Při různých příležitostech,
ač velmi řídkých, poukazovalo se ve
výboru zdravotnickém posl. sněmovny Nár.
shromáždění soustavně na to,
že poměry v našich léčebných
ústavech, zejména ve veřejných nemocnicích,
nevyjímaje ovšem ani nemocnice státní,
neodpovídají nejen požadavkům na ně
kladeným, nýbrž vykazují mnoho závažných
nedostatků. Poměry tyto vyvolaly oprávněnou
ostrou kritiku ve výboru zdravotnickém, aniž
ovšem bylo lze docíliti žádoucí
nápravy. K řadě výtek, jež byla
v některých jednotlivých případech
snesena, přistupuje nyní otázka německé
dětské nemocnice v Praze.
Ředitelem německé dětské nemocnice
je prof. MUDr. Josef Langer. Činnost a postup pana prof.
Langera v záležitostech tohoto ústavu byly
předmětem stížností nemocničního
personálu již nejednou. Bylo poukazováno, že
pan ředitel počíná si nikoliv jako
spravedlivý a nestranný správce ústavu,
který je z většiny vydržován státními
subvencemi, nýbrž způsobem přímo
překvapujícím. Ústav tento nebude
pomalu zaměstnávati jediného českého
a česky smýšlejícího člověka,
poněvadž všichni tito lidé byli buď
tak dlouho šikanováni, že odešli sami, anebo
byli dokonce pod nějakou záminkou na hodinu propuštěni
bez ohledu, jak dlouho a s jakým výsledkem byli
v ústavě zaměstnáni.
Požitky zaměstnanců jsou minimální,
ovšem nikoliv všech. Lidé smýšlení
německého, nebo za takové označení,
těší se daleko větším výhodám
než zaměstnanci ostatní a jsou bez ohledu na
své schopnosti a kvalifikaci vyhlašováni za
síly prvořadé. Českému personálu
utrhuje pan ředitel na mzdě i naturálních
požitcích, kdežto personál ostatní
zaopatřen je velmi dobře patrně z důvodu,
že je úmysl ústav postátnit a stát
postavit před hotové věci v otázkách
personálních.
Jako doklad uvedených tvrzení poukazujeme na to,
že v ústavě zaměstnána byla hospodyně
po dobu 20 let s platem 200 Kč měsíčně.
Hospodařila úzkostlivě správně
a její chování bylo bez výtek, byla
ovšem Češkou. Poměry v ústavě
po nastoupení p. prof. dra Langera byla donucena svoje
místo opustiti. Na její místo ustanovena
byla p. ředitelem drem Langerem jako nová hospodyně
paní Cikánková a to bez veškeré
kvalifikace a obvyklých předpokladů.
Zástupkyně bývalé hospodyně,
která toto místo zastávala po dobu 10 let,
byla panem ředitelem se svým nárokem s posměchem
odmítnuta: Nové hospodyni zvýšen byl
okamžitě plat na 500 Kč měsíčně.
Nové hospodářství znamená pro
německou dětskou nemocnici nepoměrně
větší výdaje také proto, že
nová hospodyně za dobu 5 let od svého ustanovení
hromadí ústavu dluhy a výtky v tom směru
jí činěné odbývá poukazem,
že není třeba počítat, protože
na tom nesejde, má-li německá dětská
nemocnice dluhů více nebo méně, že
to stát stejně převezme a zaplatí.
Stížnosti odbývá pan ředitel
nevšímavostí a zdá se, že neví,
nebo nechce věděti, že hospodyně po
všechna tato léta z ústavních prostředků
stravuje svoji dceru, provdanou za bankovního úředníka,
i zetě.
Tato dcera pořádá ve svém vlastním
bytě na Smíchově různé společnosti
a pro tyto upravuje se vše z velké části
z materiálu ústavního, v ústavní
kuchyni. Tyto věci odnášejí pak zaměstnankyně
ústavu na místo. Právě tak po celou
dobu pere se v ústavě pro rodinu provdané
dcery paní hospodyně, přirozeně že
ústavním mýdlem. Uklízet do bytu na
Smíchov dochází taktéž služebná
děvčata z nemocnice a to i v době dopolední,
kdy mají býti zaměstnány v ústavu.
