Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Dělník, Antonín Pinta z Libušína, odsouzen byl pro účast na demonstracích na jeden měsíc do žaláře.

Trest odpykal si ve věznici na Pankráci, kde onemocněl zánětem plic a otravou krve.

Hlásil se nemocným, ale teprve, když jeho stav vzbuzoval obavy, uznán byl nemocným a dán byl do vězeňské nemocnice, kde však lékařsky vůbec ošetřován nebyl. Tak ležel ve vězeňské nemocnici v nečistotě a úplně bez pomoci.

Když však jeho stav stal se tak kritickým, že vzbuzoval nejvážnější obavy, poslalo ředitelství věznice na Pankráci otci zmíněného vězně dopis následujícího znění:

"Panu

Sdělujeme Vám, že zdravotní stav Vašeho syna Antonína Pinta je vážný.

Poněvadž jeví celkové příznaky otravy krve, bude dne 30. srpna 1928 po odpykání trestu dopraven do ošetřování do všeobecné nemocnice v Praze.

Ředitelství věznice zem. trest. soudu.

Dopis tento je strašlivou obžalobou vězeňských poměrů v Československé republice. Vězeňská správa zjistí, že stav nemocného je nejvýš kritický, přes to však neučiní opatření, aby těžce nemocný byl hned dopraven do nemocnice, nýbrž nechala jej dopraviti do nemocnice až po odpykání trestu. Do všeobecné nemocnice dopraven byl ve stavu strašlivé nečistoty, kde lékaři přikročili bezodkladně k operaci a jest pravděpodobné, že zločinné jednání a nedbalost vězeňské správy bude míti za následek dočasnou a snad i trvalou invaliditu Antonína Pinty.

Podepsaní táží se pana ministra spravedlnosti:

Zná pan ministr spravedlností shora uvedený případ? Souhlasí pan ministr se shora uvedeným postupem vězeňské správy na Pankráci a ne-li, zda je ochoten případ vyšetřiti a vinníky náležitě potrestati?

Jest ministerstvo spravedlnosti, případně vězeňská správa ochotna nahraditi Antonínu Pintovi, případně jeho otci, všechny výlohy, které mu zaviněním vězeňské správy na Pankráci vznikly, a jest ochotno poskytnouti mu, nastane-li částečná nebo trvalá invalidita, přiměřené odškodné?

V Praze dne 6. září 1928.

Firmy dřevařského průmyslu Davida Krause a Kahane v Chustu dostaly v r. 1928 podle §u 182 zák. čl. 31 z r. 1879 koncesi na vývoz dřeva asi 15 - 20.000 m³ - kácených v lesích volovského okresu, a to plavením po řece Naďagu (Rice) od obce Najdanu do Chustu.

Bod b) §u 186 uvedeného zákona jasně vyžaduje, aby v koncesním dekretu byly "přesně určeny a vypočteny všechny vodní stavby, které musí býti provedeny pro ochranu pobřežních držitelů půdy a osob oprávněných užívati vody". Kromě toho § 187 zákona ustanovuje, že "plavení může býti zahájeno pouze po ukončení ochranných staveb".

Před vydáním koncese komise vyslaná županátem prohlédla si řeku a pobřežní poměry, dokonce třikráte tam přijela automobily, ale prý se jen kochala přírodní krásou údolí Riky, neboť nevyslyšela proseb a stížností pobřežních držitelů půdy, chudých Rusínů, nepostarala se o předběžnou ochranu břehů řeky, anebo firmy, které dostaly koncesi na plavení dřeva, neprovedly předběžných úředně nakázaných ochranných staveb. Poněvadž tyto ochranné stavby nebyly provedeny, vory působí pobřežním držitelům půdy ohromné škody, které oni cítí tím spíše, že pobřežní zemědělci mají málo úrodné půdy, kterou i před plavením chrání jen s velkou nesnází. Na četných místech - zvláště v zátočinách a záhybech pro nedostatek hrází z pletiva a hatí řeka stále odnáší pobřežní půdu. Na nižších místech pobřeží pro nedostatek hatí vory se hromadí, vytlačují vodu na pobřežní pozemky a tím je ničí.

Jaké škody způsobily vory výše jmenovaných firem chudému obyvatelstvu, ukáže několik případů z mnoha. Na příklad:

Z pobřežních pozemků Vasila Huloviče a Jiřího Kahary, občanů majdanských, vory neustále narážejíce na pozemek urvaly kus široký 120 m a dlouhý 600 m.

