Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Polícia v Bratislave nepovolila dne 30. apríla t. r. slávnosť nad hrobom bývalého poslanca s. Nagyho s odôvodnením, že cirkevná vrchnosť to nechce povoliť.

Mobilizované robotníctvo, ktoré sme už nemali času vyrozumeť, že slávnosť je zakázaná, začalo sa popoludnie o 6. hod. schádzať pred bránou cmitera, kam prišla polície a rozohnala ich surove.

Pýtame sa preto pána ministra vnútra, jak hodlá potrestať úradníka, ktorý vydal zákaz tejto slávnosti?

V Prahe dňa 3. mája 1929.

Neudržitelné pomery, v akých jest pracujúca trieda na Slovensku, núti mnoho rázy robotníkovi k tomu, že musia donucovať svojich zamestnávateľov stávkou alebo prerušením práce, aby im zvýšili mzdy o niekoľko halierov na hodinu. Zamestnávatelia pri akomkoľvek sebe menšom spore s robotníctvom okamžite obratia sa na úrady a žiadajú četnickú ochranu.

Tak sa stalo, že stavebné robotníctvo zamestnané na stavte štátnej nemocnice v Žiline musilo vstúpiť do stávky. Tuto stavbu prevádza firma Friedner v Žiline. Dňa 29. IV. 1929 dostavila sa na stavbu četnická hliadka pod vedením strážmajstra Kozáka, ktorý vyzýval prítomných robotníkov, ktorí čakali na murárskeho políra Richtera, aby okamžite nastúpili prácu. Robotníci odpovedali, že čakajú na políra, s ktorým sa chcú dohodnúť. Na čo strážmajster Kozák hrubo začal proti robotníkom vystupovať, čo dokazujú stiažnosti a následujúca zápisnica:

napísaná dňa 29. apríla 1929 v záležitosti stiažnosti robotníkov Dedič Imrich, obyvateľa v Žiline a Kašubiaka Štefana zo Žiliny, proti četnickému strážmajsterovi Kozákovi pri intervencii četnickej hliadky dňa 29. apríla na stavbe štátnej nemocnice v Žiline.

Na stavte firmy Friednera v Žiline vypukol mzdový spor pre nedodržovania kolektívnej smlúvy zo strany uvedeného zamestnávateľa. Následkom tohoto mzdového sporu dostavili sa uvedení robotníci na stavbu štátnej nemocnice, pri čom čakali na stavbyvedúceho, aby sa dohodnuli. Zednický polír Richter, ktorý byl horemenovanou firmou k vedeniu stavby poverený, sa nedostavil, ale dostavila sa četnická hliadka, kde uvedený strážmajster Kozák spolu s troma druhými četníkmi vyzval robotníkov, že ktorí chcú pracovať, aby išli. Na to Kašubiak Štefan podotknul, že ako môže začať pracovať, keď nie je tam stavbyvedúceho, aby sa pojednali. Na to uvedený strážmajster bušil Kašubiaka dva razy do pŕs s tým, aby sa odtiaľ ztratil.

Od tohoto išiel ku Dedičovi a hovoril dotyčnému, aby hľadel zmiznúť. Keď uvedený Dedič mu odpovedal, že čaká na poliera, aby sa dohodnuli, jednoducho mu dal dve facky.

Štefan Kašubiak, Dedič Imre, sťažovale, Kopas Rudolf, svedok.

Dedič Imrich a Kašubiak Štefan, obyvatelia zo Žiliny, podávajú stiažnosť na četnického strážmajstra Kozáka, prítomného na intervencii pri stavte štátnej nemocnice 29. apríla 1929.

Dolupodpísaní podávame stiažnosť oproti četnickému strážmajstrovi Kozákovi a spol. pro hrubé porušovanie služobných predpisov a žiadame, aby proti uvedeným bolo zavedené disciplinárne a trestné pokračovania.

