Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

V čísle 123 časopisu "Nordböhmischer Volksbote" ze dne 26. května 1929 bylo v článku "K výluce v Březinách" zabaveno toto místo:

"Dělnictvu se podařilo přemluviti čtyři ze zaměstnanců ještě v podniku zaměstnaných, takže firma kromě obou kočích, strojvůdce, jednoho dělníka na dvoře a jednoho zaměstnance z Rakouska, nedávno přijatého, a gardy stávkokazů, zesílené od pátku na 11 osob, nemá žádného provozního dělníka, aby provozování podniku mohlo býti zahájeno. V pátek ráno přivedlo četnictvo do podniku 11 stávkokazů, jichž povaha má tyto některé vlastnosti: Bratr ponocného, který před 2 léty v tomto podniku pracoval, musil býti propuštěn pro krádež peněz, druhý byl teprve před 8 dny propuštěn z vězení, jiný zase byl v tomto větším podniku vrátným a byl v r. 1922 propuštěn. O jiných nemáme ještě dosud podrobnějších dat, ale přes to jsou to většinou příležitostní dělníci a dlužno je spíše počítati k zbídačelým proletářům. Že by firma mohla s tímto dělnictvem zahájiti provozování podniku, nelze si mysliti. Mezitím se nám oznamuje, že se v sobotu ráno z 11 stávkokazů dostavilo jen 8, kteří si budou pamatovati, jak je přijalo březinské obyvatelstvo. Dělnictvo i s obyvatelstvem jest značně rozčileno takovým jednáním svého bývalého správce provozu, který se neostýchá užívati k potlačování dělnictva živlů světla se štítících."

Tážeme se pana ministra spravedlnosti, schvaluje-li toto zabavení a může-li zvláště schváliti, že se censury soustavně užívá k ochraně stávkokazů?

V Praze, dne 4. června 1929.

Poněvadž výtěžek žní byl velice příznivě odhadnut a jsou velké světové zásoby, začaly v posledních týdnech prudce klesati ceny na plodinových bursách, co však pro konsumenty nemělo buď vůbec účinků nebo jen nepatrné.

Ceny žita, které ještě dne 26. března byly v Praze notovány 168-170, klesly dne 4. června na 132 až 137. Zatím co zde domácí ceny poklesly ještě více než vykazuje pohyb cen na světovém trhu, domácí ceny pšenice se jen váhavě přizpůsobily hnutí na světových trzích, jak dokazuje toto srovnání:

V Chicagu činí tedy zlevnění asi 20%, v Praze jen asi 10%. Z toho jednak jest zřejmo, že cla účinkují nejen plně, nýbrž ještě přes celní sazbu, ale jednak dlužno z toho také vyvozovati, že v Československu lze očekávati ještě dalšího poklesu cen pšenice.

Tím jest prokázáno, že cla mají škodlivý účinek pro spotřebitele, zároveň však že pro zemědělce nemají ceny. Ukázalo se, že cla v rozporu k domnělému očekávání jejich přímluvčích ani nevylučují spekulace, ani nemohou zabrániti kolísání cen, pro výrobce mimořádně zhoubnému. Tento průběh na obilním trhu úplně potvrzuje mínění, které jsme dávno hájili, že nikoliv cly, nýbrž zavedením veřejnoprávního obilního monopolu, jenž může vyloučiti překupnictví a způsobiti stabilisaci cen, lze poskytnouti účinnou pomoc pracujícímu zemědělci, a spotřebitelé nebudou tím zatěžováni.

