Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

V únoru minulého roku, v době severočeské stávky hornické, usneslo se obecní zastupitelstvo horního města Kladna většinou hlasů na projevu sympatií spravedlivému mzdovému zápasu severočeských uhlokopů a zároveň usneslo se darovati 2.000 Kč stávkujícím horníkům severočeského revíru, kteří jsou příslušníky horního města Kladna.

V této schůzi obecního zastupitelstva navrhovaly různé politické skupiny několik od sebe odlišných resolucí. Žádná z nich však nebyla přijata. Vykonávaje toto usnesení, odeslal starosta horního města Kladna prostřednictvím Čsl. svazu horníků v Praze následující sdělení:

"Svazu českosl. horníků v Praze.

Zastupitelstvo horního města Kladna, uznávajíc nesmírné a nekonečné utrpení hornictva, které jest nuceno o každou skývu chleba sváděti těžký a zoufalý boj se svými zaměstnavateli, usneslo se ve schůzi, konané dne 23. února 1928, vysloviti projev sympatií bojujícím horníkům v severních Čechách.

Jest všeobecně známo, že severočeští horníci dožadují se jen nepatrného zvýšení svých mezd, které za drahotních poměrů naprosto nepostačují na krytí jich životní úrovně, leč majiteli dolů uhelných při jich bezcitnosti jest jim vše odpíráno, ba od těchto i další zhoršování pracovních poměrů požadováno.

Zastupitelstvo horního města Kladna usneslo se současně na podporu hornictva věnovati obnos 2.000 Kč, který současně tamnímu Svazu se zasílá se žádostí, aby obnos ten předal stávkovému výboru, aby týž v prvé řadě podělil jím příslušníky horního města Kladna a jich hladovící děti, neboť těch valná většina v řadách stávkujících se nalézá. Přejeme potom úplné vítězství hornictvu v jich spravedlivém boji.

Na Kladně, dne 29. února 1928.

Z dopisu tohoto jest zřejmo, že neobsahuje nic, co by odporovalo kompetenci samosprávného sboru, jakým jest obecní zastupitelstvo a zvláště pak nic, co by odporovalo zákonu na ochranu republiky.

Než státní zastupitelství pouze pro tento výkon podalo na 23 členů obecního zastupitelstva horního města Kladna žalobu, odůvodněnou zákonem na ochranu republiky § 14, odst. 5, který stanoví trest pro ty, kdož "způsobem surovým a štvavým hanobili republiku a může tím poškoditi vnitřní klid v republice nebo mezinárodní vztahy státu."

Nevíme odkud a z kterých pramenů čerpalo státní zastupitelství prameny k této žalobě. Poněvadž však jest nám známo, že nadřízené úřady zastavily obci Kladnu výkon tohoto usnesení na základě nepravdivých zpráv novinářských, domníváme se, že i celá tato obžaloba jest jen těmito novinářskými zprávami podložena, protože ani nadřízené úřady ani státní zastupitelství si úředních zpráv v této záležitosti od obecního úřadu nevyžádaly.

Přelíčením, které se s těmito 23 členy obecního zastupitelstva dne 21. února t. r. u okresního soudu koná, dožijeme se v naší republice jedné z největších ostud, protože státní zastupitelství stíhá tu samosprávný sbor proto, že vykonal usnesení, plně odpovídající kompetenci tohoto sboru, podloženou státními zákony.

Podepsaní táží se proto pana ministra spravedlnosti:

Jest ochoten případ tento dáti vyšetřiti a zjednati nápravu?

Jest ochoten sděliti podepsaným, co v této věci zařídil, anebo zaříditi hodlá?

V Praze dne 15. února 1929.

Zákon z roku 1872, č. 60 ř. z. dával jednak certifikatistům přednostní právo při přestupu z vojenské státní služby do civilní, jednak stanovil, že certifikatista, podělený úřednickým certifikátem, stane se při převzetí do civilní státní služby definitivním úředníkem pragmatikálním bez jakékoliv čekatelské doby.

