Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

V Praze dne 27. října 1928.

F. V. byl 8. května 1928 o 2. hodině ranní zadržen pro spaní na "Schonhofu" v Karlíně a odsouzen rozsudkem okresního soudu v Karlíně k vězení v trvání 6 týdnů.

A. M. byl dodán okresnímu policejnímu komisařství v Karlíně okresním soudem v Karlíně po odpykání trestu.

První a druhý případ týká se osob, které byly zadrženy pro přestupek podle §u 1 zákona ze 24. května 1885 č. 89 ř. z., kteréžto zadržení bylo odůvodněno a také potvrzeno rozsudky okresního soudu v Karlíně.

Nelze tudíž o postupu policejních orgánů spatřovati křiklavé případy brutálního šikanování nezaměstnaných dělníků a není také důvodu, aby byl dán pokyn policii, aby nezaměstnané dělníky zbytečně žalářovala.

K interpelaci byla nařízena komisionelní prohlídka věznice okresního soudu v Karlíně, jíž se zúčastnili i zástupcové státního úřadu stavebního a zdravotního.

Věznice je přízemní budova, postavená v pozadí dvora. Budova soudu je pouze dvoupatrová a má prostranný vězeňský dvůr, hojnost světla.

Vchod věznice je čistě vybílen, chodba dlážděna šamotovými dlaždicemi, zařízení cel je drženo v čistotě, cely jsou vybíleny a čisty. Splachovací záchod, umístěný na konci chodby, vyhovuje hygienickým předpisům. Na druhé straně chodby je koupelna se dvěma vanami a ze šamotových dlaždic. Z chodby vede na dvůr 7 velkých zamřížovaných oken. Cely nemají přímo světla, nýbrž toliko světlíky, vedoucí do chodby.

Komise zjistila, že jedinou závadou věznice je, že cely nemají přímého světla a tím přímého přívodu vzduchu. Je proto v celách těžší vzduch. Bylo však výslovně potvrzeno, že v celách není vzduch vlhký, plíseň nebyla shledána stěnách. V celách nebylo cítiti ani plíseň, ani výpary.

Komise výslovně prohlásila, že popis cel uvedený v interpelaci je nepřiléhavý a přehnaný.

Vězeňský lékař, který koná službu ve věznici již 26 roků, potvrdil, že za celou tuto dobu nezjistil u žádného vězně onemocnění, které by bylo v souvislosti s povahou věznice. Prohlásil dále v souhlase se zástupcem zdravotního úřadu, že krátkodobý pobyt v této věznici není pro zdraví závadný.

Podle zprávy okresního soudu jsou pro ženy zavedeny každodenní procházky.

Podle chystané úpravy pražských okresních soudů má v dohledné době dojíti ke zrušení okresního soudu v Karlíně, s nímž bude spojeno i zrušení věznice.

Pokud interpelace dotýká se judikující činnosti určitého soudce, brání ministerstvu spravedlnosti ustanovení §§ 96, 98, ústav. listiny, aby v tomto směru učinilo jakékoliv opatření. Proti rozsudku okresního soudu přísluší obžalovanému odvolání, o němž v případě vazby je rozhodováno v době několika dnů.

V Praze dne 25. října 1928.

V interpelaci neuvádějí se konkrétní případy, z nichž by tvrzení o vykořisťování dělnictva zaměstnaného u státních solivarů v Solnohradě u Prešova bylo zřejmo. Též se strany závodní rady nebyly v tomto směru podány ministerstvu veřejných prací nějaké stížnosti a nebylo ani přímo ministerstvem veřejných prací nic zjištěno, z čehož by se tvrzení, uváděná v interpelaci, dala vyvoditi.

Pokud se týče p. inž. Prokopovského, o němž v interpelaci jest uvedeno, že "pronásleduje robotnictvo kde len može", nebyly dosud ani v tomto směru žádné stížnosti předneseny.

Jest pravdou, že počet dělnictva byl při pánevním provozu za účelem lepší organisace práce zmenšen, avšak to stalo se s ohledem na dlouhé odpočivné pausy, které u některých pracovních skupin (na základě pracovních diagramů) trvaly přes 14 a půl hodiny během 24 hodin, t. j. během třech pracovních směn, takže nebyla ani polovice směny vyplněna pracovním výkonem.