Z pozemků Vasila Kobasa a Fedora Kobasa, občanů sojmských, byl odnesen z téže příčiny kus 30 m široký a 100 m dlouhý.

Vory zničily pozemky Michala Petruňaka (Majdan) v šíři 100 m a v délce 45 m, Jiřího Bersa (Majdan) ve výměře katastrálního jitra, Michala Maleta (Majdan) v šíři 15 m, v délce 2 m.

Z pozemků Ivana Vaheriče (Majdan) řeka zabrala kus 30 m široký a 100 m dlouhý, neboť firmy Kraus a Kahane vpouštěly vodu z hlavního koryta do vedlejšího, při čemž bylo vyťato mnoho stromů, které před tím chránily břeh řeky.

Mohli bychom uvésti mnoho případů, ale i tyto příklady stačí, aby ukázaly, jak nesnesitelný jest to stav. Když i úřední orgány vydají nějaká nařízení, buď neodpovídají odborným požadavkům nebo jich firmy, které dostaly koncesi, neprovádějí. Avšak § 199 lesního zákona ukládá těm, kdož užívají práva plavení dřeva, povinnost zajistiti části pobřežní stavbami na své vlastní útraty, a kdyby takové stavby nepostačovaly, ministerstvo zemědělství může přikázati, aby byly zřízeny nové ochranné stavby. Také § 201 tohoto zákona ukládá podnikateli plavební povinnost, aby jim nahradil způsobené škody. Avšak provádění tohoto nařízení zákona ve většině případů jest ilusorní, neboť zjištění a osvědčení škod, způsobených vory jest nejen nesnadné, nýbrž vyžaduje i mnoho peněz, jichž chudí ruští zemědělci nemají. Proto chudý lid jest nucen dohodovati se s bohatými a vlivnými firmami na malou částku, jež není ani jedním procentem skutečné škody.

Se zřetelem na ohromné škody způsobené tím, že firmy a částečně i samy obecní úřady nedbají a neprovádějí zákonitých ustanovení, dále se zřetelem na to, že tyto škody týkají se nejlepších pobřežních pozemků zemědělců obcí v údolí Riky, Terešvy a Terebly, v zájmu zemědělců a také v celostátním zájmu táži se pana ministra:

1) Je-li ochoten provésti přísné a důvěrné vyšetření, aby se vysvětlilo, zdali komise, vyslaná civilní správou v Užhorodě k úřední a odborné prohlídce řeky Naďag (Rika) za účelem udělení koncese firmě Krausové, vyslechla pobřežní zemědělce, a zapsala-li do protokolu prosby pobřežních zemědělců stran ochrany jejich pozemků?

2) Jaké ochranné stavby přikázala komise (nebo civilní správa) firmám Kraus a Kahane provésti podle žádostí pobřežních držitelů půdy a na kterých místech?

3) Splnily-li svoje povinnosti firmy, jež dostaly koncesi, zvláště podle §u 187 zákona předběžně před zahájením plavení a jakých staveb dosud neprovedly?

4) Jak vyhověly příslušné úřady stížnostem, podaným těmi, kdož utrpěli škody vory a plavením dřeva jmenovaných firem?

5) Se zřetelem na neobyčejnou důležitost této věci jakož i pro vyvarování dalších škod chudého obyvatelstva, je-li pan ministr ochoten neprodleně vyšetřiti tuto věc a učiniti všechna opatření, aby majetek obyvatelstva byl zabezpečen při užívání vodních sil pro vory nebo k jiným účelům?

V Praze dne 15 července 1928.

Podle odst. 1. § 97. platového zákona jest pro ustanovení důstojníků v II. sl. tř. předepsáno vedle úplného středoškolského vzdělání aspoň dvouleté vzdělání na voj. odborných učilištích pro výchovu důstojníků z povolání.

Podle odst. 1. § 199 obdrží zaměstnanec při převodu do nových platů služební plat podle služební třídy, která odpovídá skupině časového postupu, k níž zaměstnanec v den účinnosti tohoto zákona náleží.

Z uvedeného vyplývá, že pro převod a zařazení do určité služební třídy jest směrodatný jednak výkon služby, vzdělání a příslušnost ke kategorii, v níž se zaměstnanec převádí, ale není pro převod podmínkou absolvování předepsaného vzdělání pro tu kterou služební třídu.