Uvedený strážmajster súril dva razy Kašubiaka Štefana do pŕs a Dediča Imricha dva razy udrel po tvári pri vykonávaniu svojej služby dňa 29. apríla 1929.

Bližšie okolnosti uvedené sú v pripojenej zápisnici. Dúfajúc, že našej žiadosti láskave vyhoviete, znamenáme s úctou,

Dedič Imrich a Kašubiak Štefan obrátili sa zo uvedenou stiažnosťou na okresný úrad v Žiline a žiadali okamžité disciplinárne a trestné pokračovanie oproti jmenovaným četníkom. Policejní komisár Jakubčík s poukazom na to, že on v tom nič robiť nemôže odkázal robotníkov na okresného náčelníka.

Preto zpytujeme sa pána ministra:

1. Vie pán minister o tomto fašistickom vystupovaniu vládnych orgánov vôči robotníctvu?

2. Je ochotný riadne vyšetriť brutálny postup četnictva a toto podle zásluhy potrestať?

3. Je ochotný zakročiť tiež proti policejnému komisárovi Jakubčíkovi, ktorí svojou ľahostajnosťou dodáva četnictvu ešte viac odvahy?

V Prahe dňa 3. mája 1929.

Severočeská banka a hutná spoločnosť "Herkuka" má pri Košiciach magnezitovú baňu. V tejto bani každoročne stávajú sa nešťastia výbuchy, zasypania atd., pri čom vždy bývajú usmrtení a na celej život zmrzačení robotníci.

Tak sa to opakovalo noho roku dňa 10. apríla. V tento deň stal sa v bani hrozný výbuch, ktorému za obeť padol robotník Tožej Pavel, Dudek Ján, Jonov Jan a Joch Jozef. Prvý z nich bol výbuchom dynamitu takmer na kusy roztrhaný. Nešťastie stalo sa tak, že správa bani nestarala sa vôbec, čo sa má stať s dynamitovými patronami, ktoré boly do kameň zavrtané a nevybuchly, napriek tomu, že bolo robotníctvom na to upozorňovaná. Taký nevybuchnutý patroň explodoval, keď doň ho zakopol čakanom nič netušiaci Tožej Pavel, pri kopaní magnezitovej rudy. Tento výbuch bol tak silný, že Tožeja usmrtil a iných troch robotníkov ťažko zranil, ktorí zápasia so smrťou.

Keď po katastrofa prihlásil sa robotník Julo Illés ako svedok policajnej vyšetrujúcej komisii a udal, aké pomery panujú na bani, menovite že priamo zločinne sa hazardiruje so životami robotníctva a na dôkaz toho doniesol jeden taký nevybuchnutý dynamit, ktorý on našiel (a to snáď zachránilo jemu a iným spolurobotníkom život), bol preto na druhý deň prepustený vraj pre krádež dynamitu. Na druhej deň išiel na políciu a tam chcel svoju výpoveď doplniť, ale bol odmietnutý. Naproti tomu však priniesol "Slovenský Východ", orgán košickej polície zprávu o výbuchu z.12. apríla, v ktorej sa snaží vinu uvaliť na komunistov. Píše tam, že o menovanom robotníkovi povedali, že je komunista a že povedal keď bol prepustený, že sa na tom mieste stane nešťastie. Keď toto podezrenie pustila košická polícia v "Slovenskom Východe" vedela, že je to nie nič iného, oko denunciacia komunistov a preto sa dotyčného robotníka ani plen neopovážila zatknúť. Robotník Illés bol prepustený len po svedectve, ktoré vypovedal po strašnom výbuchu, oko očitý svedok. Tento fakt nevyvráti zpráva baní ani svojím nesprávnym udaním dňa prepustenia Illésa.

