Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Žaloba firmy Elektrisitätsgenossenschaft für Bärn und Umgebung, zaps. spol. s neobm. ruč., podaná 8. října 1925 u krajského soudu v Olomouci pod č. j. Ck III 121/25, vymáhala na firmě Lad. Pechánek a spol. v Mor. Berouně pohledávku za elektrický proud, který žalovaná firma od žalobkyně skutečně prý odebrala, který však následkem různých machinací na počítadle nebyl počítán a účtován.

Řízení o této žalobě bylo následkem uvalení konkursu na jmění žalované firmy podle § 7 konk. řádu dnem 1. března 1926 přerušeno; pohledávka, jež v konkursu byla pak přihlášena obnosem 58.875 Kč a zvýšena při prvním stání na 300.000 Kč, byla dle likvidačního protokolu uznána správcem konkursní podstaty v původně přihlášené výši 58.875 Kč.

Na základě výpisu ze zmíněného likvidačního protokolu byla na to povolena věřitelce ku vydobytí této pohledávky exekuce zabavením, uschováním a prodejem movitých věcí, a to jak proti firmě Ladislav Pechánek a spol., tak i proti veřejným společníkům zmíněné firmy Ladislavu Pechánkovi, Marii Pechánkové a Eustachu Meierovi v Mor. Berouně.

Provedené šetření nepotvrdilo, že by při výkonu této exekuce, prováděné dne 14. března 1928 soudním zřízencem Františkem Schneiderem za intervence náměstka předsedy vymáhající věřitelky Emila Hykla, bylo došlo k tvrzeným nesprávnostem.

Podle výslechu zúčastněných osob byl byt povinné strany podroben jen potud důkladné prohlídce, pokud toho bylo třeba, aby se našly zabavitelné předměty. Meze dané tímto účelem nebyly překročeny.

Ze zabavených předmětů byly odvezeny jen ty, které převoz bez poškození snesly. Nebylo přirozeně možno se vyhnouti tomu, aby věci nebyly při vynášení z bytu stavěny na dvůr, než byly naloženy. Na dvoře ale nebylo sněhu, protože právě roztál, a tehdy bylo vůbec jen málo sněhu. Věci byly odváženy povozem a naloženy odborně. Věci nebyly úmyslně neb neopatrností poškozeny, to již ve vlastním zájmu vymáhající věřitelky. O provokaci nelze mluviti; věci byly odvezeny po nejkratší cestě na obvodu města, nikoliv městem. Národnostní stránka byla při úředním výkonu ponechána docela stranou. České knihy intervenient při zabavování jen proto odložil, poněvadž by při zpeněžení nebylo pro ně v místě žádného zájmu. Že by se byl Hykl při tom opovržlivě vyjádřil o české literatuře, nepotvrdil ani soudní vykonavatel ani odhadce. Tito potvrzují sice, že mezi Hyklem a Marií Pechánkovou došlo mezi výkonem zabavování ke vzájemným slovním potýčkám, k nimž však tato zavdávala podnět, a na něž onen odpovídal. Jeho odpovědi nepojímali však jako urážky. Ostatně bylo by bývalo věcí postižené, aby pro domnělé urážky zjednala si dostiučinění soudní žalobou.

Ohledně tvrzené krádeže hotovosti a skvostů, uložených prý v zabaveném umývadle, které bylo s jinými předměty převezeno do úschovy v místnosti věřitelkou určené, vede se; trestní vyhledávání u krajského soudu v Olomouci. Toto není dosud skončeno; svědci v průběhu jeho slyšení však potvrzují, že umyvadlo bylo odneseno a naloženo teprve, když Marie Pechánková - byvši o vyprázdnění umyvadla požádána - prohlásila, že umyvadlo jest vyprázdněno.

Že výrok připisovaný okresnímu soudci dru. Františku Mildnerovi nebyl potvrzen, bylo uvedeno již v odpovědi na interpelaci tisk č. 1595/XVIII.

Ježto podle toho, co byly zjištěno, nelze u soudních orgánů shledávati porušení služebních povinností, není důvodu k nijakému služebnímu zakročení velen opatření.

V Praze, dne 5. září 1928.

