Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Již jednou obrátil jsem se dotazem D 235/II. ze dne 19. května 1926 na pana ministra, že ředitel věznice p. Dýma zneužívá úřední moci. Údaje prvého mého dotazu vyšetřoval vrch. rada zemského soudu dr. Žáček z Brna, který se dat voziti autem p. Dýmy, vyšetřování vedl za jeho přítomnosti a vyšetřoval věci, které neměly s obsahem mého dotazu nic společného. Podle takového vyšetřování dopadla také odpověď na můj tehdejší dotaz.

V této interpelaci podávám nyní nový doklad o zneužívání úřední moci p. ředitelem Dýmou.

Dne 28. ledna 1929 přinesl časopis "Moravský Večerník", vycházející v Olomouci, v č. 24 tuto zprávu:

"Hořící muž v uzamčeném bytě. Výbuch benzinu při čištění bytu. Olomouc, 28. ledna. - V paláci továrníka Svobody na Husově náměstí v Olomouci upravují si byt novomanželé Prombergrovi. Hodlali se již v tomto týdnu do nového bytu přestěhovati, ale neočekávané neštěstí jim v tom zabránilo.

Včera v neděli pracoval totiž v bytě parketářský dělník Alois Hut. Čistil a leštil parkety nějakým roztokem parafinu a benzinu: Když již měl některé pokoje vyčištěny, vzňal se náhle benzin od rozžhavených kamen a vybuchl. Hut se snažil ihned požár, který vznikl uhasit a dusil oheň popelem. Poněvadž se mu to však nedařilo a protože byl v pokoji uzamčen, rozbil okno a volal o pomoc. Domovník paláce a nájemník Pospíšil otevřeli násilím dvéře od Prombergrova bytu. Hut vyběhl s příšerným nářkem a s hořícími šaty z bytu na pavlač a tam klesl v bezvědomí k zemi. Utrpěl strašné popáleniny na celém těle, hlavně však na rukou. Záchranná stanice dopravila ho do nemocnice. Na místo přijely český i německý hasičský sbor. Než však mohly zakročit, uhasil oheň pan Pospíšil zvláštním hasičským přístrojem. Škoda v bytě způsobená není příliš značná. Stav Hutův je dnes kritický."

K této novinářské zprávě připomínám, že dělník Hut týž den v noci popáleninám podlehl, že byl 46 roků starý, otec dvou dítek, ze Střeně a že byl vyšetřovancem krajského soudu v Olomouci.

Byt v paláci továrníka Svobody upravoval se pro provdanou dceru ředitele věznice p. Dýmy. Vyšetřovanec Hut Alois byl po celý týden voděn dozorcem věznice Emilem Hégrem do prázdného bytu na práci, tam ráno uzamčen a večer opět odveden. Pouze jídlo bylo mu donášeno.

Dne 28. ledna pracoval jako před tím v uzamčeném bytě, kde došlo k neštěstí, jemuž padl Hutův život za obět.

Táži se proto pana ministra:

1. Ví pan ministr, že vyšetřovanců krajského sudu v Olomouci se používá k pracím mimo budovu krajského soudu?

2. Zná pan ministr tento případ a je ochoten dáti objektivně vyšetřiti příčinu smrti vyšetřovance Huta?

3. Je ochoten dáti potrestati vinníka, z jehož rozkazu Hut práce prováděl a z jeho prostředků utrpěnou škodu rodině Hutově nahraditi?

V Praze dne 7. března 1929.

Ústřední orgán mládeže čsl. soc. dem. strany dělnické uveřejnil v č. 2. ročníku XI. na str. 24. druhý sloupec, článek nadepsaný "Vojna jako řemen". Celý článek vyjma nadpis a úvodní větu byl zkonfiskován. Zkonfiskovaná místa měla toto znění:

"nastává čištění, počínající náležitými nadávkami, abychom "nevyšli ze cviku". Pak se táhne na "tejrák", kde vedle cvičení, které by jakž takž ušlo, musíme si dát mlčky líbit všemožné nadávky, které se kdy a kde vyskytly. Tak každý den jsme "pakáž", "držíme huby", "čumíme", jsme "volové", "pacholci" atd. Ozvat se nesmíš, nechceš-li pocítiti dvojnásob všechny slasti vojenského života. Vojna, když již to musí býti, by se jinak líbila, ale ty každodenní "perly" znechucují život úplně.

