Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Předloha zrušuje podle návrhu komise úplně vrácení premií podle § 25 dosavadního zákona pro vystouplé pojištěnce. Důvody pro a proti vrácení premií byly v důvodových zprávách různých sociálně pojišťovacích zákonů opětovně vyloženy Z tabulky č. 2 je patrno, v jaké míře bylo dosavadního vrácení premií užito; neboť z veškerých výplat Všeobecného pensijního ústavu pojištění samého za léta 1919 až 1926 v úhrnné částce Kč 105,628.30744 připadá na vracení premií částka Kč 6'7,616.108 59. Prostředků uvolněných zrušením vrácení premií použije se stejně jako ostatních premiových reserv (úhradových podílů) výstupových.

Vdávajícím se pojištěnkám, kterým dosud, nebylo-li mezi sňatkem a výstupem z pojištění mezidobí delší dvou let, náleželo 80%, premií za ně zaplacených, dává návrh náhradou za tuto zrušenou dávku dávku novou, výbavné (§ 35) ve výši jednoho ročního invalidního důchodu, jaký by příslušel v den uzavření sňatku. Jedinou podmínkou této dávky jest dokonaná čekací doba; tato dávka náleží i, když pojištěnka zůstane dále v zaměstnání, a nezmenšuje jejích pojistných nároků, jako dosavadní vrácení 80% premií. Sociálně politický dosah této úpravy, která také po materielní stránce přináší pojištěnkám na mnoze výhody, jest zřejma, obzvláště pro případ opětného vstupu do zaměstnání.

§ 40 a § 41 j sou nově zavedeny podle obdobných ustanovení §§ 135 a 138 zákona č. 221/1924; v §,40, odst. 3 se stanoví pro nositele pojištění právo přímé kompensace, takže nebude již třeba, aby nositel pojištění si teprve musil opatřiti soudní exekuční titul.

§ 42 odpovídá celkem dosavadnímu § 21, odst. 2 resp. § 134 -zákona, č. 221/1924; odbytí důchodce, bydlícího v cizině, může nyní nastati toliko s jeho souhlasem.

V § 43 krátí se dosavadní 10letá promlčecí lhůta nároku na důchod podle § 136 zákona č. 221/1924 na 5 let.

K 44, odst. 1: částečná změna dosavadního § 9, odst. 2, padle něhož důchodci příslušel rozdíl mezi nemocenským a invalidním důchodem, spočívá v nové úpravě nemocenského pojištění a invalidního důchodu (viz vysvětlivky k § 17). Odstavce 3 a 4 upravují velmi liberálně případy konkurence důchodů s důchody úrazovými a důchodu invalidního s pracovním výdělkem důchodcovým (dosav. § 21, odst. 1 a § 7 a).

§ 45 odpovídá celkem § 124 zákona č. 221/1924; novým jest ustanovení odst. 3., podle něhož nositel pojištění jest oprávněn důchod notorických pijáků vypláceti jiným osobám tam uvedeným, aby účel důchodu nebyl zmařen výplatou důchodci pijákovi.

§ 46 odpovídá nynějšímu § 19 a a § 139 zákona č. 221/1924.

V § 47, odpovídajícímu dosavadnímu § 74, j sou poslední dvě věty odstavce druhého logicky nutným doplněním věty první.

§ 48 zavádí jako novou povinnou dávku nemocenské pojištění důchodců, a to nárok na naturální dávky (nemocenské ošetření a pomoc při porodu). Důchodci se rozumějí poživatelé všech důchodů, tedy i sirotčích; k okolnosti, že sirotek by měl nároky již jako příslušník rodiny z nemocenského pojištění matky-vdovy, se nepřihlíží jednak z důvodů administrativních, jednak proto, aby se docílilo plné úhrady nemocenského pojištění této skupiny; bližší vysvětlení o úhradě bude podáno v důvodové zprávě k vládnímu návrhu o nemocenském pojištění zaměstnanců ve vyšších službách.

Z tohoto nemocenského pojištění vyjímají se toliko důchodci, kteří budou v důsledku svého zaměstnání přímo podléhati nemocenskému pojištění zaměstnanců ve vyšších službách anebo nemocenskému pojištěni veřejných zaměstnanců. Důchodci, kteří podlé svého zaměstnání podléhají nemocenskému pojištění podle zákona č. 221/1924, anebo kteří by měli jako příslušníci rodiny nárok na nemocenské ošetření podle cit. zákona, budou pojištěni i podle tohoto paragrafu. Tato úprava jest odůvodněna tím, že nové nemocenské pojištění zaměstnanců ve vyšších službách má býti po stránce naturálních dávek vydatněji vypraveno, nežli to činí zákon č. 221/1924; současné nemocenské pojištění padle zákona č. 221/1924 důchodců, zaměstnaných jako dělníci, jest odůvodněno tím, že v zamyšleném pojištění zaměstnanců ve vyšších službách důchodci nebudou míti nároku na nemocenské.

