Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

V § 329 cit. zákona (odst. 2) jest vyměřovacím úřadům uloženo, aby veřejně vyložily po dobu 15 dní zápisy, obsahující předepsanou daň důchodovou a výdělkovou. Prováděcí nařízení k tomuto ustanovení zákona praví, že způsob těchto zápisů určí ministerstvo financí. Vyměřovací úřady mají zápisy ty vyhotoviti bez průtahu, jakmile uložení daně bylo daňovou komisí skoncováno a ihned je vyložiti. Nejméně dvakrát do roka mají býti tyto zápisy vyloženy. Vyložení má býti včas řádně veřejně vyhlášeno v místních časopisech. Prováděcí nařízení výslovně ponechává poplatníkům právo, aby si z těchto zápisů mohli poznamenati některá data pro své porovnání.

Ačkoliv přímé daně za rok 1927 byly z nařízení ministerstva financí uloženy do 30. září 1928, nečetli jsme dosud ani jediného oznámení berních správ, že by tyto seznamy poplatníků byly u nich k nahlédnutí vyloženy. Naskýtá se otázka, zdali mají býti respektovány časopisy všechny bez rozdílu. Poplatníci, kteří se právem o věc zajímají, hledají toto oznámení ve svém časopise a nemají tolik času, aby denně běhali k černé tabuli berní správy, zdali vyložení seznamů jest tam již vyhlášeno. Státní statistický úřad pracuje již o statistice přímých daní za rok 1927; je tedy myslitelno, že uložení daní jest již v komisích skončeno a že seznamy poplatníkű měly býti již dávno vyloženy. Věc dělá dojem, jako by vyložení seznamů cosi zdržovalo.

Finanční správa, nemajíc dostatek výkonných sil, zamýšlí vyložiti pouze rejstříky daňové, v nichž chce zakrývati poplatníkům rubriky, které jsou z veřejného nahlédnutí vyloučeny, poněvadž vyhotovení seznamů poplatníků by berní administrativa asi nezmohla.

Zaměstnanec berní správy, který bude pověřen dozorem na rejstříky, má se otázati poplatníka, které předpisy přeje si prohlédnouti, a tyto ukáže poplatníkovi v rubrice "jméno, povolání, uložená daň", zakrývaje ostatní rubriky. Takto zamýšlené "vyložení" předpisů daňových odporuje duchu zákona. Poplatník, který do úřadu přichází, jest povinen se legitimovati. Zákon mu však nikde neukládá povinnost, aby se berní správě zodpovídal, které konkrétní případy zdanění přeje si zjistiti. Berní správa jest povinna seznamy daňové veřejně vyložiti, a lze pochybovati, zda-li takto zařízené důvěrné sdělování daňových dat možno považovati za veřejné vyložení. Jest otázkou, jak bude možno ve lhůtě 15 denní takovýmto těžkopádným způsobem vyhověti bez zbytečné ztráty času zájmu poplatníků o zdanění jich spoluobčanů.

Z uvedeného jest zřejmo, že finanční správu zamýšlí aspoň hodně znesnadniti veřejné nahlédání do seznamů daňových, čímž zkracuje právo poplatníků, zákonem jim zaručené.

Z těchto důvodů táží se podepsaní panu ministra financí:

1. Je-li ochoten zaříditi vyložení seznamu poplatníků důchodové a výdělkové daně v duchu citovaného zákona?

2. Je-li ochoten sděliti podepsaným, co v této věci učinil, aneb zaříditi hodlá?

V Praze, dne 2. května 1929.

Dne 1. máje 1929 vypraven byl vlak č. 4210, který má odjezd ze stanice Otrokovice o 7.58 hod. ráno o celých 50 minut později, ačkoliv na tento vlak čekalo tisíc občanů ve stanici Malenovice, ze kterých značná část byla příslušnicí dělnické strany komunistické a jela na májový projev této strany stanovený na 8.30 hod. dopoledne.

Místo tohoto v jízdním řádě ustanoveného vlaku byl ze stanice Otrokovice vypraven vlak s t. zv. "baťovci", kteří měli svůj projev ustanovený až na 10. hod. dopol., tedy o 1 hod. 30 min. později.