Nejtragičtější je, že podle přísloví "Poturčenec horší Turka", jsou nejhoršími ti dvaadvacetiletí kluci, kteří byli již dříve povýšeni. Mezi důstojnictvem jen v poměrně řídkých případech vyskytnou se podobní výtečníci. - - - Kdo je slabší povahy a nervů, těžko snese způsob, jakým se nám vštěpuje vojenské umění, disciplina a láska k vlasti. O všem ostatním, co člověk musí překousnout, je lépe pomlčet. No, ale už to nějak překonáme. - - - Za celou dobu neviděl jsem vůbec novin. Celý duševní obzor je uzavřen vojnou a zase vojnou.

Ukončení dne, slibně počatého, neobejde se zase bez nadávek, čištění a přerovnávání všech věcí do opatrování nám svěřených". Běda, kdyby nalezla se špetka bláta, třebas i jen na podrážkách bot. Lesk a pozlátko - to jsou pláště té sprostoty a hulvátství vojenského života. Nám nezbývá ovšem nic jiného, než mlčky vždy na slovo poslechnout, na nadávky mlčet a myslit si své. To jest asi krátký přehled o moderních způsobech výchovy demokratické a uvědomělé čs. armády. (Z dopisu brance.)"

Uvedený článek byl vlastně přetiskem dopisu brancova, který podle vlastních zkušeností vypisoval poměry u jednoho vojenského útvaru. Účelem článku bylo upozornění všech příslušných činitelů na poměry, vládnoucí u některých pluků. Redakce, otiskujíc dopis, vedena byla snahou zjednati nápravu. Jistě není veřejným zájmem, aby pravdivé vylíčení poměrů, o jichž nápravu se jedná, bylo potlačováno. Konfiskováním článku překročila censura meze kompetence tím spíše, že jednalo se o objektivní vylíčení.

Podepsaní se proto táží, je-li pan ministr spravedlnosti ochoten učiniti opatření, aby zabráněno bylo přehmatům censury, která umlčuje objektivní vylíčení pravdy?

V Praze dne 28. února 1929.

V čísle 10 periodického tiskopisu "Deutsche Post" v Opavě ze dne 12. ledna t. r. vyšel článek s nadpisem "Chorvati a sudetští Němci" od Maxe Karga. Týž článek vyšel také v čísle 9 periodického tiskopisu "Der Tag" v Ústí n. L. ze dne 12. ledna t. r. V obou časopisech byly zabaveny části tohoto článku. Článek sám zněl takto:

Právě deset let po svém založení musí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců revidovati ústavu. Není pochyby, že králem dosazená vláda, nezávislá na politických stranách pracuje o přeměně Jugoslavie ve federativní stát tří spojených slovanských kmenů a o vnitropolitickém zrovnoprávnění Chorvatů se Srby. Hegemonie Velkosrbů jest nyní v Jugoslavii na ústupu před myšlenkou autonomie Chorvatů. Tento vývoj a tato přestavba státu není výsledkem náhle probuzené srbské velkomyslnosti, nýbrž byl vybojován promyšleným a energickým bojem Chorvatů za národní samosprávu své země. Chorvatsko obětovalo krev nejlepších Chorvatů, aby mohlo dojíti k vývoji od kolonie Velkosrbska k rovnoprávné součásti státu. Velký a mocný stín Štěpána Radiče vznáší se nad jeho bojující vlastí: Chorvatsko Chorvatům!

Vidíme-li události v Jugoslavii, mimovolně se nám vtírají jistá porovnání s poměry v Československu. Tam i zde jest týž problém: státy s několika národy, v nichž si jeden národ vnucenou ústavou osvojuje panství nad ostatními národy. V Jugoslavii byli to Srbové, zde jsou tímto vládnoucím národem Češi, kteří považují tento stát za svůj národní stát, - - - a tak také jednají. I když politický boj Chorvatů se v podrobnostech různí, v celku jest to týž boj, jako boj Slováků a sudetských Němců. Jest to boj o ústavu, boj za svržení ústavy národního státu a za zavedení ústavy federativní, jak to odpovídá skutečnému národnímu složení států.