Pojistné nemocenské nesou nositelé pojištění celé ze svého; o úhradě této dávky viz vývody k § 63. Pojistné nemocenské se vyměřuje padle výše jednotlivých důchodů. Aby náhradní ústavy nemusely přispívati na nemocenské pojištění důchodců Všeobecného pensijního ústavu, stanoví odstavec 2 zásadu, že pro zařazení důchodců do tříd nemocenského pojištění jest rozhodnou výše důchodu, který by příslušel, kdyby pojištěnec byl býval pojištěn u Všeobecného pensijního ústavu; nepřihlíží se tu tedy k částkám, vyplývajícím z vyššího pojištění u náhradních ústavů, ani k částkám z připojištění u Všeobecného pensijního ústavu.

Pojem léčebné péče byl v pojištění pensijním zaveden teprve novelou z r. 1914, která v § 23a měla ustanovení a léčebné péči repressivní, jímž poskytnuta byla nositeli pojištění možnost, zavésti léčení důchodce invalidního za tím účelem, aby odstraněna byla invalidita již nastalá. Jak ze zpráv Všeobecného pensijního ústavu pro zřízence ve Vídni lze zjistiti, bylo tohoto ustanovení použito jen v nepatrném počtu případů. Teprve zákon z r. 1920 zavedl léčebnou péči preventivní, t. j. léčebnou péči o aktivní pojištěnce, jimž hrozila předčasná invalidita následkem choroby, k jejímuž léčení nestačily léčebné prostředky poskytované nemocenskými pojišťovnami. Vývoj léčebné péče prováděné Všeobecným pensijním ústavem, její výsledky a náklady jsou patrny z tabulek 30 a 33, k nimž se připojují ještě tato data:

Ze 6359 pojištěnců, léčených v době od 1. července 1920 do 31. prosince 1927,

1. označeno bylo lékaři jako:

2. léčeno bylo 2krát: 322, 3krát: 44, 4krát: 1 pojištěnec,

3. ze 6359 léčených pojištěnců po skončeném léčení: přiznán byl důchod invalidní 49 pojištěncům (tuberkulosa 28), zemřelo 110 pojištěnců (tuberkulosa 100).

Z vykázaných 275.356 léčených dnů připadá:

Navržená úprava předpisů o léčebné péči spočívá na zkušenostech hlavního nositele pojištění; léčebná péče zůstává jako dosud dávkou fakultativní, není žalovatelným nárokem.

Předpisy § 50 o způsobu provádění léčebné péče jsou doplněny ustanoveními § 163, odst. 1., pís. c), podle něhož nositelé pojištění mohou se svolením ministra sociální péče k provádění preventivní nebo. represivní léčebné péče budovati vlastní zotavovny a odborné léčebné ústavy, jakož i ustanoveními § 163, odst. 4. Spory vzniklé z předpisů o provádění léčebné péče rozhoduje pojišťovací soud (§ 134, odst. 1., č. 2).

§ 57 prodlužuje dosavadní 18měsíční lhůtu, po kterou po zániku povinného pojištění zůstávají pojistné nároky bezpodmínečně zachovány, na 30 měsíců.

Pro placení uznávacího poplatku (§ 58) a pro dobrovolné pojištění (§ 60) zavádí se nová podmínka 30 měsíců, získaných na základě pojistné povinnosti; opatření toto jest nutno z důvodů ochrany nositele pojištění před spekulačními vstupy do pojištění, k nimž by mohlo dojíti vzhledem ke značné výši dávek.

§ 59 vykazuje oproti dnešnímu stavu (§ 27) změnu ve prospěch pojištěnce. Dříve získaná příspěvková doba započítává se bez zkrácení, nechť trvalo přerušení sebe déle. žádá se pro ochranu nositele pojištění pouze, aby pojištěnec dokonal opět aspoň 6 příspěvkových měsíců v novém pojištění, trvalo-li přerušení pojištění déle než 5 roků. Jelikož zvýšení pojistného (§ 63) by mohlo vystouplým pojištěncům ztěžovati dobrovolné pokračování v pojištění, v němž pojištěnec musí platiti celé pojistné ze svého, dává § 60, odst. 3. pojištěnci možnost, v pojištění pokračovati též v třídě nižší, nežli ve které byl dosud povinně pojištěn.

Možnost dobrovolného pojištění osob zaměstnaných v cizozemském pobočním závodě domácího podniku (§ 28, odst. 3. dosavadního zákona) bude příště dána v připojištění (§ 122), kam toto fakultativní pojištění, závislé na uvážení nositele pojištění a zcela odlišné od vlastního dobrovolného pokračování v pojištění, systematicky patří.