Vlak s "baťovci" ve stanici Malenovice vůbec nezastavil, ač větší počet vozů byl poloprázdný, a pravidelný vlak č. 4210 místo o 8. hod. 36 min. přijel do Zlína o více nežli 50 minut později.

Tímto zlomyslným jednáním, které zřejmě porušilo jízdní řád, byl jediný dělnický projev májový velmi poškozen, neboť členové strany nemohli se včas projevu účastniti a přišli až těsně před jeho skončením.

Podepsaní se táží:

1. Co hodlá pan ministr učiniti, aby vinníci tohoto šlendriánu, který zřejmě sledoval určitou část občanů poškoditi, byli dle platného práva potrestáni?

2. Co hodlá pan ministr učiniti, aby tento šlendrián se v budoucnosti nemohl opakovati?

V Praze, dne 4. května 1929.

Cenzurovanie užhorodských časopisov deje sa veľmi vzláštnym spôsobom. Cenzúru nevykonáva k tomu povolaný funkcionár štátneho zastupiteľstva, majúci právnické vedomosti a judicium, ale zamestnanec polície, ktorý maďarsky síce hovorí, ale právnicky nie súc vzdelaný, nemôže mať tej schopnosti úsudku, aby mohol dávať náležité návrhy na konfiškáciu.

Zo 14 čísiel "Határszéli Ujságu", vyšlých dosud v r. 1929, zhabalo štátne zastupiteľstvo 8 čísiel. Zhabanie stalo sa v prevažnej väčšine pre publikácie, do ktorých pri najväčšom úsilí nelzä vložiť tendenciu protištátnu alebo protiviacu sa zákonu. Zhabanie stáva sa bez výnimky pre kritiku vládneho režimu.

Príznačným je medzi iným, že číslo "Határszéli Ujságu" zo 17. februára zhabalo štátne zastupiteľstvo preto, lebo o sprievodčím štátnych dráh Šoupalovi, s jehož vražedným škandálom zabývaly sa všetky maďarské noviny v republike pred troma rokmi, bolo tam napísané, že nielen že je na volnej nohe, ale že ešte vždy je v štátnej službe. Poznamenať treba, že medzi iným redaktor Ladislav Szántó v Prágai Magyar Hirlape, v Kassai Ujságu a Határszéli Ujságu výslovne obvinil Šoupala z vraždy dvoch rusínskych robotníkov, uverejnil protokolárne výpovedi miestnych svedkov; napriek tomu Šoupal nezaslal menovaným novinám ani opravu, ani nepodal žalobu pre urážku na cti, pátranie zaspalo, stalo sa len toľko, že Šoupal bol preložený na iný vlak, na miesto ešte lepšie. Pre články tých čias uverejnené nezhabalo štátne zastupiteľstvo ani jeden list, až teraz nariadilo zhabanie pre trojriadkovú vzpomienku.

Stále konfiškácie vzbudzujú zdanie, že účelom toho je hmotné zničenie alebo naprosté zastavenie listu.

Pripomenúť musím i to, že tieto sériové konfiškácie dejú sa od tých čias, keď česko-agrárnickí novinári Milan Visznyovszky a Mikulás Bálint v memorande - podanom ministrovi spravedlnosti v mene nejestvujúcej organizácie novinárov - požadovali prísnejšie cenzurovanie listov opozičných.

Tážem sa preto pána ministra spravedlnosti:

Či ste ochotný zakročiť, aby cenzurovanie užhorodských maďarských listov vykonával jednotlivec maďarského jazyka dokonale znalý, ktorý je schopný právnického posudku a je úplné sbehlý v tlačovom zákone?

Či sté ochotný zaviesť vyšetrovanie v tomto smere, do akej miery prispelo "prísnejšiemu" cenzurovaniu Határszéli Ujsáju jednanie tamtých dvoch vládnych novinárov, ktorým sa obžalováva štátne zastupiteľstvo a ktoré sa bezpríkladne rúha tlačovej slobode?

V Prahe, dňa 2. mája 1929.

Nedávno slavila celá československá buržoasie jubileum desítiletého trvání Československé republiky a nyní zamýšlí naše zakarpatská buržoasie všech národností spolu se státním aparátem oslavovati desítileté jubileum připojení Zakarpatí k Československému státu. Jen naši vlastenci pláčí proto, že když Zakarpatí odevzdávali, zpívali svoji hymnu "Ja Rusin byl", a nyní jiní při všech slavnostních případech přikazují zpívati "Kde domov můj?"