Tvrzení obsažená v interpolaci byla předmětem šetření, jež mělo tento výsledek:

Okresní soudce dr. František Mildner jest ze stranickosti obviňován patrně manžely Ladislavem a Marií Pechánkovými, kteří mají v Mor. Berouně továrnu na škrob a jejichž společníkem byl kdysi Eustach Meier. Již v roce 1926 obvinili ze stranickosti okresní soud ve Dvorcích, kde dr. Mildner jest jediným soudcem; v trestním řízení, které na to bylo zahájeno soukromou žalobou podanou na ně dr. Mildnerem a které bylo projednáváno nejdříve okresním soudem ve Šternberku, později pak spojeno s trestní věcí Tk VII 2690/26 u krajského soudu v Olomouci, byli zmínění manželé dne 1. července 1927 odsouzeni a to Ladislav Pechánek pro přestupek urážky na cti podle § 488 tr. z. k pokutě 200 Kč, po případě 4 dnům vězení, Marie Pechánková pak pro přestupek urážky na cti podle § 491 tr. z. a článku V. zák. č. 8/1863 k pokutě 500 Kč, po případě k vězení 14 dnů.

Od té doby byly veškery trestní věci manželů Pechánkových nebo proti nim vyřizovány okresním soudem ve Šternberku.

Ze dvou případů v interpelaci výslovně uvedených týká se jeden trestní věci T 225/26 proti Emilu Hyklovi pro urážku na cti spáchanou na Ladislavu:Pechánkovi, druhý případ pak trestní věci T. 472/27 proti Augustu Liechtblauovi a spol., pro krádež dříví spáchanou rovněž na Ladislavu Pechánkovi.

Tvrzení interpelace, že soukromá žaloba Ladislava Pechánka proti Emilu Hyklovi nebyla dodnes okresním soudcem drem. Mildnerem vyřízena, odporuje skutečnosti. Ze spisu T 225/26 jest naopak zjištěno, že tato žaloba byla podána u okresního soudu ve Dvorcích dne 17. července 1926 a že byla vyřízena drem. Mildnerem ještě téhož dne; hlavní přelíčení konané 23. července 1926 bylo odročeno na neurčito, poněvadž Hykel nastoupil důkaz pravdy a k označení důkazu požádal o lhůtu 14 dní. Tato lhůta byla mu povolena a na pozdější žádost prodloužena do 20. srpna 1926. Když pak podáním z 21. srpna a 3. září 1926 oznámil Hykel různé důkazy a mimo jiné též důkaz spisem Tk X 1667/24 krajského soudu v Olomouci, který po delší dobu nemohl býti opatřen, předložil okresní soud ve Dvorcích 16. prosince 1926 spisy vrchnímu zemskému soudu v Brně se žádostí o delegaci jiného soudu podle § 62 tr. ř. Delegace byla usnesením vrchního zemského soudu v Brně 28. prosince 1926 povolena a další projednávání této trestní věci přikázáno okresnímu soudu ve Šternberku, jemuž spisy byly též 3. ledna 1927 postoupeny.

Tvrzení interpelace o neskončení trestního řízení proti Augustu Lichtblauovi jest rovněž v rozporu se zjištěným stavem. Ze spisu T 47227 okresního soudu v Dvorcích jde na jevo, že trestní oznámení proti Liechtblauovi, pro krádež dřeva a desek Ladislava Pechánka, bylo podáno dne 4. srpna 1927 a že bylo drem Mildnerem ještě téhož dne vyřízeno. Předběžné vyhledávání, které v době dovolených prováděl jiný soudce, bylo po ukončení předloženo 31. srpna 1927 státnímu zastupitelství v Olomouci; když od tohoto státního zastupitelství došel návrh 25. listopadu 1927, vyřídil věc dr. Mildner definitivně rozsudkem dne 2. prosince 1927. Poněvadž Ladislav Pechánek při svém výslechu v předběžném vyhledávání výslovně prohlásil, že k trestnímu řízení pro bezvýslednost se nepřipojuje, nebyl o dalším průběhu trestního řízení, ani o jeho výsledku uvědoměn.

