Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Ve dnech jubilejních oslav desetiletého trvání naší samostatnosti, kdy každý dobrý Čechoslovák se radoval nad osvobozením z rakouských pout a vzpomínal na smutné doby persekuce a starorakouského režimu, bylo mnoho českých zaměstnanců z dozorčího personálu čsl. drah bolestně překvapeno tím, že úředně obdrželi předpisy tohoto znění:

(Překlad:

Že tyto německé instrukce čili předpisy obdržel, musil každý zaměstnanec vlastnoručně potvrditi, za ztrátu nebo za poškození instrukce jest předepsána dokonce náhrada.

Tyto předpisy, které nejsou upraveny v duchu dnešní republikánské a demokratické doby, dokonce jsou dány s těmito přílohami:

Viz stranu 124 - 131:

(Překlad:

Dále jest ještě následující a to každé zvlášť podepsati:

Dieser Eid:

Dieses Gelöbnis:

Dieser Eid:

wurde abgenommen.

in ........................., am ........................

(Překlad:

Tato přísaha: vykonána

Tento slib: složen

Tato přísaha: vykonána

v .........................., dne .......................

Zajímavé při tom jest to, že v těchto předpisech, které mají ještě dnes platnost, žádá se na příklad:

"Sie werden einen Eid zu Gott dem Allmächtigen schwören u. bei Ihrer Ehre und Treue geloben, Seiner Majestät dem Allerdurchlauchtigsten Fürsten und Herrn, Franz Josef dem Ersten, von Gottes Gnaden Kaiser von Oesterreich, Apostolischen König von Ungarn, König von Böhme; u. s. w.

§ 5, odst. 7. Die Kenntnis der deutschen Sprache als der Dienstsprache in Wort u. Schrift u. ausserdem nach Umständen noch Sprachkenntnisse, welche für den zu besetzenden Dienstposten aus Rücksicht des dienstlichen Verkehres mit dem Publikum unerlässlich erscheinen u. s. w.

(Překlad:

"Budete přísahati k Bohu všemohoucímu a slibovati na svou čest a věrnost jeho Veličenstvu, nejjasnějšímu knížeti a Pánu Františku Josefovi I., z Boží milosti císaři rakouskému, apoštolskému králi uherskému, králi českému atd.

§ 5, odst. 7. Znalost německého jazyka jako služebního jazyka slovem a písmem a mimo to podle okolností ještě jazykové znalosti, jichž jest nezbytně třeba ke služebnímu místu, které má býti obsazeno, vzhledem ke služebnímu styku s obecenstvem atd.)

Každý zaměstnanec definitivní, úř. čekatel atd. obdrží podle § 17 služebního řádu při vstupu ke dráze tyto předpisy ad personam na potvrzení: služební řád, platový řád, železniční řád a bezpečnostní předpisy pro personál železniční. Z těchto instrukcí obdrželi mnozí jen české bezpečnostní předpisy pro personál železniční, ale bohužel ve dnech desetiletého trvání ČSR. dostávají na potvrzení shora uvedené předpisy v jazyku německém a vůbec neopravené a nepřizpůsobené novým poměrům státu.

Proto táží se podepsaní pana ministra železnic:

1. Je-li ochoten vysvětliti, kdo zavinil toto nehorázné nedopatření, které v desátém roce Č. S. R. přímo provokuje a uráží jak zaměstnance čsl. drah, tak i celou československou veřejnost?

2. Je-li ochoten postarati se o bezodkladnou nápravu, aby zaměstnancům čsl. drah dostalo se instrukcí ve státním čsl. jazyku a v duchu demokratického a republikánského státního řízení?

V Praze dne 19. prosince 1928.

Asi měsíc jsou téměř všechny v plátně vázané knihy, které přicházejí z Německa, proclívány s odůvodněním, že látka, jíž se používá k vázání, není knihařským plátnem. Dosud docházely všechny takové knihy prostě beze cla, nyní však jsou proclívány 12 Kč za kilogram váhy knih, dokonce i svazečky z knihovny Kosmos a Göschen, které jsou vázány do hrubého lněného plátna. Tím se asi o 20% zvyšuje cena německých knih, které, jsouce vyráběny ve velkém, nedodávají se často jinak než vázané v plátně.