Je to priamo úžasné, keďže takto pribieha na pomoc správe bani miesto čo by boli vinici čo najprísnejšie potrestaní. Každý laik hneď mohol zistiť, že ako sa výbuch stal, zistila to i vyšetrujúca policejná komisia a to tým viac, že sa katastrofy opakujú takmer každý rok, o čom je polícia veľmi dobre informovaná. Na bani pracuje sa po čase, niet nijakých záchraných opatrení, robotnici poviazaní sú na provazoch a tak kopú rudu vo veľkých priepastiach a kel by náhodou spadol jeden robotník, strhne s sebou ostatných. O to sa však spoločnosť nestará, ale žene sa šialene za ziskom, nech to stojí trebárs potoky robotníckej krve.

Preto pýtáme sa pánov ministrov:

1. Či majú vedomosť o tomto a o minulých nešťastiach v tejto bani?

2. Či chcú dať tento prípad prísne s pribraním zástupcov parlamentného klubu interpelujúcich vyšetriť a vinikov potrestať?

3. Ako mieni donútiť pán minister spoločnosť, aby táto zaopatrila sociálne rodinu zavraždeného robotníka Tažeja?

V Prahe, dňa 3. mája 1929.

Dne 29. dubna t. r. udál se v jednom oddělení továrny na třaskaviny v Semtíně výbuch explosních látek pro vojenské účely. Následky výbuchu byly katastrofální. Objekt A byl rozmeten a v troskách i daleko v lese rozmetány byly kusy těla dělníků: Jos. Skaláka, Josefa Kohoutka, Karla Hosmana, Bedřicha Hosmana a Josefa Jiroše. Kromě toho bylo zraněno 16 dělníků. Je pohřešován dělník Josef Šoupal, o němž lze souditi, že je rovněž mezi obětmi. Kromě ztrát na životech a vedle zranění byly způsobeny v širokém okolí ohromné škody hmotné. Tomuto výbuchu předcházel již 26. dubna výbuch menší, o němž nebylo veřejnosti podáno zpráv, ač byli při něm 4 dělníci zraněni, z nichž dva zranění podlehli.

To je zjev hanebný a trestuhodný. Výbuch v semtínské továrně "Explosia" souvisí s horečnými přípravami válečnými, jež se uplatňují ve všech oborech, zejména ovšem ve zbrojovkách a továrnách na třaskaviny a na otravné plyny. Válečné přípravy mají tak horečné tempo, že v továrnách se nedbá ani potřebné opatrnosti a nutných opatření k zabránění katastrof, jichž obětí jsou v prvé řadě zaměstnaní dělníci a dělnice.

Dělníci jsou donuceni k rychlému pracovnímu tempu, k velkým výkonům a při tom jsou nedostatečně placeni. Také při neštěstí není dostatečně o ně a jejich rodiny postaráno.

Za katastrofu činíme odpovědnu nejen správu závodu, ale zejména vládu a ministerstvo národní obrany, pod jehož dohledem se v závodech na válečný materiál pracuje.

Dělnictvo ovšem nemůže se spokojiti s konejšivými zprávami vládních kruhů. Ono musí samo bojovati nejen o svoji existenci, ale i o svoji bezpečnost, své zdraví a život.

Katastrofa semtínská měla by vzbouřiti všechno dělnictvo k otevřenému boji proti racionalisaci a proti přípravám k válce a proti válečnému nebezpečí vůbec.

Podepsaní táží se pana ministerského předsedy:

1. Jak hodlá vláda potrestati členy správní rady a vojenské činitele, kteří katastrofu zavinili?

2. Poskytne vláda obětem nedbalosti úřadů, resp. jejich pozůstalým, po celý jejich život alespoň takovou pensi jako poskytuje bývalým rakouským generálům?

3. Zruší vláda podle návrhů sovětské vlády ihned muniční továrnu v Semtíně a alespoň polovinu ostatních továren v ČSR? Nebo chce dalším zbrojením potvrditi správnost názorů komunistické strany, že kapitalismus není možný bez militarismu a že odzbrojení je možné teprve po revolučním svržení buržoasie a po zřízení diktatury proletariátu na celém světě?

V Praze, dne 3. května 1929.