Jak bylo dříve již vyloženo, jest návrh novely vybudován na předpokladu úplné soběstačnosti hlavního nositele pojištění. Podle zásad, stanovených v § 62, bylo s použitím početních podkladů a pomocí metod, vyložených v části matematicko-statistické, prokázáno, že při pojistném, uvedeném u tříd 1-11 číselně v § 63, nalezne nositel pojištění úplnou úhradu jednak nároků, které se pojištěncům přiznávají v přechodných ustanoveních návrhu (§§ 177 a 186), jednak nároků, které pojištěnci v budoucnosti získají na základě všeobecných dávkových ustanovení tohoto návrhu. Průkaz, že při pojistném takto stanoveném a při použití jmění, které Všeobecný pensijní ústav má, je soběstačnosti docíleno, podává pojistně-matematický odhad finanční rovnováhy (tab. č. 54), provedený k 31. XII. J.925. Volba tohoto data se vysvětluje tím, že k němu byla provedena právě obsáhlá statistická šetření o platových a jiných poměrech, která j sou podkladem výpočtu. Z podrobnějšího výkladu v matematicko-statistické části jest uvésti na tomto místě pouze, že v úhradě jest pamatováno na správní náklady přirážkou ve výši 6¹/₂% pojistného, na léčebnou péči ve výši 1¹/₂% a na podpory v nezaměstnanosti ve výši '/ř% pojistného (tab. č. 26).

Podle zkušeností, shrnutých v tab. č. 26, lze při této percentuelní výši kvoąy na správní výdaje uhraditi na řadu let úplně netoliko správu Všeobecného pensijního ústavu, nýbrž z části náklady spojené s nemocenským ošetřením důchodců podle § 48. Tyto náklady zatíží v prvých letech nositele pojištění částkami, které podle příslušného odhadu v odůvodnění nemocenského pojištění nepřevyšují 1¹/₂% pojistného; ostatně naleznou nositelé pojištění v pozdější době úhradu již v důsledku ustanovení § 17, odst. 2. a § 44, odst. 1., jak bylo zjištěno přibližným, ale pro dané účely úplně postačujícím odhadem, o němž je bližší zmínka v části matematicko-statistické. V této části je též pamatováno na úhradu zvýšení nároků pojištěnců, které nastane v důsledku přechodných ustanovení za dobu od 31. XII. 1925 do dne, kdy zákon vstoupí v účinnost.

K podrobnému odůvodnění ustanovení jednajících o úhradě, jest nutno poznamenati v této části pouze, že pojistné, vyměřené v § 63, činí okrouhle 10% vyměřovacího základu, což znamená - percentuelně vzato - v podstatě citelné snížení oproti dnešnímu stavu, kdy pojistné obnáší vždy 12% z dolní hranice třídy. Při tom třeba uvážiti, že dávky jsou stanoveny z vyměřovacího základu, t. j. ze středu tříd. V tab. č. 27 je uvedeno pojistné v jednotlivých třídách u porovnání s pojistným dosud. placeným, a to jednak beze. zřetele na drahotní přídavky, jednak se zřetelem na drahotní přídavky, a to i absolutně i v procentech vyměřovacího základu a odděleně pro zaměstnance i zaměstnavatele.

Pro zjištění předpisu pojistného a tedy úhrnného zatížení z titulu novely bylo předpokládáno rozdělení pojištěnců podle tříd služného, jak bylo zjištěno sčítací akcí koncem roku 1925. Aby mohlo býti srovnáno dnešní úhrnné zatížení z pensijního pojištění podle návrhu se zatížením podle starého zákona při tomto předpokládaném rozdělení služného, jest v tab. čís. 28 přesně propočten předpis pojistného, jak by se byl jevil k různým datům v letech 1925, 1926 a 1927, kdyby byl býval proveden v tu dobu již návrh, a podle dosavadního zákona. Ze shody skutečného předpisu pojistného (posl. sloupec) s předpisem teoreticky vypočteným v roce 1926 jest patrna spolehlivost provedeného sčítání k 31. prosinci 1925.

Aby bylo možno učiniti si obraz o tom, jaké změny projeví se v předpisu pojistného u jednotlivých závodů provedením novely, bylo propočítáno mnoho případů jednak ze skutečného života hospodářského, jednak konstruovaných jakožto extremní případy. Tab. č. 29 uvádí pro řadu závodů podle skutečného stavu služného přehled o změnách, které přivodí novela v zatížení. Pojistné propočítáno jest podle stavu, zjištěného podle skutečností k 31. prosinci 1925.

K jednotlivým paragrafům se podotýká:

V § 65, odst. 2. jest provedena myšlenka, že pojistné tvoří zásadně annex služebních požitků, a že pojistné jest platiti po dobu, po kterou náležejí zaměstnanci služební požitky. Tato zásada jest též v zákonodárství jiných států, ku př. v rakouském pensijním zákoně již provedena. Důsledné provedení této zásady vedlo by však k dvojitému pojištění v případech, kdy vystoupivší zaměstnanec vstoupí opět do služby podrobené pojistné povinnosti podle tohoto zákona anebo podle jiných sociálně-pojišťovacích zákonů; v těchto případech odpadá placení pojistného; že pojistné již nelze platiti za dobu po vzniku pojistného případu, vyplývá z pojmu pojištění.