Toto celní opatření má tedy ten účinek, že sudetští Němci budou odříznuti ód duševního života za hranicemi, poněvadž při zdejších špatných výdělkových poměrech širokých vrstev čtenář počítá s každou korunou, o kterou musí vydati při koupi knihy více. Takto fiskalismus ubíjí v mnoha případech kulturní potřeby Němců v Československu.

Poněvadž podepsaní nejsou ochotni k tomu klidně přihlížeti, táží se tímto pana ministra financí:

Jste ochoten opět zastaviti vybírání cla za knihy vázané v plátně nebo jak odůvodníte toto týrání německých čtenářů v Československu?

V Praze dne 17. prosince 1928.

Železničním pensistům a vdovám pensistkám byla srážena z jejich odpočivných a zaopatřovacích požitků za léta 1923 až včetně 1926 každého měsíce předem paušalovaně, podle určité šablony, osobní daň z příjmu podle zákonných ustanovení. Tímto šablonovitým srážením osobní daně z příjmu ve většině případů byly daně přeplaceny a každoročně mělo býti provedeno dodatečné přezkoušení a vyrovnání; částku pak, o kterou bylo sražena více, měla pensistům a vdovám pensistkám vrátiti likvidatura odpočivných a zaopatřovacích požitků československých státních drah. Tyto daně vyrovnány nebyly a postiženým přes nesčetné reklamace a intervence do dnešního dne přes to většinou ještě nebyly vráceny přeplacené srážky za léta 1923 až včetně 1926. Daně, o které bylo protiprávně sraženo více, a které jsou po léta zadržovány pensistům a vdovám pensistkám, odkázaným na své skrovné požitky k úhradě živobytí, činí v mnoha případech sta korun.

Příčina toho, že nebylo dosud provedeno vyrovnání daní a že se po léta protiprávně zadržují přeplacené daně, tkví hlavně v tom, že likvidatura pro odpočivné a zaopatřovací požitky nemá dosti úřednictva ani vhodných místností, takže nelze zpracovati desetitisíce spisů, které se tam za léta nakupily a v nichž je veliký zmatek.

Hanebné poměry v pensijní likvidatuře československých státních drah byly již několikráte předmětem veřejných kritik jak v tisku tak také ve sněmovně. Sám interpelant v posledních létech při různých příležitostech, jak ve výborech tak také v plénu poslanecké sněmovny, naposledy také při projednávání kapitoly "železnice" státního rozpočtu pro rok 1929 podrobil několikráte kritice neudržitelné poměry v pensijní likvidatuře jak po stránce osobní, tak také pokud jde o místnosti a při tom vyzval pana ministra železnic, aby se osobně přesvědčil o vylíčených skutečnostech a neprodleně zjednal nápravu.

Ve špatných poměrech likvidatury, jak pokud jde o úřednictvo, tak také pokud jde o místnosti se však dosud nic nezměnilo a zdá se, že po této strance nebylo také učiněno nejmenšího opatření. Kanceláře oddělení pro daňové věci u likvidatury jsou přímo strašlivé, jsou nanejvýš škodlivy zdraví a za kanceláře se vůbec nehodí. Důkazem toho jsou četná onemocnění zaměstnanců konajících službu v těchto místnostech.

Zdravotní prohlídka se v těchto místnostech, pokud víme, nekonala ještě nikdy. Úředníci a zaměstnanci musí konati své práce hustě na sebe namačkáni, v úplně nedostatečné místnosti, v níž jest mimo to ještě nahromaděno 80.000 spisů a v níž pro hromadné intervence jest ještě také silný styk se stranami. Při tomto nepořádku byly již častokráte listiny založeny nebo ztraceny, takže postižení pensisté a vdovy pensistky již několikráte musili přiložené doklady podávati znovu, což je pro ně spojeno většinou také se značnými výlohami, s jízdou po železnici a placením poplatků za úřední úkony. Jednotlivé berní správy požadují na příklad za potvrzení o předpisu daně 15 Kč až 30 Kč za úřední výkon, které musí pensisté platiti sami. Kdyby likvidatura zažádala o ztracené nebo založené doklady u berních správ úředně, byly by jí tyto doklady dodány bezplatně. To se však dle poměrů v likvidatuře neděje.

