Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

V představenstvu nemocenských pojišťoven budou nadále míti většinu pojištěnci. Aby však početně silné složce skupiny zaměstnavatelské, totiž živnostníkům, jichž závody nespadají pod pojem podniků továrních, dostalo se za platnosti plurálního hlasovacího práva, jež podle § 64 zákona přísluší zaměstnavatelům pro volby do představenstva i dozorčího výboru, určitého minima zastoupení i v představenstvu, bylo třeba počet zástupců zaměstnavatelských zvýšiti na 3 a v zájmu zachování dosavadního poměru zastoupení obou zájmových skupin v představenstvu bylo nutno zvýšiti na 9 i počet zástupců pojištěnců. V dozorčím výboru je poměr zastoupení obou skupin obrácený, při čemž má se dostati zastoupení všem složkám skupiny zaměstnavatelské, tudíž nejen průmyslníkům, nýbrž i živnostníkům a obchodníkům a také i zemědělcům v těch okresních nemocenských pojišťovnách, které mají pojištěnce i z řad dělnictva zemědělského a lesního. Vliv zaměstnavatelů na správu a vedení pojišťoven byl posílen tím, že důležité úkoly, které dříve rozhodovalo samo představenstvo (§ 63, odst. 2. zákona), nebo valná hromada delegátů; složená výlučně ze zástupců pojištěnců [§ 56, písm. č) až f) zákona, mají býti řešeny na společných schůzích představenstva a dozorčího výboru, jimž předsedá střídavě starosta představenstva a dozorčího výboru. Návrh na jmenování úředníků a zřízenců pojišťovny, mimo úředníky uvedené v § 69 zákona může podati pouze představenstvo, stejně je tomu i při návrzích na propuštění úředníků a zřízenců pojišťoven.

Instituce valných hromad delegátův nahrazena byla sborem delegátů: Maximální počet členů tohoto orgánu nemocenských pojišťoven byl zmenšen z dosavadních 150 na 80. Minimální počet členů sboru delegátů zvýšen na 40, aby v něm se dostalo příslušného zastoupení všem skupinám pojištěnců. Nově zavedenému orgánu zbývá z působnosti bývalých valných hromad, pouze právo voliti zástupce pojištěnců v představenstvu a dozorčím výboru a vyslechnouti a schvalovati zprávy o činnosti těchto zástupců pojištěnců v orgánech pojišťovny.

K §§ 31, 32, 39, 42, 57 a 58 zákona: Stylistická změna v těchto paragrafech je odůvodněna nahrazením valné hromady sborem delegátův a v § 42 též rovnou úpravou zastoupení pojištěnců v orgánech pojišťoven.

K 37 zákona: Zrušením dosavadního znění § 21 zákona bylo nutno uvésti v tomto paragrafu, co sluší rozuměti voličským seznamem, lhůty, po kterou mají býti vyloženy voličské seznamy, navrhuje výbor upraviti jednotně pro všechny pojišťovny. V zájmu vyvarování se sporů o způsobu počítání lhůty dané k podání námitek nebo k vyjádření o těchto námitkách, navrhuje výbor přesnější vymezení této lhůty.

K § 64 zákona: Vedle stylistických změn vyvolaných nahrazením valné hromady sborem delegátů, navrhuje výbor, aby byl zvýšen minimální počet podpisů na kandidátní listině z ¹/₅ na ¹/₁₀ počtu delegátů a sice v úmyslu, aby bylo zamezeno přílišné tříštění voleb a administrativní zatěžování volebního řízení. Dále navrhuje výbor, aby tento paragraf byl doplněn ustanovením, že námitky do voleb musí býti podepsány aspoň jednou desetinou počtu delegátů. Tím má býti docíleno, aby proti výsledku voleb byly podávány námitky skutečně objektivní a opodstatněné a nikoli námitky vyvolané jen osobním názorem jednotlivce nebo několika málo jednotlivců.

K §§ 63 a 64 zákona: Změny těchto paragrafů vyplývají jednak z nahrazení valné hromady sborem delegátů, jednak novou úpravou kompetence představenstva, a zastoupení obou zájmových skupin v představenstvu, o nichž bylo promluveno již shora. Ustanovení vládního návrhu na doplnění odst. 2. § 63 o vzorných služebních řádech je vsunuto do § 69, odst. 4.

K 66 zákona: Stylistické změny v 1. odstavci tohoto paragrafu jednak zřetelněji vyjadřují úmysl zákonodárcův, jednak jsou odůvodněny zavedením sboru delegátů místo valné hromady. Změna působnosti sboru delegátů, zavedeného místo valné hromady, vyžaduje vypuštění odst. 2. až 5.

K § 67 a) zákona: V úvodních odstavcích k důvodové zprávě o orgánech nemocenských pojišťoven bylo již řečeno, že část působnosti představenstva podle dosavadního zákona byla přenesena do společných schůzí představenstva a dozorčího výboru.

K §§ 68 až 70 zákona: Výbor navrhuje, aby zrušen byl název "správce" a "ředitel" nemocenské pojišťovny a aby zaveden byl jednotný název pro úředníky stojící v čele pojišťovny, totiž vedoucí úředník. Rovněž navrhuje výbor zrušení rozdílu "hlavního účetního" u větších pojišťoven a "účetního" u dnešních pojišťoven.

