Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

České obyvatelstvo pohraničních okresů v Českém Lese je poslední dobou znepokojováno zprávami, že Státní Pozemkový úřad v Praze vyhoví naléhání z jistých kruhů a ponechá velkostatek Lázně Kynžvart dosavadnímu majiteli JUDru Klementu Metternichowi-Winneburgovi, od r. 1928 říšsko-německému příslušníku a vnukovi pověstného kancléře Metternicha, odstraněného revoluční vlnou z r. 1848. České obyvatelstvo očekávalo, že brzké provedení lesní reformy a převzetí pohraničních lesů do správy státu znemožní bezpříkladné vykořisťování lesní půdy a posílí českou věc. Státní Pozemkový úřad oddaluje provedení lesní reformy a čeští hraničáři se právem obávají, že velkostatek s důležitými strategickými body na státní hranici zejména s horou Dylení zůstane vlastnictvím Metternichovým.

Okresní správa politická v Mariánských Lázních nařídila koncem r. 1928 komisionelní šetření stavu lesního hospodářství. Komise zjistila neslýchané drancování lesů a zakázala další kácení a prodej dříví, protože bylo nebezpečí, že lesy soustavnou devastací podlehnou úplné zkáze a stát místo pohraničních hvozdů převzal by holé stráně. Zákaz kácení vydán byl v nejvyšší čas, neboť bylo zjištěno, že generální sekretář Metternichův Norbret Kölbig s lesním Kommou přemlouvali personál k mimořádnému kácení. V posledních dvou letech skutečná tak zv. přeseč činila úhrnem 13.124 m3! Generální sekretář je všemohoucím pánem ve správě velkostatku, ačkoliv není odborníkem. Je také cizincem, příslušníkem republiky rakouské a má ve Vídni obchod ozdobným peřím a umělými květinami.

Podle prokázaného stavu potvrzeného veškerým lesním personálem vyloučil Kölbig odpovědného lesního hospodáře a dal jeho funkce vykonávati úředníku neodpovědnému, totiž lesníku L. Kommovi. Lesní hospodář dověděl se o nedovolené těžbě pouze z doslechu, aniž z důvodů existenčních nemohl fakta zjistiti. Velkostatek hospodařil do počátku března 1928 až do úředního zákroku 23. října 1928 o své újmě bez zodpovědného lesního hospodáře.

Komise výslechem personálu zjistila, že rozhárané a nejisté poměry personální na velkostatku nezaručují spořádané, klidné hospodaření a zachovávání zákonných ustanovení se strany lesního personálu. Budovy a obytná stavení personálu jsou ve stavu úplně schátralém, protože po léta nejsou opravovány. Zejména ubytovací poměry zemědělského a lesního dělnictva jsou strašné. Mezi dělnictvem řádí tuberkulosa. Podle lékařského posudku nejsou některé ubikace, zejména dům "Rollmühle" k obývání schopné. Prší do místnosti, kde spí děti a správa velkostatku opravy nepovolí.

Lesní geometr Strohmayer, vedoucí lesní Komma a patrně z jejich návodu také lesní Richard Reinl snažili se komisi přelstíti a uvésti vědomě v omyl. Dopustili se sabotáže tím, že skrývali správné doklady a snažili se při komisionelní pochůzce zatajiti těžebná místa. Tím byla práce komise neobyčejně ztížena, prodloužena a její úkol velmi znesnadněn.

Od roku 1924 za vlády generálního sekretáře Kölbiga jsou na velkostatku nesnesitelné poměry, jak vidno z následujícího:

Lesmistr Michl předčasně přeložen do pense s polovičním výslužným.

Důchodní Domin z trestu přesazen do Plas.

Úředník centrální správy Viktor Scharnagl propuštěn.

Stavební konsulent ing. Pascher, donucen nesnesitelnými poměry, sám dal výpověď.

Zahradník Wondrasch propuštěn bez pense.

Zahradní architekt Valášek bezdůvodně obdržel výpověď a nadlesní Hipsch pronásledován.

Podobné poměry jsou na panství Plasském a v Johanisbergu, jež rovněž patří Metternichovi.

Podepsaní táží se pana ministerského předsedy:

1. Je-li ochoten jako ústavně odpovědný činitel působiti ve Státním Pozemkovém úřadě, aby stát bezodkladně převzal Metternichovy lesy v Kynžvartě do státní správy a majetku?