To bylo i při provádění zákona o propočítání celkové služební doby státních zaměstnanců (zákon ze dne 9. dubna 1920, č. 222 Sb. z. a n. a vlád. nař. ze dne 22. prosince 1920, č. 666 Sb. z. a n.) výslovně konstatováno výnosem presidia ministerstva financí ze dne 5. dubna 1921, č. j. 3137/pres. 21, vysvětlivky k § 19. bod 1., tímto ustanovením: "Úředníkům, bývalým poddůstojníkům z povolání s úřednickým certifikátem se čekatelský rok neodečítá." (Výnos býv. ministerstva vnitra č. 907 z roku 1914 k § 57 lit. b) a c) služební pragmatiky).

Zákon ze dne 22. prosince 1924, č. 286 Sb. z. a n. ve svém § 7. bod 1. stanoví: "Předpisy, vydané po 1. lednu 1919, jimiž se přiznává nárok na započtení určité doby pro postup do vyššího požitku, neplatí pro zaměstnance, kteří vstoupí do státní služby po dni účinnosti tohoto zákona. Ustanovení toto nevztahuje se na předpisy o započtení služby v čsl. legiích, na předpisy o započtení vojenské a četnické služby, vojenským osobám z povolání a příslušníkům četnictva."

I z tohoto ustanovení jasně vyplývá, že započitatelná (započtená) vojenská služební doba úředníků - certifikatistů měla býti započítána pro postup do vyšších požitků bez odečtení doby čekatelské. Přes to stanoví § 7 bod 5. zákona ze dne 24. června 1926, č. 103 Sb. z. a n., pro čekatele na úřednická místa pro služební třídu II. tříletou, pro III. čtyřletou a pro IV. služební třídu šestiletou dobu čekatelskou.

Odečtení čekatelské doby ze služby pragmatikální, odsloužené na místě systemisovaném, jest pro úředníky - certifikatisty (jak správně bylo ve výborech senátu N. S. konstatováno) porušením nabytých práv. Vyplývá to jasně i z navržené resoluce, přijaté ve výboru sociálně-politickém senátu N. S., jež zní: "Vládě se ukládá, aby při všeobecném převodu úředníků - certifikatistů do nových platových stupnic vzala v úvahu celou skutečnou služební dobu (vojenskou i civilní) při nejmenším však, aby jim byla prominuta čekatelská doba podle nového zákona, která u nich z důvodů 12leté služby vojenské nikdy neexistovala, jakož i vzhledem k zákonu ze dne 13. května 1919, č. 250 Sb. z. a n., který v § 2. zachovává veškerá práva a výhody certifikatistů skupin C, D, E.

Důvodová zpráva k platovému zákonu čís. 103/1926 Sb. z. a n. dovozuje, že důvodem pro zavedení čekatelské doby pro úředníky skupin C, D, E bylo dosíci lepšího výcviku ve službě a uvádí, že v nejnižší skupině úřednické bude nutno zavésti lhůtu čekatelskou, ač tam z největší části neexistovala. Původním důvodem tohoto byla okolnost, že skupina E se doplňovala z řad délesloužících poddůstojníků a byly to zájmy vojenské správy, jež podmiňovaly ustanovení certifikatistů úředníky bez jakékoliv služby přípravné.