Bylo zjištěno, že dokonce ve večerních
hodinách odnášel si zeť paní hospodyně
různé zásoby v kufrech, balících
nebo baťochách z ústavu. Kdyby se jednalo o
soukromý majetek paní Cikánkové neb
příslušníků její rodiny,
zajisté by mu nebyly tyto věci ve večerních
chvílích podávány okenní vyhlídkou
a nebylo by se k tomu musilo používat doby, o níž
se dalo předpokládat, že ústavní
personál buď je jinak zaměstnán nebo
nemůže toto počínání sledovati.
Hospodyně zaměstnává v kuchyni služebnou,
která se veřejně chlubí, že provozuje
prostituci, a která před časem vystavila
celý veřejný léčebný
ústav nebezpečí zavšivení. Tato
služebná přistižena byla samotnou hospodyní
při krádeži. Kuchyňský personál
upozorňoval několikrát marně, že
služebná odcizuje různé věci,
avšak ani hospodyně, ani pan ředitel nezakročili.
Naopak tato služebná dávána jest ostatním
za vzor.
Poměry tyto byly předmětem stížnosti,
podané zdravotnímu referátu města
Prahy úřednicí německé dětské
nemocnice, jakož i stížnosti, podané panu
ministrovi veřejného zdravotnictví dru Tisovi.
Stížnost tuto, v níž uvedena jsou veškerá
jména a jež je podepsána a opatřena
plnými adresami stěžovatelek, máme k
disposici. Překvapuje nás, že nebylo učiněno
ničeho, aby neudržitelné poměry byly
napraveny, a aby byl udělen příslušný
trest těm, jimž vina bude prokázána.
Naopak stížnost přednesená zdravotnímu
referátu města Prahy měla za následek
brutální vystoupení hospodyně vůči
stěžovatelce, kterou nad to denuncovala u ředitele
prof. dra Langera. Věc měla tyto dny soudní
dohru, protože postižená úřednice
zažalovala hospodyni pro urážku na cti. To ji
ovšem neuchránilo před brutálním
výstupem, který způsobil p. ředitel
dr. Langer, a při němž dal úřednici
na hodinu výpověď, aniž jí poskytl
příležitost k vysvětlení. Rovněž
není nám známo a nepodařilo se zjistit,
co učinil pan ministr veřejného zdravotnictví,
aby poměry v německé dětské
nemocnici byly náležitě vyšetřeny
a zabráněno dalšímu zneužívání
veřejného majetku.
Okolnost, že žalobou uražené úřednice
dostávají se zvláštním způsobem
na veřejnost tyto poměry, nutí nás,
abychom se dožadovali, by ministerstvo veřejného
zdravotnictví použilo svého dozorčího
práva a poměry v německé dětské
nemocnici náležitě vyšetřilo, vinníky
potrestalo a ústav ochránilo tak od špatné
pověsti, která mu jako léčebnému
ústavu, používanému nejširšími
vrstvami našeho občanstva, pranic neprospívá.
Nejen že ministerstvu veřejného zdravotnictví
přísluší dohled nad léčebnými
ústavy veřejnými, avšak v otázce
německé dětské nemocnice je stát
přímo súčastněn i tím,
že v zahradě německé dětské
nemocnice byl v roce 1926 až 1928 postaven nový pavilon,
jehož stavbu stát financoval. I při této
stavbě došlo k přehmatům, které
správě nemocnice nemohou být tajny, je-li
vykonávána svědomitě a spravedlivě.
Za dne se do ústavu stavební materiál svážel
a ve večerních hodinách po odchodu zedníků
tento materiál se za asistence domovníka přímo
na celé fůry zase vyvážel. Kromě
stavebního materiálu ztratily se i jiné,
velké předměty, které byly určeny
pro pavilon, ale které nemohl býti odneseny, nýbrž
musily být vyvezeny za přispění domovníka.
Tato ztráta byla ředitelství oznámena,
ale ředitelství prohlásilo, že se nic
nevyšetřilo. Povážlivé je při
tom, že domovník otevřeně prohlašuje,
že "má pana ředitele Langera v kapse".