Ustanovení § 68, odst. 4., § 68, odst. 5., § 69, č. 1, § 70 a § 71 odpovídají §§ 165, 166, 170, 171 a 172 zákona č. 221/1924, § 69, č. 2 pak § 3 3, odst. 3., větě 2. dosavadního zákona.

Podle obdoby § 175, poslední věta, zákona č. 221/1924 připojí podle § 72, odst. 1. na výkazu nedoplatků doložku o vykonatelnosti úřadovna sama. Stejný postup platí také pro náhradní ústavy. Ustanovením § 72, odst. 4. má býti dána záruka, že bude neprávem přijatého pojistného použito ve prospěch pojištěni u příslušného nositele pojištění a že přihlášení zaměstnance a placení pojistného v pensijním pojištění nahrazuje přihlášku a placení pojistného u nositele jiného invalidního pojištění; pro tyto případy neplatí tedy předpisy § 7, odst. 2. a § 20, odst. 1. zákona č. 221/1924 0 omezení účinku dodatečného placení pojistného.

Návrh ponechává dosavadní organisaci pensijního pojištění v podstatě nezměněnu. Úmyslu, za účelem zjednodušení administrativy a snížení nákladů jak nositelů pojištění tak zaměstnavatelů a pojištěnců aspoň po stránce organisační povésti podobnou úpravu, jako to učinil zákon čís. 221/1924 v oboru invalidního a starobního pojištění dělnického, brání zatím odlišnost stávající organisace. Kdežto v sociálním pojištění dělnickém budovala se Ústřední sociální pojišťovna úplně nově a navázala proto intensivněji na nemocenské pojišťovny, kterážto instituce jest již od roku 1888, existuje v pojištění úřednickém hlavní nositel pensijního pojištění, Všeobecný pensijní ústav, již od 1. ledna 1909, nemocenské pojišťovny pro pensijní pojištěnce však se teprve reorganisují nebo zřídí.

Teprve po řádném vybudování těchto nemocenských pojišťoven bude možno uvažovati o tom, lze-li bez újmy řádného provádění pensijního pojištění úkoly, obstarávané dosud zemskými úřadovnami Všeobecného pensijního ústavu (přijímání a vyřizování ohlášek, předpis a vybírání pojistného, přiznávání a výplata pojistných dávek), z části anebo úplně přenésti na nemocenské pojišťovny a soustřediti tím v podstatě provádění obou odvětví pojištění.

Pokud v organisaci Všeobecného pensijního ústavu byly provedeny změny, jež upravují názvy, složení a kompetenci jednotlivých orgánů Všeobecného pensijního ústavu, stalo se tak v podstatě podle obdoby organisace Ústřední sociální pojišťovny, při čemž jest též dbáno toho, aby již přesnými ustanoveními v zákoně samém byl státní správě zajištěn potřebný vliv. Pokud jde o složení výboru, nutno podotknouti, že z 30 členů výboru jest vládou jmenováno toliko 6 odborníků, tedy jenom jedna pětina; kdežto ve výboru Ústřední sociální pojišťovny činí jmenovaní členové dvě pětiny. Tato odchylka jest odůvodněna mimo jiné tím, že v pensijním pojištění není státního příspěvku k jednotlivým dávkám. Zvláštní zmínky zasluhuje prodloužení funkčního období z dosavadních 4 let na 6 let. Pro tuto změnu mluví jednak okolnost, že podle získaných zkušeností odborové složení členstva Všeobecného pensijního ústavu, které. jest pro výsledek voleb v první řadě rozhodující, podléhá poměrně málo změnám, a příliš častá výměna osob do správních orgánů volených neslouží žádoucí jednotnosti a nerušené kontinuitě správy ústavu, jednak že provádění voleb vyžaduje milionových obnosů a znamená povážlivé zatížení administrativy ústavu.

Jako dle dosavadního stavu mají i podle vládního návrhu přímý styk se členstvem Všeobecného pensijního ústavu obstarávati a zároveň plniti jménem ústavu i jisté zákonné nebo stanovami ústavu určené úkoly zvláštní úřadovny Všeobecného pensijního ústavu. Úřadovny zřídí se - hledíc ke stavu vytvořenému zákonem o organisaci veřejné správy - v Praze pro zemi Českou, v Brně pro zemi Moravskoslezskou a v Bratislavě pra zemi Slovenskou a zemi Podkarpatoruskou. Restringování úřadoven na nezbytně nutný počet je žádoucí s hlediska zjednodušení správy a snížení správních nákladů. Na doklad toho uvádějí se tato data:

Správní výlohy a premiové příjmy zemských úřadoven činily v roce 1926 v milionech Kč:

Z těchto dat je patrno, jak velmi závisí poměrný podíl správních výdajů na velikosti premiového příjmu a jak neúčelným po této stránce jest tvoření malých úřadoven. Dne 1. ledna 1928 bylo pojištěno (čítajíc v to i pojištěnce dobrovolné podle § 28 a vystouplé pojištěnce, platící uznávací poplatek): Praha I. 102.204, Praha II. 60.705, Brno I. 17.834, Brno II. 26.137, Opava 10.150, Bratislava 25.854, celkem 243.884.