Pokud se důvodová zpráva týká úředníků - certifikatistů, dovolujeme si provésti důkazy o tom, že neodpovídá skutečnému stavu věci. Konstatujeme, že z řad déle sloužících poddůstojníků doplňovali se nejen úředníci skupiny E, nýbrž i skupin D a C, a že do civilní státní služby přestupovali i důstojníci bez čekatelské doby. Úředník - certifikatista byl pro civilní státní službu náležitě vycvičen, neboť nepřestupoval z vojenské do civilní služby jako nezkušený mladík, nýbrž jako dospělý muž ve stáří 35 - 40 let, který byl po 12leté, namnoze i delší služební době náležitě vyškolen nejen ve službě kancelářské a evidenční, ale i ve službě účetní a konceptní. Tato nejméně 12letá služba u vojska, z níž nejméně polovina byla odsloužena ve vojenských kancelářích, byla pro služební výkon civilního státního úředníka jistě postačující průpravou, a jen z tohoto jediného důvodu nebyla pro úředníky - certifikatisty žádná čekatelská doba stanovena. Podle zákona č. 60 ř. z. z roku 1872 předcházela jmenování úředníkem šesti až dvanáctiměsíční praxe u některého státního úřadu, kde musel každý uchazeč - certifikatista svoji způsobilost pro civilní státní službu teoreticky i prakticky prokázati, a tam, kde to bylo předepsáno, musel absolvovati odborné kursy a složiti předepsané zkoušky. O této praxi bylo každému petentu vydáno úřední vysvědčení.

Již z předchozího jasně vyplývá, že certifikatista - aspirant na místo úřednické, musel splniti všechny předepsané podmínky, které byly velice přísně posuzovány. K tomu sluší uvésti, že tyto služební úkony, dříve výhradně obstarávané délesloužícími poddůstojníky, nyní vykonávají v čsl. armádě důstojníci správní služby. Zdatnost úředníků - certifikatistů ve službě kancelářské i výkonné byla již vícekráte oceněna, jak mimo jiné dokazuje i výnos presidia ministerstva sociální péče ze dne 21. června 1921, č. j. 12.956/P-22, zaslaný svého času presidiu ministerské rady, presidiím všech ústředních úřadů a kanceláři pana presidenta republiky na vědomí, ve kterém se praví: "Dle zkušeností, jež ministerstvo sociální péče nabylo, jest veliké procento zaměstnaných kancelářských úředníků, bývalých certifikatistů, prvotřídním, naprosto spolehlivým a svědomitým živlem ve službě kancelářské." I toto uznání prokazuje, že úředník - certifikatista přestoupil z vojenské do civilní státní služby plně vycvičen, takže jistě čekatelské doby pro jeho lepší výcvik nebylo zapotřebí.

Zákonem ze dne 9. dubna 1920, č. 222 Sb. z. a n., bylo stanoveno propočítání celkové služební doby státních zaměstnanců pro zařazení a postup v jejich služebním poměru podle lhůt časového postupu zákona ze 7. října 1919, č. 54 Sb. z. a n., podle takto dosaženého výsledku jich zařazení do požitků příslušné hodnostní třídy a příslušného stupně služného. K tomuto zákonu bylo vydáno prováděcí nařízení ze dne 22. prosince 1920, č. 666 Sb. z. a n., dle kterého hodnoceny a pro postup do vyšších platů byly i mimořádná služba civilní i soukromé zaměstnání započteny plně, po případě ve výměře do pěti let (§ 16). Naproti tomu nebyla plně hodnocena státní služba vojenská a četnická (činná, válečná a dobrovolná) pro postup do vyšších platů a bylo stanoveno § 13. tohoto vlád. nař., že služba tato započítá se pro poměr úřednický (úředníkům - certifikatistům skupin C, D. E) jen pokud přesahuje 7 roků. Tím ztratili tito úředníci plných sedm let ze své poctivě odsloužené doby.

Bod 3. § 169 platového zákona béře za základ podle odst. 1. a 2. § 169 i pro úředníky certifikatisty skupiny C dobu tříletou, skupiny D dobu čtyřletou a skupiny E dobu pětiletou, jako stanovenou dobu čekatelskou. V důsledku toho ztratili tito úředníci při převodu do nových platů podle platového zákona dobu dalších tří až pěti roků, tedy celkem až 12 roků.

Jediným bodem platového zákona, k němuž upírají úředníci - certifikatisté své zraky, je § 142. Podle bodu 2. tohoto paragrafu určí vládní nařízení, kdy, kromě případů, stanovených v tomto zákoně a v jakém rozsahu, se započte pro zvýšení služného určitá služba v jiném služebním poměru, nebo jiné zaměstnání.