My komunisté nepláčeme pro tuto panskou píseň, ale a to přihlašujeme do Vašeho alba, pane ministře, jiný jubilejní lístek.

V svaljavském okrese v obcích Nižní Roztoka, Vyžní Roztoka a Kičurno již po 30 let není školy. Před 30 lety měly všechny tyto obce jednu církevní škola a od té doby, kdy shořela, není tam do dneška školy. V Nižní Roztoce je 60 dětí ve věku školou povinném, ve Vyžní Roztoce 80 a v Kičurně 60 dětí. V Nižní Roztoce v celé obci umí čísti a psáti asi 5 lidí, ve Vyžní Roztoce 7 - 8, v Kičurně asi 15.

Obyvatelé zmíněných obcí každoročně žádají, aby se postavila státní škola, ale marně. Školní inspektorát žádá, aby občané sami uhradili výdaje na stavbu a to přesahuje možnost chudých sedláků. Oni sami nemají co jísti, stát vyssává z nich poslední šťávy, exekutor nevychází z domu, Latorice je ožebračuje, chudí sedláci nemohou platiti na stavbu školy. Zvláště pozorujeme-li vládnoucí nyní systém, že všechna obecní břemena přesunují se na bedra nejchudší části obyvatelstva.

Obyvatelé zmíněných obcí, kteří platí státu ohromné daně, plným právem žádají, aby v každé obci Byla postavena škola na státní útraty.

O tom, jak silně v těch obcích dychtí po osvětě, svědčí, že se od r. 1924 konají rozličné pokusy založiti soukromé kursy. Od r. 1928/29 v obci Kičurně vyučuje soukromý učitel 30 dětí v místnosti, najaté ve mlýně (kde je neustále plno hluku a prachu). Odpírají-li se proletariátu práva na vzdělání, kvalifikují to podepsaní jako úmysl vlády udržovati vrchovinskou chudobu v nevzdělanosti a negramotnosti, aby se tím hrálo do rukou firmě Latorica, která neslýchaně vykořisťuje místní chudinu a má zájem, aby měla co činiti s nevzdělaným a negramotným proletariátem, který se nedovede brániti proti vykořisťování a nedovede hájiti svá práva.

V obcích, kde již odedávna byly školy, staví vilách rychle na státní útraty české školy, provozuje počešťování. V obcích, kde školy není, vláda bojuje proti úsilí obyvatelstva o založení školy.

Vylíčené fakty jsou jednou z těch stránek, které křiklavě charakterisují působnost československé vlády na Zakarpatí, které označují její působnost jako podporovatele nevzdělanosti, národnostního šílenství a odnárodňování.

Podepsaní táží se pana ministra: Je-li ochoten naříditi, aby ihned na státní útraty byly vystavěny ukrajinské školy ve zmíněných 3 obcích svaljavského okresu?

V Praze dne 15. dubna 1929.

Mladí chustští dělníci scházeli se v místnostech profspolku MVS a chystali divadelní představení. Schůze mládeže měly ráz výlučně kulturně osvětový, čehož důkazem jest, že většina z nich není vůbec organisovaná. Ale přes to provedla policie dne 23. ledna t. r. prohlídku v domech 11 hochů a děvčat, členit divadelního kroužku.

Při prohlídce sebrali u některých hochů legální komunistické časopisy a brožury, které se legálně tisknou a rozšiřují v Československé republice a rovněž legitimace legálních spolků. Při tom ve všech těchto případech policie nespisovala zápisu prohlídky, ani nezanechala seznamu zabavených knih a legitimací.

U lhostejných, v jejichž domech nebyly žádné politické brožury sani legitimace, chovala se policie hrubě a vyzývavě. Tak v domě Markéty Merzy nenašla policie nic, kromě předmětů každodenní potřeby, ale přes to terorisovala děvče a chtěla je odvésti na policii a jen po rozhodném odporu jejího otce zanechala tohoto úmyslu, ale za to jí radila, aby se neseznamovala s mladými komunisty a zasypávala komunistickou stranu sprostými nadávkami. Totéž se opakovalo v domě Ilonky Frimanové.