Dne 7. března t. r. o 10. hod. dopolední střelil se v sebevražedném úmyslu ranou z browningu četnický strážmistr stanice mirovické Gustav Studenovský. Rána prostřelila mu plíce a způsobila těžké, životu nebezpečné zranění. Po ošetření převezen byl do nemocnice v Písku.

Sebevražedný pokus spáchal ze strachu před soudním vyšetřováním, proti němu vedeným. Včera ráno byl vyslýchán auditorem soudu, což ho rozrušilo takovou měrou, že se rozhodl skončiti svůj život. Dne 24. března přinesly některé denní listy tuto zprávu:

Dne 7. března se střelil v sebevražedném úmyslu četnický strážmistr Gustav Studenovský ze stanice mirovické. Jmenovaný trpěl již dlouho nervosou, která posledními událostmi byla stupňována do té míry, že jinak zvláště inteligentní tento četník rozhodl se střelnou ranou vše ukončiti. Nebyl to však strach, ani zbabělost, co mu vtiskla smrtící zbraň do ruky, nýbrž pravý opak. Byl znám jako četník, dbalý svých povinností, ke každému naprosto spravedlivý. Svůj čin spáchal v předsíni četnické stanice z vlastní pistole. Byl okamžitě převezen do nemocnice v Písku, kde bylo konstatováno, že má prostřeleny plíce. 14 dní se potácel mezi životem a smrtí, až nyní dotrpěl. Zanechává po sobě ženu. Studenovský projevil před smrtí přání, aby byl zpopelněn. Jeho přání bude vyhověno.

Tragedie četnického strážmistra Studenovského zasluhuje úplného objasnění. Ve vlastnoručním dopise ze dne 4. března 1929, který se nachází v rukou interpelantů, líčí zvěčnělý svoji záležitost takto:

Na četnickou stanici v Mirovicích byl jsem přidělen dne 20. března 1920. Z počátku vycházel jsem s velitelem stanice vrch. str. Suchým zcela dobře, ačkoliv jsem o něm slyšel nepěkné zprávy. Také velitel stanice byl se mnou zcela spokojen, čehož důkazem jest, že mne často zval k sobě do bytu, jmenovitě na obědy. U něho v bytě dlívaly také jeho neteře z okolních obcí, já neviděl v tom zcela nic zlého, a byv přímo donucen, mnohdy nemohl jsem odříci pozvání k účasti u oběda v příbytku velitele stanice.

Záhy poznal jsem však, v čem spočívala vlastně veškerá obliba mé osoby u velitele stanice, která rázem přestala a proměnila se v opak, když jedné neděle přijela mne navštíviti do Mirovic moje snoubenka, nynější moje žena, a velitel stanice se dověděl, že "mám vážnou známost".