Při úpravě náhradního pojištění vychází návrh ze zkušeností, že koexistence náhradních ústavů se Všeobecným pensijním ústavem, jak byla upravena zákonem z roku 1920, se osvědčila, takže je možno připustiti trvání náhradních ústavů v dosavadní míře i na dále, za předpokladu, že náhradní zařízení bude jako dosud poskytovati nároky podstatně vyšší než zákonné.

Náhradních ústavů je toho času 41; z těchto jsou 3 všeobecné (Pensijní ústav československého peněžnictví, jenž však v dohledné době přejde na Všeobecný pensijní ústav, Pensijní spolek německých spořitelen v Praze a Pensijní ústav průmyslových úředníků v Brně), 3 pojišťují zaměstnance určitého odboru (Pensijní ústav průmyslu cukrovarnického, Pensijní ústav záložen československých a Pensijní ústav pro zaměstnance v nemocenských pojišťovnách), ostatní pak jsou pensijními ústavy pro zaměstnance jednotlivých firem, zejména těžkého průmyslu, jakož i uhelných podniků v revíru Ostravsko-karvinském. Aktivních pojištěnců u náhradních ústavů jest asi 50.000.

Stěžejním bodem pro náhradní pojištění bylo dosud ustanovení § 66, odst. 1, č. 1 zákona č. 89/1.920, že hodnota nároků, které náhradní ústav poskytuje svým členům a jejich pozůstalým, vypočtená podle zásad pojistné matematiky, musí alespoň o jednu pětinu převyšovati hodnotu nároků, které by byli získali v případě pojištění u Všeobecného pensijního ústavu. Avšak převážná většina náhradních ústavů neomezila se na minimum zákonem stanovené, nýbrž zvýšila nároky pojištěnců daleko nad tuto hranici. Výše těchto nátoků vyplývá nejlépe z okolnosti, že jmění a8 náhradních ústavů, jichž data byla použita též pra přípravu návrhu (tabulky 31 a 32), nastřádané padle zákonných předpisů k zabezpečení nároků pojištěnců a důchodců a jich pozůstalých, činilo k 31. prosinci 1925 pro 49.000 pojištěnců Kč 1120 milionů, kdežto jmění Všeobecného pensijního ústavu k témuž datu pro 203.000 pojištěnců nepřevyšovalo jedné miliardy Kč. Tento velmi značný rozdíl spočívá zejména v tom, že

a) větší část náhradních ústavů jednotlivých firem, vzniklá ze zaopatřovacích zařízení, která existovala již před zavedením zákonného pensijního pojištění, započítává i služební dobu před 1. lednem 1909, u dotyčné firmy ztrávenou, čímž dostane jednak zvýšení započitatelné příspěvkové doby, jednak zvýšení počtu důchodů,

b) dávky jsou pravidelně vyměřovány obdobně jako u státních zaměstnanců z posledního dosaženého pensijního základu, kdežto na výměru dávek u Všeobecného pensijního ústavu má vliv celý průběh pojištění,

c) pojišťují se vyšší služební pažitky nežli u Všeobecného pensijního ústavu a

d) nároková schemata a pojišťovací podmínky jsou příznivější nežli padle zákona (35letá služební doba, vyšší výměra vdovského důchodu a pod.).

Těchto výsledků se dalo docíliti ovšem jenom tím, že zaměstnavatelé a pojištěnci náhradních ústavů vzali na sebe placení příspěvků zákonné premie značně převyšujících a že mimo to zaměstnavatelé se zejména v roce 1920 uvolili k placení milionových sanačních obnosů ke krytí schodků, nastalých zvýšením pensijních základů i za dobu minulou.

Podle dosavadního stavu byly nároky u náhradních ústavů uhrazeny celkem stejnou metodou jako u Všeobecného pensijního ústavu, při čemž všechny náhradní ústavy použily početních podkladů Všeobecného pensijního ústavu. Návrh připouští, aby i náhradní ústavy používaly riové úhradové metody Všeobecného pensijního ústavu, ovšem jenom pokud jde o zákonitou část nároků, to je nároků, které by pojištěnec získal, kdyby byl pojištěn u Všeobecného pensijního ústavu. Budou tudíž náhradní ústavy moci použíti pro tuto část nároků týchž finančních pramenů pro zvýšení dávek jako Všeobecný pensijní ústav.