Podepsaní táží se proto pana ministra
veřejného zdravotnictví:
1. Je pan ministr veřejného zdravotnictví
ochoten sděliti s podepsanými, jakým způsobem
bylo vyšetřeno podání, jemu samému
v té věci učiněné?
2. Je pan ministr ochoten sděliti s podepsanými
výsledek vyšetřování, jakož
i opatření, jež bylo učiněno,
aby se podobným nepřístojnostem zabránilo?
3. Je pan ministr ochoten dáti poměry v německé
dětské nemocnici náležitě nestranně
a přísně vyšetřiti a zjištěný
výsledek s podepsanými sděliti?
4. Co hodlá pan ministr zaříditi, aby bylo
znemožněno další zneužívání
veřejného majetku a státem subvencovaného
ústavu?
5. Jaké opatření hodlá pan ministr
učiniti, aby správa německé dětské
nemocnice počínala si spravedlivě vůči
zaměstnancům a objektivně a prozíravě
při vedení samotného ústavu?
V Praze dne 13. března 1929.
Město Šilperk na severní Moravě odříznuté
od světa, kde státní zaměstnanci tam
exponovaní žijí životem opravdu málo
záviděníhodným, kde nejsou byty anebo
přemrštěně drahé, kde cena životních
potřeb pro neuvěřitelnou chudobu kraje soustavně
vylidňovaného je v nepoměru k příjmům
státních zaměstnanců, domáhá
se zařazení do skupiny C činovného.
Požadavek tento je krajně spravedlivý a jeho
splnění ulehčilo by jistě málo
závidění hodné postavení státních
zaměstnanců, kteří vykonávají
službu za poměrů tak těžkých,
že mohou se s málokterým městem srovnati.
Proto tážeme se vlády, zdali je ochotna po
vyšetření důvodů k žádosti
o přeřazení uvedených zaříditi,
aby město Šilperk přeřazeno bylo do
skupiny C činovného?
V Praze dne 13. března 1929.
Na zbytkovém statku v Mladějovicích u Šternberka
zaměstnána je trvale četa vězňů
krajského soudu z Olomouce. V době jarních,
letních a podzimních prací čítá
pracovní četa 20 vězňů a dva
dozorce, v zimě 5 vězňů a jednoho
dozorce. Tito vězňové jsou trvale ubytováni
ve dvoře, z věznice nosí se jim prádlo,
takže mnozí celý rok žalářních
kobek nespatří a dle potřeby převléknou
se do občanského oděvu a vykonávají
delší cesty mimo dvůr. Na př. jel vězeň
v občanském obleku převlečený
s čeledínem dvoru a bez dozoru až k Litovli
pro hospodářské stroje.
Majitel statku v důsledku toho propustil šafáře
Františka Weinlicha, otce 10 dítek, který na
tomto dvoře 15 let pracoval a kterého se nabyvatel
statku zavázal Státnímu pozemkovému
úřadu zaměstnávati. Tohoto šafáře
tak dlouho nechal štvát některými dělníky,
až si našel důvod propuštění
a jmenovaný nyní právem domáhá
se na S. P. Ú. zákonného odbytného.
Statkář nepotřebuje nyní šafáře,
protože úkol tohoto obstarávají mu dozorci
vězňů. Mimo Weinlicha propustil statkář
i jiné deputátníky a dělníky,
z nichž mnozí jsou dosud v Mladějovicích
bez zaměstnání a zaměstnává
místo nich lacinější síly - vězně.
Tážeme se pana ministra spravedlnosti, zdali je ochoten
zaříditi po vykonaném šetření,
aby vězňové byli z dvoru v Mladějovicích
odvoláni a aby tak bylo umožněno nezaměstnanému
dělnictvu zemědělskému najíti
zaměstnání?
V Praze dne 13. března 1929.
Zákon o organisaci politické správy vyhradil
zemským a okresním zastupitelstvům a výborům
určité kompetence, které jsou téměř
úplně rázu hospodářského
a toliko výjimečně rázu vrchnostenského.