K § 71: Stylistické změny jsou odůvodněny zavedením sboru delegátů. Výbor nepokládal za nutné, aby o změně stanov byla podávána zpráva též ministerstvu sociální péče a navrhuje proto vypuštění příslušného ustanovení vládního návrhu (§ 13, tisku č. 1225).

K § 72: Změna navržená v odst. 2. a 4. je rázu formálního a účelnost navrženého nového odst. 5. byla již odůvodněna u § 30 b).

K § 73: Nové znění odst. 1. je odůvodněno změnou kompetence orgánů pojišťoven a zavedením společných schůzí představenstva a dozorčího výboru. Dále se navrhuje škrtnutí slova "společenstevní" v odst. 2., ježto nemocenská pojišťovna společenstevní je pro zaměstnance povinných členů živnostenských společenstev obligatorní a nemůže spolková nemocenská pojišťovna a zapsaná pokladna pomocná nahraditi povinné pojištění u společenstevní (gremiální) nemocenské pojišťovny. Slovo "společenstevní" dostalo se do odst. 2., § 73 pouhým nedopatřením.

K §§ 77 a 81: Výbor navrhuje, aby vyplněna byla mezer a zákona o stanovení funkční doby výboru a představenstva.

K § 78 zákona: V odst. 6., § 78 citace § 79; odst. 1, se nahražuje citací §u 81, odst. 2, čímž má býti docíleno, že náměstkové předsedy Ústřední sociální pojišťovny mají býti jmenováni z členů představenstva Ústřední sociální pojišťovny, poněvadž by bylo, organisačně velmi obtížné, aby místopředsedové ústavu neměli mimo případné zastupování předsedy právo účastniti se a spolurozhodovati v představenstu ústavu. Poznamenává se, že již podle dnešní práce vyvinuvší se při jmenování místopředsedů přípravného sboru a prvního představenstva Ústřední sociální pojišťovny místopředsedové byli jmenováni ze členů představenstva.

Z obdobných důvodů se v § 81, odst. 2, navrhuje, aby členové představenstva ze skupiny odborníků byli jmenováni zpětně pouze ze členů výborů této skupiny. I to odpovídá vyvinuvší se praksi.

K § 80 a 81: Výbor došel k názoru, že zájmy cedulového ústavu nevyžadují, aby jeho zástupci byli zváni ke schůzím výboru a měli tam hlasovací právo; podle názoru výboru stačí, že cedulový ústav musí býti slyšen Ústřední sociální pojišťovnou při vypracování směrnic pro ukládání jmění.

K §§ 82 a 82a).

V § 63, odst. 2 zákona mluví se toliko o vzorném služebním řádu, rovněž tak v § 82, odst. 4 pro zaměstnance ústřední sociální pojišťovny. Toliko v § 69, odst. 4 se stanoví, že pro skupinu úředníků jmenovaných v nemocenských pojišťovnách podle § 9, odst. 1 ústřední sociální pojišťovnou mají se vypracovati vzorné služební a disciplinární řády.

Při této dosavadní textaci vyskytly se pochybnosti, zda bylo úmyslem zákonodárcovým zmocniti ústřední sociální pojišťovnu, aby vypracovala také disciplinární řád pro zaměstnance nemocenských pojišťoven podle § 63, nebo zda disciplinární pravomoc nad těmito zaměstnanci přísluší pouze představenstvu nemocenské pojišťovny.

Aby však byly i přes tento výklad veškeré pohybnosti odstraněny, navrhuje se, aby bylo výslovně v zákoně uvedeno, že služební řády podle §§ 63, 69 a 82 musí obsahovati také předpisy disciplinární.

Má-li býti disciplinární řízení, které jest do určité míry analogií trestního řízení soudního, odborně a bezvadně vedeno, bylo by účelno, postaviti v čele disciplinárních komisí jako předsedy nebo jejich náměstky osoby práva znalé, a to pokud možno soudce v činné službě nebo - na odpočinku, kteří z prakse znají trestní řád soudní, který bude nutno i při disciplinárním řízení pomocně používat. Jinak by se mohlo státi, že rozhodnutí prvních instancí byla by často zrušena instancí odvolací pro formální vady řízení, čímž by se projednání disciplinárních případů velmi zdržovalo a vznikaly by značné náklady.

Jest přirozeno, že by se nemohla žádati u soudců z povolání předsednická činnost v disciplinárních komisích bez honorování, avšak jest otázkou, zda toto honorování by měla charakter platu nebo charakter náhrady hotových výloh, tedy zda by šlo o funkci placenou nebo o funkci čestnou.

Aby však tyto pochybnosti byly rozptýleny, navrhujeme, aby druhou větou tohoto paragrafu byla tato otázka přímo řešena v zákoně, jak se to stalo také v § 19 zákona o předsedech rozhodčího soudu a jejich náměstcích.