Tato zásada je vyjádřena v § 108, odst. 2 a v § 111, odst. 2., které dovolují náhradním ústavům, aby při vstupní bilanci, předepsané pro dosažení nového uznání a při pravidelných dalších bilancích předepsaných každý třetí rok, zařadily, pokud jde o zákonité nároky, do pasiv bilance úhradové podíly Všeobecného pensijního ústavu a při tom za pojistné, postačující k úhradě těchto nároků, vzaly hodnotu pojistného podle § 63 po srážce nejvýše 10% k úhradě správních nákladů, léčebných a jiných úkolů. Úhradový podíl jest průměrná částka, postačující při použití úhradové metody sociálního pojištění, t. j. respektování budoucích;přístupů pojištěnců a předpokládaných výstupů, k úhradě nároků oné skupiny pojištěnců, k níž pojištěnec náleží. Ježto na úhradových podílech Všeobecného pensijního ústavu jsou založeny vstupní bilance náhradních ústavů a přestupy pojištěnců padle §§ 113 až 115, budou předpisy o jejich výpočtu, resp. tabulky úhradových podílů, počítané k vůli ulehčení administrativnímu, pravděpodobně bez ohledu na vstupní stáří pojištěncovo, vydány bezprostředně po uzákonění návrhu.

Pro část nároků, převyšující zákonnou výměru, je úplné použití uvedené úhradové metody vyloučeno, jelikož tu není dán předpoklad, na kterém tento finanční systém spočívá, totiž záruka věčného trvání. Z toho důvodu musí pro tyto vyšší nároky zůstati nadále dosavadní úhradový systém; avšak i při tomto systému nastanou oproti dnešnímu stavu značná zlepšení, vyplývající ze změny některých základních čísel, úrokové míry a z uvolnění výstupových premiových reserv (úhradových podílů).

Pokud jde o rozsah kompetence náhradních ústavů, odstraňuje návrh ustanovení § 64a dosavadního zákona, že náhradní ústavy nebyly oprávněny o pojistné povinnosti vydati výměry negativní, t. j. výměry, jimiž zaměstnanec se prohlašuje za nepovinna pojištěním; v tomto případě měl přímo rozhodnouti politický úřad II. stolice, jemuž měl náhradní ústav věc předložiti k rozhodnutí do 14 dnů. Ve většině těchto celkem nečetných případů obrátili se však zaměstnanci přímo na tyto úřady, takže byl de facto vytvořen stav, jako 1dyby náhradní ústav byl vydal negativní výměr.

K jednotlivým paragrafům se podotýká:

K § 104: Druhá část odst. 1 je nově vsunuta k ochraně pojištěnce. Odstavec 2, věta 1 upravuje všeobecně povolení výjimek, kdežto věta 2 je myšlena pro jednotlivé zaměstnance; případy tyto se vyskytují zejména při přestupech z náhradních ústavů do Všeobecného pensijního ústavu (setrvání v pojištění u dosavadního nositele pojištění). Odst. 4 zmírňuje absolutní zákaz přestupu zaměstnavatele od Všeobecného pensijního ústavu k pojištění náhradnímu, stanovený v § 4 zákona č. 92/1918 a podle § 64, odst. 1 zákona č. 89/ 1920 dosud platný. Změna tato jest odůvodněna tím, že nynější postavení hlavního nositele pojištění, jehož ochrana tenkráte nezbytně vyžadovala cit. zákonných předpisů, nebude dotčeno přestupem některého zaměstnavatele, chce-li tento náhradním pojištěním své zaměstnance pojistiti na dávky vyšší.

Z podmínek dalšího uznání ústavu (§ 106) vykazuje zásadní změnu oproti dnešnímu stavu toliko předpis, týkající se minima vyššího pojištění. Ustanovení § 66, odst. 1, č. 1 dosavadního zákona, podle něhož nároky, poskytované náhradním ústavem za dobu pojištění u něho jako celek, musily míti hodnotu nejméně o jednu pětinu vyšší než by měly nároky, kterých by byl pojištěnec získal, kdyby byl býval po celou tuto dobu pojištěn u Všeobecného pensijního ústavu, nedá se v důsledku změněné konstrukce nároků podle návrhu již užíti, může-li v nižších třídách invalidní důchod dosáhnouti plných aktivních služebních požitků anebo dokonce je převyšovati; není možno, aby při tomto systému bylo nadále žádáno, aby hodnota nárok u každého náhradního pojištěnce byla generelně zvýšena jako dosud. Návrh upouští proto od dosavadní úpravy, jejíž praktické provádění naráželo ostatně na obtíže, a předpisuje v § 106, č. 3, že úhrn veškerého pojistného musí převyšovati o jednu pětinu úhrn pojistného, jež by bylo platiti, kdyby pojištění se provedlo u Všeobecného pensijního ústavu. Návrh zajišťuje tedy vyšší pojištění u náhradních ústavů opačnou cestou; kdežto z vyšších nároků podle dosavadního zákona vyplývaly vyšší příspěvky potřebné k úhradě zvýšených dávek, stanoví návrh vyšší příspěvky, z nichž pak plynou zvýšené dávky; náhradní ústav může samozřejmě pojistné vyměřiti jen v takové výši, jaké jest zapotřebí k úhradě přislíbených statutárních dávek. Stanovené minimum jedné pětiny pojistného odpovídá dosavadnímu vyššímu příspěvku, vyplývajícímu z minima předepsaných vyšších nároků.