Jak jsme již zjistili, klesnutí cen obilí nemělo účinku pro spotřebitele. Ceny chleba a chlebové mouky klesly jen velice málo, ceny bílého pečiva se vůbec nezměnily. Pro nízkou životní úroveň širokých vrstev spotřebitelských lze to trpěti tím tíže, že zároveň četné jiné potraviny jako luštěniny, tuk, máslo, především však ceny masa podstatně stouply. Dostavily se účinky loňské nouze o krmivo, které jsme předpovídali, chovatelé dobytka usilují znovu doplniti svůj stav dobytka, zmenšený nucenými prodeji loňského roku. Mimo to výrobci pro ohromné rozpětí mezi cenami dobytka a masa nemohou přes zdražení masa dosíci přiměřených cen za své výrobky. Máme tedy u dobytka týž zjev, jako při výrobcích z obilí a mouky: že totiž výrobci a spotřebitelé jsou stejně poškozeni tím, že mezi ně vstoupí hospodářsky škodliví překupníci. Dlužno tedy vybudovati družstevní organisace a zahájiti přímý styk mezi výrobcem a spotřebitelem. Ale vláda jest v tomto směru úplně nečinná. Vláda však ani nic nečiní, aby širokým vrstvám obyvatelstva umožnila požívati maso, k čemu by v nynějším postavení pro naprosto nedostatečný příhan na trh bylo zapotřebí zrušiti všechna omezení dovozu a zastaviti platnost dobytčích cel. Aby se trvale zlepšilo zaopatřování masem, jehož předpokladem jest zvýšení domácího chovu dobytka, bylo by především nutno zlevniti krmivo. V této věci poukazujeme na návrh poslanců Leibla, Schweichharta a soudruhů na odstranění nouze o krmiva (tisk 1940). Podněty tohoto návrhu vláda nechala úplně bez povšimnutí.

Na základě těchto úvah tážeme se vlády:

1. Jaká opatření hodlá učiniti, aby docílila, že pokles cen obilí přinese prospěch spotřebitelům?

2. Jest ochotna zastaviti platnost dobytčích cel a zrušiti všechna omezení dovozu potravin?

3. Jest ochotna předložiti sněmovně návrh zákona, jímž se všechna krmiva osvobozují od cla, činí se další opatření ke zlevnění krmiv, zavádí se prémie za chov a krmení a obnovuje se zase účinná ochrana drobných pachtýřů, aby se tak domácím obyvatelům dobytka umožnilo zásobovati trh?

V Praze, dne 6. června 1929.

Německé státní reálné gymnasium v Praze II. se svými 16 třídami a více než 500 žáky, nejčetněji navštěvovaná německá střední škola v historických zemích Československé republiky, jest již několik let takovým způsobem umístěno v křídle domu č. 9 v Jindřišské ulici, vedoucím do dvora, že plným právem lze mluviti o kulturní ostudě. Tabáková režie koncem června 1928 vyklidila konečně školní budovu ve Štěpánské ulici a 2. července 1928 byly její klíče odevzdány ředitelství německého státního reálného gymnasia v Jindřišské ulici, které, až budou provedeny potřebné adaptace, má se tam přestěhovati částečně (s 12 třídami) a pak úplně, až budou provedeny potřebné přístavby.

O plánech těchto přístaveb jedná se úředně i neúředně v příslušných ministerstvech od 1. května 1926, tedy téměř tři roky, aniž došlo dosud k nějaké dohodě stran plánů, nemluvě již o zahájení prací na budově, která jest již 10 měsíců prázdná.

Má-li však aspoň počátkem příštího školního roku, tedy 1. září 1929, 16 tříd Jindřišského reálného gymnasia nalézti ve Štěpánské ulici, ve školní budově náležitě adaptované a opatřené potřebnými přístavbami konečně útulek aspoň poněkud odpovídající požadavkům moderní školní hygieny a pedagogiky, známe jen jeden prostředek, jak lze ještě včas dospěti k cíli: již několikráte navržené neprodlené svolání meziministerské porady, do níž by byli vysláni zástupci ministerstva školství a národní osvěty, ministerstva veřejných prací, ministerstva financí, pražské zemské školní rady, ředitelství německého státního reálného gymnasia v Praze II. a rodičovské rady tohoto ústavu, případně magistrátu jako stavebního úřadu a sousedů.

Interpelanti táží se tedy vlády:

1. Kdy zamýšlí vláda učiniti přítrž této školní ostudě v hlavním městě republiky, která jest s to poškoditi vážnost Československé republiky jako kulturního státu?

