Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

V řádné schůzi městského zastupitelstva v Kladně dne 23. února 1928 učinil člen tohoto zastupitelstva Josef Klein za přítomnosti 37 členů městského zastupitelstva a za předsednictví starosty Karla Kindla projev u příležitosti mzdového sporu v severočeském horním revíru, kterýžto projev ukončil tím, že navrhl městské radě přijetí resoluce.

Tato resoluce byla většinou hlasů členů obecního zastupitelstva přijata.

Vzhledem k obsahu této resoluce navrhlo dne 26. ledna 1929 státní zastupitelství v.Praze vyšetřujícímu soudci krajského soudu trestního v Praze zavedení přípravného vyhledávání proti Josefu Kleinovi a oněm členům městského zastupitelstva, kteří pro přijetí resoluce hlasovali, pro přečin podle §u 14, čís. 5. zákona na ochranu republiky.

Vyšetřující soudce zjistil jména těchto osob a dne 21. února 1929 vyslechl tyto osoby a svědky. Trestní řízení není dosud skončeno.

Obsah interpelace neodpovídá proto skutečnému stavu věci, neboť státní zastupitelství nestíhá projev v ní obsažený, žádné obžaloby na 23 členů obecního zastupitelstva horního města Kladna nepodalo a dne 21. února 1929 u okresního soudu na Kladně se žádné přelíčení nekonalo, nýbrž vyšetřující soudce krajského soudu trestního v Praze prováděl pouze výslechy v přípravném vyhledávání státním zastupitelstvím navrženém.

V Praze dne 23. dubna 1929.

Po převratu připadla větší část arcidiecese ostřihomské, jakož i větší část nemovitého majetku arcibiskupství ostřihomského a kapituly ostřihomské k Československé republice, kdežto sídlo arcibiskupství a celá kapitula sama s částmi majetku zůstaly v Maďarsku.

Ježto části majetků v RČS zůstaly bez řádné správy, byly na základě zák. čl. LXXI/1723 dány státem pod závěru a správa jejich svěřena t. zv. centrální komisi.

V roce 1923 zřídila vláda místo ní likvidační komisi a podřídila ji dozoru ministerstva školství a národní osvěty, jemuž přísluší vykonávati státně kultový dozor nad majetky katolické církve.

V rámci této kompetence bylo tudíž ministerstvo školství a národní osvěty legitimováno rozhodovati o žádostech arcibiskupa Csernocha a kapituly ostřihomské ve věci užitků oněch církevních majetků na Slovensku, povolilo však řečeným žadatelům toliko zálohy, a to proto, že jsou súčtovatelné při konečném rozdělení majetku a užitku mezi definitivní oprávněné církevní dignitáře, a že také formou zálohy neprejudikuje se zásadnímu vyřešení otázky.

Peníze ty, 7 mil. Kč pro arcibiskupa Csernocha a 16 mil. Kč pro kapitulu v Ostřihomě, vyplaceny byly z prostředků majetku arcibiskupského a kapitulního, výhradně ze jmění církevního.

Výplata záloh nebyla v žádné souvislosti s pozemkovou reformou a neměla na její provádění žádného vlivu. Podstata církevních majetků, likvidační komisí spravovaných, nedoznala žádné újmy.

Konečně se podotýká všeobecně, že samo uvolňování církevních peněz církevním dignitářům v zahraničí není nic neobvyklého. Užíváť vratislavský biskup volně majetku svého biskupství v Československé republice, a naopak zase, jak je známo, dostávali, případně ještě dostávají zdejší církevní dignitáři výtěžek příslušného církevního jmění, které leží v Maďarsku (zemř. košický biskup Fischer-Colbrie, býv. mukačevský biskup Papp, kapitula spišská a košická).

V Praze dne 19. dubna 1929.

Ministerstvu vnitra není znám případ, že by byl veřejným zaměstnancům ztěžován výkon funkce obecních starostů, členů obecních zastupitelstev, rad a komisí, nebo že by jim byla odpírána dovolená, pokud ji skutečně potřebují k výkonu uvedených funkcí ve smyslu ustanovení § 10 odst. 3 zákona ze dne 7. února 1919, č. 76 Sb. z. a n.

Ježto ani v interpelaci samé není uveden žádný konkrétní případ nesprávného postupu některého úřadu v této věci, nemám důvodu k nějakému úřednímu opatření.