§ 107 váže zřizování nových náhradních ústavů, přípustné toliko rozdělením náhradního ústavu nebo sloučením několika náhradních ústavů, na předchozí souhlas ministerstva sociální péče; tím má býti zejména v případě rozdělení náhradního ústavu za;bráněno, aby celkový stav náhradního pojištění v dotyčném ústavu nebyl zhoršen, aby nevznikly ústavy, jež by nemohly plniti úkoly nositele pojištění, a aby možnost rozdělení nebyla zneužita a pod. K rozdělení bude samozřejmě dále zapotřebí usnesení příslušného správního orgánu náhradního ústavu.

§ 108 upravuje postup při žádostech dosavadních náhradních ústavů o zachování náhradní vlastnosti. Zákon č: 89/1920 zavedl pro uznání náhradního ústavu předchozí slyšení Všeobecného pensijního ústavu; tento postup byl tenkráte odůvodněn, protože tehdy nešlo jenom o další uznání již stávajících ústavů, nýbrž též o přeměnu náhradních smluv v náhradní ústavy, kde Všeobecný pensijní ústav byl zúčastněnou stranou. Návrh od předchozího slyšení Všeobecného pensijního ústavu upouští jednak proto, že uvedeného důvodu dnes již není, a jednak proto, že tím schválení stanov ústavů a jich uznání se značně zdržovalo:

K § 109: Při zrušení náhradního ústavu musí zásadně jako dosud veškeré jmění se vydati Všeobecnému pensijnímu ústavu. Předpisy stanov náhradních ústavů o zrušení ústavu, o nichž se zmiňuje poslední věta odst. 1, ustanovují, co se má státi; jestliže by jmění náhradního ústavu nestačilo k zabezpečení statutárních nároků. Odstavec druhý připouští, aby při zrušení náhradního ústavu byly odevzdány Všeobecnému pensijnímu ústavu toliko částky, potřebné ke krytí zákonitých nároků, kdežto zbytek jmění může býti předán příplatkovému ústavu, zřízenému podle §§ 119 a 120.

Elaborát komise navrhl zřízení ústřední evidence pensijního pojištění u Všeobecného pensijního ústavu, čímž by náhradní ústavy byly povinny v předepsané lhůtě podati výkazy svých členů a důchodců se všemi daty pro pojištění důležitými a ohlásiti všechny změny ve stavu členstva a v pojistném poměru. Vládní osnova tento návrh nepřevzala jednak se zřetelem na značné administrativní a finanční zatížení, které by tím náhradním ústavům vzniklo, jednak z úvahy, že podobná ohlašovací povinnost, stanovená již v zákoně z r. 1906, byla novelou z r. 1914 pro neúčelnost zrušena. Elaborát komise navrhl dále zajištění zákonité části pojistné podstaty náhradního ústavu, upravené v podstatě po dle cís. nařízení č. ř. z. 225/1914 a nařízení min. vnitra č. ř. z. 231/1914, vydaných tenkrát za účelem ochrany náhradních zařízení v době válečné. Vládní osnova tohoto návrhu nepřijala, poněvadž náhradní ústavy nepoužívaly možnosti zajištění ani v tehdejší mimořádné době válečné, a poněvadž v těch případech, kde náhradní ústav v důsledku změny úhradové metody nemůže anebo nehodlá plné pojištění sám prováděti, není jeho další trvání jako ústavu náhradního již odůvodněno; takové náhradní ústavy mohou ostatně celkem s týmž výsledkem použíti možnosti přeměny v příplatkový ústav podle § 109, odst. 2.

V §§ 113-115 jest důsledně provedena zásada, že pojistné nároky, získané ve veřejno-právním sociálním pojištění anebo zaopatření, mají býti respektovány při změnách zaměstnání, ať tu jde o přestupy uvnitř téhož druhu pojištění (jako v pensijním pojištění o přestupy od jednoho nositele pensijního pojištění (§ 73) nebo od vyňatého zaměstnavatele k jinému nositeli pensijního pojištění anebo do jiné vyňaté služby) anebo o přestupy od jednoho pojištění do druhého (na př. z pojištění pensijního do pojištění podle zákona č. 221/1924), při čemž se nerozlišuje, bylo-li sociální pojištění obstaráváno t. zv. nositeli pojištění anebo t. zv, vyňatými zaměstnavateli. Tím se tu vyplňují mezery § 241 zákona č. 221/1924 pro případy přestupů ze zaměstnání podle § 5 a) a § 6 a) zákona č. 221/1924 k nositelům pensijního pojištění anebo do služby vyňaté z pensijní pojistné povinnosti (§ 2, odst. 1, č. 3, dosavadního zákona) a případy přestupů 2 vyňaté služby pensijní do Ústřední sociální pojišťovny anebo do zaměstnání vyloučeného podle § 5 a), resp. 6 a) zákona, č. 221/1924 a zavádí se převodní povinnost i mezi všemi vyňatými zaměstnavateli.