V době vydání platového zákona bylo předepsáno dvouleté studium na voj. školách a to pro důstojníky zbraní v Hranicích a pro důstojníky hospodářské proviantní, oděvní a účetní služby na správní škole pro výchovu důstojníků správní služby v Praze, zřízené v r. 1923. Ministerstvo národní obrany před provedením systemisace nařídilo, aby do II. služeb. třídy byli převedeni všichni důstojníci zbraní bez ohledu na absolvované vzdělání a z důstojníků správní služby jen ti, kteří absolvovali školu pro výchovu důstojníků správní služby.

Toto nařízení jest proti duchu platového zákona který pro převod nekladl žádných požadavků mimo příslušnost ke kategorii a vojenská správa také od důstojníků zbraní nepožadovala nějakého zvláštního vzdělání. Zařazení důstojníků zbraní bylo tedy provedeno podle zákona, ale zákonu odporuje zařazení důstojníků správní služby do III. sl. třídy, provedené vl. nař. č. 104/1926 i u důstojníků této služby, kteří absolvovali školu pro výchovu důstojníků správní služby.

Ačkoliv tito důstojníci, absolventi školy pro výchovu důstojníků správní služby z povolání, mají rovnocenné vzdělání s důstojníky zbraní, byli zařazeni do nižší služební třídy a tím zkráceni o 2 léta čekatelská a absolvováním stupně "C" v 8. pl. stupnici o další tři léta, celkem o 5 let služební doby postupové, zkráceni na čekatelském platu a na systemisaci služebních míst.

Celé kategorii důstojníků proviantní, hospodářské, oděvní a účetní služby byla učiněna křivda, neboť měli býti zařazeni vesměs do II. sl. třídy, ježto při vydání platového zákona bylo pro ně předepsáno rovnocenné vzdělání s důstojníky zbraní. Okolnost, že všichni neměli školu pro výchovu důstojníků správní služby, nerozhoduje, neboť ani v civilní státní službě nebylo této okolnosti dbáno a do II. sl. třídy byli zařazeni i úředníci bez předepsaného vzdělání, byli-li jen příslušníky této kategorie.

V důsledku toho táží se podepsaní vlády:

1) Jest ochotna tuto křivdu napraviti a zařaditi všechny důstojníky výkonné hospodářské a účetní služby do II. služební třídy?

2) Jest vláda ochotna sděliti podepsaným, co v této věci zařídila aneb učiniti hodlá?

V Praze dne 6. září 1928.

České menšiny na severní Moravě jsou rozrušeny nezvyklým, ničím neodůvodněným a nikým z české strany nežádaným prováděním komisionelního úředního šetření o nevhodném umístění českých menšinových občanských škol v důležitých českých menšinách. Toto provokativní jednání provádí česká vláda, české úřady školní a je odůvodňováno, jak jsem z pozvání vyčetl, neuvěřitelným tvrzením, že české obce dle poslaneckých intervencí se domáhají přeložení českých menšinových občanských škol. Je nepochopitelno, jak takovouto nepravdu mohou tvrditi české školní úřady. Z českých obcí ani jediná nepodala přímé žádosti o přesídlení některé menšinové školy občanské, ani jediný český poslanec nemohl provésti takovou intervenci. Je nesporno, že za poslaneckými intervencemi skrývají se intervence německých poslanců a ministrů,

Již své doby upozornil jsem dotazem pana ministra školství na nebezpečí jednání německých poslanců co do přeložení české školy občanské z Úsova do Dubicka a tehdy pan ministr školství odpověděl, že podobné jednání se nevede a přes tuto odpověď nařídilo ministerstvo školství komisionelní jednání v Úsově na 22. srpna 1928, při němž mělo býti zjištěno, zda nejsou tu důvody pro přeložení občanské školy z Úsova. Dne 23. srpna 1928 bylo podobné komisionelní šetření vedeno o přeložení české občanské školy z Brodku u Konice a v Heřmanicích.

K tomuto komisionelnímu jednání jsou vedle českých interesentů úředně zváni německý okresní školní inspektor a německé školní rady.

Takovýto způsob nikým z české strany nežádaných komisí, k nimž zváni jsou zástupcové Němců, aby spolurozhodovali o existenci českých občanských menšinových škol, provokuje českou veřejnost do nejvyšší míry. Zástupcové českých obcí, místních školních rad českých menšin, odborů Národních Jednot a rodičů z Úsova, Dubicka, Janoslavic, Rohle, Veleboře, Klopiny, Police, Stavenic, Třeštiny, Králové a Medlova dali výraz tomuto svému pobouřenému cítění na své schůzi a protestovali proti postupu českých školních úřadů hlavně z toho důvodu, že na přeložení českých menšinových škol mají zájem pouze němečtí poslanci, jimž nepřímo česká vláda nařizováním komisionelních jednání slouží.

