Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Dne 6. dubna 1928 byl vyhlášen v částce 19. zákon ze dne 28. března 1928 č. 57 Sb. z. a n. o zařazení a působnosti báňských úřadů. V §u 8 písmena c) uvedeného zákona stanoví, že pro Slovensko má báňské hejtmanství sídlo v Bratislavě a poslední odstavec tohoto paragrafu přechodně rozšiřuje působnost báňského hejtmanství v Bratislavě i na Podkarpatskou Rus.

Je všeobecně známo, že v Bratislavě posud nepůsobí žádné báňské hejtmanství jako II. stupňová instance, která by mohla ve svém oboru působnosti pravoplatně rozhodovati, ale působí tam vládní komisariát pro báňské a hutnické záležitosti, který není ani báňským hejtmanstvím, ani expositurou ministerstva veřejných prací, ale je to zbytek z mnoha popřevratových útvarů na Slovensku, který je nezbytně nutno nahraditi úřadem, kterému působnost by vymezil zákon.

Potřeba, aby vstoupl v platnost uvedený zákon, jeví se v tom, že na Slovensku není dosud podle skutečné potřeby upravena organisace báňských úřadů I. stolice co do rozsahu kompetence a teritoriální působnosti.

Následkem uvedeného panuje v celé agendě, náležející do působnosti báňských úřadů, nejasnost a tím též určitá podrážděnost u stran, které se obracejí na báňské úřady, od nichž však nemohou dostati v mnoha případech velmi potřebného meritorního rozhodnutí, jen pro nedostatek úpravy a účelné organisace báňských úřadů na Slovensku a Podkarpatské Rusi.

Podepsaní se proto táží:

1. Je pan ministerský předseda a pan ministr veřejných prací ochoten působiti k tomu, aby závady výše uvedené byly urychleně odstraněny v báňských úřadech na Slovensku a Podkarpatské Rusi?

2. Je pan ministerský předseda a pan ministr veřejných prací ochoten použíti ustanovení § 13 odst. 3. zákona č. 57/1928 a vydati nařízení vlády, kterým se uvede citovaný zákon v platnost na Slovensku a Podkarpatské Rusi?

V Praze, dne 6. června 1929.

Podle zjištění okresní náčelník okresu breznianského zakázal organisacím čsl. soc. dem. strany v obcích Hronec, Valaská a j. průvody na hlavní stanoviště do Podbrezovej, kde se konal tábor lidu. Na zákazu uvedeného okresního náčelníka zajímá, že tento zákaz byl vydán dne 30. dubna 1929, tedy v předvečer 1. května a ve jmenovaných obcích byl oznámen teprve v ranních časných hodinách, když se právě připravoval nástup k průvodu.

V tomto počínání okresního náčelníka vidíme omezování shromažďovacího a spolčovacího práva, zaručeného ústavou republiky Československé a současně nepotřebné podněcování pokojného a dobromyslného občanstva.

Proto podepsaní se táží pana ministra vnitra:

1. Ví pan ministr vnitra o opatření okresního náčelníka breznianského?

2. Je pan ministr vnitra ochoten zjistiti příčiny, které vedly k zákazu průvodu a podle potřeby zakročit?

3. Je pan ministr ochoten učiniti opatření, aby případy omezování práva shromažďovacího v budoucnosti se neopakovaly?

V Praze, dne 6. června 1929.

Podepsaní dovolují si panu ministerskému předsedovi Fr. Udržalovi a vládě Československé republiky podati tuto

Dne 30. listopadu 1926 byla jednomyslně přijata v sociálně-politickém výboru, pak také v rozpočtovém výboru, později v poslanecké sněmovně a senátě resoluce:

"Vláda se vybízí, aby zákon o válečných poškozencích byl co nejdříve novelisován a při tom aby vzat byl zřetel na požadavky přednesené v iniciativních návrzích 549, 557 a 698 z roku 1926."