Do 1. ledna 1927 bylo ještě mnoho tisíc daňových spisů nevyřízeno. Poněvadž se však pracovalo o starých nevyřízených spisech, nastalo nyní také zpoždění v běžné práci podle nového daňového zákona za berní rok 1927, která musí býti především nyní dohoněna. Touto prací zaměstnává se nyní likvidatura již od počátku listopadu a nebudou-li vylíčené poměry napraveny, uplyne ještě mnoho měsíců, než tato běžná práce bude hotova. Zatím však se budou hromaditi také spisy opět již za berní rok 1928, takže nevyřízené spisy budou nabývati stále většího rozsahu. To má však za následek, že staré daňové spisy z let 1923 až včetně 1926, jichž jest ještě asi 30.000 nevyřízeno, budou opět na dlouhou dobu úplně odloženy a postiženým pensistům budou i nadále protiprávně zadržovány přeplatky daně z příjmu.

Podepsaní táží se tedy pana ministra železnic:

Jak zamýšlí pan ministr napraviti zde vylíčené ostudné poměry, aby pensistům a vdovám pensistkám byly co nejrychleji vráceny po léta protiprávně zadržované částky, o které jim bylo více sraženo z odpočivných požitků na daň z příjmu.

V Praze dne 19. prosince 1928.

V neděli dne 25. listopadu chtěl si velkoobchodník s vínem, Adolf Welzel z Chebu, spolu s několika pány koupiti ve 22 hodin u okénka nádražní pokladny ve stanici Dasnice - Chlum Sv. Maří jízdenku pro vlak odjíždějící ve 22.19 hodin. Okénko pokladny bylo zavřeno a případné zpoždění vlaků nebylo oznámeno. Na prvé zaklepání se v místnosti pro vydávání lístků nic nehnulo. Teprve na druhé zaklepání bylo slyšeti hluk, jako by se náhle někdo v leknutí probouzel. Úředník otevřel okénko a Adolf Welzel žádal o jízdenku do Chebu. Úředník prohlásil, že mu lístek nevydá. Odešel ke stolu stojícímu uprostřed místnosti, vzal si cigaretu a kouře přišel opět k okénku. Přes opětovnou žádost, aby mu vydal lístek, zdráhal se to učiniti, hodil jmenovanému peníze zpět a prohlásil, že mu lístek nevydá, poněvadž prý byl drzý. Adolf Welzel toto nepravé tvrzení odmítl a žádal ještě jednou o lístek a prohlásil, že si do tohoto nehorázného chování úředníka bude stěžovati. Také poté odmítl úředník vydati jízdenku, takže Adolf Welzel musil vstoupiti do vlaku bez jízdenky. Když cestující chtěli vstoupiti do vlaku, přišel za nimi mladší železniční úředník a snažil se případ vylíčiti tak, že úředník vydávající jízdenky z neznalosti německého jazyka nerozuměl, co páni chtějí. Z celé události lze souditi jen to, že úředník jednak byl neochotný, poněvadž byl vyrušen ze spánku a pak vůči německým cestujícím chtěl ukázati svou moc. Pro chování úředníkovo jest dále příznačné, že Adolf Welzel, který v doporučeném dopise žádal u stanice Dasnice - Chlum Sv. Maří, přiloživ volnou obálku pro doporučený dopis, o oznámení jména úředníkova, nedostal vůbec odpovědi.

Podepsaní se tedy táží, je-li pan ministr ochoten tuto věc co nejpřísněji vyšetřiti a provinilého úředníka pohnati k odpovědnosti?

V Praze dne 15. prosince 1928.