Volné sbory mají právo na tuto kompetenci
a již sama povaha daných jim oprávnění
jest toho rázu, že jejich omezování
- vyjímajíc případy překročení
zákona - není ani v zájmu státu ani
v zájmu příslušných veřejnoprávních
korporací.
Tato zásada proniká v zemských zastupitelstvech,
která připravují návrhy na pronikavou
změnu dosavadních jednacích řádů.
Praxe u zemských výborů vyvinula se nyní
tak, že členům zemského výboru
byly přikázány určité referáty,
t. j. byl svěřen každému z nich určitý
výsek kompetence zemského zastupitelstva k samostatné
správě. Jde o postup, který odpovídá
dosavadní praxi a který kotví v obecním
zřízení.
Proti této praxi postavili se však v celé řadě
okresů předsedové okresních výborů
a zastupitelstev, nepřipustiti si rozdělení
referátů mezi členy okresního výboru
a za referenty ustanovili výlučně státní
úředníky. Když udivení členové
okresních výborů protestovali proti tomuto
postupu, bylo jim sděleno, že odnětí
referátů členům okresních výborů
děje se na základě rozkazu zemského
úřadu.
Tento postup příčí se jak dosavadní
praxi, tak zákonu. Okresní výbor má
sestavovati rozpočty a účty, má hospodařiti
"řídě se přesně rozpočtem",
má připravovati návrhy pro zastupitelstvo,
má prováděti péči dle §
75. zákona, má vykonávati dohlédací
moc dle zákona 329/21 nad obcemi. Výkon těchto
funkcí však předpokládá spolupůsobení
členů okresního výboru jako referentů
při přípravě správních
aktů, předpokládá vliv a studium spisů
a vypracování návrhů pro zemské
zastupitelstvo. Odstranění členů okresních
výborů z. funkcí referentů znamená,
že nemohou vniknouti v agendu zákonem jim svěřenou,
že nemohou převzíti odpovědnost za hospodaření
a že jejich členství v těchto sborech
je funkcí úplně bezvýznamnou. Jsou
takto degradováni na poradní sbor, kterému
nezbývá leč přikývnouti, nebo
se rozejíti.
Poněvadž takovéto ponížení
lidových zástupců v okresech znamená
ještě zhoršení neblahého zákona
čís. 125/27, táží se podepsaní:
1. Ví pan ministr, že by byly zemské úřady
vydaly oběžníky okresním úřadům,
ve kterých se zakazuje přidělovati referáty
členům okresních výborů?
2. Stalo-li se tak, jest pan ministr ochoten vydati zemským
úřadům příkaz, aby byl oběžník
odvolán a aby agenda okresního výboru byla
rozdělena mezi členy jako referenty?
V Praze dne 13. března 1929.
Der Buchstabe č" kommt
bekanntlich nur in einigen slawischen Sprachen vor. Der Grossteil
der europäischen Sprachen kennt ihn nicht. Es ist nun äusserst
bezeichnend, dass gegenüber allen anderen Sprachen dies bei
uns amtlich berücksichtigt wird, nur nicht gegenüber
der deutschen Sprache. So
lautet z. B. die Firma der Nationalbank (Art. XIII des Gesetzes
102/1925) in magyarischer Sprache Csehszlovák nemzeti bank,
in deutscher dagegen Čechoslowakische Nationalbank. In
ihren Mitteilungen gebraucht die Nationalbank weiter den französischen
Namen Banque Nationale de Tchécoslovaquie und den englischen
Namen National Bank of Czechoslovakia.
Noch bezeichnender ist folgender Umstand:
Die Čechoslovakei hat mit
dem deutschen Reiche und Oesterreich eine Reihe von Staatsverträgen
abgeschlossen, die doppelsprachig (deutsch und čechisch)
abgeschlossen und doppelsprachig in der amtlichen Gesetzessammlung
kundgemacht sind. In der amtlichen Gesetzesausgabe der Čechoslovakei
findet sich nun regelmässig auch im deutschen Teile des Staatsvertrages
die Schreibweise Čechoslovakei. In den Gesetzblättern
des Deutschen Reiches und Österreichs dagegen findet sich
die Schreibung Čechoslovakei. Eine Anfrage an den zuständigen
Stellen erbag, dass die Urschrift der Staatsverträge in deutscher
Sprache
so geschrieben ist, wie sie in den Gesetzblättern des Deutschen
Reiches und Oesterreichs veröffentlicht ist. Somit liegt
bei der Veröffentlichung des Staatsvertrages in der čechoslovakischen
Gesetzessammlung etwas vor, was man wohl nur als Fälschung
bezeichnen kann.