V této přijaté resoluci mluví se o novelisaci co nejdříve. Od přijetí této resoluce uplynulo 2¹/₂ roku, vláda však ničeho nepodnikla, aby vyhověla jednomyslně přijatému resolučnímu návrhu. Zmíněné iniciativní návrhy byly podány již v červnu 1926 a obsahují: 1. Prodloužení lhůt k přihláškám o důchody pro válečné poškozence, 2. vydání zákona o povinném zaměstnání válkou těžce poškozených v podnicích veřejných i soukromých a novelisaci požitkového zákona o válečných poškozencích. Od roku 1922 nedoznala státní péče o válečné poškozence žádného zlepšení, naproti tomu v jiných státech podstatné zlepšení opravou zákonů bylo provedeno, poukazujeme příkladně na Francii, Německo i Rakousko, kde přijato bylo již několik novel zaopatřovacího zákona k prospěchu válečných poškozenců. Bulharsko pak v poslední době věnovalo 50 milionů lvů více na zlepšení státní péče o válečné poškozence.

V naší republice provedena byla teprve jedna novela zaopatřovacího zákona o válečných poškozencích, tato však neupravila požitky válečných poškozenců a neodčinila nespravedlnosti dnešního zákonodárství. Důchody válečných poškozenců v naší republice naprosto nesnesou porovnání s důchody válečných poškozenců v jiných státech. Statistickým porovnáním důchodů Mezinárodním svazem válečných poškozenců bylo prokázáno, že zaopatření válečných poškozenců v naší republice je téměř na místě posledním. Mezinárodní konference organisací válečných poškozenců v Ženevě, Vídni, Paříži, Berlíně i v Praze zabývaly se problémem péče o válečné poškozence v Československé republice a také předseda Mezinárodního svazu válečných poškozenců se sídlem v Ženevě jednal u vlády republiky Československé o zlepšení péče o válečné poškozence v našem státě. Dosud však vláda Československé republiky na vše neodpověděla.

Páni předsedové poslanecké sněmovny i senátu dali zástupcům Říšského svazu organisací válečných poškozenců v Československé republice závazné ujištění, že se přičiní, aby byla uskutečněna citovaná resoluce a tak splněna jednomyslná vůle Národního shromáždění. Bohužel ani tento příslib válečným poškozencům nebyl splněn.

Váleční poškozenci jsou v poměrech velmi neutěšených. Žijí v bídě a nedostatku. Úmrtnost válečných poškozenců je v důsledcích podvýživy velmi značná, onemocnění tuberkulosou z podvýživy se množí. Mnohému neštěstí mohlo býti zabráněno, kdyby včas dostalo se válečným poškozencům pomoci. Upozorňujeme na tyto neudržitelné poměry válečných poškozenců proto, aby provedeno bylo zlepšení péče o oběti války v našem státě.

Zákon o hranici příjmové, vylučující z nároku na důchod válečné poškozence, končí dnem 30. června 1929. Byl prodlužován s výslovným upozorněním, že před ukončením tohoto zákona dojde určitě k novelisaci zaopatřovacího zákona válečných poškozenců. Novela požitkového zákona však předložena nebyla i přes to, že terminovaný zákon o hranici příjmové pozbude za 6 neděl platnosti. Je nutno, aby problém válečných poškozenců byl vyřešen plně jak toho zájmy válečných poškozenců vyžadují, stejně jak vyžaduje toho zájem a vážnost státu.

Podepsaní se táží pana ministerského předsedy a celé vlády, kdy hodlá splniti jednomyslné přání Národního shromáždění a vyhověti tak resolučním cit. návrhům sociálně politického výboru ze dne 30. listopadu 1926?

V Praze, dne 6. června 1929.