Paragraf tento dává vládním činitelům možnost vpředu uvedené křivdy aspoň zmírniti.

Z těchto důvodů táží se podepsaní vlády:

1. Je-li ochotna vyrovnati vpředu uvedené křivdy, které se staly úředníkům bývalým certifikatistům?

2. Jest ochotna sděliti podepsaným, co v této věci učiniti hodlá?

V Praze dne 15. února 1929.

Již před několika léty obrátily se české právnické korporace na příslušné ústavní činitele zvláštním pamětním spisem, ve kterém se obíraly personálními otázkami u Nejvyššího soudu v Brně.

Přes to však nestala se úplná náprava a dnes se stížnosti opakují měrou ještě větší. Nejvyšší soud brněnský trpí naprostým nedostatkem soudců a nedostatek tento je tím citelnější, že dodnes nejsou obsazena všechna místa systemisovaná u tohoto soudu. Agenda u Nejvyššího soudu vázne tak, že zůstává pravidelně o 10 měsíců pozadu. U této nejvyšší stolice vyřizují se právní věci z historických zemí pravidelně v 8 senátech, věci slovenské pak ve 2 zvláštních senátech slovenských. Při stále rostoucí agendě ovšem počet tento zdaleka nestačí skutečné potřebě a prospělo by právní bezpečnosti a zachovalo by důvěru občanstva v naše soudnictví, kdyby počet ten byl rozmnožen a proto také systemisován potřebný počet senátních presidentů a radů Nejvyššího soudu jako referentů. Místo toho však musíme konstatovati, že tu není plně obsazen ani nedostatečně vyměřený stav dnes systemisovaný a že 7 referentů vykonává tu funkci senátních presidentů, ovšem na úkor věci, práva a právní vědy, poněvadž trpí pak Nejvyšší soud tím více nedostatkem referentů.

Nejkřiklavější však křivdou je, že už 3 roky není jmenován druhý president na místo systemisované. Zjev je tím nepochopitelnější, že místo toto zastává vynikající český právník, který má jen titul a hodnost druhého presidenta.

K těmto neblahým zjevům ve stavu soudcovském druží se naprostý nedostatek kancelářského personálu.

Nebudeme se zmiňovati o důležitosti Nejvyššího soudu pro právní vědu, o významu jeho pro právnickou literaturu ani o jeho vlivu na rozhodování nižších soudních instancí, chceme jen poukázati na skutečnost, že soudy jsou dosud u nás v ČSR institucí, ve kterou není důvěra obyvatelstva otřesena. Jest povinností vlády a v prvé řadě resortního ministra, aby odstranil vše, co by jen zdaleka mohlo vrhati stín na tuto důvěru; jeť konání spravedlnosti zajisté základem státu nejen v hesle, ale také v pravdě.

Proto táží se podepsaní:

1. Zná pan ministr tento nedostatek soudců i kancelářského personálu u Nejvyššího soudu v Brně?

2. Jest pan ministr ochoten provésti ihned jmenování na místa už nyní systemisovaná?

3. Jest pan ministr ochoten provésti ihned jmenování druhého presidenta a sděliti podepsaným, proč se tak dosud nestalo?

4. Jest pan ministr ochoten sjednati nápravu a prosaditi takovou systemisaci při nastávající revisi, která by hověla dnešním i budoucím potřebám této nejvyšší stolice právní i celé právní vědě?

V Praze dne 15. února 1929.

V "Právnické jednotě" konána byla dne 31. ledna t. r. přednáška pana presidenta vrch. zemského soudu dra Hausmanna o sborových soudech a rozšíření bagatelního řízení. Při tom dotčeny byly neblahé poměry stavu soudcovského. Jako nápravu naznačil pan přednášející mimo jiné zrušení části okresních soudů v městech, která reformou správy byla připravena o samosprávu okresní a přenesení soudů do sídel správy politické. V samotném ministerstvu spravedlnosti bylo prý o otázce této jednáno a jednání toto sympaticky posuzováno.