Porovnání s Chorvaty učí nás však ještě druhé věci. Jak zvrácené byly až dosud a stále ještě jsou politické metody Slováků a sudetských Němců, směřující k dosažení tohoto cíle. Nejen že mezi Slováky a sudetskými Němci není téměř vůbec žádné dohody v jejich usilování o samosprávu, přes to, že jejich společný boj směřuje proti nadvládě, v tomto případě společného nepřítele, sudetští Němci se vedle toho ještě také rozdvojili, neboť jedna část, uznávajíc českou nadvládu a účastníc se vlády bez jakýchkoliv ústupků, se domnívala, že bude moci zmírniti osudů potlačených. Král Srbů v Jugoslavii jest dnes nucen splniti žádost Chorvatů a dáti jim samosprávu v mezích státu. V Československu jest však téhož dne vydáno jazykové nařízení pro zemská a okresní zastupitelstva, které znovu ustanovuje bezpodmínečnou nadvládu státního jazyka. - - - V Jugoslavii jest myšlenka samosprávy na postupu, v Československu pro nás; sudetské Němce, však na ústupu. Obojí vývoj jest ovšem jen výsledkem politiky, která byla dělána tam a zde.

Opět jednou projevuje se velmi drasticky, že kulturně a technicky tak vysoce nadaní Němci v porovnání s "balkánskými" Chorvaty nemají politického nadání. Také v Československu může býti národní problém zásadně řešen jen revisí ústavy. O tom nelze vůbec pochybovati: Ale sudetsko-německé strany ve vládě všemožně podporují nynější ústavu. Roku 1926 jako řádní, hodní poddaní pomohli z rozpaků zabředlé káře všečeské koalice. Nevymínily si ani zálohu na krmivo. Stačilo již "hý - hot" pana Švehly a pohybovaly se v tom směru, v němž kočí

zůstaly, pak stálo by snad Československo dnes již před nutností revidovati ústavu smírnou cestou. Neboť u nás bylo tomu v roce 1926 právě tak, jako před rokem v Jugoslavii, ba podmínky k boji byly dokonce snad příznivější. Nesmíme zapomínati, že proti 6,300.000 Srbů stojí jen 2,700.000 Chorvatů, že Srbové činí ve státě přece aspoň polovinu veškerého obyvatelstva, kdežto Češi ve "svém" státě jsou proti nečeským národům dokonce v menšině. Ale v politice nerozhoduje jen mrtvé číslo, nýbrž vůle a síla k činu. "Politika jest velká hra", řekl Napoleon, "a kdo se ničeho neodváží, ničeho nevyhraje".

Chorvatský příklad mohl a měl by býti poučením pro Slováky, ale i pro nás sudetské Němce. Srbský příklad mohl by však také býti výstrahou Čechům, aby přišli k rozumu. Neboť dříve či později musí nastoupiti cestu k revisi ústavy, jako nyní musil srbský král porušiti ústavu a vypořádati se s hospodářstvím velkosrbské stranické kliky. Úsilím politiky sudetských Němců musí býti, ne aby sami zatarasovali cestu k revisi ústavy, jak to až dosud činily německé strany v pražské vládě.