V roce 1927 žádal o povolení koncese autobusové na trati Praha - Kladno přes Buštěhrad p. M. Bendák z Kladna a v této žádosti uvedl, že linky jest potřeba zejména dělnickým vrstvám na této trati, které dojíždějí na práci do hlavního města republiky. V této žádosti bylo uvedeno, že bude poskytovati 50% slevu dělníkům, kteří pro příliš velkou vzdálenost nemohou používati vlakového spojení. Z toho důvodu tuto žádost podporovali všecky obce na této trati (Dříň, Buštěhrad, Makotřasy, Liblice, Středokluky, Kněževes) a dík této intervenci, doprava také povolena. Loňského roku zavedla státní železniční správa na této trati autobusovou dopravu ve své režii. Přirozeně, že při této příležitosti žádali dělníci, aby i státní správa železniční povolila jim slevy, které poskytl jim soukromý podnikatel, a to tím spíše, že podle vydaného jízdního řádu bylo stanoveno, že soukromý podnikatel musí odjížděti až 15 minut po autobusu státním. Dělníci, kteří používali této dopravy, přirozeně museli používati autobusu, který odjížděl dříve, aby byli včas ve svém zaměstnání, v tomto případě tedy autobusu státního. Jedná se vesměs o dělníky stavební, kteří nemají velkého výdělku a kteří nemohou ze svého výdělku platiti plné jízdné.

Správa autobusové železniční dopravy také tuto slevu povolila a dělnictvo za 50% slevu dopravovala. Toto své rozhodnutí předložila správa autobusové dopravy ke schválení ministerstvu železnic. Jest proto s podivem, že ministerstvo železnic toto opatření neschválilo a nařídilo, aby počínaje dne 1. června 1929 veškeré udělování slev se zastavilo.

Tímto rozhodnutím ministerstva železnic jest poškozena celá řada dělníků a jiných drobných zaměstnanců, jichž příjmy nejsou takové, aby mohli platiti cenné jízdné.

Proto se podepsaní táží pana ministra železnic:

1. Jest pan ministr ochoten sděliti, proč k tomuto nesociálnímu kroku bylo sáhnuto?

2. Jest pan ministr ochoten toto nařízení zrušiti a naříditi poskytování slevy pro dělníky nadále?

V Praze, dne 6. června 1929.

Hořejší Staré Město u Trutnova byla obec původně česká, jak svědčí starobylý kostelík sv. Václava. Byla poněmčena během času tak, jak poněmčen byl Trutnov v době protireformační. Zatím co se v Trutnově hospodářsky přece jen udrželi někteří čeští řemeslníci a obchodníci, v Hořejším Starém Městě české dělnictvo bylo v těžkém područí, takže nebylo s to, aby se zmohlo na českou školu, protože každý pokus českých dělníků o českou školu byl mařen jejich zaměstnavateli a ohrožoval je také existenčně.

Po převratu teprv 28. července 1920 byla nařízena komise pro zřízení české jednotřídky; němečtí občané však organisovanými výtržnostmi tuto akci zmařili. Druhá komise konala se za asistence četnictva a vojska. Česká třída měla býti umístěna v německé škole, což státi se mohlo jen se značnými překážkami, neboť škola byla zlomyslně zavřena a opuštěna a teprv paklíči mohlo četnictvo otevříti zadní dveře a třídu zabrati. Němci rekurovali. Byla nařízena nová, třetí komise dne 25. září 1920; Němcům se podařilo, že česká jednotřídka byla proti všem školním a hygienickým předpisům odkázána do továrního domku firmy Duncan, čp. 140. Tato místnost stačí sotva pro 25 dětí, je tmavá, vlhká, studená, bez kabinetu, bez bytu pro správce školy, bez zahrádky a ovšem i bez hřiště. O domek se školou se dělí ještě pět dělnických rodin, tři německé, dvě smíšené; nejen vyrušování se strany nájemníků, ale i hojná silniční frekvence na cestě k Žacléři činí vyučování mnohdy takřka nemožným.

Následek těchto nehygienických a nepříznivých podmínek školního vyučování byl ten, že někteří čeští rodiče posílali dále svoje děti do školy německé a že škola zahájena byla 4. října 1920 jen se 16 dětmi. Škola byla kolaudována 9. ledna 1927 a hned 20. ledna a pak znova v květnu 1921 bylo okna jednotřídky určitými výtržníky z národnostní zášti vytlučena.