2. Jest vláda ochotna učiniti potřebná opatření, aby bylo lze neprodleně započíti s přístavbami, poněvadž jen vhodnými přístavbami lze se dostatečně postarati o potřeby Jindřišského reálného gymnasta do počátku školního roku na podzim 1929?

V Praze, dne 23. května 1929.

Zákonem čís. 104/1926 bylo uloženo vládě za povinnost, aby vydala zvláštní nařízení k §§ 17 (přizpůsobení služební pragmatiky státních učitelů zvláštním služebním poměrům učitelů obecných a občanských škol) a k §u 23 (započtení pro zvýšení služného), § 24, odst. 1 (výše příjmů u učitelů, jejichž jedno dítě dlužno pokládati za zaopatřené), § 26, odst. 1 (odhad naturálních příjmů učitelů, kteří nejsou vedoucí), § 27 (náhrada služebních výloh a vyměření požitků za substituce) a § 32 (přizpůsobení předpisů o platech odpočivných a zaopatřovacích, platných pro státní úředníky, zvláštním služebním poměrům učitelů obecných a občanských škol).

Tento zákonitý příkaz vláda splnila dosud jen pokud jde o § 17. Ačkoliv od vydání svrchu uvedeného zákona uplynuly již téměř tři roky, vláda až dosud úplně zanedbala povinnost uloženou jí novým učitelským zákonem, pokud jde o ostatní jeho svrchu uvedené paragrafy.

Toto opominuti vlády pociťuje se zvláště tísnivě pokud jde o předpis §§ 23 a 27.

Poněvadž vláda stále ještě neustanovila podle §u 23, kterou dobu ztrávenou mimo veřejnou školní službu dlužno započítati pro postup učitelů obecných a občanských škol, učitelům, kteří byli ustanoveni po 1. září 1919, nezapočítává se pro postup ani vojenská služba, ani doba, kterou působili na soukromých školách a ani doba, kterou byli zaměstnáni u jiných úřadů nebo ústavů.

Tento stav naprosto neslučitelný s pojmem řádné správy, vyžaduje naléhavé úpravy.

Tážeme se tedy:

1. Ví pan předseda vlády, jenž jako hlava vlády jest odpovědný za její činy a opominutí, o těchto naprosto neudržitelných poměrech?

2. Jest ochoten naříditi, aby byla vydána aspoň obě posléze uvedená nařízení se zpětnou platností od 1. ledna 1926, a to tak, aby se prospěchu z nich dostalo i učitelům ustanoveným před 1. lednem 1926?

V Praze, dne 24. května 1929.

Cestující úředník kterési firmy v Československu sídlící byl dne 10. května t. r. za obchodem v Chrastavě. Na ulici zadržen byl četnickým strážmistrem Františkem Zimotou a vyzván, aby se legitimoval. Cestující měl sice sebou roční jízdní lístek a jiné průkazy, ale četník žádal legitimaci okresního úřadu, kterou ovšem cestující neměl, poněvadž firma dosud od okresního úřadu o vydání takové legitimace nežádala. Místo, aby vyhověl přání cestujícího a věc vyřídil na strážnici nebo v nějaké jiné místnosti, četník způsobil sběh lidu a na ulici prohlížel dokonce i knížku objednávek onoho cestujícího úředníka, vypsal si tři firmy a pak rozvláčně sepisoval jeho osobní data. Svědky lze zjistiti, že výslech na ulici trval půl hodiny.

Četník neměl vůbec žádného důvodu nakládati s cestujícím jako s tulákem. Jakému obchodnímu poškození byl cestující touto událostí vydán, vysvítá z toho, že u zákazníků, které poté navštívil, musil vykládati, jak došlo ke sběhu lidu, jehož středem byl. Četník, vykonávaje svou služební povinnost, jistě nejednal podle služebních předpisů, nezachoval však ani potřebného taktu, který se musí předpokládati u každého úředního činitele.

