Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

K § 118: Zákon č. 130/1921 upravuje zaopatřovací požitky bývalých zaměstnanců na velkém majetku pozemkovém, kteří buď již před vydáním tohoto zákona požívali zaopatřovacích požitků (pensí, provisí, darů z milosti) z důvodu trvalého služebního poměru na velkém majetku pozemkovém anebo kteří nabyli nároku na vyplácení pense do 5. května 1921; k vyplácení požitků jsou povinni bývalí zaměstnavatelé - pokud se týče jejich právní nástupci. § 13 cit. zákona pak stanoví, že zaopatřovací závazky těchto osob se zmenšují o důchod, na nějž má oprávněná osoba nárok vůči nositeli pensijního pojištění. Navrženou úpravou má býti docíleno, aby dosavadní výše těchto zaopatřovacích požitků příslušejících vůči zaměstnavateli, zůstala nezměněna i po zvýšení důchodu, jež nastane podle § 177. Zvýšení, jež § 177 přinese důchodcům, zatěžujíc nositele pojištění a celek pensijních pojištěnců, nemá sloužiti ke zmenšení již zákonem č. 130/1921 stanovených závazků jednotlivých zaměstnavatelů, nýbrž má přijíti k dobru toliko důchodcům.

Nová ustanovení o příplatkových ústavech (§§ 119 a 120) vyhovují naléhavé potřebě fixovati právní formu četných zaopatřovacích zařízení (pensijní fondy, pensijní pokladny a pod.), která v nejrůznější formě provádějí pensijní zaopatření svých členů. Tyto instituce, které nejsou namnoze ani spolky podle spolkového zákona, ani malými pojišťovacími spolky na vzájemnost podle pojišťovacího regulativu, ale které poskytují namnoze právní nároky a doplňují jimi často nároky ze zákona nebo ze stanov náhradních ústavů plynoucí, mohou podle § 119 státi se právnickými osobami, uzná-li je ministr sociální péče za příplatkové ústavy. V podmínkách jest položen zvláštní důraz na trvalé zabezpečení nároků členstva.

§ 120 stanoví pro příplatkové ústavy, vzniklé podle § 109, odst. 2, z náhradních ústavů, několik dalších podmínek sledujících především ochranu pojištěnců.

Jako § 121 byl převzat do návrhu § 258 zákona č. 221/1924, poněvadž toto ustanovení bylo vykládáno v ten smysl, že se týká toliko zaměstnanců podrobených invalidnímu a starobnímu pojištění dělnickému.

Oprávnění Všeobecného pensijního ústavu podle čl. IV. dosavadního zákona zříditi pro provádění vyššího pojištění nežli zákonného zvláštní oddělení, jest na základě zkušeností nabytých Všeobecným pensijním ústavem rozvedeno v ustanoveních § 122. Toto t. zv. připojištění u Všeobecného pensijního ústavu bude v budoucnosti i při zvýšení zákonitých dávek asi značně pěstováno, zejména v důsledku ustanovení § 113, odst. 8.

§ 123 ukládá Všeobecnému pensijnímu. ústavu a z části také náhradním ústavům, aby zavedly sazby a všeobecné podmínky pro různé druhy nároků, které jsou namnoze v souvislosti s prováděním zákonného pojištění.

Tyto sazby a podmínky jsou jednak určeny pro jednotlivé pojištěnce, jednak pro celé skupiny pojištěnců (adst. 2), při čemž není nutno přihlížeti k stáří a rodinnému stavu, je-li vstup do pojištění závazný pro všecky členy skupiny.

Jako příklad vyššího pojištění celé skupiny, prováděného již za platnosti dnešního zákona, budiž uvedeno pojištění horního a důlního zaměstnanectva revíru mosteckého, které se vztahuje podle stavu k 1. lednu 1922 na 3342 pojištěnců a 267 důchodců. Podle příslušné kolektivní smlouvy jsou všichni zaměstnavatelé podepsavší tuto smlouvu povinni přihlašovati své pojištěním povinné zaměstnance k vyššímu pojištění, které se provádí u Zemské úřadovny II v Praze podle dvou zvláštních tarifů.