Denní mzda dělníků pohybuje se mezi 31.50 Kč až 33.50 Kč (bez rodinných přídavků), a činí tudíž při 26 směnách měsíčně 819 až 871 Kč a nikoliv jen 350 nebo nejvíce 400 Kč, jak se v interpelaci uvádí, a v okolí jest všeobecně známo, že mzdy v solivarech jsou vyšší, nežli u jiných zaměstnavatelů.

K stížnosti ohledně různých čisticích prací uvádíme, že solivar v Prešově jest nucen důsledkem občasně menšího odbytu soli zastaviti měsíčně as na 14 dní provoz. Za této doby konají se různé čisticí a nouzové práce, aby dělnictvo mohlo býti vůbec zaměstnáno a nepřišlo o výdělek. V takovém 14denním období, kdy při provozu nebylo práce, bylo nařízeno vyčistiti záchodové žumpy. Někteří dělníci odmítli vykonati tuto práci, kterou v každém průmyslovém podniku musí vykonávati dělníci téhož závodu. Po takovéto práci se sice jeden z dělníků hlásil nemocným, avšak lékař ho za takového neuznal. Není tudíž pravdou, že by dělníci čistili záchody mezi vařením soli a že by se vraceli k vaření soli znečištěni, jak se v interpelaci uvádí.

K nařčení, že někteří úředníci nechávají si pro sebe dovážeti na účet státu palivové dříví v době pracovní, bylo vyšetřeno, že "Odbočka státních báňských a hutních zaměstnanců v Solnohradě" získala příležitostnou koupí od ředitelství státních lesů v Solnohradě vyřazené pňakové dřevo, tedy dříví III. třídy po 24 Kč za 1 m3 ve skladišti lesní správy v Solnohradě nebo v Prešově. Doprava dříví z těchto skladišť děla se sice erárními povozy, za které bylo však dotyčnými zaměstnanci placeno podle platných norem závodu.

V Praze dne 16. listopadu 1928.

Při tom má vojenská správa plné porozumění pro zvláštní sociální a soukromé potřeby občanstva a učinila vše, aby vykonávání pravidelných cvičení bylo občanstvem co nejméně pociťováno.

Jako každoročně tak i pro cvičení v roce 1928 vydala vojenská správa "Směrnice", uveřejněné ve Věcním věstníku 1927 čís. 61 čl. 647, jimiž se upravuje postup při vyřizování žádosti za přeložení (odklad) cvičení. V těchto "Směrnicích" se výslovně praví:

"Třeba co možná vyhověti odůvodněným žádostem, zvláště žádostem zemědělců, dělníků, živnostníků a soukromých zaměstnanců přeložením cvičení na takovou dobu (období, turnus), v níž by vykonávání cvičení bylo pro žadatele nejméně tíživé. V případech, kdy by povoláním byla ohrožena jeho existence, může zemské vojenské velitelství povoliti výjimečné vykonání cvičení mimo stanovená období, je-li žádáno o přeložení cvičení s nástupem nejpozději do 1. října, jde-li o nástup cvičení po tomto dni, rozhoduje o žádostech ministerstvo národní obrany".

Stran odkladu cvičení na příští rok poukazuje se ve směrnicích na § 172 branných předpisů, kde jest stanoveno, za kterých podmínek možno odklad povoliti.

Mám zato, že těmito opatřeními vojenské správy bylo již požadavkům interpelace v zásadě vyhověno.

Musím však upozorniti, že žádosti za přeložení (odklad) cvičení docházejí v tak obrovském množství, že nelze všem vyhověti. Zejména tu padá na váhu, že 31. březnem každého roku odchází polovina presenčně sloužícího mužstva do zálohy a tím se stav vojska snižuje. Vojenská správa musí však pro úkoly branné moci stále udržovati potřebný počet vojska a může tak učiniti jedině povoláváním záložníků na cvičení. Proto nemůže připustiti, aby v jednom cvičebním období nastoupilo na cvičení záložníků příliš mnoho a ve druhém příliš málo.

Mimo to dovoluji si poukázati, že vojenská správa z rozpočtových důvodů již po několik let nejen zkracuje předepsanou délku cvičení ze čtyř na tři týdny, nýbrž i promíjí některým ročníkům zálohy celá cvičení, nepovolávajíc je na cvičení. Tím dostává se části záložníků určité výhody bez jakéhokoliv vlastního přičinění.