Podepsaní táží se tedy pana ministra vnitra, je-li ochoten tento případ co nejpřísněji vyšetřiti, onoho četníka pohnati k odpovědnosti a postarati se, aby četníci byli náležitě poučeni, aby se takovéto případy již neopakovaly?

V Praze, dne 28. května 1929.

Dne 13. května strhla se ve večerních hodinách nad obcemi Lichnov, Sosnová, Malé Heraltice, Horní Životice, Košetice a Svobodné Heřmanice u Horního Benešova těžká bouře s průtrží mračen. Prsť i se setbou byla odplavena s polí do údolí, příkopy byly zaneseny, cesty a silnice rozervány, ploty a nářadí voda odnesla a velká území úrodných polí a luk pokryla štěrkem a pískem. V Košeticích byly odplaveny dva mosty, v Bohdanovicích shořelo obydlí hospodáře Beutla i se zásobami a stroji zapáleno bleskem.

Za 14 dní poté byla zpustošena stejnou bouří krajina kolem Svobodných Heřmanic, Horního Benešova a Úvalna, škody jsou velmi značné a jarní osev jest v těchto krajinách téměř úplně zničen. Dne 25. t. m. bylo stejnou měrou poškozeno těžkou bouří území severomoravské kolem Města-Libavé, Jevíčka, Derfliku, Bělé, Zadního Arnoštova a Jaroměřic. V:Městě-Libavé byla pole téměř úplně odplavena. Libavský potok zatopil domy v Olomoucké, Hranické a Vodní ulici, takže byly metr pod vodou. Mimo velké škody na budovách, silnicích a mostech také zde bylo odplaveno mnoho nářadí. Jen ve Městě-Libavé odhaduje se škoda na 120.000 Kč.

Těmito škodami byly nejhůře postiženy hornaté kraje severomoravské a slezské, obydlené chudými zemědělci a rychlé pomoci vlády jest tím nutněji třeba, že poškození, zbaveni všech prostředků v největší rychlosti upravují nyní nouzově odplavená pole a musejí je osívati znovu, aby pro tento rok zachránili aspoň malou žeň.

Podepsaní se tedy táží vlády:

Jest ochotna co nejrychleji poskytnouti nejnaléhavější pomoc občanům těžce poškozeným živelními pohromami na severní Moravě a ve Slezsku a dále dáti ihned přesně vyšetřiti úředními činiteli škodu na místě samém, aby byly opatřeny nutné podklady pro další podporu?

Další podpory musí býti vyměřeny spravedlivě a tak, aby poškození mohli hospodářsky přetrvati těžké následky pohromy a aby je mohli napraviti.

V Praze, dne 3. června 1929.

Podle zprávy "Národního osvobození" uplatňují se snahy, aby byly zrušeny výnosy někdejšího ministra školství a národní osvěty Habrmana o účasti školních dítek na náboženských cvičeních a aby byly rozmnoženy školy konfesijní, vydržované z veřejných peněz. Podle zpráv jiných časopisů se takováto opatření v ministerstvu školství dokonce již připravují.

Kdyby se tyto zprávy potvrdily, byl by opět úplně zničen onen skrovný pokrok, který byl vybojován, pokud jde o vyproštění školy z církevního vlivu v Československé republice. Takovýto záměr musil by však také naraziti na odpor převážné většiny obyvatelstva, které nechtíc se dotýkati náboženské svobody jednotlivcovy, žádá, aby škola byla světská a aby byla zbavena církevního vlivu.

Tážeme se tedy pana ministra:

Jest ochoten závazně prohlásiti, že nezamýšlí odvolati výnosy vydané v souvislosti s malým školským zákonem?

V Praze, dne 6. června 1929.

Předvoláním ze dne 12. března 1929, čís. 17.817, které bylo podepsáno panem drem Urfusem, byl obecní starosta Josef Bruch z Maršova vyzván pod pohrůžkou, že mu bude uložena pokuta 50 Kč, aby se s tímto předvoláním dostavil jako obviněný dne 22. března 1929 v 9 hod. dopoledne ve věci: § 25 zákona na ochranu republiky (doručení určovacího lístku Antonínu Merzbauerovi) k okresnímu úřadu v Ústí n. L., Tržiště čís. 1, do kanceláře čís. 11 ve II. poschodí, jinak že bude předveden.