Výtka interpelantů, že okresní soudce dr. Mildner nechává celé roky ležeti české žaloby nevyřízeny, jest všeobecná a není ničím prokázána. Pokud jde snad o civilní žaloby Ladislava Pechánka, musily býti přerušeny podle § 7 konk. řádu proto, že v letech 1926/27 byla firma Ladislav Pechánek v konkursu; dosud pak nebylo žádnou ze stran žádáno o pokračování v jednání o těchto žalobách.

Vykonané šetření neprokázalo konečně ani podstatnost ohledně domnělého výroku okresního soudce dra Mildnera, jak jej interpelace uvádí. Naopak Eustach Meier, který toto domnělé vyjádření vyprávěl Aloisu Poppovi, jenž je pak zase dále sdělil Ladislavu Pechánkovi, popřel dne 8. června 1928 se vší rozhodností tento výrok okresnímu soudci dru Mildnerovi připisovaný.

Poněvadž za tohoto stavu věci byly výsledky vykonaného šetření vesměs záporné, nemám důvodu, abych proti okresnímu soudci dru Mildnerovi jakýmkoli způsobem zakročoval.

V Praze, dne 5. září 1928.

Vlaková pošta Praha - Bratislava 801 nejezdila od 15. do 21. února 1929 a vlajková pošta Praha - Bohumín 76 od 15. února do 14. března 1929.

Toto opatření se stalo na žádost železniční správy, která, chtějíc i za mimořádných poměrů letošní zimy udržeti provoz mezinárodních rychlíků 5, 6, 15 a 16, byla nucena snížiti jejich zátěž.

Proto vyřadila napřed lůžkové a restaurační vozy, které slouží více méně pohodlí obecenstva, a později i některé osobní vozy.

Když ani toto opatření nestačilo, bylo nutno vyřaditi vozy vlakových pošt.

Přesto však nedošlo k úplnému zastavení poštovní dopravy v těchto vlacích, protože poštovní správě byl dán k disposici železniční správou značný oddíl jejího služebního vozu, ve kterém poštovní zřízenec zprostředkoval dopravu přímých závěrů jak tuzemských tak i cizozemských.

V Praze, dne 8. června 1929.

Podle §u 12 platového zákona je zásadním kritériem pro zařadění obcí do skupin míst počet obyvatelstva. Ustanovení odst. 7 tohoto paragrafu, který připouští zařadění jednotlivých obcí do vyšší skupiny míst, než do které patří podle počtu obyvatelstva, jest ustanovením výjimečným, jak vyplývá nejen z jeho textace příslušné zprávy sociálně-politického výboru poslanecké sněmovny, ale i z ustanovení odst. 5 o zařadění některých míst do skupiny míst B, z něhož se dá usuzovati jaké mimořádné drahotní poměry měl zákonodárce na mysli jako předpoklad pro výjimečné zařadění obce do vyšší skupiny míst. Počet žádostí o přeřadění do vyšších skupin míst je však tak značný, že jejich (kladným vyřízením byla by setřena výjimečná povaha opatření, které má zmíněné ustanovení na mysli.

Vládní nařízení ze dne 14. září 1928 čís. 163 Sb. z. a n. musilo se proto omeziti na takové nejvýznačnější případy, kde jednotlivé obce tvoří s jinými takřka jeden hospodářský celek s tak značným počtem obyvatelstva, že nebyla výměra činovného podle počtu obyvatelstva jednotlivých obcí s hlediska hospodářského odůvodněna.

U žádného z interpelovaných případů nejsou s hořejšího hlediska dány podmínky pro přeřadění a není proto možno požadavku o přeřadění uvedených obcí do vyšší skupiny míst vyhověti.

Pokud se týče jednotlivých interpelovaných případů uvádí se toto:

Stránčice mají toliko 394 obyvatel a drahotní poměry nejsou tam takové, aby jimi bylo odůvodněno výjimečné přeřadění této obce do skupiny míst C.

Mnichovo Hradiště má toliko 3841 obyvatel, nachází se v zemědělském kraji a nejsou u něho rovněž dány podmínky pro přeřazení do skupiny míst B činovného.

Město Tábor má samo o sobě 12.561 obyvatel a s blízkými obcemi Čekanicemi, Celkovicemi, Horkami, Klokotami, Měšicemi a Ústím Sezimovým tvoří celek s počtem obyvatelstva 17.956 (nikoliv 25.000), takže ani u tohoto města nejsou dány podmínky pro zařadění do skupiny míst B činovného, zejména když ani drahotní poměry v tomto městě nejsou takového druhu, aby jimi bylo přeřadění do vyšší skupiny míst činovného odůvodněno.