Dovoluji si dále upozorniti, že jest nezbytné, aby žádosti byly podávány včas, jelikož opožděně podaným žádostem nelze vyhověti. Žádosti i s doklady mají býti podány co možná ihned po doručení svolávacího lístku, avšak nejpozději do pěti neděl před počátkem cvičení. I tu vychází vojenská správa záložníkům vstříc, poněvadž doručuje svolávací lístky již v lednu a únoru běžného roku, takže lhůta ku podání žádostí jest co možná nejdelší.

V Praze dne 21. listopadu 1928.

Byly proto vládním nařízením ze dne 14. září 1928, č. 163 Sb. z.. a n. především přeřazeny do vyšší skupiny míst ony obce, které tvoří s jinými obcemi takřka jeden hospodářský celek, takže nebyla výměra činovného podle počtu obyvatelstva v jednotlivých obcích s hlediska hospodářského odůvodněna.

Pokud jde o ostatní žádosti je ještě nutno v zájmu stejnoměrného postupu nejen provésti podrobné šetření o podaných žádostech, nýbrž míti také na mysli, zda i v jiných obcích, odkud žádosti nebyly podány, nejsou snad poměry drahotní, které by podle intencí zákona odůvodňovaly přeřadění do vyšší skupiny míst, neboť podle nabytých zkušeností okolnost,, že byla žádost podána, není sama o sobě nikterak známkou mimořádných drahotních poměrů, právě tak jako okolnost, že žádost nebyla poddána, nemůže býti na závadu opatření odůvodněna podle § 12, odst. 7 P. Z.

Pokud se týče jednotlivých interpelovaných případů, uvádí se toto:

Z důvodů že nebyly dány podmínky hospodářské souvislosti s jinými obcemi, nemohly pro přeřadní podle shora citovaného vládního nařízení přijíti v úvahu České Velenice, Žacléř, Jáchymov, Nový a Starý Smokovec, Tatranská Lomnice, Tatranská Poljanka, Štrbské Pleso, Český Těšín, Trutnov, Petříkov, Chvaleč, Nový Jičín a Mladá Boleslav.

Drahotní poměry ve zmíněných lázeňských místech nejsou toho druhu, aby odůvodňovaly přeřadění do vyšší skupiny míst činovného. Ostatně je všeobecně známo, že místní obyvatelstvo spolu s veřejnými zaměstnanci čelí zvýšené drahotě v lázeňské sezoně znalostí a využitím výhodnějších nákupních pramenů.

Na souvislost Českého Těšína s Polským Těšínem nemohl býti vzat zřetel vzhledem k tomu, že mezi oběma místy prochází státní hranice, dlužno mimo to podotknouti, že drahotní poměry v Českém Těšíně podle konaných šetření nejsou nikterak tísnivé.

U města Trutnova, i kdyby byl vzat zřetel na obce Hořejší Staré Město a Poříčí, které ostatně jsou od Trutnova dosti vzdáleny, nebyly by dány s hořejšího hlediska podmínky pro přeřadění do skupiny míst B. Petříkov a Chvaleč jsou příliš vzdáleny od Trutnova, než aby s ním mohly tvořiti hospodářský celek a nebylo proto možno jejich žádosti o přeřadění vyhověti.

U Nového Jičína, i kdyby byl vzat zřetel na přilehlé obce Šenov, Žilinu a Loučku, nebyly by dány s hořejšího hlediska podmínky pro přeřadění do skupiny míst B. Zato vyhověno bylo požadavku o přeřadění Loučky do skupiny míst C.

Podobně nebyly dány podmínky pro přeřadění Mladé Boleslavi do skupiny míst B, zato vyhověno bylo požadavku o přeřadění Čejetic s Mladou Boleslaví úzce spojených do skupiny míst C.

Též Říčany nemohly býti přeřaděny do vyšší skupiny, zato přeřaděny byly s nimi úzce spojené Radešovice do skupiny C.

Požadavku, aby činovné bylo vypláceno zásadně podle názvu železničních služeben neb stanic bez ohledu, na kterém katastru leží, nemohlo býti vyhověno, pokud nebyly dány hořejší podmínky hospodářské souvislosti. S posledního hlediska byl přeřaděn značný počet stanic, takže se vyšlo podle možnosti vstříc zaměstnanectvu železničnímu.