Říšskoněmecký tisk uveřejnil v těchto dnech tuto zprávu, vydanou Svazem válečných poškozenců, vdov a sirotků z Československé republiky v Německu, se sídlem v Sasské Kamenici E. V., místní skupina Lipsko:

"Válečný poškozenec fotograf Karel Karwath, bydlící ve Wiederau u Pegau v Sasku, byl v r. 1916 na ruské frontě těžce raněn do levého lýtka. Za toto zranění dostával od pražského úřadu pro péči o válečné poškozence měsíční důchod jen 8 říšských marek. V únoru 1927 se jeho válečné poškození zhoršilo tak, že bylo dlužno přikročiti k operaci (vynětí koule od tepny) a konečně v červnu 1927 k odnětí levé nohy. Jelikož jeho zdravotní stav byl četnými operacemi zeslaben, dostal zápal plic a po něm plicní souchotiny. Poněvadž jeho válečné zranění se zhoršilo, navrhl Karwath v červnu 1927 u příslušného československého generálního konsulátu v Drážďanech, aby mu jeho důchod byl zvýšen. K návrhu připojil vysvědčení šéflékaře nemocnice zwenkovské.

Ve své naději, že jeho oprávněný nárok na důchod bude co nejrychleji vyřízen, byl trpce zklamán. Začátkem října dostal konečně přípis pražského zemského úřadu pro péči o válečné poškozence. Neoznamovalo se mu v něm však, že se bude vypláceti zvýšený důchod, nýbrž žádalo se od něho ještě jednou lékařské vysvědčení o jeho stavu, aby mohl býti vyšetřen konsulárním lékařem. Nemocný zaslal poté znovu lékařské vysvědčení s naléhavou prosbou, aby věc jeho důchodu byla urychleně vyřízena. Rok 1927 chýlil se ke konci; od českého úřadu pro péči o válečné poškozence přes několik upomínajících dopisů nedošlo v této věci žádné zprávy. V lednu 1928, když nastala úplná bezmocnost a Karwath trvale vyžadoval péče a ošetřování, bylo generálnímu konsulátu znovu zasláno lékařské vysvědčení, v němž se ßvýslovně poukazovalo na těžký a beznadějný stav jeho nemoci a žádalo se, aby mu byl ihned přiznán plný důchod. Poté dostal rozhodnutí drážďanského generálního konsulátu ze dne 30. ledna 1928, jímž se - sotva lze tomu věřiti - žádal od něho znovu lékařský posudek o stavu jeho nemoci s odůvodněním, že, poněvadž Karwath jest nemocí upoután na lože, nelze pomýšleti na sociálně lékařskou prohlídku v úředních místnostech konsulátu. Nemocný vyhověl i této žádosti a zaslal nyní čtvrté lékařské vysvědčení.

Další osud politováníhodného muže naplnil se tak, jak se nutně musilo státi. V únoru 1928 byl Karwath po jednoroční nepřetržité nemoci vyloučen z nemocenské pokladny. On a jeho rodina musili nyní bojovati s nejtrpčími starostmi o výživu. Říšsko-německé sociální úřady neposkytly mu pomoci, poněvadž jako cizinec neměl právního nároku na opatření této péče. Drážďanský generální konsulát pokoušel se projeviti svůj soucit tím, že mu povolil jednorázovou výpomoc 10 (deseti) říšských marek a dne 13. května 1928 mu odepřel další léčebné ošetřování, poněvadž Karwath ve své netečnosti omeškal žádati, aby mu bylo dále povoleno léčebné ošetřování lhůtou omezené. Teprve na zakročení organisace válečných poškozenců bylo mu povoleno léčebné ošetřování na další tři měsíce.

Mezitím se jeho utrpení zhoršilo tak, že nastala úplná vyčerpanost a vysílení. Na pokusy v chůzi s umělou nohou, která mu byla na jaře povolena, nebylo lze pomýšleti. V létě Karwath ještě několikráte se dožadoval, aby mu konečně byl vyplácen 100% důchod. Odpovědné československé úřady pro péči o válečné poškozence selhaly nyní tak jako dříve a neučinily ani toho nejmenšího, aby splnily oprávněné požadavky těžkého válečného poškozence. Dne 2. srpna 1928 podlehl Karwath svému nevýslovně. těžkému válečnému utrpení. Jen smrt mu přinesla ulehčení. Dne 8. srpna 1928, tedy když již odpočíval pod zemí, oznámil mu drážďanský generální konsulát, že se mu důchod zvýší jen na základě vyšetření úředního lékaře, že však to vyšetření dosud nebylo lze provésti, poněvadž Karwath nebyl schopen jízdy a generální konsulát nemohl poslati konsulárního lékaře. Má prý oznámiti adresu úředního lékaře, činného u některého úřadu svého bližšího okolí, aby tento lékař vykonal prohlídku.

