se jedná zpravidla o zcela mladé pojištěnce, jimž časná invalidita znemožňuje dosažení. vyšších služebních požitků.

Ustanovení, že jest bráti průměr za posledních 60 příspěvkových měsíců jest do návrhu vloženo k ochraně pojištěnců. Jest pravidlem, že pojištěnec nestává se invalidním náhle, nýbrž, že předcházejí poruchy zdravotního stavu, které vedou často k poklesu služebních požitků, takže ve velmi četných případech byl by důchod vyměřován podle nižších požitků. Tato ochrana jest zejména nutno pro důchod starobní, poněvadž v letech, ve kterých starobní důchod náleží, nastane průměrně značné klesání služebních požitků (viz tabulku č. 15).

§ 13 dosavadního zákona vylučuje nárok na vdovský důchod, zemřel-li pojištěnec před uplynutím 6 měsíců ode dne uzavření sňatku, leč by jeho smrt byla způsobena úrazem nastalým po uzavření sňatku, dále vešel-li pojištěnec v manželství po dokonaném 50. roku života a konečně požíval-li pojištěnec v době uzavření sňatku invalidního nebo starobního důchodu. Tato ustanovení, z nichž druhé je i pojistně-matematickou konstrukcí zákona respektováno, jsou v prvé řadě k ochraně nositele pojištění před spekulačními sňatky, uzavřenými, aby se zabezpečil vdově důchod. Všechna tato opatření j sou od zájemníků pociťována jako tvrdost. Návrh zmírňuje tato omezení na nejnižší míru, přípustnou s ohledem na nezbytně nutnou ochranu nositele pojištění.

§ 13, bod 4 dosavadního zákona vylučoval dále nárok na vdovský důchod, byla-li vdova v době úmrtí pojištěncova od něho soudně rozloučena. Důvodem tohoto ustanovení bylo, že po rozloučení manželství nebyla bývalá manželka po stránce právní vdovou. Vývoj manželského zákonodárství po převratu v tomto směru, které mělo za následek značný vzrůst počtu rozloučených manželek bez dostatečného zabezpečení, vyžaduje však změny právních předpisů v tomto oboru dosud platných.

Předloha přináší první návrh úpravy tohoto neutěšeného stavu, při čemž návrh hledí nositele pojištění co nejméně zatížiti. Rozloučená manželka nemá nároku na vdovský důchod jenom v tom případě, když manželství bylo rozloučeno výlučně z její viny. Jinak přísluší - jí vdovský důchod, ač-li se ovšem znovu neprovdala; důchod přísluší v plné výši, jestliže rozloučený pojištěnec neuzavřel nového sňatku anebo nezůstavil po sobě vdovy k požitku oprávněné. Je-li tu též oprávněná vdova z druhého manželství, rozdělí se vdovský důchod mezi obě v poměru počtu let jejich manželství se zesnulým pojištěncem.

Tyto poměrné části vdovského důchodu nedoznají změny; i když z oprávněných později (t. j. v době, kdy důchodů již požívaly) jedna odpadne (úmrtím anebo opětným provdáním); v případě opětného provdání stanoví se odbytné podle poměrné části důchodu.

Podle obdoby § 114, odstavec 3 zákona č. 22ljl924 zavádí se i v pensijním pojištění důchod vdovecký (§ 30). Podmínkou této dávky jest prokázaná výdělečná neschopnost a potřebnost vdovce a průkaz, že jeho výživa byla za života manželky pře vážně opatřována manželkou a to z jejích služebních požitků anebo ž jejích důchodů. Prvými dvěma podmínkami jsou současně stanoveny též předpisy pro nápad a zánik této dávky. Důchod vdovecký činí polovinu důchodu invalidního nebo starobního, bez případného zvýšení podle §§ 22 a 23, jehož pojištěnka požívala, anebo na nějž měla nárok. V předloze vypadla v tisku v odstavci 2. §u 30 citace § 25, odst. 3. a 4. Ožení-li se vdovec znovu, neobdrží odbytného.

Pokud jde o dávky pozůstalých dětí, bylo dosavadní označení,;vychovávací příspěvky" nahrazeno přiléhavějším "sirotčí důchody". Nárok na sirotčí důchody byl po dle obdoby § 118 zákona č. 221/1924 rozšířen na osvojence a osiřelé vnuky, při čemž jest přihlíženo k přednostnímu právu a ochraně vlastních dětí a k ochraně nositele pojištění. Místo schovancům, oprávněným podle zákona č. 221/1924, přiznává návrh subsidiární nárok nevlastním dětem za předpokladů v odst. 3. blíže uvedených.

V konstrukci sirotčího důchodu byla provedena podstatná změna. Důchod byl dosud vyměřen ¹/₃ základního obnosu (důchodu invalidního po 10ti letech) bez částek zvyšovacích. Tato výměra je na počátku pojištění poměrně vysoká oproti výši sirotčích důchodů v jiných zákonech zaopatřovacích. Stačí na př. existence 3 dětí, aby byl úhrn celého důchodu invalidního vyčerpán. Naproti tomu po uplynutí příspěvkové doby delší klesá při této výměře důchod sirotčí na poměrně malou část invalidního důchodu. Proto bude důchod sirotčí vyměřen podobně jako důchod vdovský pevným zlomkem celého invalidního důchodu a to jednou čtvrtinou pro jednostranně osiřelé dítě a jednou polovinou invalidního důchodu pro oboustranně osiřelé dítě. Nemá-li matka sirotkova z některého z důvodů § 26 nároku na vdovský důchod a nedojde-li proto se strany nositele pojištění k vyplácení vdovského důchodu, považuje se takové dítě za oboustranně osiřelé; toto ustanovení nepřichází přirozeně v úvahu, jestliže vdovský důchod matky' zanikne opětným jejím provdáním.

Za účelem stejnoměrné prakse u všech nositelů pojištění rozvádí návrh, "případy uvážení hodné" dnešního zákona, ve kterých nositelé pojištění mohou sirotčí důchody vypláceti až do dokončení 24. roku života; toto další vyplácení po 18. roku života zůstává i nadále věcí volného rozhodování nositele pojištění.

Nově mezi důchody pozůstalých zavádí § 34 důchody rodičů. Tento důchod jest náhradou za odbytné dnešního zákona po uplynutí čekací doby; tato změna jest odůvodněna vzhledem k značné výši, které tato jednorázová dávka odbytného by mohla po delším pojištění dosáhnouti a vzhledem k větší účelnosti důchodů před jednorázovými dávkami s hledisek sociálně-politických. Návrh odstraňuje přednostní právo matky, dosud při nároku na odbytné platné, a dává každému z rodičů samostatný nárok; nárok na tento důchod jest stejně jako nárok rodičů na odbytné podle dosavadního zákona a podle § 37 návrhu pod, míněn potřebností a okolností; že rodič byl s výživou převážně na zemřelého pojištěnce odkázán.

V odbytném (§ 3 7) bylo vzhledem k značné výši této dávky, která přísluší podle dosavadního zákona již po 1 měsíci pojištění, nutno zavésti k ochraně nositele pojištění zvláštní čekací dobu 6 příspěvkových měsíců. Odbytné pro matku anebo otce po dokončení čekací doby bylo, jak již uvedeno, nahrazeno důchody rodičů. Odbytné vyměřuje se z celého invalidního důchodu a nikoli, jako dosud, ze základní částky.