Proto také jezdil velitel stanice od té doby často do Písku a dožadoval se u představených velitelů mého odstranění, podotýkaje, že chtěl přece jen svobodného četníka, a teprve když byl řádně poučen o tom, že jemu nenáleží právo rozhodovati o tom, jaký četník bude na stanici zařazen - ustal, ale jen zdánlivě. A proto právě započal přímo vynalézavě šikanovati mne služebně, tedy tam, kde těžko bylo opříti se proti bezohlednému právu velitelskému. Přímo mne honil do služby vždy a v každé době bez ohledu na moje fysické vyčerpání někdy i spolu se strážmistrem Moravcem, který, protože tuto persekuci jasně prohlédl, hlásil se raději na Slovensko. On, jakožto nábožensky založený evangelík, nemohl vykonávati církevní povinnosti, neboť musel dvakráte a i vícekráte do měsíce konati se mnou nedělní služby. Přesvědčil se stejně jako já, že tyto nedělní služby musel vykonávati se mnou jen on, zatím co ostatní četníci tak činiti nemuseli. Stálé konání služeb exekutivních mezi obyvatelstvem umožnilo mně poznati poměry v obvodě a i poměry četnické stanice samé, jak se jevily zevně. Přesvědčil jsem se, že četnictvo stanice v Mirovicích nemá mezi obyvatelstvem v obvodě té vážnosti, jakou by míti mělo, zvěděl jsem, že mnozí občané smýšleli zejména o veliteli stanice nepříznivě, slyšel jsem mnohdy nepříznivou kritiku četnictva; která mne uváděla v úžas, seznal jsem, že v některých hostincích venkovských obcí u Mirovic říkalo se posměšně "četnická stanice" a přesvědčil se, že hostinští byli vůči četnictvu tak troufalí, že potkavše četníka ve službě na návsi třeba v přítomnosti starosty obce, zcela neostýchali se osloviti urážlivě i četníka jim dosud neznámého na př. slovy: "Tak kam jdete, raubíři", "dyť on je samej bajonet, samá píka" atd., což pokládal za nějak zvláště vhodný žert k seznámení. Poznal jsem proto záhy, že velitel stanice postrádá jadrný charakter, že nejedná v intencích četnictva a službě bezpečnostní prospěšných, že zejména není důsledný, svědomitý a vážnost a důvěru službě prospěšnou, vzbuzující četnický představený, neboť nikdy nebral za svoje měřítko zákon a jeho ustanovení, nýbrž zcela pod vlivem své neblahé minulosti z doby válečné jednal vždy jen podle té které osoby a podle vztahu vížících jej k ní.

Nevím, co by tomu kdo byl řekl, já jsem však přesvědčen, že zde nebyl právní stav, který každý četník již svojí přísahou přislíbil plniti, nýbrž já aspoň tvrdím, že to byl ten nejzákladnější nepořádek, působící našemu státu skutečně zlo, neboť úřadům nedostalo se pravdy v podáních neb aspoň ne pravdy celé. Veřejnost pak sama neměla pro tyto důvody právě potřebnou důvěru v nestrannost, a již tímto faktem nebyla tedy vychovávána ve prospěch a v zájmu bezpečnosti státu od toho nejzákladnějšího pojmu, který musí býti právě v širokých vrstvách veřejnosti ustálen a vyžadován, a přiznáván se, že jsem to těžce nesl, vždyť zřejmě zájem našeho státu v konání tom viděl jsem až na posledním a rozhodně ne vždy na prvním místě.

Stávalo se, a to velmi často, že někteří občané v různých věcech hodlajíce sděliti cosi četnictvu, žádali o možnost učiniti ona sdělení výslovně jen mně, uvádějíce, že k němu nemají důvěru. (Láznička; Blahna pod Pozn.)

Přímo chorobné, abych tak řekl, vášni podobala se zaujatost a nepřátelství velitele stanice vrch. strážm. Suchého ke mně. Ve snaze, aby mne co nejvíce otupil duševně, přiděloval mi takřka veškeré práce administrativní, vyžadoval na mně vše to, co bylo vlastně jeho povinností vykonati a co jemu představení velitelé anebo úřady vykonati ukládali. Tělesnou moji intensitu hleděl oslabiti pak zejména tím, že požadoval ode mne takové služební výkony, které nejenom měl podle předpisů vždy vykonávati současně osobně sám, ale k jichž výkonu užíti jedince četníka, bylo mnohdy služebními předpisy přímo zakázáno. Důkazem toho jsou staniční služební knihy z uplynulých let a koncepty mých zatčení a oznámení učiněných úřadům.