V otázce státního dozoru uvážil předem sociálně-politický výbor, že by nebylo účelné s hlediska administrativního přidržeti se ustanovení §§ 16 a 18 vl. návrhu č. tisku 1225, ježto zmíněná tam opatření zemského úřadu politického II. stolice velmi snadno mohla by se střetnouti s opatřeními Ústřední sociální pojišťovny. Rozhodování pravděpodobných sporů ministerstvem sociální péče mělo by namnoze vzápětí průtahy, jež by nebyly vítány zejména v případech, kde je nutno rychle rozhodovati. Přes to soc. pol. výbor nepřehlédl myšlenky nutnosti podrobnější úpravy státního dozoru, jež byla podkladem pro zmíněná ustanovení vládní osnovy. Doplnil proto soc. pol. výbor dosavadní ustanovení o státním dozoru, jednak uvedeným všeobecným ustanovením o státním dozoru (§ 86 v novém znění), jednak drobnějšími změnami v § 89.

S hlediska této podrobnější úpravy státního dozoru nebylo nutno podržeti §§ 12 a 13, odst. 1., jakož i § 17 vl. návrhu tisk č. 1225.

K § 95, I. čís. 1.

Dosavadní znění tohoto ustanovení zákona připouštěl různý výklad, jak dlouho trvá povinnost nemocenské pojišťovny k poskytování nemocenského ošetřování, není-li nemoc současně spojena s neschopností ku práci. Byla-li nemoc spojena s neschopností ku práci, jest pojišťovna povinna poskytnouti nemocenské ošetřování nejdéle jeden rok od počátku pracovní neschopnosti. Vyžaduje-li nemoc pouze lékařského ošetření a léků, je podle slovného výkladu zákona pojišťovna povinna poskytovati nemocenské ošetřování, dokud nemoc trvá bez časového obmezení, i když mezi tím pojištěnec již dávno ze zaměstnání vystoupil.

Aby těmto pochybnostem bylo čeleno, navrhuje výbor změnu tohoto ustanovení v tomto směru, že nemocnému, který vystoupil ze zaměstnání a potřebuje pouze lékaře a léky, jest nemocenské ošetřování poskytovati nejdéle jeden rok ode dne vystoupení ze zaměstnání. Pokud jest pojištěnec v zaměstnání, podléhajícím povinnému pojištění, má nárok na nemocenské ošetření bez jakéhokoliv časového omezení.

K § 95, I. čís. 2.

Velmi často se stává, že pojištěnec onemocní nejprve nemocí, která nezpůsobí jeho neschopnost ku práci, takže o určitou dobu vyžaduje pouze lékaře a léků (ambulantní ošetřování); a teprve později stane se následkem této nemoci, nezpůsobilým ku práci. Takovéto případy byly v praksi různě posuzovány a bylo poukazováno na to, že poskytování nemocenského podle § 95, I. čís. 2. je zvláštní samostatnou dávkou, takže jest nutno zkoumati, zdali při uplatnění nároků na nemocenské je v daném případě povinnost pojišťovny k poskytování nemocenského, to jest, zda neschopnost ku práci spadá aspoň do ochranné lhůty.

Aby bylo zamezeno tomuto, podle výboru mylnému výkladu zákona, navrhuje výbor, aby do zákona bylo pojato výslovné ustanovení, že dobu nemoci, jež předchází počátku neschopnosti ku práci a za niž je poskytováno pouze nemocenské ošetřování, není započítati do doby, po kterou jest vypláceti nemocenské.

Druhou větou jest vyjádřena zásada, že po dobu pobírání nemocenského náleží pojištěnci vždy též nárok na nemocenské ošetřování, takže v tom případě, když pojištěnec vystoupil ze zaměstnání a stal se následkem své nemoci, která zprvu vyžadovala pouze lékaře a léky, teprve později neschopným ku práci, je nemocenská pojišťovna povinna poskytovati nemocenské ošetřování po dobu delší 1 roku.

V praksi vyskytovala se často otázka, jak jest počítati délku podpůrčího období, když během pobírání nemocenského nastalo přerušení pouze pracovní neschopnosti, ačkoliv nemoc ve smyslu "zákona to jest potřeba lékaře a léků, trvá dále a pojištěnec v těchto mezidobích byl pouze ambulantně léčen. Některé nemocenské pojišťovny započítávaly i taková období, v nichž bylo poskytováno pauze nemocenské ošetřování do doby podpůrčí, takže některému pojištěnci nemocenské bylo vypláceno nikoliv za 365 dnů, nýbrž často za mnohem méně dnů.

Navrhuje proto výbor, aby v zákoně byla nyní výslovně stanoveno, že takováto období, v nichž za trvání nemoci je poskytováno jen nemocenské ošetřování, nebyla započítávána do jednoroční doby, po kterou jest vypláceti nemocenské. Aby však podpůrčí doba nezapočtením takovýchto období nebyla přespříliš prodlužována, navrhuje se, aby do podpůrčí doba byla započítávána taková období, v nichž je poskytováno jen nemocenské ošetřování, pouze tehdy, trvají-li déle než 8 týdnů:

K § 95, II. č. 1.