V Praze dne 20. dubna 1929.

Poštovní úřad šekový v Praze převezl z bývalé rakouské poštovní spořitelny a Rakousko-uherské banky ve Vídni asi pro 80.000 deponentů válečné půjčky, jež zůstaly u šekového úřadu uloženy v nucené úschově podle nařízení číslo 633/1920 Sb. z. a n. Podle vládního nařízení číslo 276/1924 Sb. z. a n., kterým se provádí zákon číslo 276/1924 Sb. z. a n. o konečné úpravě válečných půjček, byli majetníci těchto válečných půjček u poštovního úřadu šekového v Praze uložených povinni, pokud chtěli uplatniti svůj nárok na záměnu válečných půjček za 3% odškodňovací dluhopisy, připojiti ke své v zákonné lhůtě podané přihlášce na místě válečných půjček potvrzení poštovního úřadu šekového na vzorci H₁, že tyto půjčky jsou u něho uloženy. Takových potvrzení bylo poštovním úřadem šekovým v Praze na žádost majitelů válečných půjček vydáno asi 55.000 kusů. Záměnu povolují za podmínek zákonem stanovených příslušné finanční úřady (okresní finanční ředitelství, v případě stížnosti proti zamítavému rozhodnutí finanční úřady II. stolice), jež po provedeném řízení sdělí straně své rozhodnutí. Titry 3% odškodňovacích dluhopisů poukazuje ředitelství státního dluhu a likviduje likvidatura tohoto ředitelství prostřednictvím poštovního úřadu šekového v Praze v těch případech, ve kterých se jedná o válečné půjčky u tohoto úřadu uložené. Záměna válečných půjček u poštovního úřadu šekového neuložených se děje prostřednictvím příslušných berních úřadů. Z vylíčeného postupu řízení vysvítá, že vzhledem k tomu, že každým jednotlivým případem záměny válečných půjček za odškodňovací dluhopisy se zabývá více úřadů, resp. instancí, uplyne často dosti značná doba od schválení záměny příslušným finančním úřadem do efektivního vydání dluhopisů, aniž by vina na tomto zdržení mohla býti přičítána na vrub poštovního úřadu šekového v Praze. Poštovní úřad šekový věnuje vydání 3% odškodňovacích dluhopisů za válečné půjčky obzvláštní péči a vyřizuje veškeré jemu likvidaturou ředitelství státního dluhu postoupené případy co nejrychleji. Do 15. března 1929 bylo poštovním úřadem šekovým zpracováno a stranám vydáno 26.425 položek odškodňovacích dluhopisů z celkového počtu 29.885 likvidaturou ředitelství státního dluhu prozatím jemu předaných položek, takže zbývá k zpracování již jen 3.460 položek. Ačkoliv zde jde o položky, jež byly poštovnímu úřadu šekovému předány k provedení teprve v poslední době, učinil poštovní úřad šekový veškerá nutná opatření, aby i tento zbytek byl v nejbližší době vyřízen.

Jaký počet podaných přihlášek za záměnu odškodňovacích dluhopisů, k nimž si strany vyžádaly jako přílohy shora uvedeného potvrzení H₁, bude příslušnými finančními úřady ještě schválen, nelze dnes, vzhledem k tomu, že celé řízení není ještě skončeno, určiti. Poštovní úřad šekový bude však na příště veškeré jemu předané případy vyřizovati s nejmožnějším urychlením, takže lze prohlásiti, že veškeré, poštovnímu úřadu šekovému k vyřízení předané položky, budou tímto úřadem nejdéle do měsíce ode dne předání vyřízeny, jestliže strany jim předem k podpisu zaslané likvidační tabulky včas šekovému úřadu vrátí.

Pověsti, že poštovní úřad šekový konečné vydání dluhopisů odškodňovacích protahuje z rozkazu ministerstva financí, jež prý se obává poklesu kursů těchto cenných papírů, dlužno co nejrozhodněji jako bezpodstatné odmítnouti, ježto podobných pokynů se strany ministerstva financí se poštovnímu úřadu šekovému nedostalo.

V Praze dne 9. dubna 1929.

Zabavení článku "Kroaten und Sudetendeutsche" pro tři závadná místa v časopise "Der Tag" bylo nařízeno policejním komisařstvím v Ústí n. Labem, kdežto v časopise "Deutsche Post" zabavilo dvě místa státní zastupitelství v Opavě.