Tím se však velitel stanice ještě nespokojil. On šel dále a dále vůči mně a to způsobem středověké inkvisici se podobajícím, což je patrno také z následujícího:

Když jsem se v roce 1922 oženil a přistěhoval do Mirovic, dal mně již 1. září téhož roku rozkaz, abych odemkl byt, kamž v nepřítomnosti mé manželky sám osobně umístil staniční úředník zvonek a to pouze z té příčiny, že veškeré služby pohotovostní, které bude nutno konati, za nocí anebo i ve dne v době mimo denního zaměstnání, tedy před 8 hodinou ranní, během polední přestávky a po 18. hodině večerní budu bezesporně nucen vykonávati jen já. To ale nebylo ještě vše, on dobře věděl, že nebudu-li já přítomen, bude morálně nucena vykonati potřebné a nejnutnější moje manželka, což se také v plném měřítku velmi často stávalo. Vědomě a úmyslně tedy zneužil velitel úřední moci jemu svěřené, dal mi neoprávněný rozkaz k odemčení mého soukromého bytu, umístil tam zvonek a požadoval tím nejenom služby neustálé na mně bez předepsaného vystřídání, ano on však požadoval ony služby i na mé manželce, bez jakékoliv odměny, až do 7. ledna roku 1925.

V té době, nemoha snášeti déle důsledky těchto služeb, jak se na mně, ale i na mojí manželce jevily, vynutil jsem si odstranění zvonku z příbytku, ježto stal se po onu dobu v pravém slova smyslu staniční strážnicí.

Ale běda mi, to byl signál k definitivnímu útoku proti mně i proti mé manželce a to všemi nejhnusnějšími prostředky. Velitel stanice, vrchní strážmistr Suchý, neštítil se ani urážeti nás oba nejrozmanitějšími urážkami ve veřejnosti a to civilní i specielně četnické. O mně mluvil, že jsem blbec, pitomec, trouba a moula, že jsem chtěl také hlásit použití zbraně proti cikánům, že jsem ale ani jediného ze 16-členné bandy na 8 kroků netrefil, velitelům vyšším udával, že jsem slabý a k službě méně schopný, neboť jsem živ černým kafem a herinky a kromě jiného označil mne jakožto člověka "socialistických sklonů", což mělo nepochybně veliký vliv na moje konduity. Manželku moji pak urážel před představeným velitelem, že tato všecko proparádí, že je nesnášenlivá a že mně vaří jen to černé kafe, neboť prý na nic jiného nezbývá a mnohé jiné, hanba je to člověku opakovat.

Tvrdil jsem, že manželka moje konala služby pro četnictvo v zájmu vlastního pohodlí velitele stanice, který je vlastně za ony policejní služby na stanici osobně odpověden, zcela bez jakékoliv odměny a tudíž neřekl jsem plnou pravdu, neboť dostalo se jí, jak vidno, odměny až příliš velkodušné. Jaká to ironie?

Ač jsem to těžce nesl, trpěl jsem to z počátku mlčky v té bláhové myšlence, že až jej přejde zlost, ustane sám v těchto nepředložených útocích, ale marně.

Mé utrpení, které se podobalo skutečnému peklu, vzrůstalo útiskem představeného velitele stanice, ale později i okresního velitele do té míry naprosté nemožnosti, a nebylo se nijak zvláště diviti, když ve své nemístné a nepředložené zlobě sekl mne okresní četnický velitel ve snaze se co nejvíce veliteli stanice za poskytované hostiny zavděčiti, do pravé ruky svojí služební šavlí tak, že mně přesekl kost v blízkosti samého kotníku prostředního prstu a způsobil mi tím dosti těžké a nebezpečné poranění.

Byly to chvíle přímo zoufalé pro mne, ale i pro moji manželku, bylo to bolestné překvapení, když seznávala postupně krok za krokem úděl mého života. Proplakala mnohé dny i noci a mne přivádělo to z rovnováhy.

V té době nastal přímo zázrakem úplný obrat, když nastoupil na místo okresního velitele kapitána Borůvky pan nadporučík Komárek, před jehož spravedlivou objektivitou nutno se skloniti s patřičnou úctou.