Z míst uvedených v interpelacích byly přeřaděny:

Petržalka (pol. okres Bratislava) ze skupiny míst C do skupiny míst B,

Rybáře (pol. okres Karlovy Vary) rovněž ze skupiny míst C do skupiny míst B,

Horjany a Radvanka (pol okres Užhorod) ze skupiny míst D do skupiny míst C,

Františkov, Rochlice, Ruprechtice, Horní Růžodol a Růžodol I. (pol. okres Liberec) ze skupiny míst C a Janův Důl dokonce ze skupiny míst D do skupiny míst B,

Nové Pavlovice a Staré Pavlovice (pol. okres Liberec) ze skupiny míst D do skupiny míst C,

Louka, úzce související s Horním Litvínovem (pol. okres Most) ze skupiny míst D do skupiny míst C,

Předlice (pol. okres Ústí nad Labem) související s Ústím nad Labem, do skupiny míst B,

Priekopa, kde leží výtopna vrútecká, ze skupiny míst D do skupiny míst C.

V Praze dne 10. února 1929.

Poněvadž bylo jmenovanému volno, pokládal-li se tímto trestem za stížena, dovolati se ve věci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neshledávám příčiny k nějakém opatření ve věci z podnětu této interpelace.

V Praze dne 10. října 1928.

Trest smrti je v trestním zákonu z r. 1852 platném na území mimoslovenském stanoven v mnohem větším rozsahu než v trestním zákonu z r. 1878 platném na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Mimo to je nespornou vadou trestního zákona z r. 1852, že trest smrti je v něm stanoven absolutně, takže, uzná-li soud obžalovaného vinným jedním ze zločinů, na které zákon stanoví tento trest, musí jej uložiti a nemůže jej změniti v trest na svobodě, kdežto v trestním zákonu z roku 1878 není trest smrti trestem absolutním, mají-li polehčující okolnosti převahu, může soud místo něho uložiti trest na svobodě. Ve skutečnosti užívají soudy na Slovensku a Podkarpatské Rusi tohoto zmírňovacího práva ve vydatné míře.

Justiční správa hodlá tento velký rozdíl mezi oběma právními oblastmi odstraniti při příležitosti sjednocení trestních řádů ustanovením, podle něhož mají býti i soudy na území mimoslovenském příště oprávněn za okolností polehčujících ukládati místo trestu smrti toliko trest na svobodě.

Pokud jde však o požadavek, aby hrozba trestem smrti vymizela vůbec z trestního zákona a to ještě před celkovou jeho reformou, nemohu se přikloniti k mínění pánů interpelantů, považuji za nutné ponechati řešení otázky odstranění trestu smrti celkové reformě trestního práva.

Přípravná osnova československého trestního zákona chce takovou ochranu poskytnouti zvláštním druhem zabezpečovacích ústavů, totiž přechovatelnami, kde by obecně nebezpeční zpětní zločinci s trvalým sklonem ke zločinům mohli býti zadrženi tak dlouho, pokud se jeví nebezpečnými. Takového opatření však platné právo nezná. Není proto na místě, dovolávati se v této otázce přípravné osnovy nového trestního zákona. Naopak je účelno vyhraditi konečné vyřešení otázky trestu smrti až celkové reformě trestního zákona.

V Praze dne 24. listopadu 1928.

K tomu se dodává, že ministerstvo věcí zahraničních zpracovává znenáhla historický materiál, týkající ses diplomatického jednání za války a po válce a má v úmyslu tyto dokumenty vydati tiskem. Až budou vyřízeny všechny publikace ohledně války, přistoupí se k publikaci dokumentů z jednání mírového a poválečného.

Dojde tudíž také k uveřejnění podání, jichž se interpelace týče a tím bude vyhověno i petitu interpelace.

V Praze dne 5. listopadu 1928.

Dne 119, května 1928 odpoledne se vystěhoval dělník Karel Vondráček z boudy v ohradě v ulici Poděbradově na Žižkově, která patřila povozníku Františku Rejskovi. Krátce po Vondráčkově vystěhování František Dostál, Antonín Hodina a Bohumil Řepa, doprovázeni as 14 muži chtěli do uprázdněné boudy nastěhovati Františka Pospíšila, který dosud bydlel v jiné boudě. Majitel boudy Rejsek se proti tomu ohradil a nastěhování Pospíšilovu bránil, při čemž dle jeho udání byl by se stal obětí násilí, kdyby přišedší stráž nebyla zjednala pořádek. Dle služebního hlášení intervenující stráže zdráhali se Hodina a Dostál i jejího zákroku uposlechnouti tvrdíce, že policie nemá práva ve věci zakročovati. K tomu dlužno ještě podotknouti, že Rejsek tvrdil, že má příkaz od stavebního referátu hlavního města Prahy boudu ihned po jejím vyprázdnění rozbourati, a bylo tudíž nutno v zájmu umožnění provedení tohoto příkazu nastěhování dalšího obyvatele zabrániti.