Přednášce této byl přítomen pan ministr dr. Mayr-Harting a nikdo z přítomných neohradil se proti vývodům pana presidenta vrch. zemského soudu, ani nepopřel uvedeného tvrzení.

Nelze proto tvrzení pana přednášejícího přejíti mlčením, uvážíme-li, jak velice poškozena byla řada okresních měst odnětím okresní samosprávy. Kdyby nyní i okresní soudy jim byly vzaty, pak zničena budou úplně. Mnoho živností bylo by zruinováno a obyvatelstvu těchto okresů byl by styk se soudem velmi ztížen a zdražen.

Táží se proto podepsaní:

1. Souhlasí-li pan ministr s tím, aby okresní soudy z měst, jimž byla vzata okresní samospráva, přeneseny byly do sídla správy politické?

2. Činí-li se podobné přípravy v ministerstvu spravedlnosti?

V Praze dne 14. února 1929.

Orgány sociální péče o mládež, jich české i německé ústředny, jakož i všichni, kdož se zabývají péčí o dítě, shodují se v názoru, že je nutno zabezpečiti zvláštním zákonem, aby nemanželští i rozvedení otcové platili vyživovací příspěvky.

Až dosud se této alimentační povinnosti vyhýbají někteří liknaví a neodpovědní otcové k veliké škodě mládeže. Je proto třeba, aby alimenty vyplácela veřejná pokladna, jež by své nároky vůči otcům uplatňovala i použitím trestních sankcí.

Podepsaní se táží:

1. Zná pan ministr dnešní neutěšené zabezpečení nemanželských dětí?

2. Jakými zákroky mu chce čeliti?

3. Je-li ochoten v době nejkratší předložiti návrh zákona s přihlédnutím k přáním, která byla projevena v návrhu obou ústředen sociální péče o mládež.

V Praze dne 15. února 1929.

Zemské velitelství pro Moravu - Slezsko upřelo rozkazem ze dne 10. února 1928, č. 106 h. spr. a později opětně jinými rozkazy strážmistru Jindř. Šimkovi požadované stěhovací výlohy s odůvodněním, že "přemístění bylo zaviněné a ministerstvo vnitra v jiném podobném případě výnosem ze dne 29. prosince 1927, č. 23.153 vrátilo podobnou prosbu jednoho četnického gážisty o výplatu stěhovacích výloh při "zaviněném" přeložení s odůvodněním, že podle ustanovení bodu 4. prováděcích předpisů ku zákonu č. 186/20 mají nárok na úhradu stěhovacích výloh jen ti četničtí gážisté, kteří se stěhují z místa dosavadního služebního působiště na nové definitivní místo služební následkem "služebního přeložení".

Podle této doslovné citace rozkazu rozeznává a také zavádí ministerstvo vnitra i jinaká překládání četnických gážistů, než překládání "ze služebních důvodů".

Zákon o četnictvu č. 299/20 v § 16. však výslovně praví: "Příslušníci četnictva mají býti jen z důležitých služebních příčin na jiné místo překládáni" a tudíž imperativně rozkazuje nesesaditelnost četnických gážistů z místa jejich působiště, není-li tu důležitých služebních příčin". Nelze neviděti v tomto ustanovení zákona úmysl zákonodárce, aby zajistil příslušníkům výkonného četnictva - kteří v podstatě jsou malými státními návladními svého služebního obvodu - aspoň do určité míry nesesaditelnost a tím zajistil jejich nezávislost po způsobu záruky dané soudcům ústavní listinou.