Již ton tohoto předvolání jest pro obecního starostu, tedy pro veřejného funkcionáře a pro obec, kterou zastupuje, urážlivý. První předvolání s pohrůžkou pokuty a nuceným předvedením podle §u 9 cís. nař. ze dne 20. dubna 1854, čís. 96 ř. z., jest přípustné jen ve výjimečně naléhavých případech. O takovýto výjimečně naléhavý případ zde nešlo. Neboť obecní úřad v Maršově ostatně nic neví o příkazu, aby dodal určovací lístek Antonínu Merzbauerovi. Naproti tomu došel obecního úřadu svolávací lístek dne 29. ledna 1929, aby mu byl dodán. Toto dodání bylo provedeno a spis vrácen dne 11. února 1929 ústeckému okresnímu úřadu. Nebylo tedy vůbec důvodu k předvolání v této věci. Jak pan okresní hejtman dr. Urfus nakládá s obecním starostou Josefem Bruchem z Maršova, vysvítá nejen z uvedeného předvolání, nýbrž ještě také z této věci:

Dne 13. února 1929 byl obecní starosta Bruch předvolán okresním hejtmanem drem Urfusem pod čís. 4717 k okresnímu úřadu v Ústí n. L. Jako předmět předvolání bylo poznamenáno "Železniční legitimace". Obecní starosta tohoto předvolání neuposlechl a omluvil se dne 22. února 1929 pod čís. 189, že onemocněl na ischias. Zároveň žádal, aby spis byl zaslán obecnímu úřadu k vyjádření. Této slušné žádosti okresní úřad, vlastně pan okresní hejtman dr. Urfus nevyhověl, nýbrž předvolal obecního starostu na den 28. února 1929 pod čís. 4717 hroze pořádkovou pokutou 50 Kč a nuceným předvedením. Dne 8. března 1929 nechal pan dr. Urfus obecního starostu čekati v nevytopené předsíni přes ¹/₄ hodiny. Teprve, když obecní starosta pohrozil, že odejde, byl předvolán. Dr. Urfus nepokládal za nutné vyzvati člověka nemocného na ischias, aby se posadil, naopak po celou dobu jednání, plných ⁵/₄ hodin, nechal ho státi, čímž bolesti obecního starosty tak vzrostly, že jen s vynaložením veškeré síly vůle zachoval klid, zvláště když jako válečný poškozenec jest z 85% nezpůsobilý k výdělku. Z výsledku předvolání se ukázalo, že bylo úplně zbytečné. Potřebná vysvětlení byl by mohl lehce dáti dopisem.

Podepsaní táží se pana ministra vnitra:

1. Ví-li o tomto trýznivém vystupování pana okresního hejtmana dra Urfuse,

2. ne-li, je-li pan ministr ochoten věc vyšetřiti a

3. zjistí-li, že uvedená věc jest pravdivá, je-li ochoten zjednati nápravu a naříditi okresnímu hejtmanovi dru Urfusovi, aby se obecnímu starostovi Josefu Bruchovi náležitě omluvil?

V Praze, dne 23. května 1929.

Dne 30. listopadu 1926 byl v sociálně-politickém výboru poslanecké sněmovny, pak také v rozpočtovém výboru a později v poslanecké sněmovně a v senátě jednomyslně přijat tento resoluční návrh:

"Vláda se vybízí, aby co nejdříve novelovala zákon o válečných poškozencích a při tom především co nejvíce přihlížela k požadavkům uvedeným v iniciativních návrzích tisk 5409 (Schubert), 557 (Zajíček) a 698 (Čuřík)."