Dies mag die Regierung veranlasst haben, von
diesem unzulässigen Vorgehen wenigstens teilweise abzugehen.
Denn der letzte veröffentlichte Staatsvertrag mit dem Deutschen
Reiche (Vertrag über den Bau und Betrieb einer Eisenbahn
durch das Schweinitz-Tal), der am 5. VIII. 1928 unter Nr. 67 der
Gesetzessammlung kundgemacht wurde, ist in der amtlichen (authentischen)
Ausgabe der Gesetzessammlung so kundgemacht, dass darin das Wort
"tschechoslowakisch" im deutschen Teile des Vertrages
zwar überall mit "tsch", aber immer noch mit "v"
geschrieben ist. Scheinbar hat man sich an die französische
Schreibweise anlehnen wollen, nur um ja der deutschen Sprache
keine "Rechte" einzuräumen, hat also das französische
"tch" gleichgesetzt "tsch" und das "v"
beibehalten, weil dieses im Französischen wie "v"
ausgesprochen wird.
Nun gibt es aber auch bekanntlich eine deutsche
amtliche nicht authentische Ausgabe der Gesetzessammlung und wenn
man die Nummer 67/1928 hernimmt, so findet man darin (unglaublich
aber wahr); dass der Staatsvertrag,
der hier nicht doppelsprachig, sondern nur in deutscher Sprache
enthalten ist, gefälscht veröffentlicht wurde, indem
überall das Wort tschechoslowakisch mit "č"
und "v" geschrieben wird. Man sollte es also nicht für
möglich halten.
In der amtlichen tschechischen Ausgabe wird tschechoslowakisch
mit "tsch", in der amtlichen deutschen Uebersetzung
mit "č" geschrieben, die Staatsdruckerei hat
also nicht einmal die Kosten des neuen Satzes gescheut, um der
deutschen Sprache nur ja nicht inrgendwie
"entgegenzukommen".
Es wäre wohl sehr an der Zeit; dass dieser
Unfug eingestellt wird. Wenn die amtliche Gesetzessammlung mit
Recht auf französisch Tchécoslovaquie, auf englisch
Czechoslovak Republik, auf italienisch Cecoslovacchia, auf polnisch
Republika Czeskoslowacka, auf spanisch Republica Checoeslovaka
(man beachte das e!), auf magyarisch Csehszlovák nemzeti
bank schreiben und bei den Verträgen mit Sowjet - Russland
und der Ukraine die russichen Schriftzeichen gebrauchen kann,
so muss es als eine mehr als überflüssige, geradezu
kindische Sonderbehandlung der deutschen Sprache bezeichnet werden,
wenn nur gegenüber ihr allein versucht wird, ihr eine Schreibweise
aufzuzwingen, die undeutsch ist.
In den ersten Jahren hat die amtliche deutsche
Uebersetzung der Gesetzesausgabe immer nur "Národní
shromáždění"
geschrieben; mit Beginn des Jahres 1921 hat man diese Kinderei
aufgegeben und schreibt seither "Nationalversammlung".
Es wäre wohl an der Zeit, mit 1929 der deutschen Sprache
das gleiche Recht einzuräumen, wie den anderen Sprachen,
also in deutscher Sprache jene Rechtsschreibung zu gebrauchen,
wie sie die deutsche Sprache allein kennt.