Poskytování pomoci při porodu je podle ustanovení zákona dávkou naturální. Poněvadž však v mnohých nemocenských pojišťovnách nesjednaný dosud smlouvy s porodními asistentkami, praktikují tyto pojišťovny toto ustanovení tak, že pojištěnce místo této dávky poskytují určitou peněžitou náhradu. Aby se této dnes obvyklé praksi dostalo zákonné opory, jest nutno vsunouti do zákona ustanovení, že místo pomoci porodní asistentky může býti poskytnuta peněžitá náhrada, jejíž výši určí stanový.

K § 95, II., č. 3.

Vstoupí-li pojištěnka po porodu do práce k jinému zaměstnavateli, který ji přihlásí k jiné pojišťovně než k té, která jí vyplácela podporu v šestinedělí, vznikají mezi oběma pojišťovnami často spory o to, která z nich má poskytovati nadále příplatek za kojení. Aby se těmto sporům zabránilo, navrhuje výbor, aby k poskytování příspěvků za kojení byla povinna pojišťovna, u níž nárok na tuto dávku vznikl.

Protože jest nutno, aby se osiřelému dítěti dostalo zvýšené péče navrhuje výbor aby zbývající částky na podpoře v těhotenství i na příspěvcích za kojení, které podle dosud platného zákona zůstaly po smrti pojištěnky při porodu nebo brzo po něm pojišťovně, dostaly se té osobě, která pečuje o v výživu dítěte.

K § 95, III., č. 1.

Aby se dospělo k jednotné praksi, nutno pojmouti do zákona přesný předpis, kdy má pohřebné býti vyplaceno. Má se tak státi podle navrhované změny tehdy,

1. zemře-li pojištěnec za trvání pojištění,

2. zemře-li třeba náhlou smrtí ve lhůtě ochranné, i když před tím neměl nároků na nemocenské,

3. zemře-li dříve, než uplynulo 6 měsíců ode dne, kdy mu byla pravoplatně zastavena výplata nemocenského.

Pro výplatu pohřebného je v tomto případě rozhodné pouze, nastala-li smrt v době 6 měsíců po zastavení výplaty nemocenského, nikoliv však nastala-li smrt v důsledku téže nemoci, pro niž byl zemřelý dříve podporován; nebo z jiných příčin.

Pohřebnému má býti přiznána též povaha podpory pozůstalým rodinným příslušníkům, a proto se navrhuje, aby bylo v zákoně Výslovně stanoveno, že z pohřebného jest nutno napřed zapraviti útraty pohřbu a že na případný zbytek mohou si činiti nárok rodinní příslušníci v určitém pořadí. Teprve v tom případě, že zde není vůbec rodinných příslušníků, má zbytek pohřebného po zapravení pohřebních výloh připadnouti pojišťovně.

§ 95, III. č. 2.

Ježto je v zájmu pozůstalých rodinných příslušníků, aby jim pohřebné bylo vyplaceno co nejdříve, navrhuje výbor, aby pohřebné v případech, kdy pojištěnec má nárok na pohřebné vůči nemocenské pojišťovně i vůči úrazové pojišťovně, vyplácela nemocenská pojišťovna a aby je pak s úrazovou pojišťovnou vyúčtovala.

K § 97 zákona:

Odst. 1.

Navrhované nové znění tohoto odstavce přesně určuje, že toto ustanovení nelze vztahovati na všechny nemocenské dávky, nýbrž jen na pomoc v nemoci. Neplatí proto toto ustanovení na př. pro uplatňování nároků nadávky z mateřství.

K odst. 2.

Nárok na dávky rodinného pojištění má pojištěnec, nikoliv příslušník rodiny. Má proto pojištěnec možnost uplatňovati nárok na tyto dávky tak dlouho, dokud sám může uplatňovati nárok na pomoc v nemoci pro sebe. Navrhovaným novým zněním je trvání nároku na dávky rodinného pojištěni jasněji vytčeno, než tomu bylo dosud.

Odst. 4. Změny v tomto odstavci jsou rázu stylistického.

Odst. 5. Pochybnosti o počítání délky ochranné lhůty osob, které před jejím ukončením počaly znovu vykonávati práce: nebo služby povinně pojištěné, má rozptýliti návrh na změnu odst. 5., podle něhož nové zaměstnání podléhající pojistné povinnosti staví běh ochranné lhůty. Ochranná lhůta získaná novým zaměstnáním připočítává se k nevyčerpanému zbytku dřívější ochranné lhůty, ovšem že součet obou ochranných lhůt nesmí převyšovati nejvyšší výměru lhůty ochranné, t. j. 6 týdnů. Ochranná lhůta získaná tímto sečtením čítá se ode dne, kdy pojištěnec přestal vykonávati naposledy práce nebo služby povinně pojištěné.

V zákoně nebylo dosud ustanovení o tom, která pojišťovna je povinna poskytovati dávky, když pojistný případ nastal sice ještě v ochranné lhůtě, která plynula ještě z dřívějšího pojištění - avšak po uplynutí ochranné lhůty ze zaměstnání druhého. Bylo uvažováno o tom, zda by k poskytování dávek v tomto případě neměla býti povinna pojišťovna příslušná z dřívějšího pojištění. Vzhledem k tomu však, že osoba nezaměstnaná, která změnila příslušnost k pojišťovně, zdržuje se obyčejně v obvodu pojišťovny, u níž naposled byla pojištěná dospěl výbor k názoru, že bude nejvhodnější upraviti tuto otázku tak, jak byla řešena v § 13, č. 3, dřívějšího nemocenského zákona, t. j., že k poskytování dávek jest povinna nemocenská pojišťovna, ke které pojištěná osoba naposledy záležela.