2. Chce se pan ministerský předseda postarati, aby Státní Pozemkový úřad neprodleně jmenoval úřední vnucenou správu na velkostatku Lázně Kynžvart a aby nařídil přísné potrestání vinníků, kteří protizákonně kynžvartské lesy drancovali a tím stát poškozovali?

3. Je-li ochoten intelektuelního původce svrchu uvedených nezákonností, který již jednou pro zločin proti zákonu na ochranu republiky byl odsouzen, vypověděti z území našeho státu jako obtížného cizince?

V Praze dne 14. února 1929.

Dle časopiseckých zpráv dal vyplatiti pan ministr školství a národní osvěty ostřihomskému arcibiskupovi a kapitule 22 milionů Kč ze slovenských církevních statků. Tento vysoký obnos byl poukázán do Maďarska a to prý jako náhrada za fundus instruktus a výtěžky. Československá tisková kancelář rozeslala vysvětlení, ve kterém se dovozuje, že "rozdělením arcidiecése stáními hranicemi nenastala předběžně u církevního majetku, tímto rozhraničením dotčeného, po stránce soukromoprávní žádná změna a že nebylo možno odepříti do jisté míry důvodnosti nároků z titulu výtěžku a z  inventáře". Toto vysvětlení tiskové kanceláře naprosto nepostačuje a nejde jistě jenom o vyúčtování soukromoprávní. Postup, který zde byl zachován, jest nebezpečným prejudicem pro event. spor. Zásadně odmítáme se stanoviska státního nároky ostřihomského biskupa a ostřihomské kapituly; na druhé straně však poukazují se miliony maďarským hodnostářům. Dle článku II. t. zv. "modu vivendi" má náležeti správa církevních statků nemovitých a movitých v Československu komisi za předsednictví episkopátu příslušného území. V daném případě bylo postupováno bez této komise a bez ohledu na důsledky, které mohou vzniknouti.

Táží se proto podepsaní:

1. Bylo učiněno rozhodnutí pana ministra školství a n. o. o výplatě 22 milionů Kč ze slovenských církevních statků maďarským církevním funkcionářům za souhlasu ministerské rady?

2. Jest pan ministr školství a n. o. ochoten podati zevrubné objasnění celé této záležitosti?

V Praze dne 14. února 1929.

Celá československá veřejnost a zvláště na přídělu interesované obce a okresy jednotlivých krajů republiky očekávaly, že po provedení pozemkové reformy na půdě zemědělské státní pozemkový úřad přikročí okamžitě k převzetí zabraných lesů a k provedení lesní reformy dle platných zákonů o pozemkové reformě. Po dvou létech příprav a vyjednávání s majiteli lesů (mimo převzetí určité části lesů státem v pohraničí) neučinil St. pozemkový úřad v tom směru téměř ničeho a zdá se, že není vůbec s to přikročiti k žádoucímu provedení lesní reformy. Deputace venkovských obcí, měst i okresů stíhá v Praze deputaci a poslaneckým klubům zasílány jsou stížnosti a memoranda se žádostí o zakročení v určitých konkrétních požadavcích.

Státní pozemkový úřad lesy nepřejímá a nepřiděluje. Naproti tomu velké výměry propouštějí se majitelům lesů ze záboru proti platnému zákonu. Ze 2,741.620 ha lesní půdy bylo za celou tu dobu převzato 360.000 ha, za to však propuštěno bylo 781.620 ha ze záboru. Zbývá tedy 1,600.000 ha pro zábor. Z převzatých 360.000 ha největší výměru lesů obdržel stát v pohraničí. Podaří-li se některé obci získati kus lesa v jejím katastru ležícího, k doplnění dosavadního obecního lesního hospodářství, děje se tak zpravidla nikoliv dle přídělového zákona, nýbrž skoro výhradně dobrovolným odprodejem za souhlasu a se schválením Pozemkového úřadu. Zdá se, že systém dobrovolných odprodejů, má sloužiti státnímu pozemkovému úřadu k tomu, aby takto hladčeji dostalo se lesů různým družstvům, ať již jsou to lesní družstva starousedlých nebo nové tvořící se družstva z obcí, okresů, družstev, hospodářských organisací, záložen atd. Úmysl jest zřejmý: aby se částečně vyhovělo přídělovému zákonu, mají samosprávné svazky dáti těmto družstvům legitimaci, aby získala lesů - rozhodujícím však finančním činitelem staly by se hospodářské organisace, t. j. okresní hospodářské záložny, družstva atd. Že se chce tímto způsobem skutečně postupovati, toho dokladem jest program Státního pozemkového úřadu na rok 1929, uveřejněný ve dnech novoročních. Dle tohoto programu mají býti vytvořeny nové útvary "lesohospodářské", pro které Státní pozemkový úřad chystá již "vzorné stanovy". Z toho jest patrno, že znovu se opakuje to, čeho jsme byli svědky při reformě zemědělské půdy. Lesní reforma má býti znovu zneužita a využita.