Die Gefertigten haben bereits im
Jahre 1922 in derselben Angelegenheit den damaligen Minister Bechyně
interpelliert (siehe Druck des Abgeordnetenhauses
3853/XX, 4045/VI). Die damalige Antwort des Ministers ist recht
kennzeichnend, er antwortete:
"Es gibt in keiner Sprache eine konsequent
und einheitlich festgesetzte Rechtschreibung, insbesondere, wenn
es sich um Fremdworte handelt. Deshalb wird in den "Regeln
für deutsche Rechtschreibung nebst Wörterverzeichnis"
(Grosse Ausgabe, Einzige vom k. k. Ministerium für Kultus
und Unterricht autorisierte Ausgabe Wien, Kais, königl. Schulbücher
Verlag), welche bisher noch offiziell gelten und an den Schulen
verwendet werden, ausgesprochen, dass allgemein giltige Regeln
für die Schreibung von Fremdwörtern nicht aufgestellt
werden können..."
Trotzdem also der Minister selbst sagt, dass
allgemeine Regeln nicht aufgestellt werden können, weil sich
die Sprachen sozusagen "automatisch", aus sich heraus
fortbilden, hatte er eben in der damals beanständeten Erlasse
des Ministeriums für Schulwesen und Volkskultur Z. 5461 präs.
21./VI. 1922 (mitgeteilt in den "Mitteilungen" des Ministeriums
Nr. 8 vom 15. August 1922) wegen Einführung einer einheitlichen
Schreibweise des Namens der Tschechoslowakischen Republik "zur
Darnachachtung eröffnet, dass bei der deutschen Bezeichnung
des Namens unseres Staates die Schreibweise mit "Č"
und "v"
also: "Čechoslovakische Republik anzuwenden ist..."
Er hat also gerade das getan, was er selbst
als unrichtig, wenn nicht unmöglich bezeichnet und ist in
der Interpellationsbeantwortung auf den Kern der Sache nicht eingegangen.
Aehnlich verhalten sich die
übrigen Regierungsstellen. Ueberall, wo nur halbwegs in der
deutschen Sprache ein "č" oder "ř"
oder "ž" angebracht werden kann, wird ein solches
Zeichen angebracht, z. B. bei der Bezeichnung "Kč",
die für jeden richtig empfindenden Deutschen geradezu ein
Greul ist oder bei Namensbezeichnungen von Ortschaften, die wohlgemerkt,
erst nach dem Umsturze eingeführt worden sind usw. Die Schulleitungen
werden gezwungen, in den Schulzeugnissen die tschechische Sprache
als "čechoslovakische" Sprache zu bezeichnen,
amtliche Aufschriften in deutscher Spräche lauten nur so
usw.
Was beabsichtigt die Regierung mit dieser Misshandlung
der deutschen Sprache? Warum richtet sich die "amtliche"
Schreibweise des französischen, englischen, spanischen, polnischen
usw. Textes nach den Spracherfordernissen der betreffenden Sprachen,
warum wird nur für die deutsche Sprache eine Ausnahme gemacht
und diese im Sinne der slawischen Schreibweise verunstaltet? Man
kann, da ja selbstverständlich letzten Endes über die
Entwicklung der deutschen Sprache keineswegs die amtliche Gesetzesausgabe
der Tschechoslowakei, sondern der lebende Ausdruck von rund 80
Millionen entscheidet, keinen anderen Grund finden, als den, dass
das Sprachgefühl der in der Tschechoslowakei lebenden Deutschen
planmässig abgestumpft
werden soll. Dass die Schreibweise des Wortes "tschechoslowakisch"
mit "č" in der deutschen Sprache keinen Eingang
gefunden hat, beweisen ja schon die amtlichen Gesetzesblätter
Oesterreichs und Deutschlands. Und schliesslich muss sich doch
eine Schreibweise, um allgemein anerkannt zu sein, im ganzen deutschen
Volke einbürgern, denn es gibt nicht eine sudetendeutsche,
eine österreichische, eine reichsdeutsche, eine schweizerische
Rechtschreibung, sondern nur eine einheitlich deutsche.
Wir fragen die Regierung:
Ist sie bereit, alle Erlässe, welche sich
auf diesen Gegenstand beziehen, aber mit den Regeln der deutschen
Wortbildung und Rechtschreibung im Widerspruche stehen, zu widerrufen?
Ist sie bereit, in allen amtlichen Veröffentlichungen selbst
die Regeln deutschen Sprachgebrauches zu beachten? Ist sie insbesondere
geneigt zu verfügen, dass in den deutschen Schulen die unrichtige
Schreibweise deutscher Worte im amtlichen Verkehre ausgeschaltet
und von Lehrplane entfernt wird, da es mit einem richtigen Unterrichte
unvereinbar ist, den Schülern die unrichtige schriftliche
Wiedergabe deutscher Lautzeichen aufzuzwingen?