K § 100 zákona:

Navrhovaným novým zněním tohoto paragrafu má býti jasně řečeno, že nemocenská pojišťovna ani v tom případě, když nemoc byla zaviněna okolnostmi v tomto paragrafu uvedenými, nemůže odepříti nemocenské ošetřování. Avšak i když je jí dáno právo, aby pojištěnci v takových případech nevyplácela nemocenské, nebylo by spravedlivo, aby rodinným příslušníkům takového pojištěnce, kteří jsou svou výživou převážnou měrou odkázáni na jeho výdělek, nedostalo se nejnutnější podpory.

K § 101:

Odst. 2.

Mají-li někteří zaměstnanci po dobu své neschopnosti ku práci nárok na plný pracovní výdělek, není důvodu, aby v době kdy pro zaměstnavatele nekonají služeb, byli na tom lépe, než za doby plného pracovního výkonu. Proto navrhuje výbor, aby se stalo obligatorním fakultativní ustanovení dosavadního zákona (§ 144 písm. a), jehož použití záviselo od pojetí do stanov pojišťovny a jež umožňovalo zaměstnavateli, který svým zaměstnancům v případě nemoci přizná nárok na výplatu plné mzdy nebo na bezplatné naturální opatření; vůči nemocenské pojišťovně vznésti požadavek; aby mu pojistné za tyto zaměstnance bylo přiměřeně sníženo. Nastane-li tudíž u takových zaměstnanců pojistný případ, nevyplácí jim pak nemocenská pojišťovna nemocenského nebo jeho části po dobu, po kterou zaměstnavatel jim uvedené požitky poskytuje. Vzhledem k tomu, že při povolování sníženého pojistného nelze bráti zřetel na to, že zaměstnavatel v případě nemoci jen po zcela krátkou dobu poskytuje plnou mzdu nebo bezplatné naturální opatření, bylo nutno stanoviti určitou minimální lhůtu, po kterou musí zaměstnancům býti zaručen nárok na výplatu uvedených požitků.

K § 102: Ustanovení zákona, že pojišťovna může odepříti zcela nebo z části peněžité dávky pojištěnci, jestliže jako nemocný se vzepře dozoru pojišťovny nad nemocnými nebo se neřídí jejími předpisy o hlášení nemoci, o chování se nemocných a kontrole jich, je dalekosáhlého významu a proto jeví se spravedlivým, aby nemocný na tyto následky byl předem upozorněn.

Dále navrhuje výbor, aby i tehdy, když nemocný pro nezachování pravidel obsažených v léčebném řádě bude potrestán odnětím peněžitých-dávek, mohla nemocenská pojišťovna rodinným příslušníkům, kteří svou výživou jsou převážně odkázáni na výdělek pojištěncův, přiznati podporu ve výši poloviny nemocenského.

K § 104: Protože ustanovení uvedené pod písm. a) tohoto zákona bylo pojato ve změněné formě do § 101, je nutna stylistická změna ostatních ustanovení tohoto paragrafu.

Písm. b) Neutěšená finanční situace nemocenských pojišťoven má za následek že toto omezení povinných dávek v mateřství jest pojato do stanov skoro všech nemocenských pojišťoven. Některé pojišťovny přísné dbají toho, zda před uplatněním nároku na, dávky v mateřství jest přesně splněna zákonná podmínka šestiměsíčního povinného pojištění, a odmítají nárok pojištěnek, i když prokáží, že vedle, na př. pětiměsíčního povinného pojištění, byly ještě po určitou dobu pojištěny podle § 250. Není důvodů, proč by doba dobrovolného pokračování v pojištění podle § 250 neměla býti postavena na roveň povinnému pojištění; výbor navrhuje proto, vzhledem k tomu, že ustanovení § 250 umožňuje pokračování v pojištění teprve po tříměsíčním povinném pojištění, aby nárok na dávky v mateřství mohl pravoplatně býti uplatňován také tehdy, když pojištěnka pokračovala v pojištění podle § 250.

K § 105 písm. h): Za účelem preventivní léčebné péče o děti pojištěnců, jejichž zdravotní stav toho nezbytně vyžaduje, navrhuje se zavedení nové statutární dávky, aby tyto děti mohly na lékařské doporučení býti na účet nemocenské pojišťovny umístěny v ozdravovnách, zotavovnách nebo jiných zařízeních, a to jak domácích, tak případně i cizozemských.

Písm. i). Toto ustanovení bylo doplněno za tím účelem, aby nevznikly pochybnosti o tom, že nemocenská pojišťovna může poskytovati pojištěncům pomocné prostředky též v době, kdy znetvoření nebo zmrzačení již určitou dobu trvá.

Odst. 2. Poskytování více dávek bývá ve stanovách nemocenských pojišťoven činěno závislým na tom, zdali pojištěnec byl již po určitou dobu pojištěn. Pro uplatnění nároku na více dávky mají některé nemocenské pojišťovny zavedenu dobu půlročního až několikaročního členství. Aby se tomuto omezení dostalo zákonného podkladu, navrhujeme, aby takové omezení bylo přípustné na základě výslovného ustanovení zákona.