Táží se proto pana ministra školství a národní osvěty, zdali jest ochoten zaříditi, aby další konání komisionelní bylo zastaveno, aby tak zabráněno bylo novému provokování českých menšin a zjednán jim potřebný klid k těžké práci na jazykovém pomezí?

V Praze dne 7. září 1928.

V oblasti Českého Těšína postiženo bylo asi 40 zaměstnanců čsl. stát. drah tím, že jim upírány byly vyšší drahotní přídavky a přídavky na děti a 20% místní přídavky, poněvadž státní občanství bylo jim přiznáno teprve po roce 1926.

Věc se má takto: podle rozhodnutí velvyslanců v Paříži o Těšínsku a podle vyhlášky zemské správy politické v Opavě z roku 1921 stali se na základě svého nepřetržitého bydliště zaměstnanci poblíže Těšína, při rozdělení Těšínska republice Československé, státními občany ipso jure a byli proto sproštěni od podání opčního prohlášení. Třebaže se po rozdělení Těšínska sami o to starali, aby se jim přiznalo státní občanství, byli vyrozuměni vládním komisařem různých obcí, zejména však bývalým ředitelem Košicko-Bohumínské dráhy panem dr. Schenkem, že optovati vůbec nemusí, poněvadž se stali podle rozhodnutí velvyslanců v Paříži občany československými ipso jure.

Teprve později byli vyrozuměni okresní správou politickou v Opavě, že se jako občané neuznávají a po té jednotlivci zažádali o udělení státního občanství československého. - Mnozí v důsledcích nezaviněného omylu utrpěli újmu a ztrátu tím, že jim nebyly přiznány vyšší drahotní přídavky, jakož i přídavky na děti, ačkoliv jejich rodinný stav se nijak nezměnil.

Poněvadž dosud veškeré úsilí, t. j. žádosti jednotlivců, neměly kýženého výsledku, táží se podepsaní:

Je-li pan ministr železnic ochoten oněm zaměstnancům, kteří bez své vlastní viny utrpěli tyto škody pozdě přiznaným státním občanstvím cestou milosti tyto škody nahraditi?

V Praze dne 13. září 1928.

Tak zvaná slovenská trieda pričlenená ľudovej maďarskej škole v Strede nad Bodrokem založená bola tamejšou odbočkou Slovenskej Ligy ako škola menšinová v roku 1925 až 1926. V poslednom školnom roku po stálom vzriaste žiactva mala 68 detí a jednu učiteľku. Trieda, v ktorej je škola umiestená, je 7.10 m dlhá, 6.40 m široká a 3.10 vysoká, teda meria 140 m³, čo dľa zákona vhodné iba pre 35 detí. V tejto triede v 11 laviciach stavaných a postačitelných normálne pre 3 deti, mačká sa 68 detí, čo v jednej lavici po 6 deťoch, takže ani písať nemôžu. Jaké to má následky s hľadiska zdravotníckeho, leží na bielom dni a je fakt, že menovite v zime v tejto preplnenej triede je taký vzduch, až deti omdlievajú. Pripomíname, že ešte i túto triedu dľa rozvrhu nutné je vyprázdniť pre maďarské deti a že deti slovenskej triedy majú byť presťahované do triedy ešte menšej.

Vnútorné zariadenie a nečistota v škole až zaráža. Uvádzame fakt, že deti zvyklé z domova na čistotu, nechcejú v škole ani ísť na záchod, ktorý je pod všetkou kritikou, a preto račej túto potrebu držia celého poldňa.

Takéto sú pomery v jubilejnom roku republiky Československej na pohraničí slovenskom.

V minulom školskom roku za celé dva mesiace v slovenskej triede sa vôbec neučilo, lebo učiteľka mala zdravotnú dovolenú a nadriadené školské úrady sa ani o náhradu nepostaraly, vzdor všemožným žiadostiam čsl. rodičov a ich urgenciám. Spokojily sa tím, že ustanovily tamojšieho správcu školy Maďara, ktorý slovensky vôbec nerozumie, aby slovenskú triedu vyučoval. Aké bolo toto vyučovanie, to sa dá ľahko domysleť. Bývalý uhorský minister školstva gróf Apponyi by zaiste z takéhoto vyučovania na Slovensku mal radosť.