Nynější pokus účasti ve vládě nemá politicky vyhlídky. Poslední dvě léta zkušeností a zklamání jsou dostatečným důkazem. Bylo by na čase, aby konečně jednou byla tomu učiněna přítrž. Kdo nechce, nemusí se pouštěti do rozčilené oposice. Ale musí býti promyšlená reserva proti nynější soustavě. Lichotnictvím dostávají se však Němci v Československu stále zpět a níž. Má-li však celý národní kmen sudetských Němců pevnou vůli k odporu proti soustavě českého státu národního a dále vůli dosíci samosprávy sudetských Němců, pak jest jen otázkou času, aby území obydlené sudetskými Němci a Slovensko vynutilo si konečně federativní vybudování tohoto státu. Snad nám k tomu schází - bohužel! - prozatím ještě náš ladič. Ale každé dílo našlo vždy svého člověka, bylo-li dobré, správné a čestné. Také dílo sudetsko-německé samosprávy najde svého tvůrce, který se svým národem se odváží a - vyhraje. Neboť sudetští Němci nejsou usýchající větví celého německého národa, jak kdysi frivolně prohlásil jeden český politik. Ve všech oborech jsou plni touhy po životě a tvoření - schází jim jen, aby jejich politická vůle nabyla velkorysé formy. Může se nyní učiti od Chorvatů, kteří "tam dole v Záhřebu", s politickou inteligencí a národní vášní bojují za budoucnost svého národa a tuto budoucnost si vydobudou".

Z tohoto článku byla zabavena v časopise "Deutsche Post" tato místa: V odstavci 2 tato slova: "Zde jsou tímto vládnoucím národem Češi, kteří považují tento stát za svůj národní stát, - - - a také tak jednají." Dále v odstavci 3 toto místo: "Porovnání s Chorvaty učí nás však ještě druhé věci. Jak zvrácené byly až dosud a stále ještě jsou politické metody Slováků a sudetských Němců, směřující k dosažení tohoto cíle. Nejen, že mezi Slováky a sudetskými Němci není téměř vůbec žádné dohody v jejich usilování o dosažení samosprávy, přes to, že jejich společný boj směřuje proti nadvládě v tomto případě společného nepřítele, sudetští Němci se vedle toho ještě také rozdvojili, neboť jedna část uznávajíc českou nadvládu a účastníc se vlády bez jakýchkoliv ústupků se domnívala, že bude moci zmírniti osud potlačených. Král Srbů v Jugoslavii jest dnes nucen splniti žádost Chorvatů a dáti jim samosprávu v mezích státu. V Československu jest však téhož dne vydáno jazykové nařízení pro zemská a okresní zastupitelstva, které znovu ustanovuje bezpodmínečnou nadvládu státního jazyka - - -.

V periodickém tiskopisu "Der Tag" byla zabavena tato místa: V odstavci 2 slova: "Tam i zde jest týž problém: státy s několika národy, v nichž si jeden národ vnucenou ústavou osvojuje panství nad ostatními národy." Dále místo - - - Konečně v posledním odstavci tato slova: "pak jest jen otázkou času, aby území obydlené sudetskými Němci a Slovensko vynutilo si konečně federativní vybudování tohoto státu."

Jak patrno ze zabavených míst, jest v Opavě "státu nebezpečné" něco jiného než v Ústí n. L. Z tohoto porovnání vidíme, jak nestejně censura zabavuje. Páni censoři zabavují, nelámajíce si hlavu, prostě které místo se jim zalíbí, zřejmě jen k tomu účelu, aby nepohodlným časopisům co možná ztížili život. Z části zabavený článek neobsahuje nic, co by bylo lze pokládati za namířené proti existenci státu, kdyby se věc poněkud rozumně rozvážila. Obsahuje jen požadavek "národní samosprávy" a její vysvětlení jako "federativní vybudování státu". To znamená, článek jest založen na týchž základech, které jsou obsaženy v prohlášení, které učinil dne 18. prosince 1925 v poslanecké sněmovně tehdejší místopředseda posl. prof. dr. Spina. Toto prohlášení učinil jménem čtyř stran, mezi nimi dnešních tří německých vládních stran, poslanec, který jest dnes ministrem a jehož smýšlení nelze tedy dobře pokládati za "státu nebezpečné". Jeho obsah byl ostatně mimo to ještě teoreticky posílen vládním prohlášením, které přednesl dne 16. říjná 1926 tehdejší předseda vlády dr. Švehla. Nepozorujeme ovšem, že by se zásady tohoto vládního prohlášení prováděly v praksi. Účelem zabaveného článku jest pouze tyto zásady znovu připomenouti. Co má býti v tomto úsilí "státu nebezpečného", vědí nanejvýš páni censoři.