Je pravda, že ministerstvo vnitra také dovolilo výnosem ze dne 7. června 1922, č. 7087, aby překládání četnických gážistů bylo povolováno i tehdy, když tito o to prosí a zaváží se, že budou hraditi stěhovací výlohy ze svého. Lze-li ale toto poslední ustanovení lidsky chápati a určitými okolnostmi odůvodniti, nelze stejně posuzovati zprvu citovaný výnos č. 23.153/28, neboť tento není v souladu ani s lidskostí ani se zákonem o čenictvu (§ 16!), ale naopak jest zostřením tohoto zákonného ustanovení v trestní normu, stanovící tisícovou pokutu pro ty četnické gážisty, kteří "zaviněně" - na př. pro malá disciplinární potrestání - byli přeloženi do nového působiště.

Důkazem prakse u četnictva pak jest právě tento případ strážmistra Šimka, který nebyl vůbec potrestán, ale jen určitou agrární okresní veličinou oznámen pro urážku na cti neodůvodněně, neboť byl vojenským soudem osvobozen a byl tedy pokutován za to, že kdos jej křivě obvinil. V jiných přemnohých případech pak prakse u četnictva v tomto směru jde tak daleko, že trestá gážistu jen proto, aby potom byl i hospodářsky zničen tím, že při následujícím přeložení musí hraditi tisícové stěhovací výlohy. Prakse u četnictva prostě hrubě ignoruje zásadu, že nikdo nesmí býti pro jeden poklesek dvakráte trestán.

Ježto ale ani citovaný výnos ministerstva vnitra, hlavně pak prakse četnické správy nemá opory v zákoně o četnictvu a také proto, že v daném případě zemské četnické velitelství v Brně zkrátilo četnického gážistu o jeho právo stěžovati si ku Nejvyššímu správnímu soudu tím, že nepropustilo jeho prosbu k ministerstvu vnitra, ač toto velitelství samo témuž strážmistrovi a v tomže případě slíbilo stěhovací výlohy vyplatiti, bude-li soudem osvobozen, konečně pak proto, že nelze přihlížeti k tomu, jak četníci jsou pro jeden poklesek dvakráte velmi citelně trestáni, táží se podepsaní pana ministra vnitra:

1. Jest pan ministr vnitra ochoten upraviti praksi při překládání četnických gážistů a při přiznávání úhrady stěhovacích výloh podle ustanovení § 16 zákona o četnictvu a naříditi, aby překládání četnických gážistů se dálo jen "z důležitých služebních příčin" nebo nejvýše na vlastní žádost?

2. Jest pan ministr vnitra ochoten naříditi, aby strážmistru Šimkovi byly stěhovací výlohy v tomto případě zaplaceny a aby podobné případy se neopakovaly?

3. Je pan ministr vnitra ochoten zakázati i tu praksi, aby prosby nebo stížnosti četnických gážistů mezi instance nezamítaly s poukazem na starší rozhodnutí vyšší instance, jak se stalo v případě strážmistra Šimka a děje se skoro výlučně ve všech jiných případech proto, aby ministerstvu vnitra bylo znemožněno posouditi jak těžce některé výnosy ministerské na četnictvo doléhají?

V Praze dne 15. února 1929.

Ministerstvo vnitra výnosem ze dne 10. listopadu 1927, č. 69165 přidělilo četnickým stanicím opakovací pistole v poměru 1 pistole pro dva strážmistry. Týmž výnosem upravilo i druhy služeb, kdy jest konati strážmistrům výkonnou službu s výzbrojí pistolí. Jako zásadu stanovilo, že "četník může býti vyzbrojen pistolí jen tehdy, kdy podle druhu služby a daných poměrů není pravděpodobno, že by se octnul v situaci, kde by karabiny postrádal."

Zavedení pistolí pro četnické strážmistry stalo se proti vůli některých - hlavně vyšších - četn. důstojníků. Tito pak, starostliví, aby jejich vojenskému výcviku neubylo cvičného předmětu, starají se úporně o to, aby peníz za pistole placený byl penízem vyhozeným, jak o tom svědčí mnohé rozkazy zem. četnického velitelství, na příklad rozkazy zemského četnického velitelství pro Čechy č. 12.593/28, nebo rozkaz exponovaného četnického štábního důstojníka v Olomouci č. 1638/28 anebo konečně rozkaz zemského četnického velitelství v Užhorodě ze dne 5. dubna 1928, č. 891.