Důležitá funkce, kterou novináři mají v životě veřejném, a zvláštnosti jejich sociálního postavení, na př. nesnáze umístiti novináře, jenž ztratil zaměstnání, odůvodňují, jak se všeobecně uznává, zvláštní zákonnou úpravu jejich pensijního pojištění. § 124 navrhuje tuto úpravu ve formě připojištění k pojištění zákonnému a na zásadě obligatornosti. Každá osoba, podléhající pojistné povinnosti podle § 1 tohoto návrhu a zaměstnaná jako novinář, musí býti zaměstnavatelem k tomuto vyššímu pojištění přihlášena. Obligatorní povaha tohoto pojištění vyžaduje, aby rozsah této zvláštní pojistné povinnosti byl jako v pojištění všeobecném přesně vymezen zákonem samým - a to definicí pojmu novináře.

Navržená definice novináře je převzata z připravené osnovy zákona o služební smlouvě redaktorů.

Pojištění novinářské jest upraveno takto:

Dávky se nevyměřují jako v § 21 podle průběhu celkového pojištění, nýbrž z posledního pensijního základu. Tímto základem je průměr služebních požitků započitatelných padle § 4 - tedy do Kč 42.000 za posledních 12 měsíců před nápadem dávky.

Invalidní důchod činí po 5ti letech novinářského pojištění 28% tohoto vyměřovacího základu a stoupá pak za každý příspěvkový měsíc novinářského pojištění o 0.2% základu (ročně o 2.4%), takže důchod pojištěncův činí po 35ti letech novinářského pojištění 100% vyměřovacího základu.

Bylo-li získáno 35 let novinářského pojištění, přísluší pojištěnci důchod starobní bez ohledu na stáří, i když pojištěnec zůstane nadále v zaměstnání. Rovněž přísluší důchod starobní doručením 60. roku věku za předpokladu, že pojištěnec získal aspoň 60 měsíců novinářského pojištění.

I novinářské pojištění je vybudováno na zásadě soběstačnosti; bližší vysvětlení jest podáno v pojistně-matematické části této zprávy. Pojistné vyměřuje se pro první rok 15% přihlášených služebních požitků, započitatelných podle § 4; pojistné stanovené v § 63 za pojištění zákonné, jest na uvedenou výměru doplniti. Vzhledem k tomu, že výpočty, o nichž informuje část pojistně-matematická, byly založeny na statistickém materiálu opatřeném dobrovolnými sčítacími akcemi, bude nutno provésti definitivní stanovení pojistného teprve na základě dat, získaných po vstupu zákona v účinnost. úhrada za zvýšení závazků Všeobecného pensijního ústavu v důsledku zvyšování služného (vyměřovacího základu) jest zahrnuta ve stanoveném pojistném. Stanovení vyměřovacího základu v případech trvalého poklesu započitatelných služebních požitků bude nutno upraviti nařízením.

Za příspěvkový měsíc novinářského pojištění považuje se měsíc, za nějž se dostala Všeobecnému pensijnímu ústavu potřebná úhrada placením uvedeného pojistného nebo zákupem nebo přepočítáním jiných příspěvkových měsíců podle obdoby § 113 anebo konečně započítáním ze státního příspěvku podle posledního odstavce.

Jak je v matematicko-statistické části blíže uvedeno, zjistila sčítací akce provedená k 1. červenci 1926 Všeobecným pensijním ústavem prostřednictvím odborových organisací novinářských si 770 novinářů. Lze míti za to, že v důsledku navržené definice novinářů tento počet ani dnes nebude překročen. K započítání novinářské služby před účinností tohoto zákona přispěje stát jednou pro vždy částkou 5,000.000 Kč. Do rozpočtu na rok 1929 bude zařazena položka 1¹/₂ milionu Kč.

K § 125: Návrh označuje ve shodě s dosavadním zákonem a se zákonem č. 221/1924 všechna opatření a rozhodnutí nositelů pojištění, určená účastníkům (stranám), která se týkají práv a povinností v tomto zákoně upravených, za výměry. Jest tedy otázku, zda určité opatření (sdělení, oznámení) nositele pojištění jest výměrem, padle dalších ustanovení nařikatelným, posouditi podle jeho obsahu, tudíž podle toho, zda se týká práv podle tohoto zákona příslušejících, anebo povinností tímto zákonem uložených.