Od té doby situace školy se nezlepšila. První školní rok byl ukončen 17 dětmi, dětí však rok od roku ve škole přibývá. Měnili se skoro každým rokem správcové škol, což pochopitelně mělo na školu také svůj vliv.

Roku 1925 byla podána žádost o stavbu nové školní budovy pro Hořejší a Dolní Staré Město, a zdálo se již, že novostavbou bude brzy odpomoženo nesnázím české místní menšiny, která všemožně školu dary a penězi podporovala. Ale čeští rodiče marně čekají, aby svoje děti mohli posílat do nové školy. Česká státní škola je stále ještě umístěna v kamenném, vlhkém, špatně krytém továrním domku zároveň s pěti dělnickými nájemníky. Učebna je malá a vlhká; za kabinet slouží nehrazené podkroví, do něhož hojně vniká silniční prach.

Nemůže nám býti lhostejný osud českých dětí v Hořejším a Dolním Starém Městě u Trutnova, a proto se zřetelem k poměrům, za jakých česká škola v Hořejším Starém Městě u Trutnova vznikala a jak od začátku bídně je vypravena, tážeme se pana ministra školství a národní osvěty:

1. Zdali zná situaci české státní školy v Hořejším Starém Městě u Trutnova,

2. učiní-li náležitá opatření za účelem stavby potřebné a účelné budovy pro českou školu v Hořejším a Dolním Starém Městě u Trutnova?

V Praze, dne 7. června 1929.

Podle výnosu zemského finančního ředitelství v Praze ze dne 26. dubna 1929, čís. XIII-73/39, který se opírá o pokyn ministerstva financí, předsedové daňových komisí dovolávajíce se ustanovení § 239, odst. 1. zákona o přímých daních upozornili, že by odpověďmi na dotazníky vydané komorou ve věci daňových komisí porušili povinnost tajemství. Tento pokyn není zákonem odůvodněn, neboť v §u 239, odst. 1 uvedeného zákona se praví: "Předsedové a všichni členové daňových komisí jsou povinni při jednání v komisi postupovati podle zákona nehledíc k osobě, nestranně a podle nejlepšího vědomí a svědomí a zachovati nejpřísnější tajemství o jednání v daňové komisi i o poměrech poplatníků, o nichž při tom zvědí."

Tato povinnost zachovati tajemství, uložená tímto ustanovením, jest ještě podrobněji vysvětlena slibem, který musí vykonati členové daňových komisí ujímajíce se své činnosti. Tento slib má podle §u 239 odst. 2 takovéto znění:

"Slibuji na svou čest a svědomí, že při jednání v daňové komisi budu si počínati podle zákona, nehledíc k osobě, nestranně a podle nejlepšího vědomí a svědomí, a že zachovám nejpřísnější tajemství o tom, co zvím z jednání v daňové komisi vůbec a o poměrech poplatníků zvláště."

Komora, která již před rozesláním dotazníku znala ovšem velmi přesně ustanovení o povinnosti tajemství a která by jako veřejnoprávní korporace nikdy neučinila pokus sváděti členy komisí k porušení povinného tajemství, nedala ve svých dotaznících žádnou otázku, jejíž zodpovědění by předpokládalo porušení povinného tajemství. Jde pouze o zjištění formální prakse komisí, aniž byly žádány nějaké informace o věcném obsahu jednání nebo o poměrech poplatníků.

Svrchu zmíněnými pokyny ministerstva financí zabýval se daňový výbor ústředny komor v přítomnosti zástupce dozorčího úřadu, to jest ministerstva obchodu. Poněvadž zatím vešlo ve známost, že ministerstvo financí znění dotazníku komor vůbec nezná a že zaujalo ukvapeně stanovisko k věci, které vůbec nezná, byl vysloven podiv, že ministerstvo financí vydává pokyny ve věci týkající se komor, aniž dříve jednalo o věci s komorami anebo s ministerstvem obchodu.