K tomuto oznámení bylo tedy zapotřebí 15 měsíců.

Je-li tento stav již neslýchaný, dlužno označiti to, co se zde stalo, přímo za příkré chování k sociální péči o válečné poškozence a k veškerým německým obětem války československé státní příslušnosti.

Se zřetelem na tyto skutečnosti dlužno se tázati:

Proč československý generální konsulát v Drážďanech nenařídil v červnu 1927, když Karwath žádal o zvýšení svého důchodu, aby prohlídka prostřednictvím konsulárního lékaře byla neprodleně provedena? Proč vůbec žádal lékařských vysvědčení od poškozeného? Není snad vysvědčení lékaře městské nemocnice úřední?

Dnes nelze již zesnulému pomoci, ale trvalým zůstává úplně neodpovědné nakládání s československými válečnými poškozenci v Německu."

Podepsaní se táží, je-li pan ministr ochoten dáti tento případ se vší přísností vyšetřiti a oznámiti, jaká opatření pan ministr učinil, aby příště zamezil takovéto neslýchané nakládání s válečnými poškozenci?

V Praze dne 18. ledna 1929.

Dvůr Cerhenice, patřící do vlastnického souboru pozemkového bývalého Tereziánského ústavu šlechtičen na Hradčanech, jest zabrán podle našeho zákonodárství o pozemkové reformě. Přes to však, že pozemky tohoto dvora - as 70 ha - jsou více než půl století propachtovány drobným zemědělcům z Cerhenic a z obcí okolních, dodnes zde pozemková reforma nebyla provedena.

Nedovedeme si vysvětliti toto protahování pozemkové reformy na tomto majetku. Jestliže správa nadace - ministerstvo zemědělství a ministerstvo vnitra - učinila dohodu se Státním pozemkovým úřadem o provedení pozemkové reformy na zabraném pozemkovém majetku nadačním a dala tomuto provedení pozemkové reformy dvory režijní nebo velkopachtu, pak nutně vzniká otázka, proč že Státnímu pozemkovému úřadu nebyl dán k disposici pro pozemkovou reformu dvůr Cerhenice, který je tak dlouho v drobném pachtu a kde podle tvrzení ministerstva vnitra jsou tíživá patronátní břemena?

Podle našich informací zbytkové statky z nadačních dvorů, dané Státnímu pozemkovému úřadu k disposici pro účele pozemkové reformy, nebyly vyhraženy pro nadaci, nýbrž dostalo se jich soukromým osobám. Proč za rozpachtovaný statek Cerhenice s tak velkými patronátními břemeny, jak se tvrdí, nevyhradila si správa nadace aspoň zbytkové statky?

Na místě toho státní správa této nadace hrdluje se nyní s drobnými zemědělci o další pacht nadačních pozemků v Cerhenicích a usiluje dostati se z moci pozemkové reformy a činí tak způsobem, který je špatným příkladem pro respektování zákonů.

Již výše vylíčené jednání zasluhuje odsouzení. Jde však ještě o jiné.

Ministerstvo vnitra spolu s ministerstvem zemědělství prodalo nadační dvůr Cerhenice statkáři Liskovi z Křečhoře, který svůj vlastní statek na Skřečhoři za velké peníze prodal. Podle zákona nemá smlouva právní platnosti, pokud není schválena Státním pozemkovým úřadem.

Ač trhová smlouva s Liskou uzavřena byla před více než dvěma léty, dodnes nebyla předložena Státnímu pozemkovému úřadu ke schválení. Lze-li namítnouti, že Státnímu pozemkovému úřadu nic do věci není do té doby, pokud mu smlouva nebude předložena, není žádné omluvy pro správní nepořádek jmenovaných ministerstev, která, ač vědí, že smlouvu musí předložiti Státnímu pozemkovému úřadu ke schválení, dodnes tak neučinila. Ani žádost za propuštění tohoto dvora ze záboru nebyla ministerstvy podána.