Ustanovení § 126 odpovídá v podstatě § 183, odst. 3 zákona č. 221/1924; pojem "poučení o opravných prostředcích" je rozveden po příkladu § 71, odst. 1, nařízení ze dne 13. ledna 1928, č. 8 Sb. z. a n. o řízení ve věcech náležejících do působnosti politických úřadů (správním řízení), aby se předešlo nejasnostem.

K § 127: Užitím předpisů §§ 27 a 28 vl. nařízení č. 8/1928 odstraňuje se dosavadní dvojí odlišný právní stav jednak v zemích České a Moravskoslezské, jednal v zemích Slovenské a Podkarpatoruské.

V § 133 zavádí se i pro obor pensijního pojištění všeobecně odvolací lhůta 15 dní; důležité jest ustanovení, že odvolání proti výměrům nositelů pojištění je podati u nositele pojištění, jenž pak odvolání již s potřebným vyjádřením předloží zemskému úřadu; tím odpadá dosavadní manipulace zaslání opravného prostředku instančním úřadem nositeli pojištění k zaujetí stanoviska.

K § 134: Určení pojišťovacích soudů, zřízených podle § 216 zákona č. 221/1924 v Praze, Brně a Bratislavě, pro spory z pensijního pojištění zaměstnanců ve vyšších službách jest dáno sídlem úřadoven Všeobecného pensijního ústavu podle jednotlivých zemí.

K §§ 135 a 152: Počet přísedících a náhradníků vyhrazených členům náhradních ústavů odpovídá početnímu poměru obou skupin. Přibrání členů náhradních ústavů umožňuje, aby podle obdoby § 143, druhá věta, k jednáním týkajícím se náhradního pojištění, byli povoláni členové náhradních ústavů, kteří jsou obeznámeni se zvláštnostmi a komplikovanou materií náhradního pojištění. Odlišně od způsobu volení přísedících a náhradníků ze řad členů Všeobecného pensijního ústavu, nevolí se přísedící a náhradníci ze členů náhradních ústavů volbou přímou. Tato odchylka jest odůvodněna tím, že členové Všeobecného pensijního ústavu volí pravidelně současně též správní orgány Všeobecného pensijního ústavu (členy výboru úřadoven a členy výboru Všeobecného pensijního ústavu), takže volba přísedících a náhradníků pojišťovacích soudů a Vrchního pojišťovacího soudu nepůsobí u Všeobecného pensijního ústavu zvláštních administrativních obtíží a nákladů, kdežto u náhradních ústavů, kde podklady tohoto způsobu volení, zejména volební seznamy pro obvody jednotlivých pojišťovacích soudů by se musely teprve tvořiti, by stejná úprava volby byla spojena s velkými potížemi a nepoměrnými náklady.

Ostatní ustanovení tohoto oddílu (X) odpovídají v podstatě korespondujícím předpisům zákona č. 221/1924 anebo dosavadního pensijního zákona.

Předpisy o hospodaření byly upraveny podle předpisů stanovených pro ústřední sociální pojišťovnu zákonem č. 221/1924 a doplněných podle vládního návrhu tisk č. 1225/1927. Navržená úprava přihlíží zejména k tomu, aby byl zajištěn výnos odpovídající úrokové míře, jíž bylo použito z početní podklad návrhu:

Tax a pokut stanovených lékárenským zákonem čís. 5/1907 a uvedených v § 167 návrhu jest podle předpisů téhož zákona použíti k zaopatření kondicinujících farmaceutů a jich pozůstalých. Po zřízení náhradního ústavu pro farmaceuty bývalého Rakouska ve Vídni byly nařízením býv. ministerstva vnitra ze dne 4. července 1914, č. 142 ř. z. tyto částky poukázány tomuto odborovému zaopatřovacímu ústavu. Jelikož zřízení podobného náhradního ústavu v Československu nebylo v důsledku zákona č. 92/1918 přípustno, byly taxy a pokuty vybírané resp. uložené po znovuzřízení Československého státu na základě opatření ministerstva sociální péče a ministerstva zdravotnictví zatím odváděny do Všeobecného pensijního ústavu na zvláštní účet; tento účet vykazuje dne 31. prosince 1927 646.040 Kč.