Podepsaní poukazujíce, že i vysláním deputace do ministerstva financí a jejím jednáním s panem ministerským referentem se zjistilo, že ministerstvo financí jest naprosto neinformováno o podstatě a účelu šetření komor, táží se pana ministra financí:

1. Jest ochoten postarati se, aby komory nebyly zkracovány o zákonitá práva, která jim přísluší, zbytečnými a neúčelnými opatřeními podřízených úřadů?

2. Jest ochoten poučiti tyto úřady, že obchodní komora jest korporace, která podle svého významu zná obor své působnosti?

3. Jest ochoten postarati se, aby vážené korporace v zemi a jejich členové nebyli zbytečně a urážlivě poučováni z oboru působnosti podřízených úřadů a naříditi, aby pokyny ministerstva financí, které byly podnětem k výnosu zemského finančního ředitelství v Praze ze dne 26. dubna 1929, čís. XIII-73/79, byly odvolány?

V Praze, dne 27. května 1929.

Německá obec Albrechtice u Sušice byla po převratu přeměněna v obec z 50% českou, tím, že z ní byly vyloučeny německé osady Milčice a Humpolec. Zároveň byla zrušena veřejná dvoutřídní německá škola a zřízena česká dvoutřídní škola menšinová. Německá místní obec Záluží, která dříve byla přiškolena do Albrechtic u Sušice, byla nyní přiškolena k Sušici, zároveň však byla také zrušena německá škola v Sušici. Všechno úsilí, aby v Albrechticích u Sušice byla opět otevřena německá obecná škola, bylo marné. Proto od převratu asi 50 německých dětí, patřících do obecné školy, zůstalo bez řádného německého školního vyučování. Roku 1926 usnesl se německý kulturní svaz se sídlem v Praze, že vystaví v Albrechticích u Sušice soukromou obecnou školu. Proti tomu byla zahájena nyní agitace pod vedením českého faráře Jarolímka, jejímž účelem bylo za všech, okolností zabrániti stavbě německé soukromé obecné školy. Uměle sestavená česká většina v obecním zastupitelstvu za blahovolné podpory sušického okresního úřadu spravovaného Čechy, dovedla do dnešního dne brániti stavbě německé soukromé obecné školy.

Lze mluviti přímo o mučednictví, neboť všechno úsilí počíti se stavbou školy bylo marné, přes to, že 50 školních dětí několik let čeká na otevření německé školy a v této době dostává se jim jen s námahou domácího vyučování 4 soukromými učiteli. Jakých metod užívá farář Jarolímek, patrno nejlépe z toho, že při demonstrační schůzi uspořádané v květnu 1928 podle zprávy českých sušických novin ze dne 5. května 1928, navrhl na konci své řeči tuto resoluci:

"Žádáme vládu Československé republiky, aby v desátém jubilejním roce státu nedovolovala zříditi německou školu a zakázala Němcům pokračovati ve stavbě školní budovy."

Poté vyzval shromážděné: "Chcete-li býti jako pevná hradba, o kterou se mohu opírati v boji proti Němcům, přísahejte, že jste proti zřízení této školy."

Uvážíme-li jaký vynikající vliv má Jarolímek jak na sušický okresní úřad, tak také na většinu obecního zastupitelstva v Albrechticích u Sušice, pochopíme, proč dosud všechno úsilí získati povolení ke stavbě německé školní budovy se ztroskotalo. Prvou žádost o povolení stavby podal německý kulturní svaz dne 28. dubna 1926. V červnu 1926 byla stavební parcela získaná pro stavbu školy okresním politickým úřadem v Sušici úředně ohledána a prohlášena za způsobilou pro školní účely. Poté byla podána obecnímu úřadu v Albrechticích žádost o udělení stavebního povolení. Do srpna 1927 přes několik zakročení nebylo lze dosíci, aby obec nařídila úřední pochůzku nebo udělila stavební povolení.