Poněvadž tento způsob středověkého stíhání svobody myšlení jest přímo nesnesitelný a přímo nedůstojný středoevropského státu, táží se podepsání pana ministra: Schvaluje toto zabavení, či jest ochoten naříditi censorovi, aby příště censuroval rozumně?

V Praze dne 25. února 1929.

Je všeobecně známo, že Šilpersko se vylidňuje pro naprostý nedostatek obživy tamního obyvatelstva, pro chudobu kraje; jehož skrovná kamenitá a studená políčka nemohou lid vyživiti. Pro nedostatek komunikací ať dráhy nebo silnic není možno, aby v tomto kraji zakotvil sebemenší průmyslový podnik, po němž lid tohoto kraje tak toužebně volá. Aby aspoň z části odčiněna byla bída v tomto horském kraji, bylo před válkou ustaveno v Jedlí na toku řeky Březné tkalcovské výrobní společenstvo s ručením omezeným, jež vybudovalo primitivní provozovny a zaměstnávalo asi 50 dělníků a jediným jeho odbytištěm byl Balkán: Vypuknutím válek na Balkáně ztratilo toto společenstvo za dodanou práci přes 60.000 K a zachránilo se před likvidací tím, že Antonín Hýbl převzal do svého vlastnictví nemovitosti tohoto společenstva a tím umožnil, aby společenstvo relikvidovalo a podnik vedl se dále. Po čas světové války podnik nepracoval a teprve po válce našel zaměstnání tím, že jednotlivé firmy dodaly mu surovinu ke zpracování za pevně stanovenou mzdu. Tak v roce 1920 firma Leopold Zucker v Praze dodala společenstvu přízi, dala ji utkati, zaplatila dělnickou mzdu, daň z obratu atd. Přes to, že tento pracovní poměr uzavřen byl se společenstvem, předepsala berní správa v Zábřehu Antonínu Hýblovi daň z obratu ve výši 6.415 Kč a důchodkový soud v Olomouci uložil mu dalších 6.415 Kč pokuty pro zamlčení daně a zajistil si knihovně na jeho nemovitostech 26.415 Kč pro případné tresty. Na podanou stížnost Antonína Hýbla bylo rozhodnutí důchodkového soudu zrušeno, pokuta prominuta, ale knihovní zajištění obnosu 26.415 Kč v pozemkových knihách zatěžuje jeho nemovitosti dodnes. Na to našlo společenstvo zaměstnání u firmy Ernest Mauthner v Praze, jež dodávala ke zpracování surovinu a poukazovala příslušné částky na vyplácení mezd dělnictvu. Společenstvo zaměstnávalo dělníky nekvalifikované, neboť jiných nebylo, zařízení provozovny i stavy tkalcovské jsou zastaralé a proto výrobky méně kvalitní a v důsledku toho také výdělek společenstva nebyl žádný, což přimělo společenstvo k tomu, že 23. dubna 1923 zahájilo likvidační řízení, zastavivši výrobu již dne 31. července 1922. Po zastavení provozu a v době příprav likvidačních ujal se vedení závodu na svůj účet Antonín Hýbl, což také oznámil berní správě v Zábřeze.

Berní úřad v Zábřeze nevymáhal daně na společenstvu, nepřihlásil je k likvidační mase, ale ukládal daně novému majiteli závodu za rok 1919 až 1922, kdy závod veden byl na účet společenstva. Toto předepisování a vymáhání daní na Antonínu Hýblovi dělo se přes to, že společenstvo až do roku 1922 činilo řádná přiznání daňová.