Mladý dělník Herman Šik, ačkoliv prohlídka u něho byla bezúspěšná, byl zatčen a odveden na policii. Tam ho terorisovali, chtěli dokonce i bíti, a potom ho zavřeli do studené věznice, kale ha o hladu drželi půl dne.

Mimo to ovšem hochům a děvčatům, u nichž byla prohlídla, detektivové prohlásili, že jim nedovolují choditi ke komunistům a kdyby neposlechli, hrozili jim, že je budou chytati na ulici, zavírati do vězení a držeti je tam tak dlouho, až zčernají. Takové a těm podobné ještě věci říkali detektivové mladým dělníkům - jedním slovem je terorisovali.

Chustské dělnictvo jest v nejvyšší míře rozhořčeno surovostí a terorem policie vůči dělnické mládeži.

Podepsaní táží se pana ministra vnitra:

1. Je-li ochoten vyšetřiti chování chustské policie vůči dělnické mládeži?

2. Hodlá-li potrestati vinníky za zločiny, jež spáchali?

V Praze, dne 15.dubna 1929.

Dne 8. února 1929 chomutovský okresní náčelník dr. Bohdan Wagner rozpustil chomutovskou obecní správní komisi a dosladil do obce vládního komisaře. Jest pochopitelné, že tento postup okresního náčelníka nesmírně rozčílil chomutovské obyvatelstvo, zvláště když k němu nebylo vůbec příčiny. Obyvatelstvo protestovalo proti postupu okresního náčelníka veřejně na dvou velkých schůzích. Ovšem i tisk, zvláště chomutovský časopis "Deutsches Volksblatt" podrobil kritice počínání okresního náčelníka.

Tato kritika byla okresnímu náčelníkovi Wagneravi nepohodlná, poněvadž sám uznával nezákonitost svého postupu, jehož nelze věcně odůvodniti žádným právnickým zkrucováním a proto byl by rád zamezil každou veřejnou rozpravu. Proto dal vládním komisařem rozpustiti prvou veřejnou obrannou schůzi německého obyvatelstva chomutovského, která se konala dne 10. února 1929 a zprávu o této schůzi v časopisu "Deutsches Volksblatt" ze dne 11. února 1929 z části zabaviti. Proti věcným článkům, které vyšly v "Deutsches Volksblatt", pracoval okresní náčelník opravami podle §u 19 a dalším zabavením. Konečně uveřejnil okresní náčelník Wagner dne 14. března 1929 článek, v němž činí utrhačné předhůzky bývalému starostovi dr. Storchovi a hrozí mu státním zastupitelstvím a trestním stíháním.

Je-li již neslýchané, aby okresní náčelník jako úřední osoba takto v tisku zaujímal stanovisko k veřejným věcem, pak musíme další postup okresního náčelníka nazvati přímo sprostým a hanebným. Proti útokům a obviněním okresního náčelníka Wagnera uveřejnil starosta dr. Storch v "Deutsches Volksblatt" ze dne 18. března 1929 otevřený dopis okresnímu náčelníkovi, v němž čistě věcně, právnicky bezvadně zaujímá stanovisko k poslednímu novinářskému článku Wagnerovu. Co učinil nyní okresní náčelník Wagner? Veřejnému funkcionáři, kterého v tisku zneucťujícím způsobem napadl a ohrozil, odňal slovo k jeho obraně a dal "Deutsches Volksblatt" v Chomutově zabaviti.

Na důkaz neodůvodněného zabavení uvádíme zde slova, která censor škrtl z otevřeného dopisu dra Storcha a z redakční poznámky k němu:

1. "To mi musí býti ovšem lhostejné a nemělo se vlastně dotknouti ani veřejnosti. Ale pak musím míti za to, že příčinou mnoha vašich bojovných činů proti mně od rozpuštění správní komise jest vaše osobní zaujatost proti mně a bude-li toho třeba, také to před soudem dokáži. Potom však neopustíte soudní síň po přelíčení proti mně jako vítěz. Vždyť není možno, aby při takovém osobním boji používal někdo pro sebe ochrany úřadu, který náhodou zastává, a hrozil trestním stíháním pro přečin pobuřování atd.

2. Proč? Abyste vykonával určitá úřední a výsostní práva? Nikoliv. Nehodila se vám pravda. Chtěl jste mne namočit, dostati se mi na kobylku, pozlobiti mne. K tomu ovšem není dohlédací právo okresního výboru.