Uznávajíce ohromnou důležitost lesního hospodářství pro stát, vyslovujeme názor, že lesní reforma musí býti řešena jedině a výhradně se zřetelem na stát a jeho potřeby. V souhlase s odbornými kruhy vyslovujeme se proti snahám, směřujícím drobiti lesní celky pro příděl lesů státu a veřejným samosprávným korporacím s vyloučením účasti jednotlivců, družstev i jiných hospodářských organisací.

Podle dnešního stavu lesní reformy táží se podepsaní vlády:

1. Jest vláda ochotna působiti k tomu, aby lesní reforma byla s urychlením a dle platných zákonů provedena?

2. Jest ochotna působiti k tomu, aby se lesů dostalo jen státu a samosprávným svazkům za ceny přídělové?

3. Jest ochotna s ohledem na miliardové hodnoty lesů působiti k tomu, aby se lesní reformy nezneužívalo a nevyužívalo?

V Praze dne 12. února 1929.

Rozdělením Těšínska mezi republiku Československou a Polskou v r. 1920 nastal v těšínském peněžnictví značný chaos a trapná nejistota, neboť peněžní vklady značné části obyvatelstva na území dnešního československého Těšínska zůstaly na polském území. Smlouvou s Polskem z r. 1926 č. 56 Sb. z. a n. byla sice v čl. 60 otázka vkladů rozřešena tak, že jí nabyli čsl. státní příslušníci polští, ale sám p. ministr dr Engliš uznal, že toho, co dostanou naši vkladatelé z Polska, nebude mnoho. Proto vládním nařízením č. 77 z r. 1928 povolila čsl. vláda na vklady čsl. vkladatelů u všech peněžních ústavů v Polském Těšínsku s výjimkou vkladů u Těšínské spořitelny státní příplatek 30 Kč za 100 Mkp a při vkladech do 3000 Mkp osobám žijícím v tísnivých poměrech příplatek 100 Kč za 100 Mkp.

Avšak toto vládní nařízení nijak nevyhovuje a citelně zklamalo naděje čsl. vkladatelů, kteří očekávali spravedlivé vyřešení této životní otázky tím spíše, že za těšínského plebiscitu byl našim úředním zmocněncem dán obyvatelstvu pokyn, aby obyvatelstvo vyměňovalo co nejméně hotovosti a aby raději ponechávalo své vklady na knížky a běžné účty u bank, v nichž právě jsou, neboť vláda československá po skončeném plebiscitu prý nedopustí, aby vkladatelé byli nějak zkrácení. Mimo to pro úpravu vkladů v Těšínské spořitelně nebylo dosud vůbec ničeho podniknuto!

Proto znepokojení a roztrpčení vkladatelé domáhají se velmi důrazně změny některých ustanovení vládního nařízení č. 77 ex 1928 a to tak, aby při stanovení státního příspěvku bylo analogicky použito předpisů vydaných opatřením Stálého výboru čís. 583 z roku 1920 v tomto směru:

1) na vklady, vzešlé ze starých, nekolkovaných korun do výše 10.000 Mkp - nikoliv jen do výše 3.000 Mkp - budiž povolen státní přípplatek 100 Kč za 100 Mkp a to všem vkladatelům bezpodmínečně, nikoliv pouze osobám, žijícím v tísnivých poměrech rodinných a majetkových.

2) na vklady, vzešlé ze starých nekolkovaných korun, přesahující částku 10.000 Mkp, budiž povolen státní příplatek 50 Kč za 100 Mkp.