Avšak pan Liska, ač není vlastníkem dvora Cerhenice, ve dvoře tomto již po léta bydlí, dvůr spravuje, má veškerou disposici s tímto majetkem, zejména pak vypovídá pachtovní smlouvy drobným zemědělcům a vůbec počíná si zde jako pravý vlastník tohoto dvora. Pan Liska není ve službách státu, nehospodaří na nadačním statku Cerhenice jakožto zaměstnanec státní nebo nadační, nýbrž jako vlastník, ač vlastníkem statku toho není.

Z předcházejícího vylíčení plyne, že jedná se zde o sabotování pozemkové reformy, tedy platných zákonů; že jde zde dále o šlendrián státní správy, který poškozuje stát morálně.

Podepsaní se proto táží:

1. Co hodlá pan ministerský předseda učiniti, aby tento případ byl náležitě objasněn, zejména jak se stalo a čí je to zájem, aby pro pozemkovou reformu byly určeny nadační dvory režijní, resp. ve velkonájmu, a aby jednotlivci byl ponechán dvůr Cerhenice s drobným pachtem, zvláště když se tvrdí, že jsou zde velká patronátní břemena?

2. Co hodlá pan ministerský předseda zaříditi, aby trhová smlouva mezi správou této nadace - ministerstvo vnitra a zemědělství - byla předložena Státnímu pozemkovému úřadu ke schválení, a aby bylo vyšetřeno, zda tento způsob prodeje neporušuje právní předpisy?

3. Je pan ministerský předseda ochoten naříditi Státnímu pozemkovému úřadu neprodlené převzetí zabraného dvora Cerhenice k účelu provedení pozemkové reformy?

4. Jsou páni ministři zemědělství a vnitra ochotni sděliti nám podrobný obsah dohody se Státním pozemkovým úřadem o pozemkové reformě na majetku nadace bývalého Tereziánského ústavu šlechtičen na Hradčanech a vysvětliti, jak to přijde, že pro účele pozemkové reformy byly touto dohodou správou nadace poskytnuty dvory režijní, resp. dvory ve velkopachtu a ne dvůr Cerhenice, který je přes půl století v drobném pachtu a kde jsou podle tvrzení ministerstva vnitra tíživá patronátní břemena?

5. Domnívají se páni ministři zemědělství a vnitra, že je slučitelno s jejich úřední povinností, působiti k tomu, aby drobní zemědělci, kteří mají léta v pachtu půdu zabraného dvora Cerhenice, tuto musili vrátiti, místo aby ji právem pozemkové reformy dostali přídělem?

6. Jsou páni ministři zemědělství a vnitra ochotni vysvětliti, proč kupní smlouva o prodeji dvora Cerhenice p. Liskovi nebyla dosud předložena Státnímu pozemkovému úřadu ke schválení ač je již uzavřena více než 2 roky a proč ani žádost za propuštění tohoto dvora ze záboru dosud nebyla podána?

7. Jsou páni ministři vnitra a zemědělství ochotni vysvětliti, jakým právem a v jakém postavení usadil se p. Liska na nadačním statku Cerhenice? Je snad vlastníkem tohoto majetku? Je-li, kdy byla schválena Státním pozemkovým úřadem smlouva o prodeji dvora Cerhenice p. Liskovi? A není-li p. Liska vlastníkem dvora Cerhenice, je snad zaměstnancem státním? Podle jakého ustanovení služební pragmatiky a v jaké funkci? Jestliže však p. Liska není ani vlastníkem dvora Cerhenice ani zaměstnancem státním či nadačním, pověřeným správou tohoto nadačního majetku, jakým právem užívá tohoto dvora a jej spravuje?

8. Co hodlají páni ministři zemědělství a vnitra učiniti, aby tyto nepořádky byly vysvětleny, odstraněny, a zejména co hodlají učiniti, aby dvůr Cerhenice nebyl odňat pozemkové reformě, jíž podle zákona podléhá a aby drobní zemědělci tohoto obvodu nebyli připraveni o své právo v zájmu jednotlivce?

V Praze dne 20. ledna 1929.