Rovněž u obcí Planá nad Lužnicí (1.278 obyvatel) a Šilperku (1.583 obyvatel) nejsou s hlediska odst. 2. této odpovědi dány podmínky pro přeřadění do skupiny míst C činovného.

V Praze, dne 15. června 1929.

Vojenská správa má plné porozumění pro požadavky maloživnostenských kruhů obuvnických, jejichž tísnivé poměry jsou jí dostatečně známy. Proto snaží se vyjíti vstříc jejich požadavkům, pokud jsou s hlediska pohotovosti armády proveditelné a nevyžadují zvýšeného finančního nákladu.

Pokud se týká požadavků obuvnictva tlumočených Českým Sborem zemské rady živnostenské a Zemským úřadem pro zvelebování živností v Brně, dovoluji si uvésti:

Maloživnostníci požadují na prvém místě, aby vojenská správa jim dodávala sama potřebný kožní materiál a aby mohli obuvnické dodávky pracovati na mzdu.

Snahou vojenské správy ve smyslu zákona čís. 286/1924 Sb. z. a n. musí býti, aby dodávkové řízení byla co nejvíce zjednodušeno. Po bedlivém studiu, jemuž vojenská správa uvedený požadavek podrobila, došla ku přesvědčení, že jeho splnění mělo by za následek nikoli zjednodušení, nýbrž velmi značné zkomplikování dodávkového řízení. Vojenská správa musila by vypisovati nejen dodávku obuvi, nýbrž i dodávku koží. Zadávání a zkoušení vzorků, výpočet spotřeby materiálu, výdej (odprodej) koží živnostníkům, vyúčtování případného úvěru, přezkoušení dodávky a jiné technické potíže vyžadovaly by však značného rozmnožení personálu vojenské správy a získání nových ubytovacích místností, tedy zvětšení nejen administrativy, nýbrž i nákladů finančních.

Postup při zadávání konfekce stejnokrojů, při kterém se skutečně vydává živnostníkům i potřebný látkový materiál, nelze srovnávati konfekci obuvi s konfekcí stejnokrojů. Při této jde vždy o materiál jednotný a ve všech částech stejně kvalitní, který továrny vyrábějí pouze na objednávky vojenské správy pro její účely a nikoli pro soukromníky. Materiál kožní není však ani jednotný, ani stejně kvalitní. Velmi značný rozdíl jest jak v jakosti mezi různými druhy usní, tak i při každé jednotlivé usni, jelikož každá useň má okrajové plochy horší jakosti, které se pro výrobu vojenské obuvi naprosto nehodí a které tvoří značný díl (až 20%) usně. Právě tato okolnost působila by největší obtíže při výpočtu spotřeby materiálu a zhodnocování zbylých odpadů, jakož i při zkoušení hotových výrobků.

Vojenská správa zadává drobným živnostníkům ve formě distribuce 60% veškeré vojenské obuvi. Zbývající menší část zadává se výrobě průmyslové cestou veřejné soutěže. Od tohoto způsobu zadávání nemůže vojenská správa z důležitých vojenských zájmů ustoupiti.

Stížnosti, týkající se postupu při přijímání hotové obuvi vojenskými orgány, byly důkladně vyšetřeny. Bylo zjištěno, že v některých případech odevzdaná obuv skutečně vykazovala určité vady, pro které ve smyslu platných předpisů nemohla býti přijata, nebo mohla býti přijata jen se srážkou. Byly to ponejvíce vady materiální jako obřídlá svrškovice, obřídlé podešve, slabé jazyky, obřídlé podkůvkové výplně a j., kdežto menší vady konfekční byly tolerovány. Hlavní příčinu uvedených vad nutno hledati mimo jiné i v okolnosti, že výrobci nejsou dostatečně obeznámeni se zvláštnostmi vojenské obuvi, na kterou se kladou daleko větší požadavky, než na obuv občanskou. Jest také třeba; aby si zájemci včas opatřili poslední popisy, střihy a ofertní vzory vydané vojenskou správou a nepracovali, jak se skutečně stalo, podle vzorů neplatných.