3) na ostatní vklady polských marek příplatek 33 1/3% místo 30%, při čemž budiž vesměs vzat zřetel i na úroky, které ode dne 10. srpna 1920 až do vyplacení státního příplatku ke vkladu přirostly;

4) výhody vládního nařízení čís. 77 z roku 1928, po případě nového nařízení, zlepšeného podle zásad právě uvedených, buďtež poskytnuty všem vkladatelům čsl. příslušnosti, kteří dne 10. Srpna 1920 bydleli nikoliv pouze na Čsl. Těšínsku, nýbrž vůbec na celém území Československé republiky.

Jest však také povinností vlády, aby co nejdříve a s největším urychlením byla definitivně vyřešena a skoncována vleklá záležitost našich vkladů v Těšínské spořitelně, kdysi společné pro jednotný Těšín, dnes po rozdělení města Těšína ležící v Polském Těšíně.

Na základě vyhlášky ministerstva vnitra č. 33 z roku 1927 sice provedla okresní správa politická v Českém Těšíně začátkem roku 1927 soupis vkladů čsl. vkladatelů v Těšínské spořitelně, avšak tento soupisový materiál není dosud vůbec zpracován a leží dodnes u okresního úřadu v Českém Těšíně, který marně očekává další direktivy z ministerstva vnitra v této věci. A přece zejména u vkladatelů Těšínské spořitelny jde většinou o drobné a chudobné lidi v  městě a na venkově ´bez rozdílu národnosti a povolání, kteří do roku 1920 až do dnešního dne neviděli ze svých těžce uspořených vkladů v Těšínské spořitelně bez jakékoliv vlastní viny ani jediného haléře a mnohdy nezaviněně upadli proto do nouze a bídy. Pak není divu, že stálé protahování konečné úpravy této životní otázky vyvolává mezi čsl. vkladateli této spořitelny oprávněnou nespokojenost a rozhořčení, čehož obratně zneužívají protistátní živly irredentistické proti státní a národní myšlénce. Zejména obávají se čsl. vkladatelé, že jednání čsl.-polské mezistátní komise, která má uspořádati právní poměry v Těšínské spořitelně, může se při dosavadním postupu protáhnouti ještě několik let k velké škodě postižených vkladatelů, trpělivě čekajících už od roku 1920.

Proto jest nutno i spravedlivo, aby československá vláda postupovalo co do vkladů Těšínské spořitelny stejně, jako podle vládního nařízení čís. 77/1928 postupuje se u ostatních peněžních ústavů v Polském Těšínsku. A jest také nezbytno, aby čsl. vkladatelé Těšínské spořitelny mohli ihned obdržeti státní příplatek a to u vkladatelů vzešlých ze starých nekolkovaných korun do výše 10.000 Mkp za 100 Mkp 100 Kč, za peníz vyšší za 100 Mkp 50 Kč, a za ostatní vklady v Mkp za 100 Mkp 33 1/3 Kč, při čemž jest nutno úroky od 10. srpna 1920 až do vyplácení státního příplatku ke kapitálu přičísti.

Proto dovolují si podepsaní tázati se vlády, zdali jest ochotna realisovati a provésti s největším urychlením konečnou úpravu vkladů našich státních příslušníků jak u peněžních ústavů v polské části Těšínka, tak i u Těšínské spořitelny, a to na základě znovelisovaného vládního nařízení č. 77 z roku 1928, zlepšeného podle zásad a návrhů v této interpelaci uvedených?

V Praze dne 14. února 1929.

Vládním nařízením ze dne 28. prosince 1928, Sb. čís. 205, provádějícím katastrální zákon ze dne 16. prosince 1927, čís. Sb. 177, bylo správou pozemkového katastru pro Moravu a Slezsko pověřeno zemské finanční ředitelství v Brně, zrušen současně archiv katastrální mapy v Opavě a spojen s archivem katastrální mapy v Brně, jenž jest nyní příslušným také pro Slezsko.

Toto opatření vyvolala v hospodářských kruzích, jež byly tím obzvláště postiženy, živý odpor, poněvadž vůbec nikdo nečekal takovýchto opatření, ježto § 1 katastrálního zákona pověřil správou pozemkového katastru finanční úřady II. stolice (tudíž také finanční ředitelství v Opavě) bez jakékoliv výhrady dodatečného bližšího určení jejího místního nebo věcného oboru působnosti. Odpor proti těmto změnám kompetence je tím rozhodnější, že možno z nich vycítiti také zřejmý úmysl, když ne najednou, tedy alespoň ponenáhlu slezské finanční ředitelství zrušiti tím, že se jeho obor působnosti soustavně okleští a obourá. Právě proti této prejudiční stránce nařízení musejí se však veškeré hospodářské kruhy Slezska co nejrozhodněji ohraditi.