Poznal jsem jeho poctivou snahu, jeho svědomité služební počínání a tu odhodlal jsem se sděliti mu různé události z mého života, přihodivší se ovšem již dlouho před tím v letech uplynulých, které dotýkaly se mne a velitele stanice vrch. strážm. Suchého i býv. okres. četn. vel. kop. Borůvky. Pan nadporučík poukázal mne, že jsem si měl vždy ihned stěžovat, nyní že je to již pozdě, ale zaujal k tomu přece své stanovisko a mnohé, co se ještě dalo, uvedl na pravou míru ve své pravomoci. Bohužel působil v Písku jako okresní četnický velitel jen krátkou dobu a tak nebylo mu možno očistu provésti do základu. Po jeho odchodu nastal opět obrat do starých kolejí.

A tu v tomto okamžiku také já vzchopil jsem své síly a řekl konečně dost, zejména po té skutečnosti, která se přihodila mé manželce v kanceláři četnického oddělení velitele v Písku, když tato hodlala sděliti některé informace a dostalo se jí pokynu, že s ní jednati si řečený velitel nepřeje.

Při mém následujícím raportním hlášení u velitelství oddělení v Písku udal jsem pak to nejnutnější, co jsem uvésti mohl a později jsem své události proti veliteli stanice rozšířil téměř do úplných rozměrů, což bylo podkladem vyšetřování administrativního nejenom proto, že velitel stanice vrch. strážmistr Suchý všecko zapřel. Došlo proto k mému obvinění před soudem proto, jako bych byl nařkl velitele stanice bezdůvodně z činy nečestných.

Vše, co jsem udal, byla pouhá pravda, kterou jsem měl prokázánu, a to mohu s klidem svého svědomí prohlásiti, že nebyla to ještě ani zdaleka pravda celá. Řekl jsem tyto pravdy až teprve tehdy, když jsem se sám o nich přesvědčil a když jsem získal veškeré potřebné důkazy, což při jeho nadobyčejné rafinovanosti nebyl snadný úkol pro mne, tedy člověka jemu služebně podřízeného.

Dalo mi to mnoho práce, mnoho houževnaté trpělivosti, nežli jsem způsobem neveřejným a takovým, abych nezpůsobil nejmenšího podezření, že ve věci pátrám, zjistil nezvratně a bez jakékoliv pochyby to neb ono, co jsem představenému velitelství pak hodlal oznámiti a neméně úsilí vyžádalo si než se mi podařilo dostati do rukou aspoň některé písemné dokumenty, jimiž jsem prokázal to neb ono, a jež jsem soudu při mém protokolárním výslechu předložil jako věc doličnou.

Snažím se v každém směru provésti důkaz pravdy, to je samozřejmé, ale tato moje snaha prýští zejména také z toho stanoviska, aby byla prokázána pravda a to v zájmu jen pravdy a spravedlnosti. Toto prokázání pravdy pak mně sloužiti bude jakožto satisfakce za prožitá muka pod tíhou denunciantství a bezuzdné byrokracie svého patrona, svého původce, jemuž to ubylo umožněno nespravedlivou benevolencí představeného vyššího, který přece snad měl si býti vědom toho, že činnost tato nesrovnává se s postavením důstojníka, ale také zejména že odporuje povinnostem, které zavázal se plniti svojí četnickou služební přísahou.

Pro mne je to hrozná životní zkouška. Sloužil jsem po dobu celé války jakožto poddůstojník rakouské armády na všech frontách a jako věrný Čech octl jsem se nejednou pro své čechofilství na pokraji hrozící záhuby, nejednou šlo nejenom o moji vojenskou hodnost, ale i o můj život; oboje však zachránil jsem si svojí ohromnou životní energií.

Maje středoškolské vzdělání, vstoupil jsem po státním převratě do služeb četnictva, pokládaje toto povolání za jedno z nejideálnějších v zájmu státotvorné činnosti pro svoji vlast a ve snaze vykonati co možno nejvíce pro republiku.