Počínaje rokem 1923 atd., činil Antonín Hýbl správná přiznání k daním, berní správa však jich nedbala a předepisovala mu daně dle své libovůle stejně tak, jako mu předepsala dle své libovůle dávku z majetku a přírůstku z majetku naprosto přemrštěně. Proti těmto předpisům daní a dávek i poplatků bránil se Antonín Hýbl cestou instanční a berní úřad zabavil mu za to jediný zdroj příjmů, totiž mzdu za utkanou práci u firmy Mauthner v Praze do výše 300.000 Kč a u firmy Sobotka v Praze, s kterou rovněž vešel v obchodní spojení, zabavil rovněž za mzdu 100.000 Kč. Zabavením mzdy u zaměstnavatelů do výše 200.000 Kč stalo se pro celkovou spornou částku 85.384 Kč, jež mimo to byla knihovně na majetku Antonína Hýbla zajištěna. Zabavením mzdy za práci, která se teprve měla vykonati, znemožněn byl provoz podniku vůbec: S počátku bylo umožněno blahovolným postupem ministerstva financí uvolnění určitých částek na výplatu dělnických mezd a po jich vyčerpání provoz podniku zastaven vůbec. A tu berní úřad, prohlašuje Antonína Hýbla za neplatiče daní, začal mu ukládati následující pokuty: 7. dubna 1924 Kč 1000, 10. dubna 1925 Kč 1000, 29. října 1925 Kč 300, 5. ledna 1926 Kč 100, 22. ledna 1926 Kč 400, 7. června 1926 Kč 200, 23. června 1926 Kč 300, 22. září 1926 Kč 250 a tyto pokuty vymáhal na něm exekučním zabavováním a prodejem skrovného hotového zařízení. Tak zabavena mu byla i plechová koupací vana, jíž pro vleklou chorobu nohou nezbytně potřeboval. Jak mohl platit, když plat za práci měl zabavený a podnik nebyl provozován? Firma Mauthner dopisem ze dne 9. ledna 1925 nabízela zaplatiti na daně Hýblovi 40:000 Kč hotově, a zavazovala se k dalším splátkám případných daní, žádajíc uvolnění zabaveného obnosu 100.000 Kč. Zemské finanční ředitelství v Brně tento návrh ze dne 18. března 1925 č. 50.098 zamítlo: Antonín Hýbl domáhal se žádostí z 10: prosince 1924 úlevy zákona ze dne 8. října 1924 č. 235 na předepsané poplatky, leč jeho žádost zůstala plné dva roky nevyřízena a ač firma Mauthner složila na Hýblovy daně větší splátku, použil ji berní úřad na zaplacení sporných poplatků (mezi jiným) a neoprávněně předepsaných daní Hýblovi za společenstvo, jichž snížení a odpisu se domáhal; žádost jeho po dvou letech vyřídila 18. října 1026 s poukazem, že jí nelze vyhověti, protože prý obnosy, o jichž snížení neb odpis žádal, jsou zaplaceny firmou Mauthner. Zabavením pohledávek ztratil Antonín Hýbl obchodní spojení, nastala u něho naprostá neschopnost platiti daně a způsobeno zastavení podniku vůbec. Obecní rady okolních obcí obrátily se na státní finanční úřady se žádostí, aby nebyl ničen beztak nepatrný podnik, skýtající obživu několika desítkám dělnictva, leč marně.

Antonín Hýbl hodlal zaměstnati několik nejpotřebnějších dělníků na nepatrné pile, již po zastavení prvého podniku hodlal uvésti do chodu. Leč berní úřad zabavil mu ihned nepatrné množství dovezeného dřeva, jež již dva roky leží zabaveno, hnije a podléhá zkáze.

Tak způsobily finanční úřady zastavení a zničení malého podniku, dávajíce mezi jiným sluchu udavačům a osobním nepřátelům Hýblovým ponejvíce z důvodů národnostních, kteří hanbivými dopisy štvali úřad proti existenci závodu. Berní úřad nevyhověl ani žádosti právního zástupce dra Meixnera v Zábřehu, aby mu bylo dovoleno do hanlivých dopisů nahlédnouti a nactiutrhače pohnati k soudní odpovědnosti. Uštván tímto pronásledováním, je Antonín Hýbl zničen nervově a zaujatost jde přes to proti němu tak daleko, že když volán byl k vyjevovací přísaze o svém majetku a nemohl se k ní dostaviti, jsa v lékařském ošetřování, byla naň uvržena soudní vazba.