Velmi neblahý význam má však také zrušení archivu katastrální mapy a jeho přeložení do Brna proto, poněvadž jsou tím nespočetné strany, slezské úvěrní ústavy, ale také samosprávné korporace apod. nuceny, buď pro nahlédnutí do archivu katastrální mapy jeti osobně do Brna, nebo zjednati si tam k tomu zástupce. Není snad třeba zvláště zdůrazňovati, že vzniknou tím slezskému obyvatelstvu, jehož tyk se zemskými úřady byl beztak správní reformou podstatně stížen, nová břemena, jež musí vyvolati v zápětí novou nespokojenost,zejména když nejsou plněna a realisována opětná prohlášení a sliby jak vlády,tak také Národního shromáždění a politických činitelů (osmičky koalovaných vládních stran), zdůrazňující výhradnou působnost správní reformy na politickou a školní správu a obsahujíc slib náhradních nařízení za zrušené zemské úřady v Opavě.

Proto táží se podepsaní obou pánů ministrů, zda-li jsou ochotni naříditi, aby byl podle § 5 prováděcího nařízení ze dne 28. prosince 1928 č. 205 Sb. z. a n. ponechán nadále v Opavě archiv katastrální mapy, případně alespoň jako expositura brněnského úřadu?

V Praze dne 21. ledna 1929.

Agenda okresních soudů rapidně vzrůstá a rok 1928 znamená zdvojnásobení agendy předválečné. Jako příklad uvádíme poměry u okr. soudu v Říčanech. U tohoto soudu činil počet tabulárek v r. 1908 -1.700, v roce 1913 - 2.300, avšak v roce 1927 vzrostl tento počet na 4.042 kusů. Počet exekučních podání činil v r. 1912 - 1.024 kusy, v r. 1928 - 2.313 kusů. Upomínky a žaloby vykazovaly v r. 1913 - 622 podání, v roce 1928 - 929 případů, v roce 1928 - 1.248.

Tento vzrůst agendy jest u všech tří oddělení okr. soudu a důsledek jest, že nastalo velké přetížení prací jak personálu pomocného, tak zvláště soudců. Poměry osobní jsou však takové, že počet soudců byl u tohoto okresního soudu proti roku 1912 dokonce zmenšen, takže při nynějším personálním stavu tohoto soudu není možno rychlé a běžné vyřizování věcí. Tím trpí jak obecenstvo, tak soudcové, kteří pak při tomto návalu práce nemohou agendu zmoci a činí se jím dokonce výtky, ačkoliv jsou nezasloužené.

Protože takovýto stav je téměř u všech soudů, táží se podepsaní:

Co hodlá učiniti pan ministr spravedlnosti, aby byly tyto závady odstraněny?

V Praze dne 1. února 1929.

První rok prakse zákona o přímých daních postavil finanční správu před velmi obtížné úkoly, které bohužel nejsou řešeny způsobem takovým, jak zákon sám zamýšlel. Nepříznivý vliv měla již zpětná působnost zákona, ale zvlášť nepříznivý vliv mělo, že po stránce personální nebyla učiněna taková opatření, aby beztoho již přetížený personál finančních úřadů mohl tuto agendu zmoci. Podle předběžných odhadů mělo činiti pensum v Čechách na 860.000 případů daně důchodové, 410.000 případů všeobecné daně výdělkové a 996.000 případů daně obratové. Musilo býti tedy hned na počátku patrno, že jde o úkol ohromný a že jest třeba zreorganisovati a znovu vyzbrojiti personál finančních správ, má-li se díti vyměřování daní tak, aby byl hájen nejen zájem fiskální, ale také zájem poplatnictva. Dle §z 312 zákona o přímých daních jest povinen vyměřovací úřad zavésti zvláštní řízení, vzniknou-li pochybnosti o správnosti nebo úplnosti údajů přiznání v dokladech nebo ve vysvětlivkách. Jest povinen vyzvati poplatníka písemně nebo ústně (protokolárně), aby své údaje doplnil, opravil, vysvětlil a případně pochybnosti vyvrátil. Tyto pochybnosti mají býti poplatníku oznámeny pokud možno jednou výtkou. V připomínce pochybnosti mají býti přesně, srozumitelně a způsobem, umožňujícím poplatníkovi určitou odpověď a určité vedení důkazu, označeny závadné údaje, důvody jejich závadnosti, požadavky neb otázky, jež se snad poplatníku dávají, aby odůvodnil nebo prokázal správnost nebo úplnost svých údajů. Poplatníku má se dáti přiměřená lhůta, nejméně však lhůta 8mi denní.