Dosavadní předpisy o státním dozoru j sou doplněny zásadami, které pro ústřední sociální pojišťovnu buď jsou již stanoveny zákonem č. 221/1924 anebo zamýšleny vládním návrhem č. '225/1927. Ustanovení, že nositel pojištění hradí výlohy státního dozoru, uzákoní již stávající praksi.

K § 177, upravujícímu zhodnocení dosavadního pojištění, sluší uvésti toto: Zvolené nárokové schema vládní osnovy řeší náležitým způsobem otázku nároků získávaných placením pojistného v budoucnosti. Daleko nesnadnějším a, pokud se nákladů týče, tíživějším problémem je úprava nároků získaných z dosavadního pojištění. Tato úprava jest však právě velmi důležitou součástí nárokového schematu, ježto v době, ku které byly potřebné výpočty provedeny, získalo na 250.000 pojištěnců u Všeobecného pensijního ústavu nároky placením pojistného v poměrně nízkých třídách L-XVI. dosavadního zákona. Účelem úpravy nároků takto získaných jest v podstatě učiniti účastnými na výhodách novely t. zv. starodůchodce a staropojištěnce. Starodůchodci a staropojištěnci v tomto smyslu jest rozuměti všechny osoby, které v den počátku účinnosti nového zákona budou míti jakkoliv získaný nárok z pensijního pojištění vůči Všeobecnému pensijnímu ústavu. Mezi starodůchodce patří důchodci všech druhů, kteří mají důchod z pojištění, jež bylo prováděno před 1. lednem 1919 vídeňským Všeobecným pensijním ústavem, dále důchodci bývalých rakouských náhradních ústavů a důchodci, jejichž nároky založeny jsou náhradními smlouvami, a jichž zaměstnavatel měl své sídlo v Rakousku, dále důchodci, kterým byl přiznán důchod na účet záloh poskytovaných státem, ačkoliv 1. ledna 1919 nebyli zaměstnáni na území československé republiky a konečně důchodci, odvozující svůj nárok výlučně z pojištění prováděného již v republice Československé. Dále sem patří důchody z dobrovolného pojištění osob, které byly z pojištění vyloučeny následkem svého stáří (t. zv. pojištění podle tarifu "C₁" a "C₂"). Tytéž kategorie jako u starodůchodců, lze rozlišiti též u staropojištěnců. Dále jest upozorniti, že nároky mají i osoby; které platí uznávací poplatek. Těchto osob bylo u Všeobecného pensijního ústavu roku 1925 940 a od té doby tento počet značně vzrostl, ježto teprve po této době dokončila značná část pojištěnců čekací dobu, což jest podmínkou pro právo udržeti nároky placením uznávacího poplatku; dne 1. března 1928 bylo takových osob již 3828. Dále mají nárok z pojištění na podkladě dosavadního zákona pojištěnci dobrovolní, kterých bylo dne 1. ledna 1926 1270, dne 1. března 1928 1768 a pojištěnci podle tarifu "C₁" v oddělení pro připojištění. Konečně mají nároky pojistné podle dnešního zákona také vystoupivší pojištěnci, pokud nebyli odbyti. Od roku 1909 do roku 1925 vystoupilo na 140.000 pojištěnců, kteří nejsou úplně odbyti. Průběh pojištění těchto vystoupivších pojištěnců byl bedlivě sledován, jak je blíže rozvedeno v části jednající o finančních pramenech pro zlepšení nároků.