Odst. 3. Také Ústřední sociální pojišťovna může míti zájem na tom, aby se dětem pojištěnců dostalo včasného odborného ošetřování a léčení. Novou citací v odst. 3. jest jí umožněno, aby nemocenským pojišťovnám mohla uložiti, aby takové děti pojištěnců v ozdravovnách umísťovaly. V tomto případě nese Ústřední sociální pojišťovna polovinu nákladu tím vzniklého.

K § 69 novely (100 zákona): V tomto paragrafu se navrhuje pouze stylistická změna v tom směru, že vychovávací příplatky nejsou uváděny jako samostatná dávka a dále, že je pod písm. d) uvedena nově zaváděná dávka, totiž výbavné.

K § 70 novely (§ 107 zákona): Čekací doba v sociálním pojištění na dlouhodobé dávky (důchody) sleduje ten účel, aby nositel pojištění invalidního a starobního byl chráněn před obmyslným vstupem t. zv. špatných risik do pojištění. Mohou totiž býti vypočítaví lidé, kteří vstoupí do zaměstnání pojištěním povinného krátce před hrozící invaliditou nebo smrtí a tím zatíží nadměrně nositele pojištění. Výbor soudil, že Ústřední sociální pojišťovna jako nositel pojištění invalidního a starobního je proti obmyslnému vstupu špatných risik do pojištění dostatečně chráněna zavedením čekací doby 100 příspěvkových týdnů. Proto navrhuje výbor zkrácení dosavadní čekací doby 150 příspěvkových týdnů na 100 příspěvkových týdnů: Účinnost tohoto opatření se navrhuje teprve od 1. ledna 1929, ježto teprve státním rozpočtu na r. 1929 bude moci býti zařazena úhrada zatížení státu, jež vyplyne z tohoto zkrácení doby čekací zvětšenou výplatou státního příspěvků. Také podmínka, aby z celé čekací doby spadalo alespoň 13 týdnů do povinného pojištění posledních 2 let před nápadem dávky, byla vložena do původního zákona k ochraně nositelé invalidního a starobního pojištění. Protože však tato podmínka byla by pro mnohé pojištěnce neodůvodněnou příkrostí a snižovala by význam a účel pojištění dobrovolného, a ježto stanovenou čekací dobou a započítáváním doby dobrovolného pojištění do čekací doby pouze polovinou je ústřední sociální pojišťovna dostatečně chráněna, navrhuje výbor, aby vypuštěna byla v § 107 podmínka, že požadovaných 13 týdnů povinného pojištění z celkové čekací doby má spadati do doby posledních dvou let před nápadem dávky.

K § 108: Doplněk odst. 1. jest důsledkem úpravy § 7 a § 20.

Nový odstavec 2. je nutným systematickým doplňkem dosavadního znění § 108 a jeho význam je v tom, že doba získaná jiným způsobem než povinným pojištěním podle tohoto zákona klade se co do účinků na vyměřování dávek na roveň době příspěvkové, získané v povinném pojištění.

Nový § 108 a). spolu s novým zněním § 253 znamená systematicky a stylisticky vhodnější, jakož i administrativně jednodušší úpravu započtení doby presenční služby.

Odstavec 1. § 108.) vyslovuje přesně zásadu, že dobu vojenské služby presenční a dobu dvanáctiměsíčního vojenského výcviku podle § 2 zákona z 8. dubna 1927, čís. 53 Sb. z. a n. o ročním kontingentu branců, o náhradní záloze a o některých změnách branného zákona jest započítati jako dobu příspěvkovou, kdežto dosavadní stylisace § 2, odst. 3. vedla k důsledku, že vojíni byli po dobu presenční služby pojištěni, což nebylo úmyslem zákonodárce.

K § 109: Připojení nového odstavce 3. je jednak v souvislosti se zrušení § 125, jednak je důsledkem zásady, aby pojištěním invalidním a starobním, pokud jde o důchody invalidní, byli zabezpečeni zaměstnanci pouze v případech déle trvající invalidity. Případy kratší dobu trvající invalidity jsou zpravidla způsobeny nemocí a provázeny požíváním nemocenského. V návrhu výboru se tyto případy vyjímají z okruhu nároků z invalidního a starobního pojištění, na rozdíl od dosavadního ustanovení § 25, které tyto případy řeší pouhým stavením výplaty invalidního důchodu.

K § 110: Navrhovaný doplněk odst. 1. sleduje cíl důsledného provedení zásady, že je-li invalidita pouhým pokračováním nemoci, má dojíti k výplatě invalidního důchodu teprve, přestala-li výplata nemocenského, protože doba stanovená v § 95, I. č. 2. pro požitek nemocenského již uplynula.

Odst. 2. jest pouze stylisticky vhodněji upraven.

K § 76 novely (§ 112 zákona): Tímto paragrafem změněna je dosavadní podmínka pro požitek starobního důchodu. Hranice, již nesmí přesahovati výdělek pojištěnce uplatňujícího nárok na důchod starobní, byla zvýšena z dosavadní jedné třetiny na polovinu toho, co tělesně i duševně zdravý zaměstnanec téhož oboru s podobným výcvikem a v témže obvodě obyčejně vydělává.