Tímto předpisem zákona mělo se poplatníku umožniti, aby čelil těm okolnostem, které jeho posici vůči finančnímu úřadu zhoršují. Při krutých trestních sankcích zákona je jistě nutno postupovati takovým způsobem, aby měl poplatník možnost použíti všech prostředků, kterými by prokázal objektivní pravdu. Poněvadž čistý výnos podniku stává se základem daně důchodové i daně výdělkové, jest třeba, aby co nejsvědomitěji a nejspravedlivěji byl tento čistý výnos zjišťován. Se zřetelem k ohromnému návalu práce nešetřilo se však při vyměřovacím řízení těchto zákonných předpisů a neprovádělo se téměř vůbec t. zv. vytýkací řízení. Máme v rukou případy, kdy 70 let starý, chudý živnostník, přiznal jako základ zdanění 4.800 Kč. Tento mu však byl zvýšen na pouhé sdělení důvěrníka na 30.000 Kč. Nebyl vůbec slyšen a řízení žádné s ním nebylo prováděno. A takových případů jest možno uvésti na tisíce, ať již jde o živnostníka nebo o malozemědělce. Důsledek jest ten, že proti výměrům bylo podáno tisíce rekursů a že finanční správa ocitá se vlastně před novou depurační akcí, ačkoli není ještě skončena depurační akce podle starých zákonů.

Táží se proto podepsaní:

Co hodlá pan ministr financí zaříditi, aby byl rozmnožen personál finančních úřadů, aby se vyměřovací řízení přesně a spravedlivě dle předpisů zákonných provádělo a aby základem pro výměru daně byly jen objektivně a beze všech pochybností zjištěné skutečnosti?

V Praze dne 14. února 1929.

Dle §u 10. odst. 3. zákona ze dne 7. II. 1919 čís. 76 Sb. z. a n. nesmí se znemožniti veřejným zaměstnancům, kteří jsou členy obecního zastupitelstva, rady nebo komisí, zastávati tyto funkce. Dle zákona musí se jim poskytnouti možnost aby mohli bez újmy svých platových a postupových poměrů vykonávati funkce v těchto sborech. Jak prohlásil Nejvyšší správní soud v nálezu z 9. listopadu 1923 čís. 18.459 jest úmyslem zákona umožniti příslušníkům majetkově slabších vrstev zastávati funkce v obecních sborech bez ohrožení hospodářské existence.

V praksi se však vyskytují takové případy, že se stěžuje veřejným zaměstnancům, úředníkům a zřízencům, aby vykonávali funkce obecních starostů, obecních radních, členů obecních zastupitelstev a komisí a že se jim odpírá dovolená, aby mohli vykonávati funkce občanstvem na ně vznesené Jelikož tento postup příčí se zákonu, táží se podepsaní:

Co hodlá pan ministr vnitra zaříditi, aby se ustanovení §u 10. odst. 3. zákona ze 7. II. 1919 čís. 76 Sb. z. a n., zvláště pokud jde o státní zaměstnance, přesně dodržovala a aby státním zaměstnancům byl umožněn výkon funkcí v obcích?

V Praze dne 1. února 1929.

Jak jest známo byla při provádění pozemkové reformy pouze část zbytkových statků přidělena Státním Pozemkovým úřadem. Ostatní zbytkové statky a i jiné větší objekty dostaly se novým majitelům tím způsobem, že jim se souhlasem St. P. Ú. byly odprodány z vůle původního majitele, nebo že na základě dohody uzavřené mezi St. P. Ú. a majitelem velkostatku byl tento zavázán odprodati určité zbytkové statky osobám, označeným St. P. Ú.

Podle dosud St. P. Ú. vydané statistiky bylo tímto způsobem jen v Čechách do konce roku 1928 přiděleno 359 zbytkových statků, s výměrou 40.611 ha půdy.