V Praze 27. května 1929.

Pěstitelé lnu, majitelé tíren a průmyslníci zabývající se zpracováním lnu, poukazujíce na neblahý stav domácího lnářství všeobecně známý a podrobněji vylíčený též na př. v návrhu senátora.A. Scholze a druhů č. t. 111 senátu NS. z r. 1926 předložili v r. 1927 vojenské správě memorandum s návrhy na podporu domácího pěstění této jediné vláknité rostliny, kterou možno pěstovati v tuzemsku.

Vojenské správa má zájem na pěstění lnu a zároveň snahu, aby byla zachována v tomto oboru soběstačnost našeho státu pro případ války. Proto po bedlivém studiu a jednání dala souhlas ke zřízení zvláštní společnosti s ručením omezeným, která by vzala na sebe závazek odebírati od domácích pěstitelů plné množství vytřeného lnu domácí provenience a vyráběti lněné zboží pro armádu.

Vojenská správa sleduje v této věci na prvém místě účel, aby získala výrobce lněného zboží, kteří by svojí výrobní a finanční kapacitou nejen přesně a řádně splnili běžné dodávky, nýbrž hlavně udržovali zásoby lněného zboží pro případ mobilisace, čehož za dosavadního stavu nebylo možno docíliti. V druhé řadě budou tímto způsobem podporováni i domácí pěstitelé lnu, poněvadž budou míti zajištěn odbyt lnu své sklizně, a tím zároveň bude zvelebena domácí produkce lnářská, která vyžaduje podpory, aby byla udržena žádoucí soběstačnost.

Obavy, že by vojenská správa byla vydána na milost a nemilost výše uvedenému lnářskému konsorciu, nejsou odůvodněny, poněvadž vojenská správa v příslušné smlouvě se zajistí proti každému poškození a vyhradí si právo podrobně kontrolovati výrobu i kalkulaci.

Jak patrno, jde tu jedině a výhradně o výrobu a dodávky zboží lněného jako jsou na př. těžké impregnované plachtoviny, plachty na vozy a káry, látky na stejnokroje a obvazový materiál. Proto jest vyloučeno, aby družstva, jenž má interpelace na mysli, byla jakýmkoliv způsobem poškozena, poněvadž se touto výrobou nikdy nezabývala a zabývati nebudou. I když bude s výše uvedenou společností uzavřena zamýšlená t. zv. konsorciální smlouva, která jest dosud ve stadiu pečlivého studia a vyjednávání, budou drobným družstvům zadávány i nadále dodávky vojenského prádla jako dosud. Smlouva se bude dotýkati toliko dodávek zboží lněného a nikoliv bavlněného.

Ministerstvo národní obrany s družstvy vždy počítalo a počítá a při zadávání vojenských dodávek nepouští nikdy se zřetele otázku nezaměstnanosti. Že obavy pronesené v interpelaci nejsou odůvodněny, jest nejlépe patrno z toho, že při letošní soutěži vypsané na dodávku prádla nebylo ani jediné soutěžící družstvo opomenuto a všem v počtu 58 byla dodávka vojenského prádla v celkové částce 198.000 souprav, t. j. 60% veškeré potřeby zadána.

Z toho jest také patrno, že vojenská správa nezostřuje proti platným předpisům zadávací podmínky, neboť celá právě zmíněná dodávka byla zadána soutěžícím družstvům, ač mohla býti vyčerpána zadáním pouze prvním třem uchazečům, za ceny levnější.

V Praze, dne 27. května 1929.

Zákonem ze dne 17. července 1919, č. 420 Sb. z. a n. o práci dětí jest ustanoveno, že užívati ku práci dětí, totiž hochů a dívek před dokonaným 14. rokem, nebo je jinak zaměstnávati jest dovoleno, pokud jiná zákonná ustanovení neobsahují omezení dalekosáhlejšího, jenom podle ustanovení tohoto zákona.

Takovým "jiným zákonným ustanovením" je zákon ze dne 19. prosince 1918, č. 91 Sb. z. a n. o osmihodinné době pracovní, který pamatoval na ochranu mladistvých zaměstnanců a v § 10 výslovně stanoví, že v podnicích, jmenovaných v §u 1 zákona o osmihodinné době pracovní, nesmějí býti zaměstnávány námezdně děti, dokud neukončí povinné návštěvy školní a nedosáhly věku 14 let.