Policejní komisařství v Ústí n. Labem zakročilo zabavením čísla 9 časopisu "Der Tag" z 12. ledna 1929, shledavši závadnými tři projevy, státní zastupitelství v Opavě pak zabavilo číslo 10 "Deutsche Post" z 12. ledna 1929 pro dva závadné projevy v interpelaci částečně uvedené, a to podle § 14 č. 1 a 5 zákona na ochranu republiky.

Souhlasně zabavily oba úřady místo od slov "die Verfassung... až... Kulturen".

Pakliže se zabavení v ostatních částech zmíněného článku zcela neshodují, dlužno uvážiti, že k zabavení tiskopisu vyžaduje se dle zákona mimo skutkovou povahu trestného činu, aby též veřejný zájem vyžadoval potlačení závadného projevu.

O tom rozhodují tiskové úřady dle volného uvážení a je tedy na bíledni, že u různých úřadů může dojíti k různému nazírání na tuto otázku.

Že však v obou případech úřady měly zákonný podklad pro zabavení, tomu nasvědčují soudní nálezy, jimiž obě zabavení byla v celém rozsahu potvrzena. Proti soudním nálezům nebylo se strany oprávněných osob užito opravných prostředků. Nabyly tedy moci práva.

Úřady, které konaly přehlídku tisku, byly na nestejnoměrnost postupu upozorněny.

Protože však zabavení, jak uvedeno, neodporují zákonu, nemám podkladu pro jiné opatření.

V Praze dne 20. dubna 1929.

K výše uvedené interpelaci sděluji, že záležitost od okamžiku odhalení zásilky byla a jest pozorně sledována jak ministerstvem zahraničních věcí, tak příslušnými československými úřady v cizině.

Ve věci bylo zavedeno v lednu t. r. rakouskými úřady trestní řízení; dokud řízení soudní není skončeno, není možno k případu zaujmouti definitivní stanovisko.

V Praze dne 15. dubna 1929.

Vydanie prevádzajúceho nariadenia k jazykovému zákonu tiež pre obor školskej správy vyžaduje ešte niektorých doplnení predbežného pojednávania. Nakoľko sa však týka konkrétneho prípadu interpeláciou uvedeného, bolo šetrením, vykonaným od referátu ministerstva školstva a národnej osvety v Bratislave, zistené, že sa všetky úradné veci národných škôl s vyučovacím jazykom maďarským vybavujú maďarsky nielen školským inšpektorátom III. v Bratislave, ale aj všetkými inými inšpektoráty na Slovensku, v ktorých obvode sú národné školy s maďarským jazykom vyučovacím. Niet tedy dôvodu pre nejaké ďalší opatrenie vo veci.

V Prahe dňa 16. marca 1929.

Výtka činěná vládě, že vytrvale zanedbává hrubě svou povinnost k lázeňským místům a že čsl. železniční správa nemá pochopení pro jich potřeby, neodpovídá skutečnosti.

Ministerstvo obchodu, jemuž přísluší péče o povznesení cizineckého a lázeňského ruchu, mělo a má při všech zahraničních propagačních akcích, ať v zahraničním tisku, nebo v jiných propagačních publikacích vždy na zřeteli především zájmy našich světových lázní.

Jestliže snad nebylo po stránce propagace lázeňské Čsl. republiky v cizině více vykonáno, sluší hledati vysvětlení v omezených prostředcích, které k povznesení cizineckého a lázeňského ruchu jsou ministerstvu obchodu k disposici.

Založivši počátkem letošního roku "Ústřední cizineckou radu", ve které jsou zastoupeni všichni veřejní i soukromí interesenti na cizineckém, lázeňském a turistickém ruchu, položilo ministerstvo obchodu prozatímní základ k intensivnější soustavné a proto účinnější zahraniční propagaci Čsl. republiky se zvláštním zřetelem k našim světovým lázním. Tento náklad bude pak zatím již připravovanou zákonnou úpravou péče o povznesení cizineckého ruchu ještě rozšířen a potřebným způsobem i finančně zabezpečen.

Také státní správa železniční nezanedbává lázeňská místa v Československé republice, a to ani pokud jde o jejich propagaci, ani pokud jde o jejich vhodné železniční spojení jak s cizinou, tak i v tuzemsku a konečně ani pokud jde o ostatní službu provozní, jak tomu více méně nasvědčují všechny propagační publikace ministerstvem železnic vydávané.