3. Měl jsem býti vláčen kalem a ani se neozvati. K tomu má poskytovati nějaký zákon pravomoc.

4. ... nýbrž pro podivuhodný způsob, jak vykládáte dohlédací právo okresního výboru nad obcemi.

5. Vytkl jsem vám, že jste o důležitých věcech městské finanční správy rozšířil nesprávné zprávy.

6. To není zábava o veřejných věcech, jako vy to ráčíte nazývati, to jest odmítavá kritika, obvinění mužem, kterému přísluší zákonitá moc žádati kdykoliv zprávu o finančním hospodaření obce.

7. Hájíme posici našeho města proti bezpráví a byrokratické svévoli.

8. Byl to pan dr. Wagner, který vyzval k boji město a jeho starostu, vlastně předsedu obecní správní komise, a veškerou německou veřejnost, pokud není duší a tělem oddána systému vládnoucímu v tomto státě.

9. Všecko vysvětlení pana dra Wagnera nebyla s to, aby zprovodila se světa smutnou skutečnost, že městu, tak velikému a takového významu jako Chomutov, bylo nezákonitě diktátorským excesem odňato staleté právo na samosprávu, že jeho zástupci byli prostě vyhnáni."

Je-li již tato konfiskace sama o sobě přímo neuvěřitelná, stala se ještě jedna věc nanejvýš přitěžující pro okresního náčelníka. V sobotu dne 16. března 1929 byla v časopise "Deutsches Volksblatt" ohlášena odpověď na útoky okresního náčelníka pro pondělní číslo dne 18. března 1929. Okresní náčelník Wagner, ani neznaje obsah odpovědi starosty dra Storcha, se rozhodl, že časopis zabaví a také to skutečně učinil. Tři hodiny před dobou, kdy tiskárny zasílají k censuře povinný exemplář, dal okresní náčelník Wagner obsaditi oba vchody Butterovy tiskárny četníky a nařídil městskému policejnímu inspektorovi, aby vyslal strážníka jako asistenci pro dosud neprovedené zabavení. Také ve městě u několika novinářských prodejen chodily četnické hlídky. Tyto četnické hlídky zůstaly na svém místě, až došel do tiskárny výměr o zabavení a zabavily tak ihned všecka čísla.

"Co jest zajisté nejhrubší zneužití úřední moci, jehož se kdy okresní náčelník v tomto státě dopustil. Mimo to chování Wagnerovo jest nejen nezákonité, nýbrž i tak zbabělé a nečestné, že okresní náčelník Wagner jest k největší hanbě úřadu, který vykonává.

Podepsaní táží se tedy pana ministra vnitra a pana ministra spravedlnosti:

1. Víte o událostech v Chomutově?

2. Víte-li o nich, jste ochoten ihned zrušiti nezákonité zabavení časopisu "Deutsches Volksblatt" z 18. března 1929 a svrchu uvedená zabavení místa uvolniti?

3. Jste ochoten zahájiti přísné vyšetřování proti okresnímu náčelníkovi Wagnerovi v Chomutově a dokud nebude skončeno, zbaviti u okresního náčelníka jeho služebního místa?

V Praze, dne 20. března 1929.

Mitte Dezember Z928 ereignete es sich, daß infolge übermäßiger Heizung des eisernen Ofens im Kartenausgaberaum der hiesigen Personenhaltestelle eine Holzwand in Brand geriet. Da die nötigen Reparaturarbeiten nicht sofort; sondern erst Ende Jänner 1929 vorgenommen wurden, ergaben sich folgende Übelstände für die Fahrgäste:

1. Der Warteraum der hiesigen Personenhaltestelle blieb bis Ende Februar I. J. also die ganze Kälteperiode über ungeheizt, trotzdem dessen Heizung von jener beschädigten Kassenraumes völlig unabhängig ist und auch genügend Heizmaterial (Kohle) vorhanden war.