Pro všechny tyto skupiny osob je potřebí učiniti opatření zcela jiného rázu než opatření která se týkají pojištěnců nově do pojištění vstupujících. Staropojištěncům vyměřují se všechny dávky podobně jako pojištěncům novým, totiž na podkladě invalidního důchodu, ale schema pro vyměření tohoto důchodu nemůže býti totéž, ježto nároky za minulost byly získány namnoze v jiné měně než dnes platné, v jiných třídách, za jiných podmínek, placením pojistného tvořícího často nepatrnou část dnešního pojistného. Při tom bylo nutno vzíti zřetel na různé komplikace, jako jest. vrácení premií, zakupování let, převody premiových reserv atd. Základní obtíž úpravy spočívala ovšem v opatření prostředků k finanční úhradě velmi tíživého břemene z každého zlepšení nároků těchto 250.000 pojištěnců. Kdežto u náhradních ústavů byla na příklad v roce 1920 úprava za minulost hrazena z prostředků zaměstnavatele věnováním částek až desetimilionových, je pro nynější úpravu u Všeobecného pensijního ústavu nutno použíti z valné části prostředků zmíněných v části, jednající o finančních pramenech pro zlepšení nároků.

Základní částka invalidního důchodu činí jako u budoucně přistupujících pojištěnců Kč 3.600-, zvyšovací částky pak vyměřují se tak, že za příspěvkové měsíce, získané povinným pojištěním až do účinnosti novely z roku 1920, připočítávají se dvě třetiny všech příspěvků této příspěvkové doby, kdežto za příspěvkovou dobu získanou a účinnosti zákona čís. 89/1920 připočítává se jedna třetina premií za měsíce získané ad 1./VII. 1920 až do počátku účinnosti nového zákona; za příspěvkovou dobu získávanou v nových třídách 1.-11. podle návrhu zákona připočítávají se zvyšovací částky stejným způsobem jako u pojištěnců, kteří vstoupí do pojištění až po počátku účinnosti nového zákona. Totéž platí o příspěvkových dobách získaných dobrovolným pojištěním anebo převodem premiových reserv. Kdežto dosavadní komplikované předpisy o výpočtu invalidního důchodu (§§ 8 a 8 a) zákona z r. 1920] byly převážné většině pojištěnců a ostatních na pojištění interesovaných kruhů těžce srozumitelnými, umožňuje nynější jednoduchá stilisace jak § 21, tak § 177, odst. 1 všem zúčastněným stranám snadný výpočet důchodu invalidního a tím všech ostatních dávek.

Zvláštní povaha zákupu let, bližší zásadám pojištění soukromoprávního než veřejnoprávního, podmiňovala též odchylné zhodnocení příspěvkové doby získané zákupem. Kromě zřetele na finanční účinek bylo pro složité ustanovení odstavce 2 rozhodujícím, nedopustiti jakékoliv poškození pojištěnců, kteří - namnoze se značnými obětmi - si zakoupili léta podle § 31 pensijního zákona. Rozmanitost možných případů zde se vyskytující vyžadovala pak připustiti pojištěnci volbu mezi několika tam uvedenými možnostmi.

Jaké důsledky má navrhovaná úprava nároků pojištěnců nynější generace v individuelních případech jest zřejmo z tabulky č. 6, ve které je podrobně proveden výpočet invalidního důchodu pro typické příklady z prakse, při čemž pro vývoj nároků za platnosti nového zákona jsou již předpokládány nové zvyšovací částky. V této tabulce jest však též respektováno ustanovení odstavce 6, podle něhož v případě, že by důchody takto vypočtené byly nižší, než důchod podle dosavadního (starého) pensijního zákona s drahotními přídavky, přísluší tyto vyšší požitky. Toto ustanovení ukázalo se nutným aby dosavadní nároky pojištěnců a důchodců nedoznaly zhoršení, ježto by mohl nový důchod býti někdy nižší, než dosavadní důchod s drahotními přídavky.

Z téhož důvodu stanoví poslední věta odstavce 6, že pro invalidní (starobní) důchody napadlé před účinností tohoto zákona neplatí ustanovení § 24, odst. 1, který horní výši důchodu invalidního nebo starobního ohraničuje průměrem započitatelných služebních požitků v posledních 60 příspěvkových měsících před nápadem důchodu; jednak přicházely by pro důchody již napadlé v úvahu ciferně nižší služební požitky příspěvkových měsíců předválečných a válečných, k jejichž přepočítání na dnešní hodnotu není vhodného a zejména s hlediska. administrativního vyhovujícího podkladu, jednak byly podle zákona z roku 1920 pravidelně přihlášeny toliko požitky do Kč 9.000-, ježto změny ve vyšších požitcích byly pro zařazení do platových tříd a výši premií bez významu.