Spisek, o němž se interpelace konkretně zmiňuje, měl ovšem svůj specifický účel, při němž požadavky v interpelaci přednesené nemohly býti uplatněny. Nemůže pak zajisté býti spravedlivě požadováno, aby vůbec při všem, co státní správa železniční k propagaci svých spojů a železniční přepravy československé podniká, byl brán vždy zřetel na všechny, třebas i různorodé a protichůdné zájmy.

Ministerstvo železnic pořádalo v roce 1928 samostatné propagační výstavy v Kolíně nad Rýnem, Bruselu, Paříži, Lyonu, Milaně, Londýně, New-Yorku, Chicagu a Los Angeles, na kterých vystavovalo velké fotografické obrazy jmenovaných lázní a umístilo velké množství obrazů těchto lázní buď z vlastního popudu nebo na požádání v úředních místnostech československých zastupitelských úřadů a cestovních kancelářích.

Mimo to dodalo ministerstvo železnic řadu zvětšených obrazů západočeských lázní k výzdobě stanic a jest přesvědčeno tudíž, že svoji povinnost ohledně jich propagace v rámci daných prostředků splnilo. Československo bylo po převratu prvním státem, který zavedl slevu pro lázeňské hosty. Po Československu zavedla lázeňskou slevu jízdného Jugoslavie a Italie, později pak Rakousko, Maďarsko a Polsko. Příštím rokem bude sleva ta pravděpodobně zavedena i v Německu.

Československá železniční správa věnuje též všemožnou péči dobrému spojení západočeských lázní nejen s cizinou, ale i ve vnitrozemí. Vedle vlaků, které jezdí po celý rok, sprostředkují výhodná spojení s řečenými lázněmi tak zvané sezonní rychlíky. Jsou to zejména expresní vlaky Calais - Paříž - Norimberk - Cheb - Karlovy Vary - Mariánské Lázně - Praha (č. 103/104 a 123/124), s odbočkou v Norimberku na Kolín n. R. - Brusel - Ostende/Holandsko, dále rychlíky (č. 57/58) Vídeň - České Velenice - Mariánské Lázně - Cheb (Fr. Lázně) - Karlovy Vary, rychlíky (č. 119/120) Mariánské Lázně - Cheb - Frant. Lázně - Plavno - Drážďany - Berlín/Vratislav, rychlíky (č. 65/66) Karlovy Vary - Podmokly - Berlín, rychlíky (č. 93/94) Karlovy Vary - Cheb, rychlíky (č. 7/8) Varšava/Lvov/Petrovice u Bohumína - Praha - Plzeň - Mariánské Lázně - Cheb, rychlíky (č. 43/44) Praha-Wils. nádr. - Praha-Mas. nádr. - Kladno - Karlovy Vary.

Není správnou výtka, že spojení s hlavními evropskými městy jsou daleko za spojeními předválečnými. Naopak: zejména Karlovy Vary mají v létě přímé s pojení s Bělehradem, Budapeští a značně zlepšená spojení s Balkánem, kterých před válkou neměly.

Ve vnitrostátní dopravě byly zařízeny dvě dvojice rychlíků 67/68 a 91/92 Cheb - Karlovy Vary - Podmokly - Liberec, které jezdí denně po celý rok. Spojení mezi Jáchymovem, Karlovými Vary a Mar. Lázněmi obstarávají v létě motorové vlaky. V létě 1929 bude zlepšeno spojení na trati Karlovy Vary - Johanngeorgenstadt zařízením nové dvojice zrychlených osobních vlaků.

Před lety jezdil ráno rychlík z Chebu přes Karlovy Vary do Prahy; jeho frekvence byla však velmi slabá. Nyní jezdí jako rychlík č. 34 později: Cheb odj. 9.44, Karlovy Vary odj. 10.57, Praha-Mas. nádr. příj. 15.15, v Praze Mas. nádr. je výhodné připojení na rychlík 12 do Brna, Bratislavy a Vídně. Frekvence rychlíku 34 Cheb - Karlovy Vary - Praha je dobrá; proto není důvodu, aby jezdil opět ráno. Neboť cestující, kteří chtějí přijeti do Prahy ráno, používají osobního vlaku 502 (Cheb odj. 3.00, Karl. Vary odj. 4.27, Praha Mas. nádr. příj. 9.20).