Prag, den
6. Feber 1929:
Das Ministerium für nationale Verteidigung
hat mit Erlass Zahl 1866-hl. št./3 odd. vom 21. November
1928, veröffentlicht im Verordnungsblatt Nr. 72 vom 1. Dezember
1928, die Einberufung der Reservemannschaften zu den Waffenübungen
im Jahre 1929 geregelt. Nach diesem Erlasse tritt heuer insoferne
eine Verminderung des Kontingentes an Waffenübungspflichtigen
ein, als vom Assentjahrgang 1919 nur ein geringer Teil zu den
Telegrafentruppen einrücken muss und auch vom Assentjahrgang
1920 bei allen Truppengattungen mit Ausnahme der Kavallerie und
der Telegrafentruppen nur 50% zur Waffenübung einberufen
werden.
Ausserdem verfügt der Erlass in seinem
zweiten Absatz, dass die Mannschaften der Klassifikation B und
Bs nicht einzuberufen sind, ferner im vierten Absatz, dass bei
der Einberufung des Assentjahrganges 1920 nach Möglichkeit
auf die Familienverhältnisse (verheiratet mit Kindern), auf
die Zivilbeschäftigung, auf die militärische Bestimmung
und auf das physische Alter Rücksicht zu nehmen ist, sodass
vor allem diejenigen Personen einzuberufen sind, denen die Ableistung
der Waffenübung die geringsten Beschwerden verursacht.
Nun ist es bezeichnend, dass viele Mann. schaftspersonen
des Assentjahrganges 1920, die im Jahre 1899 geboren wurden und
mit B und Bs klassifiziert sind, trotz des Erlasses des Generalstabes
heuer zu den Waffenübungen einberufer werden.
Und noch ein zweiter Anstand ergibt sich in
heurigen Jahre. Im Jahre 1928 hat das Ministerium für nationale
Verteidigung sich nicht dazu bewegen lassen, den Mannschaftspersonen
des Geburtsjahrganges 1896 die Waffenübungen nach zusehen.
Viele Angehörige dieses Geburtsjahrganges baten um Aufschub
der Waffenübung und werden nun heuer zur Waffenübung
einberufen Diese Leute, meist Kleingewerbetreibende, Arbeiter
und kleine Angestellte stehen nun im 33. Lebensjahre und sollen
ohne jede Berücksichtigung zu den Waffenübungen einrücken,
während de oben genannte Erlass bei den Mannschaften de Assentjahrganges
1920 doch Rücksicht auf verschiedene Verhältnisse nimmt.
Logischer Weis müsste man diese Rücksicht doch auch
auf jene Mannschaften nehmen, die dem Geburtsjahrgang 1896 angehören.
Bedenkt man ferner, dass die Reservemannschaft des Geburtsjahrganges
1896 die letzte Waffenübung im Jahre 1926 geleistet hat,
dass der oben genannte Erlass für das Jahr 1929 die Reservemannschaft
des Geburtsjahrganges 1897 nur zu den Telegrafentruppen einberuft
so wäre es doch Recht und billig, wenn man die wenigen Nachzügler
aus dem Geburtsjahrgang 1896 überhaupt nicht zu den Waffenübungen
ein berufen würde, zumal deren Zahl so gering ist, dass dadurch
das Einberufungskontingent kein bedeutende Verminderung erfahren
würde.
Die Unterzeichneten fragen daher den Herr Minister
für nationale Verteidigung, ob er geneigt und bereit ist
1. allen Truppenkörpern durch einen neuerlichen
Erlass die strikte Befolgung der Absätze 2 und 4 des Erlasses
Zahl 1866-hl. št.13 odd. vor 21. November 1928 aufzutragen?
2. fernen die Reservemannschaften des Geburtsjahrganges
1896 durch einem Erlass von allen Waffenübungen in Jahre
1929 zu Befreien?
Prag, am 8.
März, 1929.