Odstavec 8. stanoví stejné započtení příspěvkové doby, která byla do 31. prosince 1918 získána osobami, zaměstnanými před tímto dnem na území nyní československém, avšak pojištěnými u nositelů pojištění, jichž sídlo bylo mimo území nynější republiky Československé. O majetkových podstatách těchto nositelů pojištění jest provésti úpravu podle čl. 275 mírové smlouvy St. Germainské; příslušné úmluvy jsou skoro dohotoveny a budou v krátké době předloženy k satifikaci. Část majetku těchto ústavů připadající podle úmluv na československý podíl, přejde ve vlastnictví Všeobecného pensijního ústavu, u něhož jsou od 1. ledna 1919 počínajíc pojištěni oni na Československém území zaměstnaní pojištěnci těchto nositelů pojištění. V důsledku toho přijímá Všeobecný pensijní ústav od 1./I. 1919 počínaje též pojistné břímě. Důchody napadlé v této skupině pojištěnců vyplácí Všeobecný pensijní ústav dosud ze státních záloh, k tomu účelu poskytovaných na základě usnesení ministerské rady z rozpočtu ministerstva sociální péče.

K § 178: Předpisy § 177 určují pro 250.000 pojištěnců Všeobecného pensijního ústavu podle průběhu pojištění před vstupem zákona v účinnost podstatnou část dávek; bylo by proto velmi žádoucím; aby každému pojištěnci se dostalo přehledu všech dat rozhodných pro výši jeho pojistných nároků, do tohoto dne získaných (započitatelné příspěvkové měsíce z povinného pojištění, z dobrovolného pojištění, ze zákupu anebo z převodů premiových reserv, jednotlivé třídy služného, vrácení premií atd.). § I78 neomezuje se na pouhé sdělení těchto dat, která již byla během dosavadního pojištěni platně zjišťována, takže toto sděleni by neměnilo ničeho na právech či povinnostech pojištěnců a nebylo by tedy samo o sobě výměrem ve smyslu § 125, odst. 1, nýbrž dává v odstavci 1 tomuto sdělení právní povahu naříkatelného výměru. Může proto obsah tohoto výměru, týkající se pojistných dat, nabýti právní moci a tím se státi jedině rozhodným pro příští výměru dávek, i kdyby jednotlivá tam uvedená pojistná data neodpovídala skutečnému průběhu pojištění. Tento výměr je proto pro pojištěnce mimořádně důležitý; z toho důvodu a aby pojištěnci se umožnilo důkladné srovnávání výměru s jeho vlastními zápisy a záznamy, stanoví odstavec 2 zvláštní odvolací lhůtu (tři měsíce). Odvolání toto jest podati u nositele pojištění resp. u úřadovny, která výměr vydala (§ 133, odst. 1). V tomto odvolacím řízení nelze samozřejmě podle všeobecných zásad ještě jednou rozhodovati o okolnostech, o nichž bylo již pravoplatně rozhodnuto výměrem zemské úřadovny, úředním rozhodnutím atd. (na příklad o pojistné povinnosti v určitém zaměstnání, o zařazení do tříd služného a pod.).

Provádění tohoto ustanovení klade velké požadavky též na administrativu nositelů pojištění, pročež návrh jim dává k tomuto úkolu lhůtu 18 měsíců; nositelé pojištění by se však asi i bez této úpravy sotva vyhnuly podobnému zatížení své agendy, poněvadž velký počet pojištěnců by si pochopitelně vyžádal informace o celkovém průběhu pojištění a výši svých nároků. Ale pro nositele pojištění jest toto přechodné zatížení daleko vyváženo administrativními výhodami, neboť tím se shrnou a soustředí všechny skutečnosti, pro pozdější vyměřování dávek rozhodné v jediný akt. Bez tohoto opatření byla by administrativa zatížena pro celá desetiletí obsáhlými pojišťovacími spisy, nepřehledně podávajícími okolnosti, pozbyvší z části významu za platnosti nového zákona.