Ze severního Německa je dobré rychlíkové spojení po celý rok denně takto: Berlín Anh. n. odj. 13.50, Drážďany hl. nádr. odj. 16.44, Podmokly příj. 17.48, odj. 18.07, Karlovy Vary příj. 21.22.

V těchto rychlících měly jezditi přímé vozy I., II. a III. třídy Berlín - Karlovy Vary od 15. dubna do 14. května, t. j. v době před zahájením provozu samostatných lázeňských rychlíků Berlín - Podmokly - Karl. Vary. Městská rada v Karlových Varech považovala příjezd do Karlových Varů v 21.22 až příliš pozdní a žádala, aby od 15. dubna do 14. května 1928 byl zaveden z Podmokel do Karlových Varů zvláštní rychlík, který by měl v Podmoklech připojení na celoročně denně jezdící rychlík Berlín - Podmokly - Praha takto: Berlín Anh. n. odj. 8.01, Podmokly příj. 12.43, odj. 13.40, Karlovy Vary příj. 17.02. Poněvadž byla pochybnost o dostatečném obsazení tohoto zvláštního rychlíku, byla státní správa železniční nucena žádati záruku. Zmíněné pochyby se ukázaly býti správnými. Zvláštní rychlík neměl dostatečné frekvence. Státní správa železniční nemohla by přirozeně zodpovídati za pasivitu lokálních zařízení sledující Listě místní zájem bez příspěvku zájemníkova, jsouc povinna klásti účty ze spravedlivého uspokojení všeobecných zájmu veřejných.

Lázeňská místa severozápadních Čech, jež má interpelace na mysli, jsou většinou v obvodu bývalých soukromých drah Ústecko-teplické a Buštěhradské. Vozový park převzatý od těchto drah byl až na nepatrné výjimky ve stavu naprosto sešlém, takže bylo nutno jej téměř plně znovu zříditi, při čemž byl značný počet osobních vozů pro nezpůsobilost provozní zrušen nebo vyřaděn; stav osobních vozů musí býti proto každoročně doplňován značným počtem novějších osobních vozů. Až posud bylo přiděleno pro tyto trati:

Na některých místních drahách v obvodu uvedených lázeňských míst nemohou býti pro obtížné trakční poměry upotřebeny těžké a dlouhé osobní vozy novější stavby, a proto zavádí se v nich postupně i osobní doprava motorovými vlaky a kolejovými autobusy, jako na př. v trati Karlovy Vary - Mariánské Lázně, Tršnice - Schönbach - Františkovy Lázně a Karlovy Vary - Ostrov - Jáchymov. Na hlavních tratích jsou u rychlíků a průběžných osobních vlaků zařazovány vesměs osobní vozy novější stavby. Také výstavbě příslušných nádraží věnuje státní správa železniční s ohledem na význam a důležitost lázeňských míst náležitý zřetel a jsou v tomto směru různé projekty prováděny.

Zdůrazniti pak sluší, že veškerá tato činnost státní správy železniční jest podnikána bez jakéhokoli přispění činitelů místních právě nejvíce interesovaných.

V Praze dne 21. března 1929.

Věc, která jest předmětem interpelace, bude řešena v souvislosti s vládním nařízením podle §u 146 platového zákona, kterým má býti jednotně pro všechny obory upravena otázka naturálních bytů, případně ekvivalentů za ně.

V Praze dne 22. března 1929.

Obchod lahvovým pivem byl upraven již v Rakousku ministerským nařízením čís. 64/1899 ř. z. Podle tohoto nařízení bylo dovoleno prodávati pivo pouze v lahvích opatřených korkovou zátkou. Prodávati pivo v lahvích s t. zv. patentní uzávěrkou bylo zakázáno, aby se znemožnil aneb alespoň podstatně stížil neoprávněný výčep piva v obchodech lahvovým pivem, na který si kruhy hostinské důvodně stěžovaly. Jen pivovarům a hostinským a výčepníkům jako oprávněným výrobcům a prodavačům piva bylo dovoleno při prodeji lahvového piva používati lahví s patentní uzávěrkou, poněvadž tu nebylo nebezpečí neoprávněného výčepu.