Jestliže do konce roku 1927 skutečně St. P. Ú. v celé republice přidělil 1231 zbyt. statek s výměrou 106.144 ha, možno jistě - podle statistiky v Čechách - říci že vedle toho "přiděleno" bylo odprodeji asi 600 zbytkových statků s výměrou půdy jistě přes 60.000 ha.

Uvedenými odprodeji uniklo vlastně oněch 60.000 ha půdy pozemkové reformě. Schválením odprodeje byl totiž prodávaný objekt propuštěn zároveň ze záboru, při čemž nového nabyvatele nestihají ve většině případů žádné jiné podmínky, než že další zcizení podléhá souhlasu St. P. Ú. Naproti tomu skutečný přídělce (ten, jemuž odevzdal půdu St. P. Ú.) má např. mezi jinými podmínku osobně hospodařiti na přidělené půdě a nesplnění této podmínky umožňuje St. P. Ú zrušiti příděl.

Poněvadž při odprodeji zbytkových statků neměl St. P. Ú. na výběr nabyvatelů buď vůbec vlivu a pokud tento měl, nebylo ho - při známé praxi St. P. Ú. - využito jen se zřetelem k provádění pozemkové reformy, bylo by nejvýše potřebí provésti taková - dle potřeby i zákona - opatřením, aby i ti nabyvatelé zbytkových statků, kteří jich nabyli koupí, byli vázáni stejnými povinnostmi jako přídělci.

Aby tedy mezi jiným platila pro ně podmínka osobně hospodařiti, aby dále St. P. Ú. měl při schvalování dalšího zcizení totéž právo, jako při schvalování dalšího zcizení půdy přidělené t. j. požadovati rozdíl mezi cenou přídělovou (kupní) a cenou prodejní pro státní pokladnu. Dále bude třeba umožniti získávání zbytkových prodávaných statků pro rozdělení drobným uchazečům.

Že uvedeno jest potřebí, toho dokladem jest celá řada prodejů zbytkových statků, ať již přidělených nebo koupených se souhlasem či za sprostředkování St. P. Ú. Jeden z případů takových se zbytkovým statkem Stražovice na Moravě uvádíme Podle dohody uzavřené mezi St. P. Ú. a majitelem velkostatku Bučovice - Ždánice povoleno bylo tomuto odprodati zbytkový statek Stražovice osobě, označené St. P. Ú. Podle určení St. P. Ú. prodán byl v r. 1925 uvedený zbytkový statek p. Ant. Bartoškovi za Kč 460.000, - s inventářem za Kč 572.000,-. Kupní smlouva o tom byla St. P. Ú. schválena. Zajímavo jest, že nový nabyvatel, jakoby se jej věc vůbec netýkala uvedený objekt nepřejímal a ani na něm, ani v obci vńbec ještě nebyl. Vše za něho obstaral jako plnomocník, jeden z ředitelů Čsl. agrární banky v Praze. Nabyvatel zbytkového statku určený a schválený St. P. Ú. ovšem také ani na statku tom nehospodařil. I to obstaral za něho prostřednictvím svého bratra jeho plnomocník.

Až tu pojednou objevil se na zbytkovém statku Stražovice nový pán - Karel Hubáček - oznamující, že koupil uvedený zbytkový statek s inventářem za Kč 1,900.000,-. Nutno jen ještě podotknouti, že již před tím prodána byla kolna za Kč 18.000,- a vykácen značný počet ovocného i jiného stromoví.

Podle sdělení St. P. Ú. nebyl prodej tento úřadem schválen. Nic nebylo však také k tomu účelu podniknuto, aby alespoň dodatečně mohlo se použití jeho půdy pro účely pozemkové reformy tím způsobem, že by zbytkový statek získala obec, která o to usiluje. Ta pak propachtovala by část půdy drobným zemědělcům a domkářům.

Podepsaní projevují názor, že je nutno neprodleně předložiti návrh zákona, kterým by podobné jednání bylo znemožněno a půda zbytkových statků v takovém případě mohla býti dodatečně drobným uchazečům rozdělena.

Z důvodů těch se podepsaní táží:

1. Je vláda ochotna působiti k tomu, aby uvedený případ byl přísně vyšetřen a sjednána náprava,

2. jest ochotna předložiti poslanecké sněmovně osnovu zákona, kterou by se znemožnilo podobně zneužívání přidělených zbytkových statků a aby mohl býti dodatečně zajišt_n příděl této půdy drobným uchazečům?

V Praze dne 14. února 1929.