Odstavec 3 týká se vystouplých pojištěnců, jichž nynější pobyt není nositeli pojištění pravidelně znám, takže pro vydání zmíněného výměru těmto pojištěncům 18 měsíční lhůta odstavce 1 nemůže dobře přijíti v úvahu. Těmto pojištěncům jest uvedený výměr zásadně doručiti po opětném vstupu do pojištění. Dodatečný doplňující výměr jest dále vydati pojištěnci, který získá dodatečně započitatelné příspěvkové měsíce podle dosavadního zákona.

Důchodcům musí nositelé pojištění dosavadní důchody přepočítati již v důsledku ustanovení § 177 a vydati jim výměry o výši důchodu podle těchto předpisů; proti těmto výměrům přísluší žaloba k pojišťovacímu soudu.

K § 180: Povolení ministerstva sociální péče podle § 64, odst. 4, dosavadního zákona týkala se hlavně zaměstnanců, kteří v důsledku změny zaměstnání přestoupili z náhradních ústavů k Všeobecnému pensijnímu ústavu, kteří však chtěli býti nadále účastni vyššího pojištění u dosavadního nositele pojištění; k tomu účelu bylo mimo jiné samozřejmě zapotřebí, aby pojištěnci anebo jejich zaměstnavatelé se zavázali k placení vyšších příspěvků podle stanov náhradního ústavu. Vzhledem ku zvýšení pojistného podle § 63 nového zákona a vzhledem k dalšímu zvýšení, jež v důsledku § 106, č. 3, může nastati u náhradních ústavů, je nutno dotyčnému pojištěnci anebo jeho zaměstnavateli - přispíval-li týž k vyššímu příspěvku - poskytnouti možnost, aby se podle nového zatížení rozhodli buď pro setrvání v pojištěni u dosavadního nositele pojištění anebo pro pojištění u onoho nositele pojištění, u kterého jsou pojištěni statní zaměstnanci dotyčného zaměstnavatele.

§ 183 dává zákonný podklad pro případné úmluvy mezi vyňatými zaměstnavateli, uvedenými v § 2, č. 5 a 6 novely z r. 1914 a v § 2, odst. 1, č. 3 zákona z r. 1920 (stát, obce, atd.) a nositeli pojištění o vzájemném převodu premiavých reserv, nastaly-li přestupy zaměstnanců před 1. červencem 1920, tedy v době, kdy převodní povinnost na vyňaté zaměstnavatele anebo od nich nebyla ještě generelně zákonem stanovena. Taková úprava by mohla přijíti v úvahu zejména mezi státem a Všeobecným pensijním ústavem, resp. všemi nositeli pojištění, jelikož právě v době od převratu do 30./VI. 1920 přestoupil značný počet pensijních pojištěnců do služby státní, jichž premiové reservy z nedostatku zákonného podkladu nemohly býti převedeny na stát a nepřišly jim k dobru, kdežto počet zaměstnanců, přestouplých do 30./VI. 1920 ze státní služby do služby pensijně pojištěné, jest poměrně nepatrný.

§ 186 upravuje likvidaci pojištění t. zv. osob přestárlých, dosud podle § 2, odst. 1, č. 1 vyňatých z pojistné povinnosti, podle návrhu však podrobených pojistné povinnosti; toto pojištění prováděl Všeobecný pensijní ústav, jak jest ve vysvětlivkách k § 2 blíže uvedeno, v oddělení pro připojištění. Při převodu tohoto připojištění do pojištění zákonného resp. při jeho započtení v pojištěni zákonném, přihlíží se ustanoveními odstavců 2, 3 a 4 k zvláštnostem tohoto připojištění.

K § 196: Při jednání ministerské komise docílena, jak již dříve uvedeno, shoda stanovisek skupiny zaměstnanecké a skupiny zaměstnavatelské o výši započitatelných požitků a pojistného. Předpokladem této shody na straně zaměstnavatelské skupiny bylo, že nová úprava pensijního pojištění vstoupí v účinnost současně s novou úpravou nemocenského pojištění zaměstnanců ve vyšších službách; jelikož obě pojištění nebyla sloučena v jeden zákon, je nutno v dříve podaném návrhu o pensijním pojištění stanoviti junktim s pojištěním nemocenským.