Je povážlivé, že za takýchto pomerov tamejší štátni zamestnanci, Česi a Slováci, väčšinou legionári, strážiaci tam štátny záujem a šíriaci československé cítenie a republikánsku myšlenku, nemôžu v pokoji konať svoje povinnosti, lebo vidia, že ich deti tam duševne zakrňujú, do školy nechodia, alebo učia sa tak, že výsledok rovná sa nule.

Pýtame sa preto pána ministra:

1) Či zná v tejto interpelácii uvedené fakta?

2) Či chce nariadiť školskému referátu v Bratislave, aby bez meškania odstránil školské neprístojnosti v tejto interpelácii uvedené?

3) Či chce pôsobiť k tomu, aby slovenská škola bola správou oddelená od školy maďarskej, alebo aby bol ustanovený za spoločného správcu Čechoslovák miesto Maďara, ako tomu dosiaľ je?

V Prahe, dňa 13. septembra 1928.

Telefonickým rozkazem zemské školní rady v Brně bylo nařízeno městskému školnímu výboru, aby dne 7., 8., a 10. září t. r. na školách obecných a občanských města Brna nebylo vyučováno. V uprázdněných třídách byly zřízeny noclehárny pro účastníky republikánského sjezdu, konaného dne 9. září t. r. v Brně.

Pro výstavu soudobé kultury byl školní rok zkrácen o celý měsíc. Nový školní rok počal dne 1. září. Pravidelné vyučování začalo v pondělí a trvalo včetně do čtvrtka téhož týdne, tedy 4 dny. Na to následovaly 4 dny i s nedělí bez vyučování. Následek toho jest, že zvláště v nižších ročnících obecné školy počalo vlastní učení až 11. září, takže započatý školní rok zkrácen o 7 vyučovacích dnů. Poněvadž republikánský sjezd byl povahy politické, muselo školní vyučování ustoupiti jedné politické straně a to z ohledů čistě agitačně politických.

Zkracovati vyučování bez náležitého zákonitého odůvodnění je protizákonné a nepřípustné.

Podle předeslaného táží se podepsaní pana ministra školství a národní osvěty:

1) Ví pan ministr, že na brněnských školách obecných a měšťanských nebylo dne 7., 8. a 10. září vyučováno?

2) Na čí popud zemská školní rada v Brně telefonicky rozkázala městskému školnímu výboru, aby ve jmenované dny dal prázdno?

3) Čím odůvodní pan ministr tento rozkaz?

4) Jest ministerstvo školství a národní osvěty ochotno postarati se, aby příště žádné politické straně, ani jakýmkoliv jiným vlivům vyučování dítek nějak neustupovalo, jak se stalo tentokráte?

V Praze dne 13. září 1928.

Podľa zákona o pozemkovej reforme štátny pozemkový úrad zabral veľkostatok Kuffnerovský v Senici a pozemková reforma mala byť podľa zákonov na tomto veľkostatku provedená. Ponevadž práve na tomto zemedelskom okolí, huste zaľudnenom, len málo veľkostatkárskej pôdy v smysle zákona o pozemkovej reforme prichádzalo v úvahu pre rozdelovanie, respektive pridelovanie drobnému zemedelskému ľudu, javil sa obzvlášte pri prevádzaniu pozemkovej reformy na Kuffnerovskom veľkostatku v Senici veľký záujem širokých vrstiev slovenského ľudu v okolí senickom.

Za takéhoto stavu vecí nemohlo byť inou povinnosťou štátneho pozemkového úradu a jeho orgánov, ako to, aby podľa možnosti záborová pôda dostala sa do rúk čo najväčšieho počtu oprávnených uchádzačov. Povinnosťou jeho malo byť, aby prídel nedostali ľudia pôdou už predtým získanou dostatočne saturovaní a aby tvorenie zbytkových statkov za takýchto okolností bolo v najväčšej miere obmedzené.