V tomto návrhu jednomyslně přijatém oběma sněmovnami Národního shromáždění se výslovně žádá, aby zákon byl co nejdříve novelován. Od jeho přijetí uplynulo však nyní již více než dva roky a 5 měsíců, ale vláda od té doby neučinila ničeho, aby splnila resoluční návrh. Iniciativní návrhy v něm zmíněné byly již podány v červnu 1926 a navrhuje se v nich prodloužení přihláškové lhůty pro uplatnění nároku na důchod válečných poškozenců, vydání zákona o ustanovování těžkých válečných poškozenců ve veřejných a soukromých službách a úplná novelisace platného zaopatřovacího zákona. Od roku 1922 nebyl již nynější zaopatřovací zákon zlepšen, kdežto všechny ostatní státy, které kdy vedly válku, zatím již provedly značná zlepšení. Poukazujeme jen na příklad na Francii nebo Rakousko, kde bylo již vydáno 10 novel a jedenáctá se projednává nebo na Německo a Bulharsko, které právě v poslední době věnovalo opět 50 milionů lvů na zlepšení péče o válečné poškozence atd.

Ale u nás byla dosud provedena jen jediná novelisace, která však naprosto nepřihlížela ke skutečným poměrům a ani v nejmenším neupravovala nároků na zaopatření tak, jak by toho bylo nutně třeba aspoň k poněkud přiměřenému zaopatření válečných poškozenců. Při této příležitosti poukazujeme také na mezinárodní srovnávací statistiku pokud jde o zaopatření důchody v jednotlivých státech kdysi válčících, kterou vydal Mezinárodní úřad práce v Ženevě a podle které zaopatření válečných poškozenců v Československu jest na posledním místě. Právě tato naprosto nestranná statistika svědčí o tom, že požadavky válečných poškozenců, aby jejich stav byl zlepšen, jsou plně odůvodněné. Také mezinárodní konference svazů válečných poškozenců a účastníků války se sídly v Ženevě, Vídni, Paříži a Berlíně zabývaly se otázkou československé péče o válečné poškozence a předseda této mezinárodní pracovní jednoty, která zastupuje přes 4 miliony válečných obětí, několikráte zakročil u československé vlády, aby dosáhl zlepšení této péče. Dosud však vláda prostě nedbala žádného tohoto kroku a k těmto skutečnostem zcela prostě úplně mlčela.

Páni předsedové poslanecké sněmovny a senátu učinili zástupcům československých svazů válečných poškozenců závazné prohlášení, že budou pečovati, aby svrchu zmíněná resoluce sociálně-politického výboru nezůstala jen pouhým kusem papíru, nýbrž že budou působiti na vládu, aby najisto vyhověla přání a vůli celého Národního shromáždění. Také toto zakročení nemělo dosud výsledku.

Zatím musí váleční poškozenci dále strádati a hladověti. Úmrtnost mezi nimi pro nedostatečnou výživu, souchotiny atd. jest veliká a stále stoupá. Bylo by se mohlo zabrániti mnohému neštěstí, kdyby tato sociální péče byla bývala zlepšena. Poměry válečných poškozenců jsou přímo strašné a neudržitelné, takže vláda, má-li jen trochu ještě sociálního cítění, musí nezbytně v nejkratší době provésti pronikavé zlepšení, nemá-li se jí vytýkati, že zavinila předčasnou smrt tisíců válečných poškozenců.

Zákon o hranici příjmů pozbude účinnosti dnem 30. června t. r. Vláda navrhla prodloužení tohoto zákona výslovně jen k tomuto dni upozorňujíc, že do té doby bude provedena novelisace zákona o zaopatření válečných poškozenců. Dosud však žádný takový návrh novely zákona podán není. Jest tedy nejvyšší čas, má-li býti do 30. června 1929 vyřešena otázka péče o válečné poškozence v Československé republice podle zájmů válečných poškozenců, ale i v zájmu a vzhledem k vážnosti státu.

Podepsaní táží se tedy vlády, kdy zamýšlí splniti resoluční návrh sociálně-politického výboru poslanecké sněmovny ze dne 30. listopadu 1926, který byl později také jednomyslně ještě přijat výborem rozpočtovým a celým Národním shromážděním a jest tedy přáním a vůlí celého parlamentu?

V Praze, dne 23. května 1929.