Líbilo se mi v četnictvu, těšila mne služba, ale těžce jsem nesl skutečnost nabytou poznáním, že právě v tom sboru četnictva, který jsem pokládal za pilíř základů republiky, tolik je nešvaru. Poznal jsem ve sboru přímo kvetoucí denunciantství, protekcionářství, stranictví, a co nejhoršího lhavost, jíž je celý život, zejména některých příslušníků úplně prosycen. Vím to dobře a jsem nejednou konkrétně přesvědčen, že se lže podřízeným, že se lže do krajnosti i představeným vyšším, a konečně že se lže a vytírají oči jmenovitě široké veřejnosti v neustálém styku četnictva, že se mnohdy líčí o občanu věci nepravdivé a to takové, o kterých on věděti nemusel, ani se ptáti na ně právo neměl.

S odporem vedl jsem úporný boj proti tomuto způsobu života četnického v tendenci historie a pokynů velkých mužů našeho národa a v úmyslu potírati toto zlo.

Podivné a nepochopitelné jest, že nenašel jsem právě touto svojí přímostí a pravdomluvností ve sboru nijakých přátel, ač musím zdůrazniti okolnost, která mě potěšuje, že v občanstvu získal jsem si největší obliby a důvěry přes všecky ty překážky, které jsem zejména na Mirovicku musel překonávat.

Ve sboru četnictva jsem toho nedocílil, bohužel. Ale kdo je znatelem poměrů tohoto dosud spícího a ve staré tradici přímo začarovaného tvora, nemálo podobného románu spisovatele Jana Fercha, přeloženého do češtiny E. Turnovskou pod názvem "Celibát", zajisté není tím nijak překvapen. Lze proto doporučiti veřejnosti, aby literaturu specielně četnickou v zájmu naší vlasti, upřímněji sledovala.

Ku konci chci říci jen toto: Nežádám, abych byl osvobozen, a neprosím o nijaké ohledy vůči mně. Jsem naprosto nevinen, to s hrdým a čistým svědomím prohlašuji a jestliže jsem neprokázal v každém ohledu do důsledku pravdu mého tvrzení před soudem, lépe řečeno, jestli se mi to nepodařilo, není mojí vinou, ale to také neznamená, že bych byl uvedl nějakou nepravdu. Zjištění toho neb onoho závisí samozřejmě na tom, jakého jest ten neb onen svědek charakteru a jak je založen mravně.

Rozhodnutí náleží jedině soudu, a já doufám jen v jeho spravedlnost, jakožto jediné složky státní, kamž se o úděl pravdy lze s nadějí všem občanům bez rozdílu stejnou měrou obrátiti.

Snahou mojí jest jedině touha po poznání a vykoupení a toho může mi býti dopřáno zajisté jen spravedlivou objektivitou, jíž, žel, dosud jsem ve věci této od svých představených marně očekával, a kteří neuvěřivše mi, prapodivně mne kvalifikovali, namířivše věc zcela proti mně již od prvopočátku, před soudem. Tedy neuvěřili mně.

Z obsahu tohoto dopisu psaného 3 dny před pokusem sebevraždy, jakož i z nápadně četných sebevražd ve sboru četnickém vyplývá, že v organisaci, administrativě a celém systému našeho četnictva je cosi nezdravého, co potřebuje podrobného vyšetření a snad i pronikavých změn v zájmu dobrého jména čsl. četnictva, četnické správy a bezpečnosti státu a jeho civilních občanů.

Z těchto důvodů táží se podepsaní pana ministra vnitra:

1. Jest pan ministr ochoten přísně a nestranně vyšetřiti nejen příčinu sebevraždy strážmistra Gustava Studenovského, ale i všechny okolnosti s tímto případem související a výstrahu dáti potrestáním vinníků?

2. Jest pan ministr ochoten zkoumati přísně a nestranně četné případy sebevražd četnických gážistů a zjistí-li vady organisace, administrativy aneb systému v četnictvu, jež jsou snad příčinami těchto častých sebevražd, zjednati nápravu?

3. Jest pan ministr ochoten sděliti podepsaným, co v této věci zařídil aneb učiniti hodlá?

V Praze, dne 3. května 1929.