K § 113: Částka, kterou má nositel pojištění při změně pojistné příslušnosti vydati, označuje se ve shodě se zákonem č. 221/1924 jako částka převodní. Pro převodní částku náhradních ústavů jest z administrativních důvodů volen výraz prémiová reserva, ačkoli tato převodní částka vzhledem k tomu, že pro zákonité nároky přichází v úvahu úhradový podíl Všeobecného pensijního ústavu, neodpovídá přesně pojmu prémiové reservy. Ustanovení, aby k žádosti pojištěncově byla převedena též prémiová reserva z připojištění, jest zejména odůvodněno novým ustanovením odstavce 8.

Změna pojistné příslušnosti (odst. 2) nastane, pokud jde o pojištění u nositele pojištění, dnem, od kterého zaměstnanec jest k pojištění přihlášen (§ 12), pokud jde o zaměstnání vyňaté z pojistné povinnosti (§ 2, č. 4 a 5), dnem vstupu do takového zaměstnání.

Ustanovení odstavce 3, že při přerušení pojištění převyšujícím 5 let jest převodní. povinnost vázána na to, že pojištěnec získá nově alespoň 6 příspěvkových měsíců, třebas u různých nositelů pojištění, jest důsledkem předpisů § 59, odst. 2.

Odstavce 6 a 7 rozvádějí zásadu dosavadního odst. 4 §u 68 p. z.; uvedená úprava byla již nyní v náhradním pojištění praktikována.

Převyšovala-li převedená prémiová reserva prémiovou reservu nového nositele pojištění, bylo podle §u 68, odstavce 5, dosavadního zákona rozdílu toho použíti podle volby pojištěncovy buď k dobrovolnému pojištění na vyšší dávky anebo bylo jej pojištěnci připsati k dobru, při opětném přestoupení novému nositeli pojištění odevzdati a, nastal-li pojistný případ nebo nastaly-li podmínky pro vrácení prémií, se 4% úroky vydati. Jelikož při přestupech od náhradních ústavů k Všeobecnému pensijnímu ústavu byly převedené prémiové reservy vyšší prémiových reserv Všeobecného pensijního ústavu, a nakládání s rozdílem reserv bylo úplně ponecháno pojištěnci, nashromáždil se takový počet těchto rozdílů, že již z důvodů administrativních je náprava nutna, nehledě k tomu, že při pojištění bylo uzavřeno jen v málo případech a že tím těchto peněz nebylo použito pro účely, k nimž byly určeny. Návrh tento stav odstraní tím, že stanoví povinnost, použíti tohoto rozdílu buď k zákupu let anebo k připojištění pevného důchodu; z důvodů administrativních bylo nutno nepřipustiti připojištění pevného důchodu nižšího nežli Kč 200 ročně. Rozdíly převodních částek, jimiž by se nedalo docíliti ani pojištění tohoto minimálního důchodu, jakož i případný zbytek rozdílu po provedeném zákupu anebo připojištění, jest pojištěnci vydati; nežádá-li pojištěnec o vydání do tří let od vyrozumění o uskutečněném převodu, připadne rozdíl nositeli pojištění.

K odst. 10: Vstoupí-li invalidní důchodce do pojištění u jiného nositele pojištění, ne může samozřejmě jeho dosavadní nositel pojištění, vyplácí-li invalidní důchod nadále, novému nositeli pojištění vydati převodní částku a tento zase nemůže k jeho dřívějšímu pojištění přihlížeti, jelikož nedostal potřebné úhrady; takový zaměstnanec vstoupí proto u nového nositele do nového pojištění, samostatného a nezávislého na jeho dřívějším pojištění; jeho nároky oproti novému nositeli pojištění se řídí toliko tímto druhým pojištěním; dodatečné sloučení obou pojištění nastane podle odst. 2, zanikne-li invalidní důchod podle §u 19, odst. 2, písm. b).

K § 117: Dosavadní zákon uznává v § 77 za. strany legitimované k vedení sporu o prémiových reservách toliko nositele pojištění a vyňaté zaměstnavatele. O účasti pojištěnců nebo jejich pozůstalých v rakových případech určil odst. 3 §u 77, že jest j e k spornému řízení přibrati, může-li rozhodnutí o takových nárocích nositelů pojištění a vyňatých zaměstnavatelů míti vliv na jejich práva. Pojištěnec byl tedy odkázán na to, zda zahájí spor nositel pojištění anebo vyňatý zaměstnavatel. Vzhledem k tomu, že spory o převodech týkají se pravidelně práv pojištěnců, přiznává návrh jim a jejich pozůstalým, podle tohoto zákona k nároku oprávněným, výslovně postavení plnoprávné strany v takových sporech.