Posledně citovaný rozkaz zemského četnického velitelství v Užhorodě vybral si z citovaného výnosu ministerstva vnitra č. 69.165 určité věty a v tradiční sugesci dedukuje z těchto vět, že strážmistr na obchůzce smí býti vyzbrojen pistolí jen tehdy, když hlídka je "vícemužová" t. j. nejméně třímužová. Dvoučlenná hlídka četnických strážmistrů není dle tohoto rozkazu hlídkou vícemužovou, při níž by četničtí strážmistři směli býti vyzbrojeni pistolí.

Rozkazem zemského četnického velitelství pro Čechy č: 12.593/28 pak bylo nařízeno, že strážmistři smí konati službu obchůzkovou s výzbrojí pistole jen tehdy, když obchůzka nekoná se v noci a není mimo obvod onoho místa, v němž četnická stanice je ustanovena. V důsledku tohoto rozkazu nesmějí četničtí strážmistři konati s pistolí žádné jiné vnější služby v širším jejich služebním obvodu, tak jako v Podkarpatské Rusi nesmějí zas býti vyzbrojeni pistolí na obchůzkách, není-li počet hlídky vyšší než dva, což podle jiných předpisů v pravdě nesmí býti nikdy.

Jak je zřejmo, žádný z těchto rozkazů neodpovídá zásadě, že četnický strážmistr má býti vyzbrojen pistolí ve službě obchůzkové tehdy, "kdy podle druhu služby a daných poměrů není pravděpodobno, že by se octl v situaci, kde by karabiny potřeboval."

V důsledku těchto a jiných rozkazů - neméně malicherných a záludných - leží pistole, jimiž měli býti vyzbrojeni četničtí strážmistři, uzamčeny ve stole staničního velitele a statisícový obnos za ně byl v pravdě vyhozen.

Ježto podle § 3 zákona o četnictvu č. 299/20 má rozhodovati o výzbroji četnictva ministerstvo vnitra, toto také o ní rozhodlo, nelze neviděti, že vyšší četničtí důstojníci sabotují výnosy nadřízeného ministerstva, diskreditujíce tak toto ministerstvo v očích všeho četnictva. Protože však četnictvo v Německu je už od desetiletí, a četnictvo rakouské je už od převratu vyzbrojeno jen pistolemi, nutno míti za to, že středoevropské bezpečnostní poměry nutně vyžadují zmodernisování výzbroje i našeho četnictva aspoň takovou zbraní, jakou jsou vyzbrojeni těžcí zločinci. Ostatně o tom svědčí i naše policie vyzbrojená jen pistolí. V neposlední řadě pak nutno uznati oprávněnost všeobecně u četnictva panujícího názoru, že risiko četnické služby by nebylo tak veliké, kdyby četníci byli vyzbrojeni pistolemi a oprávněně poukazuje se na těch 46 padlých četníků ve službě, kteří padli, jsouce vyzbrojeni puškou.

Ježto je tím prokázáno, že výzbroj pistolí je pro četnickou službu bezpečnostní jedině správná, na druhé straně pak je prokázáno, že sabotáž vyšších četnických důstojníků v tomto směru nejen je důkazem jejich nedisciplinovanosti, ale ohrožuje životy četníků, táží se podepsaní:

1. Jest pan ministr vnitra ochoten naříditi, aby výnos ministerstva vnitra č. 69.165 byl rigorosně prováděn a ponecháno rozhledu staničního velitele, aby sám rozhodl, kdy "podle druhu služby a daných poměrů není pravděpodobno, že by se četnický strážmistr octl v situaci, kde by karabiny postrádal"?

2. Jest pan ministr vnitra ochoten naříditi, aby označené resistenční rozkazy četn. důstojníků byly odvolány a jejich vydavatelé, aby byli pro neuposlechnutí rozkazu potrestáni?

V Praze dne 15. února 1929.