K § 113: Zrušení nadpisu a stylistická úprava dosavadního odstavce 1. § 113 jest důsledné provádění zásady, že nárok na příplatky vychovávací není samostatným nárokem na důchod, nýbrž nárokem na pouhé zvýšení důchodu invalidního a starobního. Přímým důsledkem je také zrušení dosavadního odst. 2. a 3.

K § 114: Nové ustanovení tohoto paragrafu znamená velmi značné ulehčení podmínek pro nárok na vdovský důchod, jenž jest dosud vázán na podmínku invalidity vdovy, návrh výboru totiž rozšiřuje okruh osob, oprávněných k požitku vdovského důchodu, na vdovy, které jsou starší 65 let a vdovy, které pečují o dvě nebo více dětí zemřelého pojištěnce.

K § 116: Doplnění tohoto paragrafu plyne ze změny § 113 a ze zavedení nového § 120 a).

K § 117: V odst. 2. jde pouze o změnu stylistickou, analogickou změně § 110, odst. 2.

K § 82 novely (§ 118 zákona): Výbor navrhuje, aby § 118 zákona, doplněn byl ustanovením, jímž rozšiřuje se okruh dětí majících nárok na sirotčí důchod o nevlastní děti, při čemž jejich nárok vzniká teprve tehdy, když není nejvyšší přípustná výše důchodu sirotčího podle § 120 vyčerpána ostatními dětmi.

K § 83 novely [§ 120 a) zákona]: Novým tímto ustanovením zavádí se fakultativní zvýšení důchodu invalidního, starobního a vdovského (vdoveckého) a důchodu oboustranně osiřelých sirotků, kteří dovršili 14. rok svého věku, o polovinu při úplné bezmocnosti důchodcově. Při tomto fakultativním zvýšení důchodu pro bezmocné nečítá se ovšem zvýšení důchodu podle § 113, totiž příplatky na děti; dále platí i při zvýšení důchodu pro nemocného oboustranně osiřelého sirotka, dovršivšího 14. rok svého věku, zásada § 120, odst. 2., že úhrn všech důchodů sirotčích nesmí činiti více než důchod, jehož zemřelý pojištěnec požíval nebo na nějž měl nárok, zvýšený o příplatky na děti.

K § 83 novely [§ 120 b) zákona]: Výbor vzal v úvahu veškeré námitky, které z kruhů odborných byly vznášeny proti úmyslu vládního návrhu vraceti, premie pojištěnce při vystoupení z pojištění následkem sňatku a navrhuje vypuštění tohoto ustanovení vládní osnovy. Naproti tomu však uznává, že doba provdání je pro ženu dosud výdělečně činnou okamžikem zvláštní hospodářské potřebě a že vyžaduje doba ta s hlediska populačního a sociálně politického podpory a navrhuje proto aby pojištěnkám, jež se provdají po dokonání čekací doby, bylo vyplaceno výbavné jako jednorázová dávka sociálního pojištění bez jakéhokoliv zkrácení ostatních nároků pojištěnky. Stanovení lhůty dvou let po sňatku k uplatňování nároku odůvodňuje výbor úvahou, že je třeba přiznati delší dobu pro prvá léta, než toto nové ustanovení vejde ve známost.

Při opětném provdání se ovdovělé pojištěnky může býti výchovné vyplaceno znovu jen tehdy, byla-li pojištěnka před novým svým, sňatkem pojištěna podle zákona č. 221/1924 aspoň po dobu pěti let.

V pojistně-matematické části důvodové zprávy je na podkladě finančního dosahu této nové dávky podáno vysvětlení o výši této dávky a o zatížení z toho plynoucím. Výbavné bylo stanoveno pevným penízem (beze zřetele na délku příspěvkové doby) z toho důvodu, aby výplata výbavného se nezdržovala, a výpočet nepůsobil velkých administrativních potíží.

K § 84 novely (§ 121 zákona). Dosavadní vyměřování odbytného podle příspěvkové doby působilo značné administrativní potíže a výplata se značně zdržovala zjišťováním dosavadního průběhu pojištění a zjišťováním, zda pojistné bylo zaplaceno. K odstranění všech těchto potíží navrhuje výbor vyměřování odbytného pevnými částkami podle třídy, v níž byl pojištěnec zařazen v době úmrtí.

Změna odst. 2, souvisí jednak s navrhovanou změnou odst. 1., jednak má navrhované zmírnění podmínky pro zaúčtování vyplaceného odbytného na důchod později nabytý zkrácením doby 5 let na dva roky zajistiti, aby invalidní vdově nebyl zkracován důchod, nastala-li invalidita po dvou letech. Výbor vychází totiž z názoru, že by nebylo žádoucno, aby invalidní vdova v důsledku zaúčtování vyplaceného odbytného na důchod vdovský měla po delší dobu požívati vdovského důchodu podstatně sníženého. Lhůta dvou let byla zvolena proto, že vdovský důchod činí polovinu důchodu pojištěncova, takže odbytné vyplacené při smrti pojištěncově rovnalo by se vdovskému důchodu prvých dvou let invalidity vdovy. Po stránce pojistně-matematické nemá tato změna podstatného vlivu na zatížení.