Vzdor všetkým týmto samozrejmostiam štátny pozemkový úrad počínal si v opačnom smysle. Pôdu dostali z veľkostatku zmieneného pridelenú jednotlivci malého počtu, ktorí už mali predtým značný rozsah zemedelskej pôdy a mimo to utvorený bol zbytkový statok bez akéhokoľvek odôvodnenia. Malí zemedelci, bezzemci, medzi nimi i takí, ktorí si nepatrný prídel pôdy žiadali k vystaveniu obytných rodinných domkov, boli so žiadosťou o prídel pôdy odmietnutí. Stalo sa to obzvlášte s občanmi s veľkostatkom súsediacej obce Čáčova, ktorej obyvateľstvo nielen dnes je známe svojou oddanosťou k československému štátu, ale ktoré i pred prevratom za ťažkých zápasov proti maďarskej premoci stálo vždy verne a neochvejne v radách vtedajšej slovenskej národnej strany a dokumentovalo toto svoje smýšlanie pri všetkých poslaneckých voľbách do maďarského snemu, konaných vo volebnom okrese senickom.

Postup štátneho pozemkového úradu voči takémuto občianstvu nemožno ináče naznačiť než za zločinný, a proti záujmom Československej republiky namierený.

Štátny pozemkový úrad nemôže sa odvolávať na to, že tieto okolnosti mu neboly známymi. Intervencie vo veci spravodlivého riešenia pozemkovej reformy na Kuffnerovskom veľkostatku, pri ktorých sa vedúci činitelia štátneho pozemkového úradu dôrazne a dôtklive upozorňovali na nutnosť spravodlivého prevedenia pozemkovej reformy vyše zmieneného veľkostatku, boly nesčetné, ale ako sa pozdnejšie ukázalo, bezvýsledné. Jednotliví vedúci úradníci uznávali oprávnenosť námietok proti postupu štátneho pozemkového úradu vo veci senického veľkostatku prednesených, ale odvolávali sa na svoju nemohúcnosť proti postranným vlivom určitej vlivnej koterie.

Rozumie sa, že medzi občianstvom čáčovským jednanie štátneho pozemkového úradu vzbudilo rozhorčenie, prichádzalo k nepokojom a niekoľkokrát občianstvo postupom štátneho pozemkového úradu hnané k zúfalým činom zmarilo prevedenie nespravodlivého prídelu.

Keď na jaseň roku 1925 mal byť znovu prevedený štátnym pozemkovým úradom prídel na základe nespravedlive vypracovaných grafických plánov, vtedy bolo zrejmé, že dôjde k preliatiu krvi. Orgány štátneho pozemkového úradu do Čáčova vyslané, vyžiadaly si k zabezpečeniu svojich osôb četnickú ochranu a do Čáčova bolo na deň pridelovania pôdy konsignované 60 četníkov.

Aby zamedzil obete nevinných ľudí na životoch, požiadal vtedajší minister s plnou mocou pre Slovensko Dr. Jozef Kállay poslanca Igora Hrušovského, ktorý už pred tým zakročoval v prospech čáčovských malých zemedelcov odmietnutých od prídelu, aby v kritický deň odobral sa do Čáčova a upokojil rozčulených občanov. Vyzvaný poslanec išiel síce do Čáčova, ale jedine po predcházajúcom výslovnom ubezpečení ministra Dra. Kállayho, že tento zasadí sa celou váhou svojho úradu za spravodlivé naloženie žiadostí o prídel zmienených drobných uchádzačov. V Čáčove na obecnom domu bola shromaždená tak rečeno celá obec. Na tejto interpelácii podpísaný Igor Hrušovský snažil sa vzájomnou dohodou všetkých súčastnených strán konflikt urovnať. Podarilo sa mu to na tom základe, že s jednohlasným súhlasom celého obecného predstavenstva, prítomných zástupcov štátneho pozemkového úradu a celého obecenstva po zrestringování niektorých požiadavkov drobných uchádzačov, uznané boly za oprávnené nároky vyše šesť desať uchádzačov na 97 katastrálnych jutar pôdy. Soznam podpísaný celým predstavenstvom obce bol doposlaný štátnemu pozemkovému úradu.

Od tej doby minuly už dva roky a všeci ti ktorí stavali na slovo ministrovo, na prejav vyslaných úradníkov štátneho pozemkového úradu a na spravodlivosť v tomto štáte, boli zklamaní. Zištný záujem protežovaného jednotlivca zvíťazil nad záujmom občanov a záujmami štátu.

Pýtame sa preto pánov členov vlády, menovite pána ministerského predsedy:

1) Či zná faktá v tejto interpelácii uvedene?

2) Či chce tu prednesené vyšetriť, krivdu odstrániť a vinníkov potrestať?

V Prahe dna 13. septembra 1928.