Tímto zákazem námezdní práce dětí je dostatečně zabezpečena ochrana dětí před zneužíváním jich v pracích, ohrožujících jejich zdraví nebo tělesný vývoj ve velké většině případů, které přicházejí v úvahu. Zachovávání tohoto zákonného předpisu je přísně kontrolováno orgány živnostenské inspekce.

Zákon o práci dětí vztahuje se tedy pouze na dětskou práci námezdní a je jen doplněním předpisu zákona o osmihodinové době pracovní. Jde tu o zaměstnávání dětí pracemi v domácnostech a hospodářství a o přidržování dětí k výpomoci při domácké práci výdělečné, přičemž třeba podotknouti, že i tato domácká práce podléhá živnostenské inspekci, kterou je dětské práci v tomto oboru čeleno.

K pracem právě jmenovaným bývá, jak potvrzují zkušenosti, používáno dětí pouze rodiči nebo pěstouny. Že by rodiče používali svých dětí k těžkým pracem, ohrožujícím zdraví nebo tělesný vývoj, nelze zpravidla předpokládati. Děti vychovávané u pěstounů jsou pěstounům svěřovány skoro výhradně veřejnými orgány péče o mládež nebo institucemi péče dobrovolné, které vhodné rodiny s náležitou opatrností vyhledávají, vedouce stálý dohled nad dětmi jim svěřenými. Jest tedy zneužívání dětí k těžké práci v pěstounských rodinách téměř vyloučeno. Zákroky proti nesvědomitým rodičům anebo pěstounům jsou úspěšně obstarávány institucemi organisované péče o mládež, u nichž jest ochrana mládeže v tomto smyslu z hlavních jejich úkolů. Pouhý dozor tu obyčejně k cíli nevede, nýbrž je potřebí opatření přísnějšího, zbavení nebo omezení otcovské moci a odstranění dítěte z nebezpečného prostředí. Při dnešním rozvoji oranisované péče o mládež, který v době vydání zákona o práci dětí nemohl býti s bezpečností předvídán, není zapotřebí ještě zvláštní organisace dozoru nad dětskou prací.

Ministerstvo sociální péče, přihlížejíc k těmto důvodům nevydalo dosud prováděcího nařízení k zákonu ze dne 17. července 1919, č. 420 Sb. z. a n. a považovalo by za postačitelné, upraviti zvláštní dozor v některém specielním oboru dětské práce ministerským výnosem, kdyby se v konkrétním případě ukázala toho potřeba. Institucím organisované péče o mládež, jichž úkolem jest dozírati na mládež, byly jejich povinnosti k dozoru nad dětskou prací znovu připomenuty.

V Praze, dne 25. května 7.929.

Zajištění nemajetných osob, starších 60 let, pro případ jejich neschopnosti k práci, upravuje zákon ze dne 21. března 1929, č. 43 Sb. z. a n. o státních starobních podporách.

V Praze, dne 15. května 1929.

Podle prováděcího vládního nařízení k zákonu o silničním fondu připadá z 28 členů silniční rady a ze stejného počtu náhradníků na zástupce samosprávných sborů a svazů 8 členů a stejný počet náhradníků.

Při jmenování členů a náhradních členů této skupiny silniční rady bylo přihlíženo k tomu, aby zemské výbory byly v silniční radě četněji zastoupeny, neboť zástupce zemských výborů, jmenované do silniční rady, třeba pokládati za povolané znalce územní samosprávy, kteří jsou také důkladně obeznámeni se silničními poměry v jednotlivých okresech.

Pokud jde o národnostní poměr složení silniční rady, mohl jsem se ovšem jen říditi výsledky úředního sčítání lidu a přihlížeti k nim jen přibližně.

Kteří členové silniční rady jsou německé národnosti, nepokládám za nutné uváděti, protože jsem při jejich jmenování mohl přihlížeti k této okolnosti jen podle ústních informací, neměl jsem však příčiny konati v této věci nějaké úřední šetření.

V Praze dne 18. června 1929.