2. Erfolgte die Kartenausgabe vom Zeitpunkt des Feuerschadens ab nicht mehr in der Personenhaltestelle, sondern in dem für die Bahnarbeiter bestimmten Aufenthaltsraum im Wächterhaus. Gegen diese Änderung in der Verabfolgung der Fahrkarten hätte das reisende Publikum gewiß keinen Einspruch erhoben, wenn genannte Änderung, der hiesige Strekenwärter Josef Tvrdý oder dessen Frau Marie Tvrdý, welch Letztere bis Mitte Jänner das Amt der Fahrkartenausgabe versah, in entsprechender Weise kundgemacht hätte.

Diese Kundmachung, ein mit Blauschrift beschriebenes ungefähr 15 X 20 cm großes Blatt Papier, war zur Zeit an die Petroleumlampe des Warteraumes, welcher zur Nachtzeit bisher noch nie beleuchtet war, und später in dem ebenfalls stets unbeleuchteten Kartenausgaberaum der Personenhaltestelle angebracht.

Hiedurch geschah es deshalb des öfteren, daß insbesondere mit den hiesigen Bahnverhältnissen nicht vertraute Personen ohne gelöste Fahrkarte den Zug benützen mußten.

Durch genannte Nichtbeheizung und Nichtbeleuchtung obgenannten Warteraumes mußten sämtliche Reisende, zum Großteil waren es aus den hiesiegen Fabriksbetrieben in ihren Wohnort heimkehrende Arbeiter, sowie die die Post abholende Postboten (.Briefträger) oftmals die mehrere Stunden betragende Wartezeit (herbeigeführt durch die in diesem Winter häufigen Zugsverspätungen) im ungeheizten und bei Nacht überdies unbeleuchteten Warteraum verbringen. Als das hiesige Postamt und hierauf die Postdirektion wegen genannter Nichbeleuchtung bei der Staatsbahndirektion Beschwerde eingebrachte, wurde erstere Beschwerde abgelehnt und letztere blieb bisher unbeantwortet. Unter derartigen Verhältnissen zogen es deshalb mehrmals abends Reisende vor, die Ankunft des Zuges trotz grimmiger Kälte im Freien am Bahnkörper abzuwarten, denn sie wollten sich nicht in der im Warteraum herrschenden Finsternis etwaigen körperlichen Gefahren aussetzen.

Seit Mitte Jänner I. J. ist die Fahrkartenausgabe auf hiesiger Haltestelle bezw. im Wächterhaus überhaupt eingestellt, und müssen die Scheine im Zug gelöst werden, da die schon oberwähnte Frau des hiesigen Streckenwächters, welcher ja dieses Amt bis zu genannten, Zeitpunkt versah, erkrankte und ihr Mann angeblich zu diesem Dienst nicht verpflichtet ist. Warum wird hier nicht für eine Vertretung gesorgt, welche die Obliegenheiten der Frau durchzuführen hätte, wo es soviele abgebaute Eisenbahner gibt.

Die Unterzeichneten fragen den Herrn Eisenbahnminister, ober geneigt ist, diese Übelstände raschest zu beseitigen.

Prag, am 26. April 1929.

In der Antwort des Herrn Ministers für soziale Fürsorge von 9. April 1926 auf meine Antrage Z. D. 46/II wegen Ausschreibung der Wahlen in die Krankenversicherungskörperschaften wurde von diesem erklärt, daß die Wahlen sogleich möglich sein werden, sobald das Gesetz Zl: 221/1924 in Wirksamkeit getreten sein wird.

Dieses Gesetz ist seit 1. Juli 1926 in Kraft und trotzdem wurden nicht nur keine Wahlen durchgeführt, sondern vielmehr auf Grund der Ausnahmebestimmung des § 131 des Gesetzes 184/1928, die nur für die Übergangszeit Geltung hat, Ernennungen in die Krankenversicherungskörperschaften durchgeführt, die einen großen Teil der Arbeitschaft von der Mitwirkung und Mitbestimmung ausschalten und diese deshalb nicht befriedigen.

Zufolge dieser, allen demokratischen Grundsätzen und den Intentionen der Gesetzgeber hohnsprechende Ernennungsschande fragen die Gefertigten den Herrn Minister:

1. Nach welchen Grundsätzen wurden die Ernennungen in die Krankenversicherungskörperschaften durchgeführt und

2. Ist der Herr Minister bereit, die Ernennungschande durch sofortige Ausschreibung der ordentlichen Wahlen aus der Welt zu schaffen?

Prag, am 25. April 1929.