Druhého dne, t. j. dne 20. května t. r. ráno, dostavily se k policejnímu okresnímu komisařství v Žižkově obě strany, a to osoby, které jsou v interpelaci uvedeny. Úřadující vrchní policejní komisař Antonín Plocar za přítomnosti všech osob dal si zhruba vysvětliti celý případ, načež v zájmu klidného projednání věci vyslechl nejprve povozníka Rejska, jakožto udávajícího. Tento učinil proti Hodinovi a Dostálovi trestní oznámení pro veřejné násilí, při čemž udal, že Dostál a Hodina vydávali ses mu za jakousi bytovou komisi, Hodina že byl opilý a vychloubal se, že na něho nestačí ani policie ani stavební úřad, a oba chtěli pak násilím nastěhovati do uprázdněné boudy Pospíšila, při čemž Rejska ohrožovali kusy nábytku, jimiž proti němu mávali. V protokole Rejsek výslovně udal, že byl ohrožen na zdraví a životě a jen včasným zakročením stráže byl zachráněn. Na základě tohoto trestního oznámení nařídil vrchní policejní komisař Plocar zatčení Hodiny a Dostála a dal je téhož dne odpoledne dopraviti do bezpečnostního oddělení policejného ředitelství, odkudž dne 21. května t. r. byli dodáni do vazby zemského trestního soudu v Praze a současně bylo proti nim učiněno trestní oznámení pro zločin dle § 83 tr. zák.

Podle toho zatčení Hodinovo a Dostálovo odůvodněno bylo výslovném trestním oznámením Františka Rejska.

Po odvedení Hodiny a Dostála do věznice dožadovala se jich propuštění resp. odůvodnění jich uvěznění přítomná Karla Bártová (nikoliv Rosecká, jak v interpelaci jest uvedeno), společně s Dostálovou manželkou Marií. Vrchní policejní komisař Plocar odmítl jejich intervenci jako nemístnou a vyzval je k opuštění kanceláře, pohroziv jim vyvedením stráží, neuposlechnou-li.

Téhož odpoledne, když již oba vězňové byli dodáni do bezpečnostního oddělení, přišla na policejní komisařství v Žižkově Anežka Hodinová, švagrová uvězněného Hodiny,intervenovati ve prospěch obou zatčených. Vrchní policejní komisař Plocar odmítl je propustiti. Když Hodinová dle souhlasného tvrzení vrchního policejního komisaře Plocara a úředních orgánů, kteří byli jednání přítomni, začala se nemístně chovati křičíc a rozčileně vyhrožujíc, že věc tak nenechá a půjde dále, vykázal ji vrchní komisař Plocar z kanceláře. Poněvadž ani pak neuposlechla, povolal vrchní policejní komisař Plocar stráž, aby ji vyvedla. Hodinová však před příchodem stráže odešla sama.

Pokud interpelace vytýká hrubé zacházení s vězni a stranami a vrchnímu policejnímu komisaři zvlášť užití některých hrubých výroků, nebylo konaným šetřením prokázáno, že by byla stížnost v tomto směru odůvodněna. Všichni úřední orgánové ve věci súčastnění souhlasně potvrzují, že s nikým hrubě zacházeno nebylo, ovšem způsob jednání některých súčastněných osob vyžadoval energického vystupování úředních orgánů. Vrchní policejní komisař právě v oné době byl stižen těžkým zánětem průdušek, trvajícím téměř osm neděl, takže sotva mluvil, a jest tudíž naprosto vyloučeno, že by byl býval křičel, jak v interpelaci se tvrdí. Jmenovaný s určitostí zejména použití v interpelaci uvedeného výroku o městské radě vůči paní Hodinové odmítá. Nesprávnost tohoto obvinění dotvrzují i ostatní úřední orgánové, kteří byli Plocarovu jednání s Hodinovou přítomni.

K nějakému opatření není vzhledem k tomu důvodu.

V Praze dne 28. listopadu 1928.