Pro pojistně matematické propočty o finančních důsledcích návrhu bylo použito v některých případech jiných početních metod, statistických podkladů a měrných čísel, než bylo až dosud užíváno při těchto propočtech v oboru pensijního pojištění. Za měrná čísla invalidisace, úmrtnosti aktivních pojištěnců a úmrtnosti invalidů s opravou hodnot, o níž je dále podána podrobná zpráva, bylo použito dosud užívaných čísel Zimmermannových uvedených v tabulce čís. 34. O těchto číslech bylo z vlastního materiálu prokázáno, jak bude uvedeno, že dosud uspokojivě vystihují průběh těchto jevů u soukromých zaměstnanců.

K výpočtu hodnot nároků na vdovský důchod sloužila kromě těchto čísel v prvé řadě měrná čísla úmrtnosti žen podle rakouské statistiky z let 1906 až 1910 vyrovnaná metodou Brunsovou a uveřejněná, v "Österreichische Statistik, Neue Folge, Band 1, Heft 4"; této úmrtnostní tabulky bylo při výpočtech pro sociální pojištění použito jako základu pro výpočet řádu aktivnosti. Oproti dosavadní praxi bylo při výpočtu základních čísel pro vdovský důchod respektováno poskytování odbytného vdově v případě znovuprovdání; při tom bylo použito pravděpodobností znovuprovdání vdovy z materiálu říšskoněmeckého z let 1894 až 1898 uveřejněných v "Denkschrift betreffend die Pensions- und Hinterbliebenenversicherung der Privatangestellten". Z vlastního materiálu byly vzaty za podklad výpočtů koefficienty ženatosti získané zpracováním výsledků dotazníkové akce Všeobecného pensijního ústavu k 1. prosinci 1925 a věkové rozvrstvení manželek pojištěnců podle stáří manželů z téhož materiálu (tabulky č. 35-38).

Tabulka všeobecné úmrtnosti z citovaného rakouského materiálu z let 1906 až 1910 byla také podkladem k výpočtu hodnot nároků na dětské důchody (vychovávací příspěvky a příplatky). Rozdělení dětí pojištěnců podle stáří všech pojištěnců a podle stáří dětí převzato z výsledků rakouské statistiky soukromých zaměstnanců z roku 1896 uveřejněných v "Ergebnisse der Erhebungen über die Standesverhaltnisse der Privatangestellten" (tabulka č. 39). Z dotazníkové akce Všeobecného pensijního ústavu z roku 1920 byla sice získána podobná tabulka rozdělení dětí podle stáří pojištěnců a podle stáří dětí, nebylo jí však možno použíti za podklad těchto výpočtů, ježto doba tohoto sčítání byla příliš blízká době válečné, jejíž. abnormální populační poměry se v oné tabulce markantně projevují. Výsledku této statistiky bylo však, s jistou korekturou, použito pro ocenění vlivu značně nižšího počtu dětí pojištěnek na příslušná základní čísla.

Pro zhodnocení výbavného užito ročních měr vdávání se žen vdavek schopných podle údajů rakouské statistiky pro Sudetské země z průměru let 1908 až 1913, uveřejněných v "Österreichische Statistik, Neue Folge, Band 14, Heft 1", Procento vdavek schopných pojištěnek vypočteno z rozvrstvení pojištěnců Všeobecného pensijního ústavu (tabulka č. 40).

Na základě statistického zpracování štítkového materiálu Všeobecného pensijního ústavu byl učiněn pokus ověřiti vlastními zkušenostmi použité početní podklady, týkající se výluky důchodců. Vzhledem k malému rozsahu tohoto materiálu nebylo ovšem možno pomýšleti na samostatné odvození těchto statistických měrných čísel, aby se jich mohlo použíti také jako početních podkladů.

Šetření toto týkalo se jednak výluky invalidů, jednak výluky vdov z požitků důchodu. Materiál vyrovnán byl při výpočtu těchto ročních měr jednoduchou metodou vyrovnávací. Výsledky jsou pro jednotlivé věkové skupiny uvedeny v tabulkách č. 41 a 42 a porovnány se statistickými čísly z jiného materiálu.