Změna odst. 3. ukázala se nutnou, aby nedošlo v praksi k nesrovnalostem, jež by se mohly vyskytovati důsledkem dosavadního ustanovení tohoto odstave, podle něhož náleželo odbytné pozůstalému manželovi bez zřetele k tomu, zda a či vinou manželství bylo rozvedeno, nebo zda pozůstalý manžel zavinil nebo spoluzavinil smrt druhého manžela. Rovněž okruh oprávněných dětí byl přesněji vymezen a rozšířen, což docíleno citací § 118. Přednostní nárok manžela před dětmi byl však omezen podmínkou, že pečuje o děti (jako v § 113 nárok na příplatek).

Ve 4. odstavci vynechává se podmínka společné domácnosti, na niž byl dosud vázán nárok rodičů a sourozenců. Činí se tak proto, že hospodářské a sociální poměry dělníků a jejich rodinných příslušníků nutí tyto k častému přerušování společné domácnosti, jež by měla zpravidla v zápětí ztrátu nároku rodičů a sourozenců na odbytné vůbec.

K § 122: Shodně s úpravou lhůty k uplatňování nároku na výchovné byla prodloužena též lhůta k uplatňování nároku na odbytné z jednoho roku na dva roky.

K § 125 zákona: Zrušení tohoto paragrafu se odůvodňuje jednak důvody uvedenými k nově přijatému odst. 3, § 109, jednak pak tím, že nelze odpírati nemocenské, které je náhradou výdělku, jejž jinak zákon vedle důchodu případně připouští.

K § 126 zákona: Nové znění § 126 sleduje zmírnění a podstatné zjednodušení a soustředění podmínek pro krácení důchodu pojištění invalidního a starobního v případě konkurence těchto důchodů s důchody jiného odvětví sociálního pojištění.

K §§ 129 a 130 zák.: Vzájemné přemístění těchto paragrafů je nutné z důvodu systematického uspořádání zákona.

V § 129 nově zaváděné úlevy v ochranné lhůtě invalidního a starobního pojištění jsou zdůvodněny nutností liberálnějšího postupu při zániku nároků, který je důsledkem dovršení ochranné lhůty, a to zejména, pokud jde o dobu, po kterou pojištěnec požíval nemocenského nebo invalidního (starobního) důchodu a nemohl tedy býti pro případ invalidity a stáří pojištěn.

V § 10 jde pouze o stylistické změny, vystihující lépe skutečnosti, které jsou jeho podkladem.

K ustanovením zákona o Pojistném v nemocenském pojištění:

Podle § 159 platného zákona nesmělo pojistné pro nemocenské pojištění přesahovati pravidelně 5% střední denní mzdy. Zvýšení jeho se připouští jenom výjimečně a na přechodnou dobu. Ze zkušeností se projevuje, že u některých nemocenských pojišťoven nemůže býti docíleno finanční rovnováhy s pojistným omezeným tímto způsobem jednak pro nepříznivé poměry zdravotní, jednak pro nepříznivé rozvrstvení pojištěnců podle věku, pohlaví a mzdových tříd. Je-li zřejmo, že horní hranice pojistného v platném zákoně pojatá nemůže býti u těchto pojišťoven zachována a zvýšení pojistného pouze na přechodnou dobu by nestačilo, dává se možnost Ústřední sociální pojišťovně stanoviti pojistné v rozpětí od 4,3% do 4,8% střední denní mzdy, což jest také opatřením pro to, aby nebyli pojištěnci v obvodech pojišťoven s nepříznivými poměry postaveni hůře než pojištěnci ostatní. Pojistné 4,3% odpovídá, v celku dnešnímu stavu vzhledem k tomu, že se platí pojistné za šest dnů v týdnu u pojištěnců, kteří pracují šest dnů v týdnu, kdežto podle nového znění §§ 12. a 160. platí se pojistné v nemocenském pojištění za každý kalendářní den. Podle sdělení střední sociální pojišťovny značná část okresních nemocenských pojišťoven, jak v roce 1927, tak v roce 1928 vykazuje provozní schodky a u některých z nich není naděje, že by tyto schodky mohly býti odstraněny zavedením úsporných opatření. V prvé polovině roku 1928 vydaly okresní nemocenské pojišťovny o 17% více, než za stejnou dobu přijaly a o 11% více, než za stejnou dobu předepsaly.

Zemědělské nemocenské pojišťovny vydaly přibližně o 14% více, než za stejnou dobu přijaly a o 75% více, než předepsaly.

Závodní nemocenské pojišťovny, vydaly 99,25% toho, co přijaly na pojistném, společenstevní 108,5%, spolkové nemocenské pojišťovny 110% a zapsané 114%.

Celkem vydaly všechny pojišťovny o 15,75% více, než přijaly a o 10,56% více než předepsaly, při čemž dlužno zdůrazniti, že téměř všechny nemocenské pojišťovny omezily již povinné dávky a omezily též na nejmenší míru poskytování léčebné péče ústavní i lázeňské.