Na zakročení u okresního úřadu bylo konečně 13. srpna 1927 nařízeno obecnímu starostovi podle § 104 ob. ř., aby do 8 dnů vykonal stavební komisi. Proti národnímu klíči složení obecního zastupitelstva (5 Čechů, 7 Němců) byla utvořena stavební komise ze 4 Čechů a 1 Němce. Poněvadž Češi podali odpor, neměla komise výsledku. Přes to dne 14. srpna 1927 bylo německému kulturnímu svazu uděleno stavební povolení a když nadešlo příznivější počasí, dne 4. dubna 1928 zahájena stavba. Dne 14. dubna 1928 byla již zahájená stavba v přítomnosti četníků zastavena, a to na základě odvolání k okresní správní komisi, přes to, že odvolání nebylo ani podáno v zákonité lhůtě. Německý kulturní svaz, aby nebyl zdržován zdlouhavým projednáváním stížností, podal dne 5. října 1928 novou žádost o povolení stavby. Přes opětovné zakročení německých obecních zástupců nebylo lze nynější českou většinu obecního zastupitelstva pohnouti, aby provedla úřední ohledání staveniště, ačkoliv podle stavebního řádu má býti takováto žádost vyřízena do 14 dnů. Poněvadž ani stížnosti podané u okresního úřadu neměly žádného výsledku a německý kulturní svaz, jak lze prokázati, splnil všechny podmínky obce, musil dne 22. dubna podati stížnost k zemskému úřadu v Praze, v níž se prokazuje neslýchaný postup stavebního úřadu I. stolice a rovněž i dozorčího úřadu.

Ze zde vylíčeného průběhu lze poznati, že zde konec konců jde o nedůstojný boj proti německým školním dětem, jímž se od převratu znemožňuje, aby byly řádně vyučovány ve škole německé. Zde vylíčené poměry jsou však zároveň také výsměchem heslu česko-německé vládní většiny: "Rovní s rovnými", jak je pronesl předseda vlády dr. Švehla.

Podepsaní se tedy táží, je-li pan ministr ochoten učiniti všechna opatření, aby konečně sprovodil se světa ostudu se školou v Albrechticích u Sušice a učinil všechna opatření, aby bylo lze co nejdříve zahájiti stavbu německé obecné školy?

V Praze, dne 6. června 1929.

Děčínský okresní úřad rozeslal dnem 23. března datovaný, zřejmě ústředními úřady inspirovaný oběžník, v němž se podávají tyto pokyny, jak se mají podávati žádosti o zařazení do náhradní zálohy:

"K žádostem všech majetníků zemědělských usedlostí menšího a středního rozsahu (§ 85) dlužno přiložiti:

1. doklady, jak se žadatel stal majetníkem usedlosti;

2. potvrzení, že jde o usedlosti menšího nebo středního rozsahu, jež vydává žadatelům ze soudního okresu děčínského a benešovského zemědělský spolek v Dolních Habarticích, žadatelům ze soudního okresu kamenického okresní zemědělský a lesnický svaz v České Kamenici."

Zmíněné organisace nelze naprosto považovati za nestranné znalce, poněvadž nejsou veřejnými sbory, nýbrž jsou veskrze jednostranně složeny a lze je přímo považovati za stranické organisace Svazu zemědělců. Nelze také dobře porozuměti, proč vůbec tyto okresní spolky mají spolupůsobiti, poněvadž nutné potvrzení o velikosti usedlosti mohou věcně a nestranně vydati obecní úřady.

Tážeme se tedy pánů ministrů:

1. Víte o zmíněném oběžníku a jak můžete ospravedlniti tento jednostranný způsob úředního šetření?

2. Jste ochotni naříditi, aby příště všechna nutná šetření prováděli jen veřejní činitelé?

V Praze, dne 23. května 1929.