Tato zásada byla prolomena za války, kdy nastal nedostatek korku a bylo proto třeba přechodně dovoliti vůbec prodej piva v lahvích s patentní uzávěrkou. Stalo se tak ministerským nařízením č. 180/ 1917 ř. z. Když po válce nedostatek korku pominul, žádaly organisace hostinské a výčepnické, aby byl obnoven původní stav, poněvadž jednak předpoklady pro vydání právě citovaného vládního nařízení již pominuly, jednak se neoprávněný výčep piva rozmohl nebývalou měrou.

Tomuto důvodnému požadavku vyhovělo se vládním nařízením ze dne 28. června 1928, čís. 91 Sb. z. a n. Ministerstvo obchodu rozřešilo tuto záležitost kompromisně, neboť dovolilo, přihlížejíc také k zájmům konsumentů, používati kromě lahví s korkovou zátkou ještě lahví s t. zv. korunovou uzávěrkou, jak to navrhovala Ústředna československých obchodních a živnostenských komor.

Bylo také uvažováno o opatření pivních lahví páskami, jak se o tom zmiňuje interpelace, ale od uskutečnění této myšlenky bylo upuštěno, poněvadž pásky zavedené finanční správou při prodeji vína v lahvích se neosvědčily a bylo nutno je zrušiti.

Ministerstvo obchodu považuje proto nynější úpravu za účelnou a na její změnu nepomýšlí.

V Praze dne 5. dubna 1929.

Josef Magyar, bývalý městský strážník v Košicích, byl dne 3. března 1927 orgány tamního policejního ředitelství ve svém bytě po provedení domovní prohlídky zatčen pro zločin vyzvědačství na základě udání pro tento čin zatčených Ondřeje Csernyáka a Růženy Kovácsové, kteří se při policejním výslechu k vyzvědačské činnosti plně přiznali a jako spoluvyzvědače označili Josefa Magyara.

Po svém zatčení Josef Magyar při výslechu na policejním ředitelství nejdříve zapíral. Když však byl konfrontován s Csernyákem a Kovácsovou a když mu byly předloženy opisy dopisů, které zasílal po Kovácsové maďarským zpravodajským orgánům, přiznal se za přítomnosti Csernyáka a Kovácsové zcela dobrovolně bez jakéhokoliv nátlaku k vyzvědačské činnosti.

Konaným šetřením bylo zjištěno, že údaje Josefa Magyara, že byl bitím neb mučením přinucen k tomu, aby se přiznal, byly úplně vymyšleny, což vyplývá též z té okolnosti, že Magyar byl předám v předepsané lhůtě 48 hodin po zatčení dne 5. března 1927 příslušnému soudu, t. j. sedrii v Košicích, a že při jeho předání do tamní sedriální věznice nebyly na něm pozorovány žádné stopy trýznění. Vězeňský lékař provedl dne 7. března 1927 prohlídku jmenovaného a poznamenal výslovně, že provedl důkladnou tělesnou prohlídku a že nalezl Josefa Magyara úplně bez poskvrny.

Josef Magyar nestěžoval si ostatně při svém dodání do věznice sedrie v Košicích nikomu z vězeňského personálu ani komu jinému, že byl na policii bit a udal teprve při výslechu před vyšetřujícím soudcem, že doznání na policii učiněné bylo prý na něm bitím vynuceno.

Ač toto tvrzení Magyarovo ničím doloženo nebylo, zavedlo přes to státní zastupitelství v Košicích trestní vyhledávání proti policejním orgánům na výslechu Josefa Magyara súčastněným pro zločin dle §u 477 tr. z.

Poněvadž ani během tohoto vyhledávání nebyly zjištěny nijaké průtahy trestního činu udánlivě na Josefu Magyarovi spáchaného, bylo vyhledávání toto státním zastupitelstvím v Kosicích dne 7. února 1929 zastaveno.

Do tohoto usnesení státního zastupitelství podal Josef Magyar stížnost, na základě které nařídilo vrchní státní zastupitelství v Košicích doplnění dokazování výslechem svědků ve stížnosti uvedených. Dotyčné řízení dosud zakončeno není. Bude-li zjištěno, že se dopustili policejní orgánové nějakého trestního činu neb přehmatu, bude samozřejmě - jako ve všech podobných případech - proti vinníkům dle předpisu zakročeno.

Že obvinění Josefa Magyara, pro něž došlo k jeho zatčení, nebyla bezdůvodná, o tom svědčí ta okolnost, že byl posud ve dvou stolicích uznán vinným dle obžaloby.

V Praze dne 28. března 1929.