Z vylíčeného viděti, že Antonín Hýbl domáhal se právem odpisu daní, jež měly být předepsány tkalcovskému výrobnímu společenstvu s ručením omezeným, že domáhal se předpisu daní dle skutečného výdělku, že domáhal se na zákonném podkladě úlevy poplatků a že finanční úřady nakládaly s ním jako se zločincem. To vysvítá nejlépe z toho, že když firma Mauthner chtěla jeho daně zaplatiti, bylo jí to odmítnuto a když konečně na jeho dlužné daně zaplatila větší peníz, že berní úřad použil zaplacených peněz na zcela jiné věci.

Táži se proto pana ministra financí, zdali je ochoten nestrannými osobami, v této daňové záležitosti nesúčastněnými, vyšetřiti pravý stav věci, zdali je ochoten povoliti, aby vydány byly Antonínu Hýblovi hanlivé dopisy, aby mohl svoje ničitele pohnati před soud, zdali je ochoten naříditi, aby knihovně zajištěných 26.413 Kč bylo z hypotéky Hýblovi vymazáno, aby Hýblovi odepsány byly daně, jež předepsány mu byly za tkalcovské výrobní společenstvo, zdali je ochoten naříditi zrušení vazby soudní a zdali je ochoten naříditi, aby vyřízení těchto záležitostí daňových stalo se s největším urychlením, aby podnik mohl býti uveden opět do chodu a chudému lidu na horách šilperských umožněno opět zaměstnání?

V Praze dne 13. března 1929.

Zřícení pavilonu Maroldovy "Bitvy u Lipan" vzbudilo ve veřejnosti značné znepokojení, plynoucí z obav o zabezpečení našich uměleckých děl, a obrátilo znovu pozornost ke smutnému stavu umístění našich památek z oboru výtvarného umění, jež vystavuje smutné vysvědčení našemu plnění kulturních povinností.

Publicista E. Bass upozornil důtklivým projevem v "Lidových Novinách" na truchlivý stav umístění Moderní Galerie, lépe řečeno "uskladnění" nejvzácnějších a nenahraditelných památek našeho výtvarného umění z doby nové. Obrazárně Společnosti vlasteneckých přátel umění v Praze dostává se provisorního útulku v budově Městské knihovny, kde bude sice lépe umístěna než dosud, ale daleko ne úplně a způsobem ne vyhovujícím. Část sbírek této obrazárny jest složena ve Strahovském klášteře. Větší část umělecké tvorby sochařů Štursy, Guttfreunda, Schnircha je provisorně umístěna v bývalém klášteře Anežském, který byl k tomu cíli propůjčen Jednotou pro obnovu kláštera blahoslavené Anežky. Tím se stává veliká část našich uměleckých děl veřejnosti nepřístupnou, což je stav, jaký bychom - nehledě ani k namnoze nedostatečnému zabezpečení sbírek těch před poškozením - v jiných kulturních zemích marně hledali.

Všechny. tyto sbírky mají býti jednou umístěny v budově Státní Galerie na Kampě. Projekt architekta Gočára, vybraný ze soutěže, je po úpravách definitivně hotov a jeho provedení nestojí už v cestě překážky nepřekonatelné. Stavba této Galerie si vyžádá několika let. Je tedy žádoucno, aby ministerstvo veřejných prací neprodleně přikročilo k jejímu provádění a opatřilo potřebné finanční prostředky, třeba i na úkor méně naléhavých státních budov, na př. budov pro centrální úřady.

Vedle toho je třeba zvláštním zákonem upraviti všechny otázky týkající se Státní Galerie, aby bylo zavčas vše připraveno pro vybudování a organisaci tohoto ústavu.

Z těch příčin se podepsaní táží:

1: Je pan ministr veřejných prací ochoten učiniti všechny kroky, aby se stavbou Státní Galerie se neprodleně započalo?

2. Je pan ministr školství a národní osvěty ochoten předložiti Národnímu shromáždění osnovu zákona o Státní Galerii?

3: Je pan ministr školství a národní osvěty ochoten podati poslanecké sněmovně zprávu o opatřeních, která byla po posledních zkušenostech učiněna pro zabezpečení památných uměleckých děl